Pokud jí někdo mohl dokázat utěšit, byly to právě tyhle dvě. Alespoň to tak vypadalo, podle úsměvu, který ze sebe dokázala vyloudit, jakmile si setřela slzičky, co se jí hromadily v koutcích. Zvláště upřesnění pojmu na perníček jí donutilo rozšířit úsměv do téměř mrzimorských sfér a pojmout tu věc statečně, protože Star říkala, že bude všem líto jí sníst. Havraspárským se musí věřit, že?
"Fakt? Co já si pamatuju, tak v Bradavicích bylo vždycky dost hezkých mladíků..." prohlásila poťouchla Mallory, než jí Isabel propálila pohledem s nadzvednutým obočím. V tu chvíli si tmavovláska odfrkla a zavrtěla hlavou. "No jo, chápu. Jsem paní v očekávání. Čert to vem." Paradoxně to byl právě tenhle přístup, který Isabel nejvíc pomáhal - když viděla svojí sestru lehce znechucenou. Mohla alespoň myslet na její manželství a ne na to své, co na ní čekalo přede dveřmi.
A pak se svět zastavil. Vlastně, ne svět, i když v jistém slova smyslu se to dalo říct i tak. Isabel se nadechla - původně měla v úmyslu vyrovnaně vydechnout, ale vzduch se jí nějak zasekl v krku, divže se zase nerozslzela. Jedna... Dva... Tři... ty to zvládneš, Isabel. No tak! Úsměv! Vdáváš se, ty se vdáváš! Máš nádherné šaty, všichni se na tebe budou koukat, čeká tě krásný život. Jsi čistokrevná, tak se podle toho koukej chovat. Mysli na... děcka... ne ty ne, probůh! Dýně! Ano... ty jsou hezky oranžové, podzim, jablka, čepice - ano čepice, správně, na to se soustřeď. Když tohle zvládneš, koupíš si nové čepice. Klidně i stovky. Ták. Ano, dýchat. Vystoupit, správně. Nechat si od maminky upravit řasenku, správně. Hlavně nenápadně. Úsměv. Ne, do kostela ne! Klid, šup tam s tím. Jede vláček do tunelu, hú. O závoj se nestarej, klid. Kytice, v pohodě, taťka drží pevně... nenech mě spadnout, prosím! Dobrý. Jdi, jdi... Ta hudba se mi vůbec nelíbí! Nemohla bych... třeba... Ne! Jdi. Tak, úsměv. Ženich v pořádku... ale já nechci aby nějaký vůbec byl! Neřešit, usmívat... hele, to vlastně není tak hrozné... pohoda, hlavně nezakopni, perník, mysli na perník, perník, perník... úsměv... Inu, myšlenky to byly vskutku zmatené a zaplašené do kouta, ale Isabel držela. Úsměv, tatínka, slzy v přijatelných mezích. Než se nadála, opora jí pouštěla - mladá skoronevěsta se maličko, téměř neznatelně zakymácela a Kennethovi věnovala pohled, který by byl možná raději neviděl. Usmívala se, to ano, ale nikdo z přítomných nemohl tvrdit, že to byl úsměv šťastný. Na chvíli zavřela oči, snad ve víře, že je otevře a všechno bude pryč - nádech, výdech, otevřít... a Kenneth naproti. V tu chvíli měla opravdu na krajíčku, ale nebyla špatně vychovaná a byla na to koneckonců dost dlouho připravovaná, a tak se vyrovnaně postavila přímo k oltáři. V tu chvíli vypadala jako socha - dokonale čistokrevná.

_________________

Jak jsem se tak dívala na Isabel s Mall, jak si dokázaly zlepšit náladu, ucítila jsem takové to malé bodnutí závisti. Přála bych si mít sestru, která by mi rozuměla. Opravdu.
"Hezcí jsou, ale taky merlinžel idioti," povzdechla jsem si pravdivě směrem k Mall, jejíž komentování mi rozhodně ani jako od budoucí maminky nepřišlo divné. Vždyť se brala stejně jako Isabel, stejně jako jednou já, z rozumu. Z povinnosti. Tak proč by sem tam nemohla ohodnotit třeba takové mužské osazenstvo Bradavic?
Na přemýšlení a případné drbání ale nebyl čas, poněvadž to bylo tady. Ještě jsem vrhla k Isabel povzbudivý pohled, než se všechno dalo do pohybu, a já za doprovodu otce a bratra následovala celé procesí až k místu, kde by (snad) měli čekat svědci, a kde by (doufám) už měl být i Jayden King, kterého měl, tedy aspoň jak jsem vyrozuměla, za svědka Kenneth. No a jako pozdrav muselo stačit pokývnutí, poněvadž v tu chvíli dorazila Isabel... jako dokonale čistokrevná nevěsta. Trochu smutná, ale jinak? Jako by se plačtivý záchvat v kočáře ani neodehrál...
No a když došla Isabel k oltáři, na mě zase začala doléhat vlastní nervozita. A hrozilo, že se asi za chvíli sesunu, poněvadž tu bylo hrozně moc lidí. I tak jsem si ale dodávala odvahy... a čekala.

