Složila ruce pomalu do klína, a zatímco seděla Takashimu na klíně a trochu rozpustile se usmála, jako malá školačka. To jí bylo podobné. Rozhoupala nohy, které jí visely ve vzduchu a krátce pohlédla na Takashiho. Snad až teď si uvědomovala, jak jí ta vzdálenost předtím vadila. Teď, když byla blíže, jasně cítila, jak ji pohlcuje naprostý klid. Nebála se ho. A on se nebál jí. „Nudu bych v dnešním světě nestrpěla,“ podotkla s drobným úsměvem, jako by se právě přiznala k něčemu, co ještě nikomu neřekla, ale vzhledem ke Cassandřině dobrodružné povaze by se nikdo neměl divit. Byla hotový živel.
Její pohled se nakrátko zastavil opět u několika stolů s návštěvníky a mírně nakrčila obočí. Byla podezřívavá odjakživa a vyplatilo se v dnešní době být stále ve střehu. Dokud ale byla s Takashim, neměla takový strach. Přeci jen byl chvíli u bystrozorů, dokud odtamtud nezačali vyhazovat všechny kouzelníky mudlovského původu. Ať si to chtěla přiznat nebo ne, najednou se přistihla, že na něj tak trochu spoléhá. A to neměla ani v nejmenším v povaze. Srdce se jí v tu chvíli rozeběhlo jako o závod. Takovou naivitu si nemohla dnes dovolit. V žádném případě. „Chtěls říct blázinec, než situaci. Tohle není ani situace, tohle je vyloženě bordel na kolečkách,“ poznamenala s úšklebkem a natáhla se k jednomu odloženému tisku na druhém konci stolu. Nakrátko v něm zalistovala. „Nepřipomínej mi tu příhodu s Edricem. Je to jedna ze tří věcí, které v životě opravdu lituji. Zabil by mě, můj pud sebezáchovy byl silnější. A udělala bych to znova, kdybych tím měla ochránit sebe nebo ostatní,“ pronesla nezvykle chladně. Jistě, považovala Edrica za svého přítele, byl to jeden z mála lidí, který ji opravdu znal, třebaže se většinu času jen pošťuchovali. Ale viděl ji takovou, jaká byla, bez přikrášlení. K dobru mu přičítala, že se ani po tolika letech nedal oblbnout jejími maskami. Asi jako Ben a Takashi. Problém byl, že jeho emoce nikdy nešly přes filtr a neuměl se ovládat. A to ji zahnalo k činům, k nimž by se normálně neuchýlila. Kdyby se to Edric dozvěděl, už by ji nezachránilo nic před jistou a bolestivou smrtí.
„Každý nemusí být rambo jako ty,“ neodpustila si přátelské rýpnutí na Takashiho účet a mírně se zazubila. Nedovedla si představit, že by Benjamin „zmužněl“. Už by to zkrátka nebyl on, ten trochu naivní, ale přesto chytrý a citlivý kluk z Havraspáru.
Když zalistovala znovu v novinách, zastavila se na stránce, kde visely obrázky hledaných studentů, jako děti v koutě na hanbě. Sybille a Aiden byli mezi prvními. „Stejně mi to nedá, jak se odtamtud dostali. Je to nejvíce střežený vězení na světě, který je momentálně přeplněný, takže se logicky musí dvakrát ostřeji hlídat. Nedává to smysl, sami dva by to nezvládli. Možná jim někdo pomáhal…“ zauvažovala dívka nahlas a v dlaních sevřela v dlaních noviny, až se pomuchlaly. Byla ráda, že jsou na svobodě, ale spíše jí dožírala absurdita oněch zpráv. Ministerstvo buď zakrývalo detaily, nebo ze sebe záměrně dělalo sociály, kteří nebyli schopní udržet pověst nejhoršího vězení na světě. Tak jako tak se posměšně usmála a noviny hodila na stůl.
Poté se stočila zpět k bývalému Zmijozelovi a opřela se mu ramenem do hrudi, zatímco si užívala onu blízkost, která je momentálně spojovala. „Jsem poctěna,“ hlesla tiše ohledně placení snídaně, ale dále to nerozváděla. Jen ho tiše začala vískat ve vlasech a odhrnula mu několik pramenů z čela, zatímco on vrčel. Ani to ji ale neodradilo a stále seděl na svém místě a v koutcích rtů jí hrál neobvykle smířlivý úsměv. „Nepřipadáš mi moc zaprášený,“ poznamenala se značným pobavením v hlase, ale tušila, jak to myslel. Nic takového v plánu neměla. Teď už ti to neprojde jí rázně rezonovalo v hlavě ještě chvíli a překvapeně k němu zvedla své zdravé oko, načež se u něj octla ještě těsněji, když si jí k sobě přitiskl. Na vteřinu zatajila dech, někde mezi momentem ticha a rozhodnosti, kdy se k ní Takashi sám sklonil a políbil ji. Věděla, že jí dost možná nikdy neřekne, co k ní cítí, což mohlo platit i u Cassandry, ale pokaždé se prozradil činy. A ty byly důležitější než slova. Klidně se poddala celému okamžiku, bez ohledu na to, zda tím nějak nepohoršovali své okolí a trochu hravě ho kousla do spodního rtu. Tentokrát to bylo jiné, než před dvěma roky.
Když se od něj po chvilce odtáhla, mírně znervózněla pod přívalem jeho otázky. Co mu mohla říct… Sama si ničím nebyla jistá. Na to samé se vlastně mohla zeptat i ona jeho. „Dobrá otázka… Na kterou neznám odpověď. Zatím,“ přiznala se zcela neomaleně a prsty si pročísla vlasy barvy sypkého sněhu. „Hodně věcí se změnilo od té doby před dvěma lety,“ dodala tiše a stáhla své ruce zpět do klína. Bylo těžké po ní chtít teď jednoznačnou odpověď. Byla opatrná. A to samé tušila i Cassandra o Takashim. Tentokrát se nechtěla jen tak unáhlit.

