Kde kdo i sám Atticus by někdy nejraději viděl panu ministrovi do hlavy, ale Romulus si svá tajemství i názory (pokud mu lépe nesloužily vyřčené) bedlivě střežil. Proto se mu v očích ani nebezpečně nezablesklo, když obě dámy pohazovaly očkem jeho směrem, ačkoliv přesně toho toužil Atticův otec docílit. A bylo jen jasné, že má určité podezření, kam zrzavá dcera Therona Howellse zmizela, nicméně nedal to na sobě a svých reakcích znát. Popravdě s jejich odpovědí byl docela spokojen, protože to znamenalo, že ať už mladá dáma prováděla cokoliv, pořád byla ve hře i její ruka. „To mě velmi mrzí, snad se mu udělá lépe. Ovšem, pokud je v péči tak starostlivé mladé dámy, jistě to nebude dlouho trvat,“ pousmál se vychovaně na obě strany, až to mohlo pro McTavishovi působit výhružně. Vážně toužil po tom, aby si Atticus vzal právě Page? Těžko říct, možná se jen tiše bavil reakcemi okolí a žádný zákeřný plán za tím nevězel.
Když se z obou stran ozvalo nadšení při představě, že by je Atticus poctil ukázkou svého hudebního nadání, Romulus se skromně pousmál, a vyhledal pohledem svého syna, který se držel blízko matky. Ostatně ho ani nikdy jinde neočekával. Že by se Atticus sám hrnul do poznávání nových lidí, to by mohlo poukazovat jen na těžkou horečku nebo pomatení mysli. Někdo by možná řekl, že pořvávat na syna skrz taneční sál není dobrá taktika, ale Romulus nemusel hnout ani brvou, aby si získal synovu pozornost. Upřený pohled směřovaný na jeho záda dokázal Atticus vycítit intuitivně, neboť ho na něco takového ve škole důkladně vycvičili. A pak tu navrch byl ten fakt, že se na něj díval zrovna jeho otec, který i jen očním kontaktem dokázal přivodit nepříjemné mrazení v zádech. Atticus se tedy omluvil své společnosti a ač nechtěl, vydal se skrz sál směrem k otci, kam ještě před ním dorazilo jedno z McTavishovských dvojčat. „Dobrý večer,“ odtušil Romulus Tobyho směrem, a pak se neskutečně úlisně pousmál na svého syna, který doplnil společnost o svou maličkost. Arlena i jeho ženu tiše pozdravil, a jeho tvář dokonale imitovala kamennou sochu. „Atticu, náš hostitel a přítomné dámy projevili přání, abys jim zahrál na klavír. Byl bys tak laskav?“ ozvalo se z Romulových úst stylem, který vypovídal spíše o rozkazu nežli o přání. Vypadám snad jako cvičená opice, otče? Nebo někdo z tvých oddaných poddaných? Atticus měl co dělat, aby otce nezabil pohledem za to, že ho hodlá předvádět jako dobytek na trhu. Společenské vychování a respekt k otci mu však nedaly na výběr. „Bude mi potěšením.“ Sklapl paty k sobě, což byl pozůstatek kruvalské výchovy, a zatímco neslyšně drtil zuby o sebe, vykročil k piánu, aby k němu po dohrání orchestru usedl. Netušil, co hrát. Jistě bylo mnoho kouzelnických skladatelů, kteří by si zasloužili zaznít pro vybranou společnost, ale stačil jen jediný pohled otcovým směrem, a Atticovy prsty se rozeběhly po klaviatuře v předzvěsti katastrofy. Hrál s lehkostí a půvabně, ale Romulův pohled i postoj prozrazovaly, že výběr skladby se mu nelíbí ani trochu. Přece jen, Beethoven byl mudla.

