HŮLKA: Borovice, 11,5 palce, blána z dračího srdce, velmi ohebná

Ačkoliv už krátce po narození předvedl svůj dar, vrozenou metamorfomagii, a v mládí ji samozřejmě využíval k rozličným a ne vždy legálním účelům, v posledních třiceti letech je jeho podoba vesměs stabilní a dá se rozdělit na tři období:

Velmi často je vidět v zamyšlené poloze, kdy sedí opřený lokty o desku stolu, masíruje si spánky a má zavřené oči. Fakt, že nesnáší většinu barev, se výrazně projevuje na jeho šatníku, který tvoří povětšinou kusy bílé a černé, nebo aspoň hodně tmavé. Nejčastěji je vidět v bílé košili, jejíž rukávy si při práci z praktických důvodů vyhrnuje, s tmavou vestou a něčím, co by kreativnější jedinci mohli nazvat vázankou. Úsměv je na jeho rtech vidět jen velmi výjimečně a případný pozorovatel by v tu chvíli měl přinejmenším zpozornět, ještě lépe ale vzít nohy na ramena.

Po většinu života egocentrický sociopat snažící se ovládnout svět, nebo alespoň jeho části. Do Zmijozelu šel dřív, než se mu Moudrý klobouk stihl usadit na hlavě, a nikdo nikdy neměl potřebu toto rozhodnutí označit za unáhlené. Zatímco o samotě funguje relativně normálně, ve společnosti projevuje až patologickou snahu manipulovat s lidmi a chová se vysloveně nereprezentativně. Nikoho rozhodně nepřekvapuje, že je bezdětný a stále svobodný.
Je pragmatik, nemá problém jít přes mrtvoly a místy to dokonce vypadá, že si to užívá. V laboratoři je jako ryba ve vodě, nedělá mu problém improvizovat a myslet mimo zaběhnutý koncept, ale knihovna mu moc neříká: jednoduše upřednostňuje učení praxí a metodou pokus-omyl, což je taky důvod, proč je jeho pracovna v opuštěném křídle rodového sídla, vyztužená a pod zemí. Jeho snem bývalo zopakovat úspěch Nicolase Flamela a vyrobit kámen mudrců, ovšem snažil se o to přes čtyřicet let a nikam to nevedlo, což na jeho psychiku rozhodně nemělo pozitivní dopad. Konvenční metody už vyzkoušel, mírně nekonvenční taky, jednu chvíli zvažoval i pokusy na lidech, černou magii a oběti starým bohům, to vše při práci pro ministerstvo. Po třech letech v kůži adolescentky se mu pak konečně trochu rozjely biologické hodiny a on zvažuje i ještě neortodoxnější metody když ne pravou nesmrtelnosti, tak aspoň zachování své krve.
Je absolutní workoholik, což je další důvod, proč se nikdy neoženil a je vlastně dosud panic. Když není ve službě, věnuje se alchymistickým pokusům a hraje šachy sám se sebou. Na Ministerstvu kouzel, kde pracuje na oddělení výmazů paměti, má pověst trochu moc horlivého a naopak málo komunikativního, ale spolehlivého a neúnavného mazače. Maže mudlům paměť dobře, rád, kdykoliv, kdekoliv a zadarmo. Jeho záznam býval bez poskvrnky (ale můžete opravdu věřit záznamu někoho, kdo si libuje v mazání?), až v roce 1980 tam přibyla krátká poznámka, že na misi pro ministerstvo nejspíš přišel k trvalé psychické újmě. Zaměstnán je sice i nadále, ale výběr jeho cílů je nejdřív pečlivě zúžen, aby nepřišel do kontaktu s dalšími retardovanými blondýnami, které by u něj mohly vyvolat další trauma.
Nikdo kromě jeho rodičů a možná sourozenců neví, že zdrojem jeho šílenství je nepřetržitý tlukot bubnů, který slyší ve vlastní hlavě už od útlého dětství. Zapomíná na ně jenom tehdy, když se soustředí na práci, a ke spánku se většinou neuloží bez lžíce uklidňovacího lektvaru. Sice se nikdy nevěnoval nitrobraně, ale použít na něj legilimens asi není nejlepší nápad.
Strašně se bojí smrti, odmítá slavit narozeniny a jeho bubákem je nepřekvapivě smrtonoš. Až s komickou precizností si hlídá životosprávu a od svých devíti let nesnědl ani kousek masa, a to ani jako Melody. Výměnou za nesmrtelnost by býval schopen a ochoten zabít i vlastní rodiče, v současné době ale zvažuje, jestli to za roztříštění duše stojí.

