_________________

Donna neměla v sobotu co dělat, a věděla to dostatečně dopředu, poněvadž její plány odmítly jak obě její sestry, tak i sestřenice. A protože nechtěla zůstat jenom tak doma, řekla si, že zabije dvě mouchy jednou ranou, a vytáhne Darrela na výlet. I když by to nikdy nikomu kromě Alasky nepřiznala, vlastně jí Darrelova neodbytnost imponovala, a Nebelvír se jí dokázal jakýmsi způsobem dostat pod kůži. Proto mu na začátku týdne poslala sovou krátký vzkaz, a zarytě odmítala prozradit, o co jde, pokud jí Darrel napsal něco nazpátek. Mělo to být překvapení, a Donna to hodlala chlapci dát pořádně sežrat, pokud by se opozdil, nebo jí snad napsal, že v sobotu nemůže. Druhou šanci by od ní nedostal.
Z Osbornovic sídla vyrazila oděná do bílo-černo proužkovaných šortek s vysokým pasem, do nihž měla zastrkané obyčejné volnější šedé tričko, na nohou měla šedé tenisky s bílými tkaničkami, na očích tmavé brýle a vlasy měla smotané do volného drdolu, aby jí za jízdy nelítaly do očí. Opřená do sedadla ležérně řídila tmavě zelený MGB kabriolet z roku 1970, který byl její srdeční záležitostí, ale nebyl to její nejnovější vůz, pro případ, že by se Darrelovi podařilo auto zbořit. Po čemž by zákonitě následovala jeho smrt, což mu Donna hodlala před jízdou ještě řádně připomenout. Po cestě kontrolovala na hodinkách čas, protože vyjela včas, a hodlala být na místě určení přesně na čas, aby si Darrel nemyslel, že tam kvůli němu čeká, a opozdit se taky nemohla, protože pak by nemohla být na Darrela nepříjemná v případě, že by dorazil pozdě. Proto u příjezdové cesty zabrzdila přesně v jednu hodinu odpoledne, a pokud už tam Darrel stál, bez zvláštního nadšení či vřelosti v hlase na něj kývla bradou se strohým: "Hej." To, že se jí dostal pod kůži, a že ho začínala mít celkem ráda totiž neznamenalo, že ho bude šetřit, jelikož to by odporovalo celé podstatě jejího bytí.

_________________

"Odkdy ti píše Osbornová?" zajímal se Darrelův otec jednoho časného rána, když chlapce potkal na schodišti celého rozcuchaného, rozespalého v pyžamu a zamračeně mžouracího na svět.
"Neznám žádnou Osbornovou," odsekl, aniž by nad tím přemýšlel a sebral dopis, co mu Jaren s povýšeným odfrknutím v první vteřině podal, ale nakonec upustil na zem, tudíž se dopis snesl k chlapcovým nohám. Že Darrelovi rodiče kontrolovali poštu nebylo nic zvláštního, zkrátka filtrovali korespondenci na od čistokrevných a od nečistokrevných, není asi potřeba dodávat, která skupina dopisů se ke chlapci vůbec nedostala.
Jakmile si Darrel dopis přečetl, Donnu v odpovědi zasypal tak dvaceti otázkami od toho, co má v plánu a co budou dělat, až po to, jak se asi má vymluvit u rodičů. Každopádně, zařídil si to. Už pouze proto, že byl hrozně zvědavý, a navíc to byla další příležitost, jak zmizet z domova a mít od rodičů na chvíli klid, i když ti se doma vyskytovali zřídka, ovšem když už, tak to stálo vyloženě za to. Ale o tom někdy jindy...

