Jeremiah skupinku podivných mužů v těžkých kápích moc neřešil, protože považoval za normální, že se v téhle ulici ukrývali ve výklencích a schovávali ve stínech. Až když se těch osob kolem něho vyskytlo až podezřele moc, zamrazilo ho z toho uvědomění v zátylku a nejistě se rozhlédl kolem sebe. Malá Meredith zatím pomalu zakňourala, začínalo se pomalu schylovat k pláči, ovšem toho si hrdý otec nevšiml, protože teď pohledem propaloval cizí muže a neohroženě, avšak pomalu kráčel dál. Pokud něco věděl, byl to fakt, že není dobré dávat najevo strach, nervozitu či pochybnosti. Zastavit se však musel, i když nechtěl, když se před ním náhle ocitl starší muž a Jeremiah dcerku v automatickém gestu přitiskl pro pocit bezpečí více k sobě. Mužův smradlavý dech ho ovanul tak silně, že ho stačil probrat i z naprostého zamrznutí. "Drž si odstup," upozornil ho poměrně klidně, aniž by hmatal po hůlce, i když ji měl zastrčenou šikovně v kapse kalhot na opačném místě, než svíral Meredith.
"Ha?" zopakoval po něm a narovnal se v zádech, Meredith, která už teď naplno propukla v dětský pláč, pohladil po hlavě, ale nijak víc své dceři nevěnoval pozornost. Což musela být chudinka zvyklá, protože se nestávalo, že by otec workoholik svým dětem nějak výrazně věnoval pozornost, i když je bezpochyby miloval. Paradoxem bylo, že i když měl Jeremiah dcery čtyři, až o Meredith se staral a byla téměř jako jeho prvorozená - což šlo poznat z jeho chování, starostlivosti a času, kterého si na ní vyhrazoval tolik, co ani ne na manželku za půl roku - protože v předešlých případech učil v Kruvalu a své dcery vídával tak jednou za půl roku. "Víš, čí je to vůbec dcera? Ta jednou bude mít černou magii v malíku, ještě ji budete opěvovat, přece bys takovou budoucnost nesnědl-" sotva stačil doříct, ač pochopitelně v drobné nadsázce. V téhle společnosti se pohyboval, nemohl mu mít nikdo za zlé, že zůstává poměrně v klidu, i když se mu malá v náručí vrtěla a její pláč se rozléhal kamennou úzkou ulicí několik metrů daleko. Jeremiah zůstal přibitě stát na místě, když zaslechl hlas své tchyně. To snad ne... "A neplač, beruško, vždyť je to jenom strejda," chlácholil dívku, než loupl pohledem po vysokém muži v kápi a jasně mu naznačil, ať spolupracuje, i když to byla naivní žádost a i Jeremiah si rychle uvědomil, jestli to nepřehnal. Ovšem, stále tu byl ten problém... nevěděl, čeho se má teď děsit víc, jestli muže a jeho společníků před sebou, nebo své tchyně za sebou. Buďme totiž upřímní, ti dva se respektovali a navzájem uznávali, ale Amelie moc dobře věděla, že Jeremiah svou rodinu zanedbává a vystavuje nebezpečí, a to se ji moc nelíbilo.
"Ale proč tak zostra, Amelie," otočil se Jeremiah na Amelii a nakrčil obočí, "můj známý jen tak laškuje," dodal a stočil svou pozornost k Meredith, která pořád plakala a Jeremiah nevěděl, jak dívku uklidnit, a tak ji něco tiše šeptal do ucha a pomalu s ní houpal v náručí.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Těžko říct, kdo od Amelie schytal horší pohled, zda pobuda nebo její zeť. Když si chlápek odplivl k jejím nohám, Amelia nehnula ani brvou, protože tito lidé byli pod její úroveň a nehodlala je litovat, na to na světě chodilo mnohem víc duší, které by stály zazáchranu. Navíc nemělo smysl mu vysvětlovat, že ví až moc dobře, jak jsou časy zlé, a ne jenom z novin. Sama měla v rodině mudly, a její děti a jejich potomci teď nesli následky stejně jako všichni ostatní, i když zatím co bylo většinou spíš dobrovolně, jelikož jejich příslušnost k jejímu rodu stále znamenala aspoň trochu, aby si na ně nikdo nedovolil. Vyprovodila toho člověka pohledem, načež své chladně modré oči stočila k Jeremiahovi. "Pokud se ti tohle zdálo ostré, pak pokračování pro tebe bude jako gilotina. Ale prvně vezmeme to nebohé dítě někam, kde ho nechtějí strčit do vývaru," prohlásila, prošla kolem Jeremiaha a bez ohlížení zamířila na Příčnou ulici. Doufala, že ten geniální blázen má aspoň tu špetku rozumu na to, aby ji následoval, když mu tu málem snědli dcerku. Nepochybovala, že by si Jeremiah uměl poradit, ale s dítětem v náruči se všechno dělalo složitěji, to věděla sama dobře. A i tak tu s malou Meredith neměl co pohledávat - co to bylo za nápady, tahat mimino na takovéhle místo, v těchto časech! Amelia Jeremiaha uznávala jako odborníka v jejím oboru, ale všechno mělo své meze, a dle jejích standartů je on právě překročil. Pochybovala, že její dcera ví, kam její muž bere jejich dcerku na procházky, a tak to taky mělo zůstat, protože Amelia neplánovala Moreen přidávat další starosti, už tak toho na ni bylo moc. Klapot jejích podpatků se rázně ozýval v šeru jak sebevědomě kráčela ztmavlou ulicí ke světlu Příčné, nerozhozena pohledy na ně se upírajícími.

