<<

Příčná ulice byla chaotickou změtí barev a zvuků, až si Cilka chvílemi připadala jako Alenka v říši divů. Prodavačky vyvolávaly akční slevu na dračí játra a slezinu, oblohou se míhaly sovy, lidé chodili oblečení v křiklavých hábitech; ulici samu lemovaly obchody s podivnými vývěsními štíty a ještě podivnějšími obsahy výkladních skříní - jednou se jí dokonce zazdálo, že se figuríny jednoho krejčovství pohybují, což ji rozčarovalo natolik, že si málem zvrtla na kočičích hlavách kotník.
Když konečně dorazily ke Krucánkům a kaňourům a máma otevřela dveře, pocit neskutečna se okamžitě vytratil. Krám zvnitřku vypadal docela jako tuctové mudlovské knihkupectví, tedy až na ten drobný detail, že knižní tituly nezněly mudlovsky ani trochu a regály jako by nebraly konce. Máma si to bez váhání zamířila k úhledně vyskládané pyramidě nejnovější literatury, neboť její oblíbený spisovatel vydal další ženský román, a přes rameno ještě ujistila Cilku o tom, že se odsud nehne, takže bude v případě potřeby snadno k mání. Cilka to samozřejmě odkývala, načež vytáhla z kapsy mikiny pomuchlaný dopis se seznamem učebnic pro první ročník a rozhlédla se po štítku, který by označoval příslušnou sekci obchodu. Žádného si nevšimla, jak jinak.
Teď už jen zbývalo se rozhodnout, kudy se vydat. Cilce byla namátková volba silně proti srsti, tentokrát však neměla žádné záchytné body, jimiž by se mohla řídit. Nešťastně tedy zabočila do nejbližší uličky, oči na stopkách.

<<
Tak nějak se mi podařilo zmizet z domu a přemístit se na Příčnou. Asi to bylo tím, že jsem předstírala rozbití hrnečku s Letaxem. Dostala jsem za to sice domácí vězení, ale to nedodržuju (pokud tedy netrucuji). Důležitější bylo, že jsem vlastníkem poměrně slušné zásoby tohoto prášku a mohu si tedy občas udělat výlet, kam se mi zlíbí. A dnes jsem pocítila chuť zajít si na Příčnou. Sice jsem tam byla poměrně nedávno, ale nestihla jsem obejít všechny krámky. Peníze na útratu jsem neměla, ale co už. Peníze na útratu přece nepotřebuju. K tomu, abych si našla nějakou zábavu, jsou galeony v podstatě druhořadé.
V Krucáncích jsem dlouho nebyla. Já si totiž knížky do školy koupila v antikvariátu. Jenže to neznamenalo, že bych nemohla obhlídnout, jestli nevyšel další díl mého oblíbeného dívčího románu, který si nakonec stejně budu muset půjčit od známé… nehledě na to, že nové knihy zvláštně voní a vůbec, prostory s větším množstvím knih mám ráda.
Zatímco jsem si obhlížela regály (kroky mne nakonec zavedly k poličkám s knihami o přeměňování), nemohla jsem si nevšimnout dívčiny, která tak nějak osamoceně zamířila do mého hájemství. Dle toho, že v ruce držela lejstro, které mi rozhodně nebylo neznámé, usuzovala jsem, že si nakupuje věci do školy. O novou známou, nebo ještě lépe – o novou kamarádku jsem přirozeně stála. Ale také jsem měla hodně energie a celkově jsem byla taková nevyřáděná. Takže jsem se schovala na konci jednoho z regálů a rozhodla jsem se, že si na ni počkám. Plánovala jsem na ni vybafnout a možná ji trošku polekat. Mou jedinou starostí bylo, že bych mohla narazit na mudlu... ale to bylo riziko povolání.

