Lee už katastrofu raději nerozebíral, protože to beztak bylo téma, kvůli kterému člověku lezl mráz po zádech. Zato na slovo restaurace slyšel až moc dobře, takže hned zbystřil a zatvářil se jako hladový vlk. Nebo spíš hladový dingo. „Já bych šel na jídlo někde tady, protože už fakt hlady šilhám, ale do těch nových Pompejí se pak ještě klidně můžeme podívat,“ broukl a mrknul na Sus.
Prohlídku Faustova domu i amfiteátru si Lee užil i přesto, že mu kručelo v břiše stále hlasitěji a hlasitěji. „No, já bych tu teda v tóze moc sedět nechtěl,“ podotkl s úšklebkem na Susaninu poznámku, protože si sám sebe v tom příšerné hadru nechtěl radši ani představovat, natož aby si ho zkoušel. Stačilo, že měl na sobě párkrát v životě kilt a vypadal v něm jako idiot. Když Susan začala zjišťovat, jestli mu neleze na nervy tím povídáním, hned zakroutil hlavou. „To víš, že nelezeš. Kdybys lezla, našel bych nějaký způsob, jak tě efektivně umlčet,“ ujistil ji s jiskrou v oku a pobaveně se zazubil. „Já bych to viděl třeba na americké národní parky, co ty na to? Yellowstone a tak,“ navrhl, když jeho drahá zmínila výlet do přírodních rezervací. Amerika ho napadla okamžitě, protože se tam vždycky chtěl podívat, na Aljašku a tak. Ale byl samozřejmě otevřený i dalším možnostem.
Když měli prohlídku Pompejí konečně za sebou, Liam už byl hlady polomrtvý. A ačkoliv sušenkám běžně moc neholdoval, teď je přijal s nadšením. „Jídlo!“ houknul. „Jako záplata rozhodně dobrý. Já už mám pocit, že umřu hlady,“ přiznal, načež se natáhl pro sušenku a na dvě kousnutí jí zlikvidoval. A takhle se pro ně natahoval pořád, dokud nebyla značná část balíčku fuč a jeho nepřestal bolet žaludek hlady. „Pojď, jdeme na to jídlo a pak se někde ubytujeme,“ zahlásil nakonec, chytil Susan za ruku, a zamířil s ní k restauraci, kterou předtím zmiňovala. Po pozdním obědě se pravděpodobně ještě vydali do nových Pompejí, kde možná sehnali i nějaký ten nocleh.

Ani v následujících dnech však dvojici cestovatelů nečekal odpočinek – ještě toho měli dost v plánu a Lee nechtěl opouštět Itálii, dokud neuvidí všechno, co vidět chtěli. Času měli prozatím dost, takže nebylo kam spěchat.
Protože po návštěvě Pompejí měli zaniklých měst docela dost, návštěvu Herculanea prozatím odsunuli a zvolili město o dost živější, Veronu. Lee se pochopitelně zase nechal vést, protože Susan se v antickém světě vyznala daleko lépe, než on, a opět mu poskytla spoustu výkladů hodných profesionálního průvodce. Právě ve Veroně Lee vybudoval a upevnil svou teorii o tom, že je pizza vlastně koláč, a že by těchhle italských koláčů měl ochutnat co nejvíc, takže zastavovali v každé druhé pizzerii, aby si mohl koupit kousek pizzy a ochutnat. Nebylo divu, že se k večeru už sotva plazil a ohromně se těšil na postel a zasloužený spánek.
Ravena s Aquileiou jim zabrala celý další den, kdy navíc nebylo nejlepší počasí. Nebe se zatáhlo a občas se nad městy prohnala dešťová přeháňka. Liamovi to ale vůbec nevadilo, protože putování na slunci už měl dost – jednak si spálil nos a ruce, jednak mu vylezlo neskutečné množství pih, a jednak se z něj pomalu stával blonďák. A kromě toho bylo chození po městech v tom vedru opravdu náročné.
Další den už ale bylo opět horko a Lee trval na tom, že se se svou drahou přemístí někam na pláž a vykoupou se v moři. K tomu jí donutil, i kdyby protestovala, takže si udělali odpočinkový den na pláži, což bylo po všem tom chození něco naprosto úžasného a Lee si to opravdu užíval. Dokonce Susan ani moc netrápil a neházel ji do vody proti její vůli. K večeru se pak podívali do Herculanea, které bylo sice taky zajímavé, ale Liama více oslovily Pompeje. Možná jednoduše proto, že o nich věděl více. Na druhou stranu bylo zajímavé dozvědět se něco o archeologickém výzkumu, který se v Herculaneu teprve více rozjížděl, a Lee si usmyslel, že bude sledovat zprávy o tom, jak výzkum pokračuje.