_________________

Krátce pokrčil rameny a ušklíbl se. On by jí samozřejmě taky nestrpěl. Kdyby jo, byl by už dávno v Japonsku a učil bojové umění spolu s dědou. Ale byl by to stereotyp, nuda, žádná akce a napětí. A to nechtěl, aspoň do třiceti ne. Zatím mu vyhovovalo být na hraně, dávat občas svůj život všanc a prostě zažít nějaký ten adrenalin. Asi byl šílený... trochu... víc. Problém byl, že do toho nechtěl zapojovat nikoho dalšího a to by mohl být problém. Nebyl sice nikdy středem party, či něco takového, ale bylo známo, že se vyskytlo několik lidí na kterých mu záleželo. Například ta slečna, kterou měl momentálně na klíně. Už jen to, že ho tu viděli právě s ní mohl být do budoucna problém. A proto si opět obhlédl lidi kolem nich. Měl by se proškolit v paměťových kouzlech.
Ano, Takashi byl chvíli v kurzu, ne moc dlouho, ale něco tam pochytil. Ale bohužel, to žalostně nestačilo. Měl by si sehnat nějakého známého bystrozora, který by dával lekce i někomu jeho původu. Možná by dokonce mohl zkusit Jocku, ta přeci byla ve školení. Snad už se naučila chodit více nenápadně. Pokud ne, mohlo by jí to taky stát krk. A i tak... neměl by se raději na nikoho spoléhat, tak jako do teď. Byly z toho akorát potíže. "Myslím, že bez koleček. Kdyby je měl, tak už ho někdo pošle pryč," opravil její verzi označení daných problémů, ale musel se nad tím pousmát. Teď jí slyšet nějaký smrtijed, tak už jsou nejspíše obklíčení partou jeho kámošů.
Noviny už četl, takže ani nemusel nahlížet na stránky, kterými listovala. Snad se ten u domu 38b nebude shánět po svém denním tisku. A pokud jo, měl smůlu. Neměl si je nechávat přededveřmi. "Ze tří? Co tam schováváš dál?" zeptal se s jistým tónem zájmu, protože ho to doopravdy kapku zajímalo. Čehopak asi ještě litovala? Copak si tam skrývala? Zase se přistihl u toho, že ho začínala nějak moc zajímat a to mu nepřišlo úplně vyhovující. Snad si toho nevšimla... což bylo od něj naivní, protože jak jí znal, tak všimla. Už to nešlo vzít zpět, škoda. Ale byl rád, že jí Edric nezabil.
Rýpnutí přešel bezeslov, nevyžadoval, aby byl Ben rambo, on taky nebyl... úplně, ale do dnešní doby se hodila i síla fyzická, byť psychická stále vedla. Ale hodilo se, aby mohl někdo čapnout svého zraněného kámoše a někam ho odnést. Ale to myslel asi až moc bojově...
"Rád bych zjistil kdo," šeptl jí do ucha, když se začala probírat fotkami v novinách. Opravdu, chtěl si to zjisti, možná měl i nějaké vodítka, ale příliš po nich nepátral. Ne přímo. Ale být jedinec se asi nevyplácelo. Ale dal by půlku rodinného mění za to vidět xichty těch ministerských, když došlo k oněm útěkům. Problém byl, že po překvapení přišla ještě větší nenávist a hněv. A to byl problém.
Když zmínila, že jí nepřipadal moc zaprášený, musel se zasmát. "To jsi mě neviděla po dvou dnech v kožichu," hlesl tiše, tohle taky nemusel nikdo moc slyšet. Sice část spolužáků věděla, že studoval zvěromagii, ale nikdo přímo netušil do jakého zvířete se měnil. Až na pár vyjímek, jenž se účastnili cvičení. Raději sledoval její celkové reakce, avšak... nepouštěl jí. Naopak, tiskl jí k sobě natolik, aby mezi nimi nebyl žádný prostor. Co víc, doslova si užíval společných dotyků, které si v těchto nerozhodných chvilkách vyměňovalo. Něco bylo jinak, to tušil i on. Jen nedokázal přesně určit, co to bylo. Proto se jí zase zahleděl do oka. "Vadí mi ta páska," připustil s neutrálním výrazem, který překrýval smutek, který v tomto ohledu skrýval. Rád se jí díval do obou očí. Ať byla jakkoliv znetvořená. "Tušil jsem, že nebudeš vědět," ušklíbl se nad jejími slovy a poslouchal jí dál. "Jo, nějaké tam byly... nějaké výrazné?" optal se jí zcela vážně, opět se zajímal jaké změny to byly. Bylo mu jasné, že nemohl spěchat, ani nemohl. Bylo by to nebezpečné... pro ní. Ale zároveň nemohl navždy zapudit své pocity. Mírně povolil své sevření a odvrátil tvář.
Chvilku hleděl do prázdnoty sousední zdi. Nevěděl, co říct, jen jí krátce přejel prsty po hřbetu jedné její ruky. "Mimochodem, když už bydlíš sama, naučila ses jako správná žena v domácnosti vařit?" zkusil trochu uvolnit konverzaci, i když upřímně... nevěděl jak. Měl hlavu plnou spletitých myšlenek. Opravdu jí chtěl znovu dávat jakýkoliv náznak důvěry?

