[Blaine Hamish McKay]

Blaine si za celý život neužil pořádnou sourozeneckou rvačku, protože podle rodičů se holky nemlátily, takže se s tou myšlenkou nechal občas od Rory úspěšně zmlátit sám, i když těmi jejími pěstičkami to vůbec nebolelo. Tohle bylo něco jiného. Blaine se sice dostal do několika slušných rvaček na hřišti, ale ty byly povětšinou rychle rozehnány rozhodčím, takže se nikdy nedostal ke konci, který by nekončil remízou. Teď tomu mělo být naopak a mladý pan McKay měl dostat důležitou životní lekci před tím, než mu další životní lekci jistě uštědří jeho manželka.
Blaine netušil, odkud ta rána přišla, ale přišla, a během vteřiny se mu zatmělo před očima. Klesl na dláždění ulice v blaženém bezvědomí, ať už to Scott zamýšlel nebo ne. Ta rána ale byla pořádná, takže se nebylo čemu divit.

_________________

Scott neměl v plánu svého bratra úplně knockoutovat, protože to přeci jen byl jeho bratr a zase tak moc se nepoštěkali, ale nějak se mu to podařilo. Prostě dal příliš silnou ránu, která byla příliš dobře mířená, a zrzek zůstal na dláždění ležet jako hadrový panák. Hodně zdevastovaný hadrový panák.
Scotty, sám dost zmožený rvačkou, si k němu klekl, chytil ho za límec a pokusil se s ním trošku zatřást. „Blbečku, vstávej,“ zachraplal a okázale ignoroval skupinku čumilů, která se sešla kolem nich. Někteří z těch lidí dokonce šokovaně lapali po dechu, když zjistili, že je jeden z mladíků ten Blaine McKay. Otázkou ovšem bylo, kterého z nich za McKaye považovali. „Nebuď bábovka a prober se, simulante!“ zahlásil Scott znovu a tentokrát bratra docela silně profackoval. Že by si mohl usnadnit práci a použít hůlku, to ho momentálně nenapadalo, ale kdyby se Blaine neprobral ani po několikrát zopakovaném fackování, asi by mu docvaklo, že si může pomoci kouzly. Upíral na svého skoro-dvojníka pohled a nahlas i v duchu ho vybízel, aby nesimuloval a přišel zpátky k vědomí. Musel ale uznat, že ačkoliv nechtěl, aby to zašlo tak daleko, tuhle sourozeneckou bitku si docela užil. Nikdy totiž nic takového nezažil. A bylo úplně jedno, že o jejich příbuzenství věděl jen on a Blaine nikoliv.

_________________

[Blaine Hamish McKay]

Blainovi se navzdory nepohodlné dlážděné posteli spinkalo docela dobře, tak hluboce jako už dlouho ne, ale nakonec byl po pár fackách krutě vytrhnut ze snů o duhových jednorožcích, kteří uměli zazpívat skotskou hymnu ve dvanácti jazycích. S trhnutím se zvedl do sedu, takže se mu docela zamotala hlava a přejel si hřbetem ruky po natrženém a nateklém rtu. „Sakra!“ zasykl při tom bolestí, protože se postupně začaly ozývat všechny postižené části těla, které až do téhle chvíle zvládal s přehledem upozadit adrenalin tepající Blainovi v žilách. Nelitoval sice ani jedné rány (jen těch, co padly vedle), ale zároveň nedokázal pochopit, proč se na toho idiota před sebou za tohle všechno nezlobí. Proč mu nechce zakroutit za takovou pohanu krkem, což by jindy určitě udělal. Svinské geny.
Ignoroval čumily i to, že jeho hrdost utrpěla silnou ránu, a pomalu se začal zvedat na nohy, aniž by druhému muži věnoval byť jen jediný pohled. Dokonce si ani nevšiml toho, že si je jeden z přihlížejících s očima navrch hlavy vyfotil, protože to se hned tak nevidí, aby Blaine McKay dostal na ulici nakládačku, ať už ji vyhrál nebo ne podle nich. Co tomu řekne nějaký šílený bulvár, to už se vůbec neodvažoval hádat, ale tušil, že až to zjistí rodiče, páteční večeři se nevyhne. A to ani neměl páru o tom, že to jeho otci přidělá vrásky na čele z naprosto jiného důvodu.
Ještě naposledy se při tom svém šouravém odchodu otočil k zrzkovi a s lupnutím se přemístil pryč.