Pokud byl Lee na něco opravdu zvědavý, byla to návštěva italské kouzelnické vesničky, která je čekala dnes. Po odpočinkovém dni byl plný energie a ani vstávání mu nedělalo problémy. Dopřál si rychlou sprchu, dokonce se oholil, ačkoliv ho to šíleně prudilo, a poté, co na sebe hodil kraťasy a tričko, se přitočil k Susan. „Tak co, máš to nějak naplánovaný? Já ani nevím, jak se tam přemístit, jakože kde přesně je ten přemisťovací bod,“ přiznal, líbnul svou drahou na tvář, a vzápětí přešel k batohu, aby tam nastrkal zbytek věcí a přibalil sváču v podobě sušenek, které včera určitě někde dokoupili.

Mimo herně:
Eeeh, doufám, že tam není žádná blbost xD

_________________

„Určitě by ti to seklo,“ zazubila se Susan, když Liam s úšklebkem smetl návrh, jaké to muselo být, když tu obyvatelstvo posedávalo v tógách a diskutovalo o nějakém novém dramatu. Ale svým způsobem ho i chápala, ona možná tóga byla tehdy tradiční, ale v dnešní době to mužům připadalo nejspíš jen jako fancy sukně. „No, tak o tom nepochybuju,“ zamumlala pak pobaveně, jakmile ji Nebelvír ujistil, že by ji v případě potřeby neváhal efektivně umlčet. Dokázala si to dost dobře představit. Když pak Lee navrhl Yellowstone, Susan se musela nahlas zasmát. Přesně to napadlo i ji, jen chtěla nejdřív dát prostor k vyjádření Liamovi. „Já jsem rozhodně pro,“ přikývla nakonec se širokým úsměvem. A i když do dalších prázdnin bylo ještě moře času a tenhle výlet ještě nekončil, Susan se už předem těšila na to plánování a samozřejmě samotnou návštěvu národního parku. Každopádně teď je ještě čekal zbytek Pompejí, záplata v podobě sušenek („Ta poslední je moje!“), pořádné jídlo a nakonec nalezení noclehu, aby si mohli odpočinout a nabrat síly na další zkoumání antických měst a staveb.

