Donna se ani nepohnula, když Darrel zvýšil hlas, pouze silněji stiskla čelisti k sobě. Měl právo mít vztek. Donna jenom doufala, že ho nebude mít moc dlouho, protože tohle byly poslední týdny jejího života v Bradavicích vůbec, a ráda by je prožila napůl s Darrelem. Když už nic jiného, aspoň se s ním nechtěla rozejít ve zlém, což moc nesouviselo s původním plánem odjet a napsat mu o tom zpětně. Ale to bylo dřív, před tímhle vším, než se to celé zamotalo, než Darrel zamotal Donně hlavu tak, že doteď nevěděla, co si s tím počít. Po jeho otázce trpělivě vyčkávala, i když jí její omezený limit trpělivosti rychle docházel, když se na ni Darrel stále odmítal otočit. Nesnášela, když s ní někdo mluvil a nedíval se na ni, o to víc v podobných situacích. "Ne, to nechce," přitakala ohledně táty, ale ne kousavě, protože se sama obávala, jestli bude Darrel o prázdninách v pořádku a jestli jeho otci zase nepřeskočí něco v hlavě. Jaren Gall nebyl normální, byl zlý, a co na tom bylo ze všeho nejhorší - nebral ohled ani na svého vlastního syna, svou vlastní krev. Ale teď tu nebyla od toho, aby s Darrelem řešila, jestli bude nebo nebude doma v pořádku a jak strašný jeho otec je, proto už pak jenom tiše hlesla: "Ty to nechápeš..." a odolala sílícímu nutkání vstát a Darrela k sobě otočit násilím. Vadilo jí vidět, jak je z toho zničený, a nemoct s tím cokoli udělat, protože ona byla tím ničivým důvodem, což u Donny bylo co říct, ale Darrelovi se zkrátka díky jeho neustavačné energii a milosti - protože podle Donny byl rozhodně milý, dokonce občas i roztomilý, ale nejenže by mu to nikdy nebyla schopná říct, snad ani to slovo by z úst nevypustila - podařilo prolomit její bariéry. Záleželo jí na něm a nechtěla, aby se takhle trápil. Možná mu to neměla říkat. Prostě měla beze slova odjet. Pak by ji aspoň nenáviděl a po chvíli na ni zapomněl a oba by měli klid. Tedy Donna pochybovala, že by nějaký čas měla klid, ale mnohem víc ji děsila představa, že se jí Darrel nevzdá. Měl je od sebe dělit širý oceán a i když se Donna nikdy nepodceňovala ani se nebrala za méněcennou, věděla, že Darrel by si zasloužil lepší děvče. Hodnější. Možná víc holčičí.
Když se k ní konečně otočil, Donna se do něj vpila pohledem, ale díky obsahu jeho slov ne vražedně jako obvykle, nýbrž až nezvykle měkkce. Pak nakrčila obočí a zavrěla hlavou než stočila pohled ke špičkám svých bot. "Kvůli nikomu," hlesla, čímž zodpověděla i Darrelovu nevyřčenou otázku a na okamžik se jí sevřelo hrdlo. Když se pro tuto možnost rozhodovala v prosinci, bylo to rozhodnutí sice těžké, ale mnohem jednodušší než ta přehodnocování, která musela činit v posledních týdnech. Stále tu bylo lákadlo toho, co by se mohlo stát, kdyby přeci jenom zůstala, rodiče ji přece ochrání, může žít svůj život nedotknuta. Ale Donna by nedokázala takhle žít věčně, vlastně by to nedokázala ani čtvrt roku. Ale co pak? Až by toho měla dost a vyrazila na barikády? Její rodiče mohli přijít o všechno. Nebo by ji museli vydědit, což by táta nikdy neudělal, jakkoli by to po něm ona sama chtěla. A svou rodinu s sebou stáhnout prostě nemohla, oni byli jediní, na kterých opravdu záleželo. Jakkoli to bylo vůči Darrelovi nehezké, rodina byla rodina, a narozdíl od něj tu pro ni byla celý život.
Což ale neznamenalo, že by jí po kůži nepřeběhl lehký elektrický paprsek, když se i ni Darrel opřel, a byla ráda, že chytil její ruku dřív, než ji stihla stáhnout z jeho dosahu. Chvilku byli zticha a Donna jenom tiše dýchala, protože jí přišlo, jako by se jí motala hlava, a než si v tom zvládla zabránit, zlehka si opřela hlavu o tu Darrelovu na jejím rameni. V dalším okamžiku se jí sevřely útroby a Darrelova slova způsobila, že se jí hlava zamotala ještě víc a do žaludku jako by ji někdo udeřil pěstí, tak palčivě ta krátká úzkost působila. Do očí se mu zadívala jenom na okamžik, než z něj pohled spustila a odvrátila od něj tvář, dokoce se pokusila pustit jeho ruku a vymanit se z jeho sevření. "Prosím, nedělej to ještě těžší," hlesla tiše a pevně semkla čelisti, zatímco k jejímu vzteku stáhnutí v břiše nepolevovalo. Cítila se neskutečně nesvá a zranitelná, a to nesnášela. Děsilo ji to. Přišla si víc odhalená, než když byla nahá. Teď to byla ona, kdo se nechtěl Darrelovi podívat zpříma do obličeje, ne dokud nebude plně připravena a nebude mít zase na všechno odpověď, dokud si nebude jistá, že jakýkoli výraz v Darrelově obličeji nebo jeho jakékoli slovo ji nerozhodí.

