Ron se zamračil, protože si uvědomoval, že má jeho společnice pravdu. „Já vím,“ přikývl. „Obvykle jsem opatrnější,“ dodal a zkoumavě si Ashley prohlédl, jako by uvažoval, zda ho poběží někam udat, nebo ne. Nevypadala tak, ale to neznamenalo, že to není nějaká ministerská mrcha, co si hraje na unavenou lékouzelnici od Munga. Když správně odhadla, že Sybille zná, Ron se na ni zadíval a nakonec dal přikývnutím najevo, že má pravdu. „Znám. Je to moje spolužačka a kamarádka,“ a bývalá přítelkyně, ale to nikdo nevědět nemusel. Sybille ve skutečnosti byla víc, než kamarádka, ale ve znovuzrození jejich vztahu už Ron dávno nedoufal, přenesl se přes to. Nechtěl se vracet k něčemu, co už bylo skoro zapomenuto. Zatvářil se vděčně, když se ho Ashley pokusila povzbudit, a přikývl. Chtěl věřit tomu, že je Syb v pořádku, bylo to jednodušší, než se obávat, že se někde toulá sama, vyděšená a bezmocná. Dopil whiskey a odsunul od sebe sklenku dál. Na němý dotaz hostinského, zda si dá ještě, zakroutil hlavou – nechtěl být hned ráno namol.
Lékouzelnici očividně nestačila jednoduchá odpověď, že dostudoval, a tak rezignoval. Prostě jí to řekne a bude doufat, že si nebude myslet, že je na straně ministerstva a že ji teď hned zabásne za to, co tu říkala. Ostatně odstrašit tak milou duši by byla věčná škoda. „Vlastně jsem... v zácviku na bystrozora,“ přiznal po chvilce úvah. „Ale nepatřím k těm ministerským idiotům bez mozku,“ dodal potichu, skoro šeptem, a dlouze se na ni zadíval. Ne, Ron rozhodně nebyl z těch, co by lezli ministrovi do zadku a chytali kouzelníky jenom proto, že jsou mudlovského původu a nelíbí se jim, jak s nimi ministerstvo zachází. „Ron," představil se na závěr na oplátku a stiskl Ashley podávanou ruku.

_________________

„Měl byste být, byla by vás škoda,“ sdělila Aaronovi s úsměvem, kterým opravdu nešetřila, ale možná za to mohla zčásti i únava, protože teď by byla schopná se uculit do tváře i samotnému ministrovi. Když jí Ron vysvětlil, odkud slečnu z novin zná, zatvářila se soucitně. Nechtěla se do těch záležitostí moc vrtat, ale tady alespoň měla pocit, že by mohla trochu pomoci, a pomáhání byl v podstatě její životní úděl. „Má přátele mezi hodnými lidmi, určitě je v bezpečí,“ ujistila ho teď Ash už o poznání přesvědčivěji a chvilku zvažovala, jestli dodat něco víc nebo ne. Ale byla to jeho kamarádka a on vypadal, že ho její osud trápí. „Jestli chcete, můžu se s těmi hodnými lidmi zkusit spojit,“ navrhla mu tiše a záměrně označila svého bývalého kolegu množným číslem, aby nevyzradila v první chvíli příliš. A navíc je tu vážně mohl někdo zaslechnout a běžet je udat ministerstvu.
Ashley Ronova odpověď ohledně jeho výcviku překvapila, protože taková slova nečekala, ale když přidal to tiché vysvětlení, koutky jí cukly do pobaveného úsměvu. Ale pohled jejích očí jasně zračil starost o jeho bezpečí v jámě lvové. „Buď jste blázen, nebo jste odvážný. Nebo obojí. Nechodil jste náhodou do Nebelvíru?“ broukla, aby situaci trochu odlehčila a napila se svojí chladnoucí kávy. Když se jí představil, stáhla ruku zpátky k sobě a na chvilku opět zabloudila očima k novinám.