Po Pompejích byla na programu dne Verona, kam se Susan poměrně těšila. A Liam samozřejmě ani tady nebyl ušetřen drobných poznámek, které Sus nějakým způsobem přišly zajímavé („Věděl jsi, že Italové Veroně říkají dveře do Itálie, protože to je první město, které je při příjezdu ze severu vidět?“), rozhodně se podívali na zdejší arénu („To je jedna z mezinárodně nejslavnějších staveb, hlavně proto, že i po tolika stovkách let je stále ještě funkční. Dřív pojala skoro třicet tisíc lidí, dnes už je to kvůli bezpečnostním důvodům jenom polovina.“), samozřejmě zvládli i návštěvu domu, kde se v Shakespearově slavném románu odehrávala láska mezi Julií a Romeem, nu a o jídle ani nemluvě. Susan popravdě večer padla do postele naprosto přecpaná a hned usnula jako nemluvně. Návštěvu Aquileiy a Ravenny jim sice zkalily menší přeháňky, ale minimálně v té Ravenně to Susan byla ochotná překousnout, protože tam se těšila možná nejvíce. („Věděl jsi, že Ravenna byla celkem třikrát hlavní město ve třech různých impériích?“) Zde se podívali do Mauzolea Gally Placidie, kterým byla Susan jednoduše okouzlena, že se na tak relativně malém prostoru nacházely tak nádherné mozaiky, o nádherném hvězdném stropu nemluvě. A co ještě v Ravenně zvládli, to byla hrobka Dante Alighieriho, autora Božské komedie. („Většina lidí si myslí, že se jeho hrobka nachází ve Florencii, ale ve skutečnosti je tady. Díky františkánům, kteří jeho ostatky šlohli, se ale tak vyhnul bombardování při druhé světové.“) Zkrátka pusa Susan jela neustále a ke konci dne skoro chraptěla. Jeden volný den na pláži tedy přijala s povděkem a dokonce se ani moc nebránila házení do vody. Však bylo teplo, co by si neužili. Každopádně se jí přes ten den hlas zase vrátil a v Herculaneu už nepochybně znovu perlila, přičemž ohledně tohohle zasypaného města zaujímala podobný postoj jako Liam.

No a dnes je čekala návštěva italské kouzelnické vesničky, kam se Susan též těšila a byla zvědavá, jak moc se bude (ne)lišit například třeba od Prasinek. „Moc naplánované to nemám, ale kde je přemisťovací bod, to vím,“ broukla, zatímco balila věci do batohu, který si pak hodila na záda. „Stejně je to takový zvláštní, nemyslíš? Člověk by čekal, že kouzelníci budou držet při sobě, ale osobně bych řekla, že i když máme na ministerstvu oddělení pro zahraniční styky, tak se většina kouzelníků v té dané zemi beztak zajímá o to svoje. Jakoby kouzelnické komunity v zahraničí skoro neexistovaly...“ nadhodila Susan zamyšleně, protože najednou jí to tak přišlo. Chtě nechtě si musela přiznat, že ani ona zahraničním kouzelnickým komunitám zase tolik pozornosti nikdy nevěnovala. možná byl čas to napravit. „Můžeme?“ Susan se zatvářila tázavě, jakmile měli všechno pobalené, aby se mohli vydat z ubytovny pryč a najít nějaké nenápadné místo na přemístění do té vesničky.
Italská kouzelnická vesnička si s Prasinkami byla na jednu stranu velmi podobná, na tu druhou vůbec. Pořád to byla kouzelnická komunita, to bezesporu, ale její zvyklosti se zkrátka lišily, což nebylo nic výjimečného, to samé se přeci dělo i u mudlů. Rozhodně ale byla nezvykle rušná a Susan s Liamem hned ovládla směsice několika pachů, z nichž některé nebyly ničím zvláštní, ale některé působily naopak až skoro orientálně. Co se té rušnosti týkalo, pravděpodobně byla omezena jen na jakousi hlavní ulici, ve které se dalo nalézt několikero různých obchodů. Susan docela zajímal hlavně ten s lektvarovými potřebami, byla zvědavá, jestli italští kouzelníci používali odlišné přísady a tak. „Vypadá to tu… zvláštně,“ zhodnotila nakonec blondýnka a loupla pohledem po Liamovi, kam se bude chtít jít podívat nejdřív on.

