Zatvářil se trochu vyplašeně a pravá ruka mu automaticky vylétla k čelisti. Šokovaně se zadíval na bývalého zmijozela, který ho držel za límec, a jaksi zmateně a z dálky vnímal jeho "šmejde zasranej, to tě naučí hrabat na někoho s čistou krví!". Neměl tušení, co má dělat. Všiml si, že svět je nějak divně úzký a smrskl se na tři osoby, které se na něj momentálně nenávistně šklebily.
"Ale ty máš čistokrevnou jen matku, ne?" bylo to nejinteligentnější, co ho napadlo. Ukázalo se, že to byla špatná volba a Patrickovi to došlo asi tak dvě nanosekundy poté, co to vypustil z pusy a dokonale tím dokázal škodlivost drbů, nesoucích se po společenské místnosti.
Absolventovi na pár nanosekund upadla čelist. Asi nečekal, že někdo v Patrickově pozici bude mít kapacitu na drzosti, ale zaskočit se tím nechal jen na moment.
"Ty jeden parchante špinavá!!" předvedl trestuhodný nedostatek invence a znovu se rozmáchl. Patrickův instinkt zavelel uhnout. Poslechl ho a povedlo se mu s trháním látky vyškubnout límec ze sevření, ale vyhráno rozhodně neměl. Takhle rozzuřený nebyl snad ani Ebenezar, když viděl v jeho rukou ten dopis.
"Počkej, až tě... NEČUMTE JAK KRETÉNI, PODRŽTE MI HO!" Patricka konečně kopl základní zvířecí i lidský instinkt. Zdrhat. Jen měl holt moc málo zkušeností na to, aby mu došlo, že otáčet se zády k protivníkovi, který je ještě při vědomí a v trojnásobné přesile, je naprostá, totální... z nedostatku jiných slušných výrazů hloupost.
Stihl to o pouhých sto stupňů, než dostal strašnou ránu do žeber a s bolestným zalapáním po dechu se zkroutil. Byl by býval i upadl, ale kdosi ho chytil pod pažemi. Patrick otevřel pusu, když mu došla i ta část, že by na sebe možná mohl upozornit křikem - ale to už dostal další ránu, jako když kopne kůň. Matně vnímal, že na něj zmiják vříská cosi o upravení ciferníku, a přestože jeho pacifismus dosahoval nebývalých výšin, když dostal další tečku, probudil se v něm pud sebezáchovy.
Ruce mu drželi, nikoliv ovšem nohy. A tak, zcela přirozeně a po zmijozelsku zcela nefér, namířil kopanec na jediné logické a velmi citlivé místo.
Bolestné zavytí indikovalo, že se trefil. Tentokrát to byl bývalý student, kdo se zkroutil. Kvílel při tom jako malá holka a Patrickovi se tváří stihl mihnout mírně škodolibý úšklebek, než mu došlo, že jedna jeho ruka je volná. Vzápětí mu kdosi prošlápl koleno a on se složil jak pytel brambor.
Následovaly nedávky, které vnímal jen matně, a ostrá bolest v břiše, jak ho někdo nakopl, kterou naopak vnímal neobvykle kvalitně.
Chvíli se snažil se zvednout, ale vzdal to téměř okamžitě. Schoulil se do pevného klubíčka, rukama si kryl hlavu a aniž by si to uvědomoval, skrz zaťaté zuby cedil nadávky nejhrubšího zrna. V polštině. Jinak by si asi pánové rozšířili slovník.