_________________

Cassandra v sobě potlačila smích, když Takashi zmínil kolečka a raději se kousla do rtu. Vážně tu tak otevřeně mluvili o Ministerstvu jako o všeobecném bordelu? Takhle veřeně? Možná by se měla začít stydět nebo se bát o svůj život, ale nic z toho jí na mysl momentálně nepřicházelo. Mohlo to být tím, že byl blízko ní někdo, vedle koho si nepřipadala tak zranitelná. Někdo, kdo jí nebral jako panenku z porcelánu a viděl v ní někoho, kým chtěla být Cassandra v očích ostatních lidí. Obtočila Takashimu jednu ruku kolem ramen a nechala prsty volně klouzat po jeho odkrytém rameni a paži. Jako by se dotýkala samotného sametu. V ten samý moment se Cassandra naklonila k Takashimu, rty se mu mírně otřela o ucho. „Co když mají u koleček brzdy?“ nahodila pobaveně a zlomyslně se usmála. Z pohledu pozorovatele mohla tahle konverzace vypadat spíše jako obyčejné flirtování. Cassandra tušila, že by zřejmě nikoho nenapadlo si myslet, že tu řeší právě Ministerstvo. Její výhoda.
Po chvilce se trochu odtáhla a zabořila pohled do novin před sebou. Svými prsty ale stále slídila po Takashiho paži. Takové zcela nenápadné gesto, které ale Cassandru téměř pálilo pod bříšky prstů. Něco tak drobného a přesto to vnímala s největší intenzitou. „Nezdá se ti, že jsi nějakej až moc zvědavej?“ pronesla s pozvednutým obočím, aniž by k chlapci zvedla pohled a otočila list novin na další stranu. Dělala, že čte, ale vlastně se na to nedalo soustředit tak, jak by si dívka přála. „Role policajta se na tebe fakt hodí, Kogami,“ podotkla po chvíli s trochu provokativním úsměvem a nakrátko se do něj zabodla pravým okem. Byl to ale sotva okamžik, protože v další chvíli už zase pročítala denní tisk.
Ve chvíli, kdy jí Takashi zašeptal do ucha, se jí znatelně zatajil dech. Stěží pochytila význam slov, ale byla ráda za to, že se momentálně dívala do novin a na mysl jí přišla jedna rozumná věta. Alespoň tou se pokusila zakrýt své překvapení. „Představ si, jakou úroveň hlídání by musel mít Azkaban, když se jim vyvlíkli dva čerstvě vylouplí kouzelníci, který vyflusnul Bradavický institut. Svět je čím dál podivnější…“ zavrtěla hlavou a odložila noviny na stůl. Řešit zprávy se jí v posledních letech čím dál víc protivilo. A zjevně nebyla jediná. Její sousedka mudlovského původu někdy tak nadávala, že na ní ostatní museli chodit zvonit, aby jejich barák neměl jakékoliv pletky s Ministerstvem. Byl to šílený pocit, být stále v hledáčku ostatních.
„Můžeš to kdykoliv napravit,“ navrhla a bez protestů se nechala na Takashiho natisknout, jako by byla odjakživa jeho součástí. V jednu chvíli se k němu naklonila v úmyslu políbit ho, ale sotva se jemně dotkla jeho rtů, přišla jí na mysl jedna docela zajímavá otázka. „V co se vlastně měníš? Nikdo o tom moc nemluví…“ zeptala se znenadání, aniž by ji třeba napadlo, že tím dokonale zabila současný okamžik, ale jí to zkrátka zajímalo.
Zatímco tedy čekala na odpověď, si vyslechla další kritiku na její pásku a musela se mírně ušklíbnout. Měla ji vlastně jen proto, aby nestrašila svoje okolí. „Jsi neodbytný,“ utrousila suše a po chvilce přemýšlení si pásku přeci jen se značnou nejistotou sundala. Chvíli hleděla pouze do klína, hlídala hlavně lidi u sousedního stolu, jestli se nedívají. Byl to nepříjemný pocit. Skoro, jako by byla nahá. Po chvíli ale přeci jen zvedl obě oči k Takashimu, když si tak přál, aby se té pásky zbavila.
Ve chvíli, kdy jí položil otázku, se mírně zarazila a ztuhla. Co od ní chtěl slyšet? Že zmoudřela? Že dospěla? Nemohla tvrdit ani jedno, ani druhé, a přeci se její život dočkal vlastního vývoje, dokonce i její osobnost. Bylo ale těžké cokoliv říct. Jako by ta slova ztěžkla na jazyku. Stáhla svou ruku, kterou měla až doposud obtočenou kolem chlapcových rameny a zmohla se pouze na to, že se na jeho klíně otočila k Takashimu zády. Opřela se lokty do stolu a otevřela si znovu noviny, tentokrát na stránce se sportem. Hlavním titulkem bylo, že mistrovství vyhráli Finové. Nedokázala se na něj pořádně soustředit. Jen mlčela. Když jí chlapec tedy znovu oslovil otázkou, zůstala k němu stále otočená zády a přetočila list novin a chvíli nic neříkala. „Hm… Něco bych zvládla,“ hlesla bez většího zájmu. Věděla, že se snaží odvést pozornost jinam, merlinžel jí to nešlo tak dobře, jako jemu. Pořád nad nimi visela ta otázka, co přesně se změnilo. Cassandra to věděla… Tak proč bylo tak těžké to říct?

_________________

"Pokud mají brzdy, tak by je už měl sakra sešlápnout. Zatím jsou to jen čim dál ostřejší potyčky, ale takto to přeroste v otevřenou válku," povzdechl si, ale musel se nakonec i zasmát, protože stejně ta představa bordelu na kolečkách byla doopravdy... komická. Co to zase vymysleli? Raději by se nad tím už neměli pozastavovat, nebo na ně fakt už vlítne komando černokněžníků. A proto zase pohledem ověřil jejích okolí, člověk nikdy nevěděl, co se kde podělá. Nebo spíš... kdy se kdo objeví. A prát se v přítomnosti dámy, to by nebylo zrovna vhodné. Divné, smýšlel o ní doopravdy jako o dámě.
Její doteky po paži mu rozhodně nebyly proti srsti, spíš naopak, tudíž vůbec nic nenamítal. To, že byl zvědavej... jo, to věděl až moc dobře, ale měl k tomu důvody. I když se snažil sám sebe přemluvit, že vlastně neměl. Ale jak to tak vypadalo, bylo to pro něj těžší a těžší. Už jen to, že tu teď byl takto s ní. "Inu... asi," okomentoval to nakonec a to jen velmi tiše. Co víc, obvinila ho z toho, že byl jak policajt. Na tváři se mu rozlil pobavený úsměv. "Tohle řekni mému tátovi, potěšilo ho by to, že je to dědičný," odůvodnil svůj úsměv, aby to vlastně celé pochopila. Ale jeho tátovi stačilo už jen to, že chtěl být jakýmsi kouzelnickým policajtem.
"A ještě k tomu nedostudovaní," opravil její názor na "vyflusnuté" studenty. Rád by si vyslechl onu historku, jak to vlastně v Azkabanu bylo, ovšem jejích verzi, ne tu, co byla běžně slyšet a podobně. Ta byla... nedostačující.
"Ach, tak na to čekáš... až budu opravdu prašivej," dloubl si trochu, když ho k tomu pobídla. Jak nesnášel, když byl celý špinavý. Vždycky si pak musel skočit do bazénku za domem, aby se pořádně vykoupal. V obou podobách. A najednou se ho ptala na co se vlastně mění. Jen to přerušilo další polibek. Ona to fakt nevěděla?! To bylo fajn, mohl jí aspoň nějak překvapit. Tudíž z toho samozřejmě plynulo, že jí to nechtěl hned vyzvonit. Pouze jí přejel ukazovákem po rtech, které se ještě před chviličkou tiskli k těm jeho a pokrčil rameny. "Na to si budeš muset přijít časem," pobídl jí a spiklenecky mrkl. Možná by si jednou mohl nechat nedopřeměněné tesáky v puse. Ale pak by ho mohla mít za upíra a to nebylo cool.
Ano, tu pásku kritizoval, měl k tomu důvod... i když si ho asi neměl připouštět? Ale proč vlastně ještě váhal?! Vždyť do toho zase padal až po uši ať si to připouštěl nebo ne. Ještěže se nikdy moc nečervenal, jinak by tu už svítil rudě jak žárovka na vánočním stromečku. Dýchat, musel trochu dýchat! Ale dala jí dolů, opravdu jí dala dolů! "Já vím, ale omlouvat se za to nebudu," přijal označení - neodbytný - a konečně se podíval zase do obou očí současně. Byl rád a možná to na něm bylo i poznat, protože jí naoplátku věnoval něco jako děkovný polibek na rty. Ale jinak si hledal jen další záminku, proč jí políbit. Takže to spojil do jednoho.
Najednou se však otočila zády, to jí až tak moc rozhodil onou otázkou? Možná pak neměl zkoušet tu o vaření. Zase mu brejlila do novin, takže využil jejích momentálního postavení, oběma rukama jí objal kolem pasu, trochu se zaklonil a překlopil si jí zády na hruď. Plátek si mohla číst později. Krátce přitom přivoněl k jejím vlasům. Byl rád, že v nich necítil tolik kouře z cigaret, jako po tamtom večírku. A jen za tohle by si už měl napálit další ránu. Kam se poděl jeho odtažitý přístup? Už zase se dostávala k jeho nitru a tak si v něm mohla lépe číst. "Něco... takže raději vařím já," zamumlal a položil jí svojí bradu zlehka na rameno. Byl ticho, vypadalo to, že doopravdy čekal na tu předchozí odpověď, která zatím nepřicházela. Snažil se trochu vžít do její kůže, ale i tak... jemu to možná tak těžké říct nepřišlo. I tak... nechtěl na ní tlačit. Ale zajímalo ho to. A jednou by snad odpověď dostat mohl.

