Mno jo. Čarodějka nebyla zase až tak moc zakletá, i když pár kilo by shodit mohla. Když na místo začali nabírat bystrozoři, Jack na chvíli strnula a zbystřila, protože si nebyla jistá, jestli se nespustí další mela. Kdyby ji zašili jen za to, že se toulá, kde nemá, to by jí táta hned první dny v novém domově nepoděkoval.
Čarodějka se uvolila rozhýbat ten svůj tlustý zadek a Jack jí s úlevou vyplivla hůlku s "ghrmpf" přímo na prsa, dokud ještě ležela. Naklusávající bystrozoři jí naháněli dost obav, aby si nepočkala ani na to "děkuju" - mrskla sebou jako srnka a popravdě prostě radši neslušně a bez skrupulí zdrhla z místa činu pro případ, že by bylo pomáhání zakletým čarodějkám v téhle zemi nelegální.

Kabát měla celý od bílé omítky a asi jen o dvě ulice dál si ji odchytil za límec pan Asim Black tak nečekaně, že Jack vykvíkla a splašeně zakmitala nožkama ve vzduchu.
"Co tu děláš?!" zahřměl pan Black a zatřásl svou dcerou ve vzduchu jako rukávníkem. K jeho dobru, tohle nedělal běžně, jen k němu na ministerstvo právě před chvíli dorazila informace, co se to venku děje, a pan Black v neblahé předtuše vyrazil posbírat svou rodinu, konkrétně Jacklyn, u které měl vždycky pochybnosti, že by seděla doma v klidu na zadku. Pan Black se o svou nejmladší ratolest jednoduše bál.
Jack stiskla rty a pro jistotu úplně změnila rasu. Dobledla, trochu si vylepšila nosík na britský pršáček a úlekem zkudrnatělé vlasy nechala vyplavit do blond odstínu. "O čem to mluvíte, pane, vůbec vás neznám!" vyvřískla.
"Nedělej ze mě pitomce, mladá dámo, jdeme domů. Hned!" Jack s vykulenýma očima byl vyražen dech, když si ji otec přehodil přes rameno a vyrazil, jako by se nechumelilo.
"Tati, no tak! Nikde jsem nebyla! Nebudeš se přemisťovat, viď že ne? Víš, že se mi z toho dělá na bli-"

_________________

<<

Julian se na tenhle den těšil dost možná více, než jeho mladší bráška. Měli totiž spolu vyrazit na nákupy, aby si Lucian obstaral vše potřebné do školy. A Julek mu měl dělat společnost, čehož se nemohl dočkat. Moc rád totiž trávil s bráškou svůj volný čas, neboť v Bradavicích neměl tu možnost a o vánočních prázdninách si Luciana většinou moc neužil. Brácha mu prostě chyběl. Faktem ovšem bylo, že on dost možná nechyběl jemu - kdo by taky chtěl trávit volné dny s hloupým dědicem ohromného majetku, že.
~„Je to tu pvíma, viď?“~ broukl Julek s úsměvem od ucha k uchu, když s bratrem procházel Příčnou ulicí. O tom, že se to tu poměrně nedávno mlelo jako na fotbalovém zápase, neměl nejmenší tušení. A i kdyby měl, zřejmě by mu to bylo úplně jedno, protože nechápal, o čem je takové nebezpečí. ~„Kam bys chtěl zajít nejdšív, bvácha?“~ zeptal se s upřímným zájmem mladšího Montpelliera, povytáhl obočí a dlouze se na něj zadíval tím svým výrazem svědčícím o inteligenci vydlabané dýně. Samozřejmě mluvil francouzsky, protože francouzština mu dělala daleko menší problémy, co se výslovnosti týkalo. ~„Možná bychom pak mohli zajít na zmvzlinku, co ržíkáš? Za odměnu, žes to všecko zvládnul.“~ Ne, Julek si občas neuvědomoval, že jeho bráškovi už nejsou čtyři roky a odměnu za utrpení na nákupech zřejmě moc neocení. Ale co, snaha byla a Julian to myslel dobře. Vždycky to myslel dobře.

