"Ooukej," protáhla Ginger rádoby ležérně k Jane ohledně cesty k záchodům, ale minimálně Ezrovi, Darrelovi a Arianě muselo být jasné, že si právě přísahala, že dnes na záchod potřebovat vůbec nebude. Jistěže se její strach od výpravy do lesa trochu zmírnil, to však neznamenalo, že byl fuč celkově, a teď byla ráda, že je tu celkem dost světla a hodně podnětů k vnímání. Když nic jiného, vždycky si mohla jít poslechnout remcání chudinky akromantule.
"No, řekla bych, že u vašich jeden nikdy neví, Ari..." poznamenala k Arianě a účastně se jejím směrem ušklíbla, než pohodově kývla Tess na uvítanou, trochu víc odměřeně pozdravila Maeve, a mávnutím přivítala dva Mrzimory. Ohledně Darrelovy pochvaly jenom protočila očima, protože to samozřejmě nemyslel vážně, a pro ni za ni si mohl Maevčino minipižamo obdivovat stejnou měrou jako Ezra nemohl odtrhnout zrak od Ariany. Což ji štvalo podstatně víc, ale co tak mohla dělat? "Hele, jestli potřebujete soukromí, stačí říct, já se přesunu," prohlásila k Ezrovi s Arianou, než pohotově chytila krabičku sirek od Darrela. Už s cigaretou v ruce pak zvedla trochu nechápavě a trochu otráveně oči k Jane. "Jani, tohle je cigareta, ne planoucí pochodeň," objasnila kamarádce stejně vážným tónem, který Zmijozelka aplikovala na ni a pobaveně se ušklíbla Darrelově prohlášení. Každopádně se natáhla po jednom hrnku, aby se neřeklo, a nenuceně si zapálila, než sirky podala Arianě a pohledem sjela k jančícímu Ezrovi. "Já nevím, asi rok? Ale jenom příležitostně, tak se uklidni. Chceš to taky zkusit?" zeptala se zcela klidně, a vesele se zakřenila na Gwen, kterou provokoval Darrel.
"Aha. A co přesně to dělá? A neříkej mi, že nic, páč to ti tu nikdo nesežere," prohlásila k Flannovi, pročež okázale ignorovala jeho protest proti cigaretám, a zvědavě loupla očima po Darrelovi, na jehož hladinku se právě Flann ptal. Ona u toho nebyla, a samotnou ji zajímalo, kolik z lahve Jane s Darrelem upili. Ezra rozhodně nic nepil, na to ho znala dobře, a Ariana se hystericky zasmála jenom jednou, takže ta toho taky moc před jejím příchodem stihnout nemohla.
Ještě než Jane začala s proslovem, Ginger pobaveně zalétla pohledem k Arianě, než se zatvářila vážně, protože po ní kamarádka očividě chtěla, aby držela basu, a potutelně mrkla na Casse, protože na tohle téma už se spolu taky nedávno bavili. "Tess, ty jsi geniální! Ne nadarmo chodíš do Havru - kdes vůbec nechala Matta? Nech mě hádat, moc záškolácký?" zaradovala se pak ohledně Tessina návrhu a přátelsky na ni zamrkala, aby si to ohledně Matta nebrala moc osobně a nestavila se hned do ofenzivy. "Stejně tak mám dojem, že Gwen tu někdo chybí..." protáhla a lišácky se ušklíbla na Gwendolen, než využila doby, kdy Jane, jakožto organizátorka a prozatimně jediný karatel odešla zamknout, aby se natáhla po tom prvním, co viděla, tedy po Ezrově rumu, který vypadal mnohem kvalitněji než ten její, a dvakrát si z něj pořádně lokla. "No teda fuj," prohlásila, než lehce přidušeně přidala: "@#&%*!" ve švédštině a natáhla ruku s flaškou k Ezrovi s Ari: "Dáte si? Nebo někdo další?" zeptala se, a podle zájmu putovala lahev z jejích rukou do rukou jiných nebo zpátky na stolek. Nikomu nic nenutila. Zatím.
Zima jí nebyla, protože byla přece holka ze severu, ale vážně ji začínalo zneklidňovat to, co se odehrávalo nalevo od ní, a začínala si pomalu přát, aby se tu Arsen přeci jenom ukázal. Že by mezi Ari s Ezrou vážně něco bylo? A proč jí to tak vadilo, když už se s Ari normálně bavily?
Když se Jane vrátila, Ginger k ní zkoumavě přimhouřila oči a otráveně nakrčila nosík na protest proti tomu pití, protože to přeci chtěla vyzkoušet, ale ve skutečnosti to asi bylo logické, a tak se uvelebila na svém místě po Ezrově boku (doslova) a pracovala na dokouření své cigarety, zatímco se Jane ujala slova s prvním vyprávěním.

"A ty se mu divíš?" opáčila k Darrelovi ohledně jeho zanedbávajícího anděla strážného a pobaveně se zakřenila, než se trochu ušklíbla. "Já nechápu, proč největší starostí všech ženských musí být péče o děti a o hladovýho manžela, cožpak nemáme jiný věci na práci?" prohlásila revolucionářsky, protože feminismus byl někde v počátcích, ale ona se vážně neviděla jako dřící ženu v domácnosti. "No, to je fuk, ale nemělo to bejt jakože děsivý? Stačilo přidat detaily o těch přepadeních nebo tak," ponoukla Jane moudře, protože hej, byla z Nebelvíru, a tohle bylo na příběh vážně slabé, navíc to dobře končilo. A vyprávějte kouzelníkům o duších...
Flannovo vyprávění poslouchala s mnohem větším zápalem, protože nebylo tak mravnopudné jako to Janino, a v momentě, kdy si Fláně s akromantulí vyměnilo názor, spolehlivě vyprskla smíchy. Honem si však připlácla dlaň na pusu, a zatářila se, jakože nic. Když je Flann napínal, a pak se důležitě odmlčel, aby si dal sváču, což byly skvělé znaky nadějného vypravěče, Ginger netrpělivě zbavila cigaretu popelu na konci, a pak už se Flann zase chopil slova a ona ho nadšeně poslouchala. A pokud se pobaveně smála při zcela jasném popisku Algernnon, při Flannově závěru se už svíjela na opěradle smíchy a plácala Ezru do ramene. "Hej!" houkla pak k Ezrovi, ale spíš pobaveně než káravě, no a pak už se ozvaly kroky a ze tmy se vynořil nečekaný host.
A z Gingeriny strany taky podstatně nechtěný host, protože v ruce držela cigaretu a na stolku bylo hned několik jasných důvodů minimálně k podmíněnému vyloučení. Jako první reakci, na kterou se vzmohla, bylo to, že hodila pohledem k Darrelovi, který už podmínečné vyloučení měl, a tohle mohlo znamenat katastrofu. Harryho představení pozorovala velmi obezřetně a pevně semkla rty, když k němu Ezra přátelsky natáhl tác se sušenkami. "No jenom aby..." protáhla a probodla praktikanta podeřelým pohledem. Vždyť byl tak o deset let starší než oni, ne? Nicméně velmi brzy jí došlo, že tenhle páprda nechce dělat problémy, a tak si tiše povzdychla, aby típla cigaretu na dno hrníčku a vyklepla si z krabičky další. Její prozatimní maximum byly tři za sebou a dnes to hodlala trumfnout, protože tohle k tomu bylo jako stvořené. A narozdíl od alkoholu to měla už ozkoušené.

"Tak já se ujmu toho jedinečného úkolu přerušit všechny romantické příběhy," prohlásila rázně a důležitě potáhla z cigarety, než se každému z účastníků zadívala do očí s potměšilým úsměvem. Následně povytáhla jeden koutek do úšklebku a zase se pohodlně uvelebila s nohou přes nohu. Strašidelných příběhů znala dost, i když nejlépe se daly vyprávět malým bratrancům a Kallemu; spolužáky by asi moc neděsila story o Záludné Brokolici a podobných. "Tady vůbec nepůjde o vztahy, ale o prostý, jednoduchý, zcela základní životní fakt, kteří všichni přehlížejí. Vsadim se, že každej z vás se jako malej bál něčeho pod postelí, nebo měl pocit, že na něj něco zírá, když má hlavu pod proudem vody ze sprchy. A rodiče vám vždycky říkali, že se nemáte čeho bát, že tam nic není, že žádná strašidla neexistují, že to jsou jenom báchorky z knížek, popřípadě bubáci. Jenomže bubáci jsou proti tomuhle v pohodě. Proti nim se dá bojovat, vidíte je," začala, než udělala krátkou pauzu a opět si všechny přítomné důkladně prohlédla jiskrným pohledem. "Občas slyšíte tu skřípnutí, tuhle kroky - a tim fakt nemyslim O'Keefovou, lidi. Řeknete si, že je to jenom pouhej výplod vaší fantazie a jdete dál. Jenomže na všem je kousek pravdy," pokračovala a tajnůstkářsky se v sedě trochu předklonila, než ztlumila hlas. "Říká se, že byl jeden chlapík, kterej v klídku vystudoval v Kruvalu, a krátce po dostudování si vyrazil do mudlovskýho města na výlet, a tam ho srazilo auto. Docela pech, co? No a teď si představte, že nejenomže málem umřel - podle doktorů byl na minutu vážně tuhej, bez tepu a vůbec, chladnej jak led - ale když se probudil, už nikdy nebyl jako dřív. Od tý doby byl bledej jako smrt, jasně jste mu mohli vidět všechny žíly a tepny co jich na sobě měl, pod očima vyděšený kruhy. Jeho první slova po probrání byly: "Prosím, ne!" a když se ho na to doktoři zeptali, prosil je na kolenou, aby ho uložili někam, kde není ani špetka stínu. Ani to však nepomohlo, a všichni si mysleli, že se zbláznil, až na to, že nevykazoval typický známky pomatenosti. Jenom sebou čas od času polekaně cuknul. S lidma se přestal bavit a odstěhovával se čim dál víc na sever, až skončil v bungalovu na Antarktidě, kam na něj nikdo nemohl. Než umřel, poslal svýmu kamarádovi obsáhlej dopis, ve kterým děkoval, že už to skončí, a v němž byly kopy náčrtků temnejch postav, vypadajících jako lidi, jenomže úplně černých, jako noc, bez stínů nebo jakýhokoli rozlišení přechodu mezi hlavou a krkem a rukama atakdál, s jasně zářivýma očima. Prej, že jsou lidskýmu oku neviditelný, pokud je nechytnete koutkem oka, nebo občas v zrcadle. Ale jsou tu. Jsou všude. A dívají se..." protáhla do ticha, než se zlověstně pousmála, a pak se pobaveně uchechtla a opřela se zpátky vedle Ezry. Nutno podotknouti, že to uchechtnutí bylo velmi nuceně vyvolané, i když pro ostatní působilo normálně, protože tenhle příběh sama nesnášela. Tmy se bála a tohle v ní rozhodně být mohlo, navíc jí ho vypravovala sestřenka když jí bylo asi osm, a od té doby se zvláště soustředila na temné stíny, které zahlédla koutkem oka. Ale bylo jí jasné, že ostatní tím moc nevystraší, a kdyby ano, tak ona musela být za hrdinku, to dá rozum. Ledabyle potáhla z dohořívající cigarety, a ti blíž k ní si mohli všimnout, že to potáhnutí bylo celkem dlouhé na to, aby bylo ležérní, navíc si Ginger na chvilku hrála s prsty na levé ruce, ve které nedržela cigaretu, což bylo její neurotické gesto. "Takže se můžu napít?" nadhodila pohodově, protože Flann s Jane se k pití moc neměli, ale jí by se kapka alkoholu hodila, a tak si lokla znovu rumu a zapila to colou z hrnečku.

