"Ne? A co bylo to před chvilkou?" zajímal se Aidan a natáhl levačku k míse na stole, aby si ji stáhl k sobě dolů, podrobil průzkumu a takříkajíc na Warwickovi posvačil. Hodil za sebe svrasklé jablko a vybral si pomeranč pro jeho ničivé citrusové účinky. Ať ho Warwick bude hodně štvát, oloupe mu to oranžovou věc pěkně před očima.
Byl vážně hrozně otravný a Aidan zjišťoval, že když si typicky po svém nevyvozuje ze všeho vulkánskou logiku, je taky pěkně nesnesitelný. Sybille byla jasná, ta měla skončit v Nebelvíru a měla na lecos větší kou-... kompetence než půlka Bradavic, ale vypadalo to, že s Warwickem bude muset ztratit chvíli vysvětlováním
"Jo, taky tě nemám rád, ještě že jsme si to vyjasnili. Tak trochu si na tom dokonce i zakládám. Teď už vážně sklapni, nebo pro tu hůlku najdu na místě využití, a poslouchej," zopakoval a udělal obličej, proč zrovna on se musí potýkat s největším idiotem na světě. Dobře, byl rád, že tu mohl přespat, ale čekal něco trochu lepšího. Síla zvyku.
"Navlékli to na mě. V létě se na ulici potloukali chlápci v černém a já vím jistě, že hodně z nich kope za ministerské. Chci vidět, jak s tou tvojí rozkošnou oddaností naložíš, až se taky někdy rozhodnou seslat na tebe... no, už jsem zapomněl, jak se to jmenuje, to je jedno. Jádro pudla je v tom, jak bych se asi do Azkabanu v první řadě dostal, když ne jako vězeň? Kdo má tu moc? A teď, když se jim to hodí, na mě vypíšou hon - i s odměnou, panejo, to ti nepřijde podezřelé? Říká ti něco vůbec pojem investigativní žurnalistika?" zavrtěl pohrdlivě hlavou, ačkoli ještě před pár měsíci neměl sám tušení, co to znamená. Pravděpodobně chtěl taky použít termín "konspirační teorie", ale čert vem detaily. Symbolicky Warwicka pleskl složenými novinami přes hlavu, kdyby se mu po tom náhodou rozsvítilo a začal konečně uvažovat.
"Já teď vstanu, ty zapni tu věc v hlavě a dobře si rozmysli, co řekneš něco uděláš. Připravený?"

Z Aidanova kusého vysvětlování sice Emery nebyl zase tak moudrý, jak by byl Thorne asi rád, ale dokázal si z něj alespoň vyvodit, co se zhruba stalo za dobu od Aidanova odchodu ze školy a tím neslavným útěkem z Azkabanu. Stále ještě zuřil, o tom žádná - Aidan byl neschopný pitomec, který právě teď úplně sprostě využíval svých fyzických předpokladů, a kdyby sakra chtěl jenom kousek uhnout, Emery měl vážně dojem, že mu takhle ta žebra zlomí vejpůl - ale bylo stále těžší a těžší vztek udržovat na úrovni, kdy mohl Thornea slepě nesnášet.
"Imperio," podotknul suše, když Aidana zklamaly jeho kusé vědomosti - jak předvídatelné - a zavrtěl se, protože podívejte, ono to fakt docela bolelo, když mu Thorne takhle seděl na žebrech. "Investigativní žurnalistika, je činnost, při které novinář vyhledává a shromažďuje informace o pochybném jednání především vysoce postavených osob," rozhodl se Aidana poctít havraspárskou definicí jako ze škatulky, čímž nechtěl dosáhnout ničeho jiného, než bývalého nebelvíra naštvat. "Pochybuju, že se to udrží, když Ministerstvo všechno drží pod palcem a používá zakázané kletby," odseknul jedovatě. Alespoň že už Aidan vstával, protože v Emerym skřípaly všechny kosti.
"Myslím, že v tuhle chvíli nikdo nemůže věřit nikomu," zacinkal mu v hlase chlad, jakmile byl znovu nohama na pevné zemi - nohama, ne zády. "Jestli chceš být zvěromág, zklamu tě, na to potřebuješ mozek, a v tom ti pomoct neumím. Zmiz, Thorne, prostě jdi pryč," povzdechnul si nakonec Emery, ze kterého už alespoň z jisté části opadl vztek, sám vzal za kliku od dveří, a s prásknutím zmizel kamsi na ulici.