_________________

Podmračeně zabodla pohled od podlahy, zatímco Takashi mluvil a ona mu překvapivě klidně naslouchala. Souhlasila s ním. Jedno tvrzení mu však musela trochu poopravit. „Na to už je příliš pozdě. Ve válce už jsme, ať chceme, nebo ne,“ dodala trochu pochmurně, ale na válce ostatně nebylo nikdy nic veselého nebo úžasného. Válka znamenala ztrátu. Ztrátu rodiny, ztrátu hodnot, ztrátu sebe sama. Lidé se navraceli k primitivnímu prostředku vymáhání moci. S tím nikdo normální nemohl souhlasit. Hnali se do záhuby, úplně všichni. Při tom pomyšlení, že by jednou mohla být ještě větším vězněm společnosti, než je teď, se jí úzkostně sevřelo hrdlo. Cítila se v naprostém háji. Uměla předstírat, uměla perfektně lhát. Ale nedokázala to dělat donekonečna. Uvědomovala si svou špatnou stránku a o to víc nesnášela společnosti, že ji nutila tu temnou stranu karty čím dál více rozvíjet v rámci zachování její vlastní existence. Všechno teď bylo na pokraji zhroucení. Nikde nebylo bezpečno, dokonce ani ve vlastních domovech. Jen minulý týden v noci někoho z vedlejšího domu vyvedli ven a zmizeli s ním kdoví kde. Měla strach.
„Jak asi? Určitě!“ dloubla do něj loktem, když po ní vyzvídal, ale jak bylo dobrým Cassandřiným zvykem, nedala se jen tak zlomit. Představa, že by se měla ale seznámit s jeho tátou, jí vyhnala trochu odhodlání z tváře a možná, že i ze srdce. U ní to bylo víceméně lehké, neměla rodiče, jen tetu, strýce a sestřenku. „Tvůj táta pracuje u policie?“ zeptala se se značným zájmem a naklonila hlavu mírně na stranu. Bylo fajn mít zázemí v obou světech, ne jako měla ona. Nevěděla o milovském světě téměř nic, jen sem tam něco o první a druhé světové válce. Ale to bylo tak všechno. Veškeré technologie šly mimo ní. „Proč se vlastně zdržuješ tady? Myslím v kouzelnickém světě… Klidně bys mohl přelomit hůlku napůl a uchýlit se zpátky tam, kdes byl. Mohl bys dohnat to, co jsi zameškal v mudlovském světě a přizpůsobit se. Tyhle války by tě nemusely trápit,“ zašeptala po chvíli zamyšleně. Nerozuměla tomu, proč tu ještě zůstával. Věděla, jak nemá rád tyhle nesmysly ohledně krve a že kouzlení bral jako zlatý nadstandard. Kdyby byla na jeho místě, asi by už prchla.
„To je pravda, málem bych zapomněla,“ utrousila ohledně nedostudovanosti obou uprchlíků z Azkabanu. Kouzlení v dnešní době asi nestálo za moc, když hlídané prostory narušili dva malí školní cvrčci.
Po chvíli nevinného dobírání se mírně usmála, naklonila se k němu a drze ho kousla do ucha. „Řekni,“ lákala ho, přeci jen jeho zvíření forma ji skutečně zajímala. Tušila, že to z něj ale nevymámí takhle zadarmo. „Doufám, že se měníš v něco mírumilovného, co žere lístky. Třeba pandu nebo tak. Něco, k čemu se dá přitulit,“ zamyslela se, i když tušila, že Takashi se jistě nemění v něco tak mírumilovného, když má každou chvíli chuť někoho zmlátit. Hlavně ty ministerské…
„Chm,“ zamručela, jako by se jí tahle konverzace ani netýkala. Obměkčil ji až polibek, třebaže si připadala s tím odkrytým okem stále dost nejistě a byla odhodlaná si ho před odchodem znovu zakrýt. Tohle byla výhradně Takashiho výsada, vidět jí i s tou démonickou podobou.
Ve chvíli, kdy nejvíce přemýšlela, jak mu odpovědět na jeho otázku, co přesně se změnilo, se s nimi najednou zhoupla celá židle dozadu. „Co to -“ vylétlo z ní překvapeně, odhodila noviny a rukama zamáchala ve vzduchu jako by hledala pevnou oporu. Trochu nešťastně se zachytila poutek na Takashiho kalhotách a přesně v ten moment dopadla zády na jeho hruď. Chvíli se pokoušela ignorovat fakt, že se prsty i trochu dotýká Takashiho hýždí, zatímco jí srdce vyskočilo do krku a zrudla v celém obličeji. Prudce ho pustila, ruce si pojila v klíně a očima klidně klouzala po jeho pažích, které byly majetnicky obtočené kolem ní. Bylo zvláštně příjemné být v tom soukromém vězení. „Umíš vařit?“ nahodila rychle, aby zahnala předešlé rozpaky a nejistě na něj pohlédla, když jí položil hlavu na rameno. Jeho dech dopadal přesně na kůži u klíční kosti, kde jí pomalu naskákala husí kůže. Když si ho dívka chvíli prohlížela, netvářil se nijak překvapeně, byl stále klidný a sebejistý. Copak on se nikdy nestyděl?
Po chvíli mlčení, kdy byla očekávána její odpověď, zaklonila mírně hlavu a tvář mu schovala do krku. Byla si jistá, že jen takhle by mu byla schopná dopovědět. „Já… tě mám ráda. Asi,“ dodala rychle šeptem a naprázdno polkla. „Tak… máš s tím nějaký problém?“ hlas se jí v otázce mírně zachvěl a ještě více schovala svůj obličej do bezpečného úkrytu jeho krku, zatímco držela oči pevně zavřené.