_________________

Ashley byla sympatická a Ron nevěděl proč, ale její úsměvy nutily jeho koutky úst poskakovat vzhůru. Ono bylo totiž moc fajn zjištění, že se v téhle zapeklité době ještě někdo zvládne upřímně usmívat, a že mu ten úsměv opravdu sluší. Když ovšem Ash zmínila jakési hodné lidi, pod kterými si Aaron hned představil rebely, protože hloupý rozhodně nebyl, zbystřil a upřeně se na lékouzelnici zadíval. „Vy je znáte?“ vypálil hned, na což mu Ashley odpověděla svými dalšími slovy. Bez váhání přikývl. „To byste byla moc hodná,“ pronesl vděčně a cítil, jak se určitá část napětí z jeho těla vytratila – doposud totiž nevěděl, jak rebely kontaktovat, a přidělávalo mu to vrásky. Tenhle problém se ale zdál být vyřešen. Víc se však Ron nevyptával, protože si dobře uvědomoval, že sedí v hospodě a nejsou tu sami, a věděl, že i stěny mají uši.
Její překvapený výraz se Ron rozhodl nebrat příliš na vědomí, ovšem v reakci na její prohlášení se musel pobaveně zašklebit. „Řekl bych, že jsem spíš blázen. Blázen, kterému nechybí odhodlání a motivace,“ pokrčil rameny. „Ne, chodil jsem do Mrzimoru,“ dodal pak pobaveně. Kdo by to byl řekl, že se Mrzimor dá k bystrozorům a ještě si bude hrát na dvojího agenta, co?

_________________

Ash by rozhodně nikdy netvrdila, že zná revolucionářskou bandu v nějakém větším počtu. Tušila ale, že Sheridan z práce nezmizel jen tak pro nic za nic, a jeho přítelkyně byla navíc zavřená v Azkabanu. Jestli nepatřili k rebelům, hodně by se divila. „To bych zrovna neřekla, ale znám někoho, kdo by o ní měl mít přehled,“ broukla a poklepala prstem na fotku jeho kamarádky. Ashley, jsi blázen, tohle je docela tenký led, na kterém se právě teď pokoušíš balancovat! Upozornilo ji její racionálnější já, ale to druhé, empatičtější, ho zahnalo do kouta. Rozhodla se Ronovi věřit, tak by si toho měl vážit, a kdyby se náhodou ukázalo, že ji celou dobu vodil za nos, jako lékouzelnice věděla, co by mu dokázalo ošklivě ublížit.
Když Ron prohlásil, že chodil do Mrzimoru, její úsměv se překvapivě rozšířil a v očích se jí zajiskřilo. „A není to skvělá kolej? Z naší rodiny tam chodilo docela dost lidí, pokud nepočítám strýčka Olivera, ten nám to s tím svým Zmijozelem docela kazí,“ zasmála se a poprosila obsluhu o ještě jednu kávu, i když neměla v plánu se zdržet i přes oběd a na druhé kafe.

_________________

Ron se zatvářil opravdu vděčně, protože Ashley za něj vyřešila jedno velké dilema – jak zkontaktovat rebely. „Děkuju,“ brouknul s přikývnutím a dokonce Ash věnoval mrknutí. Hned měl totiž o něco lepší náladu; třeba už se konečně dozví, do čeho všeho se Sybille namočila, a jak na tom rebelové jsou. Jen doufal, že ho jakožto čistokrevného kouzelníka nepošlou do háje.
„Ta nejlepší,“ přikývnul na poznámku o Mrzimoru a hrdě se pousmál. Byl na svou kolej náležitě pyšný a zastával názor, že je Mrzimor kolejí nejlepší. To si sice o své koleji myslel každý student, ale což. „U nás v rodině do Bradavic chodila jenom babička, ta studovala v Havraspáru,“ dodal. „Já totiž nejsem Brit, většina členů naší rodiny studovala v Kruvalu nebo na soukromých akademiích,“ vysvětlil ještě.
Když si všiml, že si Ashley objednává další kávu, mírně povytáhl obočí, načež sklouzl očima k ciferníku hodinek, jako by uvažoval, jak dlouho se ještě může zdržet. „Chodíte sem často? Nevíte náhodou, jestli tu mají nějaké poživatelné polévky?“ zeptal se, protože začínal mít hlad a polévky miloval. I v létě, když panovala horka.

_________________

„Není zač,“ broukla Ashley nazpět a uculila se, protože byla ráda, že mohla tomu sympatickému mladíkovi pomoci. I když si pořád ještě nebyla jistá, jestli toho nebude za pár dní litovat. Možná by si nadávala i za to, že uvěřila té pohledné tvářičce, aniž by se pídila po tom, co se skrývá za sympatickým výrazem v Ronově obličeji.
„Tomu říkám rodinná historie,“ podotkla se zájmem a s dalším pobaveným úsměvem. Byla sice na smrt unavená, ale to kafe ji ještě drželo při vědomí. Na chvilku. „U nás většina z otcovy strany studovala v Bradavicích, ale určitě se najdou i nějaké kruvalské výjimky. A možná i ty ze soukromých akademií,“ prohlásila po chvilce ospalého uvažování. O strýčkovi věděla, že pochází z rodiny Howellsů, což nebyl zrovna rod k zahození. „No a co se týče toho zbytku, tak většina rodiny z matčiny strany zase studovala v Krásnohůlkách,“ dodala, aby uzavřela celorodinnou situaci ohledně vzdělání.
Po objednání kávy Ashley věděla, že to bude poslední hrnek před tím, než se odebere do říše hlubokého spánku, ale ještě musela dojít také domů. „Mají tu výborné polévky a ještě lepší masové koláče. A dušené! Miluju místní dušené,“ prohlásila skoro zamilovaně, inu Mrzimor mluvící o jídle. „A strašně hezky se s vámi povídá, ale jestli nepůjdu brzy spát, tak vám tu usnu v sedě,“ zívla a objala dlaněmi nový hrnek kávy. Takže minimálně do chvíle, než bude prázdný, se ještě hodlala zdržet.

