Protože byli kouzelníci a hodlali se přemisťovat, Susan nemusela vstávat nekřesťansky brzy, ale stejně to udělala, protože se přece potřebovala za A ujistit, že nenápadný batoh opatřený nezjistitelným zvětšovacím a zlehčovacím kouzlem obsahoval všechno potřebné od náhradního prádla, přes náplasti až po různé cestovní průvodce, které se jí podařilo sehnat, protože sice měli hůlky a tak, ale Susan radši počítala i s plánem, kdyby náhodou ty hůlky použít nemohli. Mimo jiné také batoh obsahoval dostatečnou zásobu sladkostí, které by normálnímu člověku stačily možná i na půl roku, zatímco Susan se obávala, že to na těch pár dní bude málo. A za B se potřebovala vydatně nasnídat, protože s prázdným žaludkem rozhodně vyrážet nechtěla.

„Jo, mami, mám všecko,“ zamumlala Sus ke své mamince, která jí tu výbornou snídani připravila a dělala jí společnost v kuchyni, kde se Mrzimorka právě nacházela. „Jsi si jistá, drahoušku? Prošla sis seznam? Dvakrát?“ vyptávala se paní Turnerová, pročež se od dcery dočkala pouhého přikývnutí. „A opravdu nechcete, aby se tam s vámi vydal Miles? Přece jenom je starší a má více zodpovědnosti…“ „MAMI!“ vyjekla Susan okamžitě, jakmile se jí podařilo popadnout dech poté, co jí po matčině absurdním návrhu zaskočil kousek toastu. Paní Turnerová rychle zvedla ruce na znamení toho, že se vzdává. „To byl jen nápad, zlato,“ dodala s jemným, omluvným úsměvem. „Pěkně blbej. Jsme dospělí, mami, budeme s sebou mít hůlky a umíme si poradit. A rozhodně nepotřebujeme mít za zadkem mýho bráchu,“ smetla Susan onen nápad rychle ze stolu a radši se s gustem zakousla do toastu, snad aby to zděšení zajedla. Štěstí, že se Miles nenacházel nikde kolem, poněvadž tak nějak nepochybovala o tom, že by se klidně toho návrhu chytil a Susan by musela použít zřejmě hrubou sílu, aby mu to vymluvila. „Za jak dlouho se sem má Liam přemístit? Určitě se zdrží a dá si kousek koláče, viď že ano?“ rozhodla se Susina matka zamluvit předchozí téma, očividně už byla s Liamovou vášní obeznámena. Susan při zmínce o jejím chlapci ujel zasněný úsměv, protože se pár dní neviděli a jen si psali a ona se už těšila, až ho zase uvidí. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby u ní mohl přespat nebo ona u něj, ale když si Susin otec postaví hlavu, je to definitivní a Susan se mu zase nechtěla vzpírat. „Nevím, za půl hodiny?“ zhodnotila po letmém pohledu k nástěnným hodinám. „Vyslov před ním slovo koláč a v tu ránu upustí všechno, co zrovna drží, takže jo, myslím, že kouskem koláče vážně nepohrdne. Na cestu, víš jak,“ broukla Sus s lehce pobaveným úculem. Ona s tím rozhodně počítala, proto taky včera ten koláč pekla.

Minuty každopádně pomalu ubíhaly, až se nakonec ručička hodin přiblížila určenému času. Susan uplynulou dobu strávila příjemným tlacháním s mamkou, několik posledních minut strávila neposedným poklepáváním prstů po desce stolu, až nakonec vyskočila na nohy a vyběhla ven ke dveřím, aby měla Leeho příchod z první ruky.

_________________

Lee rozhodně nekřesťansky brzy nevstával, o prázdninách to prostě nedokázal. Rodiče se ho sice občas pokusili vyšťouchat z postele před desátou, ale málokdy se jim to podařilo, a dnešek nebyl výjimkou. Když se vypotácel z postele, měl co dělat, aby neusnul u snídaně, a dokonce si musel dát kafe, které obvykle nepil, aby se probudil. A to i přesto, že se na výlet se Susan těšil a přijít o něj rozhodně nechtěl.
Palačinky a káva ho ale naštěstí nastartovaly, takže se zvládl bez dalšího usínání dát dohromady a zkontrolovat, že si do batohu sbalil opravdu všechno, co by mohl potřebovat. Nebyl ale holka, takže na batoh ani nepotřeboval zvětšovací kouzla. Moc věcí zkrátka netáhl, proč taky. Důležité bylo mít s sebou peníze, doklady a hůlku. Bez všeho ostatního se normální člověk vždycky nějak dokázal obejít.
Když se znovu ocitl v kuchyni, aby si přibalil ještě lahev vody, odchytla ho starostlivá máti. „Nic jsi nezapomněl, Lee?“ zeptala se, krátce syna objala a políbila do vlasů, takže se zašklebil jako správný puberťák. „Mám všechno, mami, neboj,“ odpověděl trpělivě a pousmál se. „Hlavně na sebe dávejte pozor, ano?“ pokračovala matka ve své starostlivé ódě. „A neztraťte se.“ „Neboj, mami, dáme na sebe pozor. A Susan určitě bude vybavená všemi možnými mapami, takže se neztratíme. Umím číst v mapách, nemusíš mít obavy,“ ujistil jí, ale nezdálo se, že by to paní Sheppardovou uklidnilo.
Ke dveřím Leeho vyprovodila celá rodina, jako by se s ním snad loučili definitivně. Lee se s nimi rozloučil, bráškovi slíbil, že mu pošle pohlednici, a pak se s hlasitým prásknutím přemístil před dům Turnerových.

