• BISTRO •

Ashley se na bratra usmála, když začal její boty považovat za dobrý nástroj pro vasektomii, a zavrtěla nad tím hlavou, ačkoliv kdyby se naskytl nějaký vhodný pacient, asi by dlouho neváhala. Někdy byli na zabití a zřejmě by prokázala lidstvu velkou službu, kdyby zabránila jejich možnému rozmnožování.
Co se pana Lowea týkalo, Ashley se ani trochu nelíbilo, že mladík vypadá, jako by ho sežvýkala kráva, vyplivla, a pak ten samý proces ještě několikrát zopakovala. Takhle jim tu byl naprosto k ničemu, vždyť vypadal, že ani neví, čí je (a to Ashley nevěděla, že je to dost možná i pravda). „Tak běžte domů, pane Lowe, ona se bez vás nemocnice nezboří,“ pousmála se na něj vlídně, v duchu děkujíc bratrovi, že zmínil jeho jméno, a ona se na něj nemusela doptávat. „V tomhle stavu byste stejně byl schopen napáchat jen víc škody než užitku, protože není nic horšího než unavený a tudíž i nepozorný ošetřovatel. Zaměníte lektvary nebo mastičky raz dva, ani nevíte, jak se to stane. Takže,“ odmlčela se, opět s úsměvem na rtech, a položila bratrovi ruku na rameno. „Pokud vás tady váš pan nadřízený pustí domů, běžte si odpočinout. Nemusíte nám tu umřít vyčerpáním.“ Mrkla na něj a ještě jednou ho přejela pohledem od hlavy až po paty, tentokráte starostlivě. Kdyby sebou měl Ben seknout uprostřed nějaké důležité procedury, rozhodně by tím nikomu radost neudělal.

| +

Mimo herně:
Klidně tu zůstaň, vetřela jsem se já, tak se omlouvám. Co se týče zbytku MH, tak jsem vůbec nepochopila, co nemá jak fungovat, a docela by mě to zajímalo
A malá poznámka ohledně toho "internství" – takhle počeštěné to slovo svádí k asociaci s internistou, což má trochu jiný význam (internista je atestovaný lékař zabývající se vnitřním lékařstvím). To, co myslíš ty, je asi nejspíš stážista, takže by šlo o stáž

_________________

Paulovi cukly koutky úst pobavením, když z Bena vypadla velmi inteligentní poznámka o šlápnutí do oka. Nic jiného se ale od vyčerpaného mladého kouzelníka nedalo očekávat; i Paul sám občas mluvil z cesty, když měl za sebou několik dní nepřetržité služby. Na to, že by raději opustil nemocnici, souhlasně přikývl. „Tak jděte domů. Ale hlavně dávejte pozor, ať vás cestou nesrazí auto, nebo se vám nestane nějaká podobná katastrofa.“ Varování bylo na místě, vzhledem k tomu, že byl Ben znám tím, jak přitahuje problémy a katastrofy. A teď, když skoro spal vsedě, se tahle jeho schopnost pravděpodobně minimálně zdvojnásobila.
„Přesně to jsem říkal,“ přitakal na Ashina slova, protože jeho drahá sestra měla samozřejmě pravdu a on totéž před chvílí Benovi také řekl. Zaklonil hlavu, když mu položila ruku na rameno, ale pak se znovu zadíval na mladého lékouzelníka a souhlasně pokýval hlavou. „Jo, běžte se vyspat, pane Lowe, to je rozkaz nadřízeného.“ Podal to žertovně, ale myslel to naprosto vážně. Kdyby za pár minut potkal Bena u některého z pacientů, asi by ho ze svého oddělení i z nemocnice vynesl v zubech. Protože jak už bylo několikrát řečeno – nevyspalý lékouzelník je špatný lékouzelník. A v lékouzelnictví se chyby dělat nemohly, protože by pro pacienty mohly být fatální.
Paulie se napil své kávy, natáhl nohy pod stolem a pohodlněji se rozvalil na židli. „Ty máš dneska odpolední?“ zeptal se Ashley a naklonil hlavu tak, aby na ni viděl. Přitom tázavě vyklenul obočí a zabubnoval prsty o desku stolu, čekaje na její odpověď.

| +

Mimo herně:
Eeeh, já jaksi nechápu, co je myšleno tím, že to tak nefunguje Vysvětlení, prosím?