_________________

Nadávky, vřískání, tak nějak mě to donutí zpomalit, ale... spíše jen poslouchám, než že bych se zajímala o to, co se tam fakt děje. Stejně ale, něco uvnitř mi říká, že ten hlas tam byl povědomej, nejen hlas mláceného, ale i hlas mlátiče. Po tom zakvičení mě to donutí zacouvat a upřít pohled na uličku, ve které se vše odehrává, moje "ochranka" v mém závěsu. Chvíli trvá, než v malé dálce rozeznám Patrickův pomlácený obličej a jen sekundu navíc mi trvá rozeznat tváře těch idiotů. No jasně. Takovejch kreténů na škole je, co si myslej, že jim stačí jeden čistokrevnej rodič na to, aby mohli ostatní ve jménu čistokrevných mlátit, jééj. Prudce se narovnám a rázným krokem se k nim rozejdu, na korbu kývnu, že má zatím zůstat stát dál, jako tichá hrozba. Z kroků se rychle stanou kroky dost rychlé na to, aby se tomu dalo říkat běhání. Těch pár běhových kroků stačí k tomu, aby se ve mě zvednul jakýsi nepopsatelný pocit, který bych přirovnala k nenávisti, ale hodně vystupňované, mixnuté se vztekem. No vážně, Patrick je idiot, ale je to pořád jediná osoba, která se mě celou tu dobu zastávala. Jak si dovolujou! "Hej! Padej od něj ty svině!" vyletí ze mě první velmi inteligentní věta, která mi přijde pod ruku a je mi v podstatě jedno, že očividně neumím ani nadávat, ani pořádně pokřikovat. Ale co čekat, stále jsem dívka, ne? Pravděpodobně to stačí k tomu, aby jen pohledem těknul ke mě a to stačí k tomu, aby zapracovala příroda. Stačí mi pár vteřin jeho zírání, kdy se nevěnuje svému skučícímu kamarádovi, abych se dostala dost blízko na nakopnutí, tedy abych ho poslala hezky jedním kopem do slabin k zemi za jeho kamarádem. Moje noha prudce vystřelí jeho směrem a zasáhne ho celkem přesně a dost silně na to, aby se zlomil v pase a já mohla ještě nakopnout do břicha. Nejsem od přírody agresivní tvor a ani se neumím rvát, ale ten tichý hlásek v hlavě očividně něco z pozorování rvaček pochytil. Vydám u toho takovej ten bojovnej "ugh!" a od nárazu mě začne bolet koleno, takže mi ujede tiché zakňučení, což můj korbouš vezme jako pokyn k vystartování a vynoří se ze stínů, několika dlouhými kroky se přesune k bídákovi, který přestal kopat Patricka a otočil se, že něco udělá mé maličkosti. Na to ale nemá čas, protože je dost prudce odmrštěn na protější zeď a následně spolu s kňučícími kamarády odtáhnut pryč z uličky."Ještě jednou tě uvidím a vykastruju tě, šmejde jeden zasranej!" ujede mi krapet hystericky za nimi. Zpoza rohu se ozve několikrát hlasité vyjeknutí, ale jinak už tam zůstanu jen já a polomrtvej Patrick. "U Sazalara ti tě zřídili." vypadne ze mě prudce když prodýchám bolavé koleno a s hlasitým rupnutím v něm si dřepnu k Patrickovi a opatrně ho proplesknu. Co s ním mám dělat? Kouzlit nemůžu! "Žiješ? Vnímáš? Hej! Patricku!" ještě jednou ho krapet necitlivě proplesknu - možná v tom je něco osobního, co já vím - a pokud jeví známky vědomí, zapojím všechny svaly v těle abych ho alespoň nějak posadila, opřela o zeď nebo tak něco, s tímhle neumím zacházet, Ezra se po rvačce zvedl a šel po svých, ne?

_________________

Patrickovi se docela fest točila hlava a zdálo se mu, jako by mu někdo hodil přes uvažování utěrku. Zatínal svaly, co jen to šlo, ale i tak byly ty kopance nechutně citelné. Bolelo to. Bolelo to hodně. A zmijozelský neměl nejmenší tušení, co dělat, takže si prostě jen kryl obličej, protože měl zafixováno, že oči a zuby jsou něco, co mu jen tak někdo nenahradí. Byla tu samozřejmě ještě kouzelnická medicína, ale na tu neměl zrovna úplně kapacitu myslet - nedej bože na to, jak by sháněl čarodějnou lékárnu.
Odkudsi skrz vrčivé nadávky, kterými ho absolvent zahrnoval, zaslechl povědomý hlas; udělal tu chybu, že vzhlédl a vzápětí dostal kopanec přímo do obličeje, takže si mohl dělat starosti s krví, valící se mu z roztrženého čela, která mu bránila ve výhledu snad ještě víc, než ty hvězdičky. Možná i vykřikl, ale tím si nebyl jistý, protože svět se divně zahoupal a silně Patrickovi připomněl stav, kdy z něj Rodwell pod veritasérem páčil něco, co mu za žádnou cenu říct nechtěl.
Neměl tedy tušení, že ten z absolventů, který právě snaživě pomáhal na nohy skučícímu, právě poněkud tupě zazíral na Arianu, co se tam zjevila jako mávnutím kouzelného proutku. Pravděpodobně netušil, proč na něj čistokrevná Harringtonová vříská kvůli mudlovskému šmejdovi, který ji navíc - jak se aspoň domníval - vylil z týmu. A pak tu byl ještě jeden rozptylující prvek, který se mu stal osudným. Vzápětí už vydal tenoučké a o oktávu vyšší "ou". Skoro vypadal, že by kopanec mohl ustát, ale vzhledem k tomu, že mu Ariana rozhodila kolenem v solar plexu rovnováhu, skončil bez milosti na zemi a kňoural jak v ledové vodě máchaná kočka...
...Což pro Patricka znamenalo, že následující kopanec byl kopancem posledním, protože posledního z trojice si odnesla záhadná dobrá víla s rameny o šířce menšího rodinného domku. Zmijozelský netušil, proč to toho skurwysyna najednou přestalo bavit, ale když si k němu kdosi dřepl a promluvil na něj Arianiným hlasem, usoudil, že je právě nejspíš v bezvědomí. Jo, to definitivně dávalo smysl... dobře, fakt, že ho i v bezvědomí bolelo celé tělo, byl trochu překvapivý, ale vzhledem k tomu, že se mu to stalo poprvé, se zase ani tolik nedivil. Docela ho to uklidnilo, protože to znamenalo, že si konečně může vydechnout.
Z omylu ho vyvedlo proplesknutí. Odmítal otevřít oči; znamenalo by to, že se vzbudil a to nechtěl, protože pro dnešek mu to už stačilo, ale záhadná entita opět promluvila a následovala další facka, tentokrát fakt dost bolestivá.
Aspoň tedy natolik, aby Patrickovi došlo, že v bezvědomí není, a donutila ho otevřít oči. To už ale přistála další a jemu došlo, že to, co se ho právě snaží vytáhnout na nohy, je Ariana.
Jakože.. Ariana Harringtonová, ne že by znal jinou. Mluvila na něj a fackovala ho, což se stávalo čím dál nepříjemnějším, takže ze sebe vyrazil něco jako "au!", když si uvědomil, že mu její ručka dopadla na levou tvář - kde cítil pár uvolněných zubů a mohl jen doufat, že se to během dne usadí. "Nemlať mě, prosím tě, nech si to na jindy..." zachrčel, když se trochu vzpamatoval a s její pomocí se začal hrabat na nohy.
Pravdou bylo, že na tom byl mnohem líp, než vypadal, ale to bylo vzhledem k tomu, že na jedno oko neviděl jak kvůli monoklu, tak kvůli rance na čele, která taky krvila mnohem víc, než kolik bolela, docela očekávatelné. Pořád ale nechápal, co tu jeho bývalá chytačka dělá, pokud si tedy čistě náhodou nechtěla taky kopnout. Měl štěstí, že nevěděl, že už si kopla a kam, protože by se za sebe pravděpodobně musel zastydět, že se i holka pere líp než on.
"Co tady děláš?" vypadlo z něj nakonec s velmi inteligentním výrazem, když na bloncku chvíli zíral. "... Kam se poděli?" rozhlédl se trochu zpomaleně a ze sedu se začal s pomocí zdi (a případně Ariany) hrabat na nohy.

