„Bude dobrý, když se podíváš i na tohle, není toho moc,“ poznamenal Aidric Thornton, když procházeli chodbou v desátém patře. Mířili zrovna z jednoho líčení, na němž se byli pro příklad podívat. Byl to hotový proces rozebraný od sklepa po půdu a na odsouzeném nenechali ani jednu nit suchou. Samotnou Jocelyn mrazilo v zátylku, když si uvědomila, jak je Starostolec v poslední době přísnější a nekompromisnější než když dřív. Zapříčinila to především společenská situace a jisté napětí ze stran milovských kouzelníku a čistokrevných rodin. Jako by se to mělo každou chvíli vyhrotit.
„Moc se nenaparuj,“ odsekla mu s klidem Jocelyn, přesto si od svého bratra vzala další papíry a rychle je přelétla jedním šelmím pohledem. Jednalo se o některé kouzelnické zákony a jejich uplatňování. Na zbytku papírů, které držela v podpaží, byly seznamy a fotografie hledaných kouzelníků a jiné administrativy, které se jí co den dostávaly pod ruku.
Zbytek cesty k výtahu už promlčeli, jako by chtěl dát Aidric své sestře prostor pro trochu té práce. Ale to nebyl ten pravý důvod. Když se Jocelyn chystala nastoupit do výtahu, položil jí ruku na rameno a nechal dovnitř nastoupit jen osoby, které odcházely ze soudního přelíčení. Jakmile se dveře výtahu zavřely a odjel, žena nechápavě pozvedla obočí dožadujíc se tak vysvětlení. Stáli už na prázdné chodbě, Jocelyn zmáčkla další tlačítko a čekala na výtah stejně tak, jako na Aidricovo osvětlení. „Jocelyn, co se Kennetha týče…“ začal opatrně a výjimečně pohledem uhnul od své milované mladší sestry. To však dělat neměl, protože právě to ženu ještě více vytočilo. Štvalo ji to. Drásalo ji, jak kolem ní poslední rok všichni chodili po špičkách a dávali si zatracený pozor, když vyslovovali jméno Kennetha nebo jen jeho příjmení. Jak před ní schovávali oznámení o svatbě, která byla v dubnu. Mluvilo se o tom všude. Jak by to před ní mohli zatlouct? Hlupáci… Ve skutečnosti jí právě tenhle přístup ubližoval ještě víc a připomínal jí, co bylo před rokem touhle dobou. Ještě pár dní a bude to přesně rok, co se jí její snoubenec vzdal. Věděla to, uvědomovala si to líp než kdokoliv jiný, který o jejím neštěstí věděl.
Jocelyn trochu zlostně sevřela papíry a zamračila se na svého bratra. Už nechtěla dál poslouchat, co má na srdci, věděla to až moc dobře za ten rok, co se toho přihodilo až příliš. „Co se jeho týče, vím o všem. Takže jestli se mnou nechceš řešit nic důležitého, ráda bych se věnovala své práci,“ pronesla trochu protivně, ale dostatečně autoritativně, aby si její bratr uvědomil, že tohle je zkrátka teritorium, na které se nesmí vstupovat. Otočila se k němu tedy zády a znovu si prohlížela papíry, tentokrát už se na ně ale nedokázala soustředit tak, jak by chtěla.
„Promiň,“ hlesl Aidric a promnul si mezi ukazováčkem a palcem kořen nosu. Všichni toho měli za poslední dobu až příliš a Aidric nebyl výjimkou. „Stačí, když zaneseš tyhle papíry do prvního patra. Jen administrativní záležitost, nic důležitého,“ podotkl, když vstupovali do výtahu a padl mu pohled na Jocelynino oblečení – dlouhé tmavé kalhoty, světlou halenku, jejíž rukávy měla otavičce vyhrnuté po lokte a nakonec typické bytrozorské boty. Když zrovna nebyla v terénu, tohle administrativní oblečení si brala na sebe, a především také proto, že by jí jinak ani do soudní síně nepustili. „Díky, že to převezmeš, nechtěl bych nechat Pandoru někde trčet zbytečně dlouho. Jsi super ségra,“ zakřenil se už postaru Aidric a sám si uvolnil u krku několik knoflíků své tmavé košile.
Když zastavili v prvním patře, Jocelyn se s bratrem už o něco přívětivěji rozloučila a zanesla papír přímo na Ústředí bystrozorů. Práce na pár minut. Když opouštěla kancelář, trochu unaveně si oddychla a prsty si přejela po krku, jako by jí v něm uvízlo něco, o čem se nelze dostatečně nadechnout. Z celé té situace – a nejen politické, ale i osobní – se cítila doslova v pasti. Nic nebylo správně. Nic se nelepšilo. Bezmocně se zády opřela o zeď a rozhlédla se po prázdné chodbě, než se trochu úzkostně chytila za břicho, prudce oddychujíc. Pravda, poslední dobou pracovala až příliš, ale věděla, že únava má na jejím současném stavu jen poloviční vliv. Mírně se předklonila, dlaněmi se zapíraje do kolen, a pokoušela se pravidelně nadechovat. Musí se přeci posbírat. Nakonec je Thorntonová, ti přestojí přeci všechno. Tedy si to tak alespoň kdysi myslela. Kdysi… Najednou všechno stálo ve stínu pochybností. Stejně tak její vůle a hrdost.