_________________

Lucian se ani trochu netěšil, protože tyhle nákupy mu jen připomněly tu nemilou skutečnost, že po prázdninách nastoupí do školy pro pomatené magory. Ačkoliv by se téhle společnosti velmi rád vyhnul, nedokázal přesvědčit babičku, že chce chodit do naprosto normální soukromé školy pro zazobané nafoukance, kde by si připadal mnohem víc doma. Jistě, otrava by to byla pořád, protože to stále byla škola, ale aspoň to byla známá a drahá škola, jinak řečeno prestižní a důležitá, ne jako nějaká zřícenina uprostřed vysočiny, kam se člověk dostane jen v případě, že se z něj stane stejný vyšinutec jako byl Julian. Lucian měl samozřejmě svého bratra rád, ale kdyby se ho někdo zeptal, stejně by o něm prohlásil, že je to idiot.
Pvíma? Pvíma to tu teda není, pomyslel si Lucian ponuře a s nespokojeným úšklebkem se rozhlédl po Příčné ulici, která měla být prima. Barák sem, barák tam. Špinavá výloha. Eeeh, vážně se támhleta sova právě vyprázdnila na dláždění? Lucian si připadal jako v noční můře. Bylo to tu nechutné. ~„Není,“~ odtušil tedy stručně, když zohlednil všechna fakta, která nabral po krátkém rozhlédnutí. ~„Je mi to jedno, kam půjdeme. Hlavně rychle, než mi nějaký blbý opeřenec znečistí košili,“~ oznámil mírně rozkazovačným tónem a nepříjemně se zamračil na sovy v klecích před obchodem se zvířaty. Zvíře měl mít taky. A zmínka o tom, že by si mohl dovést žábu, ho velmi pobavila. Rozhodně víc než bratrův návrh, aby se po nákupech vydali na zmvzlinku. ~„Bože, Juliane, přestaň se chovat jako idiot! Ne, počkat, to vlastně nejde,“~ dodal s protočením očí. Když mu při tom padl pohled na žábu ve výloze obchodu, rezignoval na veškerý zdravý rozum. ~„Tak je to prodejna mazlíčků nebo restaurace?“~

Lucian opravdu nevypadal nadšeně, že se musí potácet jakousi Příčnou ulicí se svým pitomým bratrem, ale Julek si nadále naivně myslel, že ho to kouzlo předškolních nákupů ještě dožene a polapí. Rozhodně neztrácel naději, ačkoliv normální člověk by možná toho nafoukaného mrňouse nechal, ať si svoje věci obstará sám, když má pořád s něčím nějaký problém.
~„Sovy jsou slušná zvíršata, Luciane, ještě nikdy mě žádná nepokajdila. Ani v bvadavickém sovinci,“~ poučil svého brášku rádoby chytře. Faktem ovšem bylo, že Julian vážně nikdy nemusel řešit, že mu po rameni stéká soví chovínko. Narážek na svou inteligenci si Julek nevšímal, protože je nechápal, a dál se spokojeně usmíval a užíval si chaos Příčné ulice, která se o prázdninách jako obvykle hemžila nakupujícími kouzelníky, hlavně těmi mladšími, kteří sháněli učebnice, kotlíky a další nezbytnosti.
~„Obchod,“~ odvětil sebejistě k mladšímu bráškovi, který si očividně všiml žáby za výlohou prodejny se zvířaty. ~„Jednou jsem se jednoho kluka ve škole zeptal, jestli si tu žábu přivezl k obědu, a on se hrozně urazil. Nechápu, pvoč lidi chovají žáby jako mazlíčky,“~ zakroutil Julek nechápavě hlavou. On nechápal hodně věcí, ale tohle nechápal snad úplně maximálně. Vždyť žabí stehýnka byla taková pochoutka!

_________________

Zatímco Julian měl plné právo se chovat chytře, neboť byl mnohem starší než jeho nezvedený bratr, Lucian ze sebe dělal chytrého čistě proto, že se za chytrého považoval. ~„Štěstí. Prý přeje bláznům, takže u tebe je to skoro vědecky dokázáno,“~ podotkl s výrazem, který jasně dokazoval, co si o svém bratrovi myslí. Luciana ani trochu nezajímal ruch ulice. Všichni ti lidé mu byli ukradení, dokud do něj nevráželi, takže pochodoval středem ulice jako by šel špalírem na svou vlastní korunovaci.
~„Obchod. Dobře,“~ usoudil, když mu Julian vysvětlil, že ty žáby za výlohou nejsou určeny k jídlu, což by minimálně jejich strýčka velmi šokovalo a pobouřilo. Lucian jen nechápal, jak někdo může dobrovolně chovat žábu jako svého společníka při studiu. Stejně tak mohl chodit po škole s bagetou v podpaží a vyšlo by to na stejno. ~„Potřebuju zvíře. A učebnice. A tak hůlku a hábit. Pak kotlík a nějaké suroviny… bleh, tohle se dá vážně koupit? Pavoučí nožičky? Juliane, já do té školy nepůjdu,“~ prohlásil Lucian odmítavě, když si přečetl seznam přísad do lektvarů, jehož obsah mu převrátil žaludek vzhůru nohama. ~„Zvíře vezmeme jako poslední, nechci se s tím tahat celou dobu.“~