_________________

Bistro

"Ale já tam stejně mířil," podotkl Benjamin, zmateně a napůl zoufale, protože směna mu skončila před neurčitým časovým úsekem, během kterého se doplahočil sem do bufetu a vedl polovičatou konverzaci se svým hlavním nadřízeným, kterou si snad nebude pamatovat, jinak se bude Paulovi muset buď vyhýbat nebo mu koupit nějaký pěkný dárek k narozeninám. Z domova by mu mohl přivézt tak maximálně ovci, ale on už něco vymyslí. Až mu začně fungovat mozek. "Jenom se potřebuji najíst, abych cestou neomdlel...ahem," zamumlal polohlasně a unaveně se zamračil na bagetu, než zvedl oči k oběma nadřízeným, a zase se tvářil jako srna, které vzaly poslední kus listvoví. Nebo co takové srnky žraly.
"Budu, pane doktore. A děkuju za tu čokoládu," snaživě pozvedl koutky a zase chvilku vypadal, že se rozpláče, ale pak se opět ovládl, systematicky dožvýkal sousto a usoudil, že celou bagetu tímhle tempem dojí někdy večer, plus jistě kazil sourozencům jejich debatu, a tak se odhodlaně chopil kafe a pár loky ho dopil, než se rychle postavil na nohy, protože kdyby otálel, jistě by se zapotácel a dost možná upadl. Jak Paul správně usuzoval, Benjamin byl nešikovný už normálně, natožpak ve stavu polospánku. Byla jedině škoda, že se nemohl přemístit, ale bydlel kousek od nemocnice, stejně jako všichni stážisti, ani ne kvůli tomu, aby byli po ruce, jako proto, aby se v podobném stavu zvládli dostat do postele. "Nashledanou," řekl proto a opět se pokusil o úsměv, a tentokrát už to šlo trochu líp, vzal si prázdný kelímek do jedné ruky a bagetu do druhé, a vykročil směrem ke dveřím, kde se zastavil u koše na odpadky, kam vhodil kelímek, a na chvilku vypadal, že se usilovně soustředí, než z něj s dětsky rozzářenýma očima vypadlo: "A Veselé Vánoce!" Pak pochopitelně zakopl na prahu a narazil ramenem do futer, ale to nebylo nic, na co by už dávno nebyl zvyklý, a protože správně předpokládal, že celá nemocnice je na to už zvyklá taky, ani se neohlídl a vydal se na své putování za postelí.