Rodina Aldwincklových sídlí nedaleko Londýna a je to jedna z těch výše postavených čistokrevných rodin, které nemají hluboko do kapsy, ale ani neoplývají dechberoucím bohatstvím. Respekt a úctu v čistokrevné kouzelnické společnosti si však zvládli vydobýt celkem snadno, ať už díky tomu, že její členové většinou zastávají uznávané funkce na ministerstvu, nebo díky chytrým investicím a udržování dobrých vztahů s těmi mocnějšími čistokrevnými klany.
Ian je nejstarším ze tří synů a v sociální sféře také největším zklamáním svých rodičů. Dlouho se snažili dotlačit ho do dohodnutého sňatku s nějakou dobře situovanou dívkou, později ženou, ještě později dámou, všechno marně. O pokračování rodu se tak museli postarat mladší bratři a nutno poznamenat, že se jim to celkem povedlo.
Jedinou ženou, která v Ianově životě hrála nějakou mluvící roli, byla Rani Kaur Karpáni, sikhská čarodějka z Indie, s níž téměř deset let spolupracoval na pokusech o výrobu kamene mudrců. Ačkoliv se vídali několik hodin každý den, jejich vztah nikdy nepřesáhl hranice profesionality a ani dlouhá spolupráce mu nezabránila ji v krizové chvíli hodit přes palubu, aby si zachránil vlastní krk. Od té doby nehledá nejen společnici, ale ani jakoukoliv jinou výpomoc, protože soudí, že by ho jenom zdržovala.