_________________

Pokud se mě zeptáte, proč tohle dělám, asi vám neodpovím. Sama nevím. Je možné, že v tom má prsty loajálnost, která i v bytosti, jako jsem já, prostě je. Má to co do činění s tím, že Patrick je nejen kapitán týmu, kde taky jakási loajalita funguje a asi není nejlehčí to najednou opustit, a taky s tím, že pořád je to prefekt. A v neposlední řadě, i přes to všechno, Patrick je kamarád a můžu ho nenávidět, jak chci, ale v poměru s tím, kolikrát on zachránil zadek mi, fakt mu to dlužím. Naposledy ho jemně - dobře ne tak moc jemně – udeřím do tváře a pak už začne skuhrat a tvářit se, jakože je plně při vědomí a tak. Neříkám, že jsem si to neužila, za to, že se nechal takhle zřídit, by si zasloužil proplesknout ještě víc. Pomalu mu pomůžu na nohy a vrazím do něj naštvaný pohled. Že jsem o něj před chvíli ještě měla strach jak sviňa, to nějak není poznat. "Co já tady dělám? Co ty tady děláš! Mohli tě taky ukopat k smrti, ses zbláznil nebo co?! Máš vůbec ponětí, co se ti mohlo stát? Napadlo tě vůbec - ne, asi nenapadlo, ty snad fakt nemáš mozek! Normálně seš asi naprosto vypatlanej!" vyjedu na něj a zamračím se. Já vím, že bych neměla ječet, když on chudák sotva dejchá, ale tohle bylo tak strašně nezodpovědný a tak, až z toho mám chuť znova vyfackat. Na další otázku jen pokrčím lhostejně rameny. "Nevím. Ale už se nevrátí." Odvětím po chvilce ticha sebejistě a to ve chvíli, kdy se zpoza rohu vynoří ona gorila. "Slečno Harringtonová, zmeškáte schůzi a tohle místo není příliš bezpečné." Připomene mi neutrálním tónem, ale moc se k nám nepřibližuje, zůstává spíše vzadu a sleduje okolí. Já na něj jen mávnu, že všechno počká a pohledem přejedu zase Patricka. Pokud stojí, musím už trochu zaklonit hlavu, abych na něj viděla, ať je to ale jakkoliv, mému zkoumavému pohledu neujde množství krve na jeho obličeji. Povzdechnu si a zalovím v obyčejné malé kabelečce přes rameno, ve které nosím prakticky jen hůlku a pár zbytečností, Ezrův kapesník, který jsem tehdy dostala, když Gerard umřel. Usoudím, že je vhodná chvíle ho použít – i když popravdě, vlastně jen usoudím, že bych měla tu krev něčím setřít – a opatrně Patrickovi oťapkám obličej. "Máš něco zlomené? Proč se do tebe vlastně pustili?" nadzdvihnu tázavě obočí a už zase je to ta stará klidní Ariana, která se momentálně víc bojí o jeho zdraví, než o to, že by ji někdo mohl vidět, jak pomáhá nečistému. Kapesníkem se mezi tím dostanu až k ráně na čele, nebo kde ji vlastně má a krapet necitlivě zajedu jemnou látkou do rány. Pohledem mezitím pátrám v jeho obličeji, jako bych se snažila najít nějaký… náznak čehokoliv. Možná hledám nějakou bolest, nebo lítost, třeba čekám, že na mě vyjede a seřve mě za to, že se starám a pošle mě do háje, co já vím. Prostě... cokoliv. Dokonale ignoruju jen koleno, které mě ještě trochu brní, jinak snad poprvé za tu dlouhou dobu co existuju naprosto vnímám všechno kolem. Taky proto, že tohle sice není obrtlá, ale viděla jsem, co dělají někteří studentíci s čisťáky, kteří se příliš kamarádí s nečisťáky, chápeme.

