Cassandra stála blízko u chlapce, zatímco je míjeli noví návštěvníci Děravého kotle. Co chvíli se kousek od nich otevřely a zavřely dveře a ven unikl z útrob lokálu tlumený hovor zákazníků a trochu kouře z dýmek a cigaret. Vůně kouře protnula čerstvý ranní vzduch a smísila se s vůni chlapcovou, kterou Cassandra vdechovala do plic. Když k ní znovu promluvil, sklonila hlavu a čelem se opřela o jeho hruď. „Většina hrdinů je mrtvá, protože je buď proslavily činy vedoucí k smrti nebo se obětovali pro vyšší dobro. Neznám žádného živého hrdinu, jen ty, o kterých se píše v legendách a pamětech jiných,“ zašeptala do jeho hrudi a mezi prsty sevřela mírně jeho tmavé tílko. Byla to pravda. Dobří lidé se dnes sotva dočkali většího uznání. Někdy trvalo i celá staletí, než se jim dostalo patřičné úcty. Než lidé zmoudřeli a viděli v jejich krocích ušlechtilé záměry. To, co ale dělalo Ministerstvo, to nemělo co s ušlechtilostí co dočinění. „Je to druh, který vymřel,“ hlesla ještě tišeji a mírně se zamračila, snad v obavách, že její slova jsou skutečně pravdivá. Nikde žádného hrdinu neviděla, dokonce ani, když četla o útěku Sybille a Aidena z Azkabanu. Byli ti, kteří je viděli jako dokonalé rebely, byli vzorem pro všechny, kterým v srdcích hořela naděje a odhodlání se postavit neprávu a naproti nim byli ti, kteří v nich viděli jen obtíž, které je třeba se zbavit. Cassandra ale překvapivě nestála ani na jedné straně. Člověk, který se postavil do pouhého protestu, nechal se chytit a pak se vyprostil z nejhledanějšího vězení na světě, by nebyl v Cassandřiných očích nikdy hrdina, ať by se jednalo o kohokoliv jiného. Věřila, že Sybille a Aidan jsou mladí a dobří lidé, ale hrdinové rozhodně ne. Hrdina byl ten, který upřednostnil dobro ostatních před vlastním, ale nepokládal ho nepříteli tak lacino. Pokládal ho tak, aby utvořil naději ostatním a vydláždil cestu ke snu těm, kteří jdou pevně za ním.
Pustila chlapcovu ruku a objala ho i druhou rukou kolem pasu, na chvíli skryta ve vlastních myšlenkách. Alespoň do chvíle, než k němu znovu zvedla pohled a pohlédla do černých očí Takashi Kogamiho. Chvíli přemítala, o čem mluvil, rozuměla moc dobře jeho slovům, a kam tím mířil. Nebylo to jen na něm… Byli v tom oba. Po chvíli pozvedla obočí a mírně se ušklíbla, jak bylo jejím dobrým zvykem. „Rovnou jsi mohl říct, že je to moje vina,“ pokrčila rameny a trochu natrčeně mu přitiskla tvář k hrudi. A přesto, ať se tvářila jakkoliv, její tváře nabraly mírně nachový odstín.
V momentě si jí chlapec přitiskl blízko k sobě a nečekaně se s ní otočil. Na jazyku jí pálila otázka, kam vlastně jí hodlá unést, ale nezmohla se na nic než nádech a pevné sevření. Příčnou ulicí se rozlehlo hlasité prásknutí a oba zmizeli pryč. Když se po tom šíleném kolotoči přenesli na určené místo, otevřela Cassandra zdravé oko a rozhlédla se kolem. Byli… v nějaké zapadlé uličce s odpadky a popelnicemi. Chvíli nevěřícně zírala kolem, než si povzdychla. Mohla po něm chtít alespoň na chvíli trochu romantiky? Očividně ne. „Jak …romantické, Takashi,“ odtušila suše a pustila se ho. Pomalu se přiblížila k ústí ulice a vykoukla ven. Až poté pochopila, proč se přemístili takhle bokem. Nebyli v kouzelnické čtvrti. Byli v mudlovském městě. Promnula si mezi prsty pár pramenů bílých vlasů a na chvíli se soustředila. Její vlasy se brzy zabarvily do zlatých odstínů a očím se vrátila smaragdová barva. Nemohla si dovolit na sebe poutat pozornost.
