Neměl pro to žádná slova. Nepřišel si sem odložil dítě, ale bohužel už to tak Constance pochopila, takže se zdálo zbytečné to ženě vyvracet, nebo svá předešlá slova omlouvat. Donesl sem Meredith a měl v úmyslu tu strávit tolik času, kolik bude potřeba, snad počkat i na svou manželku - i když ruku na srdce s tou se vidět po tomhle incidentu zrovna dvakrát nechtěl a při myšlence na ní si uvědomil, že Moreen ani nedal vědět - ale když už Meri nebyla v přímém ohrožení života, nemohl tu zůstat sedět a nechat si utíkat práci, která na něho v pracovně čekala. Ale lékouzelnice uhodila hřebíček na hlavičku, proto se Jeremiah naprázdno nadechl, ale nakonec nic neřekl.
Nemyslel si, že vůbec nepochopila, o čem mluví. Pravděpodobně to dost dobře předstírala, takže se nenechal ani na vteřinu zviklat ženiným důrazným promiňte. I když i tak mu to připadalo podezřelé a ani za Merlina si v duchu nedokázal představit, s kým má vůbec tu čest. Jméno Van Helmont nebylo v Británii zrovna časté, ba Jeremiah byl dokonce přesvědčen, že v kouzelnické společnosti jiná rodina s tímto jménem není. Pocházeli z Nizozemí, měli nizozemské jméno, částečně i nizozemskou krev, i když na to se postupem času zapomnělo, protože už to bylo téměř dvě stě let, co se do Británie přesunuli, to však nevysvětlovalo, odkud se tahle neznámá Van Helmontová vzala. Beztak to byla podvodnice, byl Jeremiah přesvědčen. Ale zmínka o ředitelce mu trochu vzala vítr z plachet, protože podvodnice by se asi nevyhřívala na takovém vysokém prestižním místě. Nevěřícně ji pozoroval.
"Jsem Jeremiah Rearden Van Helmont a jsem odborník na černou magii, takže bych vám doporučoval, abyste se zdržela těchto planých výhrůžek. Oba víme, že to byla nehoda, za kterou nesu plnou zodpovědnost, ale rozhodně si kvůli ní nezasloužím být souzen jako neschopen péče o dítě," opustil ho očividně všechen vztek, když už mluvil klidně, ale dost důrazně, aby si Constance nemyslela, že se zalekl. Nezalekl, pouze byl v upřímném šoku a strachu, protože Constance Van Helmontová nezněla jako podvodnice a byla to ředitelka Munga. Ředitelka téhle velké nemocnice, alespoň to dávalo smysl. Čistokrevná kouzelnice s takovým jménem na takové pozici. Ale i přesto, že znal jméno i profesi, stále tu byla ta otázka. Co byla zač?
"Jste vdaná?" zeptal se nakonec po chvíli zamyšleného ticha, protože žena na to už rozhodně měla věk a pokud měla děti, bylo to v jejich společnosti téměř povinností. No a vzhledem k tomu, že se jmenovala Van Helmontová... musela si vzít nějakého Van Helmonta. Jeremiaha však nenapadalo koho, zděšeně si uvědomoval, že jediný, kdo byl k mání, byl jeho ovdovělý otec. Pobledl ve tváři.

_________________
>> J. N. Van Helmont

>>


"Dobrý den! Promiňte, ale já spěchám, tohle je akutní, jakože... akutně akutní! S dovolením, mohl bych..? Tady slečna měla... ehm, ano. Nehoda na koštěti, dost ošklivá.. no dovolte, ta nehoda, samozřejmě! Kam? Přízemí... děkuji vám."
Patrick, Gwen a Kometa, kteří se nějakou záhadou úspěšně dostali až na místo určení, vydali se tímto k nejbližšímu zelenému (wtf, limetková, to existuje?) hábitu, aby se informoval, co s druhou jmenovanou dělat dál. Samozřejmě byl připraven Gwen svěřit nějaké důvěryhodné osobě, už jen proto, že se mu začínaly podezřele klepat nohy...
Rozhodně se ale nenechal jen tak vystrnadit - a případný lékouzelník, který se slečny mrzimorky ujmul, nejspíš čelil vodopádu dotazů jak na její zdravotní stav a případnou léčbu, tak na svou kvalifikaci.
Přece nemohl Gwen přenechat kdejakému řezníkovi, žejo.