_________________

„Ty jsi prostě poklad,“ zazubil se Lee na Susan, když prohlásila, že ví alespoň to, kde je přemisťovací bod. To bylo taky to jediné, co vlastně potřebovali vědět – pak už si nějak poradí. „Já bych řekl, že nemůžeš všechny kouzelníky hodit do jednoho pytle,“ zauvažoval nad jejími slovy. „Některé komunity jsou podle mě vstřícnější, než ty jiné, a do těch mezinárodních vztahů moc nevidíme,“ zahlásil, protože si nemyslel, že by to bylo tak, že jsou jednotlivé kouzelnické komunity od sebe úplně odtržené, byť to tak možná v některých případech vypadalo.
Lee zapnul batoh a přikývl, aby dal najevo, že je připravený a může vyrazit. Uzurpoval si pro sebe Susaninu ručku a vyrazil společně s ní k přemisťovacímu bodu, odkud se dostali do kouzelnické vesničky.
Jakmile se ocitli v kouzelnické vísce, která byla svým způsobem podobná Prasinkám, ale na druhou stranu jim vlastně podobná nebyla, Liam se začal zvědavě rozhlížet kolem sebe. Už jenom to k nim muselo přitáhnout tu a tam něčí pozornost, protože sem se Susan prostě nezapadali. I styl oblékání měli docela rozdílný, protože tady se očividně více dbalo na kouzelnickou módu. Lee v kostkované košili a khaki kraťasech tu působil jako pěst na oko. „Jo, Prasinky to nejsou,“ přitakal na Susanina slova. „A je tu docela rušno, co? Tady kolem těch obchodů...,“ podotkl, zatímco se rozhlížel kolem sebe.
V dálce zmerčil něco, co se podobalo Medovému ráji, a cíl měl tedy jasný – jako Sus zajímaly přísady do lektvarů, jeho zajímalo, jaké kouzelnické pochutiny se tu dají sehnat. Ale protože si všiml, jaký pohled Sus k obchodu s lektvary směřuje a navíc byl ten krámek blíž, neměl nic proti, aby zamířili nejdřív tam. „Chceš se tam mrknout? Času máme dost, klidně tu můžeme prolézt všechno,“ mrknul na svou drahou a už už ji začal popostrkovat k obchodu s přísadami, který byl sice asi menší, než třeba ten na Příčné ulici, ale určitě zajímavý. I když pro Liama byly lektvary tak trochu španělskou vesnicí.

_________________

Susan se zpočátku trošku ošívala, když se s nim sem tam stočil nějaký pohled, který si prohlížel jejich oblečení, ale posléze si na to zvykla a nevšímala si toho. Stejně jako místní, kteří se po několika krátkých pohledech vrátili ke své práci. Asi se sem turisté z jiných kouzelnických částí světa občas podívali. „No jo, docela to tu žije,“ přitakala Susan na Liamovu poznámku, že je kolem obchodů poměrně rušno.
I ona se samozřejmě zajímala o zdejší sladkosti, ale ji jako první upoutal lektvarový krámek. A i když byla ochotná se Liamovi přizpůsobit, bylo na ní vidět, že se nemohla dočkat, až obchod s přísadami do lektvarů prozkoumá. A Lee to na ní očividně poznal, protože vzápětí ji začal posouvat právě k tomu obchůdku. „Já bych se tu určitě ráda podívala všude,“ broukla, protože by byla přece škoda, kdyby měli vesnici opustit, aniž by se tu pořádně rozhlédli.
V apatykářství byla Susan nicméně unesená. Byla fascinována zdánlivě nahodilým uspořádáním, které nevypadalo, že by mělo řád, ale jakmile se nad tím zamyslel člověk, který se lektvary zabýval, smysl mu to dávalo. Ostatní se pořád mohli zeptat postarší prodavačky, která Susan s Liamem s úsměvem pozorovala, očividně připravená přispěchat na pomoc. Sus všechno důkladně prozkoumala a hlavně ty přísady, které v Anglii k nalezení nebyly. Většinou mlčela, ale sem tam se Lee dočkal poznámek jako „tohle mají doma hrozně drahý a tady se to prodává jako běžná přísada“ nebo „to jsem netušila, že by se zrovna tohle mohlo přidávat do nějakýho lektvaru“ a podobné průpovídky. Navzdory tomu si ale nic nekoupila, minimálně ne teď, možná že až budou mířit pryč. „Nevím, jestli bych to pak využila, tak nechci zbytečně utrácet,“ vysvětlila, kdyby se náhodou Liam zajímal a pokrčila rameny. Ona byla jedna věc koupit si jednu zajímavou ingredienci, ale další věc koupit si i zbytek těch, které byly k tomu lektvaru potřeba.
„A protože jsi přežil lektvary,“ nadhodila Susan, jakmile byli z krámku zase venku, „teď bysme se pro změnu měli jít podívat do zdejší cukrárny.“ Susan se na drahého uculila, protože jí bylo jasné, že tam toužil jít. A ona koneckonců taky, tak proč teď nepotěšit chuťové buňky, že. „Myslíš, že tu budou mít i klasické Bertíkovy fazolky? Ale asi budou adaptované na zdejší příchutě…“ zauvažovala nahlas, přitom si hned sama odpověděla. „Rozhodně musím něco vzít bráchovi. Nebo teda bráchům, ale on Rowen tolik na sladký není jako Milo,“ zamumlala, když ulicí mířili k obchodu s kouzelnickými pochutinami. Každopádně zmínka o starším z bratrů Turnerových Susan něco připomněla. „Říkala jsem ti vůbec, že se nám máma pokoušela Milese vecpat jako doprovod?“