_________________

Aidan se nenaštval, spíš překvapeně zamrkal, protože to považovat za řečnickou otázku, kterou se naučil používat často, když se snažil psát. Většina textu se po něm sice musela opravovat a nikdy nebyl tak plamenný jako projevy psané pro Fénixe jeho zakladatelkou. Mnohem víc mu ale podrazila nohy ta smířenost, kterou slyšel ve Warwickově hlase i přes to plivání jedu. Zatnul zuby.
"Fajn. Fajn! Hodně štěstí, až budeš v mých botách, Warwicku. Jen si jdi!" křikl a pak už ho to přešlo. Na zavřené dveře ho řvát nebavilo a navíc byl uražený, že Warwick odešel.
Zdržoval se ale v domě Emeryho rodiny, ne ve svém, a doprošovat se nehodlal. Byl to jeho problém, jen jeho, a Warwicka tím, že by zůstával poblíž, mohl přivést snadno do potíží, které si mínil vyžehlit sám. Všechny ty kecy o pospolitosti a nutnosti spojit se proti utlačovatelům... Odfrkl si.
Odpajdal si pro věci a odhodlaný naučit se sám všechno potřebné, aby se dokázal před ministerstvem ukrýt, vyrazil ulicí přesně na opačnou stranu. V domě po něm nezbyla jediná památka jako důkaz, že tu kdy byl - dokonce po sobě ustlal postel.

<<

Erkki nikdy v životě na Příčné ulici nebyl, vždycky s rodiči navštěvoval pouze kouzelnickou čtvrť Helsinek a přilehlé kouzelnické vesničky. I když o Příčné hodně slyšel a viděl ji na fotkách, stejně byl nakonec ohromen, když to všechno viděl na vlastní oči. S očima dokořán a bradou lehce poklesnutou se rozhlížel kolem sebe a pokoušel se vstřebat vše, co právě vidí. Marně. Bylo toho tady prostě příliš na tak malého človíčka, byť skrz naskrz kouzelnického původu, tedy člověka zvyklého vyrůstat mezi kouzly.
~„Páni, tati, podívej!“~ spustil finsky, když spatřil výlohu, kde byla vystavena košťata a nejnovější pomůcky pro famfrpál, vzal Bjarna za ruku a k výloze ho dotáhl. ~„Půjdeme se tam potom podívat? Prosím, prosím, prosím!“~ zaškemral hned, nasadil nejlepší psí pohled, jaký uměl, a zaklonil hlavu, aby na otce viděl.
Bjarnovi se pobaveně zablesklo v očích a po chvilce, kdy syna schválně napínal, pomalu přikývl. On by si totiž návštěvu obchodu s košťaty také nenechal ujít. ~„Půjdeme,“~ přislíbil. ~„Ale až potom. A Erkki? Co jsem ti říkal o té finštině v Anglii?“~ pronesl rádoby káravě. Snažil se totiž syna donutit, aby angličtinu procvičoval, než odjede do školy, ale Erkki věčně mlel pouze rodnou řečí.
Při otcově připomínce se proto zatvářil, jako by spolkl citron. „Budu snažit. Se. Budu se snažit,“ přislíbil kostrbatě s tak silným severským přízvukem, že mu skoro ani nebylo rozumět, a trošičku se začervenal. Věděl, že se anglicky musí naučit, ale finština mu zkrátka přirozeně skákala na jazyk, nemusel nad ní přemýšlet. Při vymýšlení vět v angličtině se občas opravdu zapotil, kromě toho se tak trochu styděl. ~„Kam...,“~ začal finsky, než se zarazil. „Kam my nejdřív jít, tati?“ zeptal se zvědavě.
Bjarn pokrčil rameny. „Můžeme rovnou zajít pro hůlku, jestli chceš,“ pronesl, protože tušil, že na svou první hůlku se Erkki těší stejně, jako na návštěvu famfrpálového obchůdku. A nemýlil se – Erkki nadšeně přikývl a rozzářil se jako vánoční stromeček.