Nechala se znovu vzít za ruku a v tichosti následovala Takashiho až na místo, které jí chtěl ukázat. Prošli kolem řad jednolitých domků, a přeci byl na konci ulici jeden, který jí na první pohled upoutal. Byl stavěn v japonském stylu. Cassandra chvíli stála před domem a se značným zájmem vzhlížela k „zašupovačkám“, jako by to byl hotový exponát. Ani dvojité garážové dveře nenechala bez povšimnutí. Po chvíli jí vyrušil až Takashiho hlas. „Eh? Co? Ne, nebude,“ vypadlo z ní rychle a zvedla oči k Takashimu, který se musel celou dobu tvářit pobaveně. Trochu zaraženě si vložila ruce do kapes a rychle vykročila směrem k obchodu, kterým před chvílí ukazoval, aby zahnala ten pocit, že byla přistižena při něčem, při čem jí nikdo neměl vidět. Dobře, udělal na ní dojem a to ještě nebyla ani uvnitř.
„Ty… tu bydlíš?“ nahodila rádoby lhostejně, zatímco kráčeli do obchodu pro jídlo. Chtěla se přesvědčit, zda se jí to jen nezdálo.

_________________

"To nepopírám. Ale házet všechnu vinu na tebe by přeci nebylo fér," uchechtl se pobaveně ohledně svádění viny, kterou zmínila. Povšiml si mírné změny barvy v obličeji a usmál se. Vypadalo to, že chápala přesně jak to myslel. A to bylo fajn. Vlastně nebylo, znamenalo to, že už v tom zase lítal až po uši a že mu to přivede spoustu problémů a neštěstí. Nadruhou stranu se však po dlouhé době cítil opravdu šťastný. Měl jí zase u sebe. Měl se zabít a byl by klid...
Pokud chtěla romantiku, musela si hold holka chvilku počkat. Protože nebyl zase takový idiot, aby se přemístil přímo do ulice. Na její suchý proslov jen pokrčil rameny a odpálil odpověď zpět: "Tak příště nás hodím přímo mezi mudly, ať mají konečně důvod nás zavřít, ano? Ale pochybuji, že mají v Azkabanu smíšené cely," druhá část věty už byla spíše provokativní, neboť no... známe ty dva. Sám se na svůj dům ani nepodíval, spíše sledoval její možné reakce. Měl by jí za neinteligentní osobu, kdyby si neuvědomila, že to byl doopravdy jeho domov. Jen jeho otec mohl vzít londýnskou novostavbu a namontovat na ně japonské vchodové dveře. Ale o tom později. Teď mu odsouhlasila nákup, takže mířil přímo k místním krámků. Doufal, že nečekala obchoďák. Jednalo se jen o menší koloniál, kde měli skoro vše potřebné, naproti bylo řeznictví a vedle pekařství. Prostě vše, co bylo potřebné pro kuchyň, aspoň podle jeho názoru. Pro zbytek surovin si dělal otočku do Japonska.