Mimo herně:
Pardon za tu dýlku, já se fakt snažila nenatahovat. Stejně tak pardon za pomíchané časové linie, případné přehlédnutí někoho, kdyžtak zkuste kopnout, je nás tu moc a všichni moc píšete xD

_________________

Vrhnu na Ginger svůj zelenomodrý pohled, jakože jestli to myslí vážně. "Móc vtipný, fakt. Vlastně jsem ti nestihla říct, že jsem mu málem..." začnu nahlas, načež si uvědomím, že tam jsou lidi a tak se bez okolků přetočím a přes Ezru, jako kdyby tam ani nebyl, se natáhnu ke Ginger, abych jí s tichým chichotáním pošeptala, co se posledně stalo s Jamesem, načež se s potutelným výrazem, jako kdybych jí zrovna řekla něco fakt úchylnýho, odtáhnu se zpět na původní pozici a dál hladím polomrtvý zvíře na hrudníku. Ezra se z nějakého důvodu rozhodne, že mi bude zírání oplácet a tak zírám ještě víc, tu mu pošlu vzdušný polibek s ironickým úšklebkem, tady zase mrknu, ale nevypadá to, že by se Ezra chtěl v souboji zírání vzdát. Ze zírání mě vyruší Ginger, naštěstí Ezra pohledem uhne o chvilku dřív, takže win win je moje! "K čemu soukromí, prosimtě," zakroutím nad její poznámkou hlavou, ne snad proto, že bych si dělala srandu, ale fakt proto, že vůbec nechápu, na co bychom měli to soukromí potřebovat, dyť tohle byla jen sranda, ne? Následně hodím po Jane lehce pobavený pohled. "Jo," přitakám Ginger, "a hlavně o tom laskavě necekej Patrickovi, že je prefekt neznamená, že musí vědět všechno," oznámím jí neutrálním tónem. Nesnažím se jí vyhrožovat, ale hej... co já vím, jestli je uražená a hodlá bonzovat. Alkohol je jedna věc, za tohle by mě zabilo víc lidí, že jo strejdo. Vezmu si od Ginger sirky, zapálím si a hodím sirky zpět po Darrelovi, snad úmyslně mířím do obličeje, načež se natáhnu po Šunkovi, kterej je na tohle asi zvyklej, usadím si ho zase na prsou, potáhnu a pohodlně se usadím. "No jo, hele, Gwen, co to máte mezi sebou s Patrickem jako? Jaks to udělala, dyť je to větší dlažka než sem já...?" začnu opatrně vyzvídat, vyvalím na Gwen oči a zvědavě semknu rty k sobě, načež to roztáhnu do mírného úsměvu.
Se skeptickým "nemůže to bejt tak strašné," si od Ginger převezmu Ezrův rum a napiju se. Na chvíli se zastavím, poválím to v puse, polknu, tiše zamlaskám a... napiju se znova. Dyť je to dobrý! Pokud nikdo další nechtěl, nechala jsem si sobecky flašku u sebe. Pak se rozjel program, takže jsem si v klídku potahovala a poslouchala ty příběhy, než se ozval Darrel s tím, že na něj ten jeho anděl kašle. Střelím po něm nepříjemným pohledem. "Tyve ty si stěžuj, fakt..." utrousím bohužel nahlas, to jsem fakt neplánovala, ale tvářím se, že sem to neřekla, potáhnu a už se na něj zase pěkně dlouho nepodívám. Místo toho se zamračím na Ginger, která to asi vidí až moc růžově. "Bych řekla, že největší starostí ženský je, jestli vůbec ty děti mít bude, protože to pak nekončí hezky." odvětím jí lehce vydeptaným tónem, snažíc se tvářit, jakože se s takovou obavou vůbec nemůžu ztotožnit, i když i idiot by si všiml, že strach z tohohle je v mých očích momentálně dost reálný. Ale abychom nebyli depresivní, že. K vyprávění se někdy taky dostal Flann a protože mi přirozeně takový věci prostě děsivý nepřijou, nicméně ticho po jeho proslovu proseknu hlasitým "Ewww! Odporný, Flanne, ty cucfleky si mohl vynechat!" a s absolutně kamennou tváří, vypadajíc, že mě to fakt pohoršuje, obrátím tázavý pohled na někoho, kdo by s tím podle mého měl mít zkušenosti. Ezra. Než jsem stihla pokračovat, přivalil se tam Huckabee (či jak se to píše), ten týpek na lítání. Aka budoucí profesor. Přeměřím si ho nedůvěřivým pohledem a rozhlédnu se po ostatních. "Já mu nevěřím. Svážeme ho a zašijem někam hodně dozadu?" navrhnu hezky otevřeně, jako kdyby tam Harry vůbec nebyl a pořád se tvářím, že to myslím smrtelně vážně.
Můj geniální návrh ale většina asi zavrhne, takže se pokračuje ve vyprávění - já si z toho nic nedělám, zvednu spícího kocoura z prsou a zamávám si s ním před obličejem, načež na chudáka zaňuňám a zase ho připlácnu mezi své boing. Bobišek, pokud není v pubertě, asi docela trpí. Zároveň si všimnu, že jsem svou cigaretu dokončila nějak rychleji než Ginger a přistihnu se, jak se natahuju zapálit si další - včas se ale ovládnu a raději si volnou rukou hraju s lemem šortek. Zaposlouchám se do Gingeriného vyprávění... Naah. Já nechápu, co je na tom děsivého, určitě to má logické vysvětlení, ne? "No počkej, to byl jakože mozkomor nebo jak?" nedá mi to, zeptat se musím. A vůbec bych se nedivila, kdyby někdo navrhnul, že svážou a odhodí mě, protože kazím napětí a zábavu. Na druhou stranu vím, že Ginger ze tmy šílí a tak no. Nechám Ginger, aby se napila rumu (pokud brala ten Ezrův, který jsem si přivlastnila) a sama se pak zamyslím nad nějakým hororem. Napadne mě jen jedena věc, která moje srdíčko nenechala příliš chladné, tak uvidíme. Na Ginger a Flanna to samozřejmě mít nebude. Vlastně myslím, že budu jediná, komu to přijde děsivý. "Tak jo. Prostě se mi stalo, jednou, že víte jak je ta dokonalá zeď na konci chodby v druhým patře, že? S tou úžasnou prasklinou takhle napříč - mhhhm." zakývu zasněně hlavou. "Takhle se jednou jdu po večerce projít, ne, naprostá tma, asi jsem špatně zahnula, už nevím, ale najednou slyším zvuky, jako když se pomaličku něco drolí, takový ten relativní klid před bouří a pak...!" odmčím se, semknu rty pevně k sobě, a nakolik jsem bledá, zblednu ještě víc a vyvalím na spolužáku už tak velké oči, stisknu chudáka Šunku v náruči, až se mi skoro zdá, že kníkne. "Se celá zeď, i s tou nevinnou, dokonalou prasklinou sesunula k zemi, za hlasitého řachotu a zoufalého křiku cihel lámajících se vedví!" vychrlím ze sebe jedním dechem a skončím tak, že prostě jen kamsi do prázdna zírám s čirou hrůzou v očích, načež k sobě nebohého kocoura přivinu ještě blíže a zavrtám se do křesla i s lahví rumu nebo co to je, předstírajíc, že právě teď nejsem šílená strachy. Mimo jiné se napiju ještě jednou a až pak dovolím, aby láhev nějak kolovala, paranoidně vykouknu zpoza opěradla do tmy za námi a rychle se zase schovám, aka jak to vypadá, když vyděsím sebe samu.

Mimo herně:
sorry za ten post, ale psala sem ho s přestávkama tři dny a je vás moc, je toho hodně na čtení a tak a víme. blbosti neřešte, pište sarka kratší