_________________

Jak tak večer postupoval, začaly se tvořit skupiny rodičů dle toho, kdo kam chtěl provdat či oženit své potomky, a Clarissa Tinkerbellová už mumraj pozorovala spíše jako nezúčastněný pozorovatel. Jestliže pro Lenore nepadal v úvahu ministerský synek, a s tím chráněncem od Olšenků zřejmě odmítala její dcera i promluvit, nebo možná on s ní, nebylo zde co k vidění ani k získávání, a tak se na krátkou chvíli jala korzovat sálem, každému pochválit nějakou drobnůstku a víceméně se s každým slušně rozloučit, až se nakonec zastavila i u hostitelů, a konečně i u vlastní dcery, působící pořád jako dokonalá ledová socha. "Spokojena, matko? Můžeme jít?" zeptala se Lenore potichu, načež s nadřazeným výrazem přelétla celý sál, a snad jen na chvíli se delším pohledem zastavila u Attica za klavírem. A až poté, co matka přikývla, "Ano, můžeme," se spolu s ní odebrala pryč. Obě ženy odešly se stejným oblakem nadřazeného chladu s jakým se dostavily, a brzy po nich nezbylo ani to tiché lup, značící přemístění.

>>>

Mimo herně:
Poněvadž Lenička už zde nemá co pohledávat, když jí byl alternativně dohodnut choť jinde xD

_________________

Tamarah přikývla na slova paní McTavishové. "Ach ano, svatby pod širým nebem jsou kouzelná záležitost," přitakala, "nicméně osobně jsem příznivcem spíše jarních rozkvetlých stromů," přičemž už si začala malovat svou dceru v bílém, jak kráčí k oltáři. Bylo jí zřejmě úplně jedno, že se Page nehodlá vdávat. A zatím mimo jiné nehodlala dceru přislíbit do této rodiny, ne když se k jejich skupině připojil Romulus Tremlett, a ona dostala možnost alespoň zkusit své štěstí v boji o Attica. Poněvadž přiznejme si to otevřeně, přivdat dceru do ministerské rodiny, notabene dceru jako byla Page? To by byla výhra. "Ona se jistě rychle vrátí," ujistila pana ministra, zatímco očima naznačovala chudákovi malé Anabelle, stojící opodál, aby se přestala schovávat a urychleně sem svou sestru přivedla. Dívka chvíli nechápavě zírala, ale potom zřejmě pochopila posunky, a vytratila se pokud možno nenápadně do zahrady. Zároveň v tu chvíli Tamarah vrhla pohledem po Theronovi, který okamžitě pochopil, a pořád neuvěřitelně přirozeně opáčil Arlenu McTavishovi: "To bychom nejspíš neměli, nicméně bych nerad docházel k ukvapeným záměrům, a tak bychom si mohli možná poslechnout jejich názor..." Znělo to přesně tak, jak by mělo. Jako by byl starostlivým otcem, kterému nezáleží na ničem než na blahu jeho dětí. Rozhodně to nepůsobilo nijak moc podezřele.
Příchozímu Tobymu oba Howellsovi kývli na pozdrav, ale jelikož se nejednalo ani o jednoho z kandidátů na svatbu s jejich dcerou, nevěnovali mu více pozornosti. Theron tedy mimochodem pochyboval, že by ministr opravdu plánoval svázat svého syna s jeho dcerou, ale jelikož na veřejnosti chtěl působit spíše jako ten tichý a klidný, který nechává rozhodovat víceméně Tamaru, přistoupil na její hru, nicméně nechávajíc spíše ji mluvit. A házet po ministrovi očima. Jako malá holka, vážně. "Ach, Atticus je skutečně talentovaný," okomentovala Tamarah hru ministerského synka, a bylo vidět, že se taktně zdržuje poukázání na volbu skladatele. Teď, když zavětřila nepatrnou šanci protlačit dceru na vrchol pomyslné pyramidy společnosti, nehodlala si ji nijak pokazit. A co na tom, že před chvílí málem dohodla svatbu své dcery támhle s McTavishem? Pokud by ji náhodou tolik chtěli, ať se Trisha s Arlenem snaží. Ach ano, Tamarah si vzniklou situaci na rozdíl od svého muže užívala.

