Když se Kingovi přesunuli do Van Helmontovic sídla, kde již měli párkrát tu čest a už jednou tu na svatební oslavě byli, když provdali Glorii za Brentona, o čemž všichni věděli, že nebude ideální manželství, ale Jordan začínala být vskutku nervózní a popuzená z toho, že její dcera ještě stále nevykazuje žádné známky těhotenstí, když Mallory s Georgianou měly chvilku před porodem a stejně tak Ivaine, i když na ní to bylo znát o poznání méně, protože vůbec nepřibrala. Jordan však za svá mnohá těhotenství taky příliš nepřibrala, a tak ji to neznepokojovalo, navíc i podle doktorů byla Ivaine naprosto v pořádku. S Glorií to už však bylo horší, a hlavně paní Van Helmontová odmítala prohlídku týkající se možné neplodnosti. Pak tu taky byla otázka toho, jestli to neměl naopak Brenton ze své strany rodiny, ale některým párům se jednoduše zadařilo až později, a Jordan upřímně doufala, že to bude i Gloriin a Brentonův případ, jinak by to na jejich rod hodilo stín, který Kingovic neposkvrněná pověst opravdu nepotřebovala.
Gerald s Jordan se drželi stranou parketu a vyhlíželi oba tak, jak momentální hlavy Kingovic rodu vyhlížet měli - zcela důstojně, hrdě a neodolatelně. Vedli spolu polohlasný rozhovor s občasným pousmáním, a i když nikdo na dálku nedokázal poznat, o čem přesně se baví, samozřejmě hodnotili dnešní obřad, budoucnost Kennetha s Isabel, a občas zabloudili pohledy i k Charlesovi s Mallory a ke Glorii, která se snaživě nemračila, zatímco rozprávěla s různými účastníky oslavy, o kterých si myslela velmi nepěkné věci a vyčkávala, kdy si jí uráčí všímat její manžel. Jayden se mezitím zdržoval v přítomnosti své sestry Ivaine, protože si s ní z celé rodiny byl ještě se Serenity nejblíž a dlouho se neviděli, navíc tu neměl Giu, takže si alespoň mohli popovídat, a mezitím si vyměňovali zdvořilostní pozdravy s jinými čistokrevnými. Ivaine Jaydena samozřejmě bavila svými poznámkami o postřezích, jež si osvojila při psaní do školního bulvárního plátku, takže měl občas Jayden co dělat, aby na tváři udržel jenom letmý, společensky korektní úsměv, a nevyprskl smíchy. Samotného ho udivovalo, jak se dnes dokázal uvolnit, ale zřejmě za to mohlo to, že se jeho rodiče soustředili na jiné věci a on mohl konečně volněji dýchat. Navíc tu byl s Kennethem, se kterým si poslední dobou čím dál víc rozumněli, a Ivainino těhotenství mělo blahorodé účinky na její vystupování. Jayden předpovídal, že její dítě bude anděl.

Gloria se zrovna elegantně opírala o stěnu, když se k ní konečně přitočil její manžel, na kterého opravdu byla jedna radost se dívat, ale i tak by ho nejradši udusila ve spánku za to, jak evidentní potěšení mu činilo ji provokovat. Teď už však vypadal, že pochopil, že dnes s ní legrace nebude, pokud s ní vůbec někdy legrace byla, ale zkuste si být druhé dítě ve významném rodu, žena, kterou provdají za člověka, co by měl dědit, ale nebude, a ještě nemůžete otěhotnět. Takhle si svou budoucnost věru nepředstavovala a celý svůj život pro tohle nedřela. To už by snad raději měla starého a ošklivého muže, tam by se to aspoň dalo uhrát na mrtvici... Svým způsobem se jí však Brenton i proti její vůli čím dál víc dostával pod kůži a ona cítila, že pod tlakem jeho zářivého úsměvu občas pookřává, což se snažila skrývat, jak jenom to šlo, a pokud možno si to sama nepřipouštěla. Odmalička si zakládala na tom, že bude silná žena, kterou žádný muž nepokoří. "To myslíš vážně?" prohlásila polohlasně a probodla Brentona popuzeným pohledem, když jí nabídl ty chobotničky, každopádně takhle na veřejnosti i ona věděla, že je mnohem lepší vypadat jako šťastný pár (nebo aspoň pár, co se může vystát), a tak přikývla. "Víno, červené," načež již se sklenkou v ruce stejně jako její manžel stočila pohled k parketu, kterým právě proplouvali sami novomanželé. "Pokud se nepočítá, že se nevěsta na svatbě divže nerozbrečela, a to ne dojetím, pak ano, velmi. Jsou tak mladí, jistě se jim brzy zadaří, i když ani neví, co mají na loži dělat," řekla nevzrušeně a stočila chladné oči plné výsměchu k Brentonovi, který ji o hlavu převyšoval. To, že nemůže otěhotnět ji neskutečně sžíralo, a Brentonova bezstarostnost tomu taky moc nepomáhala, navíc útěchu nemohla najít ani u sourozenců, kteří se všichni těšili na potomky (a nesnášeli ji), ani u matky, která na ni tlačila kvůli potomkovi jejímu. Dokonce jí donesla jakési bylinky, ale nic nepomáhalo.