_________________

Když se tak dívala na ostatní příchozí, došlo jí, proč sem šla. Protože NKÚ byly hrozné a jí pomalu začala zachvacovat panika, že se to nenaučí a potřebovala se uklidnit. Ale že se rozhodla uklidnit se velmi zajímavě, něčím, co by dělat neměla. Je po večerce, kdy má být ve spolce nebo v posteli a ona sedí v knihovně, ve které by být rozhodně neměla a už rozhodně by se neměla dívat na stůl plný alkoholu a na to, jak snad půlka osazenstva vytahuje krabičky s cigaretami. Alkohol prý uklidňuje, tak třeba si dá lok něčeho... a nebo ne. Možná radši měla zůstat v posteli a podívat se do učebnice lektvarů, to potřebovala si víc, než vysedávat s alkoholem v noční knihovně.
Ale teď se zvedat by bylo blbý. Hodně blbý. Nenene. To neudělá. Když už došla až sem, tak tady taky zůstane. Sice neznala žádný hororový příběhy, ale co na tom, tak si na nějaký bude muset vzpomenout.
Proč Flann tahal obrovskýho pavouka, to jí bylo záhadou (zpráva o tom, aby někdo něco takového přines se k ní nedonesla), ale aspoň neměla arachnofobii, takže jednoho pavouka, zvlášť pokud je ve sklenici zvládne. Stejně ale sklenici přejížděla podezíravým pohledem, jestli třeba není někde naprasklá nebo tak, protože sice se pavouků nebála, ale nepotřebovala, aby tu někde něco takového lezlo.
Všechny, co přišli, pozdravila, i když je přímo neznala. Maeve od vidění, Cassidyho taky nějak, takového Andyho snad pořádně ani neměla šanci někdy poznat, možná tak na famfrpálu. Pak přišla i sluníčková Gwen, kterou ještě znala, tak nějak.
Musela uznat, že Maevino pyžamo jo dobrý. Sice ne tak nahlas jako Darrel - vlastně vůbec nahlas, jen si to řekla samo pro sebe v hlavě - ale jo, bylo dobrý. Pak se otočila na Darrela, protočila oči a pobaveně zavrtěla hlavou.
Otočila se na Ginger a ušklíbla se. "Jo, vsadim se, že to nápad roku a že by na to nikdo jinej nepřišel, přesně proto jsem v Havraspáru," prohodila ironicky, ale rozhodně ne škaredě. Ale na otázku už přikývla. "Jo, až moc záškolácký. On ani neví, že tu jsem." Jinak by tu byl se mnou nebo bych tu nebyla, protože by mě nenechal jít. I když měla pocit, že by se to Mattovi docela i líbilo. Když už nic, tak to byla knihovna, prokrista, šel by sem aspoň proto, aby hlídal, že to tu nikdo nepodpálí. Což byl částečně i důvod její návštěvy. Utekla před učením, chtěla se trochu socializovat a hlavně nechtěla, aby to tu zbourali.
Když se k ní ale o něco později natočil Darrel s krabičkou cigaret, chvíli potom, co ve vzduchu mával sirkou, jakože wtf Dájo, nemávej s tím, to není sranda, je tu spoooustu dřeva a papíru, tvářila se dost zaskočeně. "Jááá?" podívala se na něj a div na sebe neukázala prstem, jak to nečekala. Ne, nebude kouřit. "Eh, fakt ne, díky. Cigarety fakt ne." Odmítavě zavrtěla hlavou, ale usmála se. Možná jindy. Ne - nikdy.
Sotva je Jane zamkla v knihovně, Tess si sbalila nohy do klubíčka. Takový obraný reflex, až na to, že se ani neměla čemu bránit, ale cítila, jak se blíží čas hororů a připadalo jí, že se bude cítit víc v bezpečí, když si nohy zvládne nacpat do břicha.
Víte co, skoro celý ten příběh vypadal naprosto normálně. Tess se zaujetím poslouchala, protože to měly být nějakým způsobem strašidelné příběhy a dokud Jane neřekla posledních pár vět, Tess ani netušila, co by na tom mohlo být divného. Že by tu paní někdo rozpáral a rozvěsil po celém městečku? Očividně ne. Po dopovězení příběhu přelétla všechny přítomné očima. "Jestli existují?" zopakovala jako tupá ovce Darrelovo otázku a pokrčila rameny. "Mudlové si myslí, že draci neexistují, takže co my víme." Následovalo další pokrčení ramen. "Mohl to být jen obyčejný duch." Mudlové totiž na duchy obecně nevěří, vidí to, co chtějí vidět, takže pokud si myslel, že to je nějaký týpek, tak mu vůbec nepřišlo divný, že je ten chlápek divně oblečený a možná trochu průsvitný nebo že se možná vznáší lehce nad zemí. Ale to už neříkala, havraspárská mysl pracovala a tak nějak pochybovala, že by tuhle verzi ostatní rádi slyšeli, nebo že by jí za ní neposlali do míst, kde slunce nesvítí. Na tu Gingerinu otázku by se klidně i mohla rozpovídat o patriarchii a o tom, jak děti a vaření se prostě nechává ženským protože dřív to tak bylo a třeba o nerovnoprávnosti žen a mužů, ale to bylo pravděpodobně další téma, které spadalo do krabičky s nápisem 'havraspárské nudné kecy, za které je zmlátíme, přelepíme pusu kobercovkou, svážeme a hodíme do přístěnku' a nějak to nechtěla vytahovat. Kdyby byli v debatním kroužku, tak klidně.
[color=#04000]Flannova[/color] historka byla naopak děsivá spíše na začátku. Jo, kdyby se toulala hradem v noci a něco takového slyšela, tak by pravděpodobně utíkala, co jí nohy stačí někam někam, prostě někam. Na duchy byla zvyklá, ale většina z nich vás jen tak ze srandy neděsí, takže by jí asi ani nedošlo, že by to mohl být duch. Možná by vyzkoušela Protivu, ale kdyby to byl Protiva, ječel by na celý hrad, že studentík není v posteli. Když Flann okřikl akromantuli, zvědavě se na něj zamračila. Cože. Chelicery? Proč mluví s pavoukem? A proč se tomu Giner směje? Kdyby to Flann zahrál jako vtipnou scénku, asi by se taky smála, ale tohle vypadalo, jako dkyby Flann pavouka fakt slyšel mluvit. Každopádně to ale nakonec nechala být, protože Flann se nenechal prostořekou akormantulí moc přerušovat. Sotva dozněla poslední část příběhu, ve které se mluvilo i o Hagridovi, ujelo jí lehce znechucené a pobavené: "Uuu," protože to fakt slyšet nemusela. Teď se té představy nezbaví, sakra! Jestli jí to někdo nevytluče z hlavy, tak si to představí u zkoušek NKÚ, nejlíp třeba při Péči a budou jí odtud muset vykázat, protože se bude pochechtávat jak blbec. "Tos vážně nemusel zmiňovat. Tý představy se teď až do smrti nezbavim."
A pak se u vchodu do tajného hororového koutku ozval hlas. Tess div nevyskočila z kůže. rychle otočila hlavu za hlasem a zbledla. No super, profesorstvo si je našlo. Přesněji řečeno, Harry. To bude průůůšvih. Už se viděla ve Wellsovo pracovně, jak jí říká něco o podmínečném vyloučení, ne-li hůř a pak jí nadšeně gratuluje k takovému kousku, protože to je přece sranda jůůů. Pro jisotu sledovala i výrazy ostatních, ale rozhodně si mohla být jistá, že z nich vypadá nejvíce rozklepaná. Nejvíce pohledů asi schytali Ezra, Jane a Ari, kteří tu jakožto prefekti neměli vůbec co pohledávat, když do nich profesorský sbor vložil takovou víru. Jednou poruší školní řád a takhle se jí to vrátí? To snad ne, přece karma nepracovala tak rychle! Jaká to byla úleva, když se rozhodl je neudat. Možná na téhle škole i dostuduje, hurá. Úlevou div neomdlela. Takovej šok, fuj. Hned se uvolnila a hlavu nechala klesnout na kolena, která měla přitáhnutá k bradě. A nechala jí klesnout až moc rychle a uvolněně, protože se o sebe praštila. "Auvajs," zamumlala a protřela si uhozené místo.
Na Gingerině příběhu bylo strašidelné něco jiného. Samotný příběh byl v pořádku, jenže to obecné sdělení, že ve stínech a pod postelí doopravdy něco je, bylo děsivé. Možná, že Tessin největší strach nebyl ze tmy, ale rozhodně se mohl pyšnit druhým nebo třetím místě na žebříčku. A teď je všude na hradě tma a pokud bude muset jít sama až do Havrvěže po temném hradu, tak nejenže bude stražit uši, aby slyšela všechny duchy a O'Keefové, kteří se kolem proženou, ale bud se neustále ohlížet přes rameno a v každém tmavším koutě uvidí strašidlo. Díky Ginger na posílení iracionálního strachu ze tmy. To fakt potřebovala. Možná si fakt něčeho lokne, s tekutou kuráží se půjde líp jak s žádnou.
Ale wau. Jestli mají děsivé příběhy vypadat jako třeba ten Arianin, tak to něco takového zvládne. A možná i bez toho, aby umřela strachy. Vzhledem k tomu, jak Ari vypadala, jí to rozhodně aspoň trochu vyděsit muselo. Tess ale chvíli jen koukala, jestli to myslí vážně a pak radši schovala úsměv do dlaně a snažila se vypadat, že se potají neusmívá. A docela jí to i šlo.

Mimo herně:
Pardon za dýlku. Ale důležitý je stejně jen mluvení, kdyžtak si přečtěte jen to v okolí zmínky vašeho jména a mluvení, ten zbytek je stejně určitě nezajímavej.

_________________

Maeve rozhodně ocenila Cassův příchod, ačkoliv v tuhle chvíli tíhnula spíše k Flannovi, který se jí zdál podobně zdrženlivý jako ona sama. „Co máte proti mýmu pyžamu?“ zakoulela vzápětí očima nad Andym i Darrelem, kteří si neodpustili nějakou poznámku ohledně jejího nočního úboru. Však byl naprosto normální, odpovídající době. Nebylo to tak, že by byl z minulého století nebo tak. Pro jistotu se ale Maeve natáhla z jednu dek, které tu měla Jane k dispozici – přitom jejím směrem vrhla vděčný úsměv – a zachumlala se do ní. „Nemůžu za to, že mě ta praštěná Craneová prostě vystrčila na chodbu a Buclatá dáma se odešla někam bavit,“ zamumlala na svou obranu, čímž možná nevědomky dala najevo, že kdyby té Buclaté dámy nebylo, tak by se tu v knihovně nenacházela. „Ta taška je mimochodem taky od ní,“ dodala Maeve, aby objasnila, kde k těm jí přinesenými věcem přišla, ačkoliv se nezdálo, že by to někoho extra zajímalo. Na Darrelovu nabídku cigarety vehementně zakroutila hlavou. Nemínila zkoušet něco, co jí smrdělo a o co vlastně neměla zájem, a rozhodně ji potěšil Flannův dotaz na otevření oken. To by k zahození určitě nebylo, aby se tu neudusili.
Po chvíli se zdálo, že už nikdo další nedorazí a Jane se tedy ujala proslovu na uvítanou. Maeve ji pozorně vyslechla, zatímco pomalu upíjela čaj, který si nabídla již předtím. Když se pak Jane dala do kouzlení, Maeve si mezitím přivlastnila jednu tubu Pringles chipsů, které hodlala pomalu chroupat, zatímco ostatní začali vyprávět strašidelné příběhy. Ten Flannův byl… no, první část se za děsivou asi považovat dala, u vsuvky s chelicerami se Maeve málem zadusila jedním chipsem, a u té druhé části s profesorkou O'Keefovou měla popravdě co dělat, aby nevyprskla smíchy. Ale udržela se a to jenom proto, že chtěla udržet zdání jakési té strašidelné atmosféry. Aspoň na chvíli. To Janina story tu atmosféru udržela mnohem lépe a Maeve se chvílemi přistihla, že poslouchá se svraštěným obočím. Ne že by se bála, ale Jane uměla vyprávět, ne že ne.
Pak ovšem přišel ten horor největší. Ozval se hlas, který zjevně nebyl studentský. Maeve se samozřejmě v první chvíli vyplašila a měla nutkání se schovat pod deku („já nevidím tebe, ty nevidíš mě“), ale nakonec od toho upustila, poněvadž se ukázalo, že šlo o praktikanta létání, Harryho Huckabeeho. Horor se tedy nakonec nekonal, poněvadž si k nim Harry naopak přisednul a jelikož se nezdálo, že by se měl k práskání, Maeve nemohla dělat nic jiného, než pokrčit rameny. Vlastně proti Huckabeemu nic neměla, spíš naopak, rozhodně patřil mezi její oblíbenější. Na Arianin návrh zabít a zakopat, totiž svázat a uklidit někam stranou, se mírně uchechtla, ale zavrtěla hlavou. Však Harry vážně nevypadal, že by se mu chtělo je nahlašovat.
K Gingerinu příběhu by Maeve byla bývala měla několik připomínek, ačkoliv ho jinak považovala za dobrý, nicméně vzhledem k tomu, že mezi nimi bylo trochu chladno, radši se toho zdržela, aby si Ginger proti sobě nepoštvala ještě víc. No a pak přišla Ariana, která hororový příběh pojala velmi osobitě. Navzdory všemu se ale Maeve pobaveně neuculovala, rozhodně ne viditelně, poněvadž to by Ari určitě neocenila. „Tak teď já?“ broukla Maeve a rozhlédla se kolem dokola, načež si odkašlala. „Slyšela jsem, že existoval jeden týpek, který byl dlouho na cestách a střídavě studoval, střídavě pracoval. I když o to vlastně nejde. Jde hlavně o to, že po pár letech se vrátil do svého rodného města a při jedné procházce potkal svou starou známou, která se při hovoru mezi řečí zmínila, že má doma problémy s kamny nebo čím, to si už moc nepamatuju. Nicméně protože to dřív byli dost dobří přátelé a ten chlap byl šikovnej, řekl, že se na to klidně dojde kouknout. Přišel druhý den dopoledne a při vstupu do domku ho přitom málem smetly dvě holčičky, které si se smíchem hrály na honěnou. Ta známá se mu hned omlouvala, on na to, že to je v pohodě a že ať se nezdržují a ukáže mu ta kamna.“ Maeve se v tuhle chvíli odmlčela, aby tomu dodala napětí. „Spravení mu netrvalo dlouho a protože byl zrovna čas oběda, ta žena ho pozvala, aby se k nim přidal, že za chvíli bude mít hotovo a aby se mu nějak odvděčila. 'Proč ne,' souhlasil muž a dobromyslně k tomu přidal, 'mám zavolat tvoje dcerky?' Vůbec nechápal ženin zděšený pohled, dokud mu nevysvětlila, že má jenom jednu dceru a ta zrovna dneska u sebe ani neměla žádnou kamarádku na návštěvě,“ dokončila Maeve a pokrčila rameny, že to je jako všechno. Asi to bylo trochu kostrbaté, ale svoje si odpovídala a teď byl čas na sušenku. Možná jednu z těch Flannových.