_________________

<<
Kenneth se před týden vrátil z líbánek, respektive dovolené, protože u domluveného sňatku se o líbánkách nedá ani mluvit, obzvláště ne v případě konzervativního Kennetha. Tudíž, dovolenou za záměrem se lépe poznat a strávit spolu čas, než se Kenneth bude muset vrátit do práce, strávili novomanželé cestováním po Americe, což bylo Isabeliným snem a Kenneth ho ochotně s nadšením splnil. Isa zbožňovala lodě, proto se vydali na více než týdenní cestu obrovskou lodí, která zakotvila blízko slavného New Yorku, kde započala poznávací cesta napříč novým kontinentem. V životě by ho nenapadalo, že by byl schopen nalézt zalíbení v ženě, kterou mu rodiče vyberou. Ale možná to bylo tím, že Kenneth i Isabel byli oba klidní a smířliví, povahově si byli dosti podobní a proto se brzo dostali na podobnou vlnu a rozuměli si, v mezích přátelství. Ovšem, Kenneth měl zodpovědnost za svou rodinu, za tu, z které vzešel, a rovněž za tu, kterou má vybudovat, a nemohl Isabel považovat za kamarádku, která na prstu nosí snubní prsten, stejně jako on. A čím více se snažil získat Isabelino srdce, tím více propadal jejímu osobitému kouzlu.
Dělal pro ní první poslední, i proto se teď za chůze probíral mudlovských katalogem a vybíral pro svou novomanželku plachetnici, protože chtěl čistě své ženě udělat radost. Kráčel pravidelným krokem, působil zamyšleně a byl jako pokaždé perfektně upraven.* Přes svetřík, pod nímž měl bílou košili, měl černou bundu, kterou měl rozepnutou. Vedle Kennetha kráčel další čahoun z rodu Van Helmontů, otec Kennetha, jenž si důležitě vykračoval ve vínovém obleku a po vzoru svého syna nahlížel do desek nějakých formulářů. "Takže budeš kupovat plachetnici? A co s ní uděláš, vystavíte si ji na zahradu?" proťal Walterův hlas ticho v chodbě, snaha o jízlivost nešla přeslechnout, ale Kenneth byl naštěstí o proti tomu už dávno imunní, a tak pouze ležérně zvedl ke svému otci zrak a usmál se.
"Neřekl jsem ti, že jsem koupil část přístavu na jihu Británie?" prohodil bez mrknutí oka, když mu Walter věnoval pohled, z něhož přetékalo pohoršení a neuvěření, protože se mu zrovna dvakrát nelíbilo, že navzdory tomu, že byl Kenneth i Isabel čistokrevného původu, poměrně dost expandovali a zasahovali do mudlovského světa. Koupě přístavu a plachetnice, za chvíli to bude auto a třeba i letadlo, ne? Říkal si pokaždé zamračeně Walter a protáčel očima nad svým synem.
"Nelíbí se mi-"
"Tati, musíš prostě pochopit, že svět mudlů je všude kolem nás a nemůžeme se od něho stoprocentně distancovat. O Jocelyn si pochyboval, že není čistokrevného původu a že by pošpinila naši rodinu, ale ta třeba zálibu v lodích neměla, zatímco Isabel z nich je naprosto u vytržení a to má v sobě tolik čisté krve, že bys nemohl být radši," mluvil poměrně rázně a bez zbytečného přerušování Kenneth, když tak zvedal oči od katalogu ke svému otci.
"Přestaň se o ní už zmiňovat," sykl rázně Walter, když zrovna vešli do chodby, kde se uprostřed o stěnu opírala mladá žena a snažila se zhluboka oddychovat. Ani jeden z Van Helmontů si Jocelyn v první chvíli nevšimli, protože byli naplno pohrouženi do diskuse a Kenneth měl v plánu rázně se osočit, protože nehodlal část své minulosti, mimochodem krásně prožité minulosti, označovat za tabu a tvářit se, že v životě nebyla. Chtěl na to vzpomínat, čerpat z těch vzpomínek a občas sáhnout po trošku štěstí, které s tou hnědovlasou dívkou prožil, když se cítil pod psa. Bylo až neuvěřitelné, jak dobře se s tou situací nakonec vyrovnal a po několikaměsíčním hroucení se tomu konečně postavil čelem. I to dokazovalo, že jednou bude dobrým otcem a dobrým manželem velké rodiny.
Oba si vyměnili pohled, když spatřili onu ženu, a Kenneth na nic nečekal a vydal se rychle k ní, aby se přesvědčil, že to není nic vážného a maximálně se jí zamotala hlava. "Jste v pořádku?" zeptal se mladší z mužů opatrně a sklonil se, tudíž až v tom okamžiku zmerčil dívčinu tvář a to, že je to osoba, jejíž jméno před několika vteřinami padlo. Walter svého syna urychleně došel, protože ani on nebyl ignorant a byl ochoten ženě za každé okolnosti pomoci, ovšem jakmile v ní rozeznal Jocelyn, až podivuhodně se stáhl.
"Kennethe, měli bychom pokračovat, nebo nestihneme tu schůzku," promluvil ledovým hlasem, natolik odlišným, než když se svým synem mluvil soukromě. Chlapec, chcete-li muž k němu zvedl nevěřícně zrak, zda si dělá srandu. To tu chtěl Jocelyn opravdu nechat?
"Nevidíš, že... slečně není dobře? Nemůžeme jí tu takhle nechat," promluvil rázně Kenneth, v hlase mu znatelně zazněl odpor vůči rozhodnutí svého otce, Walter se posměšně ušklíbl.
"Myslím, že slečna Thorntonová měla odjakživa sklony některé věci dramatizovat, takže bych to tak nepřeceňoval a pokud máš o ní opravdu starost, můžeme cestou požádat, aby za ní došel někdo z lékouzelníků. Bez pochyb tu někdo takový v budově bude," pokračoval monotónním hlasem, z něhož sršelo maximálně tak opovržení a snaha okamžitě odtud zmizet, protože tahle už neměla s Van Helmontovými co do činění a nehodlal dopustit, aby jeho synovi s budoucností už zase pletla hlavu. I proto Kennetha vzápětí chytl za paži a pokusil se ho od děvčete odtáhnout, což vyšlo jako naprosto zbytečné, proto se Walter nakonec o několik kroků stáhl a podmračeně dvojici z dálky pozoroval. Ano, mohl pokračovat v cestě na schůzi sám, ale nebyl idiot a nehodlal tu nechat tyhle dva samotné.

