Septimus u toho všeho málem zapomněl na Spencino hudební i taneční nadání. "No, hádám, že ti nemůže chybět něco, co jsi nikdy neměla," uzavřel celou věc trochu zádumčivě a naklonil se, aby si prohlédl rodinné fotoalbum. Tohle mívaly ve zvyku babičky, které k tomu každému ještě nacpaly čaj a sušenky proti jeho vůli, nicméně Sepa opravdu docela zajímalo, koho se mu to dařilo umluvit na toulky podzemím a další levárny.
Fotky byly opravdu samé divadlo, představení, široce se zubící Spencer s brýlemi a cellem nebo u klavíru. "Tady ti asi brzo upadne noha," poukázal Septimus užasle na jednu fotku z baletního cvičení. "Tohle vážně dokážeš udělat a nemáš z toho žádné trvalé následky?" Drobet se zavrtěl - karate bylo možná v něčem náročné, ale nevyžadovalo po nikom, aby se ohýbal jako břízka ve větru. A když už byla Spencer u těch fotek...
Septimus se při její žádosti nejdřív zatvářil nepřístupně a odmítavě, ale trochu zjihl a dost neochotně se nechal o pár dní později v nestřeženém okamžiku skutečně se Spencer vyblýsknout, i když měl u toho založené ruce a trochu podmračený výraz. Na oné kouzelnické fotce mu navíc tu a tam uteklo ušklíbnutí, které se dalo vyložit jako úsměv.

Spencer z rukávu pokaždé dokázala vysypat tolik plánů, že se téměř nemohl rozhodnout, který podniknou dřív.
Každopádně snídaní se začínalo, o tom nebylo pochyb. Septimus na Spencer vrhl sebevědomý pohled, i když sám uměl uvařit leda tak čaj, přezíravě kolem ní prošel (i když její "jen muffiny a pizzu" na něj udělalo dojem), vyhrabal někde pánvičku a máslo a po chvíli boje spustil dokonce bez výbuchu jednu plotnu. Ne že by se schylovalo k výrobě dortu a lá pejsek a kočička.
"Prostě uděláme všechno. Chutná ti slanina? Nevíš, jak se dělají palačinky?" Jindy by ho stálo hodně přemáhání přiznat, že něco neví, ale i s pánví v ruce se tvářil, jako že ví naprosto přesně, co dělá. Naštěstí toho opravdu nebylo moc co zkazit, i když kuchyňská linka skončila po ranním procesu pocintaná, že paní Woodsovou muselo trefit.
Na stole ale skončilo hned několik talířů naložených snídaní tak vydatnou, ale by v následujících náročných hodinách udržela při životě i trolla.

Den se nesl ve znamení návštěvy samotného Cardiffu. Město bylo úplně jiné než Londýn a dvojice se ponejvíc courala po nábřeží. Zašli si na jedno kari, ale na obchody s výlohami plnými oblečení Septimus zahlížel tak zarputile nepřátelsky, že muselo být jasné, že tohle nepodstupuje rád ani s Aurorou a do něčeho takového by ho dostala Spencer snad jen v případě, že by se spustilo zemětřesení, a i v tom případě jen pod rám dveří.
Jinak se ale nebránil okukování přístavních doků, nakládání lodí a obhlížení trhů. V Cardiffu se podle vyvěšených letáků konala co chvíli spousta koncertů. Obešli směrem od přístavu viktoriánské uličky, hrad i knihovnu (kde se Septimus zdržel sám od sebe tolik, že ho Spencer musela nakonec odtáhnout), takže podtrženo sečteno to byl slušný celodenní výlet slibující když už ne puchýře, pak aspoň hodně bolavé nohy. K poslední pasáži s cukrárnou už se svezli trolejbusem úplně zmožení a odtud to nebylo daleko do divadla.
Popravdě, Septimus tam málem usnul, zvlášť když se připočte probděná noc, ale silou vůle vydržel skoro bez mrkání zírat mírně nepřítomně na jeviště, a co víc, po návratu ke Spencer domů se i uvolil k přespávání venku - když už Woodsovi měli tu zahradu.

