_________________

Situace kouzelnické společnosti a rozdělování kouzelníků na proministerské a protiministerské donutila zamyslet se i Jarena Galla, vysokého charismatického kouzelníka, vedoucího odboru záhad, kterému skoro každá žena, o níž projevil zájem, ležela u nohou. Poslední dobou však své manželské i nemanželské povinnosti poměrně zanedbával, a to na Jarenův vkus, buďme upřímní, bylo poměrně překvapivé. Ten si velmi zřídka něco odepřel, tentokrát ho však naplno zaměstnávala práce a další pracovní povinnosti pro dobro čistokrevné společnosti. Poměrně rychle dospěl k názoru, že s tím patnáctiletým výrostkem musí něco udělat, nebo se celá rodina propadne hanbou a on bude v okruhu smrtijedů pouze pro smích, nemluvně o tom, co by se stalo, kdyby se Darrel veřejně přidal na stranu rebelů. Z toho pomyšlení se mu zvedal žaludek. Bylo na čase hocha trochu zocelit, připomenout mu, že život není pohádka a že konečně začne skákat podle svého otce, nebo nedopadne vůbec dobře. Že byl Nebelvír? No a co, i s tím se dalo pracovat a Jaren byl do morku kostí přesvědčen, že z Darrela tu věčnou veselost a nerozvážnost dostane. Dobrá, tak si do teď užíval dětství a neměl žádné povinnosti, Jaren to zvládl v rámci možností respektovat, co se dá dělat s neurvalým puberťákem, na kterého neplatí ani profackování, s tím se nic neudělá, ale teď už měl Darrel před sebou pouze samé výzvy. NKÚ a OVCE, volba dalšího povolání a boj proti mudlovským šmejdům. Budoucnost měl nalinkovanou, ani o tom nevěděl.
"Potřeboval bych, aby mohl Darrel letošní léto bez omezení kouzlit a ministerstvo to neřešilo," proťal jednoho tmavého večera ticho mezi ním a Laviniem Tinkerbellem, s kterým si domluvil schůzku, "vím, že to spadá pod tvou pravomoc, jinak bych neplýtval tvým časem, Lavinii," mluvil pomalu s pohledem upřeným do mužových očích, než z černého saka vytáhl bílou obálku, "nemusíš se bát, že bys z toho měl nějaké nepříjemnosti, budu to mít pod kontrolou, pouze chci, aby se syn... řekněme, trochu zaučil, než se rozhodnu naplno využít jeho potenciál," stočil rovná ústa v menší úšklebek, protože mluvit o Darrelovi a potenciálu, to znělo jako špatný vtip a sám Jaren to dost zpochybňoval. Pomalu k němu přisunul po stole obálku, aby tím vzbudil v jedné zapadlé hospodě co nejmenší pozornost. V obálce byl šek přesně na osm set galeonů, Jaren čekal na odpověď, kdyby to snad nestačilo, byl ochoten přidat. "Myslím, že se domluvíme..."
A domluvili.

5. července 1976

"Pán chce, aby se Darrel za ním za pět minut stavil v pracovně," oznámil skřítek, když kolem něho Darrel zamyšleně procházel ze schodů do kuchyně a něco si četl v časopise.
"A proč?" zajímal se nechápavě, protože tohle se nestávalo každý den. Vlastně, na požádání za otcem v pracovně nebyl hrozně dlouho, naposled možná tak na začátku minulého léta. Ale skřítek pouze zastřihal ušima a odešel, a tak Darrel odhodil časopis na stolek u krbu v salónku a rozešel se k pracovně.
"Sedni si," ozvalo se okamžitě, sotva Darrel otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Jaren v prstech svíral doutník, před ním ležel denní věštec a Darrel zase s úšklebkem přemýšlel nad tím, že otec pouze předstírá, že neustále pracuje, protože teď to tak vážně nevypadalo, o čemž svědčila i sklenička alkoholu, která byla vedle popelníku. Radši nic neříkal, zapadl do velkého křesla a čekal, co zase provedl, že si ho otec vyžádal. K jeho vlastnímu překvapení Jaren promluvil normálním, monotónním hlasem, v němž nebyla po vzteku ani památka. "Jak se máš?" Pokud mohlo něco Darrelovi vyrazit dech, bylo to právě tohle. Než se stačil vzpamatovat a zahnat lapání po dechu, Jaren s úšklebkem odložil doutník do popelníku a usadil se do křesla za mahagonovým stolem. "Vlastně mě to nezajímá. Zajímá mě, jak se ti ve škole daří na obraně proti černé magii."
Darrel se na něho tupě díval a přemýšlel, proč se otec snad poprvé v životě zajímá o jeho školu. "No..." začal, snaže se rychle seskupit myšlenky a začít používat mozek, "řekl bych, že docela dobře."
"Umíš vyčarovat patrona?" pokračoval Jaren hrubým hlasem a provrtával svého syna pohledem. Darrel mu pohled opětoval a v tu chvíli si pomalu uvědomoval, že se pletl, když si myslel, že se svému otci nepodobá. Měl po něm oči, nos, uši. Ale to může být náhoda.
"Ne, zatím neumím," přiznal trochu neochotně, protože se obával, že přesně tohle bude otci vadit a nepletl se. Jaren se nespokojeně ušklíbl, v zelenomodrých očích mu potemnělo, ale Darrel mu nedal možnost promluvit. "Ty joo? A co máš jako patrona? Trvalo ti dlouho, než ses to naučil? Protože profesor nám říkal, že to trvá dlouho a já jako nechci čekat sto let, než se naučím vyčarovat patrona, chápeš..."
Krátké ticho bývalo většinou předzvěstí něčeho strašného, teď se však ozvalo pouze tiché: "Chápu." A na zbytek otázek Jaren neodpovídal, protože druh patrona považoval za velmi citlivou a osobní záležitost, rozhodně ho nechtěl prozrazovat, protože by se za něho styděl. K tomu neměl důvod. S úšklebkem se sehnul k poslednímu šuplíku u svého stolu, který odemkl kouzlem, a vytáhl z něho Darrelovu hůlku. "Tak tumáš, zkus to," podal mu hůlku přes stůl a pohodlně se zase opřel v křesle, zatímco sledoval Darrelův nechápavý výraz.
"Ale vždyť... to nesmím, minister-"
"Nebudu to opakovat víckrát, Darrele. Zapomněl si, do jaké rodiny ses narodil? Nejsi žádný zavšivený mudla. Tohle léto se budeš trénovat v kouzlení, protože pokud nebudeš mít z NKÚ minimálně ze všeho nad očekávání, bude tě tu čekat peklo, tak začni," pobídl ho znovu, aniž by si pozorně prohlížel Darrelovu popelavou tvář a natáhl se pro skleničku, z níž klidně upil.
Darrel váhal. Vážně nevěděl, jak je možné, že může kouzlit svou hůlkou, když se to nesmělo a hrozilo za to vyloučení z Bradavic. Nechtěl ho otec nachytat, aby ho vyloučili? Tomu by se totiž vůbec nedivil. "Ale, vždyť mě vyloučí, to-"
"Imperio."
"Expecto patronum..."

12. července 1976

Od toho rozhovoru v pracovně se Darrel každý den po setmění učil různá kouzla z obrany proti černé magii. Pomalu mu docházelo, že příprava na NKÚ byla pouze zástěrka, kterou otec použil. NKÚ se vážně neskládala z jednoho předmětu. Bylo zvláštní, kolik ze dne na den se svým otcem trávil času. Většinou stáli proti sobě, oba s vykasanými rukávy bílých košilí a mířili na sebe hůlkami. Metali expelliarmus, petrificus totalus, everte stati a další podobná kouzla a Darrel v Jarenových očích dělal pouze malé, nenápadné pokroky. Nikdy se mu nepovedlo svého otce odzbrojit, nedej bože ho spoutat nebo odhodit stranou, to pokaždé on se ztěžka zvedal ze země, utíral si zakrvácený ret a hledal hůlku na druhé straně místnosti. Do postele padal pozdě v noci už v polospánku, kolikrát se mu stalo, že usnul v propocené košili a s hůlkou v ruce. Modřiny měl skoro po celém těle, o naražených žebrech z věčného létání po místnosti ani nemluvně. A když se jednoho dne odvážil říct otci, že už v tom nechce pokračovat, střetl se s překvapivou reakcí.
"Tak na to zapomeň."
"Ne, na to nezapomenu," popadl Darrel dech a rozhodl se to dnes dotáhnout do konce, když už se k tomu po několikáté rozhodl, "nebaví mě to. Už na to vůbec nemám sílu, vždyť jsem tě ani jednou neodzbrojil! Je to pitomost, mám prázdniny, nechci se nic učit. A vůbec, jsem unavený, jdu si lehnout," a rozešel se rázně ke dveřím, ovšem Jaren ho dvěma kroky dohnal a dveře mu rázně přibouchl před nosem, na bílém luxusním dřevě nechal položenou svou dlaň. "Pusť mě ven... říkám, že už kouzlit nebudu, je to zbytečný," zamračil se Darrel a zvedl k němu hlavu, jenže Jaren ne a ne ustoupit, a tak se ho Darrel prostě pokusil odstrčit a hned se potom natáhnout ke klice, jenže to nešlo tak lehce, jak si představoval. V mžiku byl od dveří odstrčen on a to takovým způsobem, že skončil na zadku na zemi.
"Nikam nepůjdeš," zavrčel a sehnul se k němu, aby ho chytl za košili a vytáhl ho do stoje. Možná, kdyby se Darrel nezmítal, nevztekal a nesnažil se Jarenovi vymanit ze sevření, proběhlo by to už v klidu, ale takhle mu Jaren vlepil tak silnou facku, že jeho dlaň zůstala doslova okopírovaná na chlapcově tváři. A kdyby ho nedržel za košili, Darrel by to stoprocentně neustál. "Zapomeň na to, že s tím skončíš. Jednou si s tím začal a taky to dotáhneš dokonce..."
"Tys... s tím... začal," vysoukal ze sebe, "já se tě nepro-"
"Seber si hůlku," štěkl a využil toho, že ho svírá, a odhodil ho od sebe tak, že Darrel málem znovu dopadl na zem. "O tomhle se už nikdy nebudeme bavit. A začni se laskavě víc snažit." To bylo poprvé, co Jaren svého syna takto uhodil.