_________________

Věděl, že se Donnu snaží trochu zmanipulovat skrz slova o její rodině, ale pokud tu nechtěla zůstat kvůli němu, tak kvůli komu? Věděl, že Donna svou rodinu milovala, proto nemohl uvěřit tomu, že by byla schopná Alasku, Hope, Robyn a své rodiče ze dne na den opustit. Když se poprvé dozvěděl, že Alaska pomýšlí na profesorské místo v Bradavicích, bolestivě zaúpěl, proč zrovna druhá ze sester tíhne k učitelství. V tu chvíli neměl ani tušení, že Donna má v plánu zmizet mu ze života a už se nevrátit. Univerzita v Americe... v duchu si pohrdavě odfrkl. Británie měla tolik prestižních univerzit a ona si musela vybrat tu na druhém konci světa? To to snad udělala naschvál? Nedokázal se nad tím povznést, i když se snažil. Věděl, že i když se teď docela uklidnil, nemáchal rukama a nezvyšoval hlas, kdykoli, kdy na tuhle skutečnost pomyslí, bude mít chuť něco vzteky roztřískat.
Možná, kdyby Donna projevila trochu více empatie a neodpovídala mu jedním slovem, výrazem naprosté neúčasti a zároveň drobného vzdoru, jako kdyby to on sem přišel a chtěl odcestovat na univerzitu na Marsu, dokázal by s hlavou položenou na jejím rameni setrvat o něco déle. Takhle mu však při posledních dívčiných slovech uklouzlo povýšené výsměšné uchechtnutí. Prudce se zvedl.
"Nedělej to ještě těžší?" nevěřil svým očím, když vztekle přešel k zábradlí, kterého se opět silně chytl, jako kdyby měl pocit, že pokud to neudělá, prudce se na Donnu otočí a už se neudrží. Měl chuť křičet, takovou chuť s ní zatřást, aby se probrala a uvědomila si vůbec, co tu povídá. "Nevím, kdo to tu dělá těžší," zavrčel nepříjemně, když k ní stál opět zády a díval se na hřiště, které už dočista pokryla tma. Nevěřícně zakroutil hlavou, nenapadalo ho, co víc k tomu říct. A tak namísto toho zašmátral v kapse kraťasů a vytáhl si krabičku cigaret. O pár vteřin déle už nepřítomně vydechoval dým a Donnu za sebou naprosto ignoroval.

_________________

Donna sebou jako vždycky necukla při Darrelově prudkém pohybu, ale zase se jeho směrem zamračila, i když tentokrát to bylo spíš ublížené a on to beztak nemohl vidět. Netušil, čím si procházela, a Donna nebyla typ, který by mu to teď měl v plánu předhazovat a citově ho vydírat, nebo se dokonce snažit docílit toho, aby se vinen cítil on. Kdepak. Donna celkově s emocemi kromě sarkasmu zacházela obezřetně, a teď tomu nebylo jinak.
Pozorovala, jak Darrel vytáhl cigateru a zapálil si. Normálně by si možná dala s ním, i když rozhodně nebyla takový kuřák jako Nebelvír, nicméně teď by si mnohem radši dala sklenku něčeho ostřejšího, což k dispozici neměla, takže jí nezbývalo, než se zuby nehty držet. Napůl doufala, že ji Darrel nechá o samotě, že oddusá někam pryč a ona se tím zase nebude muset bezprostředně zabývat. Bylo mnohem jednodušší, když nemusela brát ohledy na jiné, ale Darrel jí to dnes stále nehodlal ulehčit. Donna chápala, co se v něm právě odehrává, nebo si to aspoň snažila představit, i když jeho dramatičnost neměla pochopit snad nikdy. "Nevycouvám z toho," řekla do napjatého ticha odhodlaně a rozvážně, jako by na každou slabiku musela vynaložit velké úsilí. A pak ucítila něco, co Donna Osbornová pociťovala velmi vzácně a vždy to dokázala úspěšně zahnat už od svých sedmi let. Pozorovala Darrela nesmlouvavá záda a hlava ji skoro bolela z toho, jak se jí tam míhala jedna myšlenka za sebou, a žádná z nich nedávala ten správný smysl. To už si vážně přála, aby Darrel odešel, protože ji bolel stažený žaludek a musela pevně stisknout sedačku pod sebou až jí zbělaly klouby prstů. Trochu se v sedě neslyšně předklonila a upřeně si prohlížela podlahu tribuny pod sebou, snažíc se dostatečně zkoncentrovat, aby se sebrala, ale se zamračením zjistila, že musí popotáhnout a že jí palčivě štípají oči. Donna se ve svých sedmi letech zařekla, že nikdy nebude brečet, a doteď to dodržela. Neměla k tomu důvod, všechno se dalo vyřešit, nebo smést ze stolu. Jenomže na Darrelovi jí záleželo, mnohem víc, než si připouštěla. Na krátký okamžik jí hlavou problesklo, že už chápe Lorelei Andersenovou, z kteréhož zjištění se jí málem zvedl žaludek, což se profesorky lektvarů ani omylem netýkalo. Donna cítila, že ztrácí kontrolu, stejně jako cítila úzkost a s ní náhle spojený závan strachu, na který nebyla zvyklá a dokázalo ji to rozhodit jako nic. "Už je to dohodnuté, Darrele, není důvod se kvůli tomu vztekat. Kdybys dovolil, potřebuju se jít učit," prohlásila v poslední naději na záchranu, protože když už měla brečet, což se zdálo být nevyhnutelné, rozhodně nepotřebovala tu potupu završit tím, že ji v tom stavu uvidí Darrel. Mnohem radši by byla, kdyby ji nenáviděl, než kdyby ji začal litovat nebo utěšovat. Bohužel se jí na konci druhé věty hlas trochu zatřásl a Donna k sobě bolestivě stiskla zuby, rychle zamrkala, což ničemu nepomohlo, a snažila se schovat se za vlasy, u kterých si poprvé za pár let přála, aby byly delší. "Kde je ta zatracená učebnice?" zeptala se ostře, než jí projela panika, protože hlas se jí zcela jasně zlomil, a tak honem od Darrela odvrátila hlavu, skousla si ret a stiskla ruku v pěst, až si zaryla své krátké nehty do dlaně; ani to však nepomáhalo. Její jedinou nadějí bylo, že Darrelovi zbylo dost energie na to, aby vybouchl a naskočil na koště.