"Jdeš semnou dovnitř?" zeptal se u koloniálu zvědavě. On tam musel, na ní byla volba jestli půjde. Každopádně, vlezl dovnitř, cinkl zvoneček a u pultu se objevila ženská asi ve věku 35ti let. "Á, mladý pán Takashi. Jako obvykle?" ptala se hned s úsměvem a začala na pult vyrovnávat nějaké koření, tři flašky s citrónovou limonádou, balíček cigaret a ještě další drobnosti. Mezitím těkala mezi Takashim a Cassandrou, která byla případně nejspíš vidět i přes okno ven. "Nová přítelkyně? Tuhle jsem tu ještě nikdy neviděla! A jak se daří a co rodiče? Stále na dovolené v Japonsku? Nejsou tam už nějak dlouho?" začala se zvědavě vyptávat. Vypadalo to, že se znala jak s Takashim, tak s jeho rodičovstvem. A pokud Cass sledovala pozorně, mohla si všimnout náhlé proměny v japoncově výrazu. Vypadal.. civilně a klidně. "Ach, ano, stále v Japonsku, vypadá to, že si to protáhnou na delší dobu. Jinak se mám vcelku fajn," odpověděl jí nejprve na tyto otázky a postavil se schválně tak, aby nebyla vidět jeho jizva na rameni, jelikož bundu si nesl v ruce. "Děkuji za optání, co u vás? Thomas měl teď sedmé narozeniny, že? Že mu přeji vše nejlepší a ať se zase někdy staví zaboxovat si. Minule ho to bavilo," pokračoval velmi přívětivým a milým hlasem. Nakonec se otočil k Cass, aby odpověděl na poslední otázku. "Tohle je..." na chvíli se odmlčel. Co vlastně byla? Sám nevěděl, takže zvolil neutrální odpověď: "Jedna známá ze školy," pokud tedy Cassandra nezareagovala například jinak. "Ach, z té, o které vím tak málo," okomentovala prodavačka zvědavě. Raději však už zaplatil za nákup, aby se mohli postupně vytratit. Pouze vrátil krabičku cigaret, přičemž byl vidět překvapený výraz prodavačky. A jestli to bylo všechno, vzal siťovku, do které mu to zabalila a vyrazil ven.
Venku si trochu povzdechl a ukázal na protější obchody. "Skočíš pro nějaké pečivo? Vezmu ještě maso," optal se jí a už zase tahal peněženku, nebyl si jistý jak je na tom s mudlovskými penězma. A aby jí nenapínal, tak se vrátil k její předchozí otázce o bydlení. "Podle čeho jsi to uhodla?" zeptal se jí pobaveně. Bylo mu jasné, že nejspíš viděla jeho dům. Nebo podle přátelského chování?

_________________

Cassandra zlehka pozvedla obočí a koutkem oka se podívala po Takashim, který jí následoval do obchodu. Tedy, spíše se dívka řídila tím, kam šel chlapec, ale to bylo vedlejší. Nesnášela ten pocit být někde ztracená. Proto šla po jeho boku a pečlivě sledovala, kam jde, takže mohla i působit, že tudy prošla už nespočetněkrát. Opak byl ale pravdou. Všechny domy si tu byly až zoufale podobné a sotva by asi našla cestu zpátky. „Najednou hraješ fér? To se podívejme,“ neodpustila si nejapnou poznámku a ruce zabořila ještě více do kapes, skoro jako by to dělala záměrně a vyhnula se tak dalšímu střetu s jeho dlaní. Zřejmě by lhala, kdyby tvrdila, že je jí jeho blízkost nepříjemná, ale stále si nemohla tak rychle zvyknout. Připadala si jako malá holka – chtěla být vedena za ruku, ale nedokázala se zbavit toho zvláštního pocitu spoutanosti a klidu, který ji svým způsobem děsil.
„Dobrý nápad, vždy jsem toužila jít na rande s mozkomorem. Prý je to nezapomenutelné,“ rýpla si zase ona do chlapce a ušklíbla se. Kdyby jí rovnou vysvětlil, proč se přemístili mezi odpadky, zřejmě by si odpustila i tu poznámku s romantikou. Ale takhle… rozhodně by ji už nebrala zpět.