Mimo herně:
Sori, jestli jsem někoho přehlédla a sori za trapnou story.

_________________

Provokace ze strany nejdražšího Darrela mě nemohla v nejmenším rozhodit. Zaprvé jsem nebyla ten typ, co by se nechal jen tak vyhecovat, zadruhé jsem byla dokonale nemoderně proti kouření, což jsem dala najevo jasným "dobrý, Galle, já bez toho nějak přežiju, dokud nebudu feliká." Odmítavě jsem k tomu zavrtěla hlavou. Kouření nebylo zdravé, smrdělo to fakticky humusácky a Patrick by z toho rozhodně neměl žádnou radost. Když už jsme u toho Patricka... "Co?" otočila jsem se z Tess na Ginger, načež mi docvakly podrobnosti. Tess a Matt (koneckonců proto jsem se na havraspárku culila, že), já a někdo. Nebylo pro mě těžké domyslet si konkrétní jméno. Zazubila jsem se. "Patrick je moc zodpovědný na tyhle sešlosti. A nemá ani čas, on se teď hodně učí. Za rok bude ovčit, znáš to... myslím, že je na sto procent lepší, že nepřišel, věř mi," pokrčila jsem vědoucně rameny. Můj k-tomu-se-dostaneme-za-chvíli-protože-Ariana a jeho OVCE přitom byly naprosto mimo dosah mého chápání, protože duh, já se ještě ani nezamyslela nad mými NKÚ. Daly je bráchové, jasně že já projdu. A pak se ozvala už výše naznačená Ariana a já se zadusila snailšenkou. "Hu? Huon... áhem bic boc... tyjo, poslyš," začala jsem znovu po chvatném přeuspořádání věcí v ústech, "já vlastně ani nevím. Občas si dáme kakao, hodíme řeč o famfrpálu a tak... pozval mě na famfrpálový zápas - počítá se to jako nějakej vztah? A teda já neudělala vůbec nic, on mě Patrick prostě jednou pozval na ples... asi není taková dlažka," znovu jsem pokrčila rameny a snažila se nevnímat, že mi tváře nabírají nachovou barvu. Radši jsem se natáhla pro jednu čokolamu.
Už jsem se k ní ale nedostala, protože jsem se málem svalila na podlahu, jakmile jsem spatřila Harryho, kterak nás normálně zdraví. Ten byl totiž totálně awesome. "Dobrýhoj - totiž, my to máme hororovou noc," upřesnila jsem a všeobjímajícím gestem jsem ukázala na hromadu pochutin. Arianinu nedůvěru jsem ohodnotila jako neškodnou, navíc Ariana byla super, takže jsem se na ní jen pobaveně zažulila.
Když došlo na historky, potěšeně jsem zjistila, že mě horory pořád neberou a pokud nejsou v psané formě, tak mě ani nijak zvlášť neděsí - i když u Arianiny historky jsem pobavený výraz pro jistotu změnila na "koukám se támhle na ten zajímavý stín", abych nevyprskla smíchy, což rozhodně nebylo žádoucí. A pak - vivat já a moje na kolenou vymýšlené historky, co nikoho nevyděsí, jéééj! "Táááákže!" začala jsem tím, od čeho nás učitelky ve škole obvykle při řečnění napomínají, takže jsem s trochou štěstí zabila veškerou atmošku, co snad mohla nastat. "Stalo se to právě tady, před čtyřiceti lety. V té době tady do Havraspáru chodil Frederick Surrey. V době, kdy se to přihodilo, se zrovna pilně připravoval na Náležitou kouzelnickou úroveň - už tenkrát tohle místo bylo modrým studentským rájem, a nebylo divu, že tu trávil každou volnou minutu. Možná až moc. Seznámil se tady s duchem. Starou paní. Obvykle spolu moc nemluvili, jen mu četla přes rameno, ale jednou, když Frederick přišel, našel na svém místě neznámou prvačku. Podle kravaty patřila do Havraspáru, ale on jí nikdy neviděl. Jakmile ho uviděla, vyděsila se a utekla malou chodbičkou z knížek, které si chlapec nikdy nevšiml. Když se pak objevila dušice, Frederick jí dívku pečlivě popsal. Stará paní by určitě omdlela, nebýt už mrtvá, a na naléhání chlapci vysvětlila, že když ona chodila do prváku se svým dvojčetem-sestrou, objevily tohle místo a chodily sem každý den. Jednou šla její sestra sama - a už se nikdy nevrátila. Od té chvíle jí paní hledala, kdy to šlo, dokonce i po smrti. Frederick slíbil, že ji najde; vydal se onou chodbičkou, co děvče prvně uteklo. Už ho nikdy nikdo neviděl," temně jsem se odmlčela, načež jsem to s úsměvem odmávla rukou a nalila si trochu rumu, který jsem doplnila výbornou colou. "Ale někdy, když je tichá noc, dají se slyšet hlasy dvou havraspárských ztracenců. Takže se mají určitě fajn!"

Mimo herně:
Za ignor se omluvuju, piště kratší posty.

_________________

"Budeme, ale zrovna kuře... víšco, neřeš," zakoulel jsem očima, když Darrel vybafnul, jako bych ho svou otázkou urazil na cti. Kuře bylo notně neskladné, a většinou si úplně nerozumělo s knihami, ale to ani kombinace alkoholu a sirek, a že zrovna tohohle tu bylo hodně.
Pak se ovšem ozvala Ariana a dokonale mě zmátla. "Kterou druhou polovičku? Musíš trochu specifikovat," zvednul jsem jedno obočí podezřívavě, protože jsem měl těch poloviček docela hodně, a než bych si vzpomenul, kde se zrovna která toulá... No, jedna byla dokonce přímo tady, v knihovně. A fakt dobře se na ni koukalo. Měla krásné... ponožky. Jo. Se zlatonkama. "Proti tvýmu pyžamu nemáme vůbec nic," zastal jsem se Maevčina spacího úboru s patřičně širokým úsměvem.
Těsně po nás ještě dorazila Gwen, která přitáhla čokolamy, spoustu coly a polštáře s knírači, na jejichž původ jsem se neptal, jelikož mi něco říkalo, že by odpověď byla mnohem děsivější, než všechno, co jsem doposud slyšel. Pak rada - Jane - rozhodla, že už jsme jakože všichni, a knihovna se bude zavírat. Neměl jsem proti tomu námitky. Bylo nás tu dost, jídla taky, pití taky, zápalek sice trochu přebytek, ale profesorů zase nedostatek, takže se to požralo mezi sebou. Když tedy proběhly zamykací formality, věšení klíčů a o trochu později i sesílání ochranných kouzel, seděl jsem v křesle zamotaný do žluté deky, o kterou jsem se podle míry zájmu rozdělil i s Andym, a čekal, co jako bude. Byl proslov, ukázalo se.
Netušil jsem, že se takováhle akce konala už někdy předtím, ale vlastně by mi ani nebylo proti srsti, aby se z ní udělala tradiční událost. Tedy, soudil jsem z prvních patnácti minut, které jsem tu strávil. Mohlo se to taky kardinálně podělat, že ano. Čaj a kakao znělo dobře. Rychle jsem zvážil, jak by asi chutnalo kakao s rumem, a podobně rychle to zase zavrhl ve prospěch coly.
"Ne, dík. Myslím, že na to ještě nejsem dostatečně opilej," odvětil jsem suše v odpověď na Darrelovu nabídnutou krabičku cigaret, protože jsem jednak nějak extra neprahnul po chuti spáleného tabáku, a jednak jsem vůbec netušil, jak na to. V takových chvílích bylo nejlepší blufovat.
Většina vyprávěných historek byly více či méně znepokojivé, zvlášť když se vyprávěly v noci v opuštěné knihovně, mě ale překvapivě úplně nejvíc rozhodil příběh Flannův. Ani ne kvůli O'Keefeové a Hagridovi, i když uznávám, to bylo dost špatné samo o sobě - spíš kvůli té dušici s dírou v prsu. Zmínka o ní totiž povážlivě vyvolávala myšlenky na krvavý silikon, a i když jsem neměl tušení, že mrtvá ženská z Příčné se shoduje s francouzskou dušicí, stačilo to k tomu, abych o pár odstínů zbledl a zatvářil se jako že mi je špatně. V porovnání s Olssonovou, která se zmítala smíchy jako by dostala epileptický záchvat, to bylo docela okaté.
Téhle míře děsu se nevyrovnalo ani vyprávění Ginger, které, uznávám, mělo něco do sebe - zvlášť když mu člověk naslouchal pozdě večer a byl stíny prakticky obklopen. Trochu to odlehčila Ariana, která se sice tvářila jako by ji přepadl masový vrah, ale vyprávěla o tom, jak jí spadla zeď, a proč jsem se ani nedivil? Přemluvil jsem levý koutek pusy, aby mi necukal smíchy, a nasadil vážnou fasádu. Pak ovšem přišel děs mnohem větší, a to profesor.
Koukali jsme na něj všichni jako bacilové do lékárny, a i když to byl Huckabee, rád jsem ho neviděl. Chvíli jsem čekal, že máme po srandě a po škole, protože sešlost plus mínus deseti lidí, osmi flašek a několika krabiček cigaret se nedala vysvětlovat zrovna mnoha způsoby. Harry sice nevypadal, že by nás okamžitě běžel prásknout, ale stejně jsem mu, jako Ariana, Ginger, Darrel a víceméně všichni, co si ho měřili obezřetnými pohledy, nevěřil. Asi to ale bylo lepší než Rodwell. Stejně, profesor. S těmi většinou nechlastáte jako duhy.
Gwenin příběh by asi byl děsivý, kdyby ho naprosto nezadupala svým bezbřehým optimismem, a tady jsem ani neskrýval úsměv - nikdo jiný než Gwen by pravděpodobně nepovažoval zmizení beze stopy za dobrou věc. Protože jsou spolu. Yay.
Pak se někdy soukolí pootočilo, a mně nezbylo, než vyprávět taky. "Teď já. A tohle se prej stalo. Takže, všichni víte, jak mudlové nevěří na magii, a všechno vysvětlujou těma svýma fyzikálníma zákonama? Takže, asi před čtyřiceti lety se takhle někde v Americe pokusili zneviditelnit loď, a jasně že na to šli úplně blbě - i když, jestli neuměli kouzlit, tak jim asi nic jinýho nezbývalo. Každopádně, používali u toho elektromagnetický pole - a neptejte se mě na podrobnosti, předpokládám, že to bude něco s elektřinou a něco s magnetismem, víc o tom nevím. Loď vyplula, posádka na ní, pokus začal, neviditelnost se povedla, yay - jenomže to nebylo všechno, protože ona místo toho, aby byla zůstala na místě, v záblesku světla úplně zmizela. Zpozorovali ji lidi v přístavu o čtyři sta mil dál, kde se objevila, aby se za chvíli znovu přenesla zpátky, a podle toho, co pak porovnávali, dokonce trochu propadla časem; věřte mudlům, že půjdou s kulometem na mravence. Když pak šli tu loď prozkoumávat, našli posádku částečně zapuštěnou do paluby a zdí, někteří z nich byli šílení, někteří zmizeli úplně. A víte, co je na tom nejděsivější? Když se nám nepovede přemístění, to nejhorší, co se může stát, je odštěp - co asi museli udělat, aby se jim povedlo tohle?" Zavrtěl jsem hlavou a natáhnul se po flašce rumu, který jsem smíchal v hrnku s colou. Předpokládal jsem, že po tom, jak se tady všichni ošklíbali nad vodkou, asi nebude na škodu začít s něčím, co bude aspoň chutnat lepivě sladce.