sobota 17. července 1976

Ze sídla vyšel s dostatečným předstihem. Na sjednaném místě stepoval pět minut předem, ale ani trochu mu to nevadilo, protože věděl, že kdyby se opravdu opozdil, Donna byla taková, že by na něho nečekala. Za těch pár měsíců, co se spolu začali více bavit, některé věci už zjistil a nehodlal radši nic podceňovat. Zatímco svačil zelené jablko, přešlapoval na místě v bílých adidaskách, na sobě měl poté béžové kraťasy a tmavě červené tričko s krátkým rukávem, to ovšem moc vidět nebylo, protože pro ostatní z nepochopitelného důvodu měl v tomhle teplém počasí přes tričko šedivou rozepínací mikinu s kapucí. Horko mu bylo, komu ne, ale to bylo vzhledem k situaci vedlejší.
A zrovna když zahodil zbytek jablka do křoví, ze zatáčky vyjel zelený kabriolet.
Ten pohled na tu káru, v níž za volantem seděla Donna, ho doslova přimrazil k zemi. "To si děláš srandu!" zakřičel nadšeně, když se vzpamatoval a rozběhl se k autu ihned, co zastavila, protože pokud k němu zabloudila pohledem, mohla si všimnout, že Darrel se ani náznakem nepohnul dokud auto bezpečně nestálo na místě. Zase to byl kouzelník a o bezpečnosti těchto věcí moc nevěděl, co kdyby ho omylem přejela? "Ty sis to rozmyslela!"
To, že viděl kamarádku skoro po třech týden, vůbec nehrálo roli. Jako pominutý obskakoval auto ze všech stran a nadšeně si ho prohlížel, se širokým a po dlouhé době zase šťastným úsměvem si prohlížel světla, kufr, kola a stěrače, které ho hrozně fascinovaly. "Tak proto si mi nechtěla napsat, co máš v plánu," řehnil se a došel ke dveřím spolujezdce, kde chvíli bojoval s tím, jak se dostat dovnitř, než spokojeně dosedl na koženou sedačku. "Hustý, a co je tohle? Můžu si zatočit volantem? A tam dole máš pedály?" už se nakláněl, že ji strčí hlavu mezi kolena, aby se podíval, kolik pedálu pod podrážkami Donna má. Vždyť o autech nevěděl skoro nic. "To je fantastický a ta barva... kolik to vůbec stojí?" zajímal se dál. "A ty máš jako takových aut víc? A to... měli bychom odtud zmizet, aby nás tu nikdo od nás neviděl, víš co. A kam vůbec pojedem? Ale počkej, není to nebezpečný? Co když někam nabouráš?" jako vždy, už ji zase zavaloval haldou otázek, které měl na jazyku, což bylo naprosto pochopitelné a pobaveně se culil od ucha k uchu. "Doufám, že si pozdravovala ségru a co vůbec prázdniny?"
Natáhl se k zrcátku a začal si v něm upravovat hnědé vlasy, aby je neměl rozlítané a vypadal taky trochu jako člověk, což poslední dobou dělal v přítomnosti holek docela často, a pokud si šlo ve spojitosti s jeho osobou ještě něčeho všimnout, tak to byla výrazná vůně pánské voňavky.