>>>

_________________

• BISTRO •

„To je jedině dobře, že jste tam mířil,“ prohlásila Ashley s úsměvem k Benovi. Nemohla tušit, jestli mladému stážistovi už skončila směna nebo ne, to by musela mít v paměti rozvrh všech zaměstnanců nemocnice, a to bylo nad její síly. Takový přehled neměla snad ani sama vrchní ošetřovatelka.
Ashley chvíli připadalo, že se jim Benjamin u stolku rozloží jako hormony zmítaná matka v očekávání, ale naštěstí se tak nestalo. „Nemáte zač, dejte se trochu do pořádku,“ mrkla na něj povzbudivě, načež ho starostlivě pozorovala, jak míří ke koši, a po slovech rozloučení vráží ramenem do zárubně dveří. Ashley tlumeně zasykla, jakoby ji to bolelo i za něj. „Opatrně, pane Lowe. A hezké svátky,“ rozloučila se s ním, a když zmizel ze dveří, unaveně si povzdychla. „Ten chlapec je strašně milý,“ poklepala bratrovi na rameno a v duchu se podivovala nad tím, že vrchní ošetřovatelka Benjamina za jeho nešikovnost ještě nesežrala.
Kdyby Ashley věděla, že nazývá chlapcem Aaronova spolužáka, možná by si takový titul rychle odpustila.
Paulovu otázku ohledně její směny nejdřív odměnila pousmáním a pak se konečně posadila ke stolku, aby tu nepostávala jako trubka. „Někdo ji mít musí, i když jsou Vánoce. A na mě doma čekají jen kočky, Paulie, a ty jsou stejně nevděčné,“ pokrčila rameny. Hodlala tento den strávit s lidmi, i když neznámými a dost možná protivnými. „Mimochodem, krásné Vánoce,“ prohlásila zničehonic a z kapsy pláště vytáhla obálku, kterou mu původně plánovala nechat na jeho stole, ale když se tak příhodně potkali, neviděla důvod, proč mu ji nedat hned. A v obálce se skrývala poukázka na prohlídku provozu společnosti Nimbus s možností nákupu limitovaných vychytávek a potřeb pro košťata z jejich výroby.

_________________

Paul přikývl na slova své sestry – tedy že je jedině dobře, že měl Benjamin namířeno domů, a znovu sjel svého svěřence zkoumavým pohledem, jako by odhadoval, zda je vůbec schopný domů dojít, a jestli po něm přeci jen nemá vrhnout aspoň slabé povzbuzovací kouzlo. „Nashledanou, pane Lowe, a hezké svátky,“ rozloučil se s ním nakonec, a když se Ben málem přizabil ve dveřích, Paul nakrčil čelo. Vzápětí však stočil svůj pohled k Ashley a souhlasně kývl hlavou. „Jo, to je. A snaží se, takže bych byl nerad, kdyby se udřel k smrti,“ zamumlal.
„Já jdu večer za Dylanem, klidně jsi mohla jít se mnou,“ pronesl, když se Ashley přiznala, že bude Vánoce trávit v nemocnici. „Ale jestliže máš směnu, tak se nedá nic dělat. Večer se tu za tebou zastavím,“ řekl nesmlouvavě, protože nechtěl, aby tu jeho malá sestřička byla sama. Jasně, bude tu mít spooooustu pacientů, ale s těmi Vánoce moc neoslaví. Paul měl v plánu vzít jí sem večeři a zdržet se aspoň chvíli.
Když mu podala obálku s přáním krásných Vánoc, překvapeně zamrkal. „Děkuju,“ brouknul. „Já pro tebe taky něco mám, ale nechal jsem to v kanceláři,“ přiznal a usmyslel si, že sestře dárek donese, než půjde z nemocnice pryč. Pak v prstech převrátil obálku, zkoumavě se na ni zadíval, jako by mohl vidět až dovnitř, a nakonec ji zvědavě otevřel. Poté, co spatřil uvnitř se ukrývající poukázku, se jeho rty roztáhly do širokého úsměvu a v očích se mu roztančily jiskřičky jako malému dítěti, co dostalo model oblíbeného autíčka. „To je děsně super, Ash, díky!“ zajásal. Ashley očividně naprosto přesně věděla, čím mu udělat radost. A Paul se už teď těšil, až si nakoupí nejrůznější vychytávky a zase trošku vylepší svá košťata.