_________________

„Vy mi něco říkejte o rodinné historii,“ zasmál se Ron poté, co vyslechl její vyprávění o tom, jaká část rodiny studovala na které škole, a pobaveně potřásl hlavou. „Asi taky nebudete typická britská rodina, jejíž členové navštěvují Bradavice už po generace, co?“ prohodil zvědavě a zkoumavě si Ashley prohlédl. Minimálně ona jako bledá Britka nevypadala ani trošku. Možná právě proto tak přitahovala Ronův pohled.
„Nezdržuju vás?“ zeptal se poté, co před Ashley přistál další hrnek kávy. Vypadala ospale a určitě už se nemohla dočkat, až zaleze do postele a prospí celý den. A on ji tu tak hloupě zdržuje. „Díky za tip, určitě se tu ještě někdy zastavím. Nepochybuju o tom, že tu vaří daleko lépe, než v Děravém kotli,“ podotkl s pobaveným úšklebkem ve tváři, načež si u obsluhy objednal malou porci polévky. Víc by toho stejně nestihl sníst, protože potřeboval být někde jinde. „Jen běžte, nechtěl jsem vás zdržet,“ odvětil omluvně a na chvíli na Ashley zakotvil pohledem. „Nechcete někam doprovodit? Chci říct... třeba máme kousek cesty společný,“ podotkl a pokrčil rameny. Opět boduješ, Rone, výborně.
Jeho pozornost však upoutala obsluha, která mu po chvilce donesla polévku. Tu Ron hodlal rychle zlikvidovat, aby případně mohl dělat Ashley doprovod, kdyby o to stála. „Měla jste pravdu, ta polívka je supr,“ ozval se po chvilce, když dojídal poslední zbyteček. Ron miloval polévky a tahle prostě neměla chybu.

_________________

Ash se z posledních sil zvonivě zasmála a zavrtěla hlavou. „Ne, to tedy rozhodně nejsme. Thawneovi jako takoví možná, zrovna letos nastoupila do Bradavic dcera mojí sestřenice, ale moje matka je portugalka,“ vysvětlila s úsměvem a ještě se mu při tom zvědavém pohledu natočila do stran, aby si ji mohl lépe prohlédnout, když už se k tomu odhodlal.
„Nezdržujete,“ ujistila ho trochu lživě, „to vypadám tak příšerně, že už mě odesíláte do postele? Příště si s sebou musím vzít zrcátko. Nečekala jsem, že tu potkám někoho, kdo bude mít čas si prohlížet moje kruhy pod očima,“ zajiskřilo se jí v unavených očích pobaveně a napila se kávy. „To si pište, že tu vaří líp. Chodí sem na obědy většina nemocnice.“ Prohlásila důležitě, jakoby to snad byla známka nejvyšší kvality a čtyřhvězdičkovosti irského podniku. „A jestli se vám chce, po cestě si ještě ráda popovídám.“ Odsouhlasila mu doprovod, aniž by přemýšlela nad tím, proč to Ron navrhl. Na takové konspirační teorie byla příliš unavená.
Nechala Aarona, aby se v klidu najedl a sama dopila svou kávu, načež zaplatila útratu, a věnovala svému společníkovi široký úsměv, když se ozvala slova chvály na polévku. „Já vím, chodím sem každý den na oběd,“ prozradila mu s mrknutím. Kdyby chtěl vědět, co zjistila ohledně jeho kamarádky, mohl ji tu po takové informaci celkem snadno najít. „Můžeme?“ zeptala se nakonec, jestli si ten doprovod nerozmyslel.