20. července 1976

Každým dnem v něm rostla nechuť a zášť o proti tomu, do čeho ho otec nutil. Když Darrel nespolupracoval, nebo mu to nešlo, tak ho otec uhodil, nebo na něho seslal nějaké ošklivé kouzlo. O procvičování nevinného expelliarmu se už mluvit nedalo, úroveň a nebezpečnost kouzel byla stále větší a větší, i když se Darrel lepšil pouze minimálně. Bál se konce dne, večerů, kdy bude zase s hůlkou čelit svému otci a bude vědět, že dostane hroznou nakládačku. Když však dvacátého července vešel do vyklizené místnosti, uprostřed ležela krabice s roztomilým, huňatým králíčkem.
"Ten je boží," zapomněl okamžitě na strach a s úsměvem se vrhl ke krabici, aby mohla králíčka pochovat. "Kde se tu vzal?" otočil se k otci přes rameno, který se ramenem opíral o zeď a tiše tomu přihlížel.
"Vrať ho tam," pronesl vážně bez odpovědi na otázku, což bylo naprosto normální, než Darrelovi podal hůlku a pokynul mu, ať se zvedne. "Dnes si vyzkoušíš úplně nové kouzlo," začal pomalu, zatímco mnul hůlku v prstech, "cruciatus ti předpokládám něco říká?"
Darrel k němu překvapeně vzhlédl. "Cože?"
"Budeme se tedy tvářit, že říká. Sice mám dost nízké mínění o tvých schopnostech a řekl bych, že v kouzlení musíš být po své neschopné matce, ale ani tak nehodlám riskovat, že se ti to náhodou povede a umučíš mě tu k smrti - i když to bys možná rád, co, Darrele?" uculil se potměšile, "takže jsem pořídil našeho nového parťáka, na kterém si to vyzkoušíš," kývl směrem ke krabici, kde cupital sem a tam králík a neměl žádné tušení, co ho za pár okamžiků čeká.
Chlapec zarytě mlčel, dokonce nehnul ani brvou, prostě tupě zíral do krabice, v níž byl bílý králík a kterého by nejradši vzal do náruče, podstrčil mu mrkev a uspořádal s ním závody králíků, ne si na něm cvičil nepromíjenou kletbu. Takže až sem to vedlo? Když teď zvládne cruciatus, bude po něm potom chtít, aby toho králíka rovnou zabil? Hrdlo se mu strachem i vztekem stáhlo. Měl pocit, že se mu ten poslední měsíc pouze zdá. Občas měl pocit, že ho tohle všechno zlomí a už nezvládne otci dokola a dokola odporovat, hádat se s ním, přít se s ním a nakonec zase schytat pár facek, ne-li horší věci. Jenže teď mu v hlavě začal znít varovný alarm, pokud se do teď učil kouzla, která byla v osnovách Bradavic, hodlal to nějak zvládnout, ale tohle? "To neudělám," zahlásil po okamžiku přemýšlení.
"Ale ano, uděláš, Darrele," usmíval se Jaren s rukama za zády a shlížel stejně tak jako jeho syn do krabice. "Nic jiného ti nezbude, netvrď mi, že ti záleží na pitomém bílém králíkovi... prostě zvedni hůlku, soustřeď se a sešli kouzlo," sklouzl k němu pohledem a zamyšleně si ho přeměřil. "Musíš cítit, že toho králíka chceš zničit, rozumíš? Že mu chceš ublížit, jedině tohle musíš mít v hlavě, když chceš, aby se to kouzlo podařilo..."
"Ale já mu nechci ublížit," skočil mu do řeči Darrel a vrtěl hlavou, zatímco udělal od krabice krok zpět.
"Chceš," zopakoval znovu Jaren klidným hlasem. "Tak dělej, nehodlám tu s tebou ztratit celou noc."
"Říkám, že to dělat nebudu. Zbláznil jsi se úplně? Mám si tu cvičit Cruciatus? Víš, že za tohle by tě mohli zavřít?" nechápal Darrel, krčil obočí a probodával otce pohledem. Ani se tak nevztekal, jako že celé situaci nerozuměl, což se mu dokonale odráželo ve tváři. Při zmínce o zavření Jaren nesouhlasně zamlaskal. "Už ti kašlu na ta tvá kouzla, na ty tvý lekc-..." ani nestačil doříct, protože v tu ráno ho Jaren držel pod krkem tak silně, že to chlapec ve svém životě ještě nezažil. Měl za to, že otec v takových chvílích dokáže jednat naprosto chladnokrevně a bez emocí, ale teď se mu zaťatá pravačka tak třásla, až to s Darrelem lomcovalo. Chlapci se málem zastavilo srdce, když Jaren svou vztekem zrudlou tvář přiblížil k té bledé jeho. Neodvážil se strachem ani dýchat.
"Co si to o sobě myslíš?" hlesl potichu starší muž. "Dělám tu pro tebe první poslední a ty se mi oplácíš nevděkem?" shodil ho na zem, jak rychle se začal Darrel hrabat na nohy, to nebylo vidět ani v akčních filmech. A stejně, když se chlapec zvedl, nohy měl naprosto rosolovité a vyděšeně se třásl, když k němu dvoumetrový ramenatý muž vykročil a vzal ho znovu za tričko, které mu málem roztrhl.
"Nech m-"
"Budeš poslouchat, rozumíš? Dělat, co chci já!" uhodil ho. Poprvé a ne naposled ten večer.
Když skončil, Darrel se se zaslzenýma očima opíral o zeď a pohled upínal někam před sebe, zatímco si bolestivě držel ruku, s kterou chtěl otci úder vrátit, ale neměl dostatečnou sílu, aby se mu to podařilo. Jaren se natáhl pro sako, které mu viselo na klice dveří, a oblékl se. "Zamysli se nad sebou, urovnej si své priority. Teď musím pryč, popovídáme si o tom v pátek," a s tím odešel, bez žádného náznaku špatného svědomí.

