Vážně ho to vyděsilo. Pravda, chodit půl roku s Ginger Olssonovou byla dobrá škola, protože ta byla náladová až to bolí, ale u Jane nic takového nečekal, takže když se otočila a odešla pryč, Darrelovy se zděšením postavily chloupky na zátylku. Měl to být žertík, všichni studenti si utahovali ze svých profesorů, obzvlášť z těch jako byl Rodwell nebo McKayová. Úplně to k tomu svádělo zesměšňovat je. Takže nechápal, proč to Jane nepochopila a tak ji to rozhodilo. Za to určitě může ten Zmijozel... Ale i přesto se to pochopitelně snažil co nejrychleji vyžehlit a Jane si udobřit, i když moc nechápal, co udělal, ale to teď bylo vedlejší. Vážně ho popadl strach, že by odešla a nechala ho na Příčné samotného. Ta myšlenka ho děsila tak moc, že se mu to na chvíli muselo odrazit i v modrozelených očích. Nevěděl, proč mu na tom tak záleželo, ale měl hrozně velkou radost, když se na čas dokázal vymanit ze spárů rodičů a strávit s nějakým kamarádem/kamarádkou den na Příčné.
"Vždyť od toho takové krabičky jsou, ne?" usmál se už odlehčeně a pobaveně se na Jane zazubil, než si uvědomil své chování, a tak na chvíli zvážněl a pořádně si Jane prohlédl. "Takže... to máš takový strach z Rodwella? Mně v životě nepřišlo, že by byl na tebe v hodinách zlej..." zamyslel se nad tím a tázavě si Jane prohlédl, než zcela neplánovaně vyhrkl něco v tom smyslu: "Alenečekalas, že tambude, žjo?!" usmál se nadšeně od ucha k uchu. Měl v plánu obdarovat takhle ještě pár dalších přátel, ale když teď viděl dívčinu reakci, možná si to ještě rozmyslí. A když ho Jane požádala, aby to už nedělal, trochu zklamaně na ní pohlédl, ale k vlastnímu překvapení bez keců přikývl.
"To teda vypadá," usmál se, "co s ním? Nechceš mu tu hlavu utrhnout ty, mně to fakt nejde. Možná bys ji mohla ukroutit," a pokusil se Ebenezarovu hlavu otočit, takže profesor měl teď tvář tam, kde měl záda, "jejda," zakřenil se a vrazil krabičku rychle dívce do rukou. "Vážně?" vykulil na ní oči, když přitakala, že se také těšila. "Joo.. aha, draka, no jo vlastně. Tak vydáme se nejdřív tam? A co blázníš, jahodovou zmrzlinu... jako samozřejmě je dobrá, ale tam mají mnohem lepší příchutě! Muffinovou, kaktusovou - tu miluju, mořské plody..." vyjmenovával na prstech, zatímco se od ucha k uchu culil. A pak už své kroky stočil pomalu k hladovému Drakovi, zatímco si dal ruce do kapes a pomalým tempem vykračoval, aby mu Jane stačila. "A co máš vůbec ještě v plánu na prázdniny?" zajímal se s úsměvem, aby trochu odvedl její myšlenky.