Ostatně, i Page si v tu chvíli cosi užívala, jen to rozhodně nebylo domlouvání sňatku. Líbila se jí její momentální hračka, tedy Max McTavish, a líbilo se jí i to, že se po chvíli osmělil, a už nepůsobil tak, nu, nervózně. Ještě chvíli se prostě věnovala jeho rtům, a rozhodně neprotestovala, když ucítila, jak se i mladíkovy ruce vydaly na odvážnou pouť. Posléze se rozhodla postoupit dál...
...a právě v tom momentě, kdy začala Maxovi uvolňovat vázanku s úmyslem mu pomoci alespoň od nějakého toho oděvu, dovnitř do altánku vrazila udýchaná malá Anabelle. Která při tom pohledu zrudla do odstínu vlastních vlasů. "J-já se moc omlouvám, ale jestli se hned nevrátíte dovnitř, budete mít seriózní průšvih. Vy oba," vychrlila ze sebe, pořád červená jako to nejzralejší rajče. Page se tak chtě nechtě (a že to bylo zatraceně nechtě) musela vzdát jakékoliv hry s Maxem, od kterého se odtáhla. "Zmiz, prcku," zavrčela nepřátelsky na malou sestru, která ale pořád stála na místě. "Mám tě přivést," trvala Belle na svém, jednoduše proto, poněvadž se bála, co by jí udělali, kdyby sestru nepřivedla. A ano, bála se toho mnohem víc než Pagina hněvu. "Fajn," odsekla starší Howellsová, "tak buď té lásky, a počkej venku."
Jakmile mladší Howellsovic sestra opustila altánek, obrátila se Page se sladkým úsměvem na chudáka Maxe. "Drahý Maxi, zdá se, že máme po zábavě," povzdechla si teatrálně, a aniž by se mladíka byť jednou znovu dotkla, začala si upravovat pocuchané vlasy do lepšího účesu, připravena prostě odejít. Pohrála si, i když asi méně, než by chtěla, tak co? I tak ale hodlala malé Xaverii za tohle zatopit.

Mimo herně:
Trolololo...!
PS: Klidně už si podle libosti odklízejte lidičky, nikdo vás tu nedrží. xD

_________________

Trisha musela dát Tamaře zapravdu, a tak přikývla. Rozkvetlé stromy byly opravdu kouzelné a pro svatební atmosféru se rozhodně hodily, takže pokud by se svatba měla konat na jaře, paní McTavishová by rozhodně neprotestovala. „Máte pravdu, drahá, rozkvetlé stromy mají kouzelnou atmosféru,“ zavrkala souhlasně. A pak střelila pohledem k ministrovi a jeho synovi, s nímž jistě všechny přítomné dámy milerády párovaly své dcery alespoň v duchu. A Tamarah Howellsová podle všeho nebyla výjimkou. Trishe se to pochopitelně nezamlouvalo ani trošku, což ovšem nedala najevo. Zato Arlen už se tolik neovládl a stiskl rty do uzounké linky – nehodlal si totiž nechat házet hnůj na hlavu, a to, že Theron Howells téměř vycouval od již téměř domluveného sňatku, se mu nelíbilo.
Loupl očima ke své ženě, co ona na to, a tohle byla jedna z těch vzácných chvil, kdy se oba manželé McTavishovi shodli a ani k tomu nepotřebovali slov. Howellsovi byli sice významným rodem a McTavishům by prospělo, kdyby měli Howellsovou v rodině, ale Page na druhou stranu nebyla žádná dokonalá žena, aby o ni bojovali. Arlen se dokonce nepatrně ušklíbl té naivitě, že by snad ministr chtěl oženit svého syna zrovna s doposud nezadanou zrzkou. Arlen to zkrátka viděl tak, že by měli být Howellsovi rádi, že se jim vůbec nějaký ženich nabízí, a když víceméně odmítli a vzdali se šance na dceřino provdání, jejich boj.
Toby mlčky sledoval výrazy svých rodičů, odhadoval, co se jim asi tak honí hlavami, a začínal se modlit, aby odtud co nejrychleji zmizeli. Začínalo to tu smrdět.

