Greyburn nějakou chvíli pozoroval vířící páru nad hrnky také, než mávl rukou a pára se roztočila v podobách tuleňů. Nakonec ale jemně stáhl Beatricinu ruku do dlaně a naznačil tak čarodějce, že čas jeho návštěvy se nachýlil ke konci.

Já jsem byl tou dobou ještě uražený, že Alek trucuje a navíc mi nechce nic říct. Ani jsem netušil, jak jsem to udělal, ale najednou jsem o dost líp slyšel to ticho dole. Náhle jsem zvedl hlavu. "Jde pryč," sykl jsem, převalil se přes Aleka rychleji, než mohl cokoli udělat, a Flamel se mu v ten okamžik ještě zakousl do nosu.
Vyběhl jsem ke schodům tak akorát včas, abych viděl, jak se dole zlatovlasý kouzelník odebírá k odchodu. Už byl ve dveřích. Zůstal jsem bosky stát nahoře a nechápavě sledoval, jak se maminka loučí. Tvářila se přesně tak, jak to uměla - navenek úsměv, ale uvnitř slzy. Tohle jsem dokázal odhadnout dobře, takže teď už se mi taky nezdál ten pán jako hodná návštěva.
Zapadly dveře a já se vrhl dolů s tušením, že Alek mi bude stejně v patách. Padl jsem na maminku a objal ji dřív, než mohla začít plakat, takže jsem jen cítil, jak statečně potlačila zaštkání a zmáčkla mě tak pevně, že mi z toho bylo úzko.
"To bude dobré," zabroukal jsem, ani jsem nevěděl proč. V duchu jsem Aleka propaloval otázkami a jen co byl u nás, přidal jsem i vydíravý zamračený pohled.

_________________

Beatrice si kdysi slíbila, že nebude truchlit nad tím, že věci dospěly ke konci, ale radovat se z toho, že se vůbec staly. I tak ale bylo těžké svému předsevzetí dostát, když konec skutečně přišel, a jako obvykle byla naděje na opětovné shledání se zlatovlasým kouzelníkem mizivá. Beatrice sice věděla, že se někdy vrátí, ale kdy? To byla záhada, na kterou neznal odpověď nikdo z nich. Oči se jí leskly, když se s neplánovanou, ale přesto vysoce ceněnou návštěvou loučila u dveří, a vůbec netušila, v jaké ústředí KGB se proměnil pokoj bratrů o poschodí výš.

Alek vyskočil z postele okamžitě poté, co Will tlumeně ohlásil, že bastard zmizel. Byl rád, a to jednak za to, že jejich otec zmizel tak rychle, jak přišel, a jednak za to, že bráška stále ještě nevěděl, a nemohl tak být smutný. Bylo to takhle lepší, umínil si Alek tvrdohlavě.
Pochopitelně se to stalo až potom, co se mu Flamel zakousnul do nosu. Alek nemohl říct, že by měl Willovu kočku nějak zvlášť rád, a když tedy skákal z postele a mnul si rudnoucí nos, přísahal té malé příšeře pomstu. Ne že by se ve skutečnosti myslel vážně, ale pomáhalo mu to udržet svoji rozpadávající se hrdost pohromadě.
Zastihl Willa, když stál jeho bratříček na vrcholu schodů, a buďto byl moc šokovaný na to, aby se pohnul, nebo si nebyl jistý, co udělat. Tak či onak, když se rozběhl dolů a bral schody po dvou, Alek ho bez keců následoval, jelikož moc dobře věděl, jak posmutnělá jejich maminka bývá, po návštěvách, jako byla ta, co právě absolvovali. No a vzhledem k tomu, že Alekovi stále ještě ucházel celý koncept lásky, nemohl pochopit, proč si tohle jejich maminka vůbec dělá, když je z toho pak smutná. Příště by měla zabouchnout dveře, jako to udělal on.
Alek se velice ochotně k celé objímací skupince připojil taky, ačkoliv jinak moc na fyzický kontakt nebyl. I když byl v záležitosti sociálních norem trochu ignorant, i on teď chápal, že tady někdo potřebuje obejmout, a on to není. "Proč tady vůbec byl?" zavrčel ochranitelsky do maminčina ramene, a najednou měl ještě větší vztek, než předtím.