Protože ještě pořád nebyl na vlastní přemisťování úplně zvyklý, skončil před domem Turnerových v předklonu a zhluboka dýchal. Napadlo ho, že možná neměl tolik snídat, když ho čeká ještě přemístění do Itálie, ale už bylo pozdě toho litovat. Když se narovnal a spatřil Susan, ve tváři mu okamžitě rozkvetl úsměv, a samozřejmě úplně zapomněl na to, že má žaludek jako na vodě. „Ahoj, Susie,“ brouknul, několika dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi nimi, a naklonil se, aby jí vtiskl pusu na tvář. Za tu ho snad Susanin tatík nezabije na místě.
„Tak co, připravena na cestu?“ zavlnil obočím a uculil se jako měsíček na hnoji. Vážně se na ten jejich výlet těšil. Tak moc, že začal netrpělivě přešlapovat na místě. „Kde máš rodiče?“ zeptal se, protože by je rád aspoň pozdravil, aby ho nepovažovali za nevychovaného troubu. Na Milese se raději neptal a doufal, že se tu Susin bratr nepohybuje. Scénář, ve kterém se k nim Miles vetře s tím, že vyrazí s nimi, ho totiž děsil už i ve snech. Byl o to děsivější, že Lee věděl, že by to Miles byl schopný udělat.

_________________

Susan přeběhl po tváři starostlivý výraz, když spatřila Leeho v předklonu. Vyzvedla jsem si ten lektvar? proběhlo jí přirozeně hlavou, protože ačkoliv jí přemisťování již problémy nedělalo, na delší vzdálenost se ještě nepřemisťovala a nedělala si iluze o tom, že by to zvládla v pořádku. Bylo lepší být připravený. Na to každopádně rychle zapomněla, když se Liam narovnal, a i jí se rychle na tváři objevil úsměv a jakmile se Nebelvír ocitl u ní, honem ho oběma rukama objala kolem krku a na oplátku mu též vtiskla pusu na tvář. „Nazdárek,“ zaculila se Sus jako sluníčko, když se od něj zase vmžiku odlepila, ale zároveň se jednou rukou natáhla pro tu jeho. „Připravena – jako vždy – a už se nemůžu dočkat,“ sdělila Liamovi vzápětí a s úsměvem na něj zamrkala. Byl to pravda, už se těšila, až vyrazí. „Táta je v garáži. Asi tak trochu trucuje. Ale říkal, že až se budeme přemisťovat, tak se přijde rozloučit,“ při slovech o tatínkovi se Susan nepatrně ušklíbla, protože to samozřejmě viděla naprosto jinak než pan Turner, který jen nerad viděl, že jeho malá holčička je vlastně už dospělá a umí se o sebe postarat sama. „No, a máma je v kuchyni. Dáš si ještě koláč na cestu, že jo? Včera jsem pekla… jablkový,“ zavlnila Susie na Leeho obočím, protože si byla stoprocentně jistá, že její drahý takové nabídce neodolá. „A mimochodem se nemusíš bát, že by ti bylo blbě, pro jistotu jsem vzala i lektvar proti nevolnosti, protože… no, je to dálka. Pořád si nejsem jistá, jestli by přenášedlo nebylo lepší a jistější, i když přemisťovací body mám samozřejmě všechny vychytané…“ rozpovídala se Susan, zatímco s Liamem zamířila do dříve zmíněné kuchyně, kde se nacházela paní Turnerová, která se na chlapce své dcerky vlídně usmála a na uvítanou ho objala. „Vítám tě u nás, Liame. Pořádně nachystaný na výlet? Počasí vám dnes docela přeje, že? Dáte si ještě čaj, než půjdete?“ začala se aktivně vyptávat, přičemž odpovědi na poslední otázku se chopila Susan, která přitom zakroutila hlavou. „Prosim tě, než by se ti stihla uvařit voda, Lee má ten koláč už dávno v sobě,“ broukla a loupla po Liamovi nevinným pohledem, než ho pak pobídla, aby se na tu chvilku posadil, a sama – „Ne, mami, já to udělám.“ – Nebelvírovi tu dobrotu naservírovala. Susina mamka věnovala dceři pobavený úsměv a na její otázku, jestli taky nechce kousek, jen zavrtěla hlavou. „Dnes tedy budete v Římě, ano? A kam se chcete vydat pak?“ Paní Turnerová zatěkala mezi oběma tázavým pohledem, ale Susan jen pokrčila rameny. Pevně dohodnutý měli jen Řím na začátek, a co prozkoumají pak, to ještě minimálně Susan nevěděla, ale byla ochotná se přizpůsobit Liamově přání, kdyby chtěl něco vidět jako první. Jako kouzelníci měli v tomhle štěstí, že mohli pendlovat klidně z jednoho konce země na druhý a pak zase zpátky. Tázavě se tedy na chlapce zadívala, jestli on měl něco na srdci, a pak dodala. „Ale ať půjdeme kamkoliv, tak neboj, jasně že ti pošleme pohled,“ prohodila k mamce a usmála se na ni. Než se Lee vypořádal s koláčem – s čímž mu klidně Susan pomohla, pokud ji nechal – konverzace probíhala v podobném duchu vyzvídání a ujišťování, ačkoliv v jedné chvíli se paní Turnerová zcela očividně chystala znovu zmínit Milese jako zodpovědný doprovod, nicméně po výhrůžném Susanině pohledu k ničemu nedošlo, a tak si těch posledních pár minut nezkazili. Byl čas se odebrat ven – „Ano, mami, vážně mám všechno. Ne, nenechám tě to zkontrolovat.“ – kde se skoro jako na zavolání objevil i pan Turner, který si Liama lehce podmračeně prohlédl a beze slova mu kývl na pozdrav. „Opatruj se, dceruško,“ zamumlal pak, když se k Susan sklonil, aby ji objal na rozloučenou. Liama pochopitelně neobjímal, ale podal mu ruku. „Šťastnou cestu. A užijte si to,“ dodal, aby se neřeklo. Samozřejmě Leeho nezapomněl propálit typickým otcovským pohledem ve smyslu „stane se jí něco a žádný dřevěný klacek tě přede mnou nezachrání“, ale oproti prvnímu setkání, kdy mladého Shepparda div pohledem nevraždil, to byl rozhodně pokrok. Když se loučila paní Turnerová, v jejích očích nechyběly slzičky a samozřejmě nezapomněla oba dva cestovatele pořádně obejmout. „Mami, víš, že jde jen o pár dní? Budeme v pohodě, neboj,“ zamrmlala Susan matce do vlasů, ale pak se narovnala a zacouvala k Liamovi, kterého se chytila za ruku. „Připraven?“ zazubila se na něj a následně se s posledním ahoj věnovaným rodičům společně s ním přemístila.