Učebnice se pořád někde zákeřně schovávaly, ale Cilka měla pocit, že jim je na stopě. Přinejmenším aspoň nebloudila mezi pochybnou beletrií - když polici omrkla naposledy, stálo na ní zhruba třicet výtisků Přeměňování pro pracanty - příručka pro domácí kutily. Obsahovaly dokonce i úryvky ze seriózního mudlovského plátku Rychle, lehce i pro blbce (článek Jak zatlouci hřebík do zdi a pověsit obrázek byl naprosto famózní), což Cilka zjistila v okamžiku, kdy čistě ze zvědavosti jedno Přeměňování prolistovala.
Nyní vyšla zpoza regálu a ocitla se v širší pasáži, kde zastavila, aby se opět poohlédla po onom zašitém oddělení. Byla naprosto klidná a naivně ignorovala své liduprázdné okolí. Vždyť co hrozného by se jí mohlo v knihkupectví stát, vyjma té strašlivé možnosti, že by na ni spadla police?

Má oběť snad nic netušila. Neodvažovala jsem se vykukovat, protože nebylo radno podceňovat periferní vidění ostatních. Někteří jej mají až nezdravě vyvinuté. A k mé smůle se jedná většinou o ty, kteří mne mají na starosti. Což sice nebyl případ Cecily, ale i tak… raději jsem jen natahovala uši a poslouchala její kroky.
Sotva jsem měla pocit, že se ocitla v té správné vzdálenosti, ze které bych jí mohla způsobit možná i náběh na menší srdeční příhodu (byť že v jejím věku by to bylo na pováženou), připravila jsem se ke skoku a… skočila jsem.
„Báááf!“ vycenila jsem dokonce i zuby, ruce jsem měla před sebou, dlaněmi směrem k Cecily a roztáhla jsem prsty, kterými jsem chtěla napodobit nějaké drápy. Neplánovala jsem to Cecily totiž ani trochu ulehčit. Pokud se lekne, ať je to pořádně.
Oblečena jsem byla do hábitu žluté barvy, který byl značně sepraný a též mi sahal jen do půli lýtek. Pod tím jsem měla zelené tričko s obrázkem s housenkou, ale vévodil mu jasně oranžový flek na hrudi. Fialová, skládaná sukně měla ty lepší časy také dávno za sebou, stejně jako mé sandály.

EDIT:
Poté, aniž by vlastně chtěla nějak čekat na reaci neznámé dívky, otočila se a z obchodu vystřelila rychlostí nejnovějšího modelu závodního koštěte.

Bratři Faustovi seděli v patře největšího knihkupectví na Příčné ulici, a zcela nestydatě si četli. Jistě, v téhle chvíli byste mohli namítnout, jak je možné, že je ještě nikdo nevyhodil, že v knihkupectví se mají knihy kupovat, ale zkoušeli jste někdy oddělit Fausty od nových vědomostí? Jde to hůř, než se zbavit zhoubného nádoru. Kromě toho, majitelka Krucánků a kaňourů měla nejspíš zlé svědomí z toho, kolikrát už chlapce vyhodila, a nejspíš si připadala dlužná jejich matce za ten lektvar na úporné svědění, který si Beatrice odmítla účtovat v duchu solidarity. Tak se tedy stalo, že se Aleka s Willem už nikdo na nic neptal, a chlapci měli v patře obchodu svůj vlastní čtecí koutek.
Alek obrátil list.
Vzhledem k tomu, že nad pohádkami už dlouhou dobu ohrnoval nos, a beletrie nebyla pro něj, listoval učebnicí přeměňování pro první ročník. Gampovy zákony už uměl nazpaměť, o to se postaralo jeho poraněné ego po slovním zápolení s Juliou Meadowovou, ale stále ještě bylo co objevovat. Zbytek knihy nazpaměť neuměl. Zabodl oči do odstavce pojednávajícím o kouzlu Snufflifors a začal vstřebávat slova jako houba vodu. Myši, hm? V Alekově úhlu pohledu to bylo jen zbytečné plýtvání knihami. Tedy, pokud to nebyly takové ty hloupé, nanicovaté novely o lásce a podobných zbytečnostech. Alekova exaktní mysl mu nedovolovala zabývat se něčím tak nedůležitým, jako byla láska. Nebo to možná bylo tím věkem, protože když je člověku deset let, holky jsou divné a představa, že by s nimi někdy něco měl, mu přivodí tak maximálně nevolnost a paniku.
Will seděl vedle něj a pravděpodobně si četl taky. Kolem bratrů byly vyskládané komínky knih, které obsahovaly nejrůznější tituly, zabývající se obory od alchymie přes katalogizaci kouzelných tvorů až po dějiny famfrpálu, které ale Aleka nebraly zas tak moc, jak by mohly, ale byl pevně odhodlaný se naučit něco i o nich. Byla to informace, a informace jsou moc.
Šťouchnul loktem Willa do žeber. "Tak jak jsme daleko?" doloval z bratra informace a zvědavě nakouknul do titulu, který mohl a nemusel mít v držení jeho bratr. "Já zatím zjistil jenom tolik, že Snufflifors je k ničemu a dá se klasifikovat jako hereze."