23. července, pátek

Pátek proběhl podle Darrelova očekávání. Žádná promluva se nekonala, namísto toho, když přišel do prázdné místnosti, spatřil u okna už připraveného otce, jenž se svého syna neuráčil ani slovně pozdravit, pouze s drobným přikývnutím poukázal na krabici. Od úterka se nic nezměnilo, pořád v ní byl huňatý králíček, kterého měl podle Jarenova rozhodnutí čekat špatný osud.
"Doufám, že sis to urovnal v hlavě," pravil muž klidně a protočil s hůlkou v prstech. Pozorně svého syna pozoroval, Darrel pod tím pohledem zamračeně propaloval králíka v krabic.
"Urovnal. A vymyslel jsem," začal pomalu, načež si olízl rty a vzhlédl k otci, "že to stejně nemá smysl zkoušet, protože se mi to nepovede."
"To nemůžeš vědět," zúžil Jaren oči, "a když to v životě nezkusíš, v životě se to nenaučíš, rozumíš? Všichni s tím jednoho dne začínali, ty musíš také," pokračoval zarputile, protože nehodlal dopustit, aby to sklouzlo k tomu, co se stalo minule. Trpělivě kývl bradou ke krabici.
"Ale já neřekl, že se to chci naučit," osočil se zase Darrel vzpurně.
"Já to řekl, tak laskavě sklapni a udělej to," zavrčel starší muž. Trpělivost nebyla jeho silná stránka, obzvláště s Darrelem, v ostatních situacích totiž Jaren Gall připomínal poměrně klidného, chladnokrevného muže, ale v přítomnosti svého syna se měnil v nezastavitelného cholerika, což se mu v životě nestávalo, dokud se Darrel nenarodil.
Darrel se ještě více zamračil, jak jinak mu mohl vysvětlit, že ho k tomu nedonutí? "A já říkám, že mě nezajímá, cos řekl a že tu žádného králíka nebudu mučit, takž-"
"Tak to udělám já," přerušil ho Jaren a namířil hůlkou na králíčka, jenž neměl ani sebemenší tušení, co se nad tím odehrává. Aniž by Darrel nad něčím zdlouhavě přemýšlel, skočil před krabici a tím se postavil před otcovu hůlku, stačil kousek, aby se mu špička zabodla do žeber. "Uhni. Nebudu to opakovat víckrát."
Darrel zachmatal po hůlce. "Nebo co? Sešleš na vlastního syna Cruciatus?" vypálil na něho s úšklebkem, zatímco musel zaklánět hlavu. Rozhodl se, že dneska mu neukáže strach, nic z toho, co ukazoval dny před tím, kdy měl lesklé oči a tvář křivil bolestí. Dneska mu to dá vyžrat až do dna za to všechno, co pro něho otec z lásky k němu dělal. Podplatil někoho na ministerstvu, aby ho mohl proti jeho vůli učit černou magii? Někteří by potom možná s nadšením skočili. Jo, spousta lidí by po tom nadšeně skočila, ale Darrel mezi ně nepatřil. "Tak směle do toho, otče," vkradlo se mu do hlasu tak hmatatelné pohrdání, že ani Darrel se nepoznával. Ale za tou chladnou maskou patnáctiletého kluka, kterému tvář většinou zdobil úsměv, byl strach a nervozita takového rázu, že i srdce se mu při každém vydechnutí bolestivě stahovalo.
Jaren k němu o krok přistoupil, chlapci se hůlka zaryla do žeber a stejně tak Jaren ucítil chlapcovu hůlku zarytou v břiše, potměšile se ušklíbl. "Takže ses přeci jen něco naučil?" pravil spokojeně, aniž by ho ta situace vyvedla z míry.
"Jo, že nechci být jako ty."
Úsměv na otcově tváři rychle zmizel. "Takže neuhneš?" ujišťoval se, zatímco Darrel za svýma nohama schovával krabici s králíčkem, pro kterého měl Jaren připraven cruciatus, aby svému synovi ukázal, jak se to dělá. Darrel nestál o to, aby mu tohle někdo ukazoval, zakroutil hlavou.
Ticho se prohlubovalo... Darrel by přísahal, že slyšel dupání králíka v krabici, a než stačil cokoli udělat, cokoli říct, vyřknout jakékoli kouzlo, jeho tělo letělo napříč celou místností. Jen zpětně se mu v uších rozléhalo Jarenovo "Everte stati..." tak klidně vyřčené, skoro šeptem. O to víc se zmatenému Darrelovi, který vletěl do zdi a sesunul se po ní, v uších odrazila další kletba. Žádný cruciatus, nic takového. Kralík měl svůj osud už sečtený.
"Avada Kedavra," zelený záblesk rozzářil místnosti.
"Ty hajzle!" zařval z plných plic Darrel a vyskočil na nohy. "Cruci-" hůlka mu vyletěla z dlaně dřív, než stačil kletbu do říct. Matně si ve svém zděšení uvědomil, že kdyby to kouzlo dořekl, podobal by se svému otci více, než by si kdy v životě přál. Se zrychleným dechem střelil pohledem po hůlce, která skončila několik metrů od něho, na čele mu vyrašil pot, srdce se málem zastavilo. Jaren byl nekompromisní, během vteřiny svého syna držel za bílou košili a narážel s ním o zeď, o kterou si chlapec vyrazil dech.
"Tak na mně by sis to zkusil?" vrčel mu do tváře sotva ze dvou centimetrů, "na mně jo a na králíkovi ne?" řval rozzuřeně, což Darrel viděl vůbec poprvé, ale protože lapal po dechu, sotva stačil vnímat otcovu rudou barvu ve tváři a klepnutí, které způsobilo dopadnutí Jarenovy hůlky na zem. Tu totiž teď nepotřeboval. Hůlka pro vlepení facky byla k něčemu, o tom se Darrel přesvědčil vzápětí. Nohy se mu podlomily.
"Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!" vytáhl ho zpět za košili a opřel ho o zeď, respektive ho na ní znovu narazil, až se chlapci zamotala hlava, "víš, co jsem s tebou chtěl udělat, když si byl čtyřletej harant? Zbavit se tě," štěkl, zatímco ho křečovitě držel za košili a Darrel na něho visel vyděšeným pohledem, ruce se mu bezvládně pohupovaly u těla a on po další ráně do obličeje sotva vnímal, "jenže naše drahá Radella si to nepřála, tak jsem jí vyhověl, co na tom... jeden syn sem, jeden tam, ale kdybych věděl, co z tebe vyroste za lůzu, vlastnoručně bych tě popravil," vrčel mu do tváře, ale silně pochyboval, že Darrel si to bude pamatovat, protože se mu začínaly protáčet oči, což bylo možná i z důvodu, že Jaren svá slova prokládal ranami do žeber i do obličeje, jak si potřeboval vylít dlouho dusící zlost na svého neschopného syna. Když ho pustil, Darrel se svezl po zdi na zem. "Nikdo nemá v rodině většího ubožáka než my Gallovi. Do konce života budu litovat, že jsem se nechal Radellou přemluvit..." jak důležitě se Jaren tvářil, tak se také choval, hůlku už zase svíral ve svých prstech.
Darrel měl pocit, že se každou chvíli pozvrací, tělo se mu třáslo a sršící krev z nosu byla asi ta nejmenší potíž. Ale i tak se z posledních sil donutil otevřít připadlá víčka a zvednout zrak ke svému otci, jenž ho před chvíli nakopl do žeber vyleštěnou polobotkou a ještě se znechuceně šklebil, když si tu botu krví zašpinil. "Já... já..."
"Co pak máš na srdci, Darrele?" přiklekl k němu Jaren s úšklebkem.
"Já... se za tebe taky... taky celý život stydím," vysoukal ze sebe drze, alespoň to mu zůstalo, než přišla další rána a on přestal vědět o světě.

Ztěžka rozlepil víčka. Pohled mu padl na stop ve vysoké prázdné místnosti, do které teď oknem dopadal měsíční svit. Několik vteřin mu trvalo, než si rozpomněl, co se stalo, a hned, co se mu všechno, co si zvládl pamatovat, promítlo před očima, se otočil na bok a rozbrečel se.
Netrvalo to dlouho, než Darrel začal přemýšlet nad tím, co teď bude dělat. Měl pocit, že se nedokáže ani zvednout ze země, tak ho bolelo celé tělo, třeštila hlava a hruď pnula při každém nadechnutí. Ale myšlenka, že by se mohl otec vrátit, ho děsila na tolik, že se po pár minutách donutil zvednout a pomalým krokem přelézt ke krabici, v níž leželo tělo mrtvého králíka. Chlapcova tvář se zase bolestivě stáhla, než si došel pro svou hůlku a vydal se potichu do svého pokoje. Urychleně si sbalil nejnutnější věci. Převlékl si tričko, natáhl na něho mikinu, vzal tenisky a sesbíral po pokoji všechno, co by se mu mohlo hodit. Kulhavým krokem vyšel z místnosti, co nejvíce potichu prošel dlouhou chodbou a už se chystal sejít schodiště, ale pohled mu padl na dveře otcovy pracovny. Lámalo se v něm pokušení, kdyby snad... ani se nestačil nadít a už zkoušel, zda jsou dveře otevřené, měl štěstí. Věděl, že se může zdržet tak maximálně pět minut, více nemohl riskovat, a tak se rychle přikradl k otcovu stolu a zkusil otevřít všechny šuplíky. Někde tu musel mít Jaren schované peníze, které Darrel teď nutně potřeboval. Naštěstí si vzpomněl na svou hůlku, se kterou mohl kouzlit, a tak se mu poslední šuplík podařilo otevřít a vytáhnout z něho měšec Galeonů. Ještě, že Jaren se spoléhal na obyčejné zamykací kouzlo, zjevně nepředpokládal, že by měl v domě zloděje.
Za pár minut už Darrel nasedal na koště a odlítal pryč.