S tichým prásknutím, které ale bylo díky aplikovaným kouzlům na přemisťovacím bodu prakticky neslyšitelné, se objevili v zapadlé uličce, která vedla na Piazzu Navonu, kde byla hlavním lákadlem Fontána čtyř řek, která sice nepatřila do dob antiky, ale v Římě toho prostě museli vidět víc, protože by to byla škoda, kdyby ne, ačkoliv na všechny památky nacházející se v Římě by si museli vyhradit nejméně týden. Na rozdíl od přemisťování po Anglii tahle cesta trvala trochu déle a Susan se na chvíli musela opřít o zeď, aby se patřičně vydýchala, protože ačkoliv měla lektvar, kterému vděčila za to, že nemá žaludek jako na vodě a tudíž nehrozilo, že by zkoumala svou snídani, stejně se potřebovala vzpamatovat. Když se tak stalo, konečně se mohla okouzleně rozhlédnout, protože možná se ještě stále nacházeli v úzké uličce, kde nebyla ani noha, ale už i to byl jiný svět a tenhle pocit měla Susan velmi ráda. S dětským nadšením a jiskřičkami v očích se vyčkávavě zadívala na Liama. „Můžeme?“ nadhodila nedočkavě, zatímco pohledem těkala k východu z uličky, kde už byl vidět kousek náměstí.