| +

* Obrázek

_________________

| +

Snažila se popadnout dech, ale příliš se jí to nedařilo a byla si toho vědoma. Z ničeho nic takový nával nevolnosti. Věděla to. Věděla, že kdyby byla jen jedna jediná chvíle, kdy by se nevěnovala práci, stalo by se přesně tohle. Její slabá chvilka, právě teď a tady. Trochu zmateně se rozhlédla kolem a naprázdno polkla. Nebylo jí dobře. Pokoušela se zavřít oči a zopakovat si jména ze seznamu hledaných kouzelníků a důvody, proč jsou hledaní. Snad v domnění, že to přejde. Nestalo se ale vůbec nic. Vlastně se jí při zmínce seznamu hledaných ještě víc zvedl žaludek, protože mezi těmi osobami byli i lidé zcela nevinní. A ona musela dělat tuhle práce. Musela se tvářit, že je všechno v pořádku. Nebyla tak hloupá, aby si dala jednu a jednu dohromady. Být tady byla i výhoda. Měla v podstatě větší přehled, než kdyby byla jen obyčejný odbojář. Jediné, co nesměla zkazit, bylo prezentování svých názorů. Předstírat ale nezájem o mudly pro ni nebyl problém. V přetvářce ostatně žila poslední rok.
Když zaslechla v chodbě další kroky a tlumený rozhovor, prudce zvedla hlavu a pokusila se napřímit, aby nepůsobila tak strhaným dojmem. Nechtěla, aby se jí kdo zbytečně vyptával. Sevřela v dlani papíry se zákony, které jí dal Aidric cestou ze soudního líčení, ale nebylo to nic platné, když se jí nedařilo ani vzpřímeně stát. Byla vydána na pospas dvojici mužů, jak poznala po hlase. Čím více se ale blížili, tím více rozpoznávala Kennethův hlas. Jak by ho také mohla zapomenout. Ten druhý znala bezpochyby také a nadšená z toho nebyla. Jak by byla ráda za kohokoliv z ministerstva, jenom ne na ty dva. Zrovna Walter ji takhle vidět nemusel. A Kenneth už vůbec. Sevřela čelisti o sebe a snažila se nevnímat rozhovor těch dvou o plachetnici a přístavu… Byla podrážděná. Jak se mohli v takové době bavit o takových triviálních věcech? Měla na sebe ještě větší vztek, že se nedokázala včas posbírat a prostě odejít, dokud byl čas. Věděla, že si to právě teď vyžere se vším všudy. Jakmile se k ní Kenneth přiblížil, instinktivně před ním ucukla, ani se neobtěžujíc podívat se mu do tváře. „Jdi, nech mě tu, nepotřebuju tvou pomoc,“ odsekla trochu nevrle, což by se na dívku z minulého léta příliš nehodilo. Časy se ale měnily. A lidé v nich také.
Jakmile Jocelyn zachytila pohled Waltera, který se zničehonic stáhl, cítila se v ohrožení. V konečcích prstů jí svrbělo, jak moc se její zvířecí stránka chtěla dostat napovrch. Poprvé za celou dobu, měla mírumilovná Jocelyn chuť zabít. A ne jen z výhružky. Skutečně. Jen pozvednout hůlku a vymazat toho hajzla z povrchu zemského. Čím by toho ale docílila? Ničeho… „Promerlina Kennethe jdi už. Prosím, jdi,“ hlesla k němu a bezmyšlenkovitě se ho pokusila odstrčit stranou, ale bezvýsledně.
Poslední kapkou byl Walterův sáhodlouhý přednes. Jocelyn pozvedla hlavu a hleděla staršímu Van Helmontovi neskrývaně do tváře. Za celou dobu v sobě našla konečně vůli se napřímit. Z očí jí čišelo nebezpečí. A pokud měl Van Helmont pud sebezáchovy, měl by ho vzít vpotaz. Instinktivně se Jocelynina dlaň natáhla po hůlce, kterou měla zastrčenou v kapse a sevřela cedrovku ve své dlani, jako by byla její součástí odjakživa. Její prodloužená ruka. „Zkuste to říct ještě jednou a budu to brát jako urážku ne mé osoby, ale i mé rodiny. Jediný, kdo tady věci dramatizuje a vyžívá se v intrikách, jste jenom vy a nikdo jiný,“ odpověděla dostatečně nahlas, aniž by brala ohled na Kennetha. Bylo jí ukradené, co si o ní myslí. Ale otírat se o ní po tom všem nikdo nebude. Hůlka v její dlani spočívala přirozeně, lehce, ale byla dostatečnou výhružkou. Ještě jedno slovo… A použije ji. O tom nebylo pochyb, ať byla v jakémkoliv stavu, její pohled byl dostatečně odhodlaný.