-> Obrtlá ulice

Darrel měl dostatek času přemýšlet nad tím, co si teď počne. Za kým by se mohl vydat, aby mu pomohl. U Děravého kotle zůstat nemůže, to bude první místo, kam se otec vydá, až zjistí, že utekl z domova. Nabízela se možnost vydat se za Donnou a i když Darrel předpokládal, že by mu pomohla, Jarena by určitě možnost sídla Osbornových napadla. Potřeboval čas, spoustu času. Něco přes měsíc, než se bude vracet do Bradavic, kde byl v bezpečí, a Británie nevypadala jako způsob, kde by mohl teď zůstat a schovávat se před otcem.
Připadal si zoufale, teď utekl z domova a nakonec někde umře hladem a bez příbytku. Měl sto chutí protáčet nad sebou očima, ale pořád věděl, že i tohle bylo mnohem lepší, než tam zůstat. A pak ho napadla zdánlivě bláznivá věc, natolik bláznivá, že Darrel ani na vteřinu neváhal a zamířil do Obrtlé ulice. Pokud se potřeboval přemístit, neoficiální a protizákonná přenášedla mohl nalézt jedině tam, o tom nepochyboval. Takhle v noci byla ulice celá podivných individuí, ale Darrel mezi ně skvěle zapadl, nikdo si ho ani nevšímal. Přes zmlácenou a zakrvácenou tvář měl hozenou kapucu, hrbil se v zádech a Nimbus držel tak důležitě, že se na něho ostatní maximálně tak podivně dívali.
"Přenášedla, kde je najdu?" zašklebil se k jednomu chlápkovi se skloněnou hlavou.
"O kus dál, támhle ta cedule," mávl rukou chlápek, co držel prázdnou lahev vína a spokojeně se uškleboval. Darrel nepatrně kývl, než zrychlil krok a vlezl do obchůdku. Sice asi nemělo být otevřeno, bylo přece uprostřed noci, ale zamčeno nebylo a jeho teď žádná otevírací doba nezajímala.
"Co chceš v tuhle hodinu?" štěkl chlápek, když vylezl ze zadního prostoru a v zeleném, smaragdovém hábitu se došoural až doprostředka obchodu. Darrel na chvíli zaváhal. "Tak mluv, nebo odtud poletíš stejně rychle, jako si přišel!"
"Chci se přemístit, pryč. Z Británie," vysvětlit rychle a zadíval se na muže pozorným pohledem.
"Fajn..." bylo další nepříjemné zavrčení, až se Darrelovi otřásly ušní bubínky. "A máš mi co nabídnout?"
"Peníze?" povytáhl Darrel bláhově obočí, muž se pohrdavě zašklebil a mávl na Darrela, ať k němu přijde blíž. Tentokrát už chlapec neváhal, rychle došel k pultu, položil na něho ruce a prohlédl si muže pozorným pohledem. "Takže... když vám zaplatím, přemístíte mě kam budu chtít? Úplně kam budu chtít na světě? Vážně to takhle jde? Nikdo to nezjistí?"
"Kamkoli na světě, chlapč- kolik ti vůbec je?" prohlédl si ho na půl zděšeně a na půl nedůvěřivě, když spatřil jemné rysy v obličeji, jenž se zčásti ukrývaly ve stínu kapuce.
"Dost na to, aby ses takhle debilně neptal," zavrčel Darrel po něm, alespoň něco se naučil od otce, "a na něco jsem se tě ptal," navázal už klidně a trochu se uvolnil, protože věděl, že úspěch je v tom, když se člověk tváří sebevědomě, i když sebevědomý vůbec není. To se naučil ze školy, ze zkoušení. Nemohl přijít k tabuli a tvářit se, že nic neumí, když si to tam rázně nakráčel a nic neuměl, pokaždé z toho vylezl o dost líp.
"Ja, ja, všude po světě... ale není to nic bezpečného, to snad víš. Rizika na sebe naše firma nebere, kdybys to náhodou nepřežil, nebo si tu zapomněl nohy nebo ruce, tak to není naše chyba, rozumíš? Mezi oficiálními a neoficiálními přenášedly je věru velký rozdíl, pane..."
"Halan."
"Pane Halane," oslovil muž nevědomky Darrela třetím jménem. Chlapec se nad tím v duchu pobaveně zašklebil. Proč zrovna tohle jméno? "Dej mi ty peníze." Darrel vzal měšec a vysypal na stůl hromádku galeonů, muž je chvíli přepočítával. "S tímhle se nikam nedostaneš, to je žalostně málo..."
"Vždyť je to skoro dvě stě galeonů!" zděsil se Darrel. Víc neměl, co měl zatraceně teď dělat? "Dám vám svoje hodinky, byly vážně drahý. Vidíte tu značku? Nejlepší na trhu v Británii."
"Hmm... hmm..." prohlížel si chlápek hodinky, když je chlapec sundal ze zápěstí, "obávám se, že ani tak to nebude stačit."
Darrel si ho nedůvěřivě prohlédl, olízl si pomalu prasklý a nateklý ret, než si zdlouhavě povzdechl. "Boty... víc nemám, ale vidíte, jsou od našeho osobního krejčího, je tu i můj-" iniciál. Zarazil se včas, ale starší muž si boty, které Darrel položil na pult, pozorně prohlédl, tudíž mu ani to neuniklo.
"D. B. H. Gall?" ozvalo se hustým tichem. "Gall? Ten Gall?" krčil muž přemýšlivě obočí a snažil se nakouknout Darrelovi do tváře.
"Do toho ti nic není," zavrčel Darrel, "přemísti mě konečně, víc nemám!" utrhl se na něho a podstrčil mu celou hromadu věcí skoro pod nos, aby se tím udávil ten bastard a jeho dostal do Švédska za Olssonovými.
"Dej mi ten Nimbus a přemístím tě, kam budeš chtít."
"Nimbus?" ohlédl se Darrel přes rameno ke koštěti, které nechal ležet na zemi. "Ty si se asi zbláznil, ne?!" Chvíli přemýšlel, než rezignovaně rozhodil rukama. "No jo pořád, máš ho mít, tak dělej."
"Víc zoufalého člověka jsem tu neviděl," zachechtal se potěšeně, "inu dobrá, kam to bude?"
"Švédsko, dům Olssonovým, někde za polárním kruhem. A byl bych rád, kdybych tu cestu přežil, když si mě obral o všechno, co mám," propaloval ho Darrel nenávistným pohledem, ale muž se pouze slabě pousmál a obešel pult, aby Darrela odvedl k místu, odkud bude přemístěn.
"Bez obav," byla poslední slova, která slyšel na britské půdě.

-> Švédsko, dům Olssonových

Po hlavě, nekoordinovaně dopadl někam na trávu, pořádně si natloukl, a tak chvíli zůstal nehybně ležet, s tváří zabořenou v orosené trávě a pouze bolestivě něco brblal. Nechtěl zvedat hlavu, bál se, že uvidí, že v Británii nechal tělo, nebo nohu. Pomalu nejdřív zahýbal všemi končetinami, než se začal pomalu zvedat na kolena a hmatem se ujišťoval, že má obě uši a nos. O proti Obrtlé teď bylo všude kolem spousta světla, i když teprve svítalo a on musel bolestivě přivřít oči, aby si na to přivykl. Až po chvíli si všiml, že je na mírném kopci. Třeba mě přemístil úplně jinam... V Darrelovi byla malá dušička, co by si teď počal? Že u sebe neměl ani minci bylo v tu chvíli nepodstatné, hlavně byl bez bot, což si uvědomil hned ve chvíli, když mu začala být od chodidel zima. Když se po kopci prošel, pod ním spatřil velké jezero a menší domek, a tak ho veškerá nervozita náhle opustila, strach zmizel, a Darrel se s úlevou šťastně pousmál. Jen tak stál a pozoroval nevěřícně ten dům před sebou, víčka musel na chvíli přivřít, aby se mu oči nezačali lesknout. Nechtělo se mu věřit tomu, že to vážně dokázal. Utekl z domova, dostal se do Švédska...
a proč zrovna sem? Nebylo to kvůli Ginger. Možná v tom hrála malou roli, ale mnohem větší v tom měla paní Olssonová, s kterou si Darrel psal a od které cítil, že by mu dokázala pomoc. Navíc Olssonovi nebyli typičtí čistokrevní, a byli ve Švédsku a tohle Jarena určitě nenapadne. Ještě ani nepřekročil práh domu a už se tu cítil bezpečně. Pomalu začal sházet kopec.
Postupně si uvědomoval, že dojem dnes asi na zbytek Olssonových neudělá. Vůbec nespal, když se nepočítá těch pár hodin v bezvědomí, pod očima měl velké kruhy, avšak ten prvý se ztrácel v obrovské modřině, která nezahrnovala pouze oko, ale i spánek a část nosu. Konečky vlasů měl slepené, potem přilepené na čele a na spáncích, spodní ret měl prasklý a oteklý. To bylo vidět na pohled, pod oblečením toho měl však mnohem víc.
Odevzdaně, ale šťastně do morku svých bolavých kostí se loudal ke dveřím. Táhl se s ním pach potu a krve, ale ani to ho nedonutilo zastavit se. Únavou i úlevou mu padala víčka, cítil se naprosto vyčerpaně. Snad jen fyzická bolest teď zastiňovala tu psychickou, protože tohle asi zanechá následky na každém. A byla pouze otázka času, než se tohle na Darrelově psychice projeví.
Rázně zabušil na dveře.