Já jsem si mezitím chvíle v altánku opravdu užíval, a ačkoliv jsem tušil, že jsem pravděpodobně jen hračkou, která Page po chvilce omrzí, bylo mi to fuk a nechtěl jsem tuhle chvíli ničím narušovat. Na to to všechno bylo až moc příjemné.
Když se zrzka natáhla, aby mi uvolnila vázanku a konečně mě zbavila aspoň nějaké části oblečení, dovnitř vtrhla další zrzka, mladší a naprosto nesexy. Odtáhl jsem se od Page, zabrousil ke své mladší zmijozelské spolužačce pohledem, a opravdu nespokojeně jsem se zašklebil. „Jo, vyšum,“ zahučel jsem, protože co si budem povídat – fakt mě nakrklo, že nás vyrušila zrovna v momentě, kdy se ta naše hra začala ubírat zajímavým směrem. Kdo ví, jak to mohlo dopadnout!
Nicméně vpád mladší Howellsové naznačoval, že je opravdu konec, a mě to zamrzelo. A konečně se taky ozvaly obavy, doposud pohřbené kdesi hluboko v podvědomí. Rodiče mě pravděpodobně zabijou za to, jak jsem se vypařil – minimálně matka. Na to jsem se ani trošku netěšil a dokonce jsem zapřemýšlel nad tím, že odtud prostě zmizím na vlastní pěst. „Netěší mě to ani trošku,“ zabrblal jsem poměrně rozmrzele – možná jsem očekával aspoň poslední polibek, ale marně.
Nakonec jsem se ovšem vypotácel z altánku, lehce omámen všemi těmi polibky a doteky, a nadechl jsem se čerstvého vzduchu, který mi alespoň trošku pročistil hlavu. Sevřel se mi žaludek, když jsem pomyslel na to, že za chvíli budu muset čelit rozzuřené sani, tedy matce. Počkal jsem, až Page zmizí, chvilku jsem se ještě zdržel venku, a pak jsem vykročil zpět do jámy lvové, přičemž jsem si cestou v rychlosti snažil upravit vázanku a uplácnout rozježené vlasy.

Jakmile mě máti spatřila, omluvila se společnosti, v níž se právě nacházela, a vykročila mým směrem. Zůstal jsem stát jako přikovaný a nehnul jsem ani brvou.
„Maxmilliane McTavishi, jak si to představuješ? Doufám, že máš kvalitní vysvětlení pro to, proč jsi z ničeho nic zmizel, aniž by ses omluvil, a celý večer o tobě nikdo ani neslyšel?“ vyštěkla, když mě odvlekla stranou, kde jsme účastníkům plesu zmizeli z očí a snad i z doslechu.
Propálil jsem matku vzdorným pohledem. „Udělalo se mi špatně,“ odvětil jsem pevným hlasem, ačkoliv jsem dobře věděl, že máti ví, že pěkně kecám.
„Měl bys zapracovat na důvěryhodnosti, drahoušku,“ varovala mě přehnaně mile a vzápětí přiletěl pěkně drsný pohlavek, z kterého se mi hlava málem otočila kolem dokola. S ublíženým výrazem ve tváři jsem si prsty promnul zasažené místo a věděl jsem, že facku jsem nedostal jen proto, že by byl vidět otisk matčiny dlaně.
Společně s matkou jsem se pak vrátil do společnosti. „Omlouvám se, že jsem tak odběhla, ale zdálo se mi, že syn opravdu nevypadá dobře,“ zavrkala k Howellsovým i samotnému ministrovi.
Já mezitím začal předstírat výraz umírající laně. „Moc mě mrzí, že jsem tak náhle opustil večírek, potřeboval jsem se nadýchat čerstvého vzduchu,“ zamumlal jsem co nejpokorněji a dokonce jsem kajícně sklopil pohled, což bylo hluboce pod mou úroveň, ale historce to snad přidalo plusové body. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že Howellsovi ví, proč, kam a s kým jsem se zdejchnul. Zachytil jsem matčin pohled a pro jistotu jsem ještě dodal: „Page je opravdu milá a obětavá dívka, zajímala se o mé pohodlí.“ To byla pravda, no ne?
Iniciativu po chvilce naštěstí převzal otec a já zřejmě nebyl sám, komu se ulevilo. Poznal jsem to i na Tobym. „Myslím, že je načase, abychom se pomalu vydali na cestu domů,“ pronesl s letmým úsměvem ve tváři, který v sobě však neměl ani špetku vstřícnosti. Arlen McTavish měl toho večírku akorát dost. „Syn by měl odpočívat, vypadá, že ho začíná zmáhat nějaká choroba. Jistě to pochopíte – zdraví našich dětí je přeci nejdůležitější, není-liž pravda? Omluvte nás tedy, že se loučíme tak brzy. Musím uznat, že to byl opravdu skvělý večírek a doufáme, že jej brzy zopakujete,“ mrkl na Howellsovi, ačkoliv se v duchu zařekl, že se z příštího večírku nějak vykroutí. „Bylo mi opravdu potěšením,“ zavrkala Trisha směrem k ministrovi, ale i k ostatním, a zamávala dlouhými řasami.
My s Tobym jsme jen stáli s patami sraženými k sobě a rukama za zády, a usmívali jsme se. Já tedy v rámci své role umírající laně, že. Jakmile byli formality za námi, věnoval jsem poslední pohled Page, pokud se pohybovala někde poblíž, a společně s rodiči jsem se odebral ze sálu pryč. Nepochyboval jsem o tom, že si to doma ještě pěkně vyžeru.