_________________

Beatrice k sobě pevně přivinula oba zlatovlásky a z té nepopiratelné podoby jí bylo úzko. Píchlo ji u srdce, jen když si pomyslela, že jednoho dne se bude muset odloučit i od svých andílků. Na Alekovo lvíčecí zavrčení se její smutek maličko rozptýlil a ona se na staršího z Faustů laskavě usmála. Vytušila, před čím chtěl Willa ochránit, a tak pomaličku, opatrně odpověděla.
"Přišel jenom říct sbohem. Bude teď nějakou dobu na cestách." Tmavé oči se jí znovu zalily slanými krůpějemi, které jí slepily řasy, ale spěšně si je setřela hřbetem dlaně, než se na oba chlapce podívala a každého držela za jedno ramínko. Viděla v nich zranitelnost i odvahu, očekávání i starosti.
"Co abych upekla něco dobrého?" zamyslela se nahlas.

Na mě tohle vždycky platilo. Rozzářil jsem se, a protože maminka od té nehody s Alekovou rukou obvykle nechtěla, abychom se jí v kuchyni pletli pod nohy, skočil jsem na bratra a zdatně ho přidusil ve škrtivém objetí. "Chceme domácí koláč! Ale určitě ne s brokolicí! My půjdeme zatím dočíst tu knížku o elektřině, viď? Hrozně bych si chtěl zkusit zapojit ten druhý obvod," zaškemral jsem na Alekovi. Už několik dní jsme měli v pracovně rozkramařený nový projekt, totiž mudlovský vysavač, který zatím jako vysavač vůbec nevypadal

_________________

Alekovi se chtělo procedit skrz zaťaté zuby, že výborně, alespoň jim dá zase nějakou dobu pokoj, ale slzy lesknoucí se v očích jejich maminky mu zastavily slova na jazyku. Místo toho, aby teda pro změnu prskal jed, zhluboka vydechl a zase zavřel pusu, už už připravenou k tomu, aby něco řekl.
Tušil, že kdyby se teď vztekal dál, narušil by křehké vahadlo klidu, které se s odchodem jejich otce podařilo dát do rovnováhy. Když tedy maminka navrhla, že by něco upekla, jenom nejistě přikývnul a zavěsil se do jejího pohledu svýma zlatavýma očima v němé otázce, jestli o tom Willovi říct, nebo ne. Aby byla řečena pravda, byla to spíš němá prosba, ale Alek Faust nikdy nikoho o nic neprosil, takže to říci nemůžeme.
Will se naštěstí ujal iniciativy a navrhnul domácí koláč, což Alek, který zvažoval skořicové šneky, přijal s cuknutím koutku směrem dolů, ale raději neprotestoval. Jestli byl bráška právě zaujatý něčím jiným, bylo to jedině dobře. "Will má pravdu," přisvědčil a pustil maminku z objetí, "ten vysavač by měl být už skoro hotový, jenom musíme vyřešit..." že po zapojení obvodu sebou zběsile zmítá a místo aby vzduch vysával, fouká všude kolem, až papíry létají? "Musíme vyřešit jeden problém." Bylo lepší, když o tomhle nikdo kromě jich dvou nevěděl. Alek popadl Willa za ruku a rozběhl se směrem rozpracovaný vysavač, který byl moudře umístěný v bastardově pracovně.
Bohužel, Alekovou velkou chybou bylo, že když přemýšlel, bručel si pro sebe to, co ho právě napadlo. "Nemůžu tomu uvěřit," syčel tiše, zatímco nahrazoval jeden z drátků, který se jim povedlo omylem uštípnout, "že se tady ještě objevil." Budiž řečeno v jeho prospěch, že byl natolik zabraný do práce, že si ani neuvědomoval, že mu pusa automaticky interpretuje věci, které mu létají myslí spolu se schématy na vysavač. Bylo jen na Willovi, jestli se toho nějak pokusí využít, nebo nechá Aleka nevědomky prskat dál.