_________________

Chvíli na Arianu poněkud tupě civěl, jako by se snažil dokázat, že je její teorie o vakuu v jeho mozkovně pravdivá. Ve skutečnosti k němu skrz to hučení doléhala její slova tak trochu se zpožděním, a to ještě ani nemluvíme o tom, že je musel nejdřív pracně dešifrovat.
"Já tady... to," poskytl poněkud neuspokojivou odpověď, a protože mu konečně došlo, že má na obličeji něco lepkavého, sáhl si na tvář. Na krev na prstech se pak díval poněkud překvapeně, jako by nevěděl, co si s tou nově nabytou informací počít. "...Promiň," omluvil se ještě pro jistotu, ačkoliv nevěděl za co, ale přišlo mu to tak nějak přirozené. Ariana vypadala naštvaně, takže asi něco udělal.
Chtěl se zeptat, co to bylo, ale vzhledem k tomu, že to už zpoza rohu vylézala ona dobrá víla, byl rozptýlen natolik, že na dotyčného chvíli čučel, udělal krapet nechápavé "dobrý den" a otočil se zase na Arianu. "Schůzi?"
Zdvihání obočí se neukázalo dobrým nápadem; prohlásil bolestné "au" a ve snaze se upravit si rozmatlal krev po obličeji. Nevypadalo to zdaleka tak drsně jako v akčních filmech, vlastně by to spíš připomínalo situaci, kdy mu někdo připlácl obličej do hranolek s divně barevným kečupem, kdyby mu to pořád neteklo.
"Em..." začal, když se mu Ariana rozhodla se stylem máti, která svému dítku objevila na obličeji špínu, začít otlapkávat obličej kapesníkem. "Myslím, že ne..." sklopil hlavu, jako by se snažil přesvědčit o stavu svých žeber. Uvědomil si při tom mimo jiné, že takhle by se v žádném případě neměl ukazovat na veřejnosti. Vždyť se vyválel jako nějaké ožralé hovado!
Asi chtěl pokračovat, ale vzhledem k tomu, že mu Ariana právě narvala kapesník do otevřeného zranění, ucukl a se zasyčením si připlácl čelo dlaní, což bylo asi tak to nejinteligentnější, co se s tím dalo dělat, pokud tedy vážně nechtěl narychlo shánět někoho, kdo by mu to sešil.
"Do jednoho jsem vrazil. Ale oni mě nesnášejí už od semifinále... jak jsi odešla z týmu." Kdyby měl jasnější hlavu, asi by ho nenapadlo takovou jalovinu vypustit z úst, protože připomínat to Arianě vážně nechtěl, ale v tuhle chvíli těžko říct, jestli byla jeho chyba, že byl tak nechutně upřímný. "~Idioti~," ucedil ještě jednou rozhořčeně polsky.
"Asi... asi bychom tu neměli jen tak stát, někdo by mohl..." rozhlédl se roztěkaně kolem. Pak se zarazil, zmateně zatěkal pohledem mezi gorilou a Arianou a sundal ruku z obličeje, jako by mu to došlo až teď. "Já... děkuju. Děkuju moc, ehm," začervenal se. Upřímně, ještě nikdy ho nikdo nezachraňoval, a tak si nebyl úplně jistý, jak reagovat. Vsadil na prosté postávání a tváření se rozpačitě. "To od tebe bylo hezký..." sdělil Arianě vděčně. Protože hej, nenechala ho mlátit, když si všimla, že je to on! A to na něj byla naštvaná!

_________________

Gorilák se očividně o Patrickovu nesmělost moc nezajímá, stojí tam opodál a dělá přesně to, za co mu platí. Samozřejmě vykecávání se s puberťákama do jeho popisu práce nepatří.
Na chvíli přestanu oťapkávat jeho obličej a zamračím se na něj. "Myslíš, nebo víš? Jestli máš něco zlomené, mažeš k Mungovi, bez debat. Takže?" nadzdvihnu tázavě obočí a vrátím se k poťapkávání. Když pak usoudím, že to lepší nebude, prostě toho nechám a zamyšleně si ohlodám spodní ret. Jeho následující odpověď mě ale dokonale přiková k zemi, zůstanu na něj nechápavě zírat s pootevřenou pusou a dobré dvě minuty nemám absolutně co říct. "J-já ne…" vypadne ze mě zaraženě, načež si odkašlu a trochu nervózně přešlápnu. Nějak mě přejde veškerá zlost, přepadnou mě spíše výčitky svědomí. Ublížili mu kvůli mně víckrát? Jakože mi chcete říct, že ho někdo zmlátil kvůli mně? To ale vůbec není fér! Chtěla jsem, aby to vypadalo, že mě vyrazil, ale ne tak, aby ho kvůli tomu zmlátili! OMG, kluci jsou fakt magoři. Nakonec se rozhodnu na to nereagovat a prostě to přeskočit, stejně jako předtím otázku o schůzi. Prostě jsou věci, které Patrick vědět nemusí.
Asi není třeba mu říkat, že děkovat nemusí, protože vlastně musí. Kdyby ti zmetci byli o rok níž, asi by se vrátili do Bradavic a všude by vytroubili, že Harringtonová zachraňuje zadek Caydenovi. A tak. "Jo. To máš pravdu. A takhle zřízenej se domů vrátit nemůžeš. Vlastně by ses takhle neměl motat vůbec nikde." Zamračím se a nakloním se k němu, hlasitě potáhnu a tvář se mi zkřiví do znechuceného šklebu. "Smrdíš jako… špinavá ulička." Dodám, kdyby to náhodou nevěděl, i když to možná není tak úplně pravda… hej, prostě je sranda říct prefektovi, že smrdí. Vlastně celkově je super říkat někomu, že smrdí, čistě jen proto, že podle mě se každej cítí blbě a trapně, když mu někdo řekne, že smrdí… já bych se cítila taky blbě, a chápete, když bych se tak cítila já, tak není možný, aby se tak necítil někdo jiný, i když zase Patrick je taková emocionální dlažka, že bych se ani tolik nedivila… no to je fuk. Zpět k tématu. Domů ho vzít nemůžu, je to daleko a asi by to nepřežil, jakože by ho Týtýkretén zabil. Ale Bradley kempí v Kotli, sice je vyšší, ale oblečení by m mohlo bejt a tak… a je tam teplá voda, jo, to je dobrý nápad. "Víš, měl by si se mnou jít do kotle. Brácha má v pokoji určitě nějaké čisté oblečení a tohle," ukážu na jeho hlavu, "si zaslouží ošetřit." Mírně, hodně mírně se pousměju a natáhnu k němu ruku, kdyby chtěl třeba podepřít a tak. Na gorilu kývnu, že má jít napřed. "A promiň, jestli tě kvůli mně…no." Zamračím se spíše tak nějak sama na sebe, přeci jen výčitky mívají i lidi jako já.