Ian nebyl normální ani krátce po narození, ovšem rané projevy metamorfomagie byly rozhodně snesitelnější než pozdější projevy sociopatie a plíživého šílenství.
Dětství měl vlastně docela hezké. Jeho rodiče sice dbali o patřičné vychování a výchovu, ale tenkrát s tím ještě neměl problém a ochotně se připravoval na život budoucího dědice rodového jmění, hlavy slavné rodiny a zastánce čistokrevné dominance nad mudly a míšenci. Celých devět let dělal rodičům radost, ač zatím kromě metamorfomagie nevykazoval žádné známky umění kouzlit, a i když si Aldwincklovi pořídili ještě další dítě, spoléhali na Iana takřka bezmezně.
Jenže pak přišly desáté narozeniny a otcovy tajnosti s dárkem. Jako správný gentleman na sobě nedával znát, jak strašně se těší, ale stejně po nocích prohledával sklepení sídla, jestli tam náhodou nenajde krabici dost velkou na tu parádní sadu mladého alchymisty, kterou si tak strašně přál.
Místo krabice ovšem narazil na bubáka, který se tam schovával, a jeho podoba ho vyděsila tak, že nejen změnil barvu vlasů, ale poprvé v sobě probudil i jinou magii. Ani on sám neví, co přesně se tam stalo, ale když ho našli, seděl v rohu, klepal se jako ratlík a zakrýval si uši před domnělým zvukem bubnů.
Pobyl si pár dní u svatého Munga, kde byl shledán naprosto zdravým, a brzy se vrátil na Aldwinckle Estate, ovšem změněný k horšímu. O večírky už nejevil žádný zájem, těch několik přátel už nechtěl ani vidět a přestal jíst maso. Do Bradavic nastoupil podle očekávání, rovněž podle očekávání byl zařazen do Zmijozelu a již záhy po nastoupení na školu čar a kouzel zjistil, co bude jeho bílou velrybou: kámen mudrců. Fakt, že jej jeden čaroděj vyrobil, ho v tom jenom podporoval a už na škole se pokoušel zopakovat jeho úspěch, samozřejmě marně. Rovněž objevil své nadání pro paměťová kouzla a v pátém ročníku se pokusil vymazat sám sobě vzpomínky na ono setkání s bubákem, což sice vyšlo, ale z hlavy mu společně s ním zmizelo i pár dalších, méně důležitých vzpomínek a psychicky ho to rozhodně nestabilizovalo.
Po Bradavicích se vrátil na Aldwinckle Estate a plánoval se společně s alchymistickým náčiním zahrabat v méně používaném křídle sídla, ovšem otec mu plány elegantně zhatil přichystaným místem na Ministerstvu. O synově nadání pro paměťová kouzla samozřejmě věděl a sehnat mu místo mazače tedy bylo volbou logickou a ne moc složitou, vlastně stačilo přemluvit Iana, aby to zkusil. Přes značné protesty to čerstvý absolvent opravdu udělal a zjistil, že mu práce navíc neskutečně pomáhá zapomenout na bubny, takže na pozici nakonec zůstal a od roku 1928 si nevzal volno delší než jeden den.
V následujících letech mazal paměť mudlům, kteří viděli, co neměli, a vytrvale odmítal všechny dohodnuté sňatky s tím, že nemá čas, protože ho skutečně neměl: jakmile měl padla na úřadě, kde se často zdržel do pozdních večerních hodin, přesunul se do laboratoře ke svým pokusům a nebýt zatracených Japonců, kteří ho tou klukovinou u Pearl Harboru připravili o zdroj žmlžích ulit, neměl by si na co stěžovat. Spal maximálně čtyři hodiny denně, což mu vydrželo dodnes, a ta chvilka malé smrti se mu rozhodně nelíbí.