Noční vzduch a letní vláha měly tu kouzelnou vlastnost, že se tam spalo doslova snově, protože tou dobou ještě neřádili žádní komáři. K ránu je sice stihla rosa, ale Septimus byl tak vyřízený, že se ani nevzbudil. Zato ráno přepadl Spencer tím, že jí na obličej vychrstl trochu vody, která se nasbírala v obrovských listech.
"Jak dlouho trvají udělat ty tvoje sušenky? Dneska můžeme být zase chvíli tady - naučím tě základy boje, jestli chceš, i Stephena," udělal kolem rozjuchaně stojku na jedné ruce, převrátil to do hvězdy a jako neřízená střela vyrazil napřed do kuchyně (k nesmírnému děsu paní Woodsové, jistě).
I když dorazil tak vyčerpaný, tolik nových podnětů v něm probudilo spoustu energie a nadšení. Měli jen pár dní - a on je hodlal využít naplno. Následující dny se proto dost možná nesly pokaždé v obdobně podnikavém duchu. Septimus se uvolil zkusit se naučit něco hudebního, i když to dopadalo velmi... netrpělivě; baletit odmítl, ale ukázal Spencer na nábřeží ve městě, jak může všechno kolem sloužit jako překážková dráha, nebo jak může nejsnáz přeskákat schodiště a využít sloupky nikoli k ukotvení lanem, ale k odrazu a přeskakování. Na další rejdění po městě si vypůjčili kolo, na kterém Septimus nikdy dřív nejel. Samozřejmě se s ním vymlátil na prvním betonovém schodě. S rozbitým nosem ale nadšeně doběhl ke Spencer a dožadoval se vysvětlení možností, jak se tu dá svézt na lodi (vloupání se nevyjímaje).

_________________

"To ti jen připadá.. chceš to ukázat naživo?" Zazubila jsem se když se Sep zastavil u jedné fotky ze zkoušky. Pro někoho kdo balet dělal už od nějakých čtyř let to nebylo nijak těžké a co se týkalo těch následků.. "No.. sem tam mám z toho třeba puchýře a tak, ale jinak je to v pohodě," pokrčila jsem rameny a raději jsem odvrátila pohled. Nechtěla jsem říkat, že znám jednu starší baletku, která má úplně nohy v pr..čicích.
Septimus se sice ze začátku na společnou fotku moc netvářil, ale prosila jsem ho tak dlouho dokud na tu jednu jedinou fotku nepřistoupil.

Ta snídaně zněla opravdu skvěle, i když jsem se krapet obávala, abychom tady něco nepodpálili. Ač jsem totiž nějaké zkušenosti měla, točilo se to spíše kolem pečení a hlavně tady většinou se mnou někdo byl. "S tím souhlasím a chutná. Palačinky? No.. možná?" Nakrčila jsem obočí a sledovala jsem jak se Havránek ohání pánvičkou kolem sebe. "Někde by tady možná mohla být kuchařka," dodala jsem tentokrát už i s menším úsměvem.
Nakonec se nám to povedlo a to tak, že hodně. Jídelní stůl se jídlem skoro až prohýbal a dokonce i kuchyně vypadala jakž takž v pořádku. Tedy.. podpálená nebyla, dokonce se nám povedlo nic nepřipálit, takže to tam ani nijak nesmrdělo, a to že bylo krapet (krapet více) kuchyně pocintaná bude muset mamča přežít.