Když pomalu došli do nákupní zóny, pohled jí padl na tři jednoduché obchody, nic velkého, jak byla dívka zvyklá. Vysoké nápisy nad krámky jasně bily do očí a hlásaly, co se v daném krámu nachází. Cassandra se zamyslela, kdy naposledy byla v nějakém mudlovském obchodě. Snad jen naposledy před třemi roky, kdy tam s opilým strýcem Alastairem šla hledat čokoládové tyčinky, protože na ně měl zrovna chuť. Byl to takový kompromis a záchrana před tím, aby si na sebe vzal skotský kilt… který si na sebe tak jako tak vzal o dvě hodiny později, kdy mu došly právě tyčinky zakoupené v obchodě. Cassandřiny zážitky z mudlovských obchodů tedy nebyly kdoví jak valné. Když se na ní Takashi obrátil s otázkou, zda půjde dovnitř, měla chuť rovnou říct, že ne, ale to by znamenalo tak trochu jako osobní prohra a prozradila by toho o sobě zase o něco více. Netoužila teď ze sebe udělat zarputilého zbabělce. Byl to jen obchod. „Co tě nemá, jistěže jdu,“ pronesla nakonec smrtelně vážným hlasem, skoro se i zdálo, jako by jí tou otázkou urazil, ale zdání opět klamalo. Vešla do krámku až po chlapci a aniž by si to uvědomila, držela se ho po celou dobu v těsném závěsu za jeho zády. Žádné kouzlení. Žádné hůlky. Žádná magie.
Po chvilce vykoukla Cassandra zpoza Takashiho zad a pohled jí padl na prodavačku, která se s ním bavila tak uvolněně, jako ona s Tomem v Děravém kotli. Když pohlédla do tváře chlapce, všimla si, že jeho obvykle chladná a nepřístupná tvář byla klidná a uvolněná. „Nová přítelkyně?“ zopakovala tiše po prodavačce a zvědavě pohlédla na chlapce, který snad jediný mohl zachytit její otázku. Trochu jí urážela představa, že tu nebyla první holkou, s níž do tohohle krámu zavítal. Znovu si zarazila ruce do kapes a propálila chlapce trochu přísným pohledem.
„Spolužačka,“ opravila trochu Takashiho, když jí ujasňoval prodavačce jejich vzájemný vztah. Sama se ale více nepředstavila, nemělo to ani nejmenší cenu, když sem nebude chodit denně. Když jim prodavačka naložila nákup do tašky, všimla si, jak z nich Takashi vyndal krabiček cigaret a téměř po vzoru pokladní pozvedla v údivu obočí. Nic ale neřekla, třebaže chtěla.
Jen, co vyšli z obchodu, dloubla do chlapce koltem a škádlivě pozvedla obočí. „Vychováváš malé násilníky?“ zeptala se zcela nevinně, protože dívce neunikl rozhovor mezi ním a prodavačkou o Thomasovi, malém boxerovi. Samozřejmě si byla vědoma, že by Takashi nikoho nenaváděl ke špatnostem. Tedy alespoň v to doufala.
Zastavila se znovu na ulici a pohled jí padl k pekařství, kam jí chtěl Takashi vyslat. Tohle ani za Merlina nemohlo dobře dopadnout. „Jasně,“ odtušila klidně, vzala si od Kogamiho mudlovské peníze, protože sama u sebe žádné nenosila, když žila v kouzelnické čtvrti a mezi kouzelníky se pohybovala, načež se vydala do obchodu. Na poslední chvíli ji ještě zastavila Takashiho otázka, a tak se u dveří do pekařství otočila a pousmála se. „Vlastně… moc toho o tobě nevím, ale jen někdo, kdo pochází z Japonska, si místo normálních dveří namontuje zašupovačky. Což mi jen potvrzuje mou teorii, že jsi víc a víc podivnější, než jsem si původně myslela,“ dodala opět v provokativním duchu a ztratila se v útrobách obchodu.