_________________

Jasně že od toho takové krabičky byli jenže… „Ne!“ Vypadlo z Jane rázně. „Já z něho nemám strach.“ Hájila se srdnatě a vlastně svým způsobem měla i pravdu. To nebyl obyčejný strach. To byl děs, který člověka ochromoval. Ale nepřiznala by to. Nikdy. Bylo to soukromé, a i kdyby chtěla o tom s někým mluvit, tak ne s Darrelem, protože ačkoli byl, překvapivě, dost sympatický, tak se s ním zase tak dobře neznala. Mohl vše hrát. Mohl by toho později využít. Jakýkoli strach, cokoli čeho se bojíš, musíš přejít, protože v okamžiku kdy ostatní zjistí, že se toho bojíš, nebudeš mít chvilku, aniž by ti to nepřipomínali nebo hůř, aby toho nevyužily. Být slabá se nevyplácí, to si pamatuj. Poučka, která patřila k základům „jak přežít Zmijozel“.
„Záleží na tom?“ Odvětila a dost možná, že i její přes tvář přelétl chladný výraz. Jistěže se na hodinách choval slušně. To ona konec konců taky. „Ne, nečekala.“ Přiznala se a ono proč vlastně ne, když to beztak viděl. Jednoznačné kývnutí hlavou vzala jako slib do budoucna a co se týkalo její osoby, tak věřila, že vyskakovacích panáčků bude ušetřena (ale tohle se samozřejmě nemuselo vztahovat na jiné blbůstky, že jo). Nakonec s mírně povytaženým obočím sledovala, jak se hlava nenáviděného profesora otočila o sto osmdesát stupňů jako sově. Přinutila pohnout prsty a sevřít krabičku s Rodwellem. A pak ji něco napadlo. „No… hlavu mu trhat nebudu, ale… vadilo by ti, kdybych si to nechala? “Zeptala se a náhle jí v očích zajiskřilo. „Na špendlíky.“ Dodala a po tváři jí přelétl poněkud pomstychtivý výraz, ale nutno dodat, že o voodoo nic moc nevěděla a možná, že kdyby jo, pak by si koupila sadu špendlíků navíc. Pokusila se zastrčit panáčka zpátky, při bližším kouknutí, to vlastně byl docela jednoduchý mechanismus, do krabice a byla vcelku šikovná, protože se za vteřinku ozvalo slabé cvaknutí. Třeba jí to pomůže, aby měla odvahu být… Co? Drzá když ti něco řekne? Pak ti napaří další trest, to přece víš… Mrkla na krabičku. Špendlíky ji neminou.
„Muffinovou?“ Nevěřícně na Dáju vykulila oči. „Já měla za to, že to je obyčejné zmrzlinářství… Nikdy jsem tam pořádně nebyla…“ Vysvětlila mu a pak váhavě skousla ret. „Já nevím.“ Drak nebo zmrzlina? Dost těžké rozhodování. „Co… nejdřív draka, slyšela jsem, že některé jídlo je tam fakt pálivé, a pak si jít zchladit jazyk zmrzlinou?“ Nadhodila a byla celkem zvědavá co na to Darrel řekne. Jí to nepřišlo jako špatný nápad, ale on to mohl taky vidět jinak.
„A… no… já nikdy nic moc naplánováno nemám. Většinou cestuji od našich k bábi a zase zpátky.“ Přiznala opatrně. Mohla za to jistá opatrnost, protože Jane si stále pamatovala tu dobu, kdy si něco naplánovala a pak to všechno padlo, protože se neustále o prázdninách stěhovali. Bylo pak nepříjemné se všem omlouvat za zrušené plány. Později už se ani nesnažila a teď vlastně taky ne. Vždycky spíše poslouchala, co plánují ostatní a prostě… že by se něco navrhla sama to ne. Kdyby sama o sobě psychologicky měla něco říci, byla by řekla, že se prostě jen stydí něco navrhnout, takže vždycky čeká a pak už jsou všichni ve vlaku a pak už je pozdě… A pak cestuje mezi rodiči a Londýnem u bábi, aby alespoň získala pocit, že něco dělá… Možná se bojí toho, že ji všichni pošlou do háje, odsouhlasil by to psycholog a naúčtoval by si tučný honorář. A je to tak zbabělé. Dodávala k tomu v duchu Jane. „Co ty?“ Odvedla šikovně řeč od sebe a hned vzápětí jí došlo, že je vlastně zvědavá, co jí na to Darrel odpoví…

>> Pokud mi na to Dája kývne tak k drakovi a když ne tak na zmrzlinu…

_________________

(Stieg Larsson)