_________________

Lee se spokojeně zazubil, když ho Sus objala, a trochu se k ní sklonil, aby to neměla tak náročné. Srdce se mu zatetelilo radostí, a jakmile ho chytila za ruku, propletl si s ní prsty. „Jo, já se taky těším,“ přitakal s širokým úsměvem ve tváři. Trucujícího pana Turnera se rozhodl raději nekomentovat – byl z něj docela nejistý, protože jejich první setkání nedopadlo úplně… příjemně. Lee chápal, že má strach o svou dceru a pravděpodobně mu ani trošičku nedůvěřuje, ale snažil se předvést v tom nejlepším světle, aby dokázal, že je Sus v dobrých rukách. „Koláč?“ zbystřil vzápětí a hned přikývl. „Jasně, že si dám koláč! Obzvlášť když jsi ho pekla ty. Ty totiž pečeš ty nejlepší koláče široko daleko,“ pochválil jí naprosto vážně a při pomyšlení na Susin jablečný koláč už se mu sbíhaly sliny. Když se Sus rozpovídala o lektvaru proti nevolnosti a přemisťovacích bodech, Lee se na ni usmál. „Jsi nejlepší,“ prohlásil a naklonil se k ní, aby jí políbil na tvář, protože si to zasloužila. „A určitě to nějak zvládneme.“
V kuchyni se Liamova pozornost stočila k paní Turnerové, které oplatil úsměv. „Dobrý den, paní Turnerová,“ broukl poslušně, načež přikývl. „Myslím, že mám všechno, co bych mohl potřebovat. A počasí nám zatím přeje, což je skvělé. Ale i kdyby nepřálo, nějak bychom si poradili,“ pronesl přesvědčeně a dovolil si mrknutí Susiným směrem. Uchechtl se, když Sus trefně poznamenala, že než by stihla udělat čaj, koláč v něm zmizí. Měla pravdu. Lee shodil batoh ze zad a usadil se ke stolu. „Děkuju,“ zamumlal, když před ním přistál úžasně vonící koláč, a zatvářil se… no, totálně zamilovaně. Kvůli koláči, ale i kvůli Sus, protože ta ho přece pekla. S absolutně labužnickým výrazem ve tváři ochutnal první kousek a vzápětí spokojeně vydechl. „Totálně boží,“ zahlásil a široce se usmál. Susan se ten koláč prostě povedl, a když předtím Lee prohlašoval, že Sus peče ty nejlepší koláče, nemýlil se ani trošku. Možná mu tak chutnaly, protože byly pečené s láskou, těžko říct. „Dáš si taky?“ zeptal se své drahé, ačkoliv se o koláče normálně nedělil, a zašermoval vidličkou jejím směrem. A pokud si k němu Sus přisedla, docela ochotně se podělil. „Hmm, já bych pak moc rád viděl Pompeje,“ přiznal, když se paní Turnerová zeptala, kam budou mít namířeno poté, co si prohlédnou Řím. Susan zřejmě žádný konkrétní plán na další dny neměla, tak se Lee rozhodl vyjít najevo se svým přáním. „Ale ono nám nic z toho neuteče, takže je asi jedno, jak to poskládáme,“ dodal s pokrčením ramen a pousmál se.
Lee se s koláčem vypořádal opravdu rychle, když mu navíc pomáhala Susan, a pak už byl čas odebrat se ven, odkud se měli přemístit do slunné Itálie. Když se venku objevil i pan Turner, Lee se pousmál. „Dobrý den, pane Turnere,“ pozdravil vzorně, protože vážně nechtěl, aby si o něm Susanin otec myslel, že je nevychovaný trouba. Vzápětí mu pevně stiskl podávanou ruku. Od minula to byl docela pokrok, i když ne příliš výrazný. Ale Liam chápal, že pan Turner zřejmě potřebuje trochu času na to, aby přijal fakt, že jeho malá princezna vyrostla, a má dokonce svého prince. Objímání sice neměl úplně v oblibě, ale přetrpěl ho, a když ho paní Turnerová pustila, věnoval jí úsměv.
Susaninu tlapku Lee pevně stiskl, aby se mu nevysmekla, a přikývl. „Jo, připraven,“ odkývl to, načež se oba přemístili.

V té zapadlé uličce, ve které se objevili, se Lee opět musel na chvíli předklonit a popadnout dech, protože se mu z dlouhého přemístění točila hlava a žaludek se mu houpal. Po chvíli to ale naštěstí začalo pozvolna přestávat, takže se nakonec narovnal a zabloudil očima k Sus. „Dobrý?“ zeptal se pro jistotu, a teprve pak se konečně rozhlédl kolem sebe. V uličce toho moc k vidění nebylo, ale slavné náměstí s Fontánou čtyř řek odtud podle všeho bylo jen pár kroků.
„Jo, můžeme,“ přikývl s úsměvem ve tváři, popadl Susan za ruku a společně s ní vykročil na náměstí s oním turistickým lákadlem v podobě fontány. Nedalo by se říct, že by tam bylo málo lidí, ale hodně taky ne – hlavní vlny turistů sem asi dorazí až odpoledne. „Odtud by to mělo být kousek k Pantheonu a pak i ke Koloseu, ne?“ zeptal se, protože mapy zkoumal jen letmo. Ale tušil, že to tak bude, dokonce si troufal odhadnout i směr, kudy kam. „A víš, co mám?“ zazubil se po chvilce a zavlnil obočím. „Foťák!“ Postarší fotoaparát, který dělal pohyblivé obrázky, ale prozatím nechal v batohu – vyndá ho, až se někde zastaví.