>>> uličky

_________________

Jeremiah se nepatrně napnul v zádech, když konečně s vážností pochopil, že tohle nebude žádné laškování a jen tak se toho muže v kápi nezbaví. A mnohem horší bylo, že měl za sebou zjevně naštvanou Amelii. Normální člověk by byl asi rád, že kdyby se cokoli pokazilo, má za sebou stále hbitou a ráznou profesorku OPČM, která by dokázala Jeremiaha i s dítětem ochránit, nebo alespoň našetřit trochu času, aby se Jerry mohl s malou dcerkou někde ukrýt, nebo utéct, avšak Jeremiah tenhle fakt nebral vůbec v potaz a spíše litoval toho, že se tu tak znenadání ocitla. Tvrdohlavě si odmítal připustit, že sám by z téhle situace možná nemusel ani vybruslit.
Každopádně, i jemu pomalu docházela trpělivost, proto muže před sebou, když říkal něco o poroučení, spražil klidným a nic neříkajícím pohledem, než opět trochu pohoupal v ruce svou dcerku. Meredith už neplakala, ta doslova hystericky řvala a Jeremiahovi to skoro trhalo ušní bubínky. Ale nehodlal ukázat, že ho ten pláč rozhazoval, protože by tím dal najevo své pochybení a už takhle měla Amelie ve zvyku kritizovat ho za to, jak ke své rodině přistupuje. Vůbec tomu nerozuměla.
Kdyby nebyl zaměstnán držením dítěte, už by jistojistě svíral v ruce hůlku. Takto se však pouze nepatrně zamračil. "Teď to nevíš, ale za pár let to vědět budeš," odvětil mu navenek dosti klidně, i když to v něm začínalo vřít, což možná malá dívka rozpoznala, i když na pláči už zesílit nemohla, protože tohle bylo její maximum. Jeremiah k malé dcerušce stočil modré oči. "Neplač, Meri," šeptl potichu, protože chlápek se teď věnoval Amelii, čehož Jeremiah využil. Při slově snobové se pouze ušklíbl, ale odpověď nechával na Amelii, ta však nic neřekla, a tak mužova slova nakonec vyšla do prázdna, protože se otočil a zmizel v nějakém dalším výklenku. Ač to bylo sotva znatelné na Jeremiahově tváři, poměrně si oddychl. Mlčky se zadíval své tchyni do zad, drala se mu odpověď na jazyk, ale usoudil, že bude lepší, když to vyřeší na nějakém bezpečném místě a nebudou se v Obrtlé zdržovat. A tak zatímco za ní kráčel a malá se pomalu uklidňovala, připravoval si, co ji řekne.

>>

_________________
>> J. N. Van Helmont

<<

Adam byl zvědavý a možná měl tak trošku sebevražedné sklony, asi jako každý student nebelvírské koleje. Nebylo od něj nejchytřejší zamířit zrovna na Obrtlou ulici, když ještě nemohl kouzlit mimo školu a jinou zbraň než hůlku neměl, jenže Dámo prahl po informacích – chtěl se dozvědět něco o rebelech, něco, co ještě nevěděl. A přestože nějakou chvíli pracoval v Kotli a chodil na místa, kde byl pravděpodobný únik důležitých informací, nic nepochytil. Lidé si zkrátka víc a víc dávali pozor na to, co říkají. Obrtlá byla jeho posledním výstřelem, poslední možností, kde by mohl něco vyčmuchat. Adam byl zasnoubený s revolucí.
Nespěchal a našlapoval potichu, snažil se zapadnout mezi všechny ty podivné existence, co se potácely kolem něj, a věděl, že svižnou chůzí by na sebe přitáhl pozornost, a to nechtěl. Navíc by to vypadalo, že se bojí, a Adam se nebál. Zatím neměl důvod ke strachu. Na sobě měl tmavé oblečení, aby lépe splýval se stíny, a na hlavu si dokonce narazil kšiltovku, aby mu nebylo moc dobře vidět do obličeje. Přesto tu ale byl cizí a ti lidé okolo to věděli. Dámo napínal uši, očima pročesával přítmí panující skoro v celé ulici, a snažil se pochytit něco důležitého, všimnout si nějakého vodítka. Marně.
Zatím se ale nevzdával.