Mimo herně:
Klidně si Star ovládejte jako NPC. Vážně nevím, jak to na svatbách chodí, so...

_________________

Nervozita se v něm pomalu zvětšovala. I když stál přibitě na svém místě, hladce oholenou tvář měl vážnou a ani v mírně lesknoucích se očích, což bylo zaručeně pouze světlem slunečních paprsků, které dopadaly do kostela skrz přenádherné, barevné vitráže, nebyla poznat ta nervozita a strach, co se v něm teď množil a pomalu narůstal do obrovských rozměrů. V kostele bylo něco přes dvě stě lidí a i přesto by Kenneth teď dočista přísahal na to, že cítí tlukot svého srdce v uších, že slyší vycházet vzduch ze svých plic a že vnímá i to drobné chvění země, když kočár venku před kostelem zastavil a za pomocí svého otce z něho vyšla jeho budoucí manželka. Všechna pozornost se teď stáčela pouze k ní, k otevřeným dveřím, do kterých vešla princezna s milým úsměvem na tváři a modrou kyticí v drobné ruce, a on postával u oltáře, naprosto ohromen a bez povšimnutí ostatních, nervozita se mu rozlévala do celého těla, nemohl věřit, že se pod dobře padnoucí košilí začíná potit a v modrém saku mu začíná být horko, i když v kostele vládlo typické chladno. Nikdo z hostu ani nemukl, i když téměř všem byla v očích vidět ta neskonalá radost, obdiv a ohromení, když nevěsta zavěšená do svého otce kráčela pomalu uličkou a přibližovala se k němu. Každým krokem, kterým se ke Kennethovi přiblížila, se v něm nervozita zabydlovala a on si společně s tím uvědomoval, že tímto opravdu uzavírá jednu kapitolu svého života a načíná tím další, stejně důležitou a snad podobně úspěšnou, jako byla ta poslední. Mělce vydechl, když byla Isabel už téměř u něho. Pokud dnes dopoledne o sobě pochyboval a vracel se myšlenkami k Jocelyn, teď každá myšlenka patřila té překrásné ženě před ním. Byla nádherná, nemusel to ani říkat, z Kennethova prostého pohledu, v němž se odrážel obdiv a hluboká úcta, to šlo vyčíst samo. Drobně semkl tenká ústa, když se Isabel se svým otcem zastavila před ním a on pohlédl vysokému muži do zelených očí.
"Budu vám ji opatrovat," slyšel se mluvit tichým hlasem, než převzal Isabelinu ruku takovým způsobem, jako kdyby byla z porcelánu, a zvedl k ní pomalu oči, dnes poprvé. Pokud v něm teta Suzanne ráno viděla nerozhodného a vyděšeného mládence, teď v očích ostatních připomínal Kenneth dospělého rozhodného muže, jenž udělá pro svou manželku naprosto cokoli, aby byla šťastná, a to i přesto, že vybrat si partnerku pro zbytek života sám nemohl. Ale právě takoví Van Helmontovi byli, tak čistí, tak upřímní, až se tomu ani nechtělo věřit. To vše pouze zvýrazňovala Kennethova laskavá povaha, s kterou by neublížil ani mouše. A že se ostatní občas báli, že na to doplatí. Teď však věnoval Isabel přímý pohled z očí do očí a i když se neusmíval, mohla v jeho tváři postřehnout drobnou sounáležitost, soucit a smíření. Byli v tom spolu a cesta zpět žádná nebyla, proto přistoupil posledním krokem k oltáři a zvedl hrdě hlavu, aby se zadíval na muže, jenž ho měl dnešní slunečné dopoledne oddat. Muž mluvil dlouze, tyhle ceremonie čistokrevných kouzelníků, kteří si zakládají na tradicích a zvycích většinou žádají hodně trpělivosti, ale ta dnes Kennethovi nechyběla. Právě naopak byl rád, když vyřčení slibu stále nepřicházelo a on mohl pouze klidně stát, mělce dýchat a rozhodně svírat Isabelinu ruku. Skoro zapomněl, že má za zády dvě stě lidí, kteří tomu dojatě přihlíží. A pak hlas oddávajícího pomalu klesl a on mírným přikývnutím pokynul mladému muži, aby pronesl slib. Kennethovi se v tu chvíli nervozitou málem zastavilo srdce, bolestně se sevřelo určitě, a než po pár vteřinách pevným a hlasitým hlasem bez jediného zachvění promluvil, před očima si promítl přesně to, co si o této chvíli říkali.
"Ve jménu božím a všeho co je svaté, já, Kenneth Fillipe Rhobert Van Helmont, beru si tebe, Isabel Cameron Morganová, za svou ženu, abys byla matkou mých dětí, abys v mém srdci byla mi společnicí a abychom od teď sdíleli společnou cestu naším životem. Před bohem i všemi přítomnými přísahám, že ti budu věrným a oddaným manželem, u kterého nalezneš lásku, podporu, pochopení a ochranu. Od teď až dokonce našich životů budu kráčet po tvém boku, budu tě milovat a pečovat o tebe, sdílet s tebou radost i zármutek. Budu s tebou čelit všemu, co nám život přinese,“ vydechl a na okamžik přivřel oči. Věděl, že to řekl dobře, a část strachu z něho náhle opadla. Jeho hlas se ještě pár vteřin potom, co dokončil poslední slabiku, rozléhal kostelem, než se také pomalu vytratil a nastalo zase hluboké ticho. Řada byla na Isabel.