>>

Mimo herně:
Za případný hnůj v postu se omlouvám, ale líp to asi nesvedu xD Snad tam není moc ptákovin a McTavishovi se poroučí.

_________________

„Představ si, Laurel, všechno jsem si to šetřil na dnešek, aby snad nikoho nenapadlo, že bych mohl být dobrá partie. Nudný idiot totiž není dobrá partie,“ prohlásil Lionel s ušklíbnutím a pak se uchechtl. „Dejme tomu, že naši neshledávají podobné večírky jako dobrou příležitost pro sňatkovou politiku. Je tu alkohol, podbízivá atmosféra. Potomci tančí a všem to sluší. Veškeré vady na kráse - té duševní i fyzické - jsou pečlivě zamaskovány pod líčidly, kouzly a vším tím pozlátkem, které nás právě teď obklopuje,“ usmál se křivě, a kdyby ji nesvíral v náruči, možná by i rozhodil rukama, aby ji na všechnu tu faleš okolo upozornil. Nemusel chodit daleko, Laurel taky skrývala za něžnou tváří černou duši, ale o tom se nemluvilo. A Lionel to oficiálně ani neměl tušit, takže se musel Florencovi zavázat neporušitelným slibem, že to nikomu neřekne. Když Lau zmínila Basila, Lionel jí věnoval pobavený pohled. „Poslyš, Laurel, já myslím, že pokud se o něj tak zajímáš, možná bys měla dohonit Florencovu máti, a popovídat si s ní o něm. Je přece svobodný… mohl bych tě tam jako džentlmen eskortovat, pokud by to bylo tvé přání,“ mrkl na ni sebevražedně. Jakmile stočila pohled i slova k budoucímu manželskému páru, pokrčil v rámci mezí rameny. „Florencovi to sluší s každou.“

Zmíněná paní Roseová upíjela vína a po očku sledovala jak tančící děti, tak oba diskutující muže, zatímco se spokojeně uculovala. Její část práce byla odvedena, Florence měl budoucnost i svou nastávající, a jen co její muž dohodne detaily, mohli nechat Florence i Lionela dotančit a jít si po svých. A že Barnabas hrál Braydenovi přímo do karet. „Výborně, pak tedy není důvod to celé prodlužovat,“ pousmál se a upil whisky. „Sedmého srpna z nás bude jedna rodina, Barnabasi, a starosti o celou tu slávu necháme na něžnějších rukou. Ještě jeden drink? Myslím, že si ho oba zasloužíme,“ mrkl na Gazina otce s úsměvem na rtech a považoval celou záležitost za uzavřenou.

Jen co Florence i Lionel dotančili, a pan Rose dopil s panem Morganem svou sklenku, vzdala celá výprava hold i pozdrav hostitelům, načež se od branky přemístili pryč.