_________________

>>

Řekněme, že z mého pohledu to nebylo tak apokalyptické. Jednoduše jsem slyšela náraz a podezřelé křupnutí (ach, kéž bych to mohla svést na zasednutou mrkev!) a pak byla prostě tma. Jako odrážečka jsem sice nebyla tak úplně nezkušená, nicméně i tak by mě to asi hodně vyděsilo, nebýt v limbu. V lehkém limbu, protože při náhlém objevení se Patricka se mi dramaticky zachvěla víčka a povedlo se mi ze sebe vypravit sotva slyšitelné "Hmphf, trrrg!" což mělo být asi "v pořádku Patricku". Sama jsem totiž nějak nedokázala v hlavě posbírat myšlenky, takže jsem si svými slovy nebyla zrovna dvakrát jistá. Taky to mohlo být "přes krev na ty prsty nevidím, záda nemám, Munga". Kdo ví.
V lehkém nevědomí jsem zůstávala i nadále, ačkoli ve chvíli přemístění jsem opravdu cítila silnou touhu ztratit hlavu úplně - s pravděpodobně popraskanou lebkou, otřesem mozku a bůhvíčím ještě... no, být ještě trochu živější, asi bych umřela takovou tou nechutnou smrtí, co se jí říká udušení tělními tekutinami. Nakonec to proběhlo bez problémů - pokud se tomu tak dá říkat, když vás nese zmijozel a máte v obličeji samou krev, kterou si ani nemůžete setřít, protože sotva vnímáte. Sotva v tomhle případě znamenalo, že jsem vnímala, jak je mi Patricka líto a že ho asi miluju (hele, hlava v čudu, šestnáct let, už jsem měla dávno spát... a vůbec, já se nemusím obhajovat, stejně mi Patrick nemůže číst myšlenky a co se nepřečte, to infarkt nezpůsobí - nebo jak se to říká), takže bylo možná dobře, že jsem nějak nedokázala mluvit.