„No ták, Coline, přece nechceš strávit zbytek dne v knihkupectví!“ úpěl Liam, když společně s Colinem procházeli Příčnou ulicí, a jeho drahý kamarád měl neomylně namířeno ke Krucánkům. „Podívej se, jak je hezky! Odmítám zalézt mezi regály s knížkama,“ zahučel Lee s úšklebkem a nespokojeně si odfrkl. Sice tušil, že se bez návštěvy knihkupectví jeho společné nákupy s Colinem neobejdou, protože Colin měl na knížky havraspárskou úchylku, ale mohl minimálně doufat, že Krucánky a Kaňoury minou.
„Já s tebou strávil skoro půl dne ve famfrpálových potřebách, tak si teď laskavě nestěžuj,“ odvrknul Colin a zamrkal na svého protestujícího parťáka.
Lee se zakabonil. „Nebylo to půl dne, byla to jenom hodina! Jedna hodina! Ty jsi schopnej mezi knížkama strávit třeba celej den,“ zabručel a probodil Colina varovným pohledem.
Ten se naštěstí nezmohl k protestu, protože dobře věděl, že má Lee pravdu. „Tak fajn, Krucánky necháme na konec a nebudeme tam dlouho,“ rozhodl se nakonec ustoupit, protože s Liamem občas bylo těžké se přít. „A co chceš teď jako dělat? Myslel jsem, že ostatní věci už máme nakoupený.“
„To máme,“ přikývl Lee a v očích mu šibalsky zajiskřilo. „Ale to neznamená, že nemáme co dělat. Mohli bychom zajít k Hladovýmu drakovi. Nebo na zmrzlinu. Já mám hlad, chápeš? Hlad. Fakt velkej. Od poledne jsem nejedl!“ zahlásil ublíženě, jako by od poledne a obědové pauzy uběhlo už merlinví kolik hodin. Neuběhlo, ve skutečnosti se od oběda zvedli teprve před chvílí, takže vůbec nebylo divu, že na Leeho Colin vrhal docela nechápavé pohledy. Nikdy nepochopil, kam do Liama to jídlo padá.
Pokrčil rameny. „Hádám, že nemá smysl protestovat,“ pronesl rezignovaně a zabloudil očima směrem, kudy se šlo k Drakovi.
Lee si posunul sluneční brýle na nose a spokojeně se zazubil. „Hodnej Colin, hodnej. Dostaneš pamlsek,“ zahlásil a pokračoval Příčnou dál, přímo za nosem. Nezdravé pochutiny totiž od Draka voněly i proti větru.

Mimo herně:
Nahazuju návnadu, kdo chce, nechť se zakousne. (klidně i doslovně)

_________________

>>> Z domova ...

Pomalu jsme se procházeli po příčné ulici. Emily se mi držela za ruku už nějakou dobu chodila, přece jen jí byl teprve rok a půl. Cupitala vedle mě a držela se až moc pevně. "Vidíš Emily, tady budeš možná jednoho dne taky." věděla jsem, že asi ne. Emily byla mudla jako já, byla náhoda, že mě došel dopis. Sestra se nikdy na školu nedostane a možná, bůh ví zda se ona dostane do dalších ročníků s tím co se děje i když ji bylo jen dvanáct let, už si věcí kolem sebe všímala. Zastavila jsem se s Emily u jednoho výkladu a koukla na košťata. "Kostě!" zavolala Emily a malou ručičkou ukázala na koště ve výkladu. "Jo no, koště, jednou tě na něm povozím, budeš se bavit. Jednou ti ukážu jak se na tom jezdí." koukla se na koště. Emily byla roztomilá, když se batolila vedle mě.
Když jsme tu tak stály začala fňukat.
"Chápu, jsi unavená, ale táta nakupuje věci do dalšího ročníku." vzala jsem ji do ruky a vydechla. "Ty jsi těžká!" odlepily jsme se od výlohy a zastavila u místa kde jsem kdysi se vyděsila. Vchod do Obrtlé ulice si budu pamatovat hodně dlouho.
Pevněji jsem chytla Emily a vydala se hledat otce. I když on se zase nejspíš zakecal s tím prodavačem, který se tolik zajímá o mudlovské věci. Během toho roku se dost skamarádili a začali se vídat častěji. Byla jsem ráda, že si otec našel kamaráda, ale pořád to byl jeden z čistokrevných, měla jsem strach, že ho jednoho dne podrazí. Zastavila jsem se s malou v náručí a sledovala otce jak se blíží. "Vydržíš, tady s Emily než se pro ni vrátím?" zeptal se mě jako bych byla někdo zodpovědný pro tento úkol. "Pokud mě neunesou mimozenšťani, nebo někdo horší, tak ano, ale vrať se brzo!" byla jsem ráda, že se otci zprávy ze světa kouzel vyhýbají. No tak tu počkám na tátu. Emily radostně zavískala, když sova proletěla kousek nad námi a dosedla na okraj střechy - Bazalka si nás hlídala.