_________________

Tohle prostě nemohla myslet vážně. Zatímco převaloval dým na jazyku a sledoval zapálenou cigaretu v husté tmě, která na famfrpálové hřiště dopadla, s naprostým neuvěřením klidně kroutil hlavou. Moc dobře věděl, že z toho Donna nevycouvá. To pochopil už dávno a ta skutečnost ho užírala neuvěřitelným způsobem. Možná, dozvědět se to před pár měsíci, mávl by nad tím nedůležitě rukou a pobaveně se ušklíbl, avšak teď měl pocit, že se mu všechno hroutí pod rukama a on nemůže udělat zhola nic. Měli na léto tolik plánů, bavili se o tom tolikrát a ona mu pokaždé chladnokrevně lhala do očí. Mračil se nad myšlenkou, že se půl roku choval jako totální idiot. A vzápětí si bolestivě připomenul, že by se tak klidně choval dál... nemohla se prostě sebrat a zmizet z Británie, nevěřil tomu, že rodiče budou v tomhle ztřeštěném a ulítlém plánu svou dceru podporovat. Pokud se Donně začínalo chtít brečet, Darrel měl tenhle pocit už dávno a byl to pouze vztek, co mu tvořil pomyslnou clonu před očima a zabraňoval mu se tomu pocitu naplno oddat. Už dávno si zvykl, že on, suverén a egoista, v tomto vztahu kolikrát zaujímá to slabší místo. Donna byla zkrátka člověk, na kterého nenarazíte každý den. Svým způsobem ledová a odtažitá, ale Darrel si tohle o ní už dávno nemyslel. Nevěřícně vydechl další várku cigaretového dýmu. "Prosím tě, radši už nemluv," odsekl nezvykle povýšeně a vážně, až se sám nad sebou musel poušklíbnout, protože v celé té situaci byla tahle slova v právu. Očividně se ho snažila zbavit, ale tohle drahé Osbornové nehodlal dopřát. Co však Nebelvíra v tom tichu zarazilo, byl Donnin hlas, z něhož už nesršela taková sebejistota a vzdor. Zamračeně s našponovanými uši trochu pootočil hlavu, aby se snad přesvědčil, že opravdu slyšel správně, ale znovu se rozhostilo ticho, a tak přiblížil cigaretu ke svým rtům a zadíval se k hradu, kde ze zdí zahalených tmou svítila oblouková okna.
Jakmile se však Donna rozohnila nad učebnicí, Darrel naprosto zpozorněl. Ona brečí? S překvapeným výrazem se k ní otočil a zadíval se na ní způsobem, kterým pozoroval drahý exponát v mudlovském muzeu. Nabízela by se otázka, co je? Potí se ti oči? Ale věděl, že za tohle by ho Donna pravděpodobně shodila dolů z tribun, takže si tu nemístnou poznámku odpustil a pouze si dívku před sebou zvědavě prohlédl. "Nech toho," pronesl nakonec po chvíli trochu nervózně, protože v životě neměl tušení, jak se chovat v přítomnosti ženy, která brečí.
"Opovaž se brečet," zamračil se, z místa se nepohnul. "Něco vymyslíme," dodal ještě urychleně ne zrovna přesvědčivým hlasem, ostatně ani on sám nevěděl, zda Donna touží něco vymýšlet, nebo zda se s ním chce rovnou rozejít. Na chvíli zamyšleně sklonil hlavu, než se sehnul pro koště, i fotbalový míč a při té příležitosti Donně podal zpět učebnici lektvarů. Bylo dost zvláštní, že už nic dalšího neřekl, Darrel měl pokaždé co říct, ať už se vztekal, usmíval nebo ho sestřelil potlouk, teď však s upřeným pohledem Donně podal učebnici, krátce se přesvědčil, že se jí opravdu lesknou oči a zbaběle odešel.

---

Dobrý den, pane Osborne, je Donna doma?

Donna se na nabídku stanování zrovna dvakrát netvářila. Pravda, ač Darrelovi ta představa připadala naprosto fantastická, pro Donnu by tenhle výlet znamenal vyzdvihnout svou trpělivost do vyšších levelů a obrnit se o proti všemu, co Darrel bude schopen vymyslet. Nehledě na to, že by musela stavět stan pravděpodobně sama, rovněž by musela vařit a potravu shánět, protože Darrelovo rybářské umění nestálo zrovna za moc. Ale Darrel v tom zkrátka viděl skvělou příležitost strávit další čas spolu, něco prožít, ale rozhodl se to přesunout radši na srpen, nehodlal Donnu děsit hned první den prázdnin. I když, když se to tak vezme...
Na to, že mohl po dlouhé době vyspávat do oběda, vstal opravdu neskutečno brzo. Už v sedm ráno posnídal se svými rodiči u proskleného stolu v jídelně a přesně deset minut potom, co rodiče opustili dům, popadl menší batoh a vyrazil ven. Přemisťovat se neuměl, ale naštěstí měl koště, takže na něho nadšeně naskočil a rozletěl se směrem sídlo Osbornových.
Že se málem vysekal na přední zahradě domu a omylem přidupl Donnině matce pár květin v uvítacím záhonku, vyřešil naaranžováním poničených kytek docela rychle, pak už se zhluboka nadechl a vyhopsal těch pár schodů ke dveřím. Bezděčně sklouzl k hodinkám na své ruce, nebyl tu moc brzo? Osm hodin není brzo, oponoval si v duchu. A i tak zívl a zašimral ho hlad v žaludku i přesto, že snídal. Na sobě měl džínovou košili, kterou měl rozepnutou a pod ní měl čisté, bílé tričko, pak měl na sobě béžové plátěné kalhoty. Že si na svém vzhledu moc nedal záležel, dosvědčovaly jeho rozcuchané divoce trčící vlasy. Nadšeně zaklepal. A když se nikdo neozýval, zaklepal znovu a znovu.