_________________

Lee se potěšeně uculil, když Sus pronesla, že by se ráda podívala všude. On měl taky chuť prolézt tu všechno, protože byl zvědavý, a navíc měli na procházení kouzelnické vesničky celý den, takže si tenhle výlet mohli dostatečně užít a nikam zbytečně nespěchat.
V obchůdku s lektvary a přísadami Lee radši na nic nesahal a dával si pozor, aby nezavadil o nějakou z poliček batohem, protože by na zaplacení náhrady pravděpodobně neměl. Navíc si vůbec nebyl jistý, co z těch divných věcí je jedovaté, a co ne, a raději se od toho všeho držel dál. Lektvary pro něj zkrátka byly španělskou vesnicí, v které se vůbec neorientoval. Přesto ale poslouchal Susaniny komentáře – na vlastní slova se však nezmohl, takže jen přikyvoval, aby dal najevo, že slyší.
Nakonec se zdvořile rozloučil s prodavačkou a společně se Susan, která si kupodivu nic nekoupila, zamířil zpátky na ulici. Zmínka cukrárny mu dokázala vykouzlit široký úsměv ve tváři a hned nadšeně přikývl. „To zní moc dobře,“ zavrněl spokojeně, protože ho začala pohánět vidina koláče. V cukrárně přece musí mít koláč! „Já myslím, že Bertíkovy fazolky jsou celosvětově rozšířený, ale každá země má svoje specifický příchutě. Plus teda takový ty běžný,“ zauvažoval nahlas. Tohle ho taky zajímalo. „Jestli tu budou mít nějaký spešl, tak je musím nakoupit, aby mohl ochutnat i Míša. Tomu bych taky měl něco koupit...“ Lee se podrbal ve vlasech a zamyšleně nakrčil čelo. Na brášku rozhodně nemohl zapomenout, to by si neodpustil. Jen potřeboval vymyslet, co by ho asi tak mohlo nejvíc potěšit.
Když Susan zmínila Milese a to, že hrozilo, že jim na jejich toulkách Itálií bude dělat doprovod, Liam zamrkal a stočil k ní pohled. „Tos mi asi neříkala,“ zamumlal. „By mě zajímalo, jestli by přišel o nervy dřív on, nebo my,“ podotkl s pobaveným úšklebkem ve tváři. „Teda, já proti němu fakt nic nemám – což asi nemůže tvrdit on o mně,“ neodpustil si poznámku, „ale na dovolené bych ho za zadkem mít nemusel,“ přiznal. Takhle jim přece bylo fajn, jen ve dvou.
Cukrárna, jejíž italský název Lee nedokázal přeložit, byla docela podobná Medovému ráji, až na to, že byla ještě jednou tak velká. A přitom zvenku vypadala jako miniaturní obchůdek! Lee usoudil, že za to může nějaké rafinované zvětšovací kouzlo. Uvnitř se to hemžilo barvičkami, mísily se tu sladké vůně, a bylo tu opravdu z čeho vybírat. „No páni, tak to je paráda,“ vydechl Lee s úsměvem od ucha k uchu. „Mohli bychom si tu dát něco na zub a chvilku se posadit, hm?“ navrhl, když si všiml, že má obchod i terásku, kde se dá posedět. A navíc si všiml koláčů všech druhů, tvarů a barev, a nemohl odtud odejít, dokud neochutná.