_________________

„Ale to nemusíš, Paulie, buď s Dylanem, já se o sebe postarám,“ broukla Ash s úsměvem a v očích se jí roztančily neposedné jiskřičky. „Třeba bys mě ještě vyrušil od slavení Vánoc s nějakým fešným pacientem, a to bych ti pak měla dlouho za zlé.“ To byla lež. Ashley by svému bratrovi nikdy nic za zlé neměla, i kdyby jí přerušil rande s kýmkoliv. Tedy pokud by zrovna nezačalo být až moc zajímavé, to by Paulieho asi velmi peprně proklela.
Když jí sdělil, že on pro ni také něco má, ale nechal to v kanceláři, pokrčila rameny a znovu se na něj pousmála. „To nespěchá,“ ujistila ho. Ona vlastně ani nic nechtěla, jen mu udělat radost, a to se jí dle jeho následující reakce povedlo, takže mohla být spokojená. A taky byla. „Není zač, jsem ráda, že jsem se trefila do tvého vkusu,“ rozzářila se víc než světýlka na vánočním stromku. „Tak já poběžím, Paulie, jinak se po mě začne někdo shánět, a asi by mě nepochválil za vysedávání v bistru. Hezké vánoce a pozdravuj Dylana. A nezapomeň mu říct, že má u tety Ash taky dárek, ale musí si pro něj přijít sám,“ zasmála se a brzy zmizela za klapotu podpatků na nemocniční chodbě.

>>>

_________________

Paul zakroutil hlavou. „Já s Dylanem stejně nebudu přes večer, mají s Mabel už nějaké plány,“ vysvětlil s pokrčením ramen. Tušil, že se mu drahá expřítelkyně zapomněla pochlubit, že si někoho našla, a že bude ten někdo trávit večer s ní a Dylanem. A Paul jim tam rozhodně nechtěl křenit, i když ho mrzelo, že bude se synem pouze odpoledne, to bylo totiž žalostně málo času. Když ovšem Ashley zmínila, že by jí mohl vyrušit od slavení Vánoc s fešným pacientem, Paul nejprve povytáhl obočí, načež se rozesmál. „Ale ale, snad nevystrkuješ růžky, Ash?“ prohodil s úsměvem od ucha k uchu a zavrtěl nad tím hlavou.
Z dárku byl Paulie opravdu nadšený a bylo to na něm vidět, takže Ashley věnoval další široký úsměv. „Ty se trefíš vždycky, obdivuju tě za to,“ broukl, protože to tak prostě bylo. Ash ho měla přečteného a věděla naprosto přesně, čím mu udělat radost. „Měj se hezky a Dylanovi to vyřídím,“ rozloučil se se sestrou nakonec, vyprovodil jí pohledem, a když odešla, pobaveně zakroutil hlavou. Po chvíli dopil svou kávu, zvedl se a taktéž zamířil zpět za prací.

>>

_________________

Ron zažil divokou noc. A merlinžel za to nemohla žádná tmavovlasá kráska s dlouhýma nohama, ale partička kouzelnických chuligánů, na něž bystrozoři uspořádali zátah. Zátah, kterého se zúčastnilo i několik zelenáčů, včetně Aarona. Všechno šlo docela hladce, dokud se k poměrně malé skupince kriminálníků nepřidalo pár jejich kamarádů, a nedošlo i na pěstní souboj. Ron i jeho protivník totiž na okamžik přišli o hůlky, což chlap jako hora využil k tomu, aby se na Rona vrhl. Aaron sice nebyl žádný chcípák, ale něco takového nečekal, a ačkoliv dělal, co mohl, stejně skončil se zlomeným nosem, roztrženým rtem, monoklem kolem levého oka a potlučenými žebry.
Návštěvě nemocice se bránil, ale jeho nadřízený mu chodil za zadkem tak dlouho, dokud ho nedonutil vejít do kouzelnického špitálu. Dál už s ním naštěstí nešel. Ron si u nosu držel kapesník nasáknutý krví, protože se mu nedařilo zastavit krvácení. Jistě, mohl by zkusit kouzlit, ale ještě pořád byl dost rozrušený a bál se, že se pouze víc zrakví, než aby si pomohl.
Vpajdal tedy dovnitř a zmateně se rozhlédl kolem sebe – jako pacient tu snad nikdy nebyl, takže neměl nejmenší tušení, co má vlastně dělat. Kde se nahlásit, co říct, a tak podobně. Na okamžik si připadal jako ztracené štěně, ale pak usoudil, že bude nejlepší najít nějakou recepci a zeptat se tam. A tak vykročil přímo za nosem. Za nosem, z kterého pořád tekla rajská.