// Kdo chce ať se přidá, budu jen ráda.

<< Mžourov

Ať Preston tahal jak tahal, Merlin se zastavit nedal, takže to nakonec vypadalo úplně stejně jako předtím než nakoupili společně s bratrem hůlky a hábity. Akorát s tím rozdílem, že tentokrát byl Preclík tažen sám, protože Petřík zůstal v obchodě se zvířaty. Prestonovi to ani tolik nevadilo, byl zvyklý hrát si sám a i když se stále bál, že by ho někdo mohl unést, procházku(pokud se tohle jako procházka dala nazvat) si užíval. Hodně. "Merlinečku no tak zastav, vidíš teď jsme proběhli kolem zmrzliny! A já bych si zmrzlinu vážně dal," hudroval na svého psíka chlapec, ale nebylo mu to nic moc platné, protože Merlin chtěl podle všeho prozkoumat celou Příčnou ulici. Nebo to tak Prestonovi připadalo. Přísahal bych, že kolem tohohle krámku jsme už běželi.. A zatímco se dále ztrácel v myšlenkách, Merlin zaslechl jedno určité slovíčko od dvojice kamarádů, a protože on ten pamlsek vážně moc chtěl, jednoduše se vydal směr Lee a Colin, přičemž na prvního zmiňovaného dokonce skočil s pokusem ho povalit. Protože tohle Preclíček nečekal, rozplácl se před Colinem jak široký tak dlouhý. "Merline okamžitě toho nech!" Zaskučel chlapec jakmile se postavil opět na nohy a oprášil si z toho nejhoršího oblečení. "Tohle už je dneska po druhé," dodal s našpulenými rtíky a pokusil se irského vlkodava odtrhnout od Liama. Jenže to mu tak úplně nevyšlo, vždyť ten pes byl skoro větší než on! Pokud se tedy Merlinovi podařilo Leeho povalit, odmítal z něho slézt. Pokud jeho skok Liam ustál, alespoň vrčel a čekal kdy dostane onen zmiňovaný pamlsek. "Nemusíte se ho vůbec bát, Merlin je strašně moc hodný. Fakt," omluvně se na oba pousmál a krapet zalitoval, že nepočkal v obchodě se svým bratříčkem, protože kdyby zůstal tam nic z tohohle by se nestalo.