>>>

_________________

„Aby ses nerozbrečel,“ rýpnul si Scott do svého bratra, když tak zabědoval, a ušklíbl se. Ve skutečnosti měl ale trošku starost, jestli mu nenabančil až moc. Ale zvednout se zvládal a chodit podle všeho taky, takže Scotty nakonec usoudil, že to byla adekvátní lekce. Taková, kterou si určitě zasloužil. Pitomec nafoukanej. Scotty se vlastně docela divil, že se doposud nenašel nikdo, kdo by nafoukanému McKayovi spravil fasádu.
Když se Blaine bez jediného slova a pohledu odšoural stranou jako spráskaný pes, aby se mohl přemístit pryč, Scott si odfrknul a ohlédl se k místu, kam předtím odložil koště. „Hele, nesahej na něj, zmetku!“ zahučel na nějakého puberťáka ostřeji, než měl v plánu. Jenže byl ještě pořád v ráži a ten kluk chtěl osahávat jeho novou lásku. V mžiku byl Scotty na nohách, nehledě na to, jak moc potlučený byl, a přešel k obchodu s famfrpálovými potřebami, aby si koště zase vzal. „Představení je u konce, děkujeme za pozornost, přijďte zas,“ houknul k čumilům, drze se zašklebil, a vzápětí se s prásknutím taktéž přemístil pryč.

>>

_________________

<<

67. herní den

Darrel dorazil na Příčnou ulici s dostatečným předstihem, aby se mohl chvíli procházet kolem obchodů a zvědavě nakukovat do výloh, co nového se tu prodává, protože tu od minulých prázdnin nebyl a minimálně v sortimentu se toho změnilo dost. Darrel, jako většina mužů a chlapců v jeho věku nakupování nesnášel, každopádně, když se to týkalo famfrpálových potřeb, technických věcí a sportovního vybavení, to by nakupoval od rána do večera, proto byl také většinu času před obchodem Prvotřídních potřeb pro famfrpál, kde si za výlohou prohlížel Tardis a přemýšlel nad tím, jestli firma, která vytvářela Nimbusy, už svou snahu definitivně vzdala, nebo se někde chystá další model, po kterém by mohl nově zase toužit a přát si ho.
Sem tam zkontroloval čas, protože se na dnešek domluvil s Jane a nehodlal dorazit pozdě, když už tu byl s takovým předstihem, a tak na rohu u zmrzlinářství postával už pět minut předem, pohupoval se s úsměvem na špičkách a zvědavě pokukoval po ostatních kouzelnících, kteří chodili směrem k Ministerstvu. I když bylo dnes pravděpodobně horko a sluníčko vysoko přesáhlo dvaceti stupňovou hranici, Darrel měl na sobě z určitých důvodů košili s dlouhým rukávem, aby zakryl těch několik modřin, které měl na pažích, a také proto, protože chtěl, aby mu to dneska slušelo, i když to byla hrozně laciná myšlenka a on se na sebe ráno do zrcadla šíleně šklebil, když si už po několikáté urovnával ofinu rozcuchaných vlasů a zvědavě se prohlížel, jestli mu to aspoň trochu sekne. Což... záleželo na úhlu pohledu, každopádně dnes se oblékl do proužkované, modrobílé košile, ke které si vzal černé dlouhé kalhoty.* Nehodlal, co se týkalo oblečení, nic riskovat, protože věděl, že Gallových se po Příčné pohybovalo docela dost a nebyla by náhoda, kdyby tu na někoho narazil. Otec by mu určitě dost vynadal, kdyby tu byl oblečený jako vandrák. Gallovi přeci jen na vzhled dbali více, než bylo zdrávo. A pak tu byl ještě jeden důvod, že... Ve vlasech měl posazené sluneční brýle a trpělivě čekal na Jane, zatímco v rukách mnul malou krabičku a přemýšlel nad tím, jak se dívce pomstí za to, co mu udělala ve vlaku.