Vybudoval si reputaci neúprosného obliviátora, který neváhá překročit hranice, aby ochránil kouzelnickou společnost, ale je pravdou, že už tou dobou považoval všechny kouzelníky nezávisle na původu za rovné. Nikdy se nestalo, že by svou práci neudělal pořádně, a přepískl to jenom párkrát, protože kromě kouzla rád pojišťuje úspěch mazání ještě lektvarem. Přátele si nicméně nedělal, zásadně pracoval sám a všechny tedy dost překvapilo, když si někdy v roce 1945 náramně padl do oka s jednou čarodějkou z indické diplomatické návštěvy. Rani Kaur Karpáni se totiž v kritickou chvíli prořekla, že se rovněž pokouší o výrobu kamene mudrců a má v tom docela slušnou praxi, a Ianovi přišlo naprosto logické spojit síly. Na následujících deset let se prakticky přestěhovala na Aldwinckle Estate a společně bádali, bádali a zase bádali, aniž by se kamkoliv dobádali.
Po téměř deseti letech frustrace pojal Ian nekonvenční, ale uskutečnitelný plán: pokud je na světě jen jeden alchymista, který kdy kámen vyrobil, stačí jednoduše tohoto kouzelníka lapit a nějak z něj dostat postup. Plánování bylo dlouhé, důkladné a bylo by snad i vyšlo, ovšem v minutu M zastavil Iana a Rani jakýsi krotitel lvů jménem Clarence Stewart a únos jim po svém dokonale překazil. Ian by ho byl na místě zabil, ale celé to bylo docela hektické a zmatené a motalo se kolem moc bystrozorů, takže byl nakonec docela rád, že stihl obětovat Rani a sám utéct zpátky na Aldwinckle Estate, kout strašlivou pomstu proti tomu špinavému mudlovi.
Opět se zavřel v laboratoři, opět pracoval jako mazač, prostě předstíral, že se nic nestalo. Následující léta jeho života probíhala ve znamení rutiny a jen několika málo epizodických událostí, které stojí za zmínku.
Předně už během roku 1955, krátce po onom kolosálním neúspěchu, vypracoval plán B pro případ, že by mu bystrozorové přišli na stopu a on musel předstírat smrt. V tajnosti si natrénoval přeměnu do nové podoby a doufal, že ji nebude muset použít, protože mu samotnému byla extrémně nesympatická.
Průběžně odmítl několik návrhů na povýšení, protože sezení v pohodlném křesle by mu rozhodně nepomáhalo tolik jako pobíhání v terénu. Z bubnů a papírování by mu totiž spolehlivě přeskočilo.
V létě 1960 uvedl v pohyb plán na ovládnutí jedné menší mudlovské vesnice na jih od Londýna. Uvařil dost matoucího utrejchu a lektvaru zapomnění na to, aby pak tamním obyvatelům mohl nakecat, že je jejich král, naplnil tím koktejlem práškovací letadlo a z nedalekého kopečku se potutelně šklebil. K jeho smůle si ovšem zrovna toho rána letadlo půjčil John Wells a náklad sice shodil, ale na pastvinu po větru od vesnice. Jediným výsledkem tak bylo značně zmatené stádo ovcí a Ianova nenávist vůči tomu zvědavému čahounovi v debilních křuskách.
Kolem roku 1962 se pokusil o výrobu svého vlastního viteálu: zavraždil jednoho z domácích skřítků a pokusil se pomocí temné magie vštípit kus své duše do starožitných kyvadlových hodin. Z nějakého důvodu to nejen nevyšlo, ještě to hodiny těžce poškodilo a musel je vzít k opraváři na Příčné, čímž ovšem to pravé martyrium teprve začínalo. Howard Nelson totiž hodiny totálně zničil, za což sice mohla ona temná magie a taky pomocná ruka učňova, ale Ianovi to vysvětlit nešlo a od té doby má na hodináře pifku.
Na jaře 1973 jim byla na oddělení převelena trojice francouzských čarodějek, mezi něž patřila i Algernnon de Bray. Skoro to vypadalo, že si ti dva padnou do noty podobně jako tenkrát s Rani, ale dřív než k něčemu došlo se stala ta ošklivá nehoda s ukradenými dokumenty, střelnou zbraní a spoustou krvavého silikonu. Ian se chvíli pokoušel vystopovat jejího vraha, ale brzy to vzdal, protože ministerstvo mělo spoustu jiné práce. Když v Londýně začaly nepokoje, snažil se do nich moc nestrkat nos, ovšem pak od jisté vlivné osoby dostal nabídku, jaká se neodmítá.