_________________

„Pamlsek bys měl dostat ty, Lee,“ odvětil Colin s pobaveným úšklebkem a sklouzl ke kamarádovi pohledem. „Ta morková kost ti posledně docela chutnala, ne?“ rýpnul si do něj a v očích mu zazářily jiskřičky pobavení.
Lee pokrčil rameny. „Byla dobrá, no,“ odvětil, protože nemohl tvrdit opak. Když měl kožich a čtyři nohy, daleko víc mu chutnal morek, než koláče. „A vůbec, nech toho!“ ohradil se vzápětí, když si uvědomil, že do něj Colin vlastně rýpe, a dloubnul ho do žeber.
Že slovo „pamlsek“ přivolá skutečnou čtyřnohou potvoru, a to navíc docela urostlou, to ani jeden z chlapců netušil. Colin se zmohl jen na překvapené zamrkání a Lee si málem leknutím prokousl jazyk, když se o něj ten obrovský hafan opřel. Nečekal to, a ačkoliv z něj už vyrostl kus chlapa, ten nápor by pravděpodobně neustál, kdyby ho Colin včas nepodepřel. „Do háje, to je ale příšera!“ zahlásil Lee, stále ještě docela v šoku, a zamračil se, když na něj pes zavrčel. Skoro už cenil zuby, aby zavrčel nazpět, ale naštěstí se ovládl. I z jeho čtyřnohé podoby by vlkodav možná udělal sekanou. Lee se přeci jen v psím kožichu neuměl ještě pohybovat moc obratně.
„No, nevypadá jako hodný pejsek,“ prohodil Colin skepticky a střelil k Preclíkovi pohledem. A když se ujistil, že Lee už nabral ztracenou rovnováhu a zvládne stát i bez jeho podpírání, pustil ho a opatrně se pokusil psa sundat z jeho kamaráda. „Měl by sis ho líp hlídat,“ pronesl téměř káravě směrem k tomu malému klukovi. Zůstával mu rozum stát nad tím, že někdo pustí takovou obludu s klukem, který takového psa nemůže ani náhodou udržet. „To jsi tu sám? Kde máš rodiče? Přece tě nepustili s takovým psem jen tak samotného, ne?“ začal se zajímat.
Lee se mezitím vzpamatoval, a pokud z něj byl Merlin úspěšně sundán, oprášil si kostkovanou košili a ušklíbl se. „Proč k nám tak vyběh?“ zeptal se, jelikož mu nedošlo, že byl jeho předchozí rozhovor s Colinem plný pro psa jistě zajímavých slov. Třeba smrděl jako dingo. Kdo ví, jaká úskalí s sebou zvěromagie nesla.

_________________

"Hele jo, Merlin není žádná příšera, ale normální pes," bránil svého psíka se zamračeným výrazem. Protože jeho psík rozhodně příšera nebyla. Kdyby jo, rozhodně by ho netahal tady po ulici. Popravdě by se ho vůbec nedotkl a dožadoval by se, aby Merlin opustil jejich dům. Protože on příšery nerad, že jo.
"Sice se chová divoce, ale je moc hodný," trval na svém chlapec, protože kdyby Merlinek nebyl hodný, tak by jim ho rodiče přeci nenechávali, ne? Merlin ještě chvíli zůstal předníma packama o Leeho opřený, ale když svou odměnu stále nedostal, nakonec z něho přeci jen slezl. "Nejsem tady sám," odvětil chlapec Colinovi a vesele se zazubil. Sice se zrovna tady v téhle ulici nacházel jen s Merlinem, ale vždyť tady byl s ním Petřík! "Jsem tady se svým starším bráškou, ale ten zůstal v Mžourově, víte on si nemohl vybrat jakou žábu chce, a protože se tam Merlin nudil, tak jsem ho vzal na procházku. A rodiče?" Preclík se odmlčel a usilovně začal přemýšlet kde by tak zbytek své rodiny mohl mít. Tatínek a ani jedna z maminek se nezmínili kam půjdou a co budou dělat, jen jim řekli kde a v kolik mají oba Powellovic kluci být, aby mohli odjet zas zpátky domů. "Aisha nám říkala ať se hlavně vyhneme něčemu s názvem Obrtlá, já tedy nevím co to je, ale zní to strašně divně a jestli je to jídlo, tak to chci strašně moc zkusit. Roderic nám zas říkal ať jsme v čas v Kotli, jinak tam budeme muset přespat, ale jak ho znám tak sám přijde pozdě. Anette zas říkala ať moc nezlobíme a hlavně ať si ty naše první nákupy užijeme. Ale tedy kde jsou fakt netuším asi šli něco zařídit," pokrčil rameny a poplácal vesele Merlina po hlavičce. Ještě si pro jistotu v duchu zopakoval to co říkali jeho rodiče, aby náhodou neřekl nějakou blbost a když se ujistil, že vše řekl správně, vesele se na oba zazubil.
"Pamlsek," odvětil jednoduše s pokrčením ramen. Jakmile irský vlkodav uslyšel ono slovíčko, otočil se ke svému páníčkovi a mlsně se olízl čekajíc zda se s něčím dobrým vytáhne. Bohužel, Preclík neměl po kapsách žádné jídlo, maximálně tak nějakou žvýkačku, ale ta už tam musela být hodně moc dlouho.. Ale když tak o tom přemýšlel, dostal na ní docela chuť. Což samozřejmě neřešilo problém s jídlem pro Merlina, protože on žádné pamlsky neměl.