_________________

Protože Beatrice jen zavrtěla neznatelně hlavou, to, že k nám domů se přišel podívat náš otec, mělo zůstat přede mnou tajemstvím, ale nemyslete si, že mi cizí pán nevrtal hlavou.
Když jsem se o chvilku později snažil proděravět jednu desku, abychom jí mohli protáhnout další drátky, moje smysly napjatě zachytávaly všechno - od vůně těsta, které se dole v kuchyni mělo začít do chvíli péct, po Alekovo brumlání. Úmyslně jsem ho nezastavil, ale byla na mě znát roztržitost, jak jsem nedával pozor na to, co dělám, a místo toho napínal uši. Doufal jsem, že se dozvím co nejvíc, než se Alek zarazí.
Zase? Už tu někdy byl? Mrzelo mě, že si nedokážu nic vybavit, a tak jsem z toho vyvodil, že jsem byl o něco menší. Ale Alek si to pamatuje...
Nepřítomně jsem si zpátky natáhl ramínko tílka a poposedl si, protože mi v tureckém sedu začínaly mravenčit nohy, taková tu někdy byla zima od podlahy. Pak mi najednou sjel šroubovák a já zasykl.
"U Merlinovy brady, nemůžu pracovat, když mi v hlavě leží tolik jiných věcí!" vyjekl jsem. Rychle jsem si strčil prsty do pusy a zanadával v duchu sám na sebe a svou nepozornost. Raději jsem se pustil do toho vysavače...

_________________

Byl jednou jeden obchod, který vedla Beatrice Faustová. Nad obchodem byl malý byt, ve kterém bydlela i se dvěma syny, a nad bytem, což bylo docela překvapivé, byla k nalezení ještě půda. I když... nedalo se moc mluvit o půdě, spíš o malém podkrovním kumbálu, který byl naprosto zarvaný krabicemi, starými kufry, nakřáplými květináči a podobnými nesmysly. Nejlepší na celé půdě byly ovšem dvě dřevěné podpěry, mezi které se tak akorát vešla houpací síť.
Malým okénkem dovnitř proudilo světlo, olizovalo hrubé dřevěné parkety, a natahovalo se přesně tak akorát na to, aby svítilo i na řečenou síť, ve které byli v tuhle chvíli zamotaní i oba malí Fausti. Celé to znělo náramně pěkně, ale trochu nereálně. Zkusili jste se někdy narvat do sítě se sourozencem, a vyvarovat se noze mezi žebry?
"Au, Wille, pro rány boží, uhni kousek," syčel Alek a snažil se vystrnadit bratrovo chodidlo z polohy, ve které ho kopal do hrudního koše. Ukázalo se to být úkolem vpravdě nesplnitelným, vzhledem k tomu, že se síť povážlivě nakláněla, a tomu všemu nepomáhal ani Flamel, který se z neznámého důvodu rozhodl, že to nejlepší místo k lenošení je mezi Alekovým krkem a ramenem. K neodbytnému nutkání kýchat, které v něm vyvolával rozvířený prach, se tak přidával ještě škrábavý pocit na krku, za který mohly kočičí chlupy. Bylo jasné, že takhle toho ani jeden moc nenačtou.