Mimo herně:
Pokud se někdo přidá, budu jen ráda

_________________

Erkki otcův návrh, že by nejprve mohli zajít pro hůlku, samozřejmě uvítal s nadšeným výrazem ve tváři a rázným přikývnutím. „A kam... Ne, kde. Kde je obchod Ollivandera?“ zeptal se lámanou angličtinou a začal se zvědavě rozhlížet kolem sebe, dokud Bjarn neukázal kus před sebe, na starý a pravděpodobně nejznámější obchod na Příčné ulici. Erkki se nadšeně zazubil, pevně sevřel otcovu ruku a svižným krokem k obchůdku zamířil.
~„Tati, a co když mě žádná hůlka nebude chtít?“~ sklouznul zpátky k finštině, protože tohle bylo něco, na co nutně potřeboval znát odpověď a nedokázal se zdržovat angličtinou. Bjarnův lehce káravý pohled si raději nebral moc k srdci, i když se cítil trošku provinile, protože slíbil, že bude angličtinu trénovat.
Bjarn zakroutil hlavou a povzbudivě se usmál. ~„Toho se vůbec nemusíš bát, Erkki. Uvidíš,“~ mrkl na syna, načež jej nasměroval k správným dveřím a společně s ním vešel do obchodu. U toho, jak si jeho syna vybere jeho první hůlka, totiž rozhodně nemohl chybět.

>> Ollivander

_________________

<< odněkud

Oba Fausti stáli na samém začátku Příčné ulice, a možná by bylo pěkné říct, že se tvářili svorně váhavě, ovšem byla by to lež. Alek měl totiž ve tváři vepsané bezbřehé odhodlání, a vlastně se zdálo, že kdokoliv by mu vešel do cesty, toho by smetl. Ono to ani nebylo zas tak daleko od pravdy, když se nad tím člověk tak zamyslel. Po boku bratrů se totiž vyjímal Vysavač.
Rozhovor s Juliou tenkrát nad zmrzlinou nesl své plody, když se Faustíci rozhodli onen ďábelský přístroj sestrojit ručně, a i když to byla cesta plná karambolů (výbuchy, mračna prachu, zběsilé hučení, jedna sražená police knih - neptejte se), na jejím konci na ně čekalo sladké vítězství. Will měl možná Aleka praštit slovníkem po hlavě hned v tu chvíli, kdy starší Faust navrhl, že by se mohli na Vysavači projet Příčnou, ale neudělal to - a tak tu teď čekali na vhodný okamžik.
Alek v ruce třímal hadici, a tvářil se tak, že nebylo poznat, jestli je odhodlaný, nebo vytočený doběla. Aby bylo jasno, nebylo to jen tak nějaký vysavač - když se bratři rozhodli organizovat jízdu alegorických vozů, do konstrukce přístroje přidali ještě nějaké vychytávky, které měly způsobit, že je vysavač skutečně uveze, když ho nastaví na zpětný pohon. Problém byl ten, že to nebylo otestované. Tohle byla totiž první zatěžkávací zkouška.
Alek dramaticky zafuněl a otočil se k bratrovi, přičemž šlauch v jeho rukou působil až komicky obrovsky. "Tak co, Wille, připravený?" zazubil se svým trademarkovým křivým úsměvem, a zamával kolem hadicí. Tohle bylo naprosto geniální, a určitě to dopadne skvěle. Neřekl nikdy nikdo.