Po vydatné snídani jsme trochu pomohli mamce uklidit kuchyň, odkud nás nakonec stejně vyhodila s tím, že jí přiděláváme nakonec ještě větší práci, a tak jsme raději se Sepem vyrazili prozkoumávat moje rodné město. I když bych nějakou chvíli chtěla strávit i úplně obyčejným prohlížením si oblečení, protože sem tam jsem v nějaké výloze zahlédla slevu, raději jsem se o to ani moc nepokoušela, protože Septimus na to zahlížel trochu jinak než já, ale já mu to za zlé neměla. Připomínal mi taťuldu v momentě kdy se mnou musel jít vybírat šaty na oslavu mých narozenin.
Zašli jsme si na oběd, protože vracet se jen kvůli tomu domů se nám opravdu nechtělo, procházeli jsme se kolem přístavních doků, viděli jsme jak se nakládají lodě a dokonce jsme si obhlídli i trhy kde jsem si stihla koupit balíček karamelek, který jsme na naší procházce stihli sníst. Viktoriánské uličky, hrad i knihovnu jsem znala už zpaměti, ale rozhodně mi nikterak nevadilo se tam vracet. Byla to sranda a já byla vážně nesmírně ráda, že se mnou ty prázdniny Septimus mohl strávit. Z knihovny jsem ho nakonec musela tahat, protože jsme se tam zdrželi až moc dlouho a přislíbila jsem mu, že pokud bude chtít, můžeme sem ještě někdy během tohohle týdne zajít.
Poté co jsme se ještě stihli zastavit v cukrárně jsme konečně vyrazili do divadla, a i když ani jeden z nás nebyl úplně tak dobře oblečený, pustili nás tam, protože jsem většinu lidí odtamtud znala. Dostali jsme jeden z balkónků, což bylo super. Představení jsem si jako obvykle užívala, i když jsem sem tam zívla a dokonce jsem se i přistihla při tom jak usínám. Probdělá noc hold dělala své, no.
Co bylo podobně super jako náš den? To, že Havránek svolil ke spaní na zahradě, a protože bylo opravdu hezky a nevypadalo to, že by mělo v noci pršet, svolili dokonce i rodiče.

Spalo se mi vážně krásně dokud na mém obličeji nepřistálo několik kapes studené vody. "Hele!" Ohradila jsem se nespokojeně a na kamaráda jsem se zamračila, ale to mě brzy přešlo, protože přeci právě Sep řekl, že by mě.. a tedy i Stephena, naučí základy boje což bylo fakt super, a i když jsem pochybovala o tom, že to někdy využiji, souhlasila jsem. Chvíli na to už jsem s širokým úsměvem letěla za Septimem do kuchyně na snídani, abychom o chvíli později trávili onen den podobně jako ten předešlí.
Měli jsme už jen posledních pár dní, ke vší smůle. Bylo mi líto, že jsme si to nemohli o týden prodloužit, jenže rodiče už měli další plány, takže to nešlo. Byli jsme však rozhodnutí, že si těch posledních pár dnů pořádně užijeme. Septimus projevil zájem o hudbu, a tak jsem se ho snažila naučit něco málo na klavír, ale.. no řekněme, že to nešlo zas tak dobře, ale nebyl na tom ani nejhůř. Baletit odmítal, což mi bylo chvilku líto, ale nakonec jsem to nechala být, protože nutit jsem ho nehodlala a no.. ne každého balet zajímal, že.
Já zas projevila zájem o to vyzkoušet si jak nejsnáze přeskákat schodiště, přeskakování sloupků či k využití skoro všeho jako překážkové dráhy a řekněme, že to nedopadlo zrovna dvakrát nejlépe. Sloupek jsem sice docela dobře zvládla přeskočit, ale co se týkalo přeskakování schodiště už to tak dobré nebylo a já skončila rozplácnutá na zemi a s rozbitým kolenem. Chvíli na to už jsme si však půjčili kola, protože jsme se tak mohli zajet podívat i do okolí. Mohli. Jenže to jsem ještě nevěděla, že Sep na kole neumí jezdit, a tak ani nebylo divu, že se chvíli poté co na kolo sedl, vymlátil o betonové schodiště.
Co se týkalo té lodi, neviděla jsem důvod proč bychom nemohli si na nějaké vyjet, ale krom těch rybářských a několika pramiček se toho moc v přístavu nenacházelo a po chvíli dohadování jsme se na jednu z těch rybářských lodí opravdu dostali. No, kamarádit se se svými sousedy má občas své výhody.. Na lodi jsme tady tak nebyli sami (i když to vloupání znělo fakt dobře), ale oba jsme měli přislíbeno, že pokud budeme chtít, můžeme loď chvíli i řídit, a protože jsme na lodi taky nějakou chvíli strávili, dostali jsme i na jíst a co jiného na rybářské lodi čekat než rybu, že. K tomu jsme pak dostali hranolky a citronádu.
Nakonec jsme se však museli vrátit ač by jsme na vodě chtěli ještě nějakou chvíli strávit, jenže se zas připozdívalo, a domu to nebylo zas tak blízko, a tak jsme nakonec jeli autobusem a po dalším dni stráveném venku nebylo divu, že jsme (tedy alespoň já) padli polomrtví do postele.