_________________

Aidan si lebedil na okapu příkré střechy s jednou nohou spuštěnou dolů a sledoval ulici pod sebou. Už před chvíli ho zaujal někdo, kdo mu byl povědomý ze školy, nejspíš dva, tři ročníky pod ním, jednoznačně Nebelvír. Zaujatě sledoval, co asi pohledává na Příčné, a uvažoval o tom, jestli se něco nesemele. Na Obrtlé to chtělo ještě víc opatrnosti a o té už Aidan věděl víc, než by se mu líbilo.
Nebyl moc nápadný - už klasické černé oblečení ho vlastně od Adama moc neodlišovalo -, jenže koho taky napadne podívat se nahoru. Adam si ho mohl i nemusel všimnout už před tím, než se Aidan pobaveně ozval: "Baf."

Adam se sice poměrně pečlivě rozhlížel kolem sebe, ale nenapadlo ho, že by měl věnovat pozornost i prostoru nad sebou. Inu, chybami se člověk učí. Protože tedy o Aidanově přítomnosti neměl nejmenší tušení, poplašeně sebou trhnul, když se mu nad hlavou ozval jeho hlas. Rychle zaklonil hlavu a zamžoural nad sebe. „Vtipálku,“ zabručel hrubším hlasem, než u něj bylo obvyklé – pravděpodobně se jenom snažil působit více dospěle.
Protože střešního tvora nepoznal, rozhodl se, že se radši nebude zdržovat na jednom místě, a udělal pár kroků dál. Možná měl obavy, že mu dotyčný skočí na záda a majzne ho po hlavě, jako to dělali zbojníci v dobrodružných knihách. Jakmile ale ušel tři čtyři kroky, zastavil se a ohlédl se zpátky k mladíkovi. „Co tam nahoře děláš?“ zeptal se, protože mu to nedalo. Navíc mu ta osoba nepřipadala nebezpečná. Skoro měl pocit, jako by toho mladíka odněkud znal.

_________________

Aidan vážně neočekával, že docela klidný hlas někoho tolik vyvede z míry, takže mu koutky úst cukly vzhůru, ale nechystal se k žádnému zlomyslnému smíchu. Chvíli to vypadalo, že Nebelvír půjde dál, a taky mu zjevně nebylo dobře, když na něj padal jeho stín. Aidan se ani nepohnul a dál lehce houpal volně svěšenou nohou.
"Předpovídám počasí. Jako první budu vědět, když zaprší," zazubil se. Byla to podivná otázka, ale asi na místě... Aidan hlídkoval a sbíral informace úplně stejně jako Adam, až na to, že už to dělal dost dlouho, aby se neplazil přímo bahnem Obrtlé. "Otázka spíš zní, co tu děláš ty. Nejsi místní, ale určitě víš, že na Obrtlé může jít o kejhák. Jsou i lepší způsoby, jak se zabít," mávl rukou skoro ve smírném gestu, ale bylo vidět, jak se tváří pobaveně a nemyslí to vážně.

Adam mírně povytáhl obočí, když se mu dostalo odpovědi. Pak se zamyšleně zamračil, jako by uvažoval, jestli se baví s bláznem, nebo ne. Možná, že ten mladík přeci jen patřil k místním bláznům, těm podivným individuím, co se běžně potloukala po Obrtlé. Ale vypadal docela normálně… „Nevypadáš jako rosnička,“ zkonstatoval s úšklebkem a dál ho provrtával zkoumavým, leč docela dost podezíravým pohledem.
Když bývalý spolužák obrátil otázku proti němu, Adam se zatvářil nespokojeně a přešlápl z nohy na nohu. „Nepřišel jsem sem páchat sebevraždu,“ pokrčil rameny. Napadlo ho, že možná taky vypadá jako blázen, nebo se tak přinejmenším chová, když vyrazil mezi stíny Obrtlé, ale… Kde jinde měl zjistit něco zajímavého? „Při vší úctě, ty taky nevypadáš jako jeden z místních,“ podotkl po chvilce. Dobře, seděl na střeše, ale to nemuselo nutně znamenat, že patří k jednomu z těch cvoků, co se schovávali v přítmí.

_________________

Aidan se zamračil, zavřel oči a zavrtěl hlavou. "Tak nic. Řekli mi, že tak nějak vypadá sarkasmus," pokrčil rameny. "Prohlédl jsi mě. Rosnička ani místní nejsem, ale přece nebudu na potkání vykládat kdekomu, co tu dělám," protáhl se a opřel se o kraj okapu, aby mohl seskočit dolů.
Jakmile stál nohama pevně na rozbité kočičí dlažbě, natáhl k Adamovi skoro bezstarostně ruku. "Aidan Thorne. Měl jsem v Bradavicích menší kroužek šermu, možná by sis vzpomněl...? Spíš ne, nejsem nikdo významný," zašklebil se. "Ale mám pochyby, že někdo z Nebelvíru by tu měl v úmyslu něco nekalého."