_________________

Walter si zamračeně promnul kořen nosu, zatímco postával na proti Jocelyn s Kennethem a oba si pozorně prohlížel. Nepochyboval o tom, že to mladá Thorntonová zase přehání, jak měla ve zvyku a Kenneth se zase prezentoval jak největší hlupák a hltal to té herečce, která se zjevně vyžívala v důležitosti a dramatičnosti. Přesně tohle si myslel během chvíle, v níž se do Jocelyn zabodával tmavě hnědýma očima, pramen tmavě hnědých vlasů mu spadával do ostře řezané a hladce oholené tváře a ústa měl semknutá v tenkou, sotva viditelnou linku, jak v sobě dusil hmatatelné znechucení.
Namísto toho Kenneth řeči svého otce vůbec nebral v potaz, i když k němu doléhala a on se pral s touhou se otočit a poslat ho chodbu o chodbu níž, protože tohle si nezasloužila ani Jocelyn. Nechápal, kde se u jeho otce vzala taková zášť k Thorntonovým a proč se přes to nemohl přenést, když už dávno věděl, že dosáhl svého a budoucnost jeho syna nic neohrozí. Byl už oženěn, měl manželku a brzo, pokud bůh dá, budou mít rodinu, pro Waltera Jocelyn nemohla být momentálně žádným nebezpečím, tak proč si ani zlomek z těch slov neodpustil? Kenneth tomu nerozuměl. Avšak Walter moc dobře věděl, proč mladou Thorntonovou s celou tou podivnou famílií nemohl ani vystát a proč nehodlal na svém stanovisku cokoli měnit, i když Jocelyn už byla dávno mimo hru. Že z něho Frederick nějaký čas dělal idiota a usiloval o jeho snoubenku, ač už bylo nad slunce jasné, že se bude Rosemarie provdávat za Van Helmonta, to Thorntonovým odpustit nehodlal. I když žena, která pojila tyto dva rody, aniž by to Kenneth s Jocelyn tušili, už dávno zemřela a Walterovi a bez pochyb i Frederickovi po ní v srdci zbylo pouze prázdné místo a spousta šťastných vzpomínek. Zdálo se, že Walter byl zapšklý muž neschopen kompromisu už od narození, že krev toho zmetka a chuť dělat si věci po svém, aniž by se ohlížel po ostatních, měl v sobě odjakživa, ale tak tomu nebylo. Byl to Van Helmont, vychován stejně jako jeho starší bratr, vychován v milující, avšak přísné rodině. Za mlada se hodně podobal Kennethovi, nebyl možná až tak naivní a nenosil srdce na dlani, ale rozhodně více dbal na ostatní a empatie se kolem něho skoro hmatatelně vznášela, ale žádný člověk nezůstane nezměněn napříč roky. Musel se naučit jednat, být nekompromisní a držet rodinu nad vodou. Co po něm ostatní chtěli? Aby Kennethovi dovoloval první poslední a vychoval z něho rozmazleného haranta, který si nebude vážit věcí, ani lidí? Nikdo neviděl Walterovi do myšlenek.
"Nebuď taková, Jocelyn," hlesl Kenneth tiše, aby otec za ním neměl možnost ta slova slyšet, a aniž by se přes rameno na Waltera podíval, jemně vzal dívku za ruku, aby se pokusila narovnat. "Zamotala se ti hlava? Jedla si dnes vůbec něco? Pila?" staral se Kenneth, navzdory tomu, že se ho Jocelyn snažila od sebe odehnat pryč. A navzdory tomu, že poslední setkání v Příčné nebylo zrovna příjemné a Kenneth si uvědomil, že oni dva už nemají nic společného. Ale pořád to byla první láska, osoba, pro níž bude mít místo ve svém srdci až do konce života. A i když si Jocelyn nemohl vzít, troufal si myslet, že i když k ní už nic výjimečného necítil, ač se mu srdce sevřelo pokaždé, když děvče viděl, hodlal pro ní udělat cokoli, aby byla šťastná a mohla žít úspěšný a šťastný život po boku někoho jiného. Tak moc mu záleželo na Jocelyn Thorntonové.
Pravděpodobně k němu nezvedla tvář, ale kdyby se mu alespoň na pár vteřin zadívala do očí, všimla by si té starostlivosti, která se v nich odrážela. Avšak to už se za Kennethem ozval Walter a Jocelyn se z ničeho nic narovnala, jako kdyby náhle byla plná sil a hodlala staršímu Van Helmontovi dokázat, že se pletl. Kenneth nad tím moc neuvažoval a o krok se od Jocelyn vzdálil, než sklouzl pohledem na svého otce a zamračil se. Proč to dělal? Nerozuměl tomu.
Walter Van Helmont si mladou Thorntonovou pozorně prohlédl a pohledem sklouzl k ruce, která se dotkla její hůlky. On se přitom ani nehnul a v pravé ruce stále svíral formuláře, které si nesl. Nebylo to tím, že by si myslel, že mu Jocelyn neublíží a není pro něho nebezpečná, toho faktu si byl naopak příliš dobře vědom, protože slyšel o Jocelyn, že ve výcviku je opravdu dobrá a má před sebou velkou budoucnost jako bystrozorka. To bylo úctyhodné a na Waltera to působilo dost, ale nic to neměnilo na tom, že žena, která rozesílá útočná kouzla a hraje si na superhrdinku, nemůže být Van Helmontová. Ani náznakem se nepokusil nahmatat svou hůlku, kterou měl ve vnitřní kapse saka, protože ženě vyhrožovat, ani se před ní bránit nehodlal. Tenké rty protáhl do nepatrného úšklebku.
"Takže už i u vás je říkat pravdu trestuhodné?" narážel okatě na ministerstvo, kde se poslední dobou všichni báli říct, na kterou stranu se přiklání, protože by také mohli ztratit své pracovní místo. Už pomalu povytahoval obočí, v záměru něco doříct, Kenneth však před otce zastoupil a položil mu ruku na hruď, když se chtěl Walter k ženě přiblížit.
"Stačí," pronesl rázně, než se přes rameno vážným pohledem ohlédl na Jocelyn. "Máte tohle zapotřebí? Otče?" stočil se především k němu a shlédl pozorně jeho znechucenou tvář. "Nemůžeš k Jocelyn chovat alespoň trochu respektu? Nikdo po tobě nechce, abys jí obdivoval a vynášel do nebes, ale nemůžeš prosím tě konečně vzít fakt, že už nemůže zkazit mou skvělou budoucnost," schválně onu frázi zironizoval, protože sám o své budoucnosti dost pochyboval a neměl rád, když se o něm mluvilo v takových superlativech, protože tím tlak na něho rostl a on měl pocit, že v životě nedokáže naplnit očekávání ostatních, "a chovat se k ní normálně? Jako ke své kolegyni?"
"Kennethe," protáhl po chvíli Walter a setřásl ze sebe jeho ruku, jako kdyby byla špinavá, "máš manželku, jednoho dne budeš mít rodinu, máš dobré povolání a ztrácením času s takovou lůzou se jednoho dne akorát staneš jedním z nich, to chceš? Měl by sis dávat pozor, aby si ještě nedopadl špatně s tvým přístupem. Ne všechno, co chceme, můžeme mít... To už si, předpokládám, pochopil, protože pokud ne, budeš muset přijít o další věci, aby ti to konečně došlo. Tak buď tak laskav a začni se chovat normálně, úměrně ke svému postavení a jménu," zavrčel k němu potichu, ale zase ne tak potichu, aby Jocelyn neměla možnost nic z toho slyšet. A pak už Walter Kennetha obešel a dal se na odchod, protože doufal v to, že Kenneth nebude takový hlupák, aby tu s Jocelyn zůstával déle, než je nutné. "Slečno Thorntonová, tak ať vás to simulování brzo přejde," ušklíbl se jejím směrem, než sklouzl záměrně pohledem k Kennethovi, aby viděl jeho reakci. Kdyby to byl kdykoli jiný, pravděpodobně by už po Walterovi skočil a dal mu přes hubu, ale Kenneth pouze němě stál a propaloval pohledem zem, zatímco v něm vřela krev.