_________________

Po tom rázném zaklepání se zevnitř ozval zaprvé hlasitý štěkot a zadruhé zařinčení nádobí, to jak se Tova Olssonová, vždy vstávající se svítáním, vylekala při přípravě ranní kávy. Darrel mohl slyšet psí tlapy dopadající na podlahu, a pak se něco zapřelo o dveře takovou silou, až zarachotily v pantech, než se ozvalo rázné: "Medvědě!" Následovala chvilka ticha, rušená jenom hlasitým oddechováním psiska za dveřmi, a pomalé kroky. Vzápětí se dveře otevřely a v nich stála Tova Olssonová, bezpochyby impozantní navzdory své neslavné výšce i fialkovém županu, do kterého byla zabalená. Jednu ruku měla položenou psovi na hlavě a druhou měla kousek od kapsy, ze které jí koukal konec hůlky. Stačil by okamžik, aby na nevítaného hosta vypustila nejdřív velké psisko, a vzápětí pár kouzel. Darrelův zjev ji však zaskočil natolik, že jí jenom udiveně stouplo obočí, a dřív, než stačila cokoli říct, už se ozvalo: "Koho to k nám vítr nese?" Měkký, vlídný hlas nepatřil nikomu jinému než Elin Olssonové, Gingerině matce, která se o chvilku později vynořila Tově za zády s tázavým úsměvem na rtech. Úsměv však z její tváře zmizel v okamžiku, kdy v tom strhaném chlapci ve dveřích poznala Darrela, k němuž se honem přihnala a pevně jej objala. "Darrelku! Co se ti stalo? Jsi v pořádku? Co všechno tě bolí?" naléhala, když se od něj zase odtáhla a prohlédla si jej od hlavy až k patě, s nepochybně starostlivým výrazem.
"Gall?" nadhodila Tova a podmračeně si Darrela prohlédla, protože o něm věděla jenom z doslechu, a v hlavě se jí rojilo hned několik vysvětlení jeho náhlého příchodu, bez bot a s modřinami po celém těle. A ani jedno z nich nebylo povzbudivé.
"Ach jistě, Tovo, tohle je Darrel, Gingerin kamarád, Darrelku, tohle je Tova Olssonová, Gingerina babička. Každopádně teď pojď honem dovnitř," vydechla Elin a ochranářsky zlehka chytila chlapce kolem ramen, aby ho zavedla dovnitř do domu. Medvěd mu očichal ruku a zlehka ji olízl, každopádně pod Toviným přísným pohledem se stáhl a následoval celé to seskupení zvědavě až do kuchyně, kde Elin Darrela donutila se posadit na židli, vyměnily si s Tovou rychlý pohled a daly se obě do práce, tahajíc ze skříní a poliček různé bylinky, zatímco na sporáku se již kouzelně vařila voda.
"Mmamí?" zabrblal ospale malý Kalle, který byl na půl cesty do kuchyně a zmateně si mnul oči. "My jsme tě vzbudili, miláčku? Buď tak hodný, skoč probudit Ginger a řekni jí, že je tu Darrelek," zaúkolovala ho něžně Elin, načež se na Darrela posmutněle pousmála, a pokračovala v činnosti. Po chvilce před chlapce položila šálek s teplým bylinným čajem. "To ti udělá dobře, Darrelku. Co všechno tě bolí? Povídej. A jak ses sem vůbec... ale ne, to mi řekneš později, teď se hlavně napij," instruovala ho a vzhlédnutím zkontrolovala, jestli už nejde Ginger. Podle rány, která se ozvala zeshora a podle Kalleho nevrlého pískání to však mělo ještě chvilku trvat, a tak Darrela pohladila po předloktí a povzbudivě se na něj usmála.
Ginger do kuchyně dorazila v okamžiku, kdy se Elin chystala Darrela vyléčit kouzlem, zamračená, že víc už to nešlo, nosánek nelibě nakrčený, ruce založené na prsou. Byla samozřejmě ještě v pyžamu, které bylo tmavě červené s velkým lvem na horním díle, ale bylo jí to momentálně dost jedno, protože ji její bratr vzbudil velmi, ale velmi brzo, a navíc násilně, a Ginger to nesnášela. Zjištění, že 'je tu Darrel' jí na náladě vůbec nepřidalo, protože nevěděla, co tu Darrel dělá a proč zatraceně nemohl počkat dalších pár hodin. "Co je?" zavrčela a vrhla pohledem po všech kromě babičky, protože z té měla respekt, "Ty prostě nemůžeš počkat, a vůbec co -!" pokračovala, jenomže pak se její vědomí přeci jenom konečně probralo natolik, aby si všimla, co má Darrel s obličejem. Ztichla, zamrkala, a pak šla Darrela honem obejmout, o poznání víc drtivě než dříve její matka. "Co se ti stalo?!" vyhrkla a vyděšně se na Darrela zadívala, v očích málem slzy, protože se upřímně lekla. "Ginger, zlatíčko, nech ho si vydechnout," napomenula ji něžně Elin a nasměrovala ji na židli vedle, zatímco babi Olssonová před ni položila další šálek, ale Ginger měla znatelně jiný čaj než Darrel.

_________________

Měl pocit, že uběhne celá věčnost, než se mu někdo uráčí otevřít. Trvalo to hrozně dlouho a Darrel měl během těch několika minut čas na zhrození, že tam třeba nikdo není, protože Olssonovi odjeli na dovolenou. Tahle možnost ho vůbec nenapadla, zatraceně. S únavou dlouze zívl, než se rukou opřel o zeď vedle dveří a ještě jednou řádně zaklepal, aniž by ho zajímalo, že obyvatele uvnitř domu vzbudí. Ohleduplný nebyl ani za normálního stavu, natož v téhle chvíli. A k jeho štěstí se z ničeho nic ozval zvuk kroků, Darrel tudíž očekával paní Olssonovou, proto vypadal poměrně vyděšeně, když se ve dveřích ocitla starší dáma, kterou v životě neviděl.
"Eh..." dokázal ze sebe dostat namísto slušného pozdravu a možná by si Tovu Olssonovou prohlížel nedůvěřivě a zmateně ještě chvíli, v tom se však ozval již hlas paní Olssonové, tedy té mladší, a Darrelovi spadl další kámen ze srdce. Na okamžik byl opravdu přesvědčen, že si spletl dům. Třeba bylo kouzelnických čistokrevných Olssonových ve Švédsku víc, on v tomhle přehled neměl. A když měl teď už stoprocentní jistotu, že se dostal do bezpečí, celá tahle šílenost vyšla a Jaren se sem hned teď za ním nedostane, pomalu ucítil, jak mu vláční nohy a hlava, na níž posledních pár hodin spoléhal v rozhodování, se mu začíná motat. Asi to byl pud sebezáchovy, že člověk dokázal zůstat při smyslech dokud nebyl v bezpečí, nebo o něho nebylo postaráno. Ještě před tím, těsně, než se k němu Elin Olssonová přihnala, se podlomil v kolenech a tak ho pravděpodobně ve svém pevném objetí zachytila na poslední chvíli. Neměl sílu ani k tomu, aby pozvedl ruce a o Elin se zachytil.
"Už... nikdy," zašeptal chraplavě, jak jen k tomu měl sílu, "nechci-" a víc neřekl, i když měl v plánu dodat domů. Hlas se mu však podezřele zlomil, což u něho bylo obvyklé asi jako sníh na Jamajce, proto radši utichl a pomalu, z posledních sil překročil práh. Starostlivé otázky Elin k němu doléhaly velmi vzdáleně, odpovídat na ně bylo to poslední, co si teď vůbec přál.
A když k němu dolehlo, pro Darrela poměrně nesympatické, Tovino vyslovení Gall, nejradši by se na ženu podíval tím povýšeným pohledem svého otce, jenž ho od malička učil k tomu, že za svým jménem a rodinou je nutno stát a být na ní hrdý, pak si však uvědomil, že s jménem, které k němu tak neodmyslitelně patří a ke kterému choval hrdost, ač dosti odlišnou od svých rodičů, nechce mít už nic společného. Němě přikývl na představení právě Gingerině babičce a nenápadně po ní loupl pohledem, když ho Elin vedla ke stolu, aby se usadil na židli. Tedy usadil... Darrel se na ní doslova sesunul. A už po několikáté mu v hlavě zaznělo Elino oslovení, na které by si sice nemohl stěžovat, protože málokdo se k němu choval tak mile, jako právě tato plavovlasá štíhlá žena, ale... "Darrel. Stačí jen Darrel," zamumlal potichu směrem k Elin, ani pohled k ní nezvedl, a otřásl se zimou, i když měl na sobě teplou, rozepínací mikinu s kapucí.
Vypadalo to, jako kdyby Darrel okolní svět vůbec nevnímal. Ani Gingeriny mladšího bratra nezaznamenal, ani to, že paní Olssonová a paní Olssonová se daly do práce a začali vyndavat různé masti, připravovat mu čaj a podobně. Jen tak seděl na židli, hrbil se v zádech a víčka mu padala únavou, bolest rozlévající se po celém těle sotva vnímal, zatímco v duchu přemýšlel, co vůbec bude dělat, až se z tohohle vzpamatuje. Tady přece nemůže zůstat věčně.
Sotva si zvládl všimnout, že před něho byl položen hrneček s teplým čajem, a tak k němu opatrně vztáhl ruce, aby si alespoň zahřál dlaně, protože na pití a jídlo teď neměl myšlenky. "Hlava," odpověděl potichu první věc, která ho napadla na otázku, co vše ho bolí. Protože kdyby byl ve svém obvyklém stavu, pravděpodobně by Elin jako odpověď dostala seznam podrobně rozepsaných věcí i s anatomickou definicí. A to už někdo sešel po dřevěných schodech, chlapec upíral modrozelené oči do obsahu hrnečku, v němž se houpal bylinný čaj, a když zaslechl známý peskující hlas, s drobným úšklebkem zvedl k dívce hlavu. Kdo by čekal, že se přes léto změní. Byla pořád stejně protivná.
Jakmile zrzka utichla a vydala se k němu, zapřel se rukou o stůl, protože se chtěl zvednout, aby ji vyšel na proti, ale všechna tahle snaha vyšla vniveč, a tak zapadl zpět do židle, než ho objala a on ji zabořil tvář do pyžama a pevně objal kolem pasu. Ať už mezi nimi bylo cokoli, měli se rádi, nenáviděli se, hádali se, provokovali se, pořád mu na ní záleželo a byl rád, že ji vidí. S kamarády byl od konce školy v kontaktu vždy minimálně, letos o to víc kvůli otcově chování a vyhrocené situaci na ministerstvu, proto si vážil každé chvíle, kdy mohl s někým strávit čas, nebo každého řádku, který mohl někomu napsat, nebo si od někoho přečíst.
Nechtěl ji pustit, což bylo vidět i z toho, jak v prstech zaschlých krví svíral látku jejího trička, nehledě na to, že tomu celému pravděpodobně přihlížela Elin, Tova Olssonová a i Kalle a jemu to bylo jedno. "Nic vážnýho," zamumlal, snaže se o úsměv, když se od ní odtáhl a zaklonil k ní hlavu, než se otočil zpět ke svému hrníčku. Konečně se mu trochu toho života vrátilo do tváře.