_________________

Seděl jsem v tureckém sedu a podvědomě jsem si občas srovnal ráda, protože sedět shrbeně celé hodiny nad jednou knížkou dokázalo napáchat za krkem pěkné neřádstvo. Bolavé svaly jsem ale nevnímal, dokud bylo co číst. Nepřítomně jsem udělal "hm" - to znamenalo "počkej chvíli, dočtu odstavec" - a pak jsem teprve věnoval pozornost bratrovi.
Zvedl jsem k němu hlavu a jedním prstem si držel poslední řádek. Když už byla řeč o herezi, já se tak díval na všechno, co mě rušilo od čtení, se světlou výjimkou Aleka, když to nedělal moc často. Dokázal jsem se ve světě tištěných slov ztratit a nejíst celý den, takže bylo dobře, když jsme si to občas navzájem připomněli, ale jinak jsme doslova leželi v knihách, svorně a s vzájemným taktem, který Alek nedokázal projevit snad při žádné jiné příležitosti.
"Říkal jsi něco? Promiň, ale já těm Gampovým zákonům prostě vůbec nerozumím," postěžoval jsem si. Byl jsem pozadu za svým bráškou, ale to jsem nevěděl. "Ty si nemůžeš vyčarovat ze vzduchu chlebíček, ale existují kouzla, při kterých z hůlky teče do hrnce jíška? To je podvod! A co přeměňování? Má na chuť chlebíčku vliv, když ho přeměním z kusu hlíny, nebo bych měl nejdřív nechat ze země vyhnat obilné klásky? K čemu je Snufflifors?" dohnal jsem zbytek bratrova sdělení a odpoutal se konečně od vlastních otázek, na které mi knihy nedokázaly poskytnout zatím uspokojivou odpověď.