_________________

Myslel jsem si, že čtení v houpací síni na půdě, kam pronikalo nad ránem nejvíc světla tečkovaného prachem, byl skvělý nápad, ale jen do doby, než jsme se s bratrem pokusili vtěsnat se do sítě oba.
Byl jsem se na půdě podívat už předtím a především v létě jsem to tu miloval. Čítal jsem si tu v okně, obvykle s nějakým z ulice zachráněným kotětem v krabici od bot, aby ho máma neslyšela. Nebylo tu příliš horko, ani příliš zima, i když během deště jsem se tu moc nezdržoval, protože kapky bily do plechů nahoře a na nic se nedalo soustředit, ale atmosféra připomínající medový sirup, zpomalený a naložený čas... V zimě zase zasněžené tiché doupě s překrásnými květy vykreslenými na okně. Vždycky jsem si tu připadal dobře.
Nic na tom nezměnil ani Alek, který se vrtěl jako na mučidlech. Bohorovně jsem z něj nadzvedl nohu a doufal, že se právě v tuhle chvíli síť neobrátí, protože jsem zrovna oběma rukama držel knihu, a než abych ji nechal spadnout, nejspíš bych se zblízka seznámila moje brada s rozvrzanou dřevěnou podlahou. Alek se jako obvykle prosazoval i na úkor toho, že mi tu vlastně nezbývalo skoro žádné místo, a on pořád nebyl spokojený. Nakonec mi pohár trpělivosti přetekl.
"Podej mi Flamela a nehýbej se," vybuchl jsem, zaklapl knihu a natáhl ruce pro mourovatého nezbedu. Vždycky si Aleka vybíral naschvál, všiml jsem si, jak ho fascinuje, když jde na bratra kýchání.
Položil jsem si kotě na prsa a pokusil se je utěšit, aby chvíli posedělo v klidu a síť se ustálila. "Ta síť je dělaná na jednoho člověka, Aleku, je jedno jak velkého," tohle jsem nezdůraznil, ale zároveň jsem velmi promyšleně neřekl "malého". "Nemůžeme mít mezi sebou metr osobního prostoru, to by nefungovalo. A když už jsme u toho, ty bys nohu z mého ramene sundat mohl? Díky." Nadechl jsem se a vydechl. Hlavně klid.

_________________

Will vyletěl jako čertík z krabičky, a Alek konečně kýchnul, až mu vlasy napadaly do očí. To znamenalo, že na něj za nějakou dobu přijde maminka s nůžkami, a on bude muset zase udělat scénu, aby nešel na ježka, ale jenom na kompromis. Ne vždycky to vyšlo.
Byla pravda, že Faustí dům měl tu fascinující vlastnost, že v něm za slunečných dnů skoro neplynul čas, ten ale v tuhle chvíli poskočil kupředu jako splašené hříbě a bylo po lenošení. Alek zvedl kotě, zadržel dech, aby nekýchnul ještě jednou, protože když neměl ruce na udržování rovnováhy, mohlo to totiž velice dobře dopadnout i neslavně a na zemi. Houpací sítě nebyly známy pro to, jak se v nich člověk mohl beztrestně mlít.
"Můžeme se snažit," prsknul zpátky, když se Will pro jednou, což bylo docela překvapivé, rozlítil. Úplně přehlédnul spěšně zakrytou narážku na výšku, což bylo možná dobře, protože když Alek zuřil, měl ve zvyku u toho divoce gestikulovat. To by síť nepřežila už vůbec. "Kdyby ses mi nepokoušel zlámat žebra, možná bych se nemusel svíjet jako had a dávat ti nohu na rameno," zavrčel nakonec, ale nevítané chodidlo zvednul z bratra a přehodil ho přes okraj houpací sítě. Ta se nebezpečně zahoupala. Alespoň že ta kočka už byla pryč, pomyslel si Alek a zabil nevinně se tvářícího kocourka pohledem. To zvíře bylo zplozenec pekla, to je jasné. Moc dobře si všimnul, jak se k němu lísá, i když ví, že se dusí. Aby ho ďasovec vzal, i když, ne, to by Will nebyl rád.
Podařilo se mu znovu kýchnout, což je oba malinko nadhodilo, ale stále ještě to nestačilo k tomu, aby se rovnou překlopili jako na kajaku. A když nad tím člověk uvažoval... Bratři Faustovi se nikdy nesměli dostat k lodi. To by mohlo dopadnout neuvěřitelně špatně.