_________________

"Ano, naše válka," zasmál se, protože momentálně úmyslně mluvil o koze, zatímco ona o voze. Jinak s ní musel souhlasit. Bylo to špatné. Ale zatím to nedošlo do toho bodu, kde všude po ulicích po sobě všichni metali kletby. Spíš jen příležitostné akce. A to stačilo. Byl rád, že bydlel v mudlovské části města, daleko od možných míst, kde na něj mohli veřejně čekat. I když... oni si na něj už mohli počkat kdekoliv. Asi jim ještě tolik neležel v žaludku. Byl si však jistý, že kdyby přiznal zvěromagii, byl by hned druhý den obklopen partou idiotů, co by ho chtěla odvést do Azkabanu. Důvod by si vymysleli, to bylo jasné.
"Určitě? Jsi si jistá?" hrál naoko překvapeného, i když mu bylo jasné, že jí došlo, že by rád věděl všechno. Úplně. A ani nevěděl proč vlastně. Na její otázku kývl a odpověděl: "Ano, tady byl sice jen soukromý detektiv, ale doma se vrátil k místu v elitním policejním sboru. Díky tomu se taky dostal do Anglie," odhalil jí tak kus své rodiny, což byla část života se kterou se příliš nesvěřoval. Přeci jen... rodiny byly častým důvodem k vydírání a podobně a to ne jen v kouzelnickém světě. Jeho otec mu o tom ne jednou vyprávěl. Proto je taky odklidil z dosahu.
"Blázníš? A přijít o všechnu tu srandu a idiocii v praxi? Ano, do mudlovského světa bych hravě zapadl, dostudoval bych tam, našel si práci. Ale byla by to nuda. Nemluvě o tom..." no, tu poslední větu nějak nedokončil, jen se jí krátce podíval do očí, než se od nich odtrhl. Co chtěl říct? Že měl mezi kouzelníky přátele? Že v tom světě znal jí? Že si už zvykl a nechtěl o to přijít... o ní přijít? Nemohl zahodit to, čím procházel už osm let. Ano, bral magii jako doplněk, který nebyl tak potřebný, ale bylo tam jedno velké ale... už o to nechtěl přijít. Byla by to nuda... Byl kouzelníkem na pomezí světů a byl na to hrdý. Ale do třetí světový dobrovolně nepůjde.
Kousla ho! To by jí měl oplatit! A pokud možno v přeměněné podobě, ale na to tu byli moc na ráně. "Spíš předvedu, ale až jinde," nechával jí v naději, že ho vůbec uvidí jak se mění. Když však slyšel její možnosti, pokrčil jen rameny a trochu jí slovně zklamal: "Asi úplně nesplním tvé touhy, něco takového se ke mě nehodí." Měl pravdu, přišlo mu, že zvěromagie odrážela uživatele, ale aby nebyla úplně zklamaná, na moment na ní vycenil protáhlé špičáky a mrkl na ní žlutýma-vlčíma-očima. Možná si to domyslí, přerušil však přeměnu dostatečně rychle, než se mu začal protahovat čumák a růst srst. Popravdě, černý vlk se k jejímu oku možná trochu hodil.
Nejdřív to křičelo -coto- a najednou mu to sahalo na sedínku. Ta holka byla fakt zvláštní, ale on to dokázal ignorovat. Nějak... i když se možná trošililinku červenal. Byl však rád, že mu hned nerozbila čenich nebo tak něco, to by nebylo příjemné. Nemluvě o tom, že by to asi přitáhlo dost pozornosti, než jen muchlování na veřejnosti. Na otázku ohledně vaření přikývl. "Ano, trochu. A nikdo z rodiny si nestěžoval. Prý dělám nejlepší rámen," pochlubil se tichým hlasem, zatímco se ona snažila zahánět své rozpaky, které jí však velmi slušely. Alespoň on si tedy nestěžoval. I když... i on nejspíše dýchal trochu zrychleně a kdyby se zaměřila na tlukot jeho srdce, rozhodně by se nepodobalo normálnímu režimu. Ale stále se ptal na prostou otázku - proč ona?
Nakonec to z ní dostal, což... přiznejme si, nečekal. Očekával, že se z toho zase nějak vykecá a pláchne. Vypadalo to, že i když tuto odpověď tušil tak ho i přes to uvedla do mírných rozpaků. Chvilku mlčel, nevěděl, jak přesně by měl reagovat. Měl by být snad naštvaný? Měl by jí odmítnout a zmizet? Jenže to nešlo! On jí měl taky rád a bylo to stejně složité říct, jako k tomu přijít v mysli. "Problém? Samozřejmě, že mám!" zašeptal a polkl. Jenže jaký? Nechtěl jí nijak ohrožovat, to ano. Jakékoliv vazby na něj byly nebezpečný. Ale nadruhou stranu... možná, že jim mohl dát ještě šanci a něco s tím provést. Problém byl, že on to neuměl jen tak vyjádřit slovy, pouze jí objal a prstem přejel po bradě, aby jí natočil blíže k sobě. Podíval se na zavřené oči a ještě jednou jí políbil. Krátce, avšak procítěně, tak jako snad nikdy. Možná jí to bude stačit jako odpověď.
Ještě krátce jí takto držel a nakonec povolil objetí. "Neprojdeme se?" zeptal se zčistajasna.