_________________

Elin Darrelovi starostlivě a zamyšleně přitiskla dlaň na čelo, aby zjistila, jestli nemá horečku, každopádně si nemyslela, že horečka by v tomto případě byla nejhorší problém. Nejenže byl zmlácený, navíc vypadal vyyčerpaně a Merlinví, kdy naposledy jedl nebo pil. Útroby se jí svíraly lítostí, ale věděla, že Darrel by se jenom cítil trapně, kdyby to dala víc najevo, a navíc se teď musela soustředit především na to, aby zlepšila jeho fyzický stav. Povídat si mohli, až se vyspí. Jeho lehké napomenutí ohledně oslovení přešla s lehkým úsměvem a pokývnutím mu dala na znamení, že už to nebude opakovat, i když jí to přišlo roztomilé. Ale zřejmě už to byl mladý muž, a Elin to musela respektovat.
Ginger Darrela objala kolem krku a byolo jí zcela jedno, že Darrel páchne po krvi a potu a že není nejčistší. Co bylo důležité, bylo, že je tu, v bezpečí, a že se o něj její matka s babičkou jistě dokáží postarat. Nečekala sice, že si ji bude držet tak dlouho, každopádně nevzdorovala a lehce ho pohladila po vlasech. Když pak prohlásil, že s ním není nic vážného, a Ginger už se nadechovala, aby mu oznámila, že to tedy vážně vypadá, Elin k ní hodila významným pohledem, a Ginger, ač nechtěla, pusu zase zavřela a posadila se vedle Darrela, každopádně z něj však nespouštěla oči. Šok z té modřiny skoro přes půlku obličeje a z toho, jak slabě Darrel vypadal, a jak málo byl aktivní proti svému normálnímu já, ji dokázal velmi rychle probrat z posledních zbytků spánku, a dokonale nahradil rozmrzelost obavami a starostmi. Jak moc ho to muselo bolet? Měl těch modřin po těle víc? Jak se sem zvládl dostat? Kdo mu to udělal? Minimálně na poslední otázku ji napadala celkem nabízející se odpověď, ale to jí přišlo příliš kruté. Věděla, jaký je jeho otec, tedy alespoň z Darrelova občasného nakousnutí a z toho, jak se dokonale přetvařoval, když byla u Gallů na návštěvě, ale že by byl schopný udělat Darrelovi něco takového?
Elin počkala, až se ti dva přivítají, a pak si vyměnila pohled s Tovou, načež přistoupila k Darrelovi. "Vyléčím tě, jak jen bude v mých silách, ale musíš mi říct, jestli máš... modřiny ještě někde jinde než na obličeji. A myslím to vážně, nemusíš se stydět," řekla co nejvlídněji a lehce se na Darrela usmála, i když to působilo posmutněle, protože ačkoli mezi sebou neměli pokrevní pouto, Elin si Darrela oblíbila a považovala ho takměř za svého syna a trápilo ji, že je v takovémhle stavu, že si musel projít nepochybně něčím strašným a že tomu nemohla zabránit, i když to samozřejmě nebylo možné. Ať už jí Darrel odhalil další zranění či nikoliv, Tova s Elin k tomu přistupovaly takměř profesionálně, bez hnutí svalu, zato Ginger to nesla podstatně hůře a jen se zatnutými zuby zůstala sedět na svém místě. Když Elin Darrelovi zahojila zranění kouzlem, zeptala se jej, jestli se chce umýt, že mu Ginger jistě půjčí nějaké oblečení, dokonce zažertovala, že se nemusí bát, že nevlastní nic růžového. Ať už se Darrel rozhodl jakkoli, dostal na převlečení triko a tepláky po Henrikovi, a pak ho Elin odvedla nahoru do Gingeriny ložnice, kde mu dala lahvičku s Bezesným spánkem. "Potřebuješ si odpočinout, a tady tě nikdo nebude rušit," řekla měkce s úsměvem, počkala až Darrel lektvar vypije, a pak ho mateřsky přikryla a na chvilku si k němu sedla na kraj postele, aby ho něžně pohladila po vlasech. Jakmile lektvar začal působit a Darrelovi se začala zavírat víčka, popřála mu dobrou noc, naposledy se na něj usmála, a pak už tiše vyšla z ložnice a zavřela za sebou dveře.

S tím, že bude mít klid, to Elin myslela naprosto vážně - jak Ginger, tak Kalle, měli zakázáno se byť vyskytnout v horním patře (Kalle protestoval, co by tam asi tak hledal, Ginger naopak, proč tam nesmí). Spolu s Tovou je dokázaly zaúkolovat, tedy především Ginger, protože ji obě dobře znaly, každopádně Ginger je znala také, a věděla, že pokud zákaz poruší, zas tak velký trest ji nečeká. Proto se taky zhruba po čtyřech hodinách při cestě na zahradu, kam měla babičce dojít pro heřmánek, nenápadně ztratila a potichu se vyplížila po schodech nahoru do svého pokoje a potichoučku za sebou zavřela dveře, což bylo spíš pro ty dole, než kvůli Darrelovi, který měl ještě nějakou tu dobu spát, to věděla, protože se o tom Elin s Tovou bavily. Chvíli zůstala stát u dveří, protože jednak byla nervózní, jestli neuslyší kroky zdola, a jednak se potřebovala ujistit, že Darrel spí klidně a že už na tváři opravdu nemá tu strašnou podlitinu. Po té chvilce tichého pozorování vykročila k posteli a potichu, a co nejopatrněji to šlo, si lehla vedle něj, málem zatajovala dech, aby ho neprobudila. Nechtěla mu být přítěží, když se teď prakticky léčil, ale nedokázala se celou tu dobu držet stranou, protože jí na něm záleželo. Chtěla mu vyjádřit podporu, i když o ní nemusel ve výsledku vědět, protože se tu neplánovala zdržet dlouho. Očima se vpíjela do jeho obličeje, pátrajíc po sebemenším náznaku nepokoje, aby mohla ihned zavolat matku nebo babičku, ale Darrel vypadal pokojně, a tak si mohla trochu oddychnout, i když stále cítila, že má kvůli samým starostem sevřený žaludek. Nakonec se opatrně přisunula až k němu, lehla si k němu bokem, aby jej stále měla na očích, a něžně jej chytila za ruku. Chtěla tak zůstat jenom chvilku, aby ji dole nepodezírali, nebo aspoň ne moc, ale ztemnělá místnost a Darrelovo pravidelné oddechování, se kterým se dostavil i známý pocit klidu a bezpečí, který si Ginger nikdy nedokázala vysvětlit, ale Darrel na ni tak prostě působil, a proto ho měla tak ráda, proto jí na něm tolik záleželo, a její mysl pomalu zaplavil spánek.