| +

* Obrázek zde

_________________

<<< Děravý kotel [Magda a Ren Scrivers]

Nebohá dvojice se málem do Příčné ulice nedostala - naštěstí je však zachránil procházející kouzelník, který zastihl vztekající se Magdu u prázdné zdi s popelnicí. Poté, co se jim otevřel průchod do Příčné ulice, zůstal na tváři Reniny matky nevěřící výraz - zatímco Reninu tvář již úsměv opustit neměl. Bylo to tady!
Před matkou a dcerou stála ulice jako z jiného světa. Plná života - přestože se slunce teprve líně zvedalo ke středu oblohy - barev, zvuků a pachů. Sem tam se nad hlavami lidí prohnaly jiskřičky, jindy dokonce jakási malinkatá obludka s křídly a ocasem! V obchodě pražila bytost z bájí kaštany, v dalším houkaly v klecích sovy, kvákaly žáby. Ren se ani neodvážila pohlédnout za sebe, nikterak netoužila vidět reakci její zatvrzelé matky. Místo toho ji jen čapla za ruku, v druhé stiskla již notně pomačkanou obálku, a vyrazila do davu.
I přestože Ren dobře věděla, jaké obchody má hledat nejdříve, bloudila s matkou po celé Příčné ulici snad natřikrát. Její zvědavá očka se jednoduše nemohla nabažit pohledu na fantastické věcy, které doteď vídala jen v pohádkách - či si ani nedokázala představit, že by mohly existovat! Bylo to skoro jako sen, avšak občasné postrčení od spěchajících kouzelníků v dlouhých hábitech bylo víc než skutečné.
Až když se konečně ozvala Magda, která se za tu dobu stihla rozkoukat, skončilo Renino putování po Příčné ulici. Zatím. "To.. To je ten obchod, Ren? Ne?" špitla. Neunikla tak Reninému nechápavému pohledu. Příčná ulice zřejmě dělala i s její matkou své, ovšem.. Očividně to nebylo nic pozitivního.

>>> Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

>>

Bylo poměrně krásné počasí, tak akorát na lehké oblečení, ale zároveň nebylo ani přílišné vedro, prostě… ideální letní počasí. Jane dorazila na Příčnou tak akorát na čas a to hlavně z toho důvodu, že nemohla najít druhou botu. A to jako myšleno vážně, protože Sněženka si myslela, že je strašná sranda si ji půjčit a schovat k sobě do pelechu. No hádejte se s tygrem. Ale bota zničená nebyla (ještě aby jo) a Sněženka spala u krbu, když Jane zoufale zkusila to poslední místo, které ji napadlo a botu fakt našla. Jenže ožižlanou botou si přeci brát nebude… Takže na poslední chvíli u bábi hledala jiné boty. Je léto, nemusí chodit ve školním stejnokroji a navíc má se setkat s klukem. Jakože to je Darrel, ale chápeme se ne? Jane po tváři přelétl pobavený úsměv, když vystupovala z krbu v Děravém kotli. Docela by ji zajímalo, co tehdy dělal, když zjistil co má na tváři… Už se naučila cestovat letaxem aniž by jí bylo špatně od žaludku, takže v klidu zamířila na Příčnou.
Dlouhé vlasy byli čerstvě umyté a voněli šampónem, přední vlasy si sepnula dozadu ozdobnou sponou a zbytek nechala volně. Na rameni měla kabelku (jak jinak) černé barvy, ale tahle rozhodně nebyla kouzelná, v ní byla peněženka, několik málo blbostí a hůlka. Váhala jestli si má nebo nemá vzít šaty (jakože sukně a triko by byli pohodlnější a tak, ale zase na druhou stranu tohle je elegantnější, ale co když to zase bude vypadat jako když… co když je to prostě moc… no… ale ne snad ne a ona se nemá s kým poradit, bábi je v práci, to je patová situace a pomozte mi někdo sakra) nebo ne a nakonec to vážně vyhráli šaty. Jemné, světlé a s černou krajkou na boku.* A ty zatracený boty? Jo černý vysoký. Když jezdila Jane k bábi obvykle sebou prostě moc bot netahala, takže náhradní sandále prostě nenašla… Nespěchej nebo si zlomíš nohu. Klid… Dáma si může dát na čas. Když ten čas má, že jo. Jakože ona ho už moc neměla, sakra.
A snad tu bude čekat Darrel a ne jeho rodiče. Dopis od něho jí nazpátek přišel, ale taky pokud mu rodina třídila poštu, mohli zjistit, že žádná J. Palmerová není, že je jenom J. Edwardsová a ta rozhodně není čistokrevného původu a pak by jí mohli poslat za něj sovu a tady si to s ní pěkně od plic vyříkat… Jak je možný že mě to nenapadlo dřív. Jane se nerozhodně zarazila. Příčná byla už tak plná dost lidí a capartů co jedou poprvé do Bradavic a Darrela prozatím neviděla. Co když vážně… Někde tu musí být, ano? Nedělej z toho drama... Nerozhodně skousla dolní ret. Byla v pokušení se na podpatku pěkně otočit a zdrhnout. Dokud byl čas.