_________________

"To bylo konstatování holého faktu," odpověděl bez mrknutí oka své nevlastní sestře, o níž tuhle skutečnost zatím nevěděl, a proto měl v duchu momentálně všemožné katastrofické a dramatické scénáře o pravé identitě Constance Van Helmontové. Jeremiahovi se tak moc nechtělo věřit, že má před sebou pravděpodobně svou příbuznou, o níž celých svých čtyřicet tři let nevěděl, že se snad pomalu začínal přiklánět k myšlence, že to bude podvodnice, která se rozhodla parazitovat na známé a dobře postavené čistokrevné rodině. Koneckonců, nebyla by první a ani poslední, kdo měl takovou odvahu. Jenže téhle myšlence moc nenahrával ženin vzhled, v němž opravdu rozeznával tu povědomou podobu, kterou nedokázal nikam zařadit. Někteří Van Helmontovi byli tmavovlasí jako právě Constance, modré oči měla stejně syté a pronikavé jako Jeremiah sám. "Myslíte, že bych ze sebe jenom kvůli vám udělal odborníka na černou magii? Nebuďte směšná, živím se tím už skoro dvacet let," zadíval se směrem k lékouzelnici s mírným úšklebkem, než sklonil pohled k malé Meredith, která teď klidně spala na lehátku a dokonce se ani nevrtěla. Jeremiah neměl sebemenší tušení, že Constance o něm v životě slyšela víckrát, než on vůbec o ní.
Snažil se nalézt spojitost a bylo naprosto vyloučené, aby Constance Van Helmontová byla Jeremiahova sestřenice, to nebylo možné, no a sestra... Jeremiah se v duchu sarkasticky zasmál. To tak, takže otázka ohledně toho, zda je vdaná, byla naprosto na místě. Protože pokud byla a nesla tohle jméno, znamenalo to, že si musela vzít někoho z Van Helmontových. A nebylo moc možností, koho by si mohla vzít... "To rozhodně bylo," přikývl nenápadně, i když v duchu měl dovětek, že by se tomu vlastně ani nedivil, nakonec ho polkl, protože ani v téhle chvíli nezapomněl být džentlmenem (i když se od té představy momentálně vzdaloval) a zachoval si kamennou tvář, když mu pomalu docházelo, koho si Constance musela vzít. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal, nechtělo se mu věřit, že to vůbec bylo možné. Že by měl čest se svou nevlastní matkou? To bylo snad nejhorší rozuzlení této situace, které vůbec mohlo nastat. Pomalu se usadil na okraj lehátka, na němž ležela jeho malá dcerka, a zamyšleně a zároveň starostlivě ji urovnal ofinu hnědých vlasů, zatímco se dal do řeči a k lékouzelnici nezvedl při těch slovech ani na vteřinu zrak.
"Nemáme v rodině žádné svobodné mládence, poslední Kenneth se oženil před rokem a jediného muže, kterého byste si mohla vzít a neporušila tím zákon," tím myslel nepochybně mnohoženství, "je Richard Van Helmont," na chvíli si odmlčel. Nepochyboval, že toho muže dobře znala. A co hůř, Jeremiahovi se dělalo špatně pouze z té představy, že by se byl schopen jeho otec po tolika letech znovu oženit, aniž by mu to řekl, a ke všemu potom, co ke své první manželce a Jeremiahově matce cítil. Však se v životě neotočil za jinou ženou, pro Tatianu pomalu dýchal a teď by se znovu oženil? Jeremiah tomu nerozuměl, což bylo naprosto v pořádku, protože se momentálně šeredně pletl. Také aby ne, představa Constance a Richarda byla vskutku absurdní. "Můj otec," dořekl po chvíli a podíval se na ženu, po níž už vlastně nechtěl žádná slova, protože žil v domnění, že to celé rozuzlil a nevypadal z toho zrovna dvakrát nadšeně. Každopádně, otázka byla, jak nadšeně se bude tvářit Constance, když ji Jeremiah právě spojil se sedmdesátiletým kouzelníkem. Třeba bylo konečně na čase, aby mu řekla pravdu.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Ať už dělala Gwen jakékoliv zvuky (vyjma naprosto čistě řečeného "to je v pořádku, Patricku, vážně mi nic není, dívej, už vypadám normálně a ani ta krev mi neteče", což si nemohla dovolit hned z několika důvodů), zmijozel to víceméně ignoroval, protože pokud by se nerozhodla to hučet v morseovce, neměl beztak šanci jí rozumět.
Naštěstí svatomunžské limetky vypadaly, že jsou to muži a ženy na svých místech, protože jakmile se Patrick začal na příslušných místech dovolávat pomoci - a předběhl tak několik kouzelníků a čarodějek, kteří po něm i po Gwen vrhali ošklivé pohledy - ujala se ho osoba v plášti.
Tedy, čistě v přeneseném slova smyslu, protože okamžitou péči vyžadovala vysekaná mrzimorka. Ne že by tedy zmijozel na lékouzelníka nechrlil tunu informací a otázek - jak se jmenuje raněná a že to napálila čelně do zdi, jak se jmenuje on (a jak se, sakra, jmenuje lékouzelník, má za sebou potřebnou praxi, že ano, a nemůže léčba Gwen ublížit?), dozvěděl se ovšem beztak jen:
"Za moment, ano? Teď mě, prosím, nerušte..." jak čaroděj odstranil krev a proskenoval mrzimorku pár lékouzly, aby zjistil rozsah poškození. Patrick si pomalu ani nevšiml, kdy se to stalo, že se ocitli v ordinaci a Gwen na lůžku, nicméně už se začínal klepat, takže to ani moc neřešil. Držel pocuchanou Kometu, jako by mu snad měla uletět, a kdesi v mozku mu začínalo šrotovat těleso rodinné, které říkalo, že by asi měl dát vědět panu a paní Alwullovým, že je jejich dcera u Munga.
Což neměl nejmenší tušení jak udělá, protože i kdyby v kouzelnické instituci telefon měli, on číslo na Gwen neznal, a o přítomnosti sovince v zařízení, kde bylo všechno stokrát předezinfikované, taky silně pochyboval. (A sovy byly strašně pomalé, mimochodem.)
Takže jen zabavil židli, nohy pod ním s jakousi samozřejmostí podklesly, a on, sleduje pečlivě procedury, kterými si spolužačka procházela (nezahrnovaly-li tedy obnažování, ehm, samozřejmě), pokusil se z náhlého vakua dutiny lebeční vyprostit aspoň jeden inteligentní nápad...