_________________

Pracovali jsme na vysavači opravdu dlouho, až příliš na to, abych teď couvl. Hodiny strávené nad prací na mudlovském stroji, který nakonec tak mudlovský nebyl, by se daly vyrovnat jedním malým divokým dobrodružstvím, i když já byl pochybami zviklaný mnohem víc než Alek, když jsme s vysavačem stáli venku pod viktoriánskými pouličními lampami a nabírali poslední doušek vzduchu do plic, než uděláme tu... tu věc, se kterou Alek přišel.
Lhal bych, ono se mi to vážně zamlouvalo. Jen jsem byl teď čím dál nervóznější z toho, kdo nás může načapat a jak velký by se z toho mohl vyklubat problém.
"Připravený? Ani bych neřekl... Neměli bychom ho nejdřív vyzkoušet doma na koberci?" neodpustil jsem si a zabořil jsem zuby symbolicky do zápěstí, protože do palce už jsem se dnes ze samého napětí kousl víc, než se mi líbilo.
"Jedeš vepředu," postrčil jsem Aleka, aby si sedl na náš ďábelský pojízdný prostředek tak, aby mohl halekat na případné chodce, aby uhnuli. Já bych se totiž propadl hanbou.
Zalezl jsem za Aleka a doufal, že mi jízda neamputuje obě nohy, které jsem musel udržet celou dobu dostatečně pokrčené. Aleka jsem kvůli tomu tím sklíčeněji objal kolem pasu tak, že se mohl začít dusit, zvláště když napřahoval ruku k velkému knoflíku, který jsme ze setrvačnosti samozřejmě označili červenou barvou.

_________________

Alek se zatvářil jako toreador, který si sice zvrtnul kotník, ale je plně odhodlaný čelit rozzuřenému býku, který se na něj žene a od nozder mu jde pára. "Chceš z toho vycouvat, Wille?" loupnul pohledem po mladším bratru, a hledal v jeho obličeji známky po tom, že se mu celá tahle věc nechce moc provádět. Což nebylo zas takové tajemství.
"Neboj, bude to legrace," ubezpečoval Willa přesvědčeně, a tvářil se u toho tak nonšalantně, jak to jenom ve svých jedenácti letech dovedl. "Doma? Nejlepší zkoušky jsou zkoušky ohněm! Navíc, jak bys to chtěl zkoušet doma? Ještě bychom zase shodili knihovnu a byl by průšvih, jako minule." Alek polknul. Beatrice Faustová byla sice ta nejhodnější maminka, jakou by si kdo mohl představit, ale vůbec nebyla nadšená z toho, že jí synové zdemolovali pokoj.
"Jedu vepředu," přisvědčil, jako by o tom nehodlal ani diskutovat, v případě, že by byl Will radši bez poněkud kostnatého airbagu v podobě Alekových zad, a zkusmo zatahal za hadici, která se svíjela, jako by byla živá. "Ty jsi u kormidla," oznámil bratrovi, protože tohle se muselo jednoduše rozdělit, nemohl zároveň řídit i obsluhovat výfuk.
Will ho skutečně trochu škrtil, a Alek se trochu ošíval, když se natahoval po velkém, červeném tlačítku, které mohlo stejně dobře pekelný přístroj nastartovat, jako poslat jadernou hlavici na Nový Zéland. Dobře, tak možná ne, ale rozumíme si.
Tlačítko bylo stisknuto.
Vysavač se škytnutím naskočil...
a škubnul sebou jako splašený kůň směrem dopředu, aby se nakonec i s oběma jezdci dostal do smyku. "Řiď! Doleva!" vřísknul Alek a pokusil se přenesením své nevelké váhy vysavač vyrovnat tak, aby nesmetli jednu postarší čarodějku s rozměrným kloboukem.

_________________

Aby se dalo pochopit, proč jsem měl ze zkoušení vysavače venku po té prekérní situaci doma trochu hrůzu, měli byste si umět náš upravený stroj představit: Vyhlížel trochu jako rozsednutý tlustý jezevčík s vyčnívajícími komínky, z nichž měla stoupat pára z ochlazovače, a hadicí, kterou držel Alek hrdě jako volant. Řízení z paluby ale zaručovalo také pouhé naklánění vlastní váhy.
Elektřinu jsme sice pochopili, ale zdálo se nám moc nevýhodné muset mít při ruce neustále zásuvku nebo malý frankensteinův pojízdný lapač blesků, a tak jsme počítali s dalšími zdroji energie, které nám vysavač budou pohánět, včetně uhlí, vody a ukrytých šlapadel pro případ, že všechno ostatní zklame. Hnědý kryt byl přečmárnutý dvěma bílými čárami a číslem, které označovalo pokus, při němž náš stroj během konstrukce nevybuchl, ani neudělal žádný jiný podezřelý zvuk, ale fungoval. Vysavač měl v sobě zkrátka uvězněný střípek pekla číhajícího na svou příležitost.