Hned v první chvíli ji do nosu udeřila vůně čerstvého pečiva. „Dobrý den,“ pozdravila pokladního, který si dívku už hned ode dveří se zájmem prohlížel, snad kvůli té pásce na oku. O to víc si připadala Cassandra bezmocnější. Když si prohlédla regály s nabízenými druhy pečiva, zarazila se. Obchod byl sice malý, ale sortiment byl širší, než očekávala. „A sakra,“ špitla si sama pro sebe a sevřela peníze, které měla v kapse. Tohle bude ještě hodně, hodně zajímavé…
O pár minut později už stála vedle řeznictví a čekala na Takashiho, dokud nevyšel ven. V první chvíli se chlapci mohl naskytnout pohled na dívku, která držela plnou náruč pečiva. „Nevěděla jsem, co jíš, tak jsem vzala od každého něco,“ vypadlo z ní rychle a tvářila se značně zarputile, třebaže byla v obličeji mírně rudá. „Nic neříkej! Ani slovo, jinak zemřeš!“ upozornila ho rázně a s přibližně devíti druhy pečiva se vydala ulicí zpět, kde tušila jeho dům. Nakupování zjevně nebyla její silná stránka. O důvod víc chodit k Děravému kotli na tři jídla denně!

_________________

"Přišlo ti někdy, že nehraji fér?" zeptal se zvědavě, když se tak osočila. S ní hrál vždycky fér, ať to tak nemuselo na první pohled vypadat. Bohužel, férovost v poslední době ze světa mizela, takže to člověk mohl hůře poznat. Ale to už byl její boj. Za ruku jí už tedy nebral, když si je tak schovávala. Jen se pobaveně ušklíbl. "Slyšel jsem, prý jen jeden polibek stačí, aby si získal tvojí duši. Chceš to vyzkoušet?" odpálil to zase zpět a mrkl na ní. Samozřejmě, že by nedovolil, aby se jí žádný mozkomor dotkl. Už jen takto o tom vtipkovat bylo značně... vyšinuté. Bylo to smutné.
"Neřeš," hlesl naoplátku k dívce, i když mu bylo jasné, že to bude mít ještě nějakou dohru. Že mu to neprojde tak snadno a tudíž by si možná měl začít připravovat nějaké vysvětlení. No, to se uvidí později. Samozřejmě, že nebyla první se kterou do obchodu šel, protože tady už žil nějakou tu dobu. A o holky se zajímal zhruba od patnácti. Nemluvě o tom, že předtím sem chodil na žvýkačky s kamarádkami a kamarády ze čtvrti. Nakonec to skončilo tím, že ujasnila to, že se jednalo o spolužačku a šly zase o dům dál.
Venku ho ještě chvíli zastavila, ohledně toho malého kluka. Takashi jí jemně zaťukal na čelo a ušklíbl se: "Samozřejmě, soukromý gang. Ale ne, jednou jsem trénoval s otevřenou garáží a ten klučina na mě asi půl hodiny v kuse zíral. Tak jsem mu řekl, ať si to jde taky zkusit. Dětský smích dokáže občas zvednout náladu," podotkl a zavzpomínal na toho malého, energetického klučíka, jak mu tam boxoval, zatímco on ho sledoval. Občas přemýšlel nad tím, jestli třeba takto jednou bude učit vlastního potomka. Pokud nějakého bude mít. Mohla by to být legrace. "Inu, táta řekl, že se nebude cítit doma, dokud nebude vcházet jako domů. Takže první co bylo, že vyboural dveře a upravil si to podle svého. A pak upravil zahradu," upřesnil jí, kdo za ten vchod mohl, že on byl ještě tehdy moc malej, aby o tom mohl rozhodovat. Ale i jemu to takto přišlo lepší, tak proč si stěžovat. A pak už šel raději do řeznictví.