_________________

Jane se ještě dobu rozhlížela, ale prostě v té záplavě spousty dalších lidí bylo Darrela Galla takřka nemožné zahlédnout. Prostě… Tu bylo moc plno. Co když vážně… A pak jí na rameno dopadly něčí dlaně a do ucha se ozval hrubý hlas, který tolik připomínal… Zalapala po dechu a cukla sebou, takže narazila zády do toho, kdo ji tak překvapil, takže zase vzápětí udělala trhavý a rychlý krůček dopředu a teprve pak se prudce otočila. Jasně že se lekla. No kdo jiný by měl takové šílené nápady bafat na druhé, kromě mě že jo, než Darrel. Vylekaný výraz nahradila vzápětí lehce trucovitým.
„Darrele.“ Zamračila se. „Divíš se, když na mě takhle vybafneš?“ Zaprotestovala v reakci na svůj obličej. „A o moje svědomí se bát nemusíš, je totiž čisté.“ Odvětila a lehce sevřela rty, ale konce jí pobaveně cukaly do úsměvu. „Sám jsi mi dal svolení, pamatuješ…?“ Usmála se sladkým úsměvem. Brýle ve vlasech. A když ty vlasy byly rozcuchané, vypadalo to dobře. Nicméně zvláštní bylo, že měl košili s dlouhým rukávem. Probůh proč? Vždyť je tak pěkně…
Naklonila hlavu na stranu a oči zvedla k obloze a na chvilku se odmlčela, když si snažila vybavit ty správná slova. „…To beru, ale dej si na nich záležet… či tak něco jsi řekl.“ Připomněla mu s úsměvem, protože přesné znění si nepamatovala. „Já tě jen vzala za slovo.“ Pokrčila rameny a uličnicky se usmála, ale hned vzápětí jí obličej letmo zvážněl. „To by jsi možná neměl.“ Odsouhlasila mu opatrně a rychle se rozhlédla. Ne že by trpěla paranoiou, ale ono to tak bude vážně lepší… A navíc ona z té koleje byla. A kdyby chtěla, taky mu zakroutí krkem, jenže tohle vypadalo, že hodlá mluvit dál, takže si počká, co přesně jí chce říct. Uškrtit ho za to, že před ní urazil její kolej, může kdykoli potom, že jo.
„Obětí tvé pomsty.“ Zopakovala skepticky, ale dál to nerozváděla. Darrel byl Darrel, omdlévací oplatky dostala Riley, takže… Přesto si dávej pozor, ju? Pořád je to Darrel… Průšvihář. „Já alespoň doufám, že když už na tebe tak lidi koukali, že ti to alespoň někdo řekl…“ Uculila se. To mohlo vypadat zajímavě. Nazdar, pane Myšáku…
Pak následoval slev několika naprosto spolu nesouvisejících vět, ale výsledkem bylo, že ji chytil za zápěstí a doslova odtáhnul pryč. Stejně jako Darrel, Jane netušila, že ten kdo se bije, je Patrick a o Arianě také neměla nejmenší tušení. „Počkej chvilku…“ Zaprotestovala, protože se jí na podpatcích šlo vážně špatně, a kdyby náhodou, jakože to nedovolí, ale kdyby náhodou spadla tak to bude trapas, že jo… A on řekl, že mi to sluší…
„Já… cože co?“ Zamračila se letmo, ale to už jí Darrel doslova pod nos strčil krabičku. Tázavě na něho koukla. „Zábava…?“ Jo tohle slovíčko ji mělo varovat, ale prostě nevarovalo, zachovala se strašlivě důvěřivě a později si to bude sakra vyčítat, ale… „Díky.“ Zamumlala a krátce mu pohlédla do modrozelených očí. Díky podpatků byli nastejno vysocí, což v praxi znamenalo, že normálně je o dost menší než on. Obrátila zrak na krabičku. Prostě ji nenapadlo, že by to mohlo být něco zákeřného a že na tu jeho pomstu má dojít hned vzápětí. Zvědavost je nemoc.
Janička opatrně a mohlo se zdát, že se vážně zdráhala, ale ono šlo spíš o to, že to ta krabice byla vážně těžká. Pomalu odsunula víko a… Pak to šlo poměrně rychle. Krabice vybuchla a před Jane se vznášel Rodwell.
Zavanutí pláště, úšklebek na rtech.
Pach tabáku.
Svědomitá studentka…
Zalapala po dechu. Nepištěla namísto toho krabici pustila a ta jako ve zpomaleném záběru padala na zem.
Možná by jste si měla uvědomit s kým mluvíte…
Baví vás děsit lidi? Až… vás budu úmyslně děsit… bude to mnohem horší…
Naprosto příšerný děs, který dokázal ochromit člověka spolehlivěji než kouzlo. Vzpomínky navíc byli o to horší, že se jim člověk nemohl ubránit. Zdálo se jí to, nebo se ochladilo? Krabice s dutým nárazem (který zněl dost tlumeně) narazila na zem, nicméně nutno uznat, že byla vážně kvalitní, protože se nerozbila. Panáček v podobě profesora Rodwella se stále posměšně pohupoval sem a tam. Vzdáleně k Jane doléhal Darrelův smích. Zábava…? Nevěřícně na něho pohlédla.
„Ty jsi vážně...“ Tiše vyřčená věta, ale zároveň Jane věděla, že ji Darrel slyšel. Ostatně atmosféra se díky, z Dájovi strany možná nevinnému žertu, absolutně změnila. Jane bylo sakra špatně. Jednak se příšeně lekla a pak… Darrelovi se povedlo, aniž by si to možná uvědomil, odhalit jedenu Janinu noční můru. A to bylo sakra špatně. Nikdo o tom neměl vědět. Nikdo neměl vědět, že se Jane něčeho bojí. Bylo to špatně. Ona se nesměla bát. Navíc ten šok stále přetrvával. V obličeji byla náhle bílá jako stěna a pokud si toho mohl Darrel všimnout lehce se i otřásla.
„…pitomec.“ Zakroutila nad tím hlavou. Do očí se jí tlačily slzy. A ty vidět nesměl. „Omluv mě.“ Dodala velice škrobeně. Otočila se k němu zády a zamířila pryč. Prudce mrkala očima, protože měla pocit, že se jí rozplývá svět, jako by vážně… A to to byl jen hloupý panáček v krabici…