_________________

| +

Jocelyn přelétávala pohledem z jednoho Helmonta na druhého, v ruce svíraje vlastní hůlku. Nechápala, čím si vysloužila tolik nenávisti, když Walterovi nikdy nic neudělala, ale po těch několika chvílích, v nichž měla možnost muže trochu poznat, věděla, že to není nic víc než jen pokrytecká zaujatost vůči její rodině. A to jí vytáčelo k nepříčetnosti. Když se jí k tomu Kenneth pokusil podepřít, prudce se ošila a vysmekla se mu. Měla toho dost. Měla toho všeho tak neuvěřitelné plné zuby, že by oběma nejraději nafackovala jak dvou malým dětem. Především Walter měl momentálně od gentlemana hodně daleko, když se k ní choval tak, jak se choval. „A jaká mám teda být? Máš nějaká skvělá doporučení?“ šeptal trochu protivně ke Kennethovi, aby to slyšel výhradně on a nemohl se k jejich debatě třeba připojit i starší Van Helmont. Neměla na něj dneska náladu. „Jídlo? Na takový blbosti nemám čas, asi víš, kolik je momentálně na ústředí práce,“ utrousila, jako by se jednalo o samozřejmost, nebo se bavili jen tak o počasí a prudce pohlédla na svého úhlavního nepřítele, kterého doslova propalovala šelmím pohledem. Zorničky se jí zúžily na tu nejvyšší míru a duhovka trochu změnila barvu na barvu očí irbise horského. Byla naštvaná. Kdyby ho potkala kdekoliv jinde, pravděpodobně už by po něm šlehala jednu kletbu za druhou.
Jakmile přišla další poznámka, Jocelyn už byla připravená a hodlala mu ji vrátit i s úroky. „Asi jako u vás, že,“ pousmála se cynicky, ale hůlku ani na okamžik nehodlala zastrčit do kapsy, což znamenalo, že Helmont není ani teď mimo nebezpečí. Pak se stalo něco, o čem Jocelyn nemyslela, že by se mohlo stát. Kenneth se jí zastal. Chvíli na ně nevěřícně zírala, nemaje žádných dalších slov. Zastal se jí. Ale pozdě, bohužel. Všechno to přišlo až příliš, příliš pozdě.
Z dialogu, který s Kennethem Walter vedl, pochytila naprostou většinu, krev jí přitom vřela v žilách, jako roztavené železo. Na to už se nedalo nic říct. Urazil jí takovým způsobem, že bude zázrak, pokud mu tohle vůbec někdy odpustí. Nebrala to od něj nic víc než jen sprostou ubohost. „Je mi vás líto,“ pronesla zcela neskrývaně za odcházejícím Walterem. Opravdu byl chudák. Chudák zaslepený vlastní minulostí s pokryteckým nadhledem na její rodinu. Sotva mohlo existovat něco horšího. Co stupňovalo nepříjemnou situaci, byl ještě fakt, že se stím nedalo vůbec nic dělat.
Jakmile se trochu vzdálil, Jocelyn výrazně polevila ve své ostražitosti a povedlo se jí trochu uklidnit. Sůlku si zastrčila za opasek u levého boku a mírně si oddychla. „Sakra, ten mě zase jednou vytočil,“ vydechla potichu, aby to mohl zaznamenat tak maximálně Kenneth a promnula si unaveně kořen nosu. Asi toho měla dost. „Proč tam pořád tak stojíš?“ vypálila nakonec na Kennetha, který stál před ní, otázku, ovšem nijak útočně. Předpokládala totiž, že bude následovat tatínka. Když si ho ale prohlédla, bylo vidět, jak naštvaný je. Na chvíli se jí ho zželelo, ale nebylo to nic platné. Jak by po něm mohla chtít, aby se jí zastal, když měl problém obhájit se i on sám před vlastním otcem? Walter Kennetha očividně nerespektoval a to byl sám o sobě problém. Tiše si povzdychla, stále se opíraje o zeď a pohlédla na muže, kterého si ještě před rokem měla vzít. „Nemyslela jsem, že ti to jednou řeknu, ale i tvůj otec má částečně pravdu. Ta ohleduplnost tě jednou zabije a ubiješ tím i ostatní. Nenapadlo tě někdy, že tím můžeš ostatním i ublížit? Je to jen iluze, která ti zůstala z minulých let. Nic není takové, jak si to člověk představuje, ještě když jsi ve studentských letech,“ pronesla klidně, doufajíc, že pochopí, co se mu tu snaží říct. Přeci jen spolu byli nějaký ten čas, a tak i jednoduše spoléhala na to, že Kenneth zná trochu tok jejích myšlenek a směry, kterými se ubírají. Zase tolik se ještě nezměnila. „Oba víme, proč je tvůj otec zaujatý proti mé rodině a proč námi opovrhuje. Že o nás ve společnosti kolují pochybnosti. Ale důležitější je, jestli s tím něco sami uděláme nebo se smíříme s tím, jak to je. A mě se s tím smiřovat nechce. Proto jsem tady. Ale to ty nebo tvůj otec nedokážete pochopit, sami stojíte na pověsti, kterou vybudovali vaši předci a pouze jí udržujete,“ dořekla a sevřela v náručí štos papírů, které si chtěla za dnešek ještě pročíst. Bylo zvláštní po tak dlouhé době zase mluvit s Van Helmontem. Zvláště, když jí nebylo zrovna dvakrát nejlépe.