_________________

"Nazdar Gwen," vesele jsem se zazubil na mrzimorskou odražečku a natáhl jsem krk, abych viděl co přinesla. Coca cola a čokolamy. Mňam. Následně jsem se natáhl pro kousek Cassidyho deky a hodil jsem po něm jeden z polštářů, který jsem přinesl, protože taková byla dohoda. Já nesl polštáře, Cass deku a nakonec jsme se o to společně podělili. "Jo jak říká tady Cass, proti tvému pyžamu nic nemáme. Jen jsem řekl, že ti to sluší," zašklebil jsem se opět na Maeve a natáhl jsem se pro pár bertíkových fazolek. S prohlášením, že jsme nejspíše všichni jsem se rozhlédl po ostatních. Čekal jsem větší účast, a hlavně taky lidi ze šestého a sedmého ročníku, ale nikdo z nich nedorazil což bylo nakonec možná i dobře. Ty co dorazili jsem tak nějak znal, některé sice ne moc dobře, ale alespoň jméno mi v paměti utkvělo no a až na Flanna jsem tak nějak všechny i rád viděl, i když ani zmiňovaný Zmijozelák mi tolik nevadil.
Jane mezitím odešla zamknout, a tak jsem se natáhl pro sušenku, kterou jsem začal spokojeně chroupat. Po uzamčení knihovny přišel.. proslov. Stále chroupajíc onu sušenku jsem se na Janičku zazubil, protože na naše první přespávání tady v knihovně jsem si vzpomněl a hlavně to byla docela sranda, která nám dokonce i vyšla, a tak jsem doufal, že ani tentokrát nebudou žádné problémy. Protože tentokrát by to bylo mnohonásobně horší kvůli těm flaškám a tak, že jo. Nad nabízenou cigaretou od Darrela jsem zakroutil hlavou, neměl jsem s tím žádné zkušenosti a hlavně jsem ani kouřit nechtěl no i když.. třeba to jednou zkusím, ale rozhodně ne dnes.
Nakonec proslov nebyl ani tak dlouhý, a protože jsem měl strašnou chuť na to kakao, o kterém Jane mluvila, jednoduše jsem se natáhl pro jednu z termosek a trochu si do hrníčku nalil. Na vyprávění strašidelných historek jsem se necítil minule a ani teď, ale nechtěl jsem to nějak kazit.. Ale rozhodně jsem neplánoval začínat jako první.
U příběhu Flanna jsem se stihl zasmát ohledně Hagrida a O'Keefové, ale když jsem si všiml jak Cassidy zbledl přestal jsem a tázavě jsem povytáhl obočí jestli je v pohodě. Na rozdíl od ostatní, já se na Harryho vesele zubil a i když to byl profesor, viděl jsem ho rád a rozhodně mi nijak nevadil a s jeho nápadem, že se navzájem nepráskneme jsem souhlasil.
Příběh Ginger rozhodně troufl ten Flannův. Sice jsem se usmíval, ale to jen ze zvyku a do smíchu už mi rozhodně nebylo. Arianin příběh to tak trochu odlehčil, protože padající zeď rozhodně nebylo nic hrozivého i když Ari to asi dost vzalo. Příběh Jane byl už o něco zajímavější a já nad ním chvíli přemýšlel, protože mě docela zajímalo jestli to je vážně pravda. Maevin i Gwenin příběh byl taky dobrý, ale nejvíce ze všeho se mi asi zamlouval ten Cassidyho s tou lodí, protože to bylo vážně zajímavé..
"Teď asi já co? No tak jak říkala tady Ginger, každý měl určitě v dětství něco čeho se bál. Ať už to byl bubák ve skříni, pod postelí či jen obyčejná tma. Většinou z takového strachu všichni vyrostou, ale některým ten strach vydrží jako třeba Dannymu Fisherovi.." natáhl jsem se pro další sušenku a s širokým úsměvem jsem se do ní zakousl a až o chvilku později mi došlo, že jsem to vlastně ještě všechno neodvyprávěl, a tak jsem rychle spolkl soustu a omluvně se na všechny zazubil. "Danny byl obyčejný jedenáctiletý kluk, který se docela dobře učil, měl rád fotbal, hokej a další sporty.. Jenže už od dvou let se bál příšery, která se podle něho schovávala v jeho skříni. Jednoho dne to zjistili jeho spolužáci a od té doby se mu posmívali a šikanovali ho. Ani doma neměl klid, protože jeho starší bratři si z něho neustále dělali srandu, stále se mu posmívali. Uprostřed noci ho jeho matka nacházela spát na gauči v obýváku, pokaždé ho vzbudila a odvedla i přes jeho prosby zpět do pokoje kde předtím nejprve zkontrolovala skříň, aby mu ukázala, že se tam není nic čeho by se měl bát. Jakmile však jeho matka zhasla a odešla z pokoje, začalo se dít to co každou noc a Danny se častokrát probouzel s křikem, pokud tedy vůbec v noci usnul.." chvíle odmlky kdy jsem se opět zakousl do své sušenky, protože mě nebavilo jí držet v rukou a hlavně jsem na ní měl vážně strašnou chuť. "Danny žil dál svůj život vyvrhele, snažil se však mezi ostatní nějakým způsobem zapadnout což nešlo moc dobře, protože ho ostatní děti měli za toho kluka, který se stále bojí bubáků. Jednoho dne, po škole, ho opět kluci honili. Danny jako obvykle se stihl včas schovat u sebe doma a zrovna když se jeho trýznitelé rozhodli opustit jeho verandu, Danny vyrazil ven s baseballovou pálkou v ruce vyhrožujíc jim, že pokud ho nenechají být, tak je všechny zbije. Byla to přesila, Danny se stihl jednou rozmáchnout a už ho kluci držela a táhli do jeho domu stále se mu vysmívajíc jaký je to posera, že se stále bojí bubáka. Dannyho pokoj jim nedělalo žádné problémy najít. Nejprve nebohého chlapce hodili na jeho postel, a aby nemohl utéci dva kluci si stoupli mezi jeho dveře a další tři postávali u oné skříně. Do jeho pokoje po chvíli vpadl jeho bratr, který se i hned přidal na stranu trýznitelů, a protože i on už měl plné zuby toho jak se jeho bratr bojí bubáků, rozhodl se mu dokázat, že tam žádný není, a tak si sám vlezl do oné skříně. Nějakou dobu se odtamtud ozýval křik a prosba o pomoc, ale protože si všichni kluci mysleli, že si dělá srandu, neotevřeli jí. Nakonec do pokoje vtrhla Dannyho matka netušíc, že jeden z jejích synů do oné skříně vlezl, ale protože ani jeden z kluků nemluvil a pohled všech se upírali na již tichou skříň, nakonec jí matka otevřela.." opět jsem se odmlčel, rozhlížejíc se po ostatních. "Ze skříně vypadla rozpáraná košile, kalhoty a boty, které nepatřili Dannymu, ale jeho bratrovi, po kterém nebylo ani stopy. Všichni kluci co nejrychleji z domu odešli, někteří dokonce i křičeli. Dannyho matka zavolala policii, která prohledala jak celý dům tak i onu skříň, ale Dannyho bratra už nikdy nenašli," dodal jsem nakonec a po vzoru ostatních jsem si do hrníčku nalil trochu vodky a pomerančového džusu.