_________________

Pokud bylo v domě chvíli absolutní ticho, které nedávalo tušit, že by tam někdo vůbec byl, po té chvilce už se ozvalo hlasité dupání rychlých kroků, neurčité zvolání ženského hlasu, a pak už se před Darrelem dveře otevřely dokořán a překvapeným pohledem si jej měřila nejmladší se sester Osbornových, Hope. "Ty nejsi Rose," zhodnotila Hope a nevesele se na Darrela ušklíbla, než natáhla krk, aby se porozhlédla za jeho zády, kde však svou kamarádku taktéž nenašla, a tak pokrčila rameny a vrátila zrak ke svému staršímu spolužákovi. "Tak chceš jít dovnitř nebo co? Donna ještě spí," prohlásila a uráčila se mu ukročit ze dveří, aby kolem ní mohl projít dovnitř.
"Kdo to byl, zlatíčko?" zatrylkovala zevnitř paní Osbornová a Hope vzuprně protočila očima, což mohla, protože matka byla až v jídelně.
"Donna má návštěvu," prohlásila nevzrušeně a cukla k Darrelovi bradou, aby si támhle do rohu odložil to koště a batoh, než beze slova zamířila za rodiči, kteří právě snídali. Jako v každém nadprůměrně čistokrevném sídle, i Osbornovi měli jídelnu nadprůměrných rozměrů. Vymalováno tam bylo na bílo, a všechen nábytek byl sladěn do světlého dřeva, nejpravděpodobněji smrku nebo jedle. U podlouhlého, rozložitého stolu seděli pan a paní Osbornovi, oba upraveni jak se na jejich rod patřilo, a kolem poskakovalo pár domácích skřítků. Hope se zastavila v průchodu, když k nim její rodiče zvedli zrak, než k Darrelovi mávla rukou v rádoby vychovaném gestu, které pochopitelně značně odbyla, se slovy: "Mami, tati, tohle je Darrel Gall. Darrele, tohle jsou mamka a taťka Osbornovi," pročež tam milého Darrela ponechala a sedla si na své místo u stolu, kde se dala do dalšího pořádání své snídaně. Alasku u stolu taky vidět nebylo.
"Ah, ten Donnin kamarád?" zeptal se pan Osborn a úsměv mu na rtech setrval zhruba další dvě vteřiny, než Hope nevybíravě poznamenala: "Donnin kluk." Roderic Osborn si Darrela přeměřil od hlavy až k patě, zatímco Bernarda na něj zůstala na okamžik prostě zírat, i když za ta leta se naučila nezírat, takže to i tak působilo podivně upjatě a vychovaně.
"Nepamatuji si, že by Gallovi měli potomka v Donnině ročníku," poznamenal pan Osborn rádoby konverzačním hlasem, než ho zarazila paní Osbornová. "Co vás k nám přivádí tak brzy, Darrele? Obávám se, že Donna ještě tvrdě spí, včera s Alaskou neodbytně pracovaly na jednom z těch jejich pekelných strojů," usmála se na Darrela snaživě, zatímco Hope opět tajně protočila očima. "Musíte být jistě hladový - sedněte si na chvilku k nám," dodala Bernarda a její úsměv už byl skoro upřímný, než pokynula jednomu ze skřítků, který okamžitě popadl talíř a šel udělat Darrelovi místečko u stolu, než mu svýma typicky vykulenýma očima věnoval něco jako povzbudivý úsměv. Ať už Bernarda Osbornová chtěla ze svého rodu mít rod co nejvíc aristokratický, bylo vidět, že o své skřítky se starají a zacházejí s nimi slušně.