Když se u manželů Kingových objevil Walter, Gerald mu pokynul na pozdrav a Jordan se na něj lehce usmála, protože k ní jednoduše široké vřelé úsměvy nepatřily. Gerald si samozřejmě všiml pohledu, kterým Walter jeho ženu přejel, ale nebyl prvním ani posledním mužem, a tak pan King zachoval zcela normální tvář. Před vymýšlením složité odpovědi, kterou by neurazila neschopnost jeho syna nebo nepoukázala na neschopnost své dcery, Jordan zachránil Demarcus, na kterého se žena sladce usmála, neb její oči zůstaly jako vždy pozorné a lehce odtažité a jako by se mu provrtávaly až do duše. I Demarca Gerald pozdravil jemným pokývnutím, načež se slovy: "Rád, děkuji," od něj přijal doutník. Poté stočil pohled k Walterovi v náladě, a z něj ke své ženě, která mu sotva znatelným pokývnutím dala najevo, že je to v pořádku, a tak na Walterův dotaz s lehkým pousmáním přikývl, i když z Jordan, která s lehkým úsměvem přijala Walterovo rámě a nechala se odvést na parket, na kterém vždy vynikala díky svým bezchybným tanečním krokům, ještě chvíli nespustil pohled. "Vždy je příjemné se na chvíli odreagovat od práce, že? A že té teď musíte mít víc než dost," nadhodil poté k Demarcovi, na kterém na okamžik spočinul pohledem nicneříkajících, klidných modrých očí, než z kapsičky u obleku vyjmul zlatý emblémovaný zapalovač a zapálil si doutník, tedy až poté, co se u Demarca ujistil, že se může kouřit v domě, protože on vždycky preferoval užít si doutník na čerstvém vzduchu. I když jeho dotaz zněl čistě hovorně, pochopitelně narážel na přeplněný Azkaban a vytáhnout z Demarca pár přátelských informací nikdy neškodilo.

Charles si pozorně hleděl své ženy, která si možná připadala jako velryba, ale on ji obdivoval a její bříško považoval za zázrak. Za těch pár měsíců si na sebe zvykli, vycházeli spolu opravdu dobře, a Charles si Mallory vážil, i když se nevzali z vroucné lásky. Pokud mohl, držel si ji kolem pasu, avšak ne vlastenecky, nýbrž něžně, a dbal na to, aby na nevhodné dotazy odpovídal diplomaticky dříve než ona, jelikož díky těhotenství byla trochu nepředpovídatelná, a to mu na ní zvláštně imponovalo. Samozřejmě jí neodepíral žádnou laskominu, kterou chtěla vyživit sebe i jejich dítě, a když se jej pak rozhodla na chvíli opustit kvůli rozhovoru s ostatními ženami, oplatil jí polibek a pozoroval ji, než došla ke svému hloučku, načež se díky jednoznačnému pohledu své matky přesunul ke svým rodičům, ke kterým zrovna doputovali Van Helmontovic mužští, a tak se pouze usmál na Waltera a zdvořile odmítl Demarcův doutník. "Slyšel jsem, že se Azkaban velmi rychle plní - kam budete posílat vězně poté? Nebo chystáte rozšíření?" zeptal se rozvážně. Vždycky mluvil jakoby zamyšleně a nikdy se svými slovy nespěchal, nicméně za nudného společníka se také označit nedal. Jenom nebyl tak hr jako taková Ivaine.