Když vyšel ven, zatímco odklidil koupené maso do tašky, okamžitě zaregistroval, že Cassandra byla tak dvakrát větší, přičemž pochyboval, že jí zastihl při maximálním zvětšení hrudníku, takže mu bylo hned jasné, že dívka ráda nakupovala ve velkém... i pečivo, protože ho měla plnou náruč. Nejprve dostal tik do oka, pak mu začal cukat koutek, ale když mu zakázala mluvit, pouze sklonil hlavu k zemi a povzdechl si s krátkým pfff na začátek: "Že já se vůbec snažím. Aspoň nebudu muset nakupovat," což byla pozitivní věc, protože kdo měl denodenně nakupovat, že? Ale i tak... vzala toho moc, takže nákupy od teď bude asi muset taky obstarávat on. "Tebe musejí mít v obchoďácích rádi, co?" rýpl si trochu a přejel jí ukazovákem po nosíku. Pak už zase mířili k jeho domu.
Cesta to byla poměrně krátká. Bylo poznat, že se Takashi o dům dokonce i staral, neboť trávník byl udržovaný a před garážemi bylo zameteno. Byl zvědav jestli fakt vleze do jeho doupěte. Přešel tedy ke dveřím a vylovil z kapsy klíč. Dům vypadal vcelku tiše, tudíž odemkl a odsunul dveře, aby mohli vstoupit. Vstupní místnost byla prostá, botník a chodbička s přístupem do koupelny a na záchod. Plus schodiště a dveře do spodního prostoru. "Tak jo, dolní patro je spojená kuchyně a obývák, Nahoře jsou pak ubytovací prostory," vysvětlil jí krátce a zul si boty. Neměl ponožky. Podlahy byly dřevěné a na stěnách bylo několik japonských obrazů a dekorací. Byl zvědav jestli to neotočí hned na prahu a nezmizí...

_________________

„Každou chvíli,“ utrousila suše ohledně té jeho férovosti a odvrátila na chvíli pohled zpět na cestu. Třebaže byl k ní vždycky upřímný, teď narážela na jiný druh nečetného jednání, které zahrnovaly především jeho chování vůči ní. Nebylo fér, když jí chytil za ruku, nebylo fér, že ji v Kotli tiskl k sobě, když si četla noviny. Spousta věcí nebyla fér a především skutečnost, že se nechtěla té jeho neférovosti vzdát. Spíše jí nedokázala dost efektivně odporovat a strach z toho, kam by tohle mohlo vést, jí ještě více probouzel k nepříčetné zuřivosti. Připustit si fakt, že jí okouzlil, by znamenalo přiznat osobní porážku, rezignaci. To nikdy nemohla připustit.
Ohledně mozkomorova polibku se mírně ušklíbla a vrhla na Takashiho neurčitý ksichtík, kterým mu naznačila svůj odpor. „V tom případě se obávám, že jim nemám už co nabídnout. Mou duši si vzal už někdo jiný,“ prohodila s mírným pokrčením ramen, jako by se nechumelilo a nenápadně po chlapci loupla okem, jak bude reagovat na tohle. Jistě, myslela to taky jako narážku, ale v podstatě v sobě skrývala dva různé významy. Záleželo jen na Takashim, jak si to vyloží. Přestože svou myšlenku myslela zpočátku zcela nevinně, přece se po chvilce začala mírně červenat. Obličej proto rychle odvrátila stranou, protože poslední, po čem toužila, bylo právě to, aby jí znovu nachytal na švestkách. Byl to nepříjemný pocit, být napálen před zrakem někoho, u koho jste si nejméně přáli, aby vás odhalil.