_________________

Ashley si to klapala skrz nemocniční chodbu s lejstry v náručí a nepřítomně se usmívala, protože zrovna opustila tu část, kde se zotavovaly maminky po porodu, a kde touhle dobou ležela její sestřenice Christina se svým novorozeným synkem. Ashley by ho ve své náruči nejraději umačkala, ale nakonec ho musela vrátit, i když se jí nechtělo.
Cestou na své oddělení se plánovala stavit na recepci, aby předala několik důležitých dokumentů určených pro madam Van Helmontovou, a aby zjistila, jestli jí tam někdo něco nezanechal, takže mířila přesně tím směrem, kterým zrovna kráčel i zubožený Aaron. A jen těžko si ho mohla nevšimnout, ačkoliv ho v první chvíli rozhodně nepoznala. „Doufám, že ten druhý vypadal hůř,“ pousmála se na něj, a jen co odložila ty dokumenty, popošla k němu, aby se na něj odborně podívala. „Co vás bolí? Máte závratě? Pojďte se posadit,“ vyzvala ho po zběžném ohledání zranění, a opravdu se nezaměřovala na rysy tváře za zakrváceným kapesníkem. Něžným gestem ruky položené na rameno mladého bystrozora doprovodila k jedné ze sedaček nedaleko recepce, a jakmile se usadil, přidřepla si k němu. „Ukažte ten nos,“ broukla vlídně a pousmála se, aby si získala jeho důvěru, ostatně tak jako u jakéhokoliv jiného pacienta, ve kterém by doktorský plášť mohl vzbuzovat hrůzu.

_________________

Klapání podpatků Rona nijak nevyvedlo z míry a ve svém momentálním stavu ani neměl potřebu se za zvukem ohlížet. Nemusel – podpatky brzy dorazily k němu. Překvapeně zamrkal, když zvedl pohled a spatřil doktorku, kterou prve potkal v hospůdce Na konci duhy. Hned ho napadlo, že je sice super, že ji zase vidí, ale mnohem raději by jí viděl za jiné situace. „Hahný,“ zahuhňal cosi, co mělo asi znamenat „jasný“ a pokusil se usmát. Marně – hned totiž bolestivě zasykl a radši toho nechal. Každopádně ten druhý určitě dopadl hůř.
Na starostlivé otázky Ron neměl nejmenší náladu, ale protože to byla ta moc sympatická mladá doktorka, rozhodl se, že nebude protestovat a bude hodný kluk. Poslušně došel k sedačkám, na jednu se rozvalil a znovu k Ashley zvedl pohled. „Noh,“ zamumlal, protože nos ho bolel ze všeho nejvíc. „Ha žhebhra?“ dodal váhavě, jelikož si vlastně nebyl jistý, co ho bolí a co ne. Byl tak trochu mimo a hlavně byl příšerně unavený.
Když se Ash začala zajímat o jeho krvácející nos, který byl pravděpodobně zlomený, opatrně uhnul s rukou svírající zakrvácený kapesník, a zadíval se na Ashley štěněcím pohledem. Jinak ale nekňoural a nedával najevo, že by se tu nejradši natáhl a už se neprobral. „Rhadši bhych vhás potkhal něgde jhinde, Ashley,“ pronesl, čímž dal najevo, že na ní rozhodně nezapomněl, a zkroutil rty do nepatrného úsměvu, což ale neměl dělat, protože se mu díky tomu objevila kapička krve i na rozpraskaném spodním rtu. Jenže v její společnosti se prostě musel usmát. Vždyť byla tak obětavá, tak hodná! A hezká, že.

_________________