_________________

Zvesela se usmál, když mu dveře znenadání otevřela Donnina mladší sestra. Samozřejmě se od ní nedočkal žádného vřelého přivítání, proto ani on nepozdravil a hned na ní nechápavě valil oči. "Cože? Proč u Merlina Rose?" myslel si naivně, že celá rodina Osbornových čeká pouze na jeho příchod. Ve skutečnosti o jeho příchodu nikdo nevěděl a brzo bude mít Darrel pocit, že ani o jeho existenci nikdo nic nevěděl, nehledě na to, že byla v očekávání další návštěva. Zavrtěl nechápavě hlavou a vešel dovnitř. Batoh s koštětem odložil do rohu, ke kterému Hope kývla a když se začala spolužačka z ročníku vzdalovat, Darrel na ní vyděšeně vytřeštil oči. "Hej!" sykl tiše, "vrať se! Kam jdeš? Ses zbláznila. Já přišel navštívit Donnu, ne vaše rodiče," zašeptal potichu s přicházející panikou, že by měl Hope následovat, přitom pokud Donna stále spala, ložnici měla určitě v odlišné části domu. Se setkáním s Donniny rodiči rozhodně nepočítal, i když si o to vysloveně říkal, když už tak brzo ráno klepal na dveře domu. Byl přesvědčen, že Donna po někom svou povahu mít musí, proto o setkání s panem Osbornem a paní Osbornovou ani trochu nestál.
V jednu chvíli se nemínil hnout z místa, když se však Hope neotočila a naopak zmizela v jídelně, Darrelovi nezbývalo, než dlouze vydechnout a po krátké snaze urovnat své rozcuchané vlasy Hope následovat. Zastavil se hned vedle ní na samotném prahu místnosti a zvědavě nakoukl směrem ke stolu, kde pan a paní Osbornová snídali. Kam jdeš?!! zařval hned na to v duchu na Hope, když ho představila a vydala se ke stolu, zatímco on zůstal stát ve dveřích a oněměle ke stolu zírat. "Dobrý den... máte hezkou jídelnu," pozdravil a složil kompliment, za nějž si dalších pár vteřin v duchu nadával. Už se nadechoval, aby se omluvil, že vážně nechtěl rušit a někde počká, když v tom se do celé situace vložil Donnin otec a Darrel na něho zvědavě pohlédl. Kamarád? Načepýřil se v duchu dotčeně, ovšem Hope věci ihned uvedla na pravou míru a po Rodericově pohledu si uvědomil, že by byl možná radši, kdyby to neudělala. "No, já jsem vlastně v páťáku..." ignoroval ten konverzační tón, "jako do šesťáku půjdu... v září, teda, jestli jsem složil ty zkoušky a tak, víte," mávl rukou a střelil pohledem k Hope. Nebylo snazší říct, že chodí do ročníku s Hope? A nebylo by snazší chodit s Hope?
"Donna mě sem přivádí," odpověděl rádoby vážně, než se nad tím pobaveně zašklebil, "teda to už víte, vlastně, jo, takže, to... no, já se doma nudil. On tam nikdo není... nemohl bych jí skočit vzbudit?" pozvedl obočí a ukázal směrem, kterým hádal Donny pokoj, ale ještě dříve, než stačil pohlédnout do tváře pana Osborna, který mu nebyl zrovna dvakrát sympatický, urychleně dodal, "ne, tak... ne, ona by pak byla nevrlá. Znáte ji tak po ránu. Tak, já si k vám teda sednu," souhlasil nakonec a vydal se k místu, které pro něho paní Osbornová nechala připravit, přičemž dokonce poděkoval a dal si na svůj talíř jednu malou palačinku, aby se neřeklo a neurazil, ale zároveň, aby nevypadal jako nenažranec, i když v Bradavicích takových palačinek snědl třeba deset. A pomalu začal v duchu doufat, že se tu každou chvíli objeví Donna a vysvobodí ho odtud. A rovněž doufal a v duchu vyhrožoval Hope, aby tu vydržela co nejdéle a on tu s jejími rodiči nezůstal úplně o samotě.

_________________

"Má přijít na návštěvu, duh. Ona se aspoň slušně ohlásila předem," odpálila Darrela Hope, než volně pokračovala dovnitř do domu. Samozřejmě ho vůbec nesoudila. Ona přece lidi nikdy nesoudila. Ji taky neměl kdo soudit za to, že na jaře hodila po Ezrovi podprsenku a tak podobně.
Zatímco paní Osbornovou zcela evidentně potěšila Darrelova pochvala jejich jídelny, na jejíž výzdobě si dala nesmírně záležet, stejně jako na celém interiéru a exteriéru jejich sídla, s panem Osbornem to ani nehlo. Za normálních okolností to byl vřelý muž, který rozdával úsměvy na všechny strany, ale pokud šlo o návštěvy, především ty mužské, jeho holčiček... inu, byl jako každý dobrý táta. Možná trochu moc ochranářský, ale dělal to jenom pro dobro svých dcerušek. "Pátý ročník, a neví, jestli udělal zkoušky..." zopakoval po Darrelovi stále konverzačním tónem, jako by obsah těch slov vůbec nerozhodl Darrelův ortel, ale právě proto se slova opět chopila jeho choť. Pro jistotu.
"Vaši rodiče jsou nesmírně vytížení lidé," přikývla chápavě Bernarda, a v jejím tónu ani tváři nebylo absolutně možné rozeznat, co si o Gallových myslí ve skutečnosti. Protože tady v té místnosti přeci všichni souhlasili s Ministerstvem a jeho praktikami, jako správný čistokrevný rod, kterému záleželo na budoucí existenci. "Obávám se, že pokud tu s námi neplánujete posedávat do poledne, tak jako tak ji budeme muset vzbudit. Hope, byla bys tak laskavá?" usmála se na Darrela následně a obočí jí varovně cuklo, když Hope dramaticky upustila vařečku a uchovávala si na tváři výraz, jestli to Bernarda myslí vážně. "Nemůžu za to, že Donna neni ranní ptáče, mami. A rozhodně to nechci schytat kvůli tomu, že se tady Darrel rozhodl, že naruší její posvátnej spánek nebo tak něco," prohlásila nesmlouvavě, a kdyby se paní Osbornová tak dobře nedržela, člověk by snad přísahal, že jí pulsuje žilka na levém spánku. "Nebuď nezdvořilá, Hope, máme tu hosta," napomenula ji něžně matka a opět se pousmála na Darrela, jako by nechtěla své nejmladší dcerce zakroutit krkem. "Možná byste pak přeci jenom mohl zkusit štěstí? Ale nejdřív s námi posnídejte. Povězte - byly letos NKÚ náročné? Měly by být náročné, ale je známým faktem, že někteří lektoři to z výchovných způsobů přehánějí. Kdo vám letos zadával otázky?" začala s výslechem.
"Pak se za Donnou sám stavím. Nebudeme jí přeci hned po ránu způsobovat šok z toho, že by ji její chlapec viděl nesprávně oděnou," vložil se do hovoru odměřeně pan Osborn, který doufal, že Darrel z Donny viděl obnažené maximálně koleno. Kdyby tak věděl... a pravděpodobně bylo jenom dobře, že nevěděl.