_________________

<<

"Moc to přeháníte, Amelie," promluvil Jeremiah, sotva opustili Obrtlou ulici a pozorně se na ní zadíval, protože výhrůžka o gilotině mu stále rezonovala v uších a ač nechtěl, měl ze své tchyně respekt. Amelii uznával, za to co v životě dokázala, s čím vším se popasovala a jak hrdě nosila své jméno, ale věru dobrý vztah spolu neměli. Dříve si opravdu dost rozuměli, Jeremiah znal Amelii dříve než Moreen, ale od chvíle co se zakoukal do Ameliiny dcery už nic nebylo jako dřív. Častokrát spolu bojovali, přeli se a ostrá výměna názorů nebyla žádnou výjimkou, ještě štěstí, že Jeremiah byl dříve v Kruvalu a nemusel návštěvy tchyně trpět každý měsíc. I když se oba před Moreen snažili, to napětí tam zkrátka bylo, stejně jako teď.
Uvědomoval si, že malou Meredith do Obrtlé ulice brát neměl, ale potřeboval si něco zařídit, což si nakonec samozřejmě nezařídil, ale měl dost práce a když už tu na Příčné byli, těžko se mu odolávalo nenakouknout do té temné uličky. "Kdybyste nevyvolávala paniku tím, že hned vytahujete hůlku, proběhlo by to naprosto klidně. I Meredith se vylekala, viď?" mrkl směrem k dceři, která měla ještě mokré tváře, a tak jí je Jeremiah otřel palcem a drobně se usmál, než ji vtiskl malou pusu na nos, což si konečně po dlouhé době vysloužilo dívčin úsměv. "Co jste tam vůbec pohledávala?" stočil k ní zvědavě oči, věděl totiž, že na rozdíl od něho tam nechodí často.

_________________
>> J. N. Van Helmont

„Normální pes, jasně,“ pronesl Lee sarkasticky a nezapomněl přitom kývnout hlavou. „Hele, kdyby skočil na tebe a tys ho neznal, taky by sis o něm myslel, že je příšera!“ namítl vzápětí a ušklíbl se. Ten pes rozhodně nebyl žádný drobeček a vypadal celkem divoce. Bylo docela štěstí, že bylo ještě světlo, protože kdyby na Liama skočil v noci, pravděpodobně by si myslel, že na něj zaútočil vlkodlak. Uprostřed Příčné ulice.
Když chlapec začal vysvětlovat, že tu není sám, Colin s Liamem na něj zůstali zírat s pootevřenou pusou a dokonale nechápavým výrazem ve tváři. Ve výčtu rodinných členů se totiž během chvilky dokonale ztratili, jen Colin aspoň trošku tušil, o čem to chlapec vlastně mluví. „Aha,“ vypadlo z něj nakonec a sjel kluka zkoumavým pohledem. Stejně mu přišlo divné, že se tu s tak velkým a docela divokým zvířetem toulá sám. Obzvlášť když se na Příčné poslední dobou dějí nepěkné věci, před kterými by chlapce neubránil ani vlkodav.
„Vidíš! Nemáš si ze mě utahovat,“ ozval se Lee pohoršeně, jakmile se jim dostalo vysvětlení, proč k nim Merlin tak vystřelil. Dloubnul Colina do žeber a ušklíbl se. Ten však odmítavě zakroutil hlavou. „Hele, první jsi to slovo řekl ty, tak nekecej,“ bránil se a na oplátku kamaráda taky šťouchl. Lee předvedl neslyšné „blablabla“, otrávené protočení očima a ukázkový úšklebek. Odmítal se s Colinem dál dohadovat, a navíc se bál, že jeden z nich nedopatřením to slovo znovu vyřkne. Nechtěl se opět hroutit pod vahou té čtyřnohé potvory.
„Hmm, ale my nic dobrýho pro psa nemáme,“ zahučel po chvilce a podrbal se ve vlasech. „Já pochoutky pro psy po kapsách nenosím.“ Lee neměl důvod, proč tahat psí keksy. Zato Colin ho měl, takže se provokativně uculil a vylovil z kapsy psí sušenku ve tvaru kostičky, kterou nejprve provokativně zamával před nosem Liamovi, načež jí opatrně podal Merlinovi. „Hodnej pejsek,“ prohodil, ovšem těžko říct, jestli to bylo směřováno k Leemu, nebo k vlkodavovi. „Jen si dělej srandu. Počkej, až ti ukousnu nějakou končetinu,“ zabrblal Lee dotčeně a potichu, aby Preston neměl šanci pochytit všechna jeho slova. Nebelvír si nemohl dovolit prozrazovat na potkání, že se umí měnit v dinga, když byl neregistrovaným zvěromágem. Strávit prázdniny v Azkabanu opravdu nechtěl.