_________________

| +

Starší muž, předávajíce své dítě do rukou manžela, měl v očích odraz tendencí držet a nepustit, stačil ovšem jeden Kennethův přímý pohled, aby Alexander Morgan zlehka kývl hlavou a předal ručku své princezničky do jistějších rukou. A na Isabel, která podporu potřebovala víc, než kdy dřív, Kennethův pohled působil úplně stejně. V tu chvíli - poprvé a doufejme, že ne naposledy - opravdu viděla skvělého člověka, který bude skvělým manželem, skvělým otcem a skvělým přítelem. Možná si ho nevybrala sama, ale i tak jednoznačně byl dobrou volbou. A rozhodně mu to slušelo, že.
Isabel se s tím vším oficiálně smířila. Bylo to znát v jejích očích, když svému nastávajícímu někam tam nahoru oplácela pohled, a věděla to i ona sama - výjimečně o sobě něco věděla dřív, než jí to řekla její sestra, něco muselo špatně - když se stavěla k oltáři po boku muže, se kterým takhle měla stát celý život. S mužem, se kterým měla každé ráno usedat k snídani, kterou jim udělá nějaký skřítek. S Kennethem Van Helmontem, který je schopný sehnat jí dinosaura, když se její myšlenky otřou o přání, kde bude slovo dinosaurus obsaženo. Což rozhodně neznělo špatně, hele! Muže, který je oddával, naprosto ignorovala - kdyby měla se slibem začínat první, asi by do ní musel někdo kopnout, aby jí docvaklo, co se po ní chce. Naštěstí pro ni a její šaty tohle náleželo Kennethovi, který ji probral z proudu myšlenek. Nádech. Výdech. Máš čas, ale připrav se. Slib umíš. Zvládneš to. Hlavně mysli. A pak na ni přišla řada. Pořádně v ní hrklo, když si uvědomila, že zazněla poslední slova, a krátce zamrkala, aby si všechno pořádně srovnala před očima. A pak se v kostele rozezněl její hlas. "Ve jménu božím a všeho co je svaté, já, Isabel Cameron Priscilla Morganová, beru si tebe, Kennethe Fillipe Rhoberte Van Helmonte, za svého muže, abys byl otcem mých dětí, abys v mém srdci byl mi společníkem a abychom od teď sdíleli společnou cestu naším životem. Před bohem i všemi přítomnými přísahám, že ti budu věrnou a oddanou manželkou, u které nalezneš lásku, podporu, pochopení a ochranu. Od teď až dokonce našich životů budu kráčet po tvém boku, budu tě milovat a pečovat o tebe, sdílet s tebou radost i zármutek. Budu s tebou čelit všemu, co nám život přinese,“ dokončila - na její tváři byla úleva znát opravdu dost dobře. V tu chvíli byla za Kennetha po svém boku opravdu ráda.