Když opouštěli obchod, propálila Casandra Takashiho trochu otráveným pohledem. Netušila, že tu vyrůstal tak dlouho, vlastně aby pravdu řekla, věděla o něm žalostně málo a spoustu věcí musela zachycovat za pohybu. Někdy jí hlavou vrtaly i obavy z toho, aby jí neuniklo něco podstatného, něco zásadního. Přesto jí záležitost ohledně přítelkyň trochu vrtala hlavou. „Neřeš,“ napodobila jeho hlas a i výraz, s jakým to vyřkl, tudíž smrtelně vážně, načež měla nutkání se tomu usmát. Ale ve skutečnosti jí trochu vadilo, že se takovému tématu vyhýbá. Nutit ho ale do ničeho nemohla, proto už nic víc nedodávala. Rozhodla se nechat to celé na něm, až jí bude chtít něco říct.
Zastavila se před obchodem a než se na cokoliv zmohla, Takashi jí zaťukal na čelo. Mírně se u toho přikrčila, naštěstí se jí nestalo nic víc, než jen to. „Máš rád děti?“ zeptala se po chvíli Cassandra až nezvykle klidně, což mohlo člověka uvést v myšlenku, že se s ní dá mluvit i jinak než sarkasticky, až cynicky. Ve skutečnosti jí to zajímalo, protože se jí těžko věřilo, že kluk, který se ve škole co chvíli s někým porval, by z čiré laskavosti srdce trénoval malého špunta odvedle. Možná bylo těch Takashiho stránek, o nichž toho tak málo věděla, čím dál více.
Co se zašupovaček týkalo, musela se pousmát. Zvyk byl jako železná košile – sotva se jí mohl někdo zničit nebo se jí rovnou zbavit. „Odvážný to muž,“ odtušila dívka a mírně se ošila. Nemyslela to nijak špatně, ale jen blázen by v takové čtvrti na sebe zbytečně upoutával pozornost japonskými zašupovacími dveřmi. Jistým způsobem jí byla ale Takashiho otec sympatický, a to ho ještě neviděla. Možná za to mohl projev jeho tvrdohlavosti, který tu po sobě zanechal právě v těch dveřích. Chtěl být sám sebou i na místě, které nebylo vyloženě jeho domovem.
Když se po chvíli znovu sešli před řeznictvím a Cassandra svírala v náručí hromadu pečiva, očekávala, že přeci jen prohodí něco nejapného, třebaže ho důrazně varovala. Vypadlo z něj ale jen to, že nebude muset jít znovu na nákup. Alespoň několik dní ne. „Konečně rozumná dedukce, Takashi,“ souhlasila s ním zarputile a už se chystala pokračovat v cestě, když jí přijel prstem po nosu a – jak očekávala – nezklamal. V uších jí zazněly bubny války, kterou mu už dávno vyhlásila. Tak on nepřestane rejt! „Co- ne-to…!“ dodala téměř bez dechu, jak se v té malé osůbce začal kupit spravedlivý hněv. „Já ti ublížim!“ houkla na něj a mohl si být jistý, že kdyby neměla plné ruce, nejspíš by ho už zabila.
Po cestě k němu domů ještě chvíli pěnila, přičemž se její hněv definitivně vytratil, když v zámku u dveří zachrastily klíče. Byli tu. Byli doma. Nechala Takashiho vejít dovnitř a sama trochu váhavě nakoukla, než také vstoupila a nohou zašoupla dveře. Ocitla se v malé chodbě, která se pyšnila několika pestrobarevnými obrazy. Vyzula si boty a bosky našlapovala na lesklou dřevěnou podlahu. Rozhodně to bylo jiné bydlení, než to její. Sotva měla všechno takhle hezky velké a ještě k tomu oddělené. Když jí vysvětlil, co kde je, přitiskla si k sobě tašku pečivem ještě víc a pohlédla na Takashiho. „Uhm,“ hlesla na znamení, že všemu rozuměla a krátce se zastavila pohledem na jeho siluetě, která stála uprostřed chodby. „Tak… já to odnesu do kuchyně,“ sklopila na chvíli oči k velké tašce, odhodlaná se kolem Takashiho protáhnout a pokračovat dál do útrob domu. Čím více se k němu ale blížila, tím více jí veškerá odvaha opouštěla…

_________________