Ivaine mezitím zmerčila drbací společnost, vrazila Jaydenovi do ruky svou sklenku s dýňovou šťávou a vzešeně, ale rázně, aby si ji nedovolil na její cestě nikdo zarazit, se přesunula k tvořícímu se hloučku. "Paní Van Helmontová," udělala před Suzanne lehké pukrle, načež k Mallory přišoupla tácek s nadýchanými makronkami, který si uzmula po cestě. "Makronku, zlatíčko?" nadhodila ve významu unie-těhotných-žen, načež se se zkoumavě jiskřícíma očima zadívala na chudáka Stargazer, která se právě nejspíš ne úplně chtěně stala centrem pozornosti. "No, má ještě minimálně jeden rok času, že, drahá?" prohlásila netaktně, i když to znělo jako medové pohlazení, protože Ivaine mluvit uměla vytříbeně a někdy jste si nemohli být jistí, jestli svá slova myslí dobře nebo ne.

_________________

Moreen svatby z celého srdce milovala, a to nejen proto, že všichni byli krásně a kvalitně oděni, a že právě svatební šaty navrhovala nejradši, ale taky proto, co svatba znamenala: naději, štěstí a veselí, a také chvilkovou bezstarostnost, která prý dnes jejího mladičkého vzdáleného příbuzného nečekala, ale Isabel Morganová byla velmi milé a pohledné děvče a Moreen doufala, že jako kamarádi si k sobě přeci jenom nakonec cestičku najdou, i když Kenneth měl zlomené srdce a Moreen tušila, že se mu do nuceného vztahu dvakrát nechce. Možná i proto chtěla na jejich svatbě být, dát jim nějak najevo, že to zvládnou, a že budou v pořádku, že se svět nehroutí a oni to ustojí a možná jednou budou i zase šťastní.
Na obřadu seděla po boku svému milovanému muži a oba na sobě měli jí navrhnuté modely, stejně jako pár dalších příslušníků rodu Van Helmont, kterým šila Moreen oděvy na míru speciálně pro dnešní velkolepou událost. Ostatně se ženil dědic Van Helmontových, a tuto možnost díky ní její manžel ztratil i po budoucí generace, protože její otec nebyl čistokrevný kouzelník, za což se i po tolika letech cítila trochu provinile, ale s Jeremiahem mezi sebou měli něco skutečného, nenahraditelného, a ona by bez něj žít nedokázala. Ne, že by skoncovala se životem, kdyby se nevzali a nestvořili spolu rodinu, ale rozodně si nedokázala představit, že by po něm do svého života přijala jiného muže. Milovala jej nade vše i po tolika letech, co byli svoji, a tak jej i při svatebním obřadu chvilku něžně držela za ruku, zatímco se usmívala jako sluníčko a oči jí zářily štěstím, protože dnešní svatba se skutečně vydařilo a nic se nepokazilo, takže měli všichni důvod k veselí. Dokonce i novomanželé se po nějaké době přestali tvářit tak rozpačitě, i když před sebou ještě měli dlouhou cestu.

Jako blízcí příbuzní byli manželé Van Helmontovi pozváni i na večerní slavnost. Moreen byla oděna stejně jako na obřadu v dlouhých splývavých šatech z béžové lesklé látky, protkané tyrkysovými a šedými květinovými obrazci - takové šaty už si zase mohla dovolit, protože její tělo už bylo po porodu zase ve formě. Krátké vlasy měla sepnuté do volnějšího společenského drdolu, rty měla zvýrazněné nevýraznou jemně růžovou rtěnkou a na nohou měla béžové lodičky na vysokém podpatku. "Podívej, jak jsou spolu krásní, Jerry. Je možné, že i my jsme jednou vypadali tak mladě?" řekla jemně s lehkou fascinací a s úsměvem vzhlédla ke svému muži, pročež se její úsměv láskyplně rozšířil. Ona si Jeremiaha brala zhruba o deset let později než si Isabel brala Kennetha, ale i tak jí to přišlo jako dávná, a zároveň nesmírně blízká doba. Její láska ke svému muži nikdy neopadla, jenom se v ní prohlubovala úcta a obdiv celé jeho bytosti.