_________________

Hnědé oči pomalu na okamžik sklonil, když slib skálopevným hlasem odříkal, ač se v duchu chvěl nervozitou a strachem ho šimralo v zátylku a podél páteře pod košilí. Ale oddechl si, což možná hosté v katedrále mohli zahlédnout, když Kennethova napjatá ramena pomalu s hlubokým výdechem klesla a prostor pro odříkání slibu dostala Isabel. Ze začátku se na ní nedíval, do morku kostí tušil, že je ohromně nervózní a nechtěl onu nervozitu zvyšovat tím, že na ní bude viset pozorným pohledem, proto se zpříma díval na oddávajícího na proti sobě a čekal, až k němu dolehne dívčin hlas. Netrvalo to dlouho, ale i přesto měl Kenneth v těch několika krátkých vteřinách možnost přemýšlet nad tím, co vyřčení dvou slibů pro ně dva teď znamená. Konec starého života, začátek nového... a každé dívčino slovo se mu pomalu a stále více zarývalo do ušních bubínků, zatímco se Kennethovi zrychloval tlukot srdce a on si uvědomil, že tímto ztrácí veškerou pevnou půdu pod nohama, kterou považoval za své dětství, nevinnost a naivitu. Teď už se nebude moci na nic vymlouvat, ne že by to Kenneth míval dříve ve zvyku, ale i tak občas padla slova narážející na jeho věk, nevědomost, nebo naivitu. Teď už tohle hrozit nebude, bude mít vlastní rodinu, za kterou bude muset bojovat. Bude si muset stát za svými rozhodnutími a za svými chybami. Po chvíli k Isabel sklonil pohled, když dlouhý slib dokončovala a on se v duchu drobně spokojeně pousmál, když i ona to zvládla naprosto skvěle a ani se nezadrhla. Hlavou mu prolétlo, že tu nejtěžší věc mají za sebou, a tak odvrátil zrak k muži před nimi a poslouchal jeho další slova.
Vzápětí, pár vteřin poté, co byla vyřčena všechna přání a všechny přísahy, přišla na řadu záležitost s prstýnky. Když měl vztáhnout ruku k prstýnkům, měl pocit, že se mu dlaně nekontrolovatelně roztřesou, ale jak se zdálo, Kenneth dnes oplýval neuvěřitelnou sebekontrolou, tudíž se ani tato obava nenaplnila. Do prstů uchopil prsten, jenž byl určen pro jeho za-pár-vteřin manželku, a ladně, velmi křehce chytl dívčinu dlaň, než prstýnek navlíkl na prst, kam patřil. S pohledem a drobným pozvednutím koutků, které mohla postřehnout pouze Isabel, do dívčiných očí se ujistil, že je vše v pořádku a sám nastavil ruku, aby mohla tento proces zopakovat.
Pomalu se blížila chvíle, které se Kenneth začal obávat snad více, než manželských slibů. Prvního novomanželského polibku... tohle s Isabel v životě neřešili, nemluvili o tom, asi proto, že to pro oba musela být dost intimní věc a měli k sobě blízko asi tolik, jako dobří přátelé. Nic víc mezi nimi nebylo, žádná chemie, žádná planoucí láska, která by jim v tuhle životní chvíli vháněla slzy do očí. A když měl i Kenneth prstýnek na své ruce, oddávající pokynul, aby si dali první manželský polibek. Kenneth na sobě nechtěl dát najevo určitou nervozitu, o což se snažil celou dobu a nehodlal to posledních pár vteřin obřadu pokazit, ale i tak zůstal ještě chvíli kamenně na místě stát a pozorovat kněze ve slavnostním hábitu před sebou, než se pomalu stočil k Isabel a pohlédl jí do očí. Byl to už skoro rok, co naposled někoho políbil, Jocelyn. Tak stálý byl ve svých citech. A teď měl udělat něco, s čím jeho srdce nesouhlasilo. Ale cesty zpět nebylo a on doslova cítil propalující pohled svého otce v zádech, zatímco se dívce přes závoj díval do očí a ještě několik úctyhodných vteřin vyčkával. Zbrklost, to nebyla Kennethova vlastnost, proto do konečků prstů zvedl Isabelin závoj, než ruce spustil a samovolně ji chytl za dlaň, prsty propletl s těmi jejími, což udělal přesně ve chvíli, když se k ní pomalu sklonil a s přivřenými oči ji políbil.
Věděl, že i když tohle on nechce, chce to většina těch lidí za nimi, kteří se na ně spokojeně dívali a uculovali se. Věděl, že otec se teď tetelí blahem a až teď z něho spadla všechna nervozita, protože tu stále bylo riziko, že Kenneth se na poslední chvíli vzbouří a odmítne si Isabel vzít. Ale on to neudělal, byl poslušný jako beránek, proto se teď Walter Van Helmont spokojeně se zadostiučiněním uculoval a pozoroval pyšně scénu před sebou. Když se Kenneth odtáhl, byl čas na podepisování dokumentů, a tak dostali i svědci prostor pro to vystřihnout na pergamenu svůj autogram.

_________________

| +

Zatímco Kenneth oplýval skutečně obdivuhodným sebeovládáním, Isabel se při navlékání prstýnků ruce třásly neskutečně. Až se bála, že zlatý kroužek pro Kena upustí - a lhala by, kdyby řekla, že by jí mrzelo, kdyby se tak skutečně stalo. Třeba by pak všem kvůli trapasu museli vymazat paměť a ona by měla víc času na přípravu... jenže prsten se k zemi neskutálel, a tak nezbývalo než ho navléct na prsteník svého přítele. V tu chvíli si připadala hrozně zlá, jako by kazila život někomu, na kom jí velmi záleželo, během pár minut. Musí mě nenávidět... blesklo jí hlavou uvědoměle a donutilo jí to k zkoumavému pohledu z očí do očí. To, co viděla, ji překvapilo - a svým způsobem si Kennetha začala vážit i jinak, než doposud. Nedokázala sice vyjádřit slovy, jak - rozhodně to nebyla láska, spíš jakýsi... záchvěv souznění. A to pro ni znamenalo hodně. Rozhodně se na tom dalo stavět lépe, než na přátelství.
Pomalu se blížil konec obřadu, přičemž blondýnčiny myšlenky se točily okolo toho, že teď už doopravdy nelze utéct. Byla téměř vdanou paní, na prstě měla téže prsten, co její protějšek a cítila stovky oči upřené na svůj zátylek. Ti všichni tam byli proto, aby viděli největší svatbu, co snad zařídit šla, aby se blýskli, aby si pobrečeli, zavzpomínali, aby neurazili... všichni tam vzadu seděli, v zimě pro kostel tolik typické, a čekali na poslední stvrzení svazku manželského. Polibek. Všichni dojednoho po ní chtěli jedno - aby políbila mladíka, kterého nemilovala. V tu chvíli je nenáviděla. Byli to sobečtí pokrytci... ostatně, celá ta čistokrevná záležitost byla sobectvím nasáklá. Isabel se poprvé za dlouhou dobu udělalo špatně od žaludku, když se k ní skláněl. Litovala sebe, jeho, jejich oddávajícího a i svědky, kteří to pak celé měli ještě podepsat. Na mrzimorku trochu moc negativních pocitů najednou. A pak tu byl polibek samotný - Kennethovi nemohlo ujít, že jeho dlaně tiskla víc, než bylo nutné, přičemž pro jistotu hnědozelené oči zavřela úplně, aby zamezila slzám, které se už zase hlásily o své místo na slunci. A to si myslela, že je vyrovnanost sama.
Když se od ní Kenneth odtáhl, otevření kukadel jí donutilo k rychlému zamrkání; svým zvláštním způsobem ale pociťovala hrdost. Protože to dokázala. Neudělala rodině ostudu a provdala se do jedné z nejvýznamnějších rodin Británie. Stala se opravdovou čistokrevnou kouzelnicí - ano, trpěla pro to, a ne zrovna málo, ale... byla schopná udělat to, na co jí doma odmala připravovali.