Po zmáčknutí čudlíku se vysavač roztřásl, až se mi rozdrkotaly zuby. Rozjel se tak rychle, že jsem se zaklonil a málem jsem zapomněl, že mi Alek slavnostně předal řízení. Trhl jsem hadicí, která chrlila natlakový vzduch, a prudce jsem nás ze smyku dostal do dalšího, než jsem přivykl jemné citlivosti řízení. Vyděšeně jsem se otočil za čarodějkou, kterou jsem málem zajeli, a omluvně za ní zavolal: "Promiňte! Aleku, my umřeme!" Vřískl jsem na svého bratra a zatáhl v panice za páčku, která sloužila k vyzvednutí vysavače do vzduchu, protože před námi se najednou objevilo přecházející pouliční kotě. Kolem nás zapleskala křídla holubů.
Dole se vysunulo něco jako trysky cinknuté nadnášecím kouzlem z náhradních dílů od košťat a my se kývavě vznesli, takže teď bylo ovládání ještě náročnější. "Převezmi na chvíli řízení!" strčil jsem vyplašeně Alekovi hadici, takže jsme se v naší rychlosti v jedné ulici roztočili na místě a já málem sletěl dolů...

_________________

Willa zvolání poněkud probralo, ale krasojízda se zas o tolik nevylepšila - jistá ledově chladná část Alekova rozumu mu cynicky napovídala, že se může radovat, protože se alespoň přestali točit kolem své vlastní osy, Alek sám ale vůbec nebyl tak skvěle naladěný. Přístroj chrčel, hučel, hrozil otevřením bran pekelných, a vůbec, děsil všechno živé, co na Příčné bylo. Matně slyšel, jak se Will omlouvá oné staré čarodějce, a udělal tu chybu, že se za ubohou ženou ohlédl, což mělo za výsledek, že skoro narazili do pouliční lampy. Alek vysavač odklonil v poslední chvíli, a kdyby zareagoval jenom o chvíli později, asi by se po vzoru Titanicu o překážku neslavně odřeli a možná ještě nádavkem přišli o kolo.
"Umřeme, ale bude to stát za to!" vřísknul zpátky po Willovi, i když se sám nemohl rozhodnout, jestli víc panikaří, bojí se o vlastní život, nebo vyzařuje ryzí adrenalin. To třetí, umínil si, když se vysavač vznesl do vzduchu a málem, málem udělal ve svém letu vývrtku. Jestli tohle přežijí, sliboval si Alek, tak se naučí létat na koštěti, jako že se Faust jmenuje.
Vlastně to musel být docela nádherný pohled - hejno holubů, mezi kterým prolétají dva zlatovlasí kluci na vysavači, který řval jako Harley Davidson... nebo taky nemusel. Protože oba dva vřískali, ale i tak byli nadšení. Nebo aspoň Alek ano.
Will mu vrazil do rukou hadici.
"A jak to mám asi zepředu ovládat?" zaprskal lehce hystericky, a pak se natočil skoro do takového úhlu, do jakého dokázala jejich domácí sova otočit hlavu, aby zvládl vrčící přístroj správně navigovat. Vysavač vlivem řečeného zacházení zběsile zakličkoval, a oni srazili kolemjdoucímu čaroději špičatý klobouk z hlavy a sami skoro utrhli vývěsní štít apatykářství. No, mohli tomu chudákovi taky urazit celou hlavu, takže to ještě dopadlo docela dobře. "Drž se a dělej to, cos chtěl dělat, protože jinak máš na svědomí vyskočenou ploténku!"

_________________