_________________

Ohledně války už další konverzaci nerozváděla, ostatně nebylo ani co. Byli v ní všichni až po uši, mnoho lidí díky ní ztratilo vlastní víru, vlastní hodnoty a dobrý úsudek. Každý se teď staral hlavně sám o sebe, na to už si Cassandra zvykla. I její teta se strýcem se od ní zvláštním způsobem distancovali, třebaže to nebylo vyloženě popírání její existence. Brali ji jako dospělou, tudíž jako někoho, kdo se o sebe dokáže postarat. Zatím to dokázala. Bylo jen otázkou, jak dlouho jí to vydrží. Bez práce byla už teď skoro mrtvá.
„Naprosto,“ zahlásila nezvykle rozhodně ohledně té jeho nezkrotitelné zvědavosti a mírně se pousmála, zatímco vítězoslavně seděla na jeho klíně. Ráda ho provokovala, nicméně to neměnilo nic na faktu, že se někdy až moc ptal. Věděla, že se mu v mnoha směrech může oddat a nic by se nestalo, protože cítila, jak mu na ní záleží. Přesto tu byla jedna znatelná překážka. A to byla důvěra. Bála se mu ji projevit v tak velké formě, protože by se ještě více pohroužil do jejího nitra. A tam bylo někdy více temnoty, než by kdo dokázal snést.
Proto se raději soustředila na vyprávění o rodině. Nikdy se jí nesvěřoval s informacemi o jeho rodině a ona sama po nich nikdy nijak zvlášť nepátrala. Nebylo to tím, že by nebyla zvědavá nebo jí byla tahle záležitost lhostejná, ale že zkrátka v tomhle směru preferovala informace z první ruky. Sama věděla, jak dnešní doba pokřivuje lidi a ti pokřivují věci podle toho, jak se jim hodí nebo jak je vnímají. Všechno bylo zcela individuální. A díky tomu byl svět tolik různorodý a rozmanitý. „To zní dobře, ale…“ podotkla s drobnou vráskou zamyšlení mezi obočím a znejistěla. Táta, policajt, detektiv, elita… Proč jí z toho najednou vyschlo v krku? „Nebude mě vyšetřovat, že ne?“ nahodila najednou s lehce nervózním úsměvem. Byla přeci jen jeho kamarádka a široko daleko vyhlášená mrcha, to stálo za malé prozkoumání… problémem bylo, že Cassandra se více než čehokoliv bála právě toho, že se začne někdo rýpat v její rodině. Ti, kteří znali Whartonovy alespoň z doslechu věděli, že to není jednoduchá rodina. Navíc záležitost s jejím otcem byla pořád nevyřešená a sama Cassandra jistým způsobem chápala, že se s ní nechce setkat. Mimomanželskými dětmi se přeci nikdy nikdo nechlubil…
Z přemýšlení jí vyrušil až chlapcův hlas, a tak se zaposlouchala do jeho vypravování. Alespoň dokud se nezarazil. Cassandra na jeho situaci měla jiný náhled, tudíž věci jako přátelé a osm let učení jí ani na mysl nepřišly, když se jednalo o zachování vlastní existence. Možná to znělo moc zvířecky, ale bylo to tak, třebaže by měla později výčitky. Ale 80 % lidí v jejím okolí by se dopustilo toho samého, kdyby měli šanci. Proto bylo trochu těžké pochopit Takashiho důvody, proč zůstává. Ani na okamžik ji nenapadlo, že by to mohlo být také kvůli ní samotné. „Hm? Nemluvě o čem?“ pobídla ho, ale tušila, že se odpovědi jen tak nedočká, a tak pokračovala místo něj. „Poslyš, pořád se můžeš rozhodnout, nikdy není pozdě to tady zabalit a žít si vlastním životem mezi lidmi. Třebaže to bude těžší, Takashi,“ zvedla dlaň a mírně mu počechrala černé vlasy, aby ho ujistila, že i ta volba by se mohla eventuálně jevit jako ta správná. Jestli jen váhal, její podporu v tomhle směru měl. Nic by mu nezazlívala.
Trochu potěšeně se dívce blýsklo v očích, když jí přislíbil ukázat přeměnu někde v soukromí a chvíli mu oplácela pohled, než se z části přeměnil přímo v Děravém kotli. Vlasy jí v jednu chvíli téměř hrůzou zešedivěly a z očí vyprchalo trochu toho zlata… Dlaněmi mu rychle překryla oči i tesáky a rozhlédla, se, zda se nikdo nedívá. „Ty idiote! Co kdyby tě někdo viděl? Proč se nemůžeš měnit v něco, co žere lístky? Panda by byla fakt docela milá. Co když chytíš blechy?“ vychrlila na něj celá překvapená, zatímco její vlasy se pomalu začaly vracet do normálu, stejně, jako její oči. Vážně vypadal ta trochu jako vlk? Tak ten moc na pomazlení fakt nebude. Zlatá panda, zlatá panda!
Když z ní slezl prvotní šok a stáhla své dlaně z jeho obličeje, pohodlně se o něj opřela a vydechla. „Takže je jasný, kdo bude vařit,“ odtušila suše a mírně nakrčila nos. Ona se mu rozhodně nechtěla chlubit se svým kuchařským uměním. „A vůbec! Co se chvástáš?!“ zamračila se na něj, jako by mu nechtěla dopřát ani chvíli radosti, kdy se před ní mohl vytáhnout. Přesto se trochu smířlivě usmála, zatímco se nedíval.
Mírně semkla rty, zatímco schovávala tvář v jeho krku, když si Takashi dovolil promluvit. Tohle byla odpověď, kterou jaksi nechtěla slyšet a pokud ano, šla v rozporu s tím, co se tu právě dělo. Až při tom polibku, kdy si vyžádal její pozornost, rychle pochopila, jak to myslel. Problém nebyl žádný, až na ono vyjádření. Mírně pootevřela ústa a dovolila si ho zlehka kousnout do spodního rtu, zatímco šly veškeré pochybnosti stranou.
Když se od něj po chvilce vzdálila a vyslechla si jeho návrh, tiše přikývla. Pomalu vstala, třebaže měla pocit, že má nohy z želatiny a došla k baru, kde zaplatila za dnešní snídaní a došla až k Takashimu. „Kam máme namířeno?“ zeptala se zvědavě, zatímco si vyhrnovala rukávy dlouhého trička po lokte a mířila k východu z Děravého kotle. Byla zvědavá, přeci jen to bude asi jejich první výlet.

