_________________

Lysandřino léto bylo bezstarostné a plné vyjížděk na koni s Drápem, lenošení u krbu s Ellydir a pečení nových receptů. Doma se nemusela starat o to, jestli ji u toho někdo nespatří, protože to by jinak přešla do taktické ofenzívy a vyškrábala nebohému svědku oči. Čekaly ji dva blahé měsíce a poněvadž za poslední rok se její osobní život nikam neposunul, spokojeně stagnovala tam, kde byla, a užívala si bezesporu zasloužené volno. Už málem zapomněla, že nad ní visí Damoklův meč.
Vyhýbala se novinám i drbům o dění v okolním světě, a tak byla přinejmenším překvapena, když se k sídlu jednoho podvečera snesl majestátní výr s obálkou krátkého, ale naléhavého obsahu.
Lysandra si s pomocí Jeevese skasala jezdecký kabát a rázně v přijímacím salonku oznámila, že bude na večer pryč. Otec i matka chtěli poslat Jeevese s ní, ale i když ho měla ráda, v orientaci na místo, kam se hodlala přemístit, už měla cvik.

Mátově zelený lehký kabátek už si v nemocnici svatého Munga sundavala sama. Jezdecký úbor nahradily světlé šaty ke kolenům, vlasy se nechala sepnuté v týle a s lehce zardělými tvářemi si pospíšila do třetího patra. Obvykle mířila do čtvrtého...
Rozhlížela se jak jinak než po kobaltově modré hřívě. S bodnutím výčitky si uvědomovala, že kdyby si Pandora změnila vlasy, asi by ji vůbec nepoznala, dokud by se některá ze sester neotočila čelem k ní.
Pořád byla čistokrevná a tušila, že o tomhle se nikdo šířit nebude, nikoho jiného se tedy na cestu ptát nemínila. Nakonec byla ale stezka do hermeticky uzavřeného pokoje zdárně završena, na noční stolek Lysandra z dálky hodila svazek narcisů a kabátek přehozený přes loket si pověsila na věšák. Otec s matkou se zřejmě domnívali, že by bez Jeevese venku nepřežila, nebo že v Bradavicích jí někdo s takovými drobnostmi pomáhá.
"Lež ubezpečen, že jestli to není běhnicid, ode mě to není," uvedla se tiše místo pozdravu a usadila se na židli pro návštěvníky snad dobré dva metry od lůžka.

_________________

Jak nesnášel tohle nicnedělání a vůbec tento pokoj, který mu všechno připomínal. Vlastní slabost, ty stavy, při kterých snad ani netušil, jestli žije, nebo už je dávno na druhé straně řeky. Ležel na boku, zády ke dveřím a nechal své myšlenky plout naprosto nepředloženým směrem. Pořád dokolečka přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo, třebaže navenek byl netečný tak jako vždycky. Odmítal veřejně přiznat, dokonce i sám sobě, že se ho někdo pokusil zbavit. Nicméně horší bylo, že si momentálně připadal strašně. Copak byl nějaký ubohý mrzák, že musel ležet v nemocnici? Vždyť už mu bylo mnohem lépe! A krom toho dovedl si představit mnohem příjemnější místa, kde by se mu v momentálním stavu přežívalo o dost lépe. Povzdechl si a zrovna se chystal otočit na druhou stranu, když cítil, že už má přeležený bok, ale v tom okamžiku zaslechl pootevření dveří, a ačkoliv měl sto chutí vyletět, což svým způsobem nechápal s ohledem na jeho mrazivý klid, tak se přiměl zůstat v téže pozici a neotočit se… Zaslechl drobné kroky a bylo mu jasné, že ten někdo je žena. A vzhledem k tomu, že Pandoru očekávat nemohl, protože byla u něj celkem nedávno, jediný kdo ho napadl, byla Lysandra. Ale kde ta by se tady vzala? Zhluboka se nadechl, ucítil nevtíravou lehkou vůni, která ho zcela přesvědčila o tom, že bělovláska tu skutečně je. A ten následný hlas mu to jen potvrdil. V koutku úst se mu objevil posměšek, ale nakonec se ovládl a pozvolna se k ní otočil.
„Hádám, že i ten by mi proti tobě nepomohl,“ přivítal jí obdobně, jako ona jeho. Snad by se na ní podíval i více provokativně mrazivěji, ale na to neměl zrovna… náladu. A vlastně ani sílu. „Proč tady vlastně jsi? Určitě máš na práci něco mnohem lepšího, než se koukat zrovna na mě,“ neodpustil si, pravděpodobně doufajíc, že po tomhle zase odejde. Nechtěj ji vidět, ale… ale kdesi na pozadí jeho mysli byl přeci jen rád, že přišla. Jen netušil proč.