_________________

I Jeremiah si svatbu náramně užíval, protože pro tyto velké slavnosti měl slabost a to především z důvodu, že se celá široká a obrovská rodina sešla a zase všichni byli spolu, mohli si popovídat a prožít další den, během kterého bylo vidět, že Van Helmontovi přes spoustu problémů drží pospolu a náramně si rozumí. I přesto, že Jeremiah se stal takovou černou ovcí, protože porušil čistokrevnost, ale tohle období zášti bylo dávno pryč a nebylo znát, že by se od svých zbylých příbuzných jinak lišil. Naopak k nim dokonale se svou manželkou zapadal, protože i přes to všechno vypadali dokonale čistokrevně, v šatech a obleku na míru, kráčeli většinou spolu a v Helmontu se vyznali skoro jako doma. Koneckonců, Jeremiah tam v dětství vyrůstal a proto to sídlo bezmezně miloval. Historii, která dýchala snad z každého šedivého kamene, pompéznost, velikost nekonečných zahrad připomínající zelenající se rezervaci. Při obřadu seděl potichu vedle Moreen, jejíž ruku jemně svíral, a s úsměvem přihlížel celému dění před sebou. Připadalo mu to skoro neuvěřitelné, že přihlíží svatbě druhého syna svého bratrance. Tak rychle vyrostli, čas neskutečně letěl... a on mimoděk vzpomínal, jak u obřadu stál tenkrát on po boku s Moreen. Pravda, nebyla to ani zdaleka taková sláva. Nebyl dědic, bral si nečistokrevnou kouzelnici, a tak se to konalo spíše v rodinném kruhu, ovšem když vezmeme fakt, že Van Helmontovi a Baneovi jsou obrovské rodiny, i to byla sláva hodná takových rozměrů, kterou někteří mudlové ani neznali.
Jeremiah se snad už týden dopředu těšil na svatební hostinu a večírek, protože od Demarca věděl, že oběd a následné pochutiny bude připravovat oblíbený kuchař (nikoli skřítkové) Van Helmontových, a ti se mohli bez rozdílu po tak vynikajícím jídle utlouct a Jeremiah chvílemi připomínal malé dítě, když na večírku každých pět minut přišel za Moreen s talířkem, na němž měl něco nového, a ptal se: "A tohle už si ochutnala?" U stolu se několikrát potkal s Brentonem, který téměř to samé praktikoval u své manželky, kterou Jeremiah rovněž zdvořile pozdravil a vrátil se zpět ke své ženě, aby se jí už po několikáté svěřil, že mu Glorie není příliš sympatická a tvářil se během toho poměrně znepokojeně, jako kdyby měl snad pocit, že mu Glorie Van Helmontová chce ublížit, k čemuž neměla důvod a jistě jí byl nějaký příbuzný ukradený. Ale byl to především důkaz toho, že to Jeremiah přehnal se šampaňským, které na něho začalo rychle působit. Něčím to jídlo zapíjet musel... A když se zdálo, že konečně obešel všechny stoly a ochutnal všechno jídlo, pozdravil se se všemi významnými osobnostmi, včetně ministra kouzel, bratra Walterovy manželky, vrátil se ke své ženě, která se očividně do teď také bavila a spokojeně se pousmál, když stočil zrak k parketu, kde Kenneth tančil se svou novomanželkou. "Ale vždyť ty vypadáš mladě stále," uculil se, když vzal svou ženu kolem pasu a pobaveně, nikoli výsměšně (to Jerry snad ani neuměl) se pousmál.