Mimo herně:
Jestli tu jsou nějaké překlepy či něco, tak se moc omlouvám, mám asi horečku, takže se necítím moc dobře...

_________________

(Stieg Larsson)

"Vím," vypálil rychle. Kentigern nikdy nebyl jeho oblíbený svatý, takže byl připraven se vyhnout návštěvě takhle jmenované nemocnice za každou cenu - kterážto myšlenka by sice nejspíš normálně nedávala smysl, ale někomu, kdo měl pravděpodobně otřes mozku, to přišlo dokonale logické.
Ve chvíli, kdy byla Ariana ticho a jen zírala, zíral trochu zaraženě zpátky, nejistý, jestli zase neplácl něco špatně. Ten pravý důvod mu přirozeně nesepnul, takže to svedl na to, že se Ariana klasicky chová jako Ariana.
Ačkoliv sám odchod navrhoval, k akci se nějak neměl; možná za to mohla i ta mlčenlivá gorila, ze které byl krapet nesvůj. No vážně. Tělesná konstituce, že musel mít problémy s procházením dveřmi, nepříjemné, mlčenlivé zírání level Rodwell... kdo by z toho nebyl nervózní?
A pak mu Ariana připomněla tu věc, která ho měla napadnout už dávno. "Do háje... Ten mě zabije," zasténal a marně se pokusil se oprášit a upravit - když ne do své obvyklé podoby, tak aspoň na úroveň normálního patnáctiletého kluka, aby na sebe nepřitahoval moc pozornost. Už jen naději, že to vůbec půjde, dokonale zazdila jeho záchrana, když mu navíc sdělila, že smrdí.
Patrick s pokusem o nenápadnost natočil hlavu na stranu a trochu nadzdvihl zbývající cíp límce, aby ještě mnohem nenápadněji začmuchal a usoudil, že nic moc necítí. Věřil ale tomu, že když říká holka, že něco smrdí, má pravdu, a tedy se nehádal.
"Jak, do kotle?" zamžikal nechápavě. "A není to... nevadí to?" zatěkal znejistěle, když mu došlo, o čem to zmijka mluví. "Však víš... čistokrevná a tak, abys z toho neměla průšvih" rozhodil rukama, což se neukázalo být dobrým nápadem. Opřel se o zeď a chvíli odháněl mžitky.
"..Co? Za co...? Prosím tě," promnul si čelo. "To není... to. Ehm. Vždycky se něco najde... přinejhorším by si řekli, že se na ně netvářím dostatečně uctivě, nebo tak," pokrčil rameny. A poněkud váhal, jestli za primátem vyrazit nebo ne, ale protestovat úplně nezvládal, takže stačilo jenom nadhodit téma "vypadáš, jako že ses válel v kanále a tam je aspoň čistá voda", zdráhání ho rychle přešlo a on poslušně následoval.