Osbornovi nedali Darrelovi propustku okamžitě, nicméně Roderic musel po chvíli do práce, a tak se opravdu, přesně jak řekl, vydal za Donnou, s tím, že Darrel jej mohl následovat, ale pěkně v závěsu a musel počkat, než bude do Donnina pokoje vpuštěn. To, že má na Donnu být hodný a zacházet s ní jako v rukavičkách nemusel ani říkat - Darrelovi musel stačit jeho velmi výřečný pohled, který sliboval krutý trest v případě opaku.
Když se za panem Osbornem po zaklepání tiše zavřely dveře do Donnina pokoje, Darrel zevnitř mohl slyšet tlumené: "Donničko, slunce už je dávno na obzoru, vstávej, holubičko," o čemž Darrel hned v tom okamžiku musel vědět, že pokud se Donna dozví, že to slyšel, čeká ho rychlá smrt; následováno mručením a šustěním peřin, jak se Donna snažila skrýt před náhlým jasem z odtažených oken a celkově před novým dnem. "Tatiiiiii!!" vztekala se rozespale, ale Darrelovi mohlo přijít zvláštní, že vlastně ani moc vehementně neodporuje, v porovnání s tím, když ji kdykoli vzbudil on. Láskyplný vztah byl v případě pana Osborna a jeho dcery oboustranný. "Máš tady návštěvu, holubičko. Je tu nějaký chlapec od Gallů, o kterém Hope tvrdí, že je tvůj kluk," řekl mírně pan Osborn a následovala chvilka ticha, než Donna opět zaúpěla. "Si ze mě dělá srandu. Kolik je hodin?!" vybafla Donna, načež opět zaúpěla, jakmile jí otec ukázal drahé hodinky. Nadále mezi nimi proběhl tlumený, nesrozumitelný hovor, než Donna prohlásila: "To je v pohodě, tati, já si to vyřídím, běž už do práce, než přijdeš pozdě."
Pak už se dveře otevřely a první z nich vyšel pan Osborn, ke kterému se Donna, v pánském tričku a šortkách a s neupravenými vlnitými vlasy, natáhla na špičky, aby ho líbla na tvář a povzbudivě se na něj pousmála, než Roderic hodil poslední pohled po Darrelovi a vydal se chodbou k východu z domu. To už se Donna obrátila k Darrelovi, jehož propálila pohledem. "Vážně, Darrele?" prohlásila, než protočila očima a vydala se zpátky do svého pokoje, kde sebou plácla do peřin. Dveře nechala pro Darrela otevřené. Po chvíli, protože si uvědomila, jak zase zní, a i přes to, že ji dokázalo vytočit, když ji někdo budil proti její vůli, ještě o prázdninách, a to v jejich první den (!!), se nadechla a zpoza polštáře prohlásila: "Ahoj."

_________________

Darrel se na Hope zašklebil, ale víc už neměl šanci říct, protože se ocitl v bezprostřední pozornosti rodičů děvčat Osbornových a Darrel chvílemi dokonce začínal litovat, že se sem přihnal takhle brzo. Ale Donna měla na konci srpna nastoupit na loď a navěky věků zmizet, bylo pochopitelné, že nehodlal promarnit ani vteřinu. Chvíli si u stolu s panem a paní Osbornovou kladl otázku, zda už to o té Americe ví, s Donnou se o tom už nebavili a přesunuli to téma ke všem ostatním tabu, protože při jakékoli zmínce o Americe se Donna dokázala naštvat a Darrel urazit, takže to radši nevytahoval a rozhodl se výjimečně mlčet.
"Docela jsou," souhlasil s paní Osbornovou ohledně svých rodičů a zlehka se usmál, než si začal trhat palačinku, kterou pomalu snídal. Současně s tím stíhal pozorovat výměnu názorů mezi Hope a Bernardou a i když se Donnina matka očividně snažila působit mile a laskavě, Darrelovi neunikl ten zvláštní podtón, s nímž ke své dceři mluvila. Ostražitě mrkl směrem k panu Osbornovi, ten se však tvářil pořád tak nevraživě a vážně, přitom měl Darrel pocit, že mu Donna říkala, že taťku má docela v pohodě. To tak, pomyslel si Darrel vyděšeně, když si uvědomil, že oba rodiče na něho nepůsobí ani trochu sympatickým dojmem. Začal přemýšlet, zda dobrovolně nevlezl do jámy lvové. Inu, nebylo Darrelovi co vyčítat, od paní Olssonové byl zvyklý na jiné standarty. Přiblbý úsměv, který se mu vzápětí objevil na tváři, patřil právě té starší zrzovlásce, která se o něho starala jako o vlastního. "Já jsem se na ně docela dost učil, ale i tak tam bylo pár věcí fakt těžkých," pokyvoval směrem k paní Osbornové s viditelným respektem, když k němu přesunula pozornost tak nečekaně, že Darrel sebou nepatrně trhl, "obranu paní Baneová, u lektvarů Redmond - lektvary byly asi nejtěžší, přeměňování paní Dawsonová a kouzelné formule pan Aubrey," odpověděl, ač těžce pochyboval o tom, že by Bernarda učitele znala. Možné pouze ty čistokrevné. Málem se zakuckal posledním zbytkem palačinky, když se zničeho nic ozval pan Osborn. Darrela začínalo silně znepokojovat, že tu celá rodina očividně začíná žít v mylném domnění, rád by uvedl věci na pravou míru, ale v přítomnosti obou rodičů k tomu nenašel odvahu.
Dočasně se rozloučil s paní Osbornovou a vydal se plouživě za panem Osbornem, aby s ním náhodou nesrovnal krok nebo ho dokonce nepředběhl. Darrel se laskavě pousmál, když pan Osborn mizel za prahem místnosti, ačkoli sotva se za ním dveře zaklaply, Darrelova tvář se protáhla v otrávený výraz a znuděně se opřel zády o zeď v chodbě. Skoro si připadal jako v Bradavicích, když takhle čekal, až ho Baneová vpustí dovnitř. Opřel si hlavu o zeď za sebou a uvažoval, zda tam na chodbě neumře nudou, než ho někdo vpustí dovnitř, ovšem v tom se z místnosti ozvala první Rodericova slova a Darrelovi hlavou problesklo něco velmi blízkého k tvle, co to- wtf?!! Měl pocit, že se snad přeslechl, takže hned vzápětí rychle přiskočil ke dveřím a nalepil na ně své ucho. "Prej holubičko," vyprskl smíchy, aniž by si dělal starosti, že by ho za dveřmi mohl někdo slyšet. Ve tvářích nabral červenou barvu od potlačování dalšího smíchu, při kterém by mu v očích zaručeně vytryskly slzy. Jakmile se ke dveřím začaly přibližovat kroky, Darrel se rychle vrátil na své místo, opřel se zase o zeď a zvědavě nakoukl ke dveřím, z kterých se vynořil pan Osborn.
"Na shledanou pane Osborne!" zvolal ještě za ním, když odcházel a nebyl rozhodně tak daleko, aby na něho musel Darrel tak řvát, ale lepší zařvat, než aby to přeslechl. "A mně pusu nedáš?" otočil se k Donně s povytaženým obočím a uličnickým výrazem, který vyprchal ihned, co ho dívka spražila svým klasickým pohledem. Nechápavě se na ní zadíval a když zmizela v pokoji, rozhodil rukama a vydal se za ní. Pár vteřin mu zabralo, než si prohlédl celý Donny pokoj, protože tu byl poprvé v životě, a tak mezitím mohla Donna zase zmizet pod peřinou ve své posteli. Zatvářil se překvapeně, když se otočil přes rameno a Donna už zase pomalu usínala, navzdory tomu nuceně zamumlanému ahoj. Pobaveně se uchechtl, skopl boty a bez dovolení se k ní do postele nasáčkoval. "Hele, holubičko, měla si mě varovat, že máš tak děsivý rodiče. To bych sem fakt sám nevkročil!" I když paradoxně Darrel měl o svých rodičích co říkat, což si očividně uvědomoval, "na oplátku tě k nám vezmu na večeři, souhlasíš?" zakřenil se pobaveně, i když stále nebyl stoprocentně přesvědčen o tom, že by to své drahé Donně udělal. Gallovi byli vážně jiný kalibr. Ať už Donna reagovala, nebo se snažila Darrela maximálně ignorovat, přivlastnil si pro sebe celou její peřinu a Donnu chvílemi začal tahat za vlasy, aby nespala a začala si s ním konečně povídat.