Lysandra skutečně nezklamala. Salem měl co dělat, aby se opravdu ze srdce zlomyslně nerozesmál na její adresu, jakmile si všiml toho výrazu a tepající žilky na čele, což znamenalo, že v sobě očividně dusí vlnu vzteku, což mu dávalo tušit, že mu jeho překvapení jen tak nedaruje. Nicméně mu to za to stálo a to bylo v tu chvíli nejdůležitější, alespoň pro něj. Nicméně musel se zkrátka ozvat, protože měl ještě něco v plánu a nehodlal to řešit před zraky ostatních čumilů, a taky to chtěl mít co nejdříve za sebou, vzhledem k tomu, že se těšil na zápas, ačkoliv z nynějších týmů nefandil nikomu. To však neznamenalo, že by se nemohl pro jednou podívat na průběh famfrpálového zápasu jako divák. Nebylo pro něj překvapením, že se slečna po jeho boku snažila tvářit netečně, takřka nečitelně a udržet si svůj obvyklý chladnokrevný přístup, ale něco v jejím výrazu ho udržovalo v dostatečné ostražitosti, aby uhnul hlavou téměř vzápětí, když se mu pokusila rukojetí deštníkem ublížit. Jindy by kohokoliv takhle odvážného usmrtil okamžitě na místě, že si něco takového k němu dovolil, avšak Lysandra se mu hodila jako živá bytost. Nepochybně. „Jsi neskutečně roztomilá, Lysandro, když se zlobíš. Věřím však, že jsem ti udělal ohromnou radost, dnešním výletem,“ odvětil sarkasticky, jak bylo u něj zvykem, ale v další chvíli se k ní o trochu sklonil a dodal o poznání tišším hlasem. „I když se tváříš, že tomu tak není, já však pevně věřím, že se ti bude líbit i to další překvapení, co pro tebe mám,“ zněl téměř spiklenecky, ale ve skrytu duše se sám nad sebou ušklíbal a kdyby to společenské konvence dovolovaly, nejspíše by se ve vteřině otočil a zanechal tu slečnu Lockheartovou úplně samotnou. On na rozdíl od ní tušil, k čemu se schyluje a ta představa mu nebyla pranic příjemná. Dokonce ani na její nákupy moc nereagoval, třebaže se jen charakteristicky šklebil, jak mu bylo vlastní, když tedy nakonec zaplatil.
Nemuseli nikam spěchat či se tlačit v mumraji ostatních kouzelníků, všechno bylo perfektně naplánované a nachystané jako na zlatém podnosu, takže si nemusel s ničím dělat žádné starosti. Jako kdyby si je snad někdy s něčím dělal, ušklíbnul se v duchu a jakmile Lysandře nabídl své rámě jemně, avšak nekompromisně ji navedl směrem pryč od stánků a prodejců. Nebylo to sice zase tak daleko, ale za to měli velké soukromí, když už se kolem nich nikdo neochomýtal. Egyptské slunce bylo snad ještě hřejivější a teplejší. Doslova cítil, jak se do něj opírají sluneční paprsky, které oba hřejivě zalévaly společně s okolím, kde se tyčily pyramidy…