_________________

Snažil se nevnímat zrzčino zírání, a tak se tupě díval do hrníčku, v němž se houpala tekutina, ve které se odrážela jeho zmlácená tvář. Zamyšleně si sám sebe v odrazu prohlížel a až v tu chvíli si začal pomalu naplno uvědomovat, jak odevzdaně a zničeně musí působit. Byl jako tělo bez duše, hrbil se v zádech, své rozcuchané vlasy měl porůznu slepené, neupravené a podivně zkroucené, nos měl trochu nakřivo a modřina u oka se začínala pomalu víc a víc vybarvovat, až byl Darrel skoro k nepoznání. Skoro se až za sebe styděl, v jakém stavu tam seděl, vypadal naprosto otřesně, choval se naprosto otřesně a byl přítěží pro úplně cizí rodinu. Tovu ani nepozdravil, zajímal se jen o sebe a o své bezpečí. Když tam teď tak unaveně seděl, víčka mu únavou a vyčerpáním padala a sotva se za zavřenými oči ocitla tma, vybavilo se mu několik hrozných zážitků z předešlé noci, měl čas nad tím přemýšlet. Krátce zakroutil hlavou.
"Já se... omlouvám," vyhrkl ze sebe nakonec trochu pomateně, jak zjevně únavou neměl ani sílu přemýšlet, natož srozumitelně mluvit. Látka Gingerina pyžama mu teprve před chvílí proklouzla mezi prsty a když se vedle něho usadila, cítil se hrozně průhledně a zranitelně. Takhle ho v životě neměla vidět. Nikdo neznal vážného Darrela, on byl vtipálek, šašek a bavič. Hyperaktivní magor. Ne troska, která teď u stolu seděla a styděla se za sebe do morku kostí. I z toho důvodu se rozhodl nic neříkat a předstírat neviditelného, i když se všechna pozornost točila kolem něho, což mu unikalo a odehrávalo se to někde vzdáleně od něho, protože Elina slova k němu mělce a pomalu doléhala, stejně tak jako Kallovo zvědavé naříkání a několik zamračených pohledu Tovy Olssonové.
Odevzdaně se stočil oči k paní Olssonové, když k němu přistoupila a zeptala se ho. Darrel se na ní chvíli zamyšleně díval, ne, že by přemýšlel o tom, zda má ukázat i ostatní šrámy, spíše si pomalu v duchu překládal její slova a snažil se porozumět obsahu. A když se tak stalo, pomalu se na židli od stolu odtáhl a rozepnul si mikinu, kterou nechal sklouznout z rukou, než si přetáhl tmavě modré tričko přes hlavu. "Tohle zvládnete vyléčit?" zeptal se, těžko říci, zda to v té tváři měl být náznak úšklebku nebo úsměvu. Nedělalo mu problém sundat si tu přede všemi tričko, Darrelovi zrovna ne.
A pak sklonil zrak ke své hrudi. Když byl tenkrát s Donnou, měl tam velkou modřinu, ta tam dnes už nebyla, respektive se ztrácela v té obrovské podlitině, o proti níž byla ta u Darrelova oka takovou malou drobnůstkou. Sám si myslel, že musí mít zlomená žebra, ale nahlas to nechtěl vyslovovat, aby nezpůsobil žádnou paniku. Vlastně se tvářil dost lhostejně vůči svým zraněným, i když ho vše dost bolelo a nebylo to ani trochu příjemné. Že se mu hůře dýchalo, to bylo vidět z trhavého a dost pomalého zvedání hrudi, nahlas se však Darrel nezmínil.
Jakmile se mu pokusila alespoň částečně Elin zaléčit zranění, Darrel se konečně trochu napil čaje. Nakonec využil příležitosti se trochu opláchnout a oblékl se do oblečení pana Henrika, čemuž se chtíc nechtíc musel pobaveně zašklebit. "Je to jen bezesný spánek?" ujišťoval se trochu paranoidně, když si přebíral lahvičku a zkoumal její obsah. Ale musel uznat, že Elin mu asi nebude chtít ublížit, a tak do sebe nakonec lektvar vyklopil a s očima visícíma stále na ženě se usadil na okraj postele.
"Nevadí vám to?" zeptal se potichu, když tam byli chvíli sami. Těžko říct, co by si počal, kdyby mu Elin odpověděla ano. "Že tu jsem... Jen jak budu moc, odejdu," promluvil dříve, než stačila odpovědět, právě ze strachu, že by potvrdila jeho obavy.
Nakonec si lehl do postele a nechal se přikrýt. Byl tak unavený, že ani neměl sílu rozhlížet se, v jaké místnosti je. Víčka mu klesla okamžitě a než stačil na cokoli pomyslet, usnul tvrdým spánkem.

Několik hodin nevěděl o světě. V zrzčině posteli se zabydlel poměrně rychle, protože když dívka vešla do místnosti, rozvaloval se na ní přesně tak, jak by se to u něho očekávalo. Levá noha mu dokonce trčela z postele, přikrývku měl přitáhlou až pod oči, ruce měl rozpažené. Nechrápal, právě naopak dost nepravidelně oddechoval. Byla to spíš náhoda, že se pomalu přetočil na bok, když si Ginger sedla na postel a následně si k němu lehla, o čemž Darrel neměl sebemenší tušení, takže ten kopanec levou nohou byl čistě omylem. Jakmile se však přestal vrtět, zdálo se, že ho ve spánku vůbec nic netrápí a vypadal opravdu naprosto klidně, spokojeně, jako kdyby ho nic netrápilo. A tak spal několik dalších hodin, zatímco Ginger usnula na proti němu.
Probral se po dlouhé době, žádným prudkým pohybem, nýbrž zničeho nic najednou otevřel oči a první, co viděl, byla záplava rudých vlasů. Vzhledem k tomu, že si kvůli bolesti hlavy dost těžko rozpomínal, zaplavila ho v první chvíli panika a zděšení, ale jakmile se trochu odtáhl, všiml si, že vedle něho leží Ginger a poklidně spí. Víc už se nehnul ani o píď, rukou si podložil hlavu a zamyšleně na ní zůstal koukat, tentokrát s tak vážnou tváří, že se to k němu ani omylem nehodilo. I když se pohledem vpíjel do své kamarádky, myšlenkami byl u úplně jiných věcí, což se mu přeci jen nakonec mihlo v očích a ve tváři, jakmile ztěžka polkl a otočil se na druhý bok, aby se mohl zvednout. Teď, když byl zbaven té největší bolesti, konečně se prospal a omezoval ho snad pouze hlad, se mu myslelo hned jasněji a vše se zdálo být špatně... bez domova, bez rodiny. Co mě to zatraceně napadlo? Úzkostný pocit bezmoci ho zevnitř málem trhal.
Zůstal sedět na kraji posteli, lokty si opřel o kolena, než si vložil hlavu do dlaní a prsty si vjel to hnědých vlasů. Přemýšlel, co bude dál, kde vezme nějaké peníze a kde stráví zbytek prázdnin. Vždyť zde zůstat nemohl, ač měl Olssonovi sebevíc radši. Nehledě na to, že na něho začal pomalu doléhat fakt, že ho takhle surově zmlátil vlastní otec. Fakt, kam všechno to až dospělo...
...kdybych věděl, co z tebe vyroste za lůzu, vlastnoručně bych tě popravil...
To byla nejčastější věta, která mu rezonovala v rozbolavělé hlavě. I když byl Darrel věčný smíšek, bezstarostnost mu kolikrát sršela z očí a všichni jeho život s jeho přístupem považovali za nekonečnou pohodu a zábavu, teď se z ničeho nic otřásl v ramenech a aniž by si uvědomil, že za ním spí Ginger Olssonová, po tvářích mu uteklo několik drobných slz.*

| +

*

_________________

Elin nedbala Darrelových omluv, protože v jejích očích se neměl za co omlouvat, jenom ta žebra jí dělala starosti, každopádně se o to s Tovou postarala a před spánkem mu ono místo ještě namazala hojivou mastí a přikryla obinadlem, aby se mu to dohojilo. Pokud měli kouzelníci v něčem obrovskou výhodu proti mudlům, byly to rychlé způsoby hojení. A žádná z Darrelových ran naštěstí nebyla tak vážná, aby si s tím Olssonovic neporadili. Ujistila chlapce, že mu dává vážně jenom Bezesný spánek, a na jeho obavy jen zavrtěla hlavou a chlácholivě se na něj usmála. "Můžeš tu zůstat jak dlouho budeš chtít, nikdo tě odsud nebude vyhánět. A teď už jdi spát, promluvíme si později," broukla a nechala ho o samotě.
Samozřejmě, že si s Tovou všimly, že Ginger chybí, a taky jim docvaklo, kde se nachází, a proto pak Elin tiše nahlédla do jejího pokoje. Když však viděla, že už oba dva spí, a jak klidně u toho vypadají, nemohla je rušit a tahat svou dceru dolů násilím, protože by jistě způsobila povyk, a tak dveře zase s úsměvem zavřela a šla dolů připravit pořádnou horu jídla, aby bylo připravené, až se Darrel vzbudí.