_________________

Paní Osbornová už jenom uvážlivě pokývla, když jí Darrel sdělil, kdo jim letos dělal NKÚ - profesory měla nastudované všechny průběžně, protože jí velmi záleželo na tom, kdo vedl výuku jejích dcer, když už jí nedovolily poslat je do Krásnohůlek, kde by jistě měly výchovu zacílenou na dámské chování a vytříbené způsoby. Tímhle stylem se naopak obávala, aby teď dvojčata nepřišla s tím, že by chtěla pracovat. A zde platilo stejně jako dříve u pana Osborna, tedy kdyby tak věděla...
"Na shledanou, pane Galle," rozloučil se poněkud odměřeně Roderic Osborn s Darrelem, než nadobro zmizel ze scény. Donna pro změnu nereagovala na Darrelovu poznámku, protože jednou už očima zakroutila a takhle po ránu byla líná na cokoli co nezahrnovalo její peřinu.
"Mlč...!" zabručela Donna s obličejem stále v polštáři, než dodala, aniž by se obtěžovala zvednout hlavu: "A nejsou děsivý. Aspoň táta ne. A nikdo tě do vkráčení nenutil, co tě to vlastně zase popadlo? Nebyli jsme domluvení až za týden nebo tak nějak?" Trochu se podmračila, protože jí mysl nepracovala natolik, aby si vzpomněla, jak přesně se s Darrelem včera před příjezdem domluvila, ale něco jí říkalo, že o tom, že ji bude budit v nekřesťanskou hodinu hned druhý den, se jaksi nezmínil. Což bylo Darrelovi podobné, vždycky se pro něco nadchl a musel to hned uskutečnit, a většinou to Donnu fascinovalo, pokud jí to nebylo na škodu, což bylo ve většině případů. Jako teď. "Darreleee!" zavrčela a znovu se zamračila, když z ní začal tahat peřinu, které se snažila držet zuby nehty, ale probuzený Darrel byl silnější a vypočítavější než Donna v polospánku. "Nesnášim tě," prohlásila vzápětí a pár vteřin jenom dýchala, než napřáhla paži a hodila po Darrelovi jeden z menších polštářků, které měla za hlavou, a jež byly nejspíš jediným artiklem, kterým jí její matka upravila pokoj a Donna to ihned nevyhodila. "Mimochodem, ještě jednou mi tak řekneš, a zabiju tě," dodala následně zcela vážným hlasem, který byl ještě lehce chraplavý z rozespání, když se k Darrelovi otočila čelem a zvedla k němu upřený pohled. Vlasy se jí rozprostíraly na polštáři a jednou ruku měla zasunutou pod polštářem, zatímco druhou znovu natáhla, aby se lehce zabodla ukazováčkem Darrelovi do hrudi, a celou dobu z něj nespouštěla pohled. Vždycky se jí víc líbil bez školní uniformy, vypadal víc uvolněně, víc sám sebou.