Mimo herně:
*Já už prostě odmítám hledat jiné obyčejnější letní šaty, prostě ne, ano? (Je mi jedno, že je moc vyšňořená, prostě najít nějaké normální obyčejné šaty na léto je děs…)

| +

_________________

(Stieg Larsson)

>>

Patrick procházel Příčnou a byl tak trochu mimo. Měl na to právo. Ono se toho totiž stihlo stát od příjezdu do Londýna vážně hodně...
Jako třeba to, že Sofie Caydenová zemřela.
Nemohl říct, že by ho to jaksepatří mrzelo. Spíš děsilo. A děsilo ho to proto, že... no. Protože v tom měl tak trochu prsty.
Jenže... jenže jak měl vědět, že to babiččino srdce nevydrží? Neměla mu lézt do věcí, on za to přece nemohl, že našla... učebnice. A hůlku. A pak...
Pak mu ujely nervy.
Fakt, že dlouholetá vyznavačka anglikánské víry dostala po seznámení s faktem, že její vnuk studuje na škole čar a kouzel, infarkt, na který následně zemřela ještě dřív, než stihla přijet sanitka, nebyl zas až tolik překvapivý.
Sofie Caydenová si přála být pochována v Londýně.
Byl to mimo jiné důvod, proč to vypadalo, že zůstane podstatnou část prázdnin na Příčné ulici. Pan Cayden měl spoustu vyřizování. Ohledně pohřbu. Dědictví... a jistých osobních záležitostí, do kterých se Patrick rozhodl raději nešťourat. S otcem moc nemluvil. Jonathan totiž neměl ani ponětí, jak se stalo, že jeho matka tak náhle zemřela, a Patrick se rozhodl to nerozebírat. Tížilo ho svědomí.
Nebylo tedy divu, že mu jeho rozpoložení umožnilo překrásnou bouračku se zády jednoho člena menšího hloučku, až si vysypal z náruče knihy, které si nesl k Děravému kotli. "Promiňte," řekl a dřepl si, aby je posbíral. "Já vás neviděl..."
Shora se ozvala zavrčená nadávka a Patrick se zlým tušením vzhlédl.
"Neviděl," zopakoval po něm bývalý student sedmého ročníku a ironicky se ušklíbl na své dva kamarády. Zmijozelský polkl a rychle si stoupl. Knížky si přitáhl na hrudník jako štít. Nemusel sice vzhlížet, když se na výrostka díval, ale i tak cítil, jak se zmenšuje.
"Přesně tak. Neviděl... omlouvám se," sdělil opatrně a o krok couvl. Bylo mu to houby platné. Netrvalo dlouho a jeden z přítomných pánů ho popadl za flígr a přitáhl ho zpátky.
"Já si myslím," zasyčel a škubl, až Patrick málem ztratil rovnováhu, "že jsi to udělal schválně, co na to říkáš, ty mudlovskej šmejde?"
"Myslím si, že se mýlíte," vsadil bývalý páťák na vykání a těkal pohledem mezi třemi absolventy. V životě se nepral, ale i tak mu cosi dávalo tušit, že tohle není vůbec dobré.
Nejspíš za to mohla indicie v podobě identit těch tří. Po projetém semifinále mu vyráchali hlavu v záchodě. Nebylo těžké uhodnout, že ho nemají zrovna rádi.
"Rozhodně jsem neměl v úmyslu..."
"Tvrdíš, že lžu?!"
Nejotřepanější fráze v dějinách začínání rvaček se osvědčila i tentokrát. Bylo jedno, že Patrick slovně kličkoval s výmluvností Sókrata... bylo jedno, jak moc pacifisticky mluvil. Kličkovat fyzicky nemohl, a tak trvalo sotva půlvteřinu, než dostal do brady takovou tečku, až se mu zatmělo před očima.