Tak a bylo to tady. Poslední náš společný den, dalo by se říci, protože další den už Septimus jel domů což mi bylo vážně líto. Město už jsme měli prošlé celé a i když bychom se tam klidně vydali znovu či bychom trávili den jen lelkováním na zahradě, rodiče pro nás měli jiný plán a připravili nám honbu za pokladem. Vše začalo u nás v kuchyni při snídani, kde se na stole společně s jídlem nacházela i obálka s dopisem zda si troufáme na onu výpravu a společně s tím tam byla naše první hádanka. Nebylo moc těžké to uhádnout a dostat se tak k dalšímu místu kde by se měla schovávat další. Díky Septimovi jsme většinu těch hádanek měli vyřešených docela rychle, i když nad některými jsme museli trochu déle přemýšlet. Nakonec jsme díky tomu prošli opět celé město, mezi našimi zastávkami se nacházela třeba knihovna, hrad a dokonce jsme se zastavili i v cukrárně kde už jsme měli objednaný každý obrovský pohár. Naše cesta pak pokračovala přístavem, viktoriánskými uličkami a nakonec jsme skončili v jedné zapadlé uličce nedaleko našeho domu kde se pod hromadou dřeva schovávala truhlice, a protože nás nebavilo čekat, otevřeli jsme jí už tam. V truhlici na nás čekalo několik čokoládek, na Septima tam pak čekala kniha Případ: omamná zásilka od Erla S. Gardnera a na mě tam čekali nové piškoty. A pak úplně na dně na každého čekala naše společná fotka.
A dříve než jsme se nadáli, i dnešní den nám utekl jako voda, a protože se začínalo připozdívat, vydali jsme se opět k nám domů kde na nás čekalo další překvapení v podobně připraveného ohně, buřtů, chleba, sušenek (to hlavně pro mě), dostatečného množství čaje, kakaa a.. marshmallows! Mamča, taťulda i brašule se rozhodli nás při tomhle posledním večeru nechat samotné a samozřejmě nám nezapomněli připomenout, že máme být s tím ohněm opatrní. "Nechci, aby jsi zítra odjel.." promluvila jsem po chvíli kdy jsem si na připravený klacek napíchla první buřt. Konec prázdnin byl až za dlouho a já tušila, že minimálně do poloviny srpna se do Londýna nedostanu.

_________________

Poslední den.
Septimus popravdě neměl pořádně sbaleno. Jeho batoh ležel napůl roztahaný a jeho obsah vyhřezl po půlce místnosti, převážně nevábně odrbaný o trávu a hlínu. Paní Strangeová určitě láteřila pokaždé, když prala věci svého syna, tím spíš že kimono na karate bylo bílé (...aspoň chvíli).
Do balení se mu moc nechtělo. Za těch pár dní zvládl věci roztahat různě po domě a doteď občas nalezl utečeneckou ponožku, nebo si vzpomněl kartáček na zuby zapíchnutý mezi kartáčky Woodsů. Víc než to za to ale nejspíš mohla určitá nechuť odject, která tohle roztahané balení způsobovala. Honba pokladů byla náramná legrace a on si vůbec zvykl tu rejdit se Spencer...
Zvedl se z postele, fotku, na kterou doteď skoro nepřátelsky zíral (snad proto, že to byl důkaz toho, jak se všechno pomalu mění ve vzpomínku), schoval pečlivě do batohu a sezobl poslední piškot z ukořistěného pokladu.
Večerní táborák na zahradě ale čekal a marshmallows i buřty voněly až sem, takže si pospíšil po schodech dolů v posledním čistším polo tričku, které mu zůstalo. O chvilku později už dřepěl vedle Spencer a operoval na napichovacích tentononc s pravými britskými masnými výrobky, což znamenalo, že jejich poživatelnost byla vždycky zpochybnitelná. Nabodané marshmallows jen dokreslovaly dojem, že tohle určitě odnesla nějaká ovce.
"Taky se mi moc nechce," přiznal. Na okamžik se odmlčel. "Kdybys někdy měla cestu do Londýna, můžeš se kdykoli stavit u nás." Septimus ještě nikdy nikoho domů nepozval. Samozřejmě netušil, jestli by svolili i jeho rodiče, ale ti by popravdě spíš měli radost, že to konečně prolomil. Na Sepa to byl vrchol společenskosti.
Loupl po Spencer pohledem přes větev plnou bílých chuchvalců, které se pomalu roztékaly. "Je to jen kousek léta. Uvidíme se hned ve vlaku, ne?" Říkal to tak, jako by chtěl ujistit spíš sám sebe. Zimomřivě si objal kolena a zamžoural do plamenů. Jeho buřt právě chytl plamenem, takže klacíkem netečně zamával, aby ho sfoukl. "A sakra. Máš ráda propečený?"