>>>

_________________

Atticus se na nějakou dobu nechal pohltit tóny, které vydával nástroj pod jeho prsty, a zcela zapomněl, že sedí před sálem plným čistokrevných kupčíků, kteří se pokoušejí prodat své zboží za co nejlepší nabídku. Romulus na takovou věc však nezapomněl ani v nejmenším, ačkoliv se odmítal do podobných machinací zapojovat. Prozatím. Sám si teď ověřil, že stačí až neuvěřitelně málo, aby rozvířil vody kouzelnické smetánky díky svému nezadanému synovi. Že by opravdu toužil po Page pro svého syna, když měl možnost spojit svou rodinu s mnohem významnějšími rody? Každý, kdo měl v hlavě jen špetku rozumu schopného logické úvahy, musel tušit, že k něčemu takovému nikdy nedojde. O Page tu vůbec nešlo, ale úsměv věnovaný její matce jakoby mluvil o pravém opaku. „Je trochu tvrdohlavý, ale kdo by chtěl za syna muže bez vlastní vůle? Vlastně bych pak pochyboval o tom, zda je vůbec můj syn, kdyby slepě poslouchal,“ sdělil jí s neskrývanou pýchou. Možná mu jeho žena dala jen jedno dítě, ale musel uznat, že mu snesla k nohám opravdový poklad. Jen kdyby po ní nezdědil tu citlivou část své duše, která panu ministrovi nehrála ani trochu do karet…
Skladba skončila a Atticus vstal od piana, aby se zlehka uklonil, a s jediným pohledem věnovaným otci se odklidil za svou matkou, která se sice tvářila pořád stejně nepřístupně, nicméně Atticus na ní dokázal poznat, že by jí nebylo proti mysli vrátit se domů. Klidně bez Romula, jenže ten by něco takového nikdy nepřipustil. Naštěstí se brzy skupinka rozpadla, když se našel McTavishův ztracený syn, a jeho rodiče se s omluvami vzdálili, aby se přemístili pryč. Romulus věnoval především Trishe poslední úsměv, než stočil svou pozornost k hostitelům. „Možná byste měli někdy přijít na návštěvu, pokud vás synův talent tak oslovil,“ usoudil, a pro změnu věnoval delší pohled Tamarah, snad aby nezáviděla Trishe jeho pozornost. Atticus, který to celé pozoroval zpovzdálí, měl v tu chvíli pocit, že bude brzy zvracet. „Myslím, že je i pro nás nejvyšší čas se rozloučit. Bylo mi potěšením, Therone,“ podal muži ruku k potřesení, načež si ukradl něžnou Tamařinu dlaň a pozvedl ji výš, aby ji mohl políbit na hřbet ruky. „Doufám, že to nebyl poslední večírek, na kterém se vidíme, Tamarah,“ dovolil si setrvat pohledem u jejích očí o něco déle, než by se jejímu muži mohlo líbit. Jemu by se nelíbilo, kdyby mu někdo na ženu zíral podobným způsobem.

Atticus i Cassiope se po chvilce přidali k hostitelům, aby se i oni rozloučili, a po mlčenlivých krocích vedoucích ze sídla Howellsů pryč, se přemístili.

>>>

Mimo herně:
Díky Xávuško, za uspořádání

_________________

Pan Morgan se už tvářil celkem uvolněně. Všechna jeho snaha totiž došla ke zdárnému konci, našel dceři manžela, a organizace svatby se zřejmě měla ujmout právě Florencova matka. Což Barnabasovi nevadilo ani maličko. Naopak, vítal to téměř s otevřenou náručí. "Skvělé, věřím že vaše choť připraví ten slavný den bez jediné chybičky," opáčil s úsměvem, načež na nabídku další sklenky přikývl. Tohle se přeci slušelo náležitě zapít. Navíc prostě musel počkat, až ten v jeho očích dokonalý pár dotančí. Byl přesvědčen, že pro svou dcerku udělal to nejlepší, co mohl, a že jí do života vnesl svým dnešním rozhodnutím jen samé štěstí...

Ještě chvíli mi bylo dopřáno tančit se svým snoubencem, ačkoliv, o existenci toho zasnoubení jsem ještě neměla potvrzené vědomí. Pořád se totiž mohlo stát to, že by otec s Roseovými mluvil jen tak, ale upřímně, tomu jsem nevěřila. Ani maličko. Přišel mě dnes večer zadat, nebo možná prodat, kdoví, a proto také jako závěr vycházelo jen jediné východisko. Kterému jsem ale odmítala věřit, poněvadž to bylo prostě neskutečné a nemožné. Nu a pak tanec skončil a my se šli rozloučit s hostiteli i s ostatními hosty, najít někde Calvina.. a mohlo se jít domů. Přežila jsem další společenský večírek, a už teď mi bylo podvědomě jasné, že mi byl dnešního večera převrácen život vzhůru nohama.