_________________

Když začal Darrel tak jančit, Donna si pomyslela, jestli to neměla ještě přehodnotit, a podmračeně sledovala, jak poskakuje kolem jejího naleštěného auta jako na pérku. Ve skutečnosti se celkem bavila, ale Donna pozitivní emoce projevovala jenom někdy, přičemž mnohem radši do lidí rýpala a dělala drahoty. Lehce pokrčila rameny, když Dája prohlásil, že si to rozmyslela, načež jí koutky cukly vzhůru, když pozorovala, jak se Darrel snaží otevřít dvířka, ale naštěstí na to rychle přišel.
"Hele hele, brzdi!" houkla, zatímco ho od sebe podmračeně odstrkovala tím, že se mu zapřela dvěma prsty do čela, jelikož nijak netoužila po tak blízkém kontaktu. Navíc byl Darrel tak hr, že se obávala, aby si na pedály zkusmo nešáhl, protože to by se odsud taky nemuseli dostat nikdy, a Donna se nechtěla doprošovat pomoci zrovna Gallových. Každopádně k ní dolehla Darrelova vůně, která nebyla nepříjemná, spíš naopak, ale Donně popuzeně cuklo obočí z toho důvodu, že Darrel voněl víc než ona. A ona byla holka. Tak nějak to uráželo její ženskou pýchu, i když dávala vždycky přednost jenom lehké sportovní vůni.
"Dost, ale když umíš použít ty správný prostředky, tak to pro kouzelníka vyjde podstatně lépe," prohlásila, a tajně si úlevně vydechla, že Darrel konečně dopadl na svou sedačku, a jí přestala v nose šimrat ta pěkná vůně. "Jo, mám; jsme dost daleko od domu; nech se překvapit; ne, není a ne, nenabourám, aspoň pokud sebou přestaneš tak mlít," odvětila suše s naprostým klidem, protože už byla na Darrelovo dotazování zvyklá, a s pobaveným úšklebkem sledovala, jak se Darrel upravuje v zrcátku. "Rtěnku bys pučit nechtěl?" nadhodila ironicky, a její úsměv se ještě rozšířil, načež malinko zakroutila hlavou, chytila si volant, a rozjela se po silnici vpřed, takže sídlo Gallových nechali daleko za sebou. Donna to nedokázala logicky vysvětlit, ale zvlástně se jí ulevilo, když věděla, že jsou odtamtud pryč.
"Nechtěla jsem, ale vaše sova si nás spletla, takže jsem ji nakonec pozdravovat musela," prohlásila, i když to byla pravda jenom napůl - sova si dvojčata sice opravdu spletla, ale Donna pozdravy vyřídila. Díky letošní famfrpálové výhře se všichni Nebelvírští mezi sebou měli o něco radši. "Prázdniny ujdou, ale na můj vkus mě čeká ještě moc společenských večírků. A teď - můžeš mi vysvětlit, proč más v tomhle vedru na sobě mikinu? Věř mi, že chlapi lesknoucí se potem nejsou můj typ..." dodala a na chvilku odlepila pohled od vozovky, aby na Darrela skrz brýle pohlédla s povytaženým obočím.

_________________

"Vždyť nic nedělám, chci se pouze podívat!" bránil se, když ho Donna začala od sebe odstrkovat, takže se nestačil ani pořádně sehnout. "No tak, Donno," protáhl a zvedl k ní psí oči, ale protože už dávno věděl, že tohle na ní neplatí, tak toho rychle také nechal a radši se usadil na své místo. I tak si to užíval. Poprvé v životě seděl v autě! V opravdovém autě a ke všemu v takové vymydlené káře, Darrelovi bylo absolutně fuk, že neumí řídit, už teď měl jasno v tom, že si jednoho dne auto pořídí, i kdyby se na něho měl pouze koukat.
Potutelně se uculoval a prohlížel si vnitřek vozu, zatímco Donna říkala něco o prostředcích a on vnímal tak na půl, což musela zaručeně poznat, protože Darrel auto neprolézal div po čtyřech a něco si mumlal, o tom úsměvu nemusí být ani řeč. "Je fakt skvělý... to máš doma jiný značky? Nebo podobné? A kde je vůbec máš zaparkované?" zajímal se, když ho vytrhl ze zamyšlení dívčin hlas a zvedl k ní nadšením jiskřící oči. Když mu začala odpovídat jako vždy, pobaveně se zakřenil a pěstičkou ji lehce praštil do paže, než nad tím začal kroutit hlavou. "Tak hlavně pojeď, táta je doma a nikdy nevíš," zopakoval zase, i když pravda byla, že byli od sídla Gallových docela daleko. Pokud však v Darrelově hlasu znělo neutichající nadšení, při zmínce o otci jeho hlas nabral úplně jiný tón, odlišný tak moc, že to víc ani nešlo. "Nech toho," vybafl dotčeně jako holka, když si do něho rýpla s tou rtěnkou a na oko uraženě zapadl po zádech do sedadla, ruce si založil na prsou a zakabonil se. To mu vydrželo ale do chvíle, dokud se Donna nerozjela, protože to už byl nastartovaný na sedačce a nevěřícně koukal skrz sklo před sebou, zatímco mu vítr čechral vlasy. "No tohle je snad lepší než koště... kolik to tak může jet? A co tam děláš s těma nohama?" zajímal se nadšeně s úsměvem, zatímco měl chvílemi chuť si stoupnout, ale zatím si to pokaždé rozmyslel, protože odjakživa vyrůstal v názoru, že ničemu technickému se nedá věřit. A on opravdu ničemu nevěřil, i když ho to uchvacovalo. "To je paráda... tak kam to jedem?" stáhl si černé pilotky z vlasů na oči a začal zkoumat mudlovské rádio, které po chvíli jistě nervózního Donnino pokukování, co jí to tam šteluje, zprovoznil.
"Jo, ta moje sova je hrozně divná," mávl nad tím rukou, když už zesiloval jednu mudlovskou stanici a uvolněně se usmíval. "Tam mě táta naštěstí nebere, asi o nic nepřicházím, ne?" ušklíbl se nad tím nadneseně, protože na jednu stranu ho to trochu štvalo, jak víc ukázat svému synovi, že se s ním v rodině nepočítá, než takto, na druhou stranu slyšel, že to bývá docela nuda, a tak byl kolikrát rád, že místo tvrdnutí na večírcích může dělat různé vylomeniny a věcí, které ho baví.
"Coo... to, to je moje soukromá věc," odsekl docela nečekaně, když si do něho rýpla s mikinou a jako kdyby se bál, že ho Donna bude chtít svlíknout, zapnul si zip až ke krku, i když horko mu bylo už tak a založil si ruce na prsou. Ztěžka si oddechl. "Počkat... počkat! A kdybyž jako nejsem lesknoucí se potem, jsem tvůj typ?" vytřeštil na ní oči - "dívej se na cestu!" napomenul ji, když ho na chvíli zpražila pohledem a vrátil se k předešlému tématu. Jasně, že Darrel nad tím začal přemýšlet, protože... "No tak dobrá," zašklebil se nakonec a sundal si mikinu, doufaje, že ho Donna nebude moc zkoumat, což snad nehrozilo, protože ona si ho málokdy prohlížela tak zkoumavě, jako on ji. Ona ho totiž brala jako o rok mladšího střeleného spolužáka, zatímco Darrelovi Donna imponovala (jako spousta dalších). Mikinu hodil za sebe a tak až teď byl vidět důvod, proč nešel v krátkém rukávu rovnou. Po celých pažích měl modřiny, jako kdyby se mu něčí obrovská ruka snažila rozdrtit paži, modřinky přesně zapadaly na obtisk otcových prstů.
"Že mě odvezeš i zpátky?" ujišťoval se, fakt by nechtěl jít zpět pěšky.