"Dokážeš si představit, že takhle budeme jednoho dne vdávat vlastní děti?" zeptal se po chvíli ticha zamyšleně, když Kennetha s Isabel pozoroval a sklonil zrak k Moreen. Mohla mu v očích vidět mírnou nervozitu, už ta myšlenka se mu příčila. On se svých dcer nehodlal vzdát, hodlal je opatrovat navěky věků. A pravda, že kolem Brienne a Carmel už se kluci začínali motat, což si Jeremiah odmítal tvrdohlavě připustit a přivíral před tím oči, protože mu to hrozně vadilo. Jediná věc, za kterou byl Jeremiah vděčný, byl fakt, že se jeho děti tomuhle všemu vyhnout. Mohli žít normální život, pochopitelně, že by bylo lepší, kdyby se přivdali do lepší a významné rodiny, ale čistokrevné už nebyly a mohly volit vlastním srdcem, ne hlavou.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Obřad byl brzy u konce, z Isabel se stala paní Van Helmontová a já? Já najednou musela čelit náporu příbuzných, poněvadž, no, od toho tyhle sešlosti také byly. Však spousta z hostů tu byla spíše kvůli hostině než svatbě jako takové. A pro mě, zanechanou zase bez otce (kdoví kde ten se toulal, ale někde tady kolem také určitě korzoval, aby si vyměnil něco z té společenské konverzace), hostina znamenala jen dalších pár hodin utrpení. Postávala jsem opodál, snažila se vypadat neviditelně, a doufala, že se ke mně nikdo nepřitočí, a budou si všímat především, no, ne nutně Isabel a Kennetha, klidně i kohokoliv jiného.
Chvíli mi samota skutečně vydržela. Ale jen tu prchavou chvilku. "Ah, těší mě," donutila jsem se přestat simulovat vlastní neexistenci, když se ke mně přitočila Suzanne. "Ale prosím vás, jaké dávno, vždyť jste ještě mladost sama."
V duchu jsem sebe samu uklidňovala, že se přeci jedná jen o jednu ženu, a tudíž to bude v pořádku, ale i tak můj obličej zase lehce zbledl. Neznatelně, téměř, ale přeci. Rozhodla jsem se to zamaskovat jídlem, takže jsem popadla nejbližší jednohubku, a začala ji vehementně žvýkat. Což nejspíš byla chyba, poněvadž v ten moment se dostavila Mall i se svou zdánlivě nevinnou poznámkou. A já se zakuckala. "Uchm... na to jsem ještě nemyslela, ale asi ano," opáčila jsem, jakmile jsem se přestala dusit, a pokud jsem předtím bledla, tak teď moje tvář naopak přešla přes rajčatově rudou ke křídově bílé. Vážně, tohle mi paní Kingová nemusela zrovna připomínat. Poněvadž už teď jsem litovala jakéhokoliv muže, který dostane něco tak... no, jako já, na krk. "Přesně tak, rok, pokud bude otec jednat dostatečně rychle," odtušila jsem, a s pomocí nějaké neznámé síly, nejspíš něčeho z vesmíru, se mi dokonce v bledé tváři povedlo vyčarovat společenský úsměv. No tak, musela jsem aspoň trochu vypadat, že jsem natěšená, až budu moci Morganovic krev připoutat k nějakému dalšímu rodu. V té době jsem ještě žila v domnění, že cokoliv a kohokoliv budu schopna přijmout bez vedlejších pocitů, a zajímal mě mnohem víc jistý nečistokrevný a pak ta druhá, o dost starší osoba. Zvláštní, ale v této situaci zřejmě docela výhodný stav věcí nevědomého jehňátka.