_________________

Jasně, že Darrelovi bylo slovíčko 'studovat' trošku volnější, přinejmenším si to Jane tak trochu myslela. Prostě to k němu nepasovalo. Jenže mu křivdila, dost dlouho chodil na doučování, což ale ona nevěděla. Takže připojila pobavený úsměv, když se nad tím slovem zasmál. Ale pak to nevydržela a vyprskla smíchy, když se proti průšviháři ohradil a snad i někoho napodobil. Aférka s Hartem se sice donesla i k ní, ale v natolik chaotické verzi, že to znělo spíše jako historka starších studentů pro mladší typu 'si dávejte bacha, abyste nenaštvali někoho staršího blá blá...'
Drobounce pak pokrčila rameny. Jasně že to bylo jednoduché. Proč dělat věci složité, že? Pokud věděla, existovalo něco jako poštovní tajemství i když v tuhle chvíli nebyla schopná si vybavit, jestli to platí i kouzelnický svět, ale stoprocentně věděla, jakože skutečně sto procent, že v školním řádu nenarazila na poučku týkající se soví pošty. I když možná, že k ní jen nedošla. Navíc Darrel zmínil něco jako černý trh, což bylo něco, co jí k němu sedělo daleko víc. A mě říkej, že nejsi průšvihář. Ironická myšlenka. Bylo to zajímavé a tak se ze zvědavosti naklonila kupředu, i když neplánovala tenhle černý trh využít, bylo fajn dozvědět se o tom něco blíž. To, že si Ezra později myslel něco o flirtování jí vůbec nenapadlo a pak i kdyby jí to zpětně došlo, oponovala by jedním jasným faktem a to tím, že jsou - může to říct? - přátelé. Jenom Darrel totiž věděl o Ebovi a svým způsobem jí chtěl pomoci, takže k němu cítila jistou zvláštní důvěru. A makrela fakt nebyla jednak jí lok vodky nezabil a pak za ten zvláštní pohled od Dáji to svým způsobem stálo ehm...
„Neblázni Ezro.“ Vypadlo z Jane lehce, když se perefekt skoro zvedal s tím, že odejde. „Vždyť si dělal srandu…“ Při posledních slovech však stočila zrak k Darrelovi a probodla ho drobným pohledem. To co se stalo na Obraně trochu napjalo vztahy, přinejmenším ty nebelvírské a Jane tak nějak tušila, že by stačilo málo a Ezra by vážně odešel.
"Chlupatý ponožky..." Usmála se do regálu Jane. Sledovala regál, na který byla umístěna sklenice, protože se snažila potlačit provinilý výraz v obličeji a kdyby se měla dívat na Flanna, který si dal tu práci s tím, aby tuhle potvoru chytil, asi by se provinilému výrazu neubránila. "Tichá pošta víš...?" Nadhodila a nechala Darrela ať si to přebere.
V drobné nervozitě si navinula pramínek blond vlasů na prst, samozřejmě na ten čistý ne ten, kterým jedla kuře. "No víš..." Nadhodila opatrně. Ale neměla to srdce to Flannovi říci. Prostě ne. Nebo jo…? "Netakdocela." Vypadlo z ní tiše a dohromady byla ráda, když Ari začala blbnout s kočkou, protože to dokonale odpoutalo Flannovu pozornost od záležitosti s ukecanou akromantulí.
"Myslíš...?" Nadhodila snad i možná lehce směrem k Darrelovi, když se lahve začaly vršit na stole a...
Všem vám to sekne… Normálně by Jane asi celkem koukala, kdyby někdo podobný kompliment řekl, ale v tuhle chvíli pobaveně schovala úsměv do dlaně. Zatím se nehihňala. Ale i to mohlo přijít, protože vzhledem k tomu množství lahví na stole by byl zázrak, kdyby ne...
Flannovo vysvětlení o jaké vlastně bylinky jde, ji přimělo tak trochu zapátrat, kde se teď v tuhle chvíli ty bylinky asi nacházejí. Jako jo, normálně si je asi člověk stěží splete, ale tak jako důležité teď byly dva fakty. Tak předně sušenky byly na stole (ha a kde jinde?), kde bylo hodně věcí, mimo jiné i normální sušenky. A druhou věcí bylo světlo. Tlumené modré světlo nedávalo moc prostoru na koukání na detaily, prodlužovalo stíny a všechno vypadalo jinak. Takže technicky vzato Jane uvažovala, sice jen chvíli, jestli má nebo nemá v tašce zahrabané ty blbiny na lektvary a jestli mezi nimi je či není bezoár anebo jestli knihovnice nemá na nevolnost či něco na otravu náhodou ve stole.
Nevěděla ani jedno a tak to naprosto zbaběle přešla s tím, že se nikomu nic nestane. Snad. Tak jako tak byla zvědavá, co Flann odpoví Gí, protože tak tohle byl podstatný dotaz… Člověk je po nich mimo. Nabídla jí mysl jednoduchou odpověď.
„Jasně já vím…“ Mávla rukou Jane, ale vzápětí sebou cukla, když začal vyšilovat. Zamaskovala to uraženým pohledem a něčím co znělo jako: „Tsss.“ A rádoby uraženě pohodila hlavou. Jenže pak se do ní obula i Ginger. Nebelvíři zkrátka drží při sobě.
„A tohle je knihovna Ginger.“ Protočila oči v sloup Jane. „Neřeš to.“ Broukla, protože pak by snad možná i zbytečně pohádaly a vůbec. To nestojí za to. Ale špičkování Darrela s Gwen bylo zajímavé už jen z toho důvodu, že… fakt to není Gwen? No říkal, že není a navíc… Úvahy kdo s kým a kdo s kým ne byly zajímavé. A hej… Gwen a Patrick? Kdy? A pak…
„Proč bych to jako měla napráskat Patrickovi?“ Ohradila se Jane a poněkud nechápavě zírala na Arianu. „Vždyť by pak zjistil… tohle všechno ne? A v klidu znám ho.“ Zakroutila hlavou a protočila oči, v poslední větě jí z jistého důvodu zazněl hořký podtón. Když nesouhlasil ani s tajným trénováním kouzel tak jako asi těžko by odsouhlasil tohle. Snad ani není možný… se člověk stará o bezpečnost a oni z něj dělají bonzáka no ne fakt… Omyl. Nikoli nebelvíři, ale kuřáci drží při sobě. Pfff…
Ale Flannova otázka směřující směrem k oknu mimo nebyla. Právě naopak. „Teoreticky by se tu dalo otevřít okno, je tamhle v uličce, ale jednak je vysoko," Já ho neotevřu zcela určitě. "a pak nezkoušela jsem to, takže nevím..." Tohle byla dost dobrá připomínka, a jak se ukazovalo, byl Flann někdy nohama na zemi. „Moc ne…“ Zamumlala neurčitou odpověď, lok vodky se za moc nebere, ne? Navíc se jí stále v hlavě honilo jak, samozřejmě čistě teoreticky, by se dostala nahoru k oknu. Kdyby si stoupla na opěradlo křesla, tak by možná... Hodila neurčitý tázavý pohled směrem k uličce kde se zmíněné okno nacházelo. Možná bych si tak akorát zlomila vaz. Ale později to samozřejmě bude muset zkusit, to až tu bude uklízet. Všechno má své stinné stránky.
Následující Flannovo vyprávění si poslechla s nejdříve s lehce kamennou tváří (může být něco horšího než mozkomor? A proč se chtěla pomstít jeho tátovi?), ale ke konci… „Si děláš srandu.“ Vypadlo z ní. „Ti dva?“ Nevěřícný pohled. Souhlas s Tess. Tak tohohle obrázku se už nikdy nezbaví.
Po vyřešení otázky Hagrid + O'Keefová Jane dovyprávěla své a její příběh vážně nebyl tak děsivý jako spíše zvláštní, ale na druhou stranu byl dle skutečné události… Takže jí osobně z toho dobře nebylo.
"No... anděl, ne? Když ho poprosila..." Pokrčila rameny, kratičká debata jí nevadila. "Jakože... on ji vážně v podstatně zachránil. A není to jen báchorka, vážně se stalo, mají to ve spisech." Odpověděla Ezrovi na otázku, ale už taky nedodala, jak se k tomu zrovna ona dostala.
„Víš, že tohle mě vůbec nenapadlo…?“ Vykulila oči na Tess, ale bohužel neměla moc šancí se k její úžasný myšlence dostat blíž. Zamračila se na Darrela. "Ale nedlabe." Utnula ho rázně. Tohle negativní uvažování neměla ráda a vůbec. "Kdyby se na tě vykašlal, tak jseš dávno mrtvej ne?" Nadhodila logicky a až pak jí došlo, že to mohlo vyznít poněkud nevhodně. „Promiň.“ Zamumlala a hodila po omluvný pohled. A raději odpověděla Ginger.
„Já se nevyžívám v krvácích a navíc detaily z protokolů neznám.“ Pokrčila rameny a to bylo celé. A navíc to byla i pravda. Hádat se s Ginger nehodlala a ani nechtěla. „Není to tak děsivý, je to divný rozumíš, tak jako existují duchové, ale nikdo neprokázal spojení s těmi… tam. A stejně sem tam se něco stane.“ To mě na tom zajímá.
„A když říkáš jiný věci na práci… tak například?“ Pobídla Jane Ginger zvědavě, ale z určité části, té malé a té kterou Jane neměla ráda, i tak trochu provokačně. Protože to jednak byla tak nějak normální, zažité a… prostě normální. A Jane z domova viděla určité zvláštní štěstí rodičů, jasně i oni se hádali, ale prostě… tam to štěstí bylo. Kdo by dobrovolně odmítal podporu druhé polovičky, pokud nějakou měl no jasně no. K připomínce Ariany se nijak nevyjádřila, i když to nebylo od věci…
„Myslíš kariéru v práci?“ Nadhodila opatrně. Tohle bylo vážně zajímavé. Kariéra v práci asi jakože taky nic moc, ale vážně, co mohly dělat? V jedné chvíli, dost kratičké, Jane napadl důvod, proč by nechtěla rodinu, ale ten důvod byl ošklivý a zaváněl ošklivými věcmi, jako byl v současné době Azkaban. Takže tuhle věc zase rychle vypustila. Nebo se o to přinejmenším pokusila, ale ta věc se jí usadila v hlavě a...
„Nebo… cestovat?“ Zkusila to znovu a udělala drobný obličej. Tohle už znělo líp. A klidně by cestovala. Kdyby bylo za co a s kým.
Jedno z témat, na které pak skutečně nehodlala odpovídat, byla lepicí páska, protože ji jednak sebou měla a protože nikdo nebyl tak nepříjemný, aby ji museli použít, tak nic neřekla a pak (dle Flannova pohledu) spoutaný Darrel… Ne. Je tu Ezra. To by nemuselo dopadnout dobře. By to pak musela řešit a skončila by se spoutanýma nebelvírskýma a pak už by stačilo, aby si někdo vzpomenul na bič a… Ne-e. Namíchala správně ten poměr mezi džusem a…?
A pak Jane upozornilo kouzlo (jak to funguje?) a ona se narovnala jako dřevěná loutka. Někdo cizí… Hůlka se jí v ruce neobjevila hned, ale to už se většina pohledů soustřeďovala k místu, kde se ozval ten hlas… Profesor. A dopr… Hůlka zmizela v kapse pláště podstatně rychleji, než byla nalezena, na tom bude muset ještě zapracovat. A jak to, že nezabralo to druhé kouzlo? Slabě polkla. Profesor… To znamenalo tresty a strhávání bodů a… A ono nic. Jako fakt? Nevěřícně sledovala, jak si ospalý a poněkud mimo profesor sedá a uděluje podstatné rady o neblinkání a tak. Zamrkala očima, když se k ní stočil jeho pohled. Byla prefektka a tohle zorganizovala, ale dokonce i Ezra se snažil to celé zachránit a navíc…
„Někde pěkně vzadu a s roubíkem, to nezní špatně Ari.“ Odvětila pomalu Jane k Ari. Darrel neměl pravdu, že s ní není sranda! Vždyť tohle sranda byla… „Ale ne, Ari zní to slibně, jen nedopadlo by to dobře.“ Krátce nad tím zavrtěla hlavou Jane. Že to mohla druhá zmijozelská prefektka myslet vážně jí v tu chvíli nedošlo. „By s tím bylo moc problémů jakože bychom mu museli sebrat hůlku a pak bychom ho stejně museli pustit…“ Zamrkala očima Jane a pak jakoby před chvílí neprobírala jeho likvidaci, se otočila k profesorovi. „V klidu, nenapráskáme vás.“ Usmála se, ale stále však ještě Harryho ostražitě pozorovala. Tohle míchalo kartami. Vůbec nevěděl, do čeho se teď namočil. V lepším případě skončí s bolením hlavy. Ironická myšlenka. A další dost zajímavá myšlenka byla… jaké že vlastně sušenky Ezra právě v tuhle chvíli nabídl…? Nasadila úsměv a jen se, tak jako mimochodem Harryho zeptala: „Znáte nějakou děsivou historku…?“ K večeři nic nedodala, ale s klidem to mohl vzít jako souhlas, protože jídla bylo dost a navíc tu byl i ten fakt, že hladovej profesor je nevrlej profesor a ten dělá problémy.
Zrzčin příběh Jane poslouchala se stejným zaujetím jako všechny ostatní, některým asi muselo dát práci nějaké vyhrabat, ne každý si v tom libuje a tak.
„Jo.“ Odsouhlasila jí pití, protože tak to bylo v pravidlech, ale její mysl se stále zaobírala těmi postavami v kápích… „Zajímavý…“ protáhla Jane opatrně na závěr. Nicméně se tvářila zamyšleně a měla důvod. „Já se taky bála tmy, jakože těch stínů… jako malá.“ Dodala. A to, že se neustále stěhovali z místa na místo, jí nepomáhalo, spíše naopak. Jane se v křesle mírně protáhla a křesílko lehce zaprotestovalo. „A pak mi mamka vysvětlila, že stínu byly a vždycky budou, ale jestliže nic neudělaly předtím, co můžou udělat teď, i když o nich víš.“ Jane po tváři přelétl lehce sebejistý úsměv. „A navíc to nejhorší na co může takový strašidlo narazit, jsem já.“ Lokla si džusu s vodkou. „Na mě někdo vybafnout potmě tak ho zabiju.“ Zamumlala temně a ten náhle strašidelný úsměv proměnil její tvář, ale nebyla daleko od pravdy. Byla by tak vyděšená, že by dotyčného v záchvatu paniky asi utloukla. No dobře o asi ne, ale víme…
Arianino vyprávění Jane přešla s kamenným výrazem a znovu se přesvědčovala, že Ari má prostě ráda zdi a tohle pro ni asi muselo být děsné a tak no… „Umačkáš… toho kocoura.“ Vypadlo z ní nakonec jemným tónem. Takovým jakým mluví sestřičky v nemocnicích. Ty hodné sestřičky ano? Ne ty fúrie.Pak jen drobně kývla, když se Maeve chytila slova. Její příběh byl také strašidelný, sice v něm nebyl žádný krvák, jak si asi představovala Gí, ale i tak…
„Já slyšela o tom, že malé mudlovské děti vidí duchy, ale myslím, že je to nějak omezený věkem…“ Zabrblala. Jenže droboučké husí kůže se nezbavila. A s Gweniným příběhem jí začala být zima ještě větší. Takže se zachumlala snad ještě víc do deky. A znovu si lokla džusu. To že tam byl alkohol, skoro necítila. Skoro. Na příběh Gwenušky už navíc nic nedodala, nebylo co, navíc to skončilo dobře… ne? Takže všechno dobré. Cassidyho příběh byl úžasný. Tak hlavně, protože až dodneška o něm neslyšela* a pak… Jak tu udělali? Jak? Křičely její myšlenky. Bylo to úžasné… A strašidelné.
„Jak částečně zapuštěnou do paluby?“ Vykulila oči a v zájmu se naklonila směrem ke Cassidymu. „Jako… vždyť to nejde ne?“ Zašermovala rukama. Tohle bylo zajímavé. „Jakože loď byla jako z kovu a lidi jsou… no z masa, kostí a tak.“ Logický závěr. To, že to mohlo vypadat, jako trubka-ruka-trubka si prostě nedokázala představit. Takže bylo jen na Cassidym, jestli to zapuštění hodlal nějak blíž rozmazávat.
Nakonec vyprávěl Andy a… no řekněme, že si tu scénu dokázala představit. Chudák kluk. Když vám někdo nevěří je to jedna z těch nejhorších věcí. I když na druhou stranu… Já bych tu skříň podpálila. Udělala si věcnou poznámkou Jane. Nebo by donutila rodiče (takové krásné myšlenky jedináčků), aby skříň zlikvidovali a bylo by po problému. A aby se nenechala strhnout děsivou částí, protože se pomalu, ale jistě začínala bát, začala se poněkud nepěkně zaobírat havraspárským myšlením a to… Jaký to musí být pocit, když přišla o syna? Jak pokračoval jejich život dál? A co udělali s tou skříní? No dobře. Tak tohle jí taky moc nepomohlo. Místo toho se naklonila s hrníčkem džusu a vodky, aby si přiťukla s Andym. Ostatní pili rum a colu, ale když začala s vodkou tak taky s vodkou skončí, tak.