Ian měl na následující rok zaujmout místo postradatelného studenta Bradavic, nepozorovaně monitorovat dění na hradě a donášet na tamního ředitele, kterého chtěla docela velká spousta čistokrevných kouzelníků sesadit. Jeho nadřízený mu dokonce jednoho vhodného studenta přímo doporučil a Ian musel uznat, že je to volba znamenitá – Melody Queen, nečistokrevná studentka s naprosto tragickými studijními výsledky, byla totiž tou dobou na jednotce intenzivní péče, ale hlavně se na škole těšila zasloužené pověsti absolutního trotla, kterému všechno projde. Ian ji tedy v nemocnici navštívil, po krátkých přípravách spočívajících v důkladném sondování jejích vzpomínek zaujal její místo a jako uzdravená, i když notně pošramocená Melody nastoupil v roce 1978 do Bradavického expresu.

Následující měsíce se po hradě pohyboval v jejích šatech a s její grácií odjištěného granátu, nepozorovaně vyzvídal a odolával nutkání zabít dva ze tří svých úhlavních nepřátel a vnučku třetího, když byli tak lákavě blízko. Soustředil se však na své poslání, a protože se mu nedařilo najít jakékoliv důkazy Brumbálovy viny, musel opakovaně fingovat propadnutí u zkoušek, i když by je dal s prstem v nose. O prázdninách se vracel na Aldwinckle Estate, kde se skřítci starali o skutečnou Melody, aby jí nadále prohledával paměť, a toto spojení na něj po tak dlouhé době začalo mít značně destruktivní vliv. Ne snad že by předtím byl nějak stabilní, ale nálož vzpomínek mentálně zaostalého dítěte udělala svoje, on začal pociťovat výčitky, lítost a sympatie k utlačovaným a rozhodl se, že s tím skoncuje. Složil za Melody zkoušky a na závěrečné slavnosti roku 1980 to definitivně zabalil. Před zraky všech profesorů i studentů ve Velké síni se přeměnil zpátky do své předchozí podoby, utekl domů a skutečnou Melody propustil na svobodu, protože ji po těch letech trýznění začal mít svým způsobem rád. Že pravděpodobně celou dobu nechápala, co se děje, bylo vlastně jedině dobře, protože i když pak doma asi mluvila o divném sklepě, nebylo to divnější než kterákoliv jiná konverzace s ní a na nic se nepřišlo.
Kvůli strachu z reakce nadřízených se ovšem Ian nějaký čas skrýval v dříve nacvičované záložní podobě, většinou na Obrtlé a dalších místech podobného rázu, ale nakonec svůj strach konfrontoval, nahlásil se vedoucímu oddělení a… byl docela překvapen, protože Theron měl najednou na celou věc kolem boje za nadřazenost čisté krve taky docela zajímavý názor. Ian byl tedy přijat zpátky mezi obliviátory, jen s poznámkou v záznamech, že na něj předchozí mise nejspíš měla značně traumatický vliv. Navíc pořád hrozilo, že si ho někdo ještě výš postavený podá a za selhání ho bez milosti odpraví, a tak se Ian zkusil vykoupit tím, že se pokusí infiltrovat přímo Fénixův řád.

A docela se mu to podařilo, až na malý detail. Nešlo totiž o infiltraci v pravém slova smyslu, ale spíš ve skutečné posílení řad těch, co bojují za dobrou věc, protože Nicholas Winnfield šikovně zahrál na Ianovy výčitky svědomí a popostrčil ho ten poslední kousek ke změně názoru na celou tu pošetilost s bojem za čistou krev. Ian i nadále nosil znamení zla vytetované na ruce, protože to jen tak odstranit prostě nešlo, ale rozhodně už informace nedonášel jen jedním směrem.
Když pak došlo k definitivnímu převratu a téměř veškerou moc získal ministr kouzel, Ian s hrůzou sledoval, jak se idea, kterou kdysi sdílel, vymyká z kontroly, a bubny v jeho hlavě se opět rozezněly naplno. Musel něco podniknout, protože pracovat jako dvojitý agent, koho nikdo nemá rád, byla dobrá tak akorát na spravení karmy, ale slibnější výsledky nepřinášela.
A tak začal vymýšlet, jak zasadit režimu pořádnou ránu, ať už by ho to stálo cokoliv.

Ian je v současné době opět často k vidění ve společnosti bílé krysy, které říká Lucy. Ačkoliv dřív ji vždycky využíval jako zvíře pokusné a za svůj život jich vystřídal 56, ta 57. už je skutečně spíš domácím mazlíčkem a Ian jí věnuje veškerou péči a lásku, kterou odpíral lidem i krysám předchozím.

100% úspěšná kouzla: Accio, Alohomora, Expecto patronum (obří mravenec), Legilimens, Lumos/Nox, Specialis Revelio, Wingardium leviosa
III. úroveň: Cistem Aperio (KF), Confundo (OPČM), Mobilicorpus (KF), Obliviate (KF), Silencio (KF).
II. úroveň: Aresto Momentum (KF), Finite Incantatem (KF), Evanesco (KF), Illegibilus (P), Koktací kletba (KF), Ševelissimo (KF), Priori Incantatem (KF), Pulírexo (KF), Revelio (KF), Repello Mudletum (OPČM)
Lektvary: Elixír života, Dokrvující lektvar, Jed z jidášova stromu (cercis siliquastrum), Lektvar zapomnění, Postaršovací lektvar, Tresť šílenství, Uklidňující lektvar, Veritasérum (a protilátka), Životabudič.

Tadadada...
8. 8. 2018, kompletní poregenerační aktualizace