_________________

"Snufflifors přeměňuje knihy na myši," poznamenal Alek a zamyšleně se podrbal na nose. "To je vlastně další mezera v Gampově zákonu, protože všechno živé je jedlé, když má člověk dost odhodlání. Zajímalo by mě, jestli by se dala sníst třeba taková dobře povařená kožená bota," zapřemýšlel a poklepal prsty o zem. "Má to spoustu mezer, v tom máš pravdu. Třeba zlato - když se člověku dostane do rukou kámen mudrců, tak najednou zákony neplatí?" Alek toho o kameni nevěděl tolik, kolik by se mu líbilo, pouze z otcových zápisků vylovil, že ho vyrobil jediný člověk, Nicolas Flamel, a že se pomocí něj dají přeměňovat kovy na zlato. A taky tady byl ten věčný život, že ano. "Je možné, že by kámen mudrců mohl obcházet Gampovy zákony?" napadlo ho v náhlém osvícení. "I když jíška z hůlky... jsi si jistý, že je to vážně kouzlo? Nespletl se někdo? To je nějak fousaté," zabručel nakonec Alek a nesouhlasně přimhouřil zlatavé oči na knihu, kterou Will držel v rukou.
"Zajímalo by mě, kolik nesrovnalostí bychom dokázali najít," zajiskřily mu najednou oči, a on se s úsměvem a novou energií otočil na bratra. "Myslíš, že kdybychom se hodně snažili, a přišli třeba s nějakou novou teorií, mohli bychom ukázat, že se Gampovy zákony pletou? Jestli skutečně existuje to kouzlo na jíšku, pak to dokazuje, že by něco takového skutečně šlo!" Alekovi se oči blýskaly jako vždycky, kdy se nadchnul pro něco nemožného a pak se to rozhodl provést.
Jaké že byly další zákony? Jídlo, oblečení, zlato, magické předměty... vědělo se o tom, že to, co černá magie schvátí, už nikdy nikdo zpátky nenavrátí, ale poslední výjimkou byli, nu, lidé. Alchymisté se kromě transmutace pokoušeli i o stvoření homunkula, umělého člověka, ale pochopitelně ve svém snažení selhali. Alek byl touhle myšlenkou potají nadšený, a dal by pravou ruku za to, aby se mu něco takového někdy povedlo, moc se tím ale nevytahoval, a to ani před bratrem. Všechno, čeho se snažila alchymie dosáhnout, bylo vlastně ve své podstatě nemožné, a proto to mladé Fausty tak lákalo - neexistuje, že by něco neexistovalo.

_________________

Moje hlava sama od sebe rozebrala slovo Snufflifors na základní součástky, pátrajíc po určujícím prvku, který vytvoří zrovna myši a zrovna z knih. Došel jsem k závěru, že pokud v tom není nějaký předepsaný pohyb hůlkou, kouzlo udělá myšky z kdečeho, ovšem podvědomě jsem při těchto úvahách objal ochranitelsky sloupky knih kolem mě.
"Chceš tím říct, že když má člověk dost odhodlání, mohl by i vypít mléko?" Proradně, hanebně jsem to obrátil proti Alekovi, ale nemohl jsem si pomoct. Dnes ráno jsem vstal tou správnou nohou a nechybělo u mě ani vtipkování. I v bílém tílku a plátěných khaki tříčtvrťácích mi však začínalo být horko. Protáhl jsem se a na chvilku se zády položil na tvrdou, dřevěnou podlahu.
Alek byl nadšený, kdo v něčem našel slůvko "ale", jenže mezitím, co jeho napadl kámen mudrců, mě zchvacovala jiná horečka. Zklamaně jsem na břiše zavřel knihu s kapitolou o alchymii a spagyrice, která byla určená až pro šestý a sedmý ročník v Bradavicích. Cítil jsem se nepovolaný pokoušet se o jejich pochopení, když jsem zatím nepřekonal ani Gampa. Studium základních elementů mi dávalo perfektní smysl a a bylo mi sympatické, všechny ty překrásně logické Golpalottovy zákony... Myšlenkami jsem setrvával u chlebíčků a hlíny.
"To všechno by možná šlo... Myslíš, že by se nám podařilo i vytvořit golema? Nebo povolat džina?" plácl jsem stydlivě vlastní malé touhy. "Třeba to ani jinak bez kamene nejde, všechno jsou to jen legendy," povzdechl jsem si a obrátil se na břicho s rukama složenýma pod hlavou. Jak naivní... Nic z toho nebylo právě běžnou praxí kouzelnického světa, který jsme znali.