_________________

Ronovi cukly koutky úst do úsměvu, protože bylo fajn zase slyšet něčí smích. „A žije vaše rodina tady, nebo v Portugalsku?“ zeptal se bez rozmyslu, protože ho to upřímně zajímalo. Ani nevěděl proč. „Pardon, asi se moc vyptávám,“ dodal zaraženě po chvilce, když si uvědomil, že mluví dřív, než přemýšlí. Třeba to Ashley nebylo příjemné, kdo ví. „Já jsem z Estonska,“ brouknul, aby přispěl svou trochou do hovoru a pousmál se.
Po chvilce se naopak uchechtl Ron a pobaveně zakroutil hlavou. „Já vás ale neodesílám do postele!“ namítnul na svou obranu. Nic takového přece neřekl. „Ale unaveně opravdu vypadáte,“ přiznal, „jako někdo, kdo měl náročnou šichtu. Náhodou, sluší vám to!“ okomentoval kruhy pod očima. Ach bože, Rone, co to zase plácáš... To byla lichotka jak prase. „Jakože... vám sluší i ty kruhy pod očima,“ pokusil se svá slova objasnit, načež se plácnul do čela a vynadal si do idiotů.
Doprovod nicméně odkývnul, takže když po chvilce dojedl polévku a zaplatil svou útratu, sklouznul očima k Ash. Informaci, že sem chodí každý den obědvat, si uložil hluboko do paměti, a usoudil, že sem určitě brzy zajde. Jednak protože chtěl zjistit, jak na tom Sybille je, a jednak, protože mu společnost slečny lékouzelnice byla nadmíru příjemná. „Můžeme,“ odkývl její otázku s úsměvem a společně s ní zamířil ke dveřím, které jí džentlmensky podržel, aby mohla projít ven, a pak proklouzl za ní.

>>

_________________

<<

Kenneth obvykle neměl na navštěvování takových míst čas, dnes měl však domluvenou schůzku se svou manželkou, což znělo docela zvláštně, ale popravdě, netrávili spolu zase tolik času, kolik by se u mladého manželského páru očekávalo. Kennetha práce na ministerstvu dost zaměstnávala, byl švédským diplomatem na odboru kouzelnické spolupráce, takže dost často pendloval mezi Stockholmem a Londýnem. Sídlo v blízkosti švédského hlavního města bývalo zase několik dní v měsíci obydleno a byt v Londýně se stal samozřejmostí, domů se dostával velmi zřídka, ale pochopitelně se občas rozhodl vrátit domů i v týdnu, aby Isabel nebyla v domě věčně sama. I když i ona měla vlastní program a rozhodně neseděla doma u krbu a nečekala, až se manžel vrátí domů. O to lehčí svědomí mohl Kenneth mít.
Současně se svou prací se věnoval i studiu na univerzitě, takže volného času mu opravdu moc nezbývalo. A přesto se zamyšleně zastavil na prahu dveří, když odlepil oči od precizně napsaných poznámek a rozhlédl se místě, kam ho Isabel dnes pozvala. S něčím takovým počítal, to byla celá ona, už ten název mu hodně napověděl. V těchto hospůdkách v Londýně nebyl vůbec zběhlý a troufal si tvrdit, že Na konci duhy je dnes poprvé. S drobným úsměvem pozdravil obsluhu a usadil se k jednomu volnému stolu, rozepnul si černé sako a sundal si ho z ramen, než si dovolil trochu povolit modrou kravatu, protože tohle místo si na elegantnost očividně nehrálo, což momentálně Kennethovi nebylo vůbec proti srsti. Ač si to nenamlouval a tenhle den tvrdohlavě ve svém kalendáři přehlížel, nervozita a obava z budoucích hodin na něho pomalu začínala dopadat. Zlehka zavrtěl hlavou a sklonil hlavu k poznámkám, které před sebe položil a z kterých měl pozítří psát zkoušku. Ať se ale snažil soustředit sebevíc, nedařilo se mu to. Neustále musel myslet na tu důraznou debatu, která se na začátku týdne v Helmontu odehrála. Samozřejmě, že i on chtěl děti. Ale některé věci nešly na povel, proč to nikdo od Van Helmontových a ve výsledku i od Morganových nechápal? A proč o něm a o Isabel začali pochybovat? Bylo mu z toho špatně, neměl ani chuť se do Helmontu vracet, protože nikoho nezajímalo, jak se mu daří v práci, jak se ve skutečnosti má, ale všichni se ptali na totéž. Ani mu to nevadilo kvůli sobě, to by byl schopen přetrpět, koneckonců možná za to opravdu mohl on (a Glorie v tohle asi celou dobu doufala), ale vadilo mu to především kvůli své ženě, za kterou hodlal stát, ať se dělo cokoli. Nechtěl Isabel vystavovat zbytečnému tlaku. Vzali se, měli před sebou budoucnost dalších třeba padesáti let, neviděl rozdíl v tom, zda budou mít děti teď, nebo až potom.

_________________

| +