Septimus nikdy netvrdil, že je kdovíjaký šéfkuchař, takže většinu z toho, co se mu podařilo upéct, museli oba dva pečlivě obhlédnout, jestli to není zuhelnatělé. Marshmallows mu do ohně padaly z klacíku dřív, než je stačil stáhnout dolů, ale těch pár povedených nechal samozřejmě přednostně Spencer.
Nebyl zrovna stavěný na to, aby nahlas pitval, jak moc se mu Cardiff ještě nechce opouštět a že je mu tady dobře, i když Spencer měla slabost pro všechno ty růžové, načančané věci, čehož si Septimus užil dost i doma a obvykle v jejich blízkosti předstíral nevolnost.
Jak večer pokračoval, byla čím dál větší zima a Septimus se i se Spencer stáhli blíž k ohni. Sepovi chlad nevadil, ale odlovil jednu deku a přisunul jí Spencer tak, aby se případně mohla zachumlat. Vůbec se mu nechtělo přemýšlet nad tím, jako ráno nastoupí na vlak a ten odsviští zpátky do Londýna. Do září a nástupu do spěšného bradavického expresu přecejen zbývalo až moc vleklých týdnů. Jinými slovy, moc do řeči mu nebylo.
Neobratně stáhl poslední marshmallow (povedený!) a špičkou nožíku se jal oškrábávat začernalý povrch dřeva do malých spirálek a zatím těžko rozpoznatelných čar. Bílé dřevo pod ohořelou vrstvou prokouklo v podobě několika vyřezaných notiček a houslového klíče v postavení, které by každý hudebník označil za blbost. Podal kousek dřeva Spencer bez vysvětlení, ale i potmě bylo poznat, že se tváří poněkud rozpačitě.
"Nejsou to sice runy, ale..." Pokrčil nejistě rameny a pousmál se.

Ráno bylo podle kruhů pod očima poznat, že toho moc nenaspal. Zmátoženě jako zombie se narovnal na posteli a krátce se zamyslel. Nasadil zmučený výraz "né, pondělí né!" a spěšně se pokusil zabral koupelnu na nepoctivé dvě minuty. Jeho zuby se o sebe víceméně staraly samy, ale naštěstí se ukázalo, že vlak odjíždí o půl hodiny později, než si myslel, takže další ranní panika a vyšilování se nekonalo. Dokonce stihli snídani, vafle s javorovým sirupem, přičemž kuchyně nelehla popelem. Na Sepovi totiž toho rána bylo především to, aby si vzpomněl, co všechno ještě nezabalil, a rozloučil se se Spencinou rodinou buď rovnou tady, nebo na nástupišti.
Když došlo na loučení se samotnou Spencer, vzpomněl si na včerejší památku i na fotku, kterou dík své vytrvalosti ukořistila, a maličko se zašklebil.
"Ani se nenadějeme a bude to ten bradavický," mávl směrem k vlaku a naklonil se z okna. "Máš bílý kapesníček? Já totiž ne. Nezapomeň tu to své kotě. Budeš ho potřebovat, vycvičíme ho do podzemí do Prasinek jako vodící a pátrací kočku!" Vlak už se rozjížděl a Septimus výjimečně zuřivě mával.

_________________