_________________

Těch pět minut mu připadalo jako věčnost. Přešlapoval na místě, v ruce svíral malou krabičku a rozhlížel se po celé ulici, protože mu náhle přišlo, že se sem nahrnulo spoustu lidí a on by byl schopen drobnou blondýnku přehlédnout. Dokonce se trochu mračil, když kontroloval čas na hodinkách a přemýšlel nad tím, jestli si nespletl den a nemá tu být třeba až zítra. Nakonec nad tím mávl rukou, byl sice hlupák, ale i to mělo své meze a on tu byl určitě správně. A tak, když tak čekal, přistoupil k výloze a začal si v ní upravovat účes. Když konečně odtrhl oči od svého odrazu, na druhém rohu ulice spatřil mezi davem lidí Jane. Aniž by si Darrel uvědomil stupiditu svého chování, zmrzl na místě a s pobaveným úsměvem si dívku od hlavy až k patě prohlížel, zatímco ona o něm neměla sebemenší tušení. Ještě chvíli tak postával a přemýšlel nad tím, že to Jane zase vážně moc sluší a že by ho v životě nenapadlo, že se mu bude líbit Edwardsová, ale puberta, no takže se rozešel za dívkou a protože to byl Darrel, nenápadně se k ní přikradl zezadu a obě dlaně ji položil na ramena. "Bystrozoři, vzdejte se!" vybafl jí do ucha hrubým hlasem a pokud se lekla, nadšeně se rozesmál.
"No měla ses vidět, ten výraz! Ty nemáš čistý svědomí, cooo? No ještě abys měla, co to jako bylo v tom vlaku, Jane?" propálil dívku pohledem, ale stále se pobaveně usmíval, takže si mohla být jistá, že to nemyslí vážně. "Takhle mě pomalovat! A mně bylo fakt divný, proč na mě všichni tak civí. Říkááám ti, Jane Edwarsdová z prohnilého Zmijozelu," začal slavnostním hlasem a hlasitě, než se rychle zarazil a tiše zamumlal: "žiši, tobychtadyasinemělříkat, co?" se rychle rozhlédl, aby měl jistotu, že ho nikdo z absolventů zelené koleje nechytí pod krkem, urychleně se narovnal v zádech, "Jane Edwardsová, ode dneška neznáš dne ani hodinu, kdy tě... jak se to říká tak odborn- literárně?... spláchne můj hněv a budeš obětí mé pomsty," dokončil nakonec, i když to slovo netrefil ani náhodou, ale to nevadilo, protože se znovu zvesela rozesmál. Buď něco hulil, nebo měl fakt dobrou náladu.
"Něco pro tebe mám, jako tuhle krabičku a měla bys to otevřít, vydrž, tímhle směrem - dneska ti to fakt sekne, šmarjá vidíš to, pojď rychle pryč, tamhle je nějaká bitka," popadl dívku za zápěstí a začal ji táhnout pryč, aniž by věděl, že v té roztržce je Patrick. Ale Darrel nic s takovým nechtěl mít nic společného, takže Jane, ať už protestovala, nebo ne, odtáhl pryč a až potom, za rohem v druhé ulici ukázal na krabičku, kterou dívce podal přesně v takové poloze, ve které měla strhnout papír a krabičku otevřít. "Tak, směle do toho. Nemusíš se bát, je to fakt zábava!" zářil od ucha k uchu a pokud se dívka nějak nezdráhala a dala se do rozbalování dárku, když nadzvedla lehounce poměrně těžké víko, jinak papírové krabice, víko samo prudce vyletělo a z krabičky na pérku vyletěla plastická figurka profesora Rodwella, který se pohupoval sem tam, jak se pružinka natahovala a stahovala, autentický látkový plášť se kolem profesora vlnil a kdekdo by řekl, že se mu fakt podobá. Darrel se mohl potrhat smíchy. Až se k němu ostatní dívali, jestli je v pořádku a nemá epileptický záchvat.