_________________

Jordan Kingová opětovala Brantonovi shovívavý úsměv, protože znala svou dceru, ale pořád to bylo její dítě, a potomek Kingů, a neviděla ráda, že si z ní její manžel na veřejnosti tak utahuje. Zasahovat však také nikterak nehodlala, protože Gloriinou povinností bylo přinést jejímu manželství potomky, a to se zatím nestalo, což Kingovi považovali za velké selhání, a Gloria to věděla, a proto byla čím dál nesnesitelnější a vynervovanější.
"To by bylo víc než skvělé! Ale hlavní je, aby byla Mallory i to miminko v pořádku," usmál se Charles a s lehce povytaženým obočím se spolu s Brentonem otočil ke své sestře, která to se svým manželem neměla vůbec lehké, a Charles byl skrytě velmi rád, že to Brenton tak dobře zvládá. Slíbil si, že se za ním někdy staví s kvalitní flaškou whiskey. Gloria si naproti všemu očekávání dokázala udržet tvář, i když jí po Brentonově dotazu potemněla tvář a z očí jí sršely blesky, kvůli čemuž by služebné utekly s pláčem. "Ale můj milovaný, neříkej, že bys nebyl rád i za syna. Nebo je u vás zvykem, že druhá linie potomky nepotřebuje?" odtušila se sladkým úsměvem, v očích bodavý výraz výsměchu, a svému muži v duchu popřála, aby se na tom svém chlebíčku zadusil.

Jayden pomalu kráčel Kennethovi po boku, a stejně jako jeho příteli, i on se pobaveně pousmál nad osudem jejich sourozenců. "To je jenom dobře. Mám podezření, že kdyby byl jen trochu jiný, má sestra by ho utýrala k smrti. Ale být tebou, tak si odteď hlídám pití," řekl a významně se na Kennetha zadíval, ale pak se mu rty zase roztáhly do úsměvu. Nemyslel si, že by Gloria zašla tak daleko, aby si začala hrát na pletichářku hodnou středověkých králů a královen a jala se odstranit svou domělou hrozbu tímto způsobem. Nebo v to minimálně doufal. Když se pak Kenneth zarazil, Jayden se zastavil s ním a jenom lehce povytáhl obočí, načež se spokojeně usmál, protože toto chtěl opravdu slyšet. Každopádně to věru nic neměnilo na Kennethově situaci, a tak už ho Jay nechal, a jenom jim s Isabel přál, aby si k sobě našli cestu. Upřímně neviděl nic špatného ani složitého na tom vzít si kamarádku, navíc, když byly obě strany pohledné a dobře spolu vycházely, ale dnešní nastávající to zřejmě viděli jinak, a Jayden nebyl osobou, která jim měla promlouvat do duše.
"Jistě, Gia by návštěvu jistě ocenila," stihl ještě souhlasit s Kennethovým návrhem, když už se do sálu začli hrnout hosté a brzy na to se u nich objevil Brenton. "Hodně štěstí," popřál Kennethovi Jayden a poplácal ho po zádech, než se od něj odloučil a šel se postavit na udané místo pro svědky. Věděl, jaký je to pocit, čekat před zraky všech u oltáře na svou nastávající, jenomže narozdíl od Kennetha v tu dobu z mysli vytlačil všechny okolnosti a soustředil se jenom na to, že se ve dveřích za chvilku objeví Georgiana v překrásných šatech zářící víc než kdy jindy, a že bude od toho dne jen a jen jeho.