>>

_________________

"Nebude to spíš jednoduše tím, že ty nejsi dobrá partie, i když se snažíš?" nadhodila medově Laurel a sladce se na Lionela usmála. Nepotřebovala si u něj na nic hrát, protože předpokládala, že má dost rozumu, aby o jejím malém tajemství nikomu ani necekl, nebo už by se druhý den nemusel probudit. "Jsme čistokrevní, pozlátko ze sebe nesundaváme nikdy. Ne úplně," poznamenala poté na svůj styl ostře, a očima se jí mihl chlad. Stočila pohled od Lionela, jako by se nad něčím zamyslela, a na chvilkový okamžik působila až zranitelně, ale pak už přeskočili k dalšímu tématu a Laurel se zase vzpamatovala. Opět k Lionelovi vzhlédla s úsměvem naoko roztomilým, ale pohledem chladným jako led, a pichlavě se mu zabodla pohledem do očí, sotva znatelně mu zaryla prsty do paže, za kterou se jej ladně držela při tanci. Takovéhle vtipy si měl odpustit. Pokud byl totiž někdo v Basilově věku a s jeho obličejem svobodný, byla chyba buť v rodičích nebo v něm, a dost pravděpodobně v obojím. A Laurel momentálně neměla daleko od toho, aby Trishu Roseovou proklela za to, že chce Florence spaktovat s tou naivní Morganovou. Ohledně Florence se pak už jenom posměšně ušklíbla, klasicky tak, že nikdo jiný než Lionel si nemohl jejího výrazu všimnout, byla i nadále jako víla, roztomilá, usměvavá a křehká.

Když ji Lionel s úklonou opustil, nevztekala se, jenom usměvavým pohledem naposledy vyhledala ten Florencův s jasnou zprávou, že teď je nahraný, a ona se nad tím dobře baví. Jenomže ve skutečnosti se nad tím nebavila ani omylem a už vůbec ne dobře. Stargazer Morganová. Ta potvora. Laurel v duchu kypěla vztekem, o to víc, že její rodiče si nedali říct a stále se v dobrém duchu bavili s Shearsovými, nad čímž Laurel nespokojeně semkla rty. Lepší náladu jí nemohl dodat ani pohled na Attica, který právě vyhrával na piano, ani na pana Blackbourna, a když se vytratili Roseovi, nechtěla nic jiného, než se taky vytratit domů, kde ji sice nečekalo nic dobrého, ale alespoň nemusela s dobře skrytou žárlivostí a vztekem Stargazer Morganovou. "Pojď se mnou," houkla s ostrým podtónem k Billymu, ke kterému ladnými krůčky došla, a i když stále vypadala vyrovnaně a k zulíbání, Billymu muselo dojít, že vůbec není dobře naladěna. Skoro se na něj ani nepodívala, jenom zamířila ke vzdálenějšímu stolku s pitím, ze kterého počkala, až jí Billy podá šampus, což mu naznačila popuzeným pohledem. "Jestli tam dělají to, co si myslím, že dělají, tak mi ve škole nechoď na oči," prohlásila jedovatě a šlehla po chlapci pohledem, což z dálky vypadalo jako stydlivé, kajícné pokukování, a nabroušeně upila ze sklenice. Po chvilce začaly působit bublinky spolu s tím, že nebyla úplně v centru pozornosti, a mohla si na chvilku vydechout, takže nakonec byla i na Billyho přeci jenom mírnější a stihli spolu prohodit ještě pár vět, než si ji k sobě matka se zlověstně rozzářeným úsměvem přivolala. "Doufám, že se uvidíme co nejdříve," zatrylkovala Vivian radostně a něžně pohladila Laurel po odhalené paži. Pro Laurel ten dotyk byl zhruba stejně příjemný jako kdyby do ní její matka zaryla ostří žiletky a měla co dělat, aby se neotřásla odporem, nicméně Shearsovým věnovala další ze svých okouzlujících roztomiloučkých úsměvů, a pak už se i Hartovi došli rozloučit s hostiteli, kterým neopoměli znovu pochválit celý večírek, a jakmile došli na přístupovou cestu, ozvalo se lupnutí způsobené jejich přemístěním.

>>

_________________