>> kotel, ou jé

_________________

Hrozně ho potěšilo, že Jane takhle vyděsil, takže se pochopitelně nadšeně od ucha k uchu smál, až tím v očích ostatních kouzelníků vzbuzoval určitou nechápavost a odtažitost, jestli je ten chlapec v úhledném oblečení v pořádku. Darrel si z toho očividně nic nedělal, pohledem visel pouze na Jane. "No dobře," musel neochotně přiznat, "ale kdo by řekl, že mi holka ze Zmijozelu pomaluje tvář? Já myslel, že to nemyslíš vážně!" rozhodil rukama tak náhle, div nepraštil pár procházejících kolem sebe. "A taky jsem nemyslel, že máš u sebe fixu... zkrátka, uznávám, uznávám," začal se klanět, jako kdyby byla Jane Edwardsová nějaká královna, "převezla si mě," dořekl s úsměvem od ucha k uchu, protože to nebral tak vážně a dokázal si z toho udělat srandu. Překvapilo ho, že to Jane udělala a možná tenkrát, když to zjistil v odrazu z jedné výloh, byl trochu naštvaný, ale to už bylo dávno pryč.
"No ne!" vytřeštil na ní oči, "nikdo mi to neřekl! Všiml jsem si toho v odrazu skla... jsem jako takhle šel po ulici, domů," začal vyprávět a divoce přitom rozhazoval rukama, jak se na vypravování soustředil a vžíval se do něho, "a takhle jsem mrkl na sebe do odrazu," názorně to ukázal směrem k Jane, což muselo působit více než komicky, protože to vypadalo, jako kdyby chtěl Darrel sám sebe v zrcadle sbalit, "a pak jsem se zarazil a říkám si... ty jo Darrele, co to máš na tom ksichtě?" ohmatal si názorně tvář, jako to zděšeně udělal tenkrát, "a pak jsem to zjistil!" dokončil vypravování s úsměvem a nevinně pokrčil rameny. Vážně to tak bylo, musela mu věřit.
Pak už stáli za rohem a Jane držela v ruce krabičku, Darrel zvědavostí málem nedýchal, i když měl chuť se smát mnohem předem, než to otevřela. Byla to fantastická věc! A tak napjatě, se zatajeným dechem čekal a jakmile se krabička rozlítla, začal se nekontrolovatelně smát, takže mu dívčin výraz plný strachu a následný vztek několik vteřin unikal. Až když krabička dopadla na zem, Darrel se přestal nahlas chechtat smíchy a už se pouze tak uculoval, než pohlédl dívce do tváře a naprosto zkameněl. V tu chvíli se ani nepohnul, zůstal na ní zaraženě zírat, protože moc nerozuměl tomu, co se tak náhle stalo. Ani nevěděl, co by měl říct... až když se Jane se slovem pitomec otočila a omluvila se, konečně se probral a rychle se sehnul pro krabičku. Během dvou vteřin dívku rychle doběhl.
"Jane! Jane... vždyť to byla jenom sranda. Vtípek, nevidíš? Já to nemyslel vážně... promiň," začal se rychle omlouvat, i když stále v tom neviděl nic hrozného, vždyť to byla pouze krabička s figurkou. "Podívej, vždyť je z plastu! Můžeme ho třeba roztavit, nebo utrhnout hlavu, vidíš?" začal tahat Rodwellovu hlavu, ale utrhnout mu moc nešla, takže pouze vytáhl krk a Rodwell teď připomínal žirafu. "Já to tak fakt nemyslel... nechoď pryč, já se na tebe těšil. Pozvu tě na zmrzlinu, hm?" snažil se vyžehlit ten malér a opravdu vyděšeně Jane pozoroval, protože... zdálo se mu to, nebo opravdu viděl lesknoucí se oči? Knedlík v krku jako by povyrostl.