Mladší bráška chvílemi mluvil moc chytře, takže ho Julian pochopitelně nestíhal. Větu o štěstí, které přeje bláznům, moc nepochopil, protože on přece žádný blázen nebyl. Takže to vlastně postrádalo smysl. Ale dohadovat se s Lucianem nehodlal, protože věděl, že by z diskuze vyšel jako prohrávající. Julian by jako prohrávající vyšel i z diskuze s nemluvnětem.
I Julek si při řeči o žábách jako mazlíčcích vzpomněl na strýčka, který by určitě nepochopil, jak je možné, že se s žábou někdo mazlí jinak, než na talíři, a strašně by ho to pohoršilo, o tom nebylo pochyb. Když Lucian začal vyjmenovávat, co všechno potřebuje, Julian se na něj celkem nadšeně zadíval, protože se na ty nákupy těšil. A čím víc věcí na seznamu, tím delší nakupování, takže super! Jen škoda, že bráška jeho nadšení nesdílel, spíš vypadal, jako by ho vlastní nákupy strašně moc obtěžovaly. ~„Myslím, že ti nic jiného nezbývá, bvácha,“~ pokrčil rameny v odpověď na Lucianovo prohlášení, že to té školy nepůjde. ~„Nejblíž máme Ollivandeva a Malkinovou, tam si koupíš hůlku a hábit, takže můžeme zamíršit nejdšív tam, hm?“~ navrhl po chvilce pochodování Příčnou. Díky své výšce mu nedělalo problémy monitorovat blízkost jednotlivých obchodů, protože celkem s klidem převyšoval i dospělé kouzelníky proudící kolem. I s jejich špičatými klobouky.
Natáhl ruku, položil ji na vteřinku Lucianovi na záda a nasměroval ho tím správným směrem. Nebylo pochyb o tom, že brácha bude prskat, ale bylo to jednodušší, než ho navigovat slovně. Pro Juliana určitě.

_________________

<<

"Já si teda myslim, že to byl míšenec aligátora, dlaždičouna a kluběnky. Tak," prohlásila Samantha Baneová, která v podřepu zkoumala velmi důkladně něco na zemi. Mluvila ke své o rok starší sestřenici Amandě, se kterou si vyrazily na Příčnou ulici, samozřejmě v doprovodu potřebné autority, tedy jejího táty Jamese, který si musel jít vyřídit něco do banky, a nechal děvčata na pokoji, jenom musely dorazit ve správný čas na správné místo. Samantha se mu snažila trochu poplést hlavu tím, že pojem času a prostoru jsou podle jistých teorií relativní, což se k velkému podivu nedozvěděla od někoho z Havraspáru, nýbrž si to vyposlechla v nebelvírské společenské místnosti. James Bane však dobře věděl, jak na svou jedinou dceru, a tak se Sam musela prozatím vzdát a skočila si s Amandou pro nový kotlík, protože jí na konci roku vybouchl a zela v něm díra, jakože v tom starém kotlíku. Nový teď dlel vedle ní na zemi, a na jeho dně se nacházela podivná směska pouličního mechu, kamínků a šneků, které sebrala ve vlhké postranní uličce, kam Amandu zatáhla na průzkum.
Tam se nacházely i teď, a zkoumaly otisk tlapy s drápem, který Samantha objevila na zemi a odmítala se hnout, dokud nevymyslí nějakou super historku, kterou by mohla vyprávět ve škole. Pravděpodobně to byl otisk psí tlapy, ale koho to zajímalo? Všechno se dalo udělat mnohem zajímavější, když jste si tu a tam něco domysleli a přifoukli. "Vsadim se, že tvuj táta by něco takovýho dokázal stvořit. Jakože, takový křížení by mohlo bejt věděcky zajímavý, no ne? Hipogryfové taky určitě nevznikli jenom tak. Nebo kentauři..." prohlásila vzápětí, než se na Amandu déle zadívala a vyprskla smíchy. "Myslíš, že někdy, kdysi dávno, za časů, kdy ještě nebyl čas, a tak, však víš, no, že... fuuuj!" protáhla a smála se dál, "Na to bych se jich chtěla někdy zeptat. Babička ale tvrdí, že jsou nebezpečný, což je dost na hlavu, když prej žijou ve školním lese. Podle mě jsou to jenom povídačky, o upírech nemluvim. Jeden bevalej student od nás prej tvrdil, že upíři se na slunci třpytí, no chápeš to?" ušklíbla se prvně zklamaně, a pak zase pobaveně, pročež se nahnula ke stopě tak moc, divžě se neopřela nosem o dláždění a zkušebně k tomu přimhouřila oči, jako by jí to mělo dát na věc jiný náhled, což se samozřejmě nestalo, ale Samantha byla vážně dobrá v přesvědčování lidí o svém vlastním přesvědčení, jakkoli bláznivé nebo fantasmagorické bylo.