Po chvíli už před dveřmi kostela zastavil nevěstin kočár a Jayden letmým úsměvem přivítal druhou svědkyni, slečnu Morganovou, než naposledy zkontroloval, jak je na tom Kenneth, a pak už spolu s celým osazenstvem kostela upřel pohled ke vchodu, kde právě z kočáru vystupovala Isabel a v doprovodu svého otce do zvuku hudby kráčela ke svému budoucímu manželovi. Jayden, stejně jako pravděpodobně alespoň půlka kostela, se do poslední chvíe obával, že to jeden z nich vzdá, že odmítnou pokračovat v obřadě a že odsud Isabel odběhne v slzách, ale nestalo se tak. Novomanželé složili slib, vyměnili si prstýnky a stvrdili sňatek polibkem, i když Jaydenovi z takové blízkosti neušlo, jak křečovitě se Isabel Kennetha drží.
Způsoby velely, aby po manželích smlouvu podepsali i oni se Stargazer, a tak Jayden mladší dívce nabídl rámě, aby ji doprovodil ke stolku s pergamenem. Podepisovali, že novomanželé se berou dobrovolně a ne z donucení, což bylo značně ironické, ale byli čistokrevní, a bylo u nich spíš výjimkou, když někomu dovolili vzít se z lásky. Jayden si byl vědom svého štěstí a byl za to také náležitě vděčný, jenomže ani sňatek z lásky z něj nesundal břímě člena čistokrevné vrstvy a povinností s tím spojenými. Vzal do ruky brk a u příslušné kolonky se krasopisně podepsal, načež brk podal Stargazer. Když byli hotovi, opět se od stupínku vzdálil, a pak už nic nebránilo svatebčanům v radování se.

_________________

Měla jsem co dělat, abych neomdlela, nebo si aspoň nervózně nezačala okusovat upravené nehty, když došlo na pronášení manželských slibů. Vypadalo to najednou všechno tak děsně... idylicky. Jako by se oba dva smířili s osudem, který jim byl stanoven v den narození, jako by zjistili, že vlastně dopadli dobře. A mně se celou dobu hlavou honily myšlenky nejen na to, že za chvíli přijde řada na mě s čímkoliv, co to vlastně svědkové na svatbách dělají, a že to bude znamenat pohledy všech těch lidí v kostele, a tudíž pravděpodobně něco tak hrozně trapného jako omdlení. Mnohem více místa v mé hlavě kupodivu v tu chvíli zabíralo uvědomování si, že tohle, přesně tohle, zanedlouho určitě čeká i mě samotnou. A že nemusím mít takové štěstí a chytit někoho, kdo byl aspoň můj kamarád. Poněvadž v takovém případě by sis musela brát Queena nebo McTreeovou, a to se vážně nestane. Najednou jsem se viděla před oltářem sama, oděná celá v bílém, a po mém boku postavu nejasných, rozmazaných rysů - mého nastávajícího, který ještě neměl jméno. A o kterém jsem věděla, že jsem mu naprosto ukradená jak já, tak moje momentální děsivá nervozita, která pomalu ale jistě ústila v očekávanou ztrátu vědomí, jakmile se po mě chtěla, abych vyslovila prosté ano... Ještě jsem netušila, jak blízko je tahle představa mojí skutečné budoucnosti, ale byla pro mě dost děsivá na to, aby mojí nervozitu posunula na téměř nesnesitelnou mez.
No tak, uklidni se, nejsi tady kvůli sobě, připomněla jsem si, takže když přišel čas na podepisování, vlastně krom trochu třesoucích se rukou, jsem nevykazovala navenek tolik znaků nervozity, a povedlo se mi dokonce onu listinu podepsat na správném místě. Možná mi trochu pomohl i sám Jayden King, který z mého pohledu nejspíš nervozitu vycítil a nabídnutím rámě zabránil pohromě. Tak či tak, jakmile bylo podepsáno, vzdálila jsem se s myšlenkou co nejdříve někam zmizet, neviděná, zatímco svatebčané budou slavit...