_________________

Holka ze zmijozelu… Jane zase narazila na předsudky. Ne že by je sama nepoužívala jako výmluvu, ale… „To ale nebyla fixa.“ Zaprotestovala s úsměvem. „Věř mi, že kdybych použila fixu, tak ji máš na obličeji ještě teď.“ Pobaveně se uculila, protože představa, že je Darrel donucený chodit s fouskama na tváři přinejmenším celý týden byla prostě vtipná, samozřejmě jak pro koho. „Mohla jsem to udělat.“ Dodala po chvilce. „Fixu jsem měla taky, sem tam s ní něco načmářu, ale zrovna v tu chvíli jsem ji nemohla najít.“ Poslední věta byla lež, ale to nemusel vědět že.
„Hej nech toho.“ Znovu zaprotestovala, když se jí začal klanět jako nějaké královně či tak něco, nutno dodat že potlačovala smích, protože Darrel byl prostě potřeštěnec, ale jednak to bylo vtipné a pak ji dost překvapilo jak snadno si dokázal udělat legraci sám ze sebe. Naklonila se k němu. „Lidi se dívaj.“ Zlehka se rozhlédla (aby se přesvědčila, že má pravdu) a vážně se našlo několik několik lidí čumilů. Janička lehce zrudla, protože jednak měla pravdu a pak prostě přijmout něco jako poklonu prostě… neuměla.
„Fakt ti to nikdo neřekl?“ Nevěřícně vykulila oči a samozřejmě si všimla těch jiných nevěřícných pohledů, když začal mávat rukama kolem a několika málo lidem málem natáhnul. Jakože to by bylo legrační samo o sobě, ale mohly by z toho být problémy… Ale chvilku ho sledovala, Darrel patřil mezi ty dobré vypravěče, protože už v polovině měla šílenou chuť se smát a když začal mrkat do výlohy, jako do zrcadla fakt se začala smát nahlas. Pěkně od srdce, protože to se nedalo.
„No víš já bych si tu příležitost nenechala ujít.“ Zakroutila nad tím hlavou, když popadla dech. „Jakože…“ Otočila se k Darrelovi a udělala krůček k němu. „Když už jsem v tom prohnilém Zmijozelu.“ Nadhodila a usmála se takovým zvláštním úsměvem, který by se dal nazvat i mimo jiné lehce škodolibým, ale v očích se jí zablýsklo. Nikdo nebude beztrestně urážet její kolej, dokonce ani Darrel Gall ne. Tohle si hodlala zapamatovat a případně mu to někdy vrátit. Jo.
A pak ji odtáhl za roh a vyletěla na ni ta věc a ta veselá nálada byla prostě náhle… fuč. Místo smíchu se šíleně lekla a do toho se Darrel tak smál a ona prostě nechtěla, aby viděl jak moc se vyděsila a jo, taky se trochu naštvala, ale spíše sama na sebe, protože to bylo tak hloupé. Ale přestože věděla, že to je hloupé a přestože tenhle Rodwell nebyl skutečný a byli prázdniny a ona by správně měla být úplně v pohodě, tak… tak nebyla. Jakože tohle už hraničí s paranoiou. A ten ledový chlad, který se jí přehnal přes kůži, taky nebyl skutečný. Je to jen v mojí hlavě. Uvědomila si, protože psychologie je někdy sviňucha. Zoufale mrkala očima, protože ty pitomé slzy se objevily, zrovna když se to sakra nehodilo a možná to částečně bylo tím, že byla naštvaná, protože se smál… Jenže pláč na ulici? Přede všemi? To se nedělalo. Byla z matčiny strany vedena k tomu, že pláč nebo jakákoli jiná negativní emoce se prostě nenosí. Ne na veřejnosti. Takže se slz snažila zbavit. Co nejdřív.
Nedalo mu nijak velkou práci ji dohonit, protože šla na podpatcích a ačkoli se snažila, prostě nemohla být dostatečně rychlá. Víš vůbec, jak jsi mě vyděsil? Dralo se jí vztekle na jazyk. Založila si ruce v bok a v prvních vteřinkách ho propalovala dost nepříjemným pohledem, který se pomalu, ale jistě měnil na nevěřícný. Sledovala ho, jak se omlouvá, jak kroutí Ebovou hlavou a pak jak ji dokonce zve na zmrzlinu. On byl prostě jako… jako malý Jarda. Jako malý kluk co udělal nějakou chybu a teď se jí snaží vyžehlit, ale vlastně ani neví jak, protože neví, co udělal… To chce klid. Vztek pomalu vyprchával. Možná zůstala jenom lítost, ale to by si Janička musela být jistá, jestli je to vážně ono a chudák Darrel jak se v ní měl vyznat, když to nezvládá ani ona sama ehm. Váhala co mu má říct. Zhluboka se nadechla. Říci všechno, ale ne to podstatné.
„Promiň.“ Vypadlo z ní prázdným a snad možná i trochu omluvným tónem. Lehce jí poklesla ramena jakoby z ní spadlo neurčité břemeno. Byla to asi dost možná omluva za toho pitomce, ale tohle vlastně ani říci nechtěla, takže se na okamžik zatvářila dost rozpačitě. „J-já se jen strašně lekla.“ Očima vyhledala ty jeho modrozelené a na chvilku se do nich upřeně zadívala. Ruce měla stále založené v bok, ale teď už šlo spíše o obranné gesto. „Už to prosím nedělej.“ Poprosila ho tiše, ale kdoví jestli jí tohle slíbí, vždyť to byl nebelvírský a ti v jednom kuse dělají podobné kousky a teď ostatně nemluvila o krabičce, ale Rodwim a vůbec tohle nemohl vědět a… Je zvláštní jak snadno člověk od vzteku přejde k rozpačitosti a pak k panice.
„Takhle vypadá jako žirafa.“ Plácla první blbost, která ji napadla mimoděk a v tomhle se shodla s Darrelovými myšlenkami aniž by to tušila. Váhavě se usmála a vlastně čekala, co nakonec bude s tou figurkou. Utrhnout hlavu se očividně nedařilo. Je to jen figurka z plastu Jane. Nic co by ti mělo nahánět strach…
„Já se taky těšila.“ Přiznala a hned vzápětí by si nejraději nafackovala, protože to mohlo vyznít jakože… „Na toho draka.“ Pokusila se objasnit vzápětí, ale ono to znělo ještě víc jako by… Ale jako fakt, ono se vážně těšila na draka. A na Dáju. A na Příčnou. A... a vůbec. „A dám si jahodovou.“ Broukla rozmrzele jako dítě, které se zamotalo do svého vlastního vyprávění a ono že taky vlastně jo. Pohroma byla zažehnána. I když si teď nebyla jistá jestli ji Darrel nebude vidět jako náladovou slečinku, což se taky dost dobře mohlo stát, ale to by nechtěla...

_________________

(Stieg Larsson)