Na stole se poměrně rychle vyprázdnila (jistou zásluhu pokud vím měla Ariana) jedna lahev rumu. Jane to sledovala s určitou dávkou nedůvěry. Nebyla dost opilá na to, aby jim to řekla. Byly to mámina pravidla. Jenže dle jejích slov tohle hrály každý rok, přinejmenším na u nich na koleji. Jak jim to má říct…? A vůbec chce se do toho zapojit, jakože… hej vždyť nikdy nikoho… Ehm. No. Stejně by flašku dřív nebo později někdo navrhnul. Nikdo z mladších ročníků tu nebyl, snad jen Harry byl tak trochu…
Jane Edwardsová už jsi byla v přístěnku a upíjíš tu vodku s lidmi, co jsi pozvala. Si jako myslíš, že zrovna teď máš právo s tím vším seknout? Ne. Jistěže ne.**

Takže Jane notnou chvíli sledovala prázdnou lahev svírajíc rovněž prázdný hrníček a někdo by si technicky vzato mohl myslet, že jen přemýšlí nad tím, jestli si má čí nemá dolít. Pokud na ni někdo promluvil jen na něho v jednu chvíli nechápavě zírala a pak zavrtěla hlavou…
„Já jen přemýšlela nad tím, že…“ Natáhla se pro prázdnou lahev a zlehka s ní zatřásla. Prázdná. No fajn. „…nechcete dát Flašku? Jakože…“ A pak se Jane skutečně zahihňala. Normálně nesnášela hihňání. Ale k věci. „… mi mamča jednou řekla pravidla, jak to hráli oni, tenkrát.“ Nadhodila. Teď bylo jen otázkou, jestli se ostatní chytí nebo ne… A pokud se setkala se souhlasem většiny, začala pomalu sdělovat pravidla a svým způsobem i to byla celkem sranda, protože normálně by něco takového neřekla, aniž by se alespoň trošku nečervenala.
„Bude potřeba mít půlkruhy, hádám, že tak trochu škatulata hejbejte se...“ Přeletěla přítomné pohledem a pohledem je začala lehce instruovat, ono to nebylo tak nějak těžké.*** Změnu křesla postupně podstoupili tak nějak asi Gwen a Maeve, ty dvě stačilo prohodit spolu s a Harry byl velice taktně požádán, aby svoje křeslo přemístil k Ezrovi nebo Flannovi. Jane zůstala sedět a od ní začínal na jednu stranu půlkruh dívčího osazenstva tedy Jane, pravděpodobně Gwen s Maeve, Ginger, Tess, Ariana a pak začínal druhý půlkruh a to Andy, Cassidy, Flann, Harry, Ezra a Darrel. Jo tak to by bylo. Ta lehčí část. Jen tedy ještě odklidily ze stolu věci, vlastně neodklidily jen přesunuly stranou, aby se tam flaška vešla. Jinak jídlo a všechno na stole zůstalo, ale prostě to byl velký stůl, tak se to vešlo. Snad jen nějaké vyšší lahve putovaly pod stůl.

„A teď ta pravidla.“ Jane se zhluboka nadechla. „Roztočím flašku, jsme v půlkruzích, takže vždycky bude vybraný pár. Ten se musí někde mimo políbit. Na ústa.“ Dodala, aby nebyl prostor na pusu na tvář a zakřenila se. Jindy by zrudla. „Kdo odmítne, musí odevzdat nějaké oblečení a druhý z páru má kvůli němu smůlu, buď odevzdá oblečení, nebo musí odpovědět, pravdivě,“ Přeletěla přítomné napůl varovným pohledem, aby jako náhodou někdo nezkoušel podvádět „na otázku, kterou mu položí zbytek. Pak se jede další kolo.“ Drobně se ušklíbla (za to mohla vodka). A dodala: „Kdo chce zdrhnout stále má možnost, máme klí-če.“ A doprkna. Teď už profák věděl zcela určitě, že tu něco nehraje. Jenže si to uvědomila moc pozdě. Smůla no. „Jinak…“ Protáhla. „v pátý uličce je jmelí.“ Dokončila a pokud nenastal nějak větší migrační problém, vzala prázdnou lahev a… bez větších problémů ji roztočila.

Mimo herně:
*To není pravda. Já jo.
** Mini vnitřní monolog byl potřeba, pořád je to Januška a svým způsobem ona pořád panikuje jestli něco udělala či neudělala správně…
*** Nevím kdo vedle koho sedí, nebo si tím spíše nejsem na sto procent jistá. Snad tohle přehazování nevadí, myslím, že je tak nějak jedno kdo vedle koho sedí (bráno podle seznamu v úvodu i s tím, že jsem to přeházela, omlouvat se nebudu hej vždyť je to jedno.).