_________________

Darrel se Donninou rozmrzelostí nenechal odradit, ostatně na tu měl šanci si během několika dnů, v nichž se vedle děvčete probouzel, zvyknout. I tak ho trochu zarazil ten tón, ačkoli to na sobě nedal znát. Ví vůbec, že má před sebou poslední dva měsíce s nejlepším člověkem na světě? Užasle se na ní podíval, což neměla možnost spatřit, protože se snažila udusit obličejem v polštáři. Co pak Darrel, ten se bez drahé Osbornové obejde, ostatně existovala druhá a naštěstí i třetí Osbornová, ale Darrel žádného podobně praštěného sourozence neměl a Amíci byli divní, takže co hodlala v té Americe bez něho dělat? Pobaveně mu zacukalo v koutcích, pohodlně si vedle ní lehl a zelenomodré oči upřel do bílého stropu. "Hahaha," zaparodoval pobavení, když se zmínila o svém otci, "dovol mi ti podotknout," vymrštil se do urychleného sedu a začal mávat důrazně ukazováčkem, aniž by ho tankovalo, že mu Donna nevěnuje žádnou pozornost, "že rentgenový pohled tvého otci mi pravděpodobně poškodil většinu mých životně důležitých orgánů, nehledě o mém sebevědomí, které utrpělo potom, co se mu nelíbilo - ne, že by to řekl, každopádně ten výraz mi fakt stačil - že chodím teprve do pátého ročníku a možná jsem neudělal NKÚ!" vybafl na Donnu tak důležitě, že to zkrátka její pozornost muselo upoutat, ať už chtěla, nebo ne. Koneckonců, zdálo se, že setkání s Donninými rodiči na Darrela mělo zvláštní vliv, protože teď mluvil až moc sofistikovaně. Alespoň na něho. Samozřejmě, že chtěl na pana Osborna s paní Osbornovou udělat dojem, protože šance, že se zalíbí Donniným rodičům, by mohla vést k dalším zcela logickým vyústěním takového vztahu v čistokrevné společnosti, po čemž Darrel zrovna dvakrát netoužil, stačilo by mu, kdyby ta drzá zrzka zůstala v Británii a neutíkala na druhý konec světa. "Hlavně," vzpomněl si náhle a rozhodil rukama, "on si snad myslí, že... no," snažil se svá slova nahradit divokou gestikulací člověka zasaženého bleskem, "prý, že tě vzbudí, abych tě neviděl nesprávně oděnou," moc dobře si tu formulaci pamatoval a po prvním neuvěření a možná i částečných rozpacích se rozcuchaný Nebelvír pobaveně rozesmál, "co to jako znamená?" nechápal, jelikož si pod tímto nemyslel žádné Donnino obnažení, na to si už dávno zvykl, naopak si pod ním představoval, že Donna Osbornová chodí ve svém pokoji v nějakém kostýmu například lesní paní a pan Osborn nechtěl, aby byla tahle Donnina slabost prozrazena. Zkoumavě zašilhal k Donnině skříni.
Každopádně zásadní šok přišel až v vzápětí. A předstírané to nebylo ani trochu. Překvapeně zalapal po dechu. "Ale... Donno!" zvýšil nečekaně hlas. "Tobě to nedochází? Máme na sebe přesně posledních šedesát jedna dní, což znamená něco kolem čtrnácti set hodin - chceš to vědět i v minutách?" zdálo se, že na tuhle situaci se precizně připravoval, což prozradil také svým šibalským úsměvem. Nedělal si iluze, že tohle na královnu ledu, tedy ledovou královnu zapůsobí. "A byli jsme domluvení na dnešek. Prvního července, rok 1977, planeta Země, stát Velká Británie, oblast Londýn, už si vzpomínáš?" pohlédl ze svého lehu na rozprostřené zrzavé vlasy. Zamyšleně k nim vztáhl ruku, aby jich mohl pár promnout v prstech a nakonec ruku zase stáhl. Občas se zdálo, že, co se týkalo Donny Osbornové, měl nekonečnou vytrvalost. Ale i když to snad v životě pořádně nedal najevo, snad každá taková chvíle dobývání se v něm ukládala a čím více se snažil dívčinu vážnost a nerudnost zlomit, tím víc se cítil za maskou roztržitého kašpara zoufale.
Peřinu si pro sebe přivlastnil skoro celou, spokojeně zalehl na polštář a po Donninu vzoru zavřel oči. Vstával poměrně brzo, takže by neměl mít problém usnout, i když si představoval lepší věci na práci. Těšil se, až vyrazí do garáže omrknout auta, vyzkouší si na tajňačku Alasčinu motorku, potom vytáhne Donnu do bazénu a skočí si zahrát tenis. Donna ale asi měla v plánu strávit první den prázdnin v posteli. Inu, i to byl způsob. Se smíchem čapl polštář, který po něm hodila a s klidem si ho dal pod hlavu, zkoumavě na Donnu pohlédl. Ne, že by to chtěl udělat, ale jakmile mu zabodla prst do hrudi, což znamenalo, že změnila názor na své udušení v polštáři, nezbývalo mu nic jiného. "Vážně?" provokoval. "Já myslím, že na tom moc nesejde, jestli mě zavraždíš ty nebo tvůj otec," zacukalo mu v koutcích, než se zapřel v loktech a trochu se nazdvihl, "možná i tvá mamka by se na tom ráda podílela," nakrčil zamyšleně nos, protože v tuhle chvíli měl opravdu pocit, že u Osbornových dojem neudělal. Koneckonců, kluk jako ustřižené kecky z pátého ročníku a nejistou v očích, zda si ten ročník od září nezopakuje, se jménem Gall, to nebyl zrovna materiál, který by chtěli vidět na prahu rodiče dospívající dcery.
Pomalu se k Donně naklonil. "Že zjistíš, co si o mně myslí? A přimluvíš se za mě?" šeptal potichu a naléhavě, ač při každém tom slově v Darrelových očích plály pobavené a rebelské jiskřičky. Zapadl po zádech zpět do postele. "Mimochodem vypadali dost překvapeně, když Hope řekla, že jsem tvůj kluk. Asi si mysleli, že jsi na holky," rýpl si do ní znovu se smíchem a vztáhl k ní ruce, než ho stačila praštit dalším polštářem - nebo v Donnině případě rovnou pěstí - a přitáhl si ji za to strašné, pánské (čí to jako je?!) triko k sobě, aby ji mohl políbit.

_________________