_________________

„On proti tobě taky nic nemá. Jenom, no… v tomhle si je asi trochu podobný s tátou, ani jeden z nich si nedokáže připustit, že jsem už dospělá,“ zamumlala Susan ohledně Milese a nejistě pokrčila rameny. Vzápětí jí ale tvář ozdobil potměšilý úsměv. „Já jsem ale mámě i jemu dala najevo, že by brzy skončil zakletý nějakým kouzlem nebo lektvarem, takže nakonec od toho upustili,“ broukla a uculila se jako naprosté neviňátko. Každopádně pak už dorazili do té cukrárny, která se už zvenku Susan líbila a ještě lepší to bylo, když vstoupili dovnitř. „Páni,“ vydechla se stejným úžasem jako Liam a mohla si krk vykroutit, jen aby spatřila všechno, což stejně ani dost dobře nešlo, poněvadž tu bylo plno zákrutů a uliček, až si Susan začala myslet, že by na projití celého krámu potřebovali minimálně další den. „No já jsem rozhodně pro!“ přitakala Susan okamžitě na Liamův návrh, aby se tu na chvíli posadili. A jak řekli, tak udělali, a po chvilce už seděli na terásce u jednoho stolku, před nimi jistě plno dobrot, včetně nepostradatelné koláčové ochutnávky pro Liama. „Myslím, že tohle se stejně pasuje na jeden z nejlepších zážitků našeho výletu,“ prohlásila Susan po chvíli s veselým úsměvem, zatímco ucucávala ledovou tříšť s příchutí datlí. Zároveň před ní ležel i otevřený balíček Bertíkových fazolek (další dva balíčky určené pro její bratry byly již schované v bezpečí jejího batohu), ale po ochutnávce jedné fazolky s příchutí oliv se už do další prozatím nehrnula. Každopádně jí takhle bylo moc fajn a asi nebylo divu, že se po nějaké době vůbec neměla k odchodu. Ale popravdě byla už dostatečně přeslazená, a tak nezbývalo nic jiného, než si maximálně nakoupit nějaké zásoby a vydat se zase dál, protože tu stále bylo co k vidění.
Společně s Liamem se podívali do dalších obchůdků, například famfrpálového a také do kouzelného zvěřince, který byl sice většinově podobný Mžourovu, ale nějaké odlišnosti by se tu taky našly. Každopádně den se brzy nachýlil ke konci a Susan s Liamem nakonec nezbylo nic jiného, než najít ubytování, kde by mohli přečkat noc a nabrat síly na další dny, které už ale měly být o něco volnější. Rozhodně ale navštívili ještě nějaké další římské památky, na které se jim podařilo získat soukromé tipy, které se rozhodně v obecných průvodcích nedozvěděli. U toho se tedy Susan znalostmi až tak blýsknout nemohla, ale nepochybně si užívala, že měla tu možnost zjistit něco nového. Počasí jim celkem přálo a až poslední den se objevily menší dešťové přeháňky.
„Mně se odsud najednou vůbec nechce,“ zamumlala Susan, jak se tak společně blížili k přemisťovacímu bodu, odkud se mohli bezpečně přemístit, aniž by je viděl někdo nepovolaný. Susan si těch pár dní pouze ve společnosti svého nejmilejšího nadmíru užila a vůbec by neprotestovala, kdyby si tu dovolenou mohli ještě prodloužit. Ale o slovo se hlásily i jiné plány a Susan se navíc už začínalo stýskat po anglickém počasí. „Ale jsem fakt ráda, že se nám to povedlo, a i když jsme teda určitě neprošli všechno, bylo boží si to všechno prolézt, viď že jo? I když mám pocit, že mě trochu začíná zrazovat hlas…“ Susan se pobaveně ušklíbla a teatrálně si odkašlala. Každopádně je fakt, že trošku chraptěla, což nebylo nic, co by nespravil čaj s medem. „A tu fotku před Colosseem si nechám zarámovat,“ zamumlala a letmo se usmála, protože to Colosseum byl rozhodně zlatý hřeb jejich římského výletu, který se nachýlil ke konci.