...jakože někde jinde, protože moc nestíhám a nechcem se někomu vměšovat do hry, a tak:)

_________________

"Co blbneš, to je jasný kříženec pavouka, testrála a anakondy! Podívej se... a ještě to vypadá, že má slušivější make-up než ty!" opravila svojí drahou sestřenku, zatímco obě dřepěli u něčeho, co bylo prostě na zemi. Tohle toulání se po Příčné jejích mozkovým závitům sice moc nepomáhalo, ale přeci žádná nebyla z Havraspáru... oh, wait... chybka! No, co se dalo dělat, Am se přeci vždycky raději řadila k Nebelvíru a ne k modrým. Sice její mocný hněv během posledního roku už trochu vychladl a začal se soustředit na spoustu jiných věcí, ale stále na to občas vzpomínala. Samantha měla vždycky zvláštní vkus na hledání zábavy, ale co začalo jako pitomost vždycky dopadlo nějak bombasticky. Třeba když "omylem" vyplavily jejích babičce kabinet. Byla to taková nehoda, trochu mávaly hůlkami u umyvadla a to najednou spustilo vodní dělo. Naštěstí zdrhly a nezanechaly žádné stopy, přesněji sem tam něco vybuchly a tak. Žádné otisky a tak! Ale i tak bylo jasné, že o tom babička věděla.
"Stvořit? To asi zase ne... ale vsadím se, že by to dokázal rozložit na okem-neviditelné-kousky!" zaculila se nad temnými praktikami svého otce. Chtěla je taky ovládat! Mohla by pak rozložit a vypařit cokoliv. Třeba modrou hlavu z Havraspáru. Bohužel, otec jí nikdy nepustil ke svým výzkumům. "Hele... popravdě, vytvořit kentaura určitě nebylo tak těžké. Vezmeš klisnu a chlapa... no, já tu knížku neměla číst," vypadala, že je vyděšená jejím vlastním smýšlením, omylem si totiž přečetla docela podrobný článek o reprodukci a teď z toho měla takovéto akademické nápady. A taky noční můry. "Jo, tehdy bylo asi vše snadnější, když nikdo nevnímal čas. Můj táta ho taky nevnímá. Nedávno jsem mu napsala do diáře - Amandin čas! - a stejně se mi nevěnoval," sedla si na moment ke zdi, objala si rukama kolena. Chvilková deprese, to se spraví!
"Možná jim jen musíš dát mrkev jako koni a pak hned zkrotnou?" nadhodila teorii Amanda, která se trochu vzpamatovala a rozesmála se. Asi už byla magor, ale za to zajisté mohla její sestřenka. Zkazila jí! "Měly bychom to zkusit... strčíme upíra pod mudlovskou svářečku a pokud se nezatřpytí, tak mu opálíme obočí," rozhodla Amanda rázně a už přemýšlela nad tím, kde seženou upíra. Možná kdyby se vydaly na obrtlou, tak by mohly mít štěstí. Ale tam si netroufala ani ve dvou. Ne bez meče, hůlky, mudlovské cirkulárky a svěcené vody.
"Pfff, neměla bych s tebou trávit tolik času, pak si budou lidi myslet, že jsem zralá na pokusy na Oboru záhad jak ty," postěžovala si s pobaveným šklebem ve tváři a zase si stoupla na nohy. "Víš, co nechápu? Jak jsi mohla ten kotlík odpálit! Člověk by řekl, že kus kovu jen tak nezlikviduješ, ale ty jsi už dokázala i to. Co to bude příště? Odpálíš vrata sejfu u Gringotových? Zničíš základy školy i se Zmijozelem? Nebo upečeš vafle, které budou naprosto normální?" to poslední bylo asi nejméně pravděpodobné, ale zmínit to musela.