_________________

„No páni!“ Vyletělo z pusy malému modrookému klučinovi, který se po boku svého otce právě ocitl na Příčné. Sice se oba dva po cestě dvakrát ztratili, ale nakonec jim nějaká milá paní poradila cestu. Objevili se v uličkách a ani jeden z nich nemohl uvěřit tomu, co vlastně před sebou a kolem sebe vidí. Většina lidí tu byla oblečena do podivných hábitů a nosili špičaté klobouky i přes teplé pozdní odpoledne. Nejen oblečení, ale i obchody tu byly naprosto odlišné od těch u nich ve městě. Procházeli kolem samočistících kotlíků, některé dokonce i poskakovaly za výlohou a přímo se dožadovaly pozornosti. Další obchod je překvapil košťaty, některé vypadaly jako ty, co měli doma v garáži, jiné vypadaly více upraveně a už by se jim dalo říkat létající.
„Tati! Tati, vidíš to?!“ Ukazoval na výlohu chlapec a zatahal otce za rukáv, který na to koukal s otevřenou pusou. Společně přišli blíže a prohlíželi si ta skvostná košťata. Téměř od nich nemohli odtrhnout oči, na to byly až moc fascinující.
„Tohle dokáže létat? To je neuvěřitelné...“ Promluvil pan Underwood a zamyšleně hleděl na větev. Nemohl to vůbec pochopit. Připadal si jako Alenka v Říši divů a jak bylo vidět, jeho synek se cítil úplně stejně.
„Doufám, že se budeme taky učit létat!“ Zašklebil se John na otce, který na něj s úsměvem hleděl. Sice celá tahle věc s čarodějnictvím byla naprosto šílená, ale byla úžasná zároveň a oběma dřevům to vytvářelo úsměv na tváři. Bylo to skoro, jako kdyby byli uvnitř nějaké knihy a ta se stala skutečností. Bylo to vážně neuvěřitelné.
„Je to kouzelnická škola, určitě budete, ale teď máme na práci jiné věci, nemyslíš? Co tam máš napsané jako první?“ Optal se s úsměvem tatík a položil ruku Johnovi kolem ramen, aby ho konečně odtáhl od košťat. Měli totiž celý seznam, který museli nakoupit a právě kvůli tomuto seznamu sem vlastně šli.
Modrooký přikývl a nechal se od výlohy krapet odtáhnout, než vytáhl z kapsy složený pergamen se seznamem věcí potřebných k nákupu. Opatrně ho rozložil a zadíval se na text. „Žáci 1.ročníku budou potřebovat školní uniformu složenou z pracovního hábitu, rukavic, zimního pláště a černého špičatého klobouku.“ Přečetl nahlas první položku v napsaném seznamu a rozhlédl se kolem po obchodech. Hledal nějaký, který by vypadal jako prodejna oblečení.
„Hned támhle, Johne!“ Ukázal Johnův tatínek na nedaleký fialový obchod s velkou cedulí s nápisem 'Madame Malkin's'. Bok po boku se rozešli směrem k fialovému obchodu. A právě v tuto chvíli, kdy se tak nevinně rozešli k prodejně hábitů, započalo jejich společné kouzelnické dobrodružství.

_________________