_________________

Kennethův úsměv se drobně rozšířil, protože moc dobře věděl, že Isabel má ráda překvapení. A dnes pro ní měl přichystané opravdu velké, proto s povděkem sklouzl pohledem k ostatním tančícím párům, kteří se kolem nich začali shlukovat, a mohl tudíž využít chvíle a svou novomanželku pustit z tanečního držení. Ladně chytl Isabel za ruku, rozhlédl se kolem sebe, zda na nich nikdo významný nevisí pohledem, ale zdálo se, že všichni už se bavili po svém a parket byl během pár vteřin tak zaplněn, že si ani nikdo nevšiml, že se novomanželé začali proplétat směrem ven. A během chvíle už stáli na čerstvém vzduchu na terase, nad níž se stáhlo tmavé nebe a vysvitlo pár prvních hvězd.
"Není ti zima?" zeptal se připraven si ihned sundat sako a ať už odpověď zněla jakkoli, Kenneth pomohl Isabel sestoupit opatrně ze schodů a zamířil s ní ke stájím, odkud se ozýval řehot koní. "Je to poměrně daleko, na koních tam budeme za chvíli," usmál se, aby vysvětlil, proč zamířili sem. Procházka by to byla bezpochyby krásná, ale bylo to daleko a uprostřed noci nemohl chtít, aby Isabel cupitala ve vysokých lodičkách po lesní cestě, překračovala kořeny stromů a vyhýbala se trčícím větvičkám. A Kenneth s tím očividně počítal do předu, protože ve dveřích stáje se minuli s domovníkem, který koně připravil a vyvedl na čerstvý vzduch. Upřímně, ani Kennetha samotného nenapadalo čím protnout zvláštní ticho, když pomohl Isabel usadit se na koně a on se vyhoupl na svého. Myšlenka, že pravděpodobně nedokáže zahájit kloudnou konverzaci ani se svou ženou, ho znervózňovala, a tak pobídl koně a pomalu se vydal na cestu. Opravdu to byla otázka deset minut. A když se Kennethův bělouš zastavil, byli už daleko od hlavního sídla a stáli na rozhraní upravené, kamenné cesty. "Budeme se muset vrátit zpět, ale chci ti to alespoň ukázat," seskočil z koně a usmál se, než k Isabel natáhl ruku a i jí pomohl slézt, než rukou ukázal k cestě, která se stáčela kolem vysokých listnatých stromů. Z místa, kde stáli, zatím nic vidět nešlo, ale pokud se po cestě vydali, za pár okamžiků už přes zelené listy mohli spatřit malé, kulaté jezírko, v jehož hladině se odrážel malý červený dům. A Kenneth vzápětí z vnitřní kapsy saka vytáhl klíč, který Isabel podal. "Vítej doma," hlesl tiše a sklouzl pohledem k hlavním dveřím, za nimiž se ukrývala další kapitola jejich společného života. Stěny a místnosti byly ovšem prázdné, protože Kenneth moc dobře věděl, že zútulňování domova bylo většinou v roli žen a jak tak Isabel znal, ta si to bude chtít pořádně užít.

Brenton se nenechal rozhodit ani vražedným pohledem, kterým ho Glorie počastovala, a s úsměvem přikývl, zatímco držel tác s chobotničkami a snažil se svou ženu přesvědčit, aby ochutnala. "Neměla bys soudit ostatní podle vzhledu," zahlásil a ukousl chobotničce chapadlo. A že ta narážka v sobě skrývala mnohem víc, než fakt, že se Glorie upečených chobotniček štítila, musela postřehnout i ona sama. Následně sehnal sklenici červeného vína, které své ženě vtiskl do dlaně, a sám se napil šampaňského, které svíral v ruce a zamyšleně se díval chvíli k parketu. Věděl, že by bylo maximálně vhodné, aby svou ženu vyzval k tanci a tím cizí zvědavé oči usvědčili v přesvědčení, že si oba velmi rozumí, a ne, že by se s chutí umlátili polštářem, nebo si hodili jed do pití. A Demarcus Brentonovi už často říkal, že i když se oba snaží, měli by se k sobě na veřejnosti chovat mnohem lépe, protože spousta zvědavců dokáže vypozorovat i to, co oba ze všech sil ukrývají. A pak už stočil své myšlenky ke svému bratrovi, zatímco poslouchal Gloriiny odpověď. Mluvila vážně, závistivě a nenávistně a on to všechno slyšel, dokonce to z toho pohledu i cítil, když se na něho podívala, ale Brenton k ní oči nestočil, pouze se zeširoka potěšeně usmál a vzal svou ženu kolem ramen. "Jo, taky jim to moc přeju," povzdechl si spokojeně, i když věděl, že Glorie Kennethovi s Isabel maximálně přeje pouze to nejhorší. Ale nedělal si z toho těžkou hlavu. Děsilo ho možná to, že pokud Glorie brzo neotěhotní, tahle nenávist se bude pouze stupňovat a stupňovat. I když on po dítěti tak moc netoužil, ne s ní. Vždyť to bylo teprve pár týdnů, co se dozvěděl, že bude mít malého drobečka... ale o tom se Glorie nikdy nesměla dozvědět.