_________________

Posledních pár vteřin, během kterých mohl z téhle celé situace vycouvat, uběhlo v krátkém sledu jemného polibku. Když se Kenneth odtahoval a s kamennou tváří, avšak starostlivým pohledem si prohlížel svou novomanželku, musel zapomenout na všechnu bezmoc a nespravedlnost, které poslední měsíce cítil. Čas zapomenout na minulost a začít tvořit řádnou budoucnost, to teď oba měli za další povinnost, která se před nimi tyčila jako další vzdálená výzva. Přeci jen se přinutil k drobnému úsměvu, stisk dlaně dívce opětoval. Jakmile bylo vše podepsáno a tím dokonána poslední formalita, která novomanžele v kostele držela, mohli se pomalu otočit k východu a klidným krokem zamířit k vratům, před nimiž na ně čekal kočár, kterým Isabel dorazila.
Po obřadu následovala honosná hostina, kam už však byli pozváni pouze vyvolení a bylo všeobecně očekávané, že na slavnostní svatební oběd se dostali opravdu pouze ti úzce spjatí s rodinou. Dalo se to tudíž nazvat takovým rodinným menším obědem, jehož se účastnila pochopitelně celá rodina Van Helmontových, Morganových, Kingových a dalších...
Večer už se nesl v odlehčeném duchu, následovala uvolněná oslava v útrobách Helmontského sídla, jehož hlavní sál dnes dýchal svatební atmosférou a i on mohl slibně konkurovat dnešním nejkrásnějším místům, která se pro svatbu hodila. Kouzelníci dokážou pomocí magie neobyčejné věci a i dnešní den tomu byl důkazem. Taneční plocha byla neobyčejně velká, aby se na ní vešly všechny páry, které toužily po tanci na klidnou a milou hudbu, kterou vyhrával orchestr na menším mezi patře na okraji samotného sálu, díky čemuž se sympatické melodie roznášely po celé místnosti. Na okraji sálu byly dlouhé stoly s nejrůznějším občerstvením. Kdo toužil po klasice, nalezl klasiku v podobě pečených kuřat, těstovinových salátů nebo sladkých svatebních zákusků, kdo měl dnes o něco mlsnější jazýček a chtěl ochutnat něco méně obvyklého, mohl se zastavit u stolu s exotickými příchutěmi, mezi nimiž si museli najít své i ti nejnáročnější požitkáři. Přímo na druhé straně obrovského sálu bylo potom několik kulatých bílých stolků, kam se mohli hosté usadit, poprosit obsluhu o něco dobrého k pití a popovídat si s ostatními, nebo si pouze odpočinout od tance. A pokud na někoho sál začínal působit stísněně, nebo zatoužil po čerstvém vzduchu a dobrému doutníku, mohl vyjít velkými prosklenými dveřmi na terasu, z které se po pár mramorových schodech dalo sejít do nekonečných, kvetoucích zahrad.
Kenneth se s drobným úsměvem přitočil k Isabele, když dorazili do síně a první tanec patřil novomanželům. "Půjdeme?" usmál se drobně, když si dívku prohlédl a následně pomalým krokem, aby mu na podpatcích stačila, zamířil do středu parketu. Už ani nevnímal desítky pohledů, které se k nim teď stáčely. Zastavil se před dívkou a zaujal taneční postavení, než počkal, až se mu za zády ozve pomalá, klidná hudba. Chvíli tančil potichu, soustředil se na taneční kroky a ani si nerozpomenul, že tu tak skoro před dvěma lety tančil s Jocelyn. Hrozně rychle to utíkalo... "Mám pro tebe překvapení," promluvil po chvíli, když mu v koutcích zacukalo a ustoupil od ní, aby mohla udělat otočku. A i když se s tím dost těžko smiřoval, teď už vypadal naprosto smířeně a snad mu šlo v očích zahlédnout i několik natěšených jiskřiček, až Isabelle konečně ukáže, co pro ni nachystal.

Brenton mezitím stíhal diskutovat se všemi svými známými a přáteli, které dlouho neviděl a kteří si do Helmontu našli cestu kvůli svatbě jeho bratra. Kromě toho už stačil ochutnat několik těch vybraných specialit na exotickém stole, a když se za pár okamžiků přitočil ke Glorii s tácem opečených malých chobotniček, spokojeně se uculoval. "Přestaň už se tvářit tak nevraživě a nabídni si," vytáhl k ní naprosto vážně obočí. Zdržoval se veškerého humoru, protože během dne už pochopil, že dnes Glorie (jako vždy) není příjemně naladěná a nebylo dobré ji provokovat. "Nebo alespoň víno? Šampaňské?" snažil se své drahé manželce něco vnutit, aniž by uvažoval nad tím, že by si do toho pití zasloužila jed. "Ale sluší jim to, že?" zabloudil pohledem k tančícímu Kennethovi s Isabel, když se konečně zastavil vedle Glorie a sám si na vidličku napíchl jednu chobotničku.

Suzanne Van Helmontová se procházela podél jednoho stolu, svíraje v ruce skleničku dobrého vína, když zahlédla Stargazer Moganovou, kterak postává o kus dál. Drobně se pousmála a nabídla si svatební koláček, který stačila sníst ještě dříve, než se klidně zařadila vedle Stargazer a pohlédla směrem k parketu, kde tančili novomanželé a kam se brzo připojí i další páry. "Ani jsem nečekala, že ten den tak rychle uteče," pousmála se vlídně směrem k parketu, i když mluvila k dívce po své pravici, což vyplynulo vzápětí, když se na Stargazer podívala. "Ani jsme neměli čas se představit, jsem Suzanne, Kennethova teta, vy budete Stargazer Morganová, že ano?" ujišťovala se, i když splést se bylo téměř nemožné, když dívka vedle ní byla svědkem Isabel a tudíž byla v kostele na očích všem stejně, jako novomanželé. "Už jsem o vás slyšela," přiznala se s úsměvem a napila se krátce ze sklenice, v níž měla červené víno. "Také jsem chodila do Havraspáru, ale to už bylo věru dávno. Za tu dobu se to muselo v Bradavicích hodně změnit," mluvila, jako kdyby navštěvovala školu čar a kouzel v předminulém století, i když to bylo teprve něco málo přes dvacet let.