_________________

"Jo, to říkaj všichni," opáčila příkře Donna, i když ten dvojsmysl Darrelovi dost možná unikal, a když na ni upřel psí oči, pouze ho probodla pohledem, aby toho nechal, protože na tohle nebyla zvědavá. Jediný člověk, jehož psí oči na ni platily, byla její mladší sestra, zbytek světa měl smůlu. Snad až na štěňátka, ale těm nemohl odolat nikdo.
"Každý je jiný; tohle je MGB Roadster, pak mám ještě Austin Healeyho 3000, Morgana 4/4, a díky segře z Ameriky Buicka Lesabre," pochlubila se s láskyplným, skoro až mateřským výrazem, "Táta se nechal přemluvit a udělal nám garáž. Aljaška má ještě pár motorek, ale to není moje parketa," dodala. "Nech si to!" vyjela na něj poté a plácnutí mu vrátila, protože věděl, že nenávidí, když na ni takhle neotřele sahá, načež na něm na okamžik spočinula pohledem, když vycítila tu náhlou změnu, ale nechala to plavat, a rozjela se. Klasicky by byla mnohem radši, kdyby Darrel zůstal uražen a byl zticha, ale oblíbila si ho právě kvůli tomu, že do ní pořád šil, a pořád se něčemu divil. "Až 165 kilometrů za hodinu. A co bych dělala - řídím," odvětila a sladce se na Darrela uculila, načež se pobaveně zasmála, a vysvětlila mu, který pedál je který, a k čemu slouží, stejně jako mu v krátkosti shrnula funkčnost řadící páky. "Někam, kde nás nikdo nepotká, protože bych z tebe měla jenom ostudu," prohlásila poté a potutelně se usmála. Když se Darrel začal hrabat v rádiu, hodila po něm pohledem, ale pak si jenom sama pro sebe zavrtěla hlavou a radši sledovala cestu před sebou. "Jenom o nafintěný holky s výstřihama a alkohol," pokrčila rameny nevzrušeně ohledně čistokrevných večírků, a uhladila si pramínek vlasů za ucho.
"Ále, najednou..." protáhla se sarkasticky povytaženým obočím Donna a posměšně se ušklíbla nad tím, jak se Darrel dopnul. Jako by na něm mohla něco vykoukat, to tak. Když přišlo na její typ, jenom potutelně pokrčila rameny a s pobaveným úsměvem se soustředila na cestu. I ona byla v pubertě, a Darrel měl pěkný obličej i tělo, navíc ji neodsuzoval jako Charles, a vlastně si jejich vzájemné narážky užívala, takže kdo ví?
Když si Darrel sundaval mikinu, Donna se jenom lehce vítězoslavně pousmála, ale sledovala ho jenom bokem oka, protože opět dělala drahoty, a nehodlala mu věnovat celou svou pozornost, ne hned. "Ne, naplánovala jsem ti celodenní hru - vysadim tě uprostřed lesa a schválně, jestli trefíš domů - jasně, že tě hodím zpátky domů," prohlásila pobaveně, ale úsměv jí zmrzl na rtech v okamžiku, kdy k Darrelovi stočila pohled. "Od koho to máš?" zeptala se, nyní zcela vážně, a stiskla rty, když se podmračeně zadívala zase na silnici. Bylo zcela evidentní, že ty modřiny má od pevného stisku, a pokud mohla soudit, tak to byl stisk velkých dlaní.