"Pojďme ven," pousmál se drobně Demarcus, když si od něho Gerald převzal doutník, a aniž by s tím Demarcus počítal, automaticky byli následování i dobře naladěným Walterem, který se naštěstí hned vzápětí vytratil s Jordan na taneční parket. To způsobilo to, že Demarcus svého bratra chvíli pozorně s nakrčeným obočím pozoroval, než vytáhl klasické zápalky - ty preferoval a zapálil si doutník, než nabídl krabičku i Geraldovi a Charlesovi.
"Není to příjemná situace. Říct mi tohle, když jsem do Azkabanu poprvé nastupoval, považoval bych to za špatný vtip," stočil svou pozornost k Charlesovi a zamračil se, "vždyť si to dokážete představit. Azkaban... to je kolos, obrovská stavba, spousta místa a i přesto všechno to místo teď dochází," doprovázel svá slova gestikulací, aby snad alespoň trochu oběma mužům přiblížil, jak může být Azkaban veliký. Ovšem, že ho všichni znali z fotografií, vyprávění a popisů, ale kdo tam nebyl, nedokázal si představit tu děsivou atmosféru toho místa, tu obrovskou stavbu, kde byl kámen na kameni, kde se všudepřítomně rozprostíral chlad a doléhal zoufalý křik vězňů.
"Budeme o tom s Romulem příští týden jednat, nabízí se i určitá spolupráce s Nurmengardem, ale rozšiřování Azkabanu je dle mého názoru nereálné," pronesl zamyšleně, když se vrátil k té myšlence. Vzhledem k tomu, že Azkaban stál na ostrově uprostřed divokého moře... ano, kouzla dokázala mnohé, ale ani to občas nestačilo.

_________________

| +

"Ó, díky, drahá," usmála se Mallory na Ivaine jako neviňátko a po nabízené makronce se vrhla se vší elegancí, co v sobě jako velryba našla. Zatímco se cpala - začínalo jí být jasné, že děťátko bude o narození sladké jako med - úkosem pozorovala Stargazer, která nevypadala na to, že by se hnala do svatebního. Chudák malá. "Jistě nebude nic těžkého provdat další krásnou Morganovou, milá Stargazer, určitě se nemusíš obávat," mínila Mall takovým tónem, u kterého si nikdo z kolemstojících nemohl být jistý, jestli to myslí jako povzbuzení, nebo chce roztomilou sestřenici dostat na pokraj zoufalství. V tomhle případě si se sestrou svého muže padla do noty přímo dokonale - taky ji měla z Kingovic klanu nejvíc v oblibě.

Isabel jiskřily oči, když se po Kennethově boku proplétala hosty ven, na čerstvý vzduch - kde byla naprosto kouzelná atmosféra, dokonce i pro čarodějku. "Ne, v pořádku," usmála se vděčně, i když to nebyla pravda. To si uvědomila až po chvilce, když si v duchu povzdychla nad tím, že s lhaním manželovi začíná dřív, než by do sebe byla řekla. Jistě, teď už se nemusela zrovna před Kennethem stydět přiznat, že na ní tak trochu táhne ze všech stran, jenže... možná právě kvůli tomu, jaká to byla hloupost, raději překousla zimu a soustředila se na představu léta. Koně už byli horší překážkou. Nebylo tajemstvím, že Morganovic rod chová ušlechtilá plemena, a sama Isabel nebyla výjimkou. O koně se starala ráda, jenže z jízdy měla vždycky tak trochu strach, nikdy se při ní nedokázala uvolnit, jak se křečovitě držela všeho, co bylo po ruce. Nervózně polkla, promnula si ruce a pokusila se zakrýt hrůzu, která jí začala stoupat do očí. Vzhledem k vnějším okolnostem se jí to podařilo a ona se tak v zdání klidu nechala vysadit na toho obra. Ještě štěstí, že s jízdou měla přeci jen nějaké zkušenosti, nehledě na to, že v ní začala stoupat míra zvědavosti - zkrátka se nemohla dočkat toho překvapení, úplně se třásla. A zima za to mohla jenom okrajově. Nebylo čemu se divit, že napínala oči co nejvíce to šlo, zatímco kráčela po cestě vedle svého kamaráda/manžela. Už jen pohled jí skoro připravil o řeč, ovšem když zaslechla Kennethova slova, téměř jí vhrkly slzy do očí. "Kennethe, já... to je nádhera!" vydechla nadšeně a přítele krátce sevřela v objetí, načež svůj zrak věnovala opět jenom tomu sladkému domečku. "Můžu...?" šeptla, ale na odpověď nečekala. Cloumalo jí nadšení, když zasunovala klíč do zámku, aby následně jemně strčila do dveří.

Mimo herně:
No comment.

_________________