_________________

„Mhm,“ přikývla Susan na dotaz ohledně vzdálenosti k Pantheonu a Colosseu. „Pantheon je prakticky za rohem, asi deset minut po Via Giustiniani… aspoň myslím, pak se můžu ještě mrknout. Ale nemyslím si, že bude problém to najít, určitě tu budou všude směrovky a nebudeme jediní, kdo tam bude chtít.“ Susan pokrčila rameny, protože se jí to zdálo dost pravděpodobné, a to samé platilo i o Colosseu. „A Colosseum by pak od Pantheonu mělo být cca půl hodiny. Každopádně podle toho, jak dlouho se zdržíme u Pantheonu, tak bychom si pak mohli skočit na oběd, hm? Po cestě určitě bude nějaká moc fajn pizzerie,“ broukla Sus a jen tak tak se ovládla, aby se mlsně neolízla, protože už se těšila na pořádnou italskou pizzu, ačkoliv teprve před chvílí měla snídani. Ale co od ní čekat jiného, že.
Při zmínce o fotoaparátu se Susan nadšeně zazubila. „Paráda. O fotky zjevně nebudeme mít nouze, taky s sebou mám. Polaroid teda, ne normální foťák. A půjčený od babičky, s kterou toho něco procestoval, takže podle toho i vypadá. Ale funguje pořád dobře a fotky z něj mají svoje kouzlo,“ prohodila s úsměvem. Na mysl se jí vloudila vzpomínka na loňské léto, kdy si napůl slíbili, že si jednou udělají fotku u Colossea. Že se to vážně splní, na to nejspíš Susan tenkrát ani nepomyslela, ačkoliv si to samozřejmě přála, a teď tedy tudíž byla patřičně veselá.
To už ale pomalu došli až k Fontáně čtyř řek. „Věděl jsi, že dokud Bernini tuhle fontánu neodhalil, tak předtím v Římě nebyly žádné podobné fontány? Teda, jasně že tu byly fontány, ale sloužily čistě jenom k zásobování vodou, vůbec nebyly takhle zdobené, pokud teda nepočítáme různé náboženské symboly. Nebo přesnější by možná bylo říct papežské symboly, protože náboženské symboly byly ostatně v té době snad ve všem,“ mumlala Susan polohlasem, když fontánu obcházeli kolem dokola, pěkně pomaličku, aby se mohla vynadívat na mistrnou Berniniho sochařskou práci, což byl ostatně i důvod, proč chtěla Fontánu vidět, ač nespadala do doby antických Římanů. Taky se neubránila poznámkám k jednotlivým sochám. „Tohle je Nil, symbolizující Afriku. Docela se mi líbí, jak Bernini pojal to, že tehdy ještě nevěděli, kde Nil pramení, a tak je ta socha napůl zakrytá. A tady je Rio de la Plata,“ Susan při řeči ukázala na zvednutou ruku sochy, „našla jsem zmínku, že takhle tu ruku zvedá, aby zabránil zřícení kostela Sant’ Agnese in Agone“ – plynulé přesunutí ukazováčku na zmíněný kostel vedle – „ale svatá Anežka ho ujišťuje, že to nespadne. Ganga s veslem… A Dunaj, který se dotýká papežského erbu, značící to, že je to nejbližší řeka Římu. Ehm,“ konečně se blondýnka odmlčela, aby dala Liamovi taky prostor, ať už k vlastním poznámkám nebo protestům, že takovou přednášku nechtěl poslouchat (pokud ji samozřejmě v nějakém bodě nestačil umlčet on sám). Jenže Susan si nemohla pomoct, jakmile se jednalo o její oblíbené téma – a že jich bohužel bylo docela dost – občas byla trochu k nezastavení (vlastně se teď ještě krotila) a pravděpodobně se dalo očekávat, že něčeho podobného se Lee ještě při výletování dočká. „První fotku?“ nadhodila nakonec a nevinně se na svého milého uculila.