_________________

"Nikdy."
Plamenné zasyčení, které Willova poznámka z Aleka vydolovala, dávala jasně najevo, že o mléku se ani nemluví, natož aby se vůbec navrhovala jeho konzumace. Mléko bylo tabu. V Alekově očích dokonce větší než černá magie.
Natáhl se po Willově vzoru, ale na rozdíl od svého mladšího brášky v rukou stále ještě držel knihu a zlatavé oči mu poletovaly po stránkách. Nic nebylo lákavějšího než knihy, dokonce ani spánek, a Alek jako vyhlášený spáč to mohl potvrdit. Kámen mudrců... bylo možné, že by se o něm dalo něco najít v materiálech pro prváky? Nemyslel si. Tohle bude chtít něco nečitelnější, těžšího a zaprášenějšího, Poškrábal se ve vlasech, které se mu tak přeskládaly do ukázkového vrabčího hnízda, a vzdáleně zauvažoval nad tím, že už je má dlouhé a maminka ho určitě bude chtít ostříhat. Nehodlal se vzdát bez boje.
Od kouzla kamene, který přinášel nesmrtelnost a hory zlata, ho odvedlo až Willovo uvažování nad golemy. Zamyšleně se kousl do rtu. "Myslím, že kámen a golemové jsou ještě trochu odlišné věci, koneckonců, Rabi Löw přeci kámen mudrců nepotřeboval k tomu, aby ho oživil. Použil šém, pamatuješ? Možná, že v tom budou mít prsty runy - v Bradavicích se prý učí, třeba nám o nich někdo dokáže říct víc," rozumoval Alek a ťukal prsty o zem, zatímco knihu třímal v ruce druhé a náramně se vztekal nad tím, že se mu listy samovolně překlápějí a on tak nic nevidí. "Hlavně, byl vůbec golem živý? Jako... skutečně živý? Nebo to bylo jenom kouzlo, které ho rozpohybovalo, ale nedalo mu vlastní vědomí? V tom je totiž určitě rozdíl." Alek byl dneska skutečně studnicí nápadů, a navzdory tomu, že všechny jeho teorie byly zpravidla přemrštěné a neproveditelné, měly něco do sebe. Člověk se nad nimi musel minimálně zamyslet, a to jeho mladší bratr uměl velice dobře.

_________________

Nebyl jsem žádný odborník na kabalu, ale v poznámkách našeho taťky se válely desítky pražských legend a odkazy na dvůr Rudolfa II. "Šém může být docela dobře jen jinak pojmenovaný kámen mudrců, nebo aspoň něco hodně podobného," ohradil jsem se, ale runy mohly být také tou správnou odpovědí. Zakabonil jsem se a bezmocně máchl knihou ve vzduchu. Hleděl jsem žárlivě na semišové desky s protlačeným písmem. Jejich předchůdce, nějaký ručně psaný deníček, musel být onehdy přímo u toho všeho, svědek objevů stařičkých kouzelníků, kteří tehdy podle jedné taťkovy studovali právě na pražském vysokém učení magickém.
Přetočil jsem k bratrovi sudy a naložil před něj dvě knihy ukrývající nečitelné odpovědi na jeho otázky. "Golem prý vlastní vědomí nemá, i když jedna legenda je o tom, jak ho získal, jenže špatně končí. Zato džinové mají vlastní hlavu a jsou neposlušní, když jim neumíš poručit. Vyžádali si někdy víc kouzelnických nehod a ztrát na životech, než výbuchy kotlíků," sdělil jsem a podepřel si bradu. "Třeba by golemovi dal život právě ten kámen mudrců, co myslíš? Co bys s ním dělal ty? Vyrobil bys mámě hromadu galeonů? Víš, že i kdybychom byli hodně chudí, tak tě kožené boty jíst nenechá. Ani tkaničky ne," usmál jsem se. "Některé ty zákony ale určitě obejít nepůjdou. Na city už existuje nápoj lásky a ten se musí podávat pořád, aby fungoval, nic lepšího od středověku už nevymysleli!"

_________________