_________________

Kenneth se smutně zadíval Jocelyn do očí, když po něm tiše a protivně štěkla. On to nemyslel zle, to šlo snad z té starosti v očích poznat. Nic však neříkal, ani Jocelyn nesdělil svá doporučení a hlavu pro jistotu odvrátil ke svému otci, na něhož se dnes opravdu zlobil. Chápal, že Walter musel dělat určitá těžká rozhodnutí, že to neměl v životě lehké a bylo náročné nést zodpovědnost za celou rodinu, ale nerozuměl tomu, proč nemohl k Jocelyn chovat alespoň trochu respektu a když už nic jiného, alespoň dívku ignorovat. Odpustil mu, to co udělal, už dávno a on na oplátku nebyl schopen přenést se přes svou zášť k Thorntonovým. Právě proto, že Kenneth určité věci nevěděl, to bylo pro něho tak nepochopitelné.
Když označila jídlo za blbosti, Kenneth se definitivně s podmračenou tváří stáhl a nechal mluvit svého otce, jenž měl dnes jízlivých a urážlivých poznámek v zásobě několik a Kenneth v duchu přísahal, že tohle rozhodně není to poslední, co ohledně Jocelyn padlo. Doma to tak nenechá, teď však nemohl dělat rozruch na ministerstvu, na chodbě a začít se hádat se svým otcem, i když měl vážně dost velkou chuť to udělat. Znechucením se mu stáhly vnitřnosti, když ho poslouchal, a Jocelyn jeho otci odvážně odpovídala. Proto si Kenneth i neviditelně oddechl, když se Walter s drobným úšklebkem otočil a s jakýmsi mumlání se vydal pryč za doprovodu rázného klapotu podpatků. Mladší z Van Helmontů ho chvíli zamyšleně pozoroval, než se otočil ke své bývalé snoubence a ztěžka vydechl, zatímco hledal ta správná slova.
"Omlouvám se," vysoukal ze sebe pro začátek, i když věděl, že ani omluva momentálně nedokáže napravit Walterova slova, "nemá to teď lehké. Rozvádí se, Amelinda mu chce sebrat dceru, občas ten vztek zkrátka přenáší na ostatní," pokusil se chování svého otce omluvit, což snad bylo mnohem horší, než kdyby ho nechal bez povšimnutí. Nakonec se pohnul ze svého místa, když ho Jocelyn znovu napomenula, a on se k ní vydal blíž, kdyby se jí náhodou znovu zatočila hlava. Ale Jocelyn už vypadala naprosto při smyslech, pouze byla pobledlá a už zase jako bez energie, čehož si Kenneth všímal okamžitě, protože z ní nespustil oči. "Komu bych s ní měl ubližovat?" nechápal.
Poté už se ponořil do tichého poslouchání a těžko říct, proč Kennethovi Jocelyna pravda nebyla příjemná. Zamračeně promnul katalog a několik dalších papírů v rukách, zatímco ji poslouchal. "A co s ní máme dělat? My už nemáme co budovat, můžeme to pouze udržovat a prohlubovat. Vyčítáš mi to snad? Že mi tak záleží na rodině, která mě vychovala?" zvedl jejím směrem drobně obočí, protože moc nerozuměl tomu, co mu tím chtěla říct. A pokud se nadechovala k odpovědi, Kenneth náhle mávl rukou. "To si povíme u oběda, zvu tě. Měla bys něco sníst," pousmál se na ní drobně a ať už se rozhodla souhlasit, nebo ne, i když podle Kennethova pohledu neměla moc na výběr, džentlmensky ženě nabídl rámě, aby mohli zamířit do bistra.