Z Kennethova otce, věčně přísného a autoritativního muže spadla všechna nervozita a strach, že se něco na poslední chvíli pokazí a Kenneth se neožení, a tak si hned po obřadu dopřál pár skleniček dobrého alkoholu, aby podpořil úlevu a mohl si už zbytek svatby užít bez jakýchkoli zábran. Proto nebylo divu, že už krátce po začátku večerní slavnosti byl v náladě a se širokým úsměvem se pohyboval mezi ostatními a s každými se dával do řeči. A tak se dostal i k manželům Kingovým, na které se usmál, drže skleničku whiskey v ruce, a pozorným pohledem si prohlédl Jordan, které to dnes velmi slušelo. Walter snad ani nemusel skládat slovní komplimenty, protože jeho pohled hovořil za vše. "Tak co říkáte, můžeme už konečně uzavřít sázky na vnoučata?" usmál se uvolněně k Geraldovi s Jordan a pokud se tam někde vyskytoval i Charles, Walter k němu stočil pobavený pohled. "U tebe už víme, žes to vyhrál, každopádně, kdo bude další?" narážel na své dva syny. I když mu za normálních situacích dělal Brenton starosti, protože byl s Glorií téměř rok a nezdálo se, že by se chystali mít děti, tentokrát se dovoloval to drobně odlehčit.
"Waltere, tak moc bych se neunáhloval," ozvalo se za ním, když se ke skupince přidal i Demarcus a s drobným přikývnutím se pousmál na všechny přítomné, "doutník, pánové?" pozvedl zlatou krabičku a po všech se podíval, než sklouzl pohledem k Walterovi, který decentně rukou odmítl.
"Jordan, zatančila byste si?" odložil prázdnou skleničku na stůl a zabloudil pohledem k Geraldovi, zda mu to nebude pro jednou vadit, o čemž silně pochyboval.

_________________

| +

Dokázala to - provdala se jako správná čistokrevná do velmi významné rodiny, přesně tak, jak si její rodiče odjakživa přáli. Splnila to, co se od ní očekávalo. Kupodivu cítila jakýsi druh uspokojení, protože k tomu byla koneckonců směrována celý svůj život. Dostála povinnosti, která se vázala k jejímu jménu, teď už dívčímu. Tedy, alespoň z části, jak si rychle uvědomila. Teď před ní byl mnohem obtížnější a srdceryvnější úkol, ač se to nemuselo zdát. Všichni, celé dva rody, teď jistojistě nejvíc doufali v dědice - a bylo na ní a jejím novopečeném manželovi, aby s tím něco udělali. Snad tohle uvědomění donutilo Isabel k soucitnému úsměvu, který věnovala Kennethovi, jako by se tahle zapeklitá životní situace netýkala rovným dílem i jí. To byl asi ten Mrzimor v krvi.
Ke svému vlastnímu údivu oběd přežila s úsměvem na rtech, rodiče na ni mohli být právem hrdí. A taky si mohli oddechnout, protože, jak věděli, Isabel se neuměla a ani nechtěla přetvařovat, a tak se z jejího pohledu dalo lehce vyčíst, že víc než cokoli jiného si oddechla, že už to má za sebou.
S podobným klidem se poté postavila i k večerní oslavě. Držela se v blízkosti svého muže, usmívala se, zkrátka vypadala tak, jak by v očích veřejnosti šťastná novomanželka vypadat měla. Jen ve chvílích, kdy se odvracela od Kennetha, mohla vypadat trochu přešle - to se ale dalo s klidem připsat vyčerpávajícímu dni.
První tanec s mužem, se kterým stráví - jak zvláštně to znělo, když na to pomyslela - zbytek života, musel pro ostatní vypadat dokonale. Isabel si toho byla vědoma a dovolila si tak chvilku nevěnovat pozornost Kennethovi, ale převážně krokům a rovným zádům. Až po chvíli, kdy si začala být konečně více jistá v střevíčkách, znovu zaostřila na mladíkovu tvář. Další úsměv pak nepatřil obecenstvu, nýbrž jemu. A byl to úsměv skrz naskrz pobavený. "Vážně? V tom případě už se nemůžu dočkat - víš, jak miluju překvapení," poreferovala Kennetha tlumeně a přihodila zářivý úsměv. Kdo by dokázal nezářit, když na něj čekalo překvapení?

Mallory mezitím půlila pozornost mezi dvě věci - občerstvení a Charlese. A úplně nejraději byla, když se mohla věnovat oběma věcem najednou. Na příbuzné, kteří měli neustále tendence přicházet a žulit se na její břicho, se vřele usmívala, aby jim pak uvnitř své mysli mohla sprostě nadávat. Bylo to tak typicky čistokrevné, tvářit se mile a divže neslintat nad nenarozeným Kingátkem, ale Mallory si byla víc než jistá, že všechny zajímá spíš to, jestli to bude dědic a jestli půjde ho oženit s Mařenkou od králice Alice.
Po chvíli distingovaného žraní všeho, co se vyskytovalo v její přítomnosti, na chvilku s úsměvem a polibkem opustila Charlese, aby se přitočila k drahé Gaze, u které ani její rýpavá osoba nepočítala s přetvářkou. "Drahá Gaze," začala a ukousla si z jablečné rolky, která byla tak sladká, že by to zabilo celý Jigglypuff, "teď jsi na řadě, hmm?" dokončila zlomyslně, než odstranila rolku z povrchu zemského definitivně. Docela se při tom bavila.

_________________