_________________

Nechápavě zamrkal. Vážně nechápavě. Až po chvíli mu to došlo a i když se Darrel poslední dobou červenal o dost méně, teď ukázkově zrudl i za ušima. "Ty si vážně blbá," zamračil se na ní s protočením očí, jako kdyby tu ona byla větší puberťák než on, s hlubokým nádechem od ní odvrátil tvář, protože cítil, že se pod tričkem trochu orosil. Nechápal, jak jí tohle napadlo.
"Vy jste vážně divná rodinka," uchechtl se vzápětí, když Donna vyjmenovala všechna svá auta a zmínila, že Alaska má zase motorky, nad čímž Darrel nevěřícně zakroutil hlavou. Pravdou bylo, že auta ho fascinovala o dost víc, ale třeba se to časem změní, až se naučí auta řídit a bude se chtít naučit ovládat i motorku. "To ta garáž musí být docela velká, ne?" ušklíbl se pobaveně nad tím a rychle si promnul bolavou ruku, když mu Donna oplatila bouchnutí a strefila se přesně do vybarvených modřin, což ale v tu chvíli ještě nemohla vědět, protože měl na sobě mikinu. A Darrel na sobě nedal nic znát, i když ho to zabolelo, ruku rychle stáhl k tělu a vyhlédl zase stranou do přírody, která se kolem nich míjela a on radši ani nekoukal na tachometr, kolik to Donna vůbec valí.
"Ty bláho," vydechl nevěřícně, "to bych byl všude za chvilku, tolik nelítá ani koště!" žasl nad rychlostí auta a naklonil se k ní, aby se přeci jen na ten tachometr podíval a přesvědčil se, jaké číslo tam je nejvyšší. "A co tamta auta? Dokážou jet stejně rychle, nebo víc? A jak si prosím tě získala auto z Ameriky?" nepobíral, protože auto nešlo zabalit do krabice a poslat po sově, dokonce nešlo ani zabalit do krabice a poslat po mudlovské poště, takže ho zajímalo, jak to vůbec udělala. "Alaska byla v Americe, jo? Tam bych taky někdy chtěl, hraje se tam NHL, víš," zazubil se, i když měl tušení, že tuhle zkratku Donna rozhodně nebude znát, on také donedávna neznal, ale když ho v zimě tak chytlo to bruslení a dokonce blbnul s hokejkou a pukem na ledě, jak to vykoumal z jedné té knížky, dozvěděl se tam i o národní hokejové lize a teď to už všechno podrobně sledoval a zkoumal, protože jednoho dne se tam chtěl jet na opravdový mudlovský hokejový zápas podívat.
"No dovol, ze mě nemůžeš mít ostudu!" zaprskal na ní, ale zjevně si to vůbec nebral osobně, protože se doširoka usmíval a kdyby neměl brýle, mohla by poznat, že mu v očích pobaveně jiskří. "Kecáš! Jako fakt? No tý vado, proč mě tam táta někdy nevezme?" změnil ihned názor, když se Donna zmínila o večírcích a napjatě čekal na její reakci, zatímco se pobaveně zubil a zouval si boty. "Hodím si sem nohy, jó?" ani vlastně nečekal na odpověď a dal si nohy na palubovku, takže se trochu sesunul na sedačce a ruce si spokojeně založil na břiše. Vlastně mu teď nic nechybělo.
"Tak dobře," přikývl nakonec, protože kdyby se nevrátil domů, měl by vážně malér, i když to většinu času vypadalo, že je svým rodičům ukradený. Když si Donna všimla modřin na rukách a pažích, Darrel trochu znejistěl a bylo jedině dobře, že má na očích sluneční brýle a nebylo tudíž lehké postřehnout jeho svraštěné obočí a vážné oči. "Ale... od koho bych to měl, jsem se jen praštil," mávl s úsměvem nad tím rukou a pokrčil rameny.
"Budu si to moc zkusit, Donno?" zeptal se zvědavě, až moc milým hlasem, protože se bál, že ho Donna odsekne a nedovolí mu to, což by ho vážně štvalo, když už tu v tom autě seděl a stačilo tak málo, aby si ho vyzkoušel řídit.