_________________

Podívejte se, já se vážně snažila tomu medikovi říct, že jsem v pořádku, jen mě trochu bolí všude, jenže... no, nešlo to. Nehledě na to, že lékouzelník moje výžblebty vůbec neoceneňoval - a tak jsem radši přestala a nechala jsem si určit popraskanou lebku, lehký otřes mozku, zlomenou klíční kost a taky jedno žebro (aha, tak tohle mě bolelo, když mě Patrick nesl! Já myslela, že takhle je cítit láska. No, vzhledem k bolesti je rozhodně lepší ta doktorova verze.). Brzy se přišlo i na nalomený zub a mohlo se léčit, což vzhledem k úrovni Munga nebylo nic moc zdlouhavého. Ukázalo se, že jenom s tím otřesem mozku budu muset pobýt déle než pár hodin (den, možná dva), a já tak mohla trochu komunikovat. Trochu znamenalo "díky", protože na víc jsem se vážně nezmohla.
Mezitím se v uličkách moje rodina hlasitě dohadovala, co sakra se mnou, když jsem se rozbila, přestože jsem slíbila opatrnou jízdu, a ještě si mě odnesl nějaký mladík. Poté, co James prohlásil, že to byl zmijozelský prefekt, který je nejen "nějak moc chytrej" a "docela v pohodě", ale taky "víš, mami, on Gwen miluje", se situace maličko uklidnila. Hlava rodiny (ano, mamka) totiž prohlásila, že chlapec je jistě neobvykle bystrý, takže mé ostatky najdou v nemocnici na příslušném oddělení, čímž se tak nějak rozhodlo a konalo se hromadné přemístění (při kterém Fellix nechal na místě jedno obočí a určitě se pro něj bude muset vrátit, až se situace trochu uklidní).
Pro Patricka tak bylo připraveno velké překvapení. Jistě bylo přijato radostně, protože nemusel shánět sovu, když se Alwullovic klan nahrnul přímo k němu. Máma vepředu. A i bez vařečky vypadala děsivě. "Jak si to představujete, mladíku?! Je sice hezké, že jste Gwen unesl jen do nemocnice, nicméně myslím, že jste to mohl nejdříve prodiskutovat s námi - ahoj Gwen, zlatíčko," sklouzla očima ke mně, když jsem zahumpfovala na protest proti osočování mého zachránce. Jasně, naše jsem viděla moc ráda, ale bylo to docela trapné - kluci (a táta) se zlomyslně šklebili na mou osobu a podezřívavě si měřili Patricka, mamka zase vypadala, že se vzteká jen z principu a za chvíli začne s ťuťu, ty můj slaďoušký Patšínečku, vítej do lodiny. Ještě štěstí, že jsem jim díky zraněním nemusela věnovat tolik pozornosti. A vůbec, lékouzelník vypadal, jako by je každou chvíli měl poslat ven. Nebo na hrách.

_________________

Zatímco Patrickovy nohy získávaly čím dál tím víc špagetovou konzistenci, lékouzelník předváděl, že není jen tak lecjaký šarlatánský mastičkář. Gwen zas něco bublala, ale rozumět jí nebylo, takže jediné, co mohl Patrick dělat, bylo klepání se, přecházení jak puma v kleci (dobře, v sedě asi těžko) a tisknutí koštěte, jako by to byla nějaká z přímých odpadnuvších Gweniných součástek.
Žaludek měl jako na vodě, a nevěděl, z čeho je to víc - z léčení, které se odehrávalo před ním (Patrickovi vytanula na mysli představa Ariany a potíží, které měla od toho karambolu, a polkl), nebo z představy, jak to vysvětluje Gweniným rodičům.
A jak vysvětluje svoji přítomnost.
A jak vůbec komunikuje s Gweninou rodinou.
Bože, on přece nemohl mluvit na její rodinu! Ještě by si něco.. to! Vyvodili!! A co když někteří ze sourozenců slyšeli (NAPROSTO NEPODLOŽENÉ) drby? A řekli to rodičům?!!
Patrick se při tom pomyšlení opotil, a jako na zavolanou... se vlk, o kterém se mluvilo, zjevil na horizontu, respektive v ordinaci. "Já... tedy... ehm..." vykoktal, protože na zuřivé matky nebyl zvyklý (a navíc to byla jeho tchýně, proboha! Teda, budoucí! ...Možná!) a navíc se snažil zpracovat fakt, že, jak se zdálo, Gwen byla na ilegálních závodech se svolením rodiny.
Vypadal poněkud vyděšeně, asi jako by paní Alwullová měla tu vařečku každou chvíli vytáhnout; a Patrick měl s tímhle typem mezilidských vztahů vážně nulové.
"Já.. se omlouvám, ale ona nabourala a.. já jsem nevěděl, že... uhm.. vy... jste jí něco takového povolili?" změnila se věta oznamovací a omluvná v otázku téměř vyčítavou. Patrick upřel nesouhlasný pohled nejdřív na paní Alwullovou, pak na pana Alwulla, pak na Gweniny bratry (před kterými velmi rychle uhnul pohledem), a tvář mu pokryla červeň, když mu došlo, že právě dělá vyčítavý tón na někoho, komu ukradl dceru a odvlekl ji do nemocnice.
Což by samozřejmě nebyla sama o sobě taková katastrofa, kdyby ta dcera nebyla Gwen, žeano.
Patrick pocítil náhlý příval hrůzy, jak si uvědomil možné důsledky svého přešlapu; následně vyhrkl jedno zoufalé "já se vážně hrozně moc omlouvám - tak abych radši šel!", vrazil tatínkovi Alwullovi koště a s prásknutím se přemístil pryč (konkrétně domů), kde mohl strávit několik hodin v krabici nad uvažováním o tom, jak strašlivě tuhle konverzaci pohnojil.

>>

_________________