Ne, opravdu sem slečnu Chladnokrevnou nezavedl z romantických pohnutek, třebaže se to vzhledem k následujícím událostem dost možná i hodilo. Ale Salem v životě nebyl romantikem, vždycky těmito věcmi nepokrytě pohrdal, vysmíval se jim a nedával jim žádnou váhu ani význam… A to se nezměnilo ani ve chvíli, kdy se postavil před bělovlásku, která do té doby ještě vůbec nic netušila. Taky si mohla myslet, že se jí chce Salem zbavit, když už se tvářil dosti neproniknutelně a tvář měl vážně staženou. V mrazivých očích se neodráželo nic, než arktický chlad, jak tak na ní pohlížel, ve skutečnosti v duchu přemýšlejíc nad tím, jak vlastně začít. Odkašlal si… „Nikdy jsem nebyl na dlouhé proslovy a myslím, že ani ty ne, drahá Lysandro. Jak jistě víš, oba jsme se narodili do vážených čistokrevných kouzelnických rodin, které se, byť se to nemusí líbit ani jednomu z nás, dohodly na tom, že bychom měli společně strávit zbytek života,“ začal pevným hlasem a díval se jí přitom sebevědomě do očí. Jeho postoj byl vyrovnaný, takřka arogantní, ale přeci jen v jeho hlase nezaznívala ta typická a očekávatelná výsměšnost a pohrdavost, čímž tak rád krmil ostatní. Ne, tato situace, nebo chcete-li událost, jež měla u obou dost velký a podstatný význam, ať už si to chtěl nebo nechtěl připustit ani jeden, si zasluhovala patřičnou dávku vážnosti. Už nebylo cesty zpět.
S hlubokým nádechem na úder srdce přerušil jejich společný oční kontakt, aby si mohl pokleknout na koleno. Ve vlastních představách se škodolibě smál sám sobě, že tu snad poprvé v životě klečí před ženou. Před ženou, se kterou se popichovali a nepokrytě se… nenáviděli. Ani jeden druhého nemohli vystát ve své blízkosti a přece jen se měli dát dohromady. A co hůř. Žít spolu. To jsi dopadl, McLarkene… „… A já své sliby plním, tudíž bys měla i ty,“ neodpustil si ještě s pokřiveným úsměvem, ale nakonec se přiměl, aby jeho hlas byl o trochu sametovější, třebaže na něco takového nebyl vůbec zvyklý. Nemluvě o tom, jak těžké to pro něj muselo být. Tohle všechno. Díval se jí do očí a teprve po chvíli rozevřel svou dlaň, jíž k ní natáhl, a pokud to nebylo zřejmé už od začátku, tak nyní již musela Lysandra vědět, co pochopitelně přijde. Dlaň pozvolna rozevřel, ukazujíc tak drobnou kouzelnickou krabičku, kterou otevřel a na zmijozelsky zeleném podkladu se zatřpytil rodový zásnubní prstýnek. Na první pohled drobný a jednoduchý, ale právě v tom spočívala jeho elegantní a jedinečná krása…
„… Žádám tě, aby ses stala mou ženou, Lysandro Lockheartová…,“ pronesl přesvědčeně, třebaže uvnitř nemohl uvěřit sám sobě, že se mu to podařilo vůbec vyslovit.