_________________

"Tos neřekl!" odtušila Donna a vrhla po Darrelovi pohledem, protože jí tedy nikdo blbou nazývat nebude, každopádně s potěšením vypozorovala, že se jí povedlo uvést ho do rozpaků. Puberťák jeden...
"Vy jste rozhodně divnější," opáčila bez prodlení a bez jakéhokoli slitování vůči Darrelovi, o jehož rodičích něco málo věděla, a dle jeho vlastních slov to doma nebyla pohádka. "Jasně, že je velká, máme u ní i pracovnu. Ale malej hangár se nám na pozemek ještě vejde..." prohlásila poté a zasněně se pousmála. Jo, až dostane to letadlo... to bude teprve jiná! "Rychlejš jezdil původně jenom Buick, ale stačilo prohodit motory," řekla poté, "Muselo se to udělat po mudlovsku, převýst přes moře, což bylo našim strašně proti srsti, ale co by pro své holčičky neudělali, že," dodala s pobaveným zazubením. "Nebyla, ale plánujem tam výlet. Vim, ale já bych chtěla vidět NFL. Americkej fotbal je strašně super!" odtušila - sport měla nastudovaný, a sama fotbal hrála, i když ten evropský. "Ty znáš hokej?" nadhodila uznale a tázavě se k Darrelovi na okamžik otočila.
Ohledně ostudy už se jenom pobaveně zasmála, stejně jako ohledně Darrelovy reakce na kouzlo večírků. "A fakt ho nemůžeš ukecat? Náš táta by mu objasnil, jaký to je, nemít ani jednoho syna, kterým by se mohl chlubit na trhu," řekla s pobaveným úšklebkem.
"Co to-" začala, když spozorovala, že si Darrel zouvá boty, ale než jí došlo, co hodlá udělat, už měl nohy pěkně nahoře. "Darrele, já tě fakt zabiju - sundej ty nohy, dělej!" zavrčela, ale protože v té rychlosti bylo nebezpečné se s ním přetahovat, jenom frustrovaně zaúpěla a nechala ho být.
"Jasný, jenom tak ses praštil o něčí ruku," odtušila ironicky, "Víš co? Pokud mi hodláš lhát, tak radši příště neříkej nic," prohlásila poté, arogantně zvedla hlavu a chvíli k Darrelovi nezabloudila ani pohledem. Zdálo se, že si to vzala víc osobně, než by se očekávalo, ale i když se tvářila, že je jí Darrel ukradený, přeci jenom už ho považovala za kamaráda, a odmalička měla natrénovaný ochranářský komplex vůči sestrám. Za své přátele se rvala, nebo jejich nepřátele alespoň zastrašovala, a i když tady Darrelovi nejspíš pomoci nemohla, o to víc ji to štvalo. A to, že chodil kolem horké kaše, už byl jenom vrchol. Donna vnitřně pěnila.
Po chvíli, kdy s Darrelem opravdu odmítala komunikovat a dělala, že ho nevidí ani neslyší, zatímco hlavou lehce pohupovala do hudby, pro ještě větší provokaci, vyjeli z lesa na silnici mezi loukami a poli, kolem níž bylo pár domků, ale když se přehoupli přes kopeček, zela krajina prázdnotou. Silnice byla úzká přesně natolik, aby kolem sebe mohla projet dvě osobní auta, což značilo, že se tu neočekával zrovna velký prostor, a Donna po ní pokračovala ještě několik kilometrů dál.
"Za chvíli," řekla pouze, a i když se snažila, aby to vyznělo normálně, prakticky to procedila skrz zatnuté zuby. Vážně byla dotčena, a Donna měla s kontrolováním svého vzteku problémy odmalička. V duchu se přitom snažila uklidnit a přesvědčit se, že je moc hezky na to, aby jim to oběma kazila, ale mohl za to přeci Darrel!