_________________

Lee přikyvoval na Susanina slova a snažil se ukládat si získané informace do hlavy, jenže ty italské názvy mu připadaly všechny úplně stejné, takže by se vůbec nedivil, kdyby zaměnil ulice a došel někam do tramtárie a ne k Pantheonu. Rozhodl se proto, že roli průvodce nechá zcela na Susan, protože to navíc vypadalo, že se v tom jeho blonďaté sluníčko docela vyžívá. „Jo, s obědem naprosto souhlasím,“ přikývl a radši neprozrazoval, že má hlad už teď. „A myslíš, že tu taky mají nějaký koláče?“ zeptal se s upřímným zájmem. Každá země měla nějaký koláč, ne? Určitě. Muselo to tak být. Lee by přece nejel na dovolenou někam, kde nemají koláče.
„Já mám taky polaroid, ale kouzelnickej,“ pochlubil se Lee s úsměvem od ucha k uchu, „dělá pohyblivý obrázky. Takže budeme mít kouzelnický i normální album,“ uculil se spokojeně. Liam se sice nerad fotil, ale rozhodl se, že kvůli Susan to párkrát absolvuje, a třeba se pak někdy společně zasmějí tomu, že stojí před Koloseem a tváří se jako psychicky nevyrovnaná osoba.
Jakmile se doloudali k Fontáně čtyř řek a Susan začala se svým výkladem, Lee na ní vykulil oči. Že by si prohlédl ten kousek architektury, který tu obdivovaly davy turistů, to ne, prostě jen civěl na Susan a snažil se pochopit, kde takové vědomosti vzala. „Počkej,“ vybafl po chvilce, „jak tohle všechno víš?!“ Liam se zajímal o historii a sám toho dost věděl, ale o tomhle neměl ani tušení. Navíc ho moc nebralo umění, i když ho uměl ocenit. „To jsem nevěděl, no,“ přiznal, když Sus na chvilku utichla, a konečně se zadíval na fontánu. Rozhodně bylo co obdivovat, to musel uznat. Když vykročili kolem fontány, aby si ji mohli pečlivěji prohlédnout, Sus pokračovala ve svém výkladu a Lee opět jenom valil bulvy. Takovou záplavu slov nedokázal vstřebat dokonale, takže byl rád, když si zapamatoval aspoň některá jména soch a stihl sledovat Susanin ukazováček, který ho směroval k tomu, o čem zrovna mluvila. Když se odmlčela, Lee se na ní zadíval. „Ty jsi normální blázen,“ podotkl, nicméně koutky úst mu zacukaly pobavením. „Nechtěla bys tu dělat průvodkyni? Rozhodně by ti to šlo,“ plácl, ale zase tak v žertu to nemyslel. „Netušil jsem, že o tom víš tolik,“ podotkl pak docela obdivně a znovu přelétl fontánu pohledem.
Odkývl to, že by se mohli vyfotit, a sundal si batoh, aby vylovil foťák. „Kterým foťákem? Oběma?“ zeptal se s tázavě vyklenutým obočím. Ať už se rozhodli pro jakýkoliv, případně oba, několikrát se Susan zapózoval před fontánou a snažil se tvářit aspoň trošku inteligentně, což ve výsledku znamenalo, že se tváří jako blbec. Foťák klidně ochotně svěřil některému z turistů a poprosil o fotku, aby na snímku byl on i Sus, protože ačkoliv polaroid dělal pohyblivé obrázky, mudlové neviděli, že se fotky hýbou, a jinak se s foťákem zacházelo úplně normálně, jako s obyčejným mudlovským.
Poté, co měli pořízeno dost fotek, Lee foťák zase schoval a hodil si batoh zpátky na záda. Pokud se tu Sus chtěla ještě chvíli zdržet a kochat se, neprotestoval a nechal jí, ať se vynadívá na architektonický a umělecký skvost. Nakonec jí ale chytil za ruku a společně s ní zamířil ulicemi k Pantheonu. Nechával jí ale, ať určuje cestu, protože nabyl dojmu, že se tu vyzná daleko lépe, než on. Nepřestávala ho překvapovat.
„Možná bychom si cestou mohli někde koupit zmrzlinu,“ podotkl mlsně, když prošli několik ulic. „Druhá snídaně, však víš,“ dodal, načež se zarazil. „Vlastně třetí.“ Skoro zapomněl na tu báječnou druhou snídani v podobě Susanina koláče.

_________________

Susan se jen stěží ubránila tomu, aby neprotočila oči v sloup. Ale byl to Lee, takže se vlastně nebylo čemu divit, že se hned ptal po koláčích. „Jsem si jistá, že určitě jo. To by byl beztak konec světa, kdyby někde koláče neměli…“ poškádlila ho trošičku a pobaveně se usmála. Nadšeně se zazubila, když Liam zmínil, že jeho fotoaparát umí pohyblivé obrázky, ačkoliv Susan většinou preferovala obyčejné mudlovské fotografie, jakkoliv se jinak s kouzelnickým světem sžila až příliš lehce. To ale neměnilo nic na tom, že tak jako tak bylo hezké mít zvěčněné nějaké vzpomínky a Sus byla odhodlaná nutit Leeho do focení, i kdyby se tomu chlapec bránil.
Dívka se začervenala, když Nebelvír navrhl, že by tu měla dělat průvodkyni. A to ještě nevíš, kolik jsem toho neřekla… pomyslela si a najednou byla ráda, že svůj jazyk dokázala zkrotit. Relativně. „Neblázni. Prostě jen mám ráda italské umění, i když občas není nejjednodušší se dostat k některým publikacím,“ zamumlala Susan a nejistě pokrčila rameny. Byl fakt, že italští umělci, ať už tvořili v jakékoliv době, jí imponovali a bavilo ji zjišťovat různé podrobnosti a zajímavosti. Pro Itálii vlastně měla celkově slabost, hlavně pro tu historii, ačkoliv jinak pro ni byly dějiny až třeba za lektvary a obranou.
„Hm, můžem to vzít jenom tím tvým. Ale pak někdy přijde na řadu i ten můj, abych měla něco pro mamku. Teda… jí by samozřejmě nevadily pohyblivé fotky, ale ty statické aspoň bude moc ukázat širšímu příbuzenstvu, kdyby náhodou,“ usoudila Susan a nechala Liama, ať vyloví svůj polaroid, před kterým ráda zapózovala, aby měli památku. Po vyfocení samozřejmě využila toho, že ji Lee nechal ještě chvíli obdivovat fontánu, ale nakonec už i ona začínala mít tiky, aby užuž vyrazili na to pravé antické dobrodružství. Ale nejdřív… „Zmrzlinu na snídani?“ zapochybovala Sus o vhodnosti mražené potraviny, byť by se technicky vzato jednalo o snídani třetí. „Nooo… ale proč ne,“ broukla nakonec s potměšilým uculením, protože i ji začínala honit mlsná a něčím sladkým by nepohrdla. „Tamhle vidim ceduli se zmrzlinou, to by šlo, ne?“ nadhodila a gestem poukázala k nedaleké cukrárně, od které je dělilo jen pár kroků. A poněvadž Liam určitě neprotestoval, Susan tam hnedle zamířila. Dost dlouho jí trvalo, než se dokázala rozhodnout, co za příchutě vyzkouší, ale nakonec se jí v kornoutku ocitla citronová a jahodová klasika. „Jakou že sis to dal ty?“ natáhla krk k Leemu, když se pak zase ocitli z cukrárny venku a nasměrovali kroky zpět k Pantheonu. „Teď jsem si tak vzpomněla, že mi babička říkala o nějaké cukrárně blízko Colossea, kde vyrábí tradiční gelato prý ještě podle nějaké starší receptury. A že je to prý nesrovnatelný s normální zmrzlinou. Takže to pak musíme vyzkoušet,“ zmlkla konečně Susan a radši se na chvíli věnovala zmrzlině, aby se jí nestačila roztéct.