_________________

Přežili ve zdraví létající vysavač, nějaká houpací síť je přece nepřelstí. Už mnohem klidněji jsem se uvelebil a snažil se chlácholit zároveň Aleka i Flamela. Kotě, teď už vzrostlé jako dospělá kočka, ale stále hravé, vyhlíželo jako na trní - moc pohodlí tu pro očku věru nebylo. To mu však nezabránilo v tom, aby s námi v síti zůstal, i když ho hypnotizovaly tkaničky z mikiny, kterou měl Alek podložená záda a které se kývaly ve vzduchu, jak jsme se pomalu houpali ze strany na stranu.
"Já se ti ale vážně nesnažím zlámat žebra," ujistil jsem brášku vážně. "Ty jsi samý defekt, i kdybych se k tobě ani nepřiblížil. Minule ti skákaly ploténky, trpíš smrtelnou alergií na mléko, teď se měníš v hada... Musíš jen sedět chvíli v klidu, to je celé tajemství." Tohle Alek neuměl, jen když si četl knihy a nepřemýšlel nad tím.
Trpělivěji jsem Flamela poškrábal na zádech a po téhle mantře upřel na bratra zamyšlený pohled. Teď jsme v síti napůl seděli a napůl leželi tak, že když se nebude moc vrtět, křehká konstelace mohla vydržet celé hodiny. "Zády k sobě už jsme taky zkoušeli, co? Mohli bychom jít s něčím pomoct mamce," napadlo mě a tentokrát jsem se zavrtěl já.

_________________

Alek začínal stále více a více nabývat dojmu, že se proti němu dneska všechno spiklo. Síť, kočka, dokonce i vlastní bratr! Uraženě našpulil pusu, takže vypadal trochu jako rozlícená starší dáma, a velice se zamračil - tentokrát ovšem na Flamela, který měl oči jako talíře a pozoroval šňůrky Alekovy červené mikiny. Taky u toho švihal ocáskem, jako by byl na lovu. Podobně reagoval, když ho posledně vábili snítkou máty, a to pak měli chvíli pocit, že se Flamel pomátla na rozumu. Alek rozhodně nehodlal ztratit svou milovanou mikinu kvůli bratrově kotěti, a taky to dal patřičně najevo. Už jste někdy zkoušeli vyhrát bitvu pohledů s kočkou? Velice obtížné.
"To říkáš teď," lamentoval mezitím, zatímco zabíjel Flamela očima, a vypadalo to, že má alespoň částečně úspěch, protože zvíře ještě neviselo za zuby z látky, "ale určitě jsi to měl v plánu, a kdybych tě nezastavil, už bych byl napůl mrtvý." Oba dva věděli, že Alek s železnou pravidelností přehání, a dnešní den nebyl výjimkou. Nebyla situace, kdy by svému mladšímu bratrovi plně nedůvěřoval, a že držkoval, no, s tím se toho moc dělat nedalo. "To se ti řekne, v klidu." Jako třeba v tuhle chvíli.
Abychom ale Alekovi jenom nekřivdili, byla pravda, že sebou mlel o poznání méně. Chvíli ještě varovně hypnotizoval kočku, aby si moc nedovolovala, protože ji jinak nastrouhá do guláše a bude pokoj, načež znovu otevřel svoji knihu a začetl se. Nevydrželo mu to dlouho.
Will se totiž ozval s návrhem na změnu posedu, a přihodil ještě nápad, že by mohli jít pomoct dolů do obchodu, což by nebylo zas tak špatné. Potíž byla v tom, že se zavrtěl. Alek si v tu samou chvíli poposedával, jelikož ho bolela kostrč, a když sebou mleli oba dva najednou, podařilo se jim síť dokonale vyhodit z rovnováhy. Ta sebou několikrát zhoupla, a nakonec oba bratry i s kočkou navrch vyklopila na podlahu. Bez varování.

_________________