_________________

Důvěra... věc, která se v dnešní době nerozdávala téměř vůbec. Každý si musel bránit to svoje, protože nikdy nevěděl, odkud mohl čekat zradu, byť neúmyslnou. Paměťová kouzla, veritaserum a podobné věci dokázali z lidí vytáhnout kdejaké tajemství a mohli je stavět proti sobě stejně snadno jako šlo zabíjet. Nemohl jí tedy svěřit vše, byla by pak v nebezpečí stejně jako on. Bohužel, i když to věděl, tak jí důvěřoval víc než většině dalších. Avšak pravda byla, že by byl rád, kdyby v něj vložila svojí důvěru.
"Není to nejhorší," sice jeho rodina nebyla vždycky nejlepší, ale stačilo to. Každý měl nějaké chyby a většinou se s nimi musel člověk smířit. Spíš ho překvapilo, že se ptala na vyšetřování. Na jednu stranu byl překvapený, ale ještě víc byl zvědavý. Proč by jí měl vyšetřovat? Nebo její rodinu? Hmmm, tohle ho zajímalo. "Proč by tě měl vyšetřovat? Nebo spíš... měl by?" zeptal se a mírně se usmíval. Co by si měl asi zjišťovat? Pokud mu chtěla něco říct, mohla mu to říct sama, nemusel po tom pátrat někde jinde. A ani moc nechtěl. Navíc, jeho táta byl v Japonsku, takže těžko by mohl vést pátrání v Anglii. A Takashi... možná by měl nějaké zdroje, které by mohl použít, především v mudlovském světě, ale nechtěl. Neměl důvod, zatím.
"Nemluvě o tom... hádej," vyzval jí a zahleděl se jí do očí. Pochopí to, že myslel na ní? Že tu byla ona? Podle něj už si tohle v něm vyčíst dokázala a pokud ne, tak... se uvidí, nejspíše. "Já se už rozhodl. Už jsem tu něco začal, nehodlám od toho utíkat. To je pod mojí úroveň," uchechtl se, i když mu bylo jasné, že se tak upsal ďáblovi... nebo spíše kouzelnickému světu. A to stačilo. Avšak, stále měl otevřené zadní dvířka do toho mudlovského, tudíž se nemusel zase tolik stresovat s tím, že by neměl kde žít. Spíš... jestli to všechno přežije. Nikdy nevěděl jestli bude na to všechno připraven, samozřejmě, že nebyl, ale snažil se. Otázka byla, co ona? Dokázala Cassandra riskovat?
Trochu se lekl její přeměny, když se začal měnit on. Opravdu zešedivěla? To jí tak moc polekal? Nebo se lekla, že by ho někdo mohl vidět? "Zatím mě nikdo nenačapal, neboj," ubezpečil jí a mírně zavrčel, i když už všechny prvky vlka zmizely. Stejně to bylo komické, ona se o něj opravdu bála. Nebo se bála jen o sebe? Že by jí s ním někdo viděl? Možné bylo všechno. Spíš ho pobavilo, co k tomu dodala. "Když maso je lepší," oponoval v žertu a trochu přimhouřil oči, když se zmínila o blechách. "Blechy se bojí ke mě přiblížit," zavrčel výhružně a stále si sám sebe představoval jako pandu. To prostě nešlo! Nemohl by být panda! Nikdy. Sice by se k němu hodil, co se kultury týkalo, ale to bylo asi tak všechno. On měl rád svojí černou srst a tesáky!
"Pfff, všechno oddřu já," postěžoval si, když na něj hodila už i vaření. Co byl?! Chlap v domácnosti?! Měl snad nosit zástěru?! No to určitě. Ale aspoň neztratila smysl pro humor. Na chvástání pokrčil jen rameny, ať si myslí, co chce. Někdo z nich musel být schopný i v obyčejných věcech. A když to nebyla ona, musel to být zřejmě v momentální situaci on.
Když ho mírně kousla, usmál se. Ale nakonec se však zamračil. "Nechci tě ohrozit, to je ten problém," zamumlal tiše, když se zvedal pro bundu, když se chystali k odchodu. Sám si zaplatil vlastní pití, protože to nechtěl, aby platila za něj, to nepařilo ke snídani. U východu se ho zeptala, kam vlastně zamíří. No, popravdě. To nenapadlo ani jej, chtěl spíš vyzkoušet, jestli by s ním opravdu někam šla. "Inu... můžeme se jen flákat, zajít si do parku a hrát si, že je všechno normální. Nebo tě můžu unést, někam, kde jsi určitě ještě nebyla," dal za možnosti první blbosti, co mu přišly na mysl a přitom jí bez větších ostychů chytil za ruku. Pro dnešek... byla jeho.

_________________

Zatímco Cassandra postávala u pultu a platila za snídani, pohlédla na Takashiho, který si šel zaplatit pro změnu své pití. Byl samé překvapení, protože byla připravená zaplatit i to jeho huntování jater, tedy whisky. Chvíli sledovala Toma, který hledat drobnější galeony, aby jí vrátil přebytek, než se rozhodla s chlapcem ještě trochu pokonverzovat. „Jistěže by neměl, nemám co skrývat. Skoro,“ podotkla a mírně nakrčila svůj pihovatý nos, protože byla hromada věcí, které se snažila před ostatními zatlouct. Hlavně její obavy a fóbie. Věděla, že člověk není nikdy beze strachu, ale v jejím případě se všechny její strachy v očích druhých musely zdvojnásobit, když byla žena. A to neměla ráda. Dělalo ji to opticky zranitelnější. „Lidi bez tajemství jsou stejně jako truhla bez pokladu. Naprosto dutý a prázdný,“ dodala, aby snad trochu zahnala pochybnosti, které se Takashimu mohly vloudit do mysli, třebaže si nebyla jistá, zda to úplně zabere. Přeci jen už nebyl nějakou dobu ten naivní kluk, který se nechal uchlácholit každým dobře znějícím slovem. Stejně tak, jako ona…
Když jí Tom přinesl na vrácení mince, sebrala je z pultu a chvíli Takashiho sledovala, zatímco si platil své objednané sklenice whisky. Loktem se opírala o barovou desku, čas od času přelétla očima své okolí… než si uvědomila Tomův trochu starostlivý pohled. Jistě, její oko. Mírně zrudla v obličeji a rychle zalovila v kapse po své pásce, kterou si nasadila zpátky na oko a vesele se pousmála. Tak přeci jen to bylo tak děsivé, jak si myslela. Jediný, komu to až tak nevadilo, byl Takashi. Když se jí zeptal na onu otázku ohledně jeho důvodů, proč zůstat v kouzelnickém světě, zvedla k němu pohled a chvíli mu intenzivně oplácela ten jeho. Ne, to nemohl myslet vážně… Jen při tom pomyšlení, že by tu zůstával i kvůli ní, jí přišlo nesmyslné, až naivní. Před lety ho poslala de facto do háje, věděl o její pověsti, která nebyla kdoví jak valná a přesto… nějak tomu nerozuměla. On přeci nebyl z těch lidí, kteří by doufali, nebo věřili v někoho tak ztraceného. Byl to Zmijozel, krví i duší, upsaný k zeleno-stříbrné vlajce s hadem. Už jen z tohohle hlediska to musela vyloučit. Proto od něj odtrhla oko, a když zaplatil, odrazila se od pultu se slovy: „Nevím, o čem to mluvíš,“ což mohlo vyznít trochu chladně, ale bylo to spíše tak, že si nechtěl hned připustit pravou podstatu věci. Byla jen člověk, mohla se mýlit za život, kolikrát jen chtěla. Záleželo na něm, kolik těch přešlapů jí sám Takashi odpustí.
Když vykročila ke dveřím, pohledem zavadila o několik lidí sedících u vedlejších stolů a lehce podezřívavě přimhouřila své odkryté oko. Nebála se, jen měla pochybnosti, kolik toho dnes slyšeli. S Takashim vedle sebe se neobávala tolika věcí, jako když byla sama. „Nevím, jestli je lepší mrtvý hrdina nebo živý srab. Kdoví, možná to druhý,“ odtušila spíše šeptem a pro sebe, takže netušila, zda chlapec tato její slova pochytil. Mohla vyznít drsně a nehezky, ale ona měla život ráda. A pro jeho zachování by byla ochotná udělat téměř cokoliv. To slovo „téměř“ bylo v kontextu opravdu podstatné.
Ohledně jeho vlčí povahy se mírně pousmála. Nebylo to tak, že by se vyloženě lekla jeho přeměny, bála se spíš, že by to mohl někdo ze zde přítomných vidět. Mírně mu dloubla loktem do žeber, když na ní skutečně zvířecky zavrčel. Jistou atraktivitu to ale mělo. „Jen v některých případech,“ pronesla ohledně požírání masa a otevřela dveře. Ven vyšla jako první. Mlha už téměř zmizela, ve zbytcích se jen vznášela v ulici jako opar a slunce začalo ohřívat letní vzduch. Na Takashiho stěžování si už nijak nereagovala, pouze se pousmála. Každý měl něco, ona byla zase dobrá ve sportu, on ve vaření. Nakonec k tomu měl předpoklady, když byl slušný v lektvarech.
Poodešla kousek od vchodu, aby mohli do Děravého kotle mířit i další lidé a opřela se zcela nezúčastněně zády o zeď. „To se ale dost střetává s tím, co chceš,“ odtušila stejně tichým hlasem, jako on, když se jí svěřil se svými obavami o její bezpečnost. Jeho starostlivost v ní vzbuzovala ještě větší sarkasmus, protože najednou tu u obou vytanuly jejich lepší stránky, které tak často navenek zjevně neukazovali. Mimoto ale vzbuzoval taky její zájem. Kdoví.
Mírně sebou cukla, když jí vzal chlapec za ruku a téměř automaticky si s ním propletla prsty. Ač se mohlo o Cassandře říkat cokoliv, pravdou bylo, že s nikým vyloženě doopravdy nechodila. Bylo zvláštní sdílet prostor s někým, kdo od ní nic nečekal a nic od ní na oplátku nežádal jen proto, že s ním mohla dýchat stejný vzduch. Bylo to čistě nesobecké. Tiše k němu přistoupila a přitiskla se k němu, bradou se opřela o jeho hruď. Chvíli pouze nasávala jeho vůni, která se kolem něj vznášela spolu s čerstvým vzduchem rána, než promluvila. „Hm, ani jedno nezní špatně, ale to druhé zní víc exoticky. Takže mě můžeš unést,“ odtušila klidně a volnou paži mu obtočila kolem pasu, jako by se bála, že jí uteče. To by v případě Cassandry mohla být až naivní myšlenka, její chování vypovídalo ale o něčem jiném.