_________________

Zabublal pobaveným smíchem, protože nevěřil, že by to Donna vzala tak vážně a urazila se. I tak po ní radši střelil pohledem, zatímco mu cukalo v koutcích, aby se přesvědčil, že se neřeší, o čemž se také přesvědčil, a tak se zase pohodlně sesunul na sedačce a pozoroval cestu skrz přední sklo. "Tak to ani náhodou," zaprskal pro změnu on, protože i když svou rodinu neměl zrovna v lásce, určitou hrdost v sobě měl a Gallovi nebyli o nic víc divní, než Osbornovi!
Nevěřícně protočil očima, když si k tomu všemu chtěla pořídit malé letadlo, vždyť to muselo být těžké i na údržbu a kdo se o to staral, když byla v Bradavicích? Darrel si ani neuvědomoval, že Donna bude v Bradavicích letos poslední rok. "Vaši z vás musí mít vážně radost," rýpl si ironicky s pobaveným úsměvem na rtech a zakroutil nad tím hlavou.
"Jo, tak ten moc neznám," přiznal se po chvíli přemýšlení, protože i když o americkým fotbale slyšel, nic o něm nevěděl, i když nepochyboval o tom, že to bude taky super sport. "Jasně, že znám," usmál se pyšně a zašilhal k ní pohledem skrz tmavé brýle, "je to fakt luxusní sport, někdy bych si ho chtěl zahrát, jako vážně opravdový zápas. Proč se vůbec v Bradavicích nehrají mudlovské sporty? Jako fotbal je taky super, ale o proti hokeji docela nuda, nemyslíš?" povytáhl k ní obočí se zvědavým výrazem a šibalsky se pousmál.
Když došla řeč na otce a navštěvování večírků, i když Darrel nechtěl, nesouhlasně se zašklebil. "Toho neukecám," vydechl po chvíli ticha, "na chlubení má bráchu a o mě říká, že to," na chvíli ta slova převalil na jazyku, jako kdyby si to na poslední chvíli rozmyslel a nechtěl to říkat, ale přeci jen nakonec pokrčil rameny a dodal: "že se za mě stejně celá rodina stydí a neoženil by mě ani, kdyby ke mně přidal deset tisíc Galeonů," ušklíbl se.
"Ale no tak," zamlaskal, "aby si se nezbláznila, ježšmrjá," zamumlal si pro sebe a stáhl nohy zpět na zem, vklouzl s nimi rovnou do bot a protočil nad Donninou reakcí očima, protože byla více než dětinská, ovšem to ještě netušil, čeho bude svědkem vzápětí. Darrel zvládl sotva zamrkat, když na něho začala naštvaně prskat pouze kvůli tomu, že nechtěl říct pravdu.
"A co ti je do toho? Je to má věc," odsekl ji okamžitě, protože její reakce ho překvapila a vyděsila zároveň. Hlavně mu nahánělo hrůzu, když viděl, jak se div vzteky netřese a k tomu neřídí auto. Měla jejich život ve svých rukách! "Hlavně mi neříkej, že ti najednou na mně tak záleží," rýpl si pořádně Darrel a zadíval se na ní, než si odfrkl... "Já ti nic neříkal, ty ses ptala!" To bylo to poslední, co Darrel naštvaně vypustil z úst, protože vzápětí přestala Donna komunikovat. Ze začátku mu to ani nevadilo, založil si ruce na prsou a zamračeně s protáhlou vráskou na čele sledoval cestu před sebou, ale když po pěti minutách bylo pořád ticho, i jeho to začalo trochu štvát a každou chvilku těkal pohledem k Donně, jestli nechce něco říct.
"Donno?" zkusil na poprvé už mírným hlasem a zadíval se na ní. Odezva žádná. Jako kdyby se urazil na podruhé, pevně semkl rty a odvrátil hlavu zpět k cestě, jako kdyby nic neřekl. Jenže za chvíli mu to ticho přišlo zase nekonečné.
"Donno?" zkusil na podruhé.
"No tak, mluv se mnou, Donničko," natáhl se k ní a štípl ji do lokte, když měla obě ruce položené na volantu, pokud však ani tohle nezapůsobilo, co hůř, pokud ji to oslovení ještě více pocuchalo nervy, frustrovaně zapadl zpět do sedačky. "Tak já nevím, co chceš slyšet, že mě zmlátil vlastní fotr? Stačí ti to? Beztak s tím nic neuděláš," zaprskal nakvašeně, protože se prostě styděl. Styděl se a bál se, že se otec dozví, že to někomu řekl, protože... nesměl to nikomu říct, prostě to už tak bylo a Darrel to tohle léto nějak snášel, za chvíli zase pojede do Bradavic a bude mít klid, nic strašného, nalhával si neustále.