_________________

Její tváří prokmitl výraz varující mrazivě před přílišnou opovážlivostí, smíšený s potěšením, že jí někdo dokáže tak rychle oponovat a zkouší obracet drobné jízlivosti proti ní. Odfrkla si s vědomím, že dostatečným trestem musí být už jen to, jak pohodlně se mohla na židli uvelebit oproti zdejšímu pacientovi.
"To je zcela pravdivá domněnka, ale i tak jsem si našla chvíli na to, abych se pokochala obrázkem někoho, kdo si nenechal poradit," protáhla a naoko znuděně vyhledala očima v místnosti hodiny. "Buď bez obav, takhle mrzce svůj čas nebudu utrácet dlouho." Byla zvyklá sedět u Odety i několik hodin a alespoň předčítala, i když pak propadala zoufalství, jaké liché to byly snahy.
"Musíš se příšerně nudit," cukl jí koutek, když zkonstatovala zřejmé, a zatvářila se lítostivě jen natolik, aby kdokoli rozpoznal na stupnici od jedné do desíti jedenáctku teatrálnosti. Položila si bradu na zkřížená zápěstí a chvilku nechala Salema v dojmu, že se mu sem přišla jen vysmát.
Nakonec ale vytáhla z titěrné tašky srolované dnešní noviny, které Salemovi podala, jako by napřahovala kord.
"Možná by tě zajímalo, že tvůj... okouzlující příbuzný uspořádal večírek na tvou počest a tvé uzdravení. Ne v Azkabanu, samozřejmě, ale předpokládám, že mi pořád ještě nevěříš. Gael McLarken to určitě dělá z dobroty srdce, ostatně já bych taky měla oslavovat," zamyslela se. "I když stejně jako Gael by to nejspíš bylo předčasné. Prý se ti daří líp," povytáhla obočí a velmi nedbale se tím vyhnula jakémukoli náznaku starostlivé otázky, která se pro takové příležitosti hodila.
Opřela se, rozhodnutá vyčkat, i kdyby to mělo být jenom na ticho.




Ty počkej, až budu roztomilá někde, kde nepřihlíží veřejnost. Lysandra rozdrtila v zubech peprnou nadávku, protože přesně tenhle mclarkenovský blahosklonný přístup ji dožíral, a ona by ho oplatila... čím? Jsi sladký, když se pokoušíš mě ponížit? Především první část věty by nevypustila z úst, ani kdyby to mělo zachránit celý její rod, přineslo by to světový mír a snížilo emise ve vzduchu z alchymistických nehod napříč posledními třemi sty lety. S druhou částí věty si uměla poradit a nikdy k ní nenechá dojít.
Zachovala si naprosto chladný výraz a přála si rozmlátit to další překvapení Salemovi o hlavu, veškerou zlost ventilovala zatočení tmavě fialového parasolu s krajkovým okrajem, který stál majlant z kapsy McLarkenů, i když takové msty byly dětinské. Teď, když už jí alespoň egyptské slunce nepražilo do zátylku, dokázala uvažovat objektivně a kalkulovala.
Došla k závěru, že tohle nebude odveta za cukrárnu, která už se odehrávala snad před věky. Navíc, tehdy to bylo dokonce... smírné gesto, i když nevyšlo. Co když to Salem viděl podobně i tady? Hrál famfrpál... Trhla hlavou po hluku hádky mezi prodejcem velbloudů a nějakou ženštinou a tuto možnost velmi rychle zamítla.
Věděl přece, že famfrpál nemůže ani vystát, zatímco ona si vážně onehdy nezjišťovala, jestli náhodou nemá Salem McLarken v oblibě rakvičky. Ne, v tomhle bylo něco jiného...
Nechala se neochotně vést stranou a doufala, že McLarken junior se ve svém obleku pořádně potí a tu hůl nemá jen pro parádu, protože jí bylo pořád ještě naprosto hrozně z vlny všeobjímajícího horka. Přišli jsme se podívat na pyramidy, abych věděla, kam ho uložit, až ho jednou sprovodím ze světa?