_________________

Liamovi se opravdu ulevilo, když ho Sus ujistila, že tu někde určitě nějaké koláče mít budou. Představa, že by musel strávit dovolenou bez koláčů, ho totiž upřímně děsila. „To si piš, že by to byl konec světa,“ přikývl s naprosto vážným výrazem ve tváři, ale když si všiml, jak se Susan usmívá, taky se uculil.
Zakroutil hlavou, když mu Sus sdělila, že ji prostě jen zajímá italské umění. „No ale stejně!“ rozhodil rukama do stran. „Víš toho strašně moc!“ zahlásil a znovu se na ni obdivně zadíval, protože tím svým výkladem ho opravdu překvapila a nechápal, jak může z fleku vyšvihnout takový proslov. „Jsi prostě hlavička, Sus,“ dodal pochvalně a rozverně ji cvrnknul do nosíku. Ale jen jemně, aby jí to nebolelo a nezačala protestovat.
„Ježišmarja, ty fotky uvidí širší příbuzenstvo?!“ zděsil se právem, protože si dobře uvědomoval, jak na fotografiích vždycky vypadá. Určitě si všichni budou myslet, že Susan chodí s klukem, co je inteligenčně na úrovni rozšlápnuté housenky. Jeho výraz o tom vypovídal, tím si byl docela jistý. „Sus, já na fotkách vždycky vypadám jako blbeček, radši je nikde neukazuj,“ zabrblal s nepatrným úšklebkem ve tváři. A když mu Susan tak hezky zapózovala, pořídil několik hezkých fotek, které pečlivě uschoval, jakmile si je oba prohlédli.
Lee se spokojeně zazubil, když Sus schválila zmrzlinu k třetí snídani. Pochyboval o tom, že by zvládla říct ne, protože dobře věděl, jak má mlsný jazýček. Zamžoural směrem, kde se měla nacházet cukrárna, na níž Susan upozornila, a přikývl. „Si piš, že by to šlo,“ přikývl na její slova a zamířil k ceduli lákající k ochutnávce zmrzky. Měl co dělat, aby se mlsně neolizoval. Na rozdíl od Susan si nevybíral dlouho a zvolil kombo vanilková-melounová, což nebyla úplně obvyklá kombinace příchutí, ale což. „Vanilku a meloun, chceš ochutnat?“ Lee celkem ochotně podstrčil kornoutek Susan pod nos a uculil se.
Zatímco kráčeli ulicemi k Pantheonu, Lee si vychutnával svou zmrzlinu, která ale poměrně rychle tála, takže si ji nemohl vychutnávat moc pomalu. A nakonec v něm zmizela během chvilky i s kornoutkem. Ono se nebylo čemu divit, když do něj padalo jídlo jako do černé díry. „Gelato určitě vyzkoušíme,“ přikývl, protože by si žádnou pochutinu nenechal ujít. „Hele, Sus? Jak je to tady vlastně s kouzelnickými čtvrtěmi? Víš, kde jsou? Já totiž ne, nějak jsem to nezkoumal,“ zamumlal zamyšleně. Řím měl určitě svou kouzelnickou část, ale Lee se zapomněl poptat, kde by měla být.
Nicméně houstnoucí davy turistů po chvilce dávaly tušit, že se začínají blížit k jejich druhé zastávce, Pantheonu. Lee Susan pro jistotu zase chytil za ruku, aby se mu mezi všemi těmi lidmi neztratila, a zauvažoval nad tím, jak dlouhý bude její průvodcovský výklad tentokrát.