Ginger mezitím spokojeně spala, a dokonce usnula hlubokým spánkem, protože ji Kalle vytáhl z postele brzy, a protože se jí v blízkosti Darrela vždycky dobře spalo. Nejspíš na to měla vliv chlapcova neustálá bezstarostnost, i když Ginger věděla, že jeho život není tak růžový, jak se může zdát. Dokonce jí hodně ublížil, ale i přesto mu opět začala věřit. Měla ho ráda, dokonce moc, a pro ni jejich přátelství přesahovalo klasické hranice toho slova. Protože jí dokázal prozářit den a dokázal si ji získat, nehledě na to, jak moc uražená nebo nevrlá byla, a protože ona ho chtěla podpořit a být tu pro něj, když to nikdo jiný neudělal.
Vzbouzela se pomalu, kvůli zvláštnímu pocitu, kterým se ukázalo být, že vedle ní už nikdo neležel. Leknutím otevřela oči úplně a opřela se o loket, ale to už si všimla shrbené postavy sedící na kraji postele. Z Darrela viděla jenom záda, ale na jeho postoji bylo něco nepatřičného, a pak si v příšeří všimla, že se celý chvěje. "Dájo?" broukla polohlasně se starostí v hlase a vytáhla se do sedu, aby mu mohla zlehka položit ruku na záda. Neviděla, že Darrel pláče, a ani ho z toho nepodezírala, protože byla příliš krátkou dobu vzhůru, a Darrel přeci nikdy nebrečel. Myslela si, že je mu prostě jenom zima, nebo že ho začal bolet hrudník, nebo hlava, i když její mamka s babičkou dělaly, co mohly, aby mu zranění vyléčily.

_________________

Že se za ním zrzka probrala, pravděpodobně se začala na posteli vrtět a strhla ze sebe přikrývku, vůbec nezaznamenal. Hlava, která mu pukala pod nekonečně se rozprostírající bolestí, byla plná myšlenek a vzpomínek na minulou noc, kterou by snad mohl s přehledem označit za nejhorší ve svém životě. Věděl, že doma z něho zrovna dvakrát radost neměli, otec se se svou nesnášenlivostí netajil a matka byla pokaždé dokonale chladná a nejevila o něho zájem, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že by to někdy mohlo dospět až do této chvíle. Nepřipouštěl si to. Ze dne na den všechno ztratil, ani tak nelitoval svých rodičů, svého domova, faktu, že je teď pravděpodobně bezdomovec, jako že se spíše bál následků. Protože těm teď bude tváří v tvář čelit a Darrel nad nimi do této chvíle nepřemýšlel. Pro něho jak typické... Chtěl utéct z reality, zbavit se toho všeho, už nic takového netrpět, ale ani na chvíli ho nenapadlo, že vzít zodpovědnost za své rozhodnutí bude na tom všem možná vůbec nejtěžší.
Až když mu Ginger položila ruku na záda, překvapeně sebou trhl, jelikož to vůbec nečekal, a rychle natáhl vzduch do nosu, rukami si protřel tvář. "Co chceš?" zeptal se ze začátku docela ostře, jelikož teď by vážně uvítal, kdyby ho tu na okamžik nechala samotného a on si to mohl celé urovnat v hlavě.
Jenže nic takového nehrozilo, a tak zůstal přikovaně sedět na svém místě, promnul si oči a chvíli ještě propaloval podlahu pod sebou, než se pomalu z postele zvedl.
"Necháš mě tu na chvíli? Dorazím za vámi dolů, jen..." pokusil se nasadit svůj typický úsměv, ale vyšla z něho poměrně chabá náhražka, navíc v kombinaci s rudýma očima, které si Darrel naštěstí neuvědomoval a které jasně nasvědčovaly tomu, že brečel, by i sebelepší úsměv vyzníval jako falešný. "Jen... to moje oblečení, myslíš, že už bude suchý?" zeptal se radši rychle, aby zametl tu trapnou situaci, dle něho, pod koberec, protože bylo poměrně neslušné vyhazovat Ginger z vlastního pokoje, ale musela chápat, že chtěl být chvíli sám. Naprosto sám, i když se to strašně styděl přiznat, protože dokonce i Ginger znala jen jeho veselou, bezstarostnou stránku.

_________________

Ginger sebou trhla ve stejném okamžiku jako Darrel a po jeho vyštěknutí ruku zase stáhla, na chvilku celá zaskočená a vylekaná. Samozřejmě se taky automaticky zamračila a pevně stiskla rty v náznaku vzdoru, jak už měla ve zvyku, jenomže tentokrát i ona dokázala pochopit, že Darrel zřejmě neměl v úmyslu být tak prudký a že se mu sem nasalašila sama, takže se na něj hned neobořila, a v tichosti pozorovala, jak se zvedl. Ona nespala pod peřinou, protože jí tu nebývala zima, a navíc ji nechtěla brát Darrelovi, když měl odpočívat, každopádně se zatím z postele nehrnula a vyčkávala, co bude dělat její kamarád.
"Ne," řekla naprosto vážně, když Darrel přestal blábolit o oblečení, čímž ji rozhodně neobalamutil. Svýma bleděmodrýma očima vyhledala jeho zelenomodré a upřeně se na něj dívala, pátrajíc po náznaku nějaké jiné emoce než byla zmatenost. Samozřejmě si nemohla nevšimnout, že má zarudlé oči, i když v pokoji nebylo úplně nejlépe vidět, a fakt, že i stále veselý Dája může někdy brečet, ji dost šokoval, každopádně opět jenom pevněji stiskla rty k sobě a párkrát rychleji zamrkala. "Nechám tě tu teprve až mi řekneš, co se děje. Ve škole mi před odjezdem s Ezrou oba utečete, a on pak...no, to je jedno. Každopádně od tebe nevidim celej měsíc ani slovo, a pak se tu zjevíš před svítáním v takovým stavu... Dájo, udělali ti to doma? Protože babi s mamkou se bavily a..." vychrlila ze sebe, visíc na Darrelovi pohledem, načež se odmlčela v polovině věty a jenom pomalu ustaraně vydechla. "Musel jsi utýct z domova?" zeptala se nakonec na to, co ji tížilo ve skutečnosti, protože díky svému vlastnímu podezření a odposlechnuté polohlasné debatě mezi dospělými si udělala vlastní obrázek a potřebovala vědět, jestli je to tak správně. Tušila, že Darrel se bude pravděpodobně bránit útokem, ale ona to prostě vědět chtěla, byl to její přítel a nechtěla, aby se musel trápit, a už vůbec, aby se musel trápit sám. Jestli se bál, chtěla po něm, aby to přiznal, protože ona se o něj tedy sakramentsky bála. Cítila, jak jí samým rozrušením bije srdce a v očekávání Darrelovy odpovědi se jí málem tajil dech, každopádně stále zůstala sedět na posteli a neudělala k Darrelovi ani krok v obavě, aby ji nevystrkal za dveře.

_________________

Těžko říct, proč si myslel, že Ginger bude mít vůči němu tolik ohleduplnosti, že bez dalších zbytečných otázek, dotazů a řečí prostě opustí místnost a nechá ho tu chvíli samotného. S podmračenou tváří a skloněným pohledem si založil ruce v bok, když svým ne vyvrátila jeho přesvědčení, a nespokojeně se zamračil. Neměl energii hádat se s ní, prosit nebo se snažit ji přesvědčit, aby mu dala hloupých pět minut a že on potom seběhne po schodech dolů, což by rozhodně udělal, protože mu kručelo v žaludku tak, až mu od toho nebylo dobře. Nechápavě nakrčil obočí. Přesně tomuhle se chtěl vyhnout, otázkám, vyzvídání, které ho bude ve stejné, ne-li ve větší míře čekat dole v kuchyni, kdyby mu tak nesmyslně nezáleželo na pár minut o samotě, prostě by se bez váhání otočil a odešel on, když to nemohla udělat Ginger, ale takto zůstal nechápavě stát a dívku před sebou propalovat pohledem. Zcela očividně o tom nechtěl mluvit.
"Já ti neutekl, byl jsem s Jane," vyhrkl okamžitě na dívčina slova, protože to nebyla pravda, že jí utíkal. A zmínka o Ezrovi ho zarazila, dokonce zvědavě nakrčil čelo a když Ginger nedokončila, vybafl netrpělivé: "Co?"
"Já za to nemůžu," rozhodil oběma rukama, aby snad dal důraz na to, že tentokrát v tom je vážně nevinně, "táta nechtěl, abych ti psal. A vůbec, vždyť to sama víš, já bych se ti ozval, kdybych mohl... tak se netvař, že to byla má chyba. A co se bavili? Vy se vůbec nemáte právo bavit o mých soukromých věcech! Chápeš. Co vám je do toho, kde se mi to stalo..." začal se vztekat zcela nepochopitelně a neovladatelně, když několikrát povyskočil na svém místě a rozpřáhl rukama. "A co by mi dělali doma... nebuď hloupá, prosimtě," pokáral ji důrazným hlasem, stále v tom svém stavu dotčenosti a stejně tak rozhazoval rukama, zatímco se do Ginger zabodával pohledem a mhouřil oči. Ale pak to očividně ze vteřiny na vteřinu rychle vzdal, než stačila dívka něco namítnout, pomalu se sesunul vedle ní na postel.
"Jo, udělali. Jo, musel," odpovídal potichu se zamračenou tváří, oči skláněl k podlaze, než se na Gigner podíval. "Tak půjdeš už?" zeptal se naléhavě a tentokrát se vážně nemohla na nic vymluvit, protože na její položené otázky odpověděl, a on doufal, že tentokrát už mu těch pár minut dopřeje, než bude muset sejít dolů a čelit mnohem závažnějším otázkám, než byly tyto dvě.

_________________