_________________

| +

Jocelyn se netečně ohlédla za starším Van Helmontem, který se dal na odchod a propalovala ho pohledem do té doby, dokud nezmizel v jednom z pozlacených výtahů. Začínala ho silně nenávidět a bylo to na ní poznat. Nebylo tomu ale vždycky tak. Byly i doby, kdy se s ním snažila vyjít, byly časy, kdy se nechal přesvědčit, že ona by do jejich rodiny mohla patřit. Nechápala, čím ho tolik zklamala, i když se snažila sebevíc. Možná tomu všemu ale přikládala příliš velkou váhu a pravda byla možná o dost prostší a pokrytecká víc než doufala. Třeba v tom skutečně hrál roli její otec. Teď už ale bylo pozdě cokoliv řešit. Van Helmontovi mohli být i víceméně rádi, že se do celé záležitosti nepřimíchali Freyssonovi, protože Halden byl jak smyslů zbavený, když se doslechl o té ponižující události. Za normálních okolností by se asi dožadoval spravedlnosti, aby byly vykonány na Helmontech patřičné sankce za takovou urážku, ale (snad) naštěstí to Danelea vyřešila zcela diplomaticky a Thorntonovi se celkově dali najevo, že nestojí o to, aby se do celé záležitosti kdokoliv přimíchával. Bylo by zbytečné jen přilívat olej do ohně. Nakonec by to odnesli všichni. A ne vždycky bylo spravedlnosti učiněno zadost.
Když Jocelyn s Kennethem zůstala o samotě na chodbě a mladý Helmont začal svého otce obhajovat, mírně pozvedla obočí v překvapení. Walter se bude rozvádět? Bylo tohle vůbec u téhle rodiny možné? „I tak je to od něj dost neprofesionální. Každý máme přece své problémy,“ pronesla už docela klidně Jocelyn. Už jen z odpovědi bylo ale poznat, že je zbytečné Walterovo chování před ní obhajovat. U ní platilo to, co řekla. Práce byla práce a osobní život zkrátka osobní život. Nebylo nutné míchat to dohromady.
Dívka si tiše povzdechla, když se Kenneth začal ptát, komu svou laskavostí ubližuje. Nechtělo se jí na to odpovídat, ale bylo to víceméně jasné. Dokud se k ní Kenneth choval mile, nedokázala se ho úplně vzdát, ačkoliv se už dávno rozloučila s myšlenkou, že si ho kdy vezme. Byla s tím víceméně smířená. Ale pokaždé, když ho znovu potkala a choval se k ní stejně mile, jako dřív, chtělo to všechno vrátit. Tenhle přístup byl víceméně špatný, ale co se dalo očekávat, vždyť byl její snoubenec. Dávno ale věděla, že není pro ni. „Kennethe, pořád je co budovat, co se týče rodiny. Ta vaše také není bezchybná, nemusíš se přeci soustředit výhradně na materiální věci,“ pronesla unaveně a s jistou trpělivostí, protože se jí tyhle hovory nechtělo vést na chodbě a už vůbec ne na ministerstvu. „Nic takového ti nevyčítám, neobracej tyhle věci proti mně, když víš, jak to myslím. Prostě jsi nikdy v mé situaci nebyl…“ a byla by i možná pokračovala, kdyby jí nepřerušil tím svým gestem. Chvíli si zmateně Helmonta prohlížela a sotva mohla uvěřit vlastním uším. Oběd? „Nevím, jestli je to dobrý nápad…“ začala trochu nejistě. Vidina toho, že jí bude Walter potom honit po ministerstvu s tím, že si dovolila jít s jeho synem na oběd, nebyla zrovna lákavá. „Co na to řekne tvůj otec, až se to dozví? Nepošle na mě likvidační komando?“ ušklíbla se lehce a prohlížela si jeho nabízené rámě. Bože, vážně mohl být dnešek ještě více ujetý? S Kennethem před sebou, jako by ani neměl doslova na výběr. Rezignovaně si povzdychla a chytila se jeho nabízeného rámě. „Dobře, ale jenom na chvíli. Nemusíš mít kvůli mně hned zase problémy,“ utrousila mimoděk a spolu s ním se vydala k výtahům. Celou cestu mlčela. Ani netušila, co si s ním má říct. Alespoň zpočátku. Byl to skoro stejný pocit, jako když se s ním bavila poprvé. Museli se odrazit od nějakého základu. „Jak se daří Suzanne? Už chvíli mi neposlala dopis a naposledy se zmínila, že začíná mít strach o Demarca. Je prý čím dál častěji v práci a vrací se pozdě domů,“ nahodila trochu nejistě. Pravda, s Helmonty jí nic nepojilo, ale se Suzanne si čas od času napsala. Už v minulosti si spolu vcelku rozuměly a nechtěla, aby jejich přátelství přišlo vniveč kvůli zkažené svatbě.

_________________

Nemohl tvrdit, že to neprofesionální nebylo, ale i přesto se na dívčina slova trochu zamračil a odtrhl od ní pohled, aby se zadíval směrem, kterým Walter odešel. Občas se zkrátka stávalo, že lidé přenášeli své osobní potíže do pracovních záležitostí, navíc Kenneth věděl, že Walter nemůže Jocelyn a rodinu Thorntonových vystát, i z toho důvodu na dívčina slova neodpovídal a tiše nad tím přemýšlel, pouze ve vlastních myšlenkách.
"Netvrdím, že není bezchybná," ohradil se poměrně rychle, o dost jinak, než u něho bývalo zvykem. Bylo až hmatatelné, že Kenneth by svou rodinu bránil i v případě, když by věděl, že veškerá chyba je na její straně. Že by kvůli ní lhal, podváděl a dělal zkrátka všechno, aby jeho rodina utrpěla co nejméně. Už teď z jeho nynějšího postoje bylo znát, že by jednoho dne za svou rodinu rád dýchal a vzal všechna trable na svá záda, aby tím ulehčil strýci, na kterého toho bylo poslední dobou příliš. Snažil se mu pomáhat a kolikrát Kenneth svým napomáháním otci, i strýcovi a starostí o svou tetu a mladší sestru toho měl ze všech Van Helmontových nejvíce, snažil se být všude, kde byla potřebná pomoc, rozdal by se pro ostatní a domů pak na pár hodin upadal do bezesného spánku, aby se za chvíli vzbudil a ve všem se zarputilostí pokračoval. Díky pomáhání otci získal dočasné místo v Odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci jako švédský diplomat, s vyplňováním různých formulářů se strýcem zase pomalu, ale jistě pronikal do tajů kouzelnické věznice a uvězňovaných lidí, z velké části nevinných, kteří teď seděli v Azkabanu. A o tom, že měl Kenneth stále větší a větší přehled o čistokrevných rodech v Británii, nemusela být ani řeč. Na studium Glyphu, neobyčejných jazyků, mu zbývalo minimum času a Kenneth se kolikrát hanbil na svými školními výsledky, i když o proti svým spolužákům už fungoval jako normální, dospělý a vystudovaný kouzelník. Walter si od svého syna sliboval velkou budoucnost, když už exceloval takto ve svých devatenácti letech.
"To nikdo netvrdí," odpověděl zarputile s pohledem do dívčiných očí a přeci jen se drobně pousmál, až mu kolem koutků rtů vznikly malé ďolíčky. "A tys v životě nebyla v mé," neodpustil si. Věděl, že Jocelyn situace nebyla a není jednoduchá, ale pomyslela vůbec na něho? Ona si nic za vinnu dávat nemusela, ale pomyslela na to, že Kenneth si přes půl roku den co den vyčítal, co se stalo? Že se nenáviděl do morku kostí za to, že nebyl schopen upřednostnit člověka, na kterém mu záleželo, před svou rodinu? Když potom Jocelyn začala váhat nad nabídnutým obědem, Kenneth se na ní na chvíli o něco déle zadíval. Nepochyboval o tom, že bude Jocelyn váhat a že možná i odmítne, ale on upřímně doufal, že to neudělá a stráví s ním chvilku času. To přece nebylo nic trestuhodného.
"Ten se pro jednou nezblázní, co myslíš?" vypustil vzápětí Kenneth z úst a nakrabatil lehce čelo v drobném pobavení, protože věděl, že tohle by od něho nečekala, koneckonců on sám od sebe také ne. "Já si to s ním doma vyřeším, tak vyrazíme?" A to už se dívka zavěsila do jeho rámě a Kenneth se spokojeným úsměvem vyrazil směrem ke zlatému výtahu, před nímž se zastavil a pustil dívku první, přičemž naznačil rukou, než vešel přímo za ní.
"Mám pocit, že se trápí. Kvůli Demarcovi," stočil k dívce oči, "povýšili ho. Je teď zástupcem ředitele Azkabanu, tos možná četla. Má spoustu práce a zodpovědnosti, dokážeš si to představit..." odvrátil pohled zpět ke dveřím výtahu, které se za rachocením otevřely a Kenneth nechal Jocelyn zase vyjít první. "Suzanne si myslí, že není dobré být v téhle době na tak vysokých pozicích, protože až se to vyhrotí, mohou začít padat hlavy a je dost možné, že mezi nimi bude i ta Demarcova," svěřil se tichým hlasem, zatímco dívce zase nabídl rámě a vykročili směrem k restauraci, které byla v ministerstvu pro zaměstnance, kteří nechtěli chodit na Příčnou. "Je pochopitelné, že má o něho strach, v téhle době... ale dle mého to vidí až moc černě," dokončil už s optimistickým úsměvem, i když v očích Kennetha šlo poznat, že i on si o tom myslí spoustu věcí a má trochu strach, jak tohle vše dopadne.
"Jak se daří tvým malým sestrám? Nebo už nejsou malé?" zeptal se, aby trochu odlehčil téma, protože věděl, že Cissy a Gayle jsou ještě malé nezbednice a svět je v jejich očích zatím téměř bezstarostný.