Pan McLarken se najednou zastavil s výrazem nepřekonatelných střevních potíží. Jakmile si odkašlal a spustil, Lysandře všechno došlo během okamžiku i bez toho děsivého úvodu. Nejhorší na tom bylo, že si odpustil i obvyklý jedovatý tón a mluvil vážně, i když na něm bylo znát, jak rád.
Lysandra mu oplácela pohled dost nepřítomně, protože v duchu začínala panikařit.
Do hajzlu.
Neklela nijak často, ani v duchu ne, ale tady nenašla lepší způsob, jak vyjádřit své vnitřní rozpoložení. Vnímala Salema asi tak, že všechno, co řekl, pouštěla automaticky druhým uchem hned ven, a veškerá činnost mozku se soustředila na to, jak se z tohohle dostat, vykličkovat, pod jakou záminkou couvnout. Unikali tomu oba dva od chvíle, co slovo dalo slovo, docela dlouho, nemohla by to být ještě chvíle...? Dá se říct ne? Protože by mi to mohlo zachránit život, mně po krku zatím nikdo nešel a jeho už zkoušeli otrávit, takže... Myšlenky jí utíkaly a podkluzovaly. Salem poklekl.
Lysandra potlačila touhu zatáhnout slunečník a vyzkoušet s ním golf přes ucho. Jak jsem na tohle asi mohla zapomenout, měla jsem z toho noční můry. Proč teď?
Bylo by přehnané říci, že neměla na výběr. Na výběr měla před sedmnáctinami a teď už to odsouvala dost dlouho, aby se doma kvůli tomu spustilo několik hádek i přes to, že se už Lysandra starala sama o sebe. Neuplynul týden, aby to neměla na talíři. Zajistila ztrátu zájmu u Van Helmontů, drobnými zlomyslnostmi setřásla i všechny další rody... ale nikdy, nikdy netoužila po téhle hloupé holčičí představě romantické žádosti o ruku. Tohle vědomí jí pomohlo zachovat si klid a snad i najít nepatrné pobavení nad tím, že to musel podstoupovat i Salem.
V jednu chvíli odolávala pokušení vypůjčit si nedalekou mačetu, useknout si ruku, hodit ji mladému panu McLarkenovi a bleskově se přemístit kamkoli jinam. Bohužel to formuloval ještě hůř, než si představovala v oněch nočních můrách. Lysandra byla v ten moment tak vyvedená z rovnováhy, že ani nevnímala malé známky (i byť jen domnělého) sarkasmu, kterých tu byl navíc zoufalý nedostatek a Lysandra by jich spíš uvítala víc než míň. Ta vážnost jí naháněla husí kůži.
Omdli jako McTreeová, navrhovalo podvědomí, které stále ještě zpracovávalo dostupnost a možnost plánů úniku. Utíkala jsi dva roky a jsi z toho na prášky, hned si to prodlužovat? oponovalo záhy samo sobě. Ano! Ne...
Lysandra si povzdechla (rozhodně ne dojetím) a k vlastnímu překvapení nekonvenčně poklekla do písku vedle Salema, aby stín parasolu dopadal na oba a jeho nenapadaly z horka blouznivě nějaké další hlouposti.
"Přijímám," vyjádřila se poněkud koženě, ale v rámci možností také vážně, i když se velmi přemáhala, aby to celé neshodila nejapnou poznámku, jakých ji napadala hejna. Pořád ještě si můžu useknout tu ruku, přemítala, zatímco ostražitě sledovala přibližující se prstýnek, jako by to byl cejch.
"Nedostává se mi slov. Myslím to vážně, nevím, co se teď má říkat, i když tobě je to určitě jedno - a mně taky. Tohle musí stačit. Teď pojďme z toho zpropadeného slunce." Lysandra se nesmlouvavě a rázně zvedla, aby se oprášila od pískových zrnek, a na Salema vrhla zpod okraje slunečníku ostrý pohled. "Na tom stadionu se mnou ale nepočítáš," oznámila řezavě s podtónem podezření. Utrpení jí pro dnešek stačilo. O zlomek chvíle později se jí do výrazu vloudil lstivý úsměv.
"Když už jsme tu, hodlám se tu porozhlédnout po stáncích," sdělila svůj úmysl jít nakupovat rezolutně. Teď začínalo být rabování Salemova účtu u Gringottových oficiální.

_________________