Mimo herně:
Bože můj, to je tak lamovsky lamovité, že si ten facepalm dám za tebe klidně dvakrát. Sori.

_________________

Lee se pobaveně zachechtal a zakroutil hlavou. „Ty takhle vyhrožuješ?“ popíchl Sus s jiskřičkami v očích. „Neměl bych se tě taky začít bát?“ dodal tázavě a obočí mu přitom stouplo o kousek výš. Bylo naprosto jasné, že Susan proti zakotvení v cukrárně nebude protestovat, takže se Lee spokojeně zazubil a objednal si toho... no, hodně. A samozřejmě nezapomněl na koláč, protože to by neodpustil sám sobě, kdyby tu žádný neochutnal. „To si piš, jídlo vždycky patří k těm nejlepším zážitkům,“ přikývl pobaveně. A to nebyl z Mrzimoru.
Liam si vychutnával koláč a kávu s příchutí karamelu, a ačkoliv se o koláče dělil jen nerad, Susan dopřál ochutnávku. I on už nakoupil pro Míšu, kterému koupil balíček bertíkových fazolek a další typicky italské pochutiny, aby taky ochutnal něco jiného, než si může koupit v Medovém ráji. „No, teď nechci sladký vidět tak aspoň měsíc,“ usoudil Lee, když po nějaké době zvedli kotvy a opustili cukrárnu. „Myslím, že si nutně potřebuju dát něco slanýho,“ dodal s úšklebkem, protože měl vážně pocit, že z toho přebytku cukru každou chvílí exploduje. Nebo mu aspoň vypadají všechny zuby.
V dalších obchodech už se pravděpodobně nezdrželi tak dlouho, i když v tom s famfrpálovými potřebami Lee nějakou chvíli okouněl a nakonec si koupil nějaké ty suvenýry, protože si to prostě nemohl odpustit. A v prodejně se zvířaty zase koupil Míšovi pohyblivou figurku hipogryfa, protože věděl, jak tyhle tvory bráška zbožňuje. A nechtěl mu koupit jenom sladkosti, které stejně jednou sní a nic mu nezůstane.
Další a zároveň poslední dny dovolené si Liam užíval, ládoval se zmrzlinou a po večerech skuhral, že se spálil na slunci. Ne že by na to byl náchylný, ale přeci jen na slunci trávili většinu času, takže ani opalovací krémy nebyly stoprocentní ochrannou. A Lee měl rudý krk a uši a jen tak tak se držel, aby se nedrbal o sto šest, protože spálená kůže šíleně svědila. Nebylo divu, že dešťové přeháňky, které osvěžily poslední den dovolené, Liam přivítal s nadšením a déšť si vyloženě užíval.
„Mně taky ne,“ mumlal Lee, když společně se Susan doslova kráčel k závěru dovolené v Itálii. „Ale příští rok zase vyrazíme, hm? Beztak je nuda válet se celý prázdniny doma,“ zkonstatoval a s úsměvem na Sus mrknul. „Neprošli jsme všechno, ale taky tu nutně nemusíme bejt naposledy, ne? Třeba se sem jednou vrátíme. No a já se vůbec nedivím, že tě zrazuje hlas, když jsi všechno komentovala víc, než profesionální průvodci,“ popíchl ji pobaveně, rozverně do ní strčil bokem a pak se k ní naklonil, aby jí vtiskl pusu na tvář. „Já taky, i když se na ní tvářím jako blb,“ přikývl na slova o fotce, načež chytil Susan za ruku a společně se vrátili do deštivé Británie.

_________________