_________________

>>>

Tak si to hezky začnu vykračovat po příčné, sem tam se někde zastavím, víte, normální procházkovej den, nákupy a tak. Na sobě mám z donucení tety na míru šité letní šaty krémové barvy s malými květy, dlouhé přesně po kolena - což nenávidím -, vzadu hezky až ke krku - což mi morbidně vadí a dusí mě to - v předu jen decentní výstřih, který dle mého názoru spíše na dané místo pohled přitahuje, než že by mu bránil, vlasy vyčesané do jakéhosi složitého drdolu u krku, několik vlnitých volných pramenů kolem obličeje poletuje a i když je venku poměrně příjemně, já bych se nejraději svlíkla do spodního prádla a lehla si do ledu, protože prostě určité části těla fungují jako spolehlivé zahřívací tělísko 24/7. Člověk by si řekl, že mám asi rande nebo tak něco, no pravdou je, že s vysokou korbou za zadkem se právě teď řítím směr kotel, aby mě tam McIditoskejKretén ukázal nějakýmu svýmu kamarádovi, co mi prý má pomáhat s famfrpálem. Totiž, hodlám se vrátit do týmu a hodlám se vrátit dvakrát lepší než jsem odešla, abych Patrickovi dokázala, o kolik přišel, když mě vyrazil. I když mě nevyrazil. Ale to je teď jedno. Prostě mi ten týpek má pomoct, a co se korby za zadkem týká, byl mi přidělen. Samozřejmě mi řekli, že to je pro mé dobro, nikdo mi neřekl, že ten týpek má za úkol zabránit případnému vzplanutí vášně mezi mnou a nějakým nečistým týpkem, nebo dokonce snad abych se nenechala strhnout vášně se snoubencem dřív, než mi oznámí, že nějakého vlastně mám. Ale to jsme zase trochu odbočili. Prostě si to šlapu po uličkách a tak, absolutně všechno ignoruju, tvářím se povýšeně, v hlavě jsem už někde v září, představuju si, jak na náboru triumfálně chytím zlatonku jen co ji vypustí a pak vmetu do obličeje Patrickovi, že se mi buď omluví, nebo že si má najít někoho jiného, samozřejmě tím, že ji chytím dřív, než všechno vůbec pořádně začne, bude všem jasné, že jsem prostě sakra nejlepší! Aaa to se vlastně nikdy nenastane, protože nemám koule na to mu říct ahoj, natož tam nakráčet a... ach jo. To se nějak vyřeší, prázdniny sotva začaly.
A tak si dál šlapu, už se pomalu blížím k uličce, kde masakrujou mýho milovanýho kapitána... a vlastně projdu kolem té uličky, ale první si toho vůbec nevšimnu. Vidím, že tam někoho mlátí, koutkem oka, víte, ale je mi to šumák. Co je mi po nějakém ubožákovi, kterýho někdo morduje... mám svý problémy, chápete. Možná, kdybych věděla, že ten chudák je Patrick, jen možná bych se do toho vložila, ale takhle... A pak se pravděpodobně stane něco, co mou pozornost přitáhne.

_________________