_________________

Slovo skoro samozřejmě nepřeslechl a mírně u toho zamrkal. Opravdu by bylo něco, co by na ní šlo vyštrachat? Ale ne, taková svině nebude, třeba mu to někdy poví a nebude kolem toho muset dělat jakékoliv problémy. Co se strachů týkalo, v jeho očích by se zřejmě nenásobily, ale to nemohla vědět, dokud mu je neřekne. A aby nebyl za kus skály, musel si probrat i vlastní strachy, taky je totiž měl, i když se snažil hrát, že ne. A ne, že by mu to šlo, když se jí tu téměř přiznal, že má strach o její bezpečí, žejo. Ale to je jedno. "Ano a není u nich nic k odhalení, člověk přichází o to kouzlo," odsouhlasil pak její názor na tajemství, ale i tak bylo poznat, že byl zvědavý, byť by možná tolik být neměl. Minimálně by třeba zjistil, jak na tom vlastně v jejích očích je.
"Ehm, ehm," dodal k nasazení pásky, aby vyjevil svůj nesouhlas, ale nakonec jen pokrčil rameny a nechal to být. Nemusel to vědět každý. On stačil.
"A není lepší živý hrdina?" zeptal se provokativně a mrkl na ní. On byl zatím živý, to, že tam hrálo velkou roli ono zatím se snažil též ignorovat, ale zdálo se mu, že měla o něj snad i strach? No to bylo k pokukání. Během pár hodin se dostali od naprostého vyhýbání k strachu o sebe. Z nich by udělal nějaký psychiatr bakalářskou práci s hodnocením A. Nemluvě o tom, že přihlížející z normálních vrstev by z toho měli telenovelu první třídy a drby na další dva měsíce. Pro Takashiho to však bylo jiné, byl to jakýsi pokrok na vyšší level. Čeho... no, to těžko říct.
Debata o masu by byla samozřejmě zajímavá, jenže nechtěl se s ní zase přít. On byl rád, že se měnil v to, v co se měnil a hotovo. Když se pak opřela venku o zeď, postavil se před ní a pokrčil rameny. "Bohužel, střetává. A je těžké volit, když nejsem jediný, kdo o tom rozhoduje," řekl zcela vážně a pohlédl jí do jejího oka. Snad pochopila, jak to myslel. Nemohl a nechtěl rozhodovat o tom, jak by se měla chovat ona, i když by k jejímu chování měl spoustu výtek. Ale to nejspíš i ona k jeho chování, takže si byli kvit. Bože, už zase jí chtěl políbit, ale to si nechal na pak.
Na propletení prstů se mírně pousmál a mrkl na ní. Doopravdy ho zajímalo, kterou možnost si vybere a jeho zajímalo, co by měl vymyslet za tu druhou. Popravdě, když to plácl, ještě to neměl kompletně domyšlené, tudíž improvizoval za pochodu. A nakonec si taky tu volbu vybrala. No, tak kam to bude, mladý pane Kogami? To musel domyslet, ale jakmile se k němu přivinula, pevně jí chytil a otočil se na místě. Ozvalo se tiché prásk a byli v čudu...
Objevili se v nenápadné uličce kde byly uloženy popelnice. Nebylo to nejlepší místo, ale mnohem lepší než se objevit mezi partou mudlů. Všude kolem byl vcelku čerstvý vzduch, ne jak v centru a hlavně, jen nízké, maximálně dvoupodlažní domky. Správně, byli na okraji Londýna, dost daleko od jejích původního místa. Pomalu jí vyvedl na ulici a rozhlédl se. Všechny domy si byly v jakémsi smyslu podobné, až na jeden. Ten, co byl asi o dvě ulice dál a byl poměrně viditelný. Moc se nelišil. Přízemí, patro, dokonce dvě garáže. Jen vchod byl hodně odlišný. Narozdíl od všech těch lakovaných a honosných dveřích se pyšnil klasickými japonskými "zašupovačkami". Takashi se díval přímo na něj, aby si ho mohla všimnou i Cass. Docela ho zajímalo, jestli pochopí kam jí to vzal. Původně to nechtěl, zdálo se mu to příliš osobní, ale na poslední chvíli změnil názor. Jen co by na to řekli rodiče, že si na první "rande" bere holku domů. Ale zase to bylo bezpečnější místo než někde uprostřed houfu smrtijedů. "Nebude vadit, když se ještě stavíme v obchodě?" zeptal se jí pobaveně a kývl na ulici, která vedla opačným směrem. A stále čekal, co z ní vypadne.

_________________