_________________

| +

Jocelyn pouze rezignovaně pokrčila rameny, když se Kenneth zmínil znovu o své rodině. Jistě, nikdy v jeho kůži nebyl a v jednu chvíli se jí už chtělo říct, že k tomu nechybělo málo, nicméně se včas zadržela a pouze mlčela. Nechtěla se hádat. Poslední dobou kolem sebe vypouštěla negativních emocí až až, takže toho logicky měla i plné zuby. „Myslím, že co se mě týče, vyšiluje víc než dost,“ a to byla svatá pravda, kterou nešlo zatlouct žádným sebelepším protiargumentem. Když se žena podívala do tváře mladého Van Helmonta, musela se aspoň v duchu pousmát. Nezměnil se. Pořád to byl chlapec. Chlapec v těle muže. „Doufám, že z toho nebudeš mít jen víc problémů,“ podotkla mimoděk, ale to už se Kennetha v podstatě držela a směřovala s ním k výtahu, i když trochu rozvážným krokem. Nebylo jí tak docela příjemný viset na čerstvě ženatém muži a v myšlenkách jí pluly i stíny pochybností… Co si lidé pomyslí, až je znovu uvidí takhle spolu? Jocelyn nikdy nezajímalo, co si o ní druzí myslí. Alespoň do té chvíle, kdy se zrušily zásnuby. Bylo to hotové peklo, sotva se mohla odvážit vyjít na Příčnou, aniž by si neuvědomovala ty pohledy plné zadostiučinění. Ale všechno jednou vyprchá, že. A ona nebyla tou, která by se někde věčně schovávala.
„Slyšela jsem, že ho povýšili,“ pokývala Jocelyn vážně hlavou, pustila se Kenneth a trochu váhavě vstoupila do výtahu jako první, jak se to podle etikety slušelo. „Proto jsem si myslela, že Suzanne nepíše, museli ji to dost rozhodit. Musí být hodně statečná, neměla bych nervy na to jen doma čekat, jestli se vrátí nebo se nevrátí,“ pronesla tlumeným hlasem, ačkoliv byli ve výtahu sami, a opřela se o jednu stěnu výtahu. Když tak poslouchala Kennetha, neubránila se menším obavám, zda celou situaci příliš nepodceňuje. „Myslím, že Suzanne vždycky viděla věci tak, jak byly, bez větších přikrášlení. Víš asi, co se děje na Ministerstvu v poslední době,“ zmínila a sklonila pohled k papírům s některými zákony. Zákony, které měly chránit všechny kouzelníky ve společnosti. Alespoň tomu tak bylo dřív. Najednou o celé autoritě Ministerstva pochybovala. „Nebudu se tě ptát, jestli s tím vším souhlasíš nebo ne. Nechtěla bych lhát, když by na to přišlo…“ dodala nakonec Jocelyn bezbarvým hlasem, ale to už je výtah zavezl tam, kam potřebovali, a tak vystoupila ven.
Když se dívka trochu nejistě chytila Kennethova rámě, vykročila s ním k nedaleké restauraci. „Sestry?“ pozvedla mírně obočí a sevřela v ruce papíry, aby jí nevypadly. „Budou příští rok nastupovat do Bradavic. Gayle se začíná čím dál víc podobat matce, taková neústupná dáma s vlastním intelektem. A Cissy je jako její ocásek, trochu rozevlátá divoženka,“ rozpovídala se zničehonic, aniž by si to sama uvědomila. „Už od května vyhlíží sovu s dopisem, i když se jí táta snažil vysvětlit, že sova přiletí až příští rok. Ani Gayle jí to nemůže vymluvit. Takže od května u nás spravuje veškerou korespondenci a číhá každý dopis, co přijdou-“ vzápětí se zarazila, když si uvědomila, že se snad i usmívá a mluví s Van Helmontem, jako by se viděli naposledy včera. Jako by se nic nestalo. Tak zvláštně jí to tížilo a odlehčovalo zároveň… „Víš, že Queeni vydali zase nové album? A Day at the races. Neuvěřitelný, jako by každým rokem jenom rostli,“ usmála se trochu bezstarostně. Hudební svět sledovala pořád, i když bylo těžké si na takové věci v poslední době najít čas.

_________________