_________________

„Merline, rozhodně to nebude tak, že by máma speciálně všechny zvala!“ převrátila Susan oči v sloup, když se Liam začal děsit, že bude dělat atrakci širšímu příbuzenstvu. Dloubla chlapce do boku a pokusila se nahodit uklidňující výraz. „Jen jsem to myslela tak, že kdyby se náhodou objevil někdo na návštěvě, tak nebude mamka muset ty fotky uklízet a tak. S největší pravděpodobností si totiž aspoň jednu vystaví, tomu se nevyhneš, no, ale zas se nemusíš bát, že by k tomu rámečku s fotkou vedly směrovky. A nevypadáš tam jako blbeček, nemel blbosti,“ usadila Sus drahouška, nicméně aby nestačil moc bručet, natáhla se k němu a vlípla mu pusu na tvář. Případně i letmý polibek na rty, kdyby mu na tvář bylo málo.
Když si vyzvedli zmrzlinu, Susan už samozřejmě mlsně nahlížela k Liamovi do kornoutku s úmyslem ochutnat. Proto také bez váhání přikývla, když jí nakonec ochutnávku nabídl. Chuť ocenila spokojeným zamlaskáním a na oplátku samozřejmě nabídla svou zmrzlinu na ozkoušení, ačkoliv to nebylo nic nového pod sluncem. Ale slušnost je slušnost.
„No, já moc taky ne,“ přiznala Sus vzápětí trochu neochotně na Leeho otázku. „Nebo teda – vim, že by tu mělo být něco podobného Příčné ulici a že se tam dá dostat odněkud blízko Fontány di Trevi, ale to je asi tak všechno. Babička tam nebyla a já se po tom moc nepídila, no. Ale ty kouzelnický místa přímo v Římě prý až tak populární nejsou, to spíš lidi chodí do tý čistě kouzelnický vesničky. Nedivim se jim,“ pokrčila Susan rameny. Sice ji teď začalo trochu hlodat svědomí, že si o římských kouzelnických čtvrtích nezjistila něco více, ale s tou návštěvou kouzelnické vesnice ji to snad ani nenapadlo.
Sus stiskla Leemu ruku a krátce k němu s úsměvem vzhlédla, než pak odvrátila zrak k Pantheonu, který se před nimi začal pomalu nořit. „Páááni,“ vydechla blondýnka ohromeně. „Člověk sice ví rozměry, ale na těch reprodukcích to stejně nevypadá tak velký. Řekl bys, že Pantheon je stejně vysoký a široký? To se takhle vůbec nezdá, že jo?“ naklonila se Susan k Nebelvírovi s očima upřenýma ke stavbě. „Celkově se Pantheon považuje za mistrovský počin, teda hlavně kvůli té kupoli, protože než to nechal Hadrián postavit, tak nic tak mohutného nikde nebylo…“ Susan nechala větu vyznít do ztracena a na chvíli zmlkla – ani toho vlastně moc ještě neřekla – protože to už stanuli přímo před vstupním protikusem. „Vidíš ten nápis?“ Blbá otázka vzhledem k tomu, že je nepřehlédnutelný. „Ten zvěčňuje původního zakladatele chrámu, Marca Agrippu. Ten postavil Pantheon roku dvacet sedm před našim letopočtem, ale v roce sto dvacet pět našeho letopočtu vyhořel a byl přestavěn do dnešní podoby. Ale některý zdroje uvádějí rok sto dvacet osm nebo sto dvacet tři,“ zmínila Susan snad jakoby mimochodem, když už měli nakročeno dovnitř. A kdyby nebyla ohromena skutečnou velikostí sloupů, s největší pravděpodobností by se nezdržela komentáře o tom, co za hlavice sloupy mají, z čeho jsou vytesány, jak jsou vysoké a že tři sloupy jsou replikou ze sedmnáctého století. Takhle každopádně v tichosti prošli až dovnitř, kde se Susan v očích objevilo několik nadšených jiskřiček.
„To je prostě tak… monumentální,“ vydechla blondýnka skoro až s posvátnou úctou, jakmile se dostatečně vykoukala, vyotáčela kolem dokola a nabrala energii na další poznámky. „Věřil bys, že u země jsou stěny budovy široké skoro šest a půl metru? Pochopitelně se to zužuje, jak to jde nahoru, kde to má zhruba metr, ale stejně… A okulus – to okýnko nahoře – má v průměru devět metrů a pokud nepočítáme vstupní dveře, tak je jediným zdrojem přirozeného světla… Během dne se to světlo posunuje proti směru hodinových ručiček a ozařuje jednotlivé výklenky.“ Susan si div nevyvrátila krk, když zamžourala k vrchnímu otvoru. Pokud Liam očekával výklad i k jednotlivým výklenkům a sochám a náhrobkům, mohl si oddechnout, protože před každým z nich naštěstí byla cedulka s popiskem. Netřeba zmiňovat, že Susan se pokaždé hloubavě začetla a odmítala se posunout dále, dokud si vše dopodrobna neprohlédla.

_________________