_________________

"Ohó, tady se někdo učí sarkasmu! Jen tak dál!" prohodila Donna se smíchem a provokativně se na Darrela usmála. "Každopádně největší radost mají rozhodně ze sestřenky Robyn," poznamenala naoko vážně, i když se pak pobaveně zasmála, protože jestli si rodiče mysleli, že s nimi je to těžké, Robyn přinesla do jejich domova teprve ten pravý chaos.
"Tak to ani omylem. Tohle přede mnou řekni ještě jednou, a vystupuješ!" prohlásila vzápětí a varovně se na chlapce zadívala, i když to opět nemyslela vážně. Ale fotbal byla její srdeční záležitost, a do těch se nerýpalo, že. "A myslim, že někdo v zimě hokej hraje, jenom to musíš vychytat. Zkus se příští zimu poptat," dodala a pokrčila rameny. O hokej zájem neměla, ale někdy si s ostatními na louce za hradem zakopali, a věděla, že kluci chodí k jezeru s vybavením.
Když se pak Darrel zasekl, otočila se k němu s tázavě povytaženým obočím a počkala si, až z něj něco vypadne, a ono vypadlo. "Myslim, že Silenciem by se to vyřešilo..." nadhodila a potutelně se na Darrela zazubila. Upřímně se podivila, že ty nohy vážně sundal, protože nehodlala podnikat další kroky v nucení ho je sundat, ale rozhodně ji tím potěšil.
Na jeho poznámky ohledně její reakce se pouze kysele ušklíbla, a nadále ho ignorovala. Jak vůbec mohl! Nedala dostatečně najevo, že jí na něm aspoň trochu záleží už tím, že se ho na ty modřiny vůbec zeptala? Když ji štípnul do lokte, naštvaně jeho ruku setřásla a nadále podmračeně sledovala cestu. Když se pak Darrel konečně vymáčkl, prudce dupla na brzdu, až auto zabrzdilo prakticky na místě, pustila volant, a otočila se čelem k němu. "Takže je to pravda," vydechla, "...ví o tom tvoje máma?" zeptala se poté opatrně a posadila si tmavé brýle na čelo, aby se na Darrela mohla pořádně podívat.
"No, když už stojíme, chceš si zkusit to řízení? Už jsme dost daleko, a tudy moc lidí nejezdí," nadhodila smířlivě poté, co si promnula čelo, a opřela se do sedačky.

_________________