Herní pravidla pro žižlací (jo Ari měla pravdu) Flašku…
Ať už sedíte jakkoli byli jste herně Jane požádáni, aby jste si sedli tak, aby první půlkruh tvořily dívky a druhý kluci. Flaška je postavená na tom, že vždy bude kostkami náhodně vybraný jeden pár, který si bude muset mimo dohled ostatních tj. někde mezi regály vyměnit polibek na ústa (protože pár nikdo nevidí, jde tohle pravidlo i obejít a pusu si nedat, but…!).
Pokud z nějakého důvodu jeden či druhý z vybraného páru tak nebude chtít učinit, musí odevzdat část svého oděvu jako kompenzaci za nesplnění (ale nikdo nemusí herně nic vysvětlovat) a druhý z páru v tom jede s ním, ale aby to pro druhého bylo férovější smí si zvolit buď tedy to oblečení, nebo otázku. Ostatní budou mít šanci se ho na cokoli zeptat a dotyčný(á) musí pravdivě odpovědět (jakože nemusí, ale… mělo by se), ale platí pouze jedna otázka na které se shodnou všichni ostatní (dohodneme se na chatu nebo přes PM či jakkoli jinak). Až se tohle vyřeší, jede se další kolo, které normálně zahájí kluk z toho vybraného páru. Jinými slovy teď odehrajeme další kolo já to pak shrnu a to další (spamovací) kolo bude pro vybraný pár a popíjející zbytek.To kolo pak skončí v okamžiku kdy se ti dva vylosovaní ‚vrátí‘ zpátky do kruhu. (Jo. Já vím. Bude to kapku chaotické…)
Pokud nebudete chtít svoji postavu do téhle hry zapojit, můžete s klidem herně odejít, máme klíče od knihovny, takže to záleží na vás, nicméně dotyčná postava bude muset herně slíbit, že pokud cestou potká profesora neprozradí nic o tom co děje v knihovně a to ani v případě, že bude podroben značně nepříjemnému výslechu ohledně věcí, které případně ponese sebou (např. ta deka že jo).
A teď jak to bude fungovat. První kolo zahájí Jane roztočením flašky. Bude to hod kostkou 2d10. První číslo je hrdlo lahve, druhé konec lahve. Poprvé bude hrdlo lahve ukazovat mezi dívky, podruhé bude hrdlo lahve ukazovat mezi kluky, tzn. bude se to střídat. Každý si napíše post a hodí kostkou (1d10). Čísla, která se budou shodovat se správnou polovinou je ten vybraný pár. Pokud nepadne úplně přesně stejné číslo, bere se číslo, které je vyšší a k němu nejbližší (tj. např. jako konec lahve padne číslo tři, trojka nikomu z kluků nepadla ani čtyřka, ale pětka už ano a pak tedy platí číslo pět). Pokud na kostkách padne desítka, berou čísla nižší a opět ta která jsou nejblíže (tedy 9, 8, 7 atd.). Pokud někdo někomu z půlkruhu holek (kluků) padnou stejná čísla, flaška ukazuje do mezery a roztáčí se nové kolo.
Zatímco je pár někde mezi regály má zbytek party ‚volnou ruku‘ a může s klidem pomlouvat, popíjet (pokud něco zbylo), bitkařit polštáři whatever (jen se mi nikdo nezaduste peřím, díky). Po návratu dvojice hází kluk kostkou 2d10 tj. čísla, která určují další kolo a svoje číslo (1d10) a herně tak roztáčí lahev, jede se další kolo.

P.S.: Ne že všichni zdrhnete.
P.P.S.: Platí spoilery.
P.P.P.S.: Vzadu u sedmého regálu visí jmelí.Jane to sice říkala, ale platí jistá pověst, že polibek pod jmelím není závazný.

Roztočená flaška (První číslo hrdlo lahve tj. dívčí půlkruh, druhé konec lahve chlapecký půlkruh)

Jane Edwards rolled 2d10:
2, 9

Janino číslo

Jane Edwards rolled 1d10:
6

| +

Mimo herně:
No a ke štěstí mi bude stačit pár věcí…
… tak zaprvé se mi Tess přestane podceňovat ohledně zajímavosti, její posty zajímavé jsou, tečka…
… za druhé všichni kdo nevyprávěli, si připraví nějaký příběh, když všichni tak všichni (ještě před flaškou nebo kliiiidně ve spamovacím kolečku to jedno)…
… za třetí nikdo nebude protestovat proti systému kostek, byl to první pokus nacpat zrovna tohle do kostek, takže je jakože dost logický, že to asi bude mít mouchy (objektivní kritiku na PM vítám, zbytek ne-e)…

_________________

(Stieg Larsson)

„Hoděj tě do pohody,“ odpověděl rastaFlann zvědavé Ginger a rovnou jí jednu sušenku nabídl.
To, že se jeho historka setkala se smíšenými reakcemi, ho nepřekvapilo. Ostatně byli smíšená skupina a jemu stačilo pár studentů, co sdíleli jeho hrůzu.
Ohledně Harryho souhlasil s Arianou. „Nebo ho můžeme zazdít,“ pronesl vážně, takže sušenky už zjevně fungovaly, a další historky vnímal jen částečně, protože zasněně sledoval Jane a její flašku. Jako malý si s lahvemi hrál, protože na Lego neměli, ale ona navrhla docela jinou hru, kterou moc nechápal, takže se ležérně přesunul do křesla a čekal, jak moc bude litovat, že neutekl.

Mimo herně:

Flann O'Fearraigh rolled 1d10:
7

_________________

Vážně nechápal, proč všichni nabízenou krabičku cigaret odmítli a ještě se tvářili ublíženě. Udiveně nad tím zakoulel očima a odhodil zavřenou krabičku na stůl mezi lahve, zatímco vydechoval dým a nezapomněl se tvářit dostatečně spokojeně.
Darrela Flannovo vyprávění docela vzalo, takže na něho celou dobu zvědavě zíral a ani nedutal, což bylo zrovna u něho poměrně vzácné. A jakmile se rozuzlení dostalo až k populární Algernnon, Darrel se pobaveně zachechtal. "Škoda, že tu není s námi... chudák, to jste jí to nikdo nepověděl?" podíval se po spolužácích zvědavě, i když pozvání bylo možná právě na něm, protože to on si s ní docela rozuměl. Pomalu začínal přemýšlet nad tím, co za děsivou historku bude vyprávět on, když v tom se zrovna odněkud ozval hlas profesora a Darrel leknutím v křesle skoro nadskočil, div mu cigareta nevypadla z prstů a nezakutálela se někam na koberec. Samozřejmě, že hrůzou málem umřel, protože měl stále podmínečné vyloučení a kdyby ho tu někdo načapal, pravděpodobně by školu opouštěl mezi prvními. A i z toho důvodu si Harryho nedůvěřivě prohlédl, když se k nim usadil, a zamyšleně si ho přeměřil pohledem. Sice se říkalo, že tenhle chlápek je dost v pohodě, ale tomu nemohl bláhově věřit a pak si další den balit kufr a vracet se domů.
"Pojďte si dát něco k pití, když už jste dorazil," usmál se ze široka, hodil nedokouřenou cigaretu do hrnečku, do něhož před tím nalil čistou vodu, a natáhl se po lahvi s vodkou, aby Harrymu pořádně dopřál. Ne, neviděl ho rád. Čím dřív ho ožereme, tím líp. Darrel se rozhodl pro své spolužáky obětovat, ochotně si s Harrym přiťukl a pokud se zdráhal, dal zase na svůj ukecávací talent. "Tu musíte ochutnat, pane- Harry! Je až z Ruska, nevím o tom teda moc, ale tam se prej dělá dobrá, ne?" zakýval přesvědčivě obočím a doufal, že Harry do sebe to pití obrátí, pokud se tak stalo, Darrel mu ihned dolil.
Vrátil se na své místo, kde si přivlastnil tác s kuřetem, když se na něho Cassidy díval tak nevraživě a natáhl se pro deku, kterou si přehodil přes hlavu, když začala s vypravováním Ginger. "Hůůůů... bububu," utahoval si z ní, když se vlnil v zádech a mával rukama kolem sebe, zatímco měl přes hlavu deku. Po Arianě příběhu si musel loknout, což by měl udělat každý zdravý člověk v místnosti, aby na něho vypravování o zdi nezanechalo následky. "To byl jako duch?" houkl potom na Maeve zvědavě a stáhl ze sebe deku, protože mu v ní začalo být horko.
Cassidyho a Andyho vypravování na něho zapůsobilo prozatím asi ze všeho nejvíc, protože s plnou pusou kuřecího masa zůstal na své spolužáky oněměle koukat. "To je síla," prohodil potichu, když domluvili a on mezitím dopil sousto. A když se na pár vteřin rozhostilo ticho, usoudil, že přišla řada na něho...

Darrelovi na rtech probleskl rošťácký úsměv, který zmizel okamžitě, když si přes sebe přehodil deku, popadl do rukou svíčku a zvedl se z křesla, aby mohl pochodovat za zády svých spolužáků. "Stalo se to teprve nedávno..." zašeptal pomalu do ticha, "žena měla neposlušného manžela - ne tak neposlušného! Na co zase myslíš, Ariano," utrhl se s protočením oči na spolužačku, aniž by se musela třeba pohnout, "jenom chodil vyjídat spíž přímo v noci, krátce po půlnoci. Pokaždé mu strašně nadávala, ´budeš tlustej, Carle, nežer to!´ nadávala mu pokaždé a zlobila se, hrozně moc se zlobila. A už jí to fakt nebavilo, a tak se domluvila se svým bratrem, že ten jeden večer v té spíži počká a Carla pořádně vyděsí, aby už tam v životě v noci nešel," obcházel křesla a ozařoval si svíčkou tvář, "všechno bylo připraveno. Carlík zase sešel v noci dolů, otevřel dveře a... v tom z nich na něho vyskočil chlap jako hora, s pusou umazanou od marmelády, rozcuchanými vlasy jako čert, rudými svítícími oči a křičící: ´Budeš tlustej, Carle!´. No... Carl se skoro... trochu se lekl," neřekl to Darrel naplno a pobaveně se přitom zachechtal, "od té chvíle Carl do spíže ani nevkročil, dokonce ani přes den! Jenže ubyl měsíc a jídlo z ní začalo mizet znovu, manželka se zase zlobila, ta se tak vztekala! Představte si hysterickou Ginger, tak nějak," kývl hlavou k zrzce, "ale Carl tvrdil, že už tam nechodí. ´To si se zbláznila stará, já tam fakt nebyl!´ opakoval každé ráno, když byla spíž vymetená. Rozhodla se, že svého manžela přistihne při činu, jednou v noci vstala a schovala se v chodbě. Asi po hodině, když tam ta manželka už klimbala, se ozval šramot. Ale takhle Carl nechodil... ta chůze byla pleskavá a funělo to a když ta žena vykoukla ze svého úkrytu, spatřila záda nějakého malého zeleného čtyřrukého tvora, který se jednou rukou drbal na hranaté hlavě s velkýma růžovýma ušima, druhou si vytahoval maz z uší a těma zbylýma dvěma vyžíral všechny marmelády a sušenky. Skoro vyděšeně zaječela, ale naštěstí zachovala chladnou hlavu, vzala první, co měla po ruce - to byla pánvička, jo. Přiblížila se k tomu zezadu a silně majzla toho zelenýho tvora po hlavě. A to byl vážení moment, kdy žena poprvé v historii přemohla mimozemšťana!" zahlásil náhle slavnostně, než se zase nahrbil, stáhl si deku víc do čela a pokračoval, "samozřejmě hned vzbudila Carla, tělo mimozemšťana uklidili do sklepa a další den ráno zavolali polici, jenže když strážníkům vše barvitě vysvětlili a zavedli je do sklepa, po mimozemšťanovi nebylo ani stopy. Prostě zmizel ten zmetek. Policie se jim vysmála a odjela... řekli si, že když to - ať to bylo cokoli - uteklo, nemusí už se ničeho bát, jenže další ráno byla spíž zase prázdná," dokončil a vrátil svíčku na stůl a deku odhodil zpět na zem.

Flaška se mu zamlouvala, takže nic nenamítal, plácl sebou zpět do křesla a napil se z jedné lahve, protože na to měl po vyprávění příběhu právo. Pak už věnoval pozornost Jane, která se ujala vysvětlování. Sice to v životě nehrál, ale už o tom slyšel, takže se potutelně zaculil a radši si vzal pytlík bertíkových fazolek, aby mu to vysvětlování společně s chroupáním rychleji uteklo.

Mimo herně:

Darrel Brewster H. Gall rolled 1d10:
4

_________________