_________________

"Zaprvé, má drahá sestřenice, já mejkap nemám žádnej, a zadruhý jsi úplně mimo, páč hadi nemaj takovýhle stopy!" zahlásila Samantha, ale podle širokého úsměvu musela Amanda poznat, že to nemyslí nijak zle, a podle jisker v očích nad tou teorií vážně uvažovala a snažila si takové zvíře představit. Představa to byla poněkud rozrušující, ale u Sam platilo, že čím divnější, tím víc ji to zaujalo.
"To jako na atomy?" nadhodila poté, protože na rozdíl od Amandy měla napůl mudlovskou výchovu, a o tyhle věci se celkem zajímala, tedy než ji zaujalo zase něco jiného, samozřejmě. I tak však věděla, že by nikdo neměl jejího strýce podceňovat. Ostatně mít čtyři dcery za sebou se taky vyjímalo statistikám, i když ani tak nechápala, proč jsou z toho Van Helmontovic smutní. Minimálně Amanda vydala za dva kluky, a co tak mohla Samantha soudit, z malé Meri taky vyroste pěkné kvítko. "Tos taky našla u vás ve věži?" zeptala se pobaveně, ale radši se nevyptávala na obsah dané knihy, protože jí bylo sotva dvanáct, a podobné věci... no, řekněme, že vyhrabávání žížal ze země pro ni bylo zhruba tak osumkrát zajímavější. "To bude v pohodě, Mandu, je to vědec," prohlásila moudře a trpělivě poplácala zhoucenou sestřenici po rameni, aniž by s ní nějak důkladněji soucítila. Věděla, že tohle přejde, a pak ji Jeremiah už odmala fascinoval, takže tak úplně nemohla jít proti němu, žejo.
"To by stálo za vyzkoušení," řekla s démonickým úsměvem - to se týkalo těch kentaurů, u upírů už se zase smála, protože ona z nich dvou nebyla jediná, kdo byl trochu jinde. Všichni z rodiny teda tvrdili, že to z Amandy vytahuje jenom ona, ale pokud byla na světě kvůli tomu, aby v lidech probouzela bláznivé nápady, pak byla se svou existencí zcela spokojená.
"Tam - a to už jsem říkala několikrát - bych se dost ráda podívala, takže to budu brát jako kompliment. A komplic by se mi vždycky hodil," řekla ohledně Oboru záhad a zase se na Amandu široce zazubila. "Ale Amando, vafle se přece nepečou!" zvolala a pro efekt plácla dlaní do dláždění, takže to pěkně pláclo, "Nemůžu za to, že na etiketě psali, že je ten kotlík prakticky nezničitelný. Pořád jsem na tom líp jak Leslie od nás ze čtvrťáku, ta zase všechno omylem podpaluje. A víc peněz by se nám určitě šiklo..." promnula si zamyšleně bradu, než pohledem zase těkla k sestřenici. "Potřebuješ koupit ještě něco? Mně teda chybí učebnice, ale pro ty prej půjdem jindy."

_________________

"Já jsem si říkala, že dneska vypadáš nějak moc hezky! Nepřítomnost mejkapu to vysvětluje!" tleskla si Amanda, že se konečně vysvětlila jedna ze záhad dnešního dne. Prostě si nemohla odpustit, aby svojí milovanou sestřenku nějak nepopichovala, žejo! Ještěže si ohledně těhlech divností rozuměli a věděli, že jakékoliv narážky nemyslely vážně. Jen jednou totiž Am dokázala Sam nenávidět a to ve chvíli, kdy byla zařazená do Nebelvíru. Ale to byla krátkodobá záležitost.
"Atomy? Jo, asi jo... zase tak moc chemik, nebo jak tomu mudlové říkají, nejsem," usmála se na sestřenku, která v tomhle ohledu věděla o dost víc než ona. Bylo to sice nefér, že musela připustit, že byla Sam v něčem lepší, ale jinak se to nedalo. "A ne, v knihovně v části, kde si knížky vybírají starší," pokrčila rameny jako nic. Stejně to, co si přečetla vůbec nepobrala, možná se na to časem bude muset zeptat mamky, ale to má čas. Zatím se chce všemu takovému vyvarovat, znělo to nechutně. Už na to ani nemyslela! Raději depkovala z otce.
"Nejdřív má být táta a pak vědec!" zaprotestovala. Měla štěstí, že se jí věnoval aspoň občas. Ale vždycky mohla utéct k mamce nebo k babičce. Hlavně teda k babičce, ta jí rozuměla víc a navíc měla mamka na starost malou sestřičku.
"Fajn, sežeň kentaura, já vypěstuju mrkev," a bylo to domluvené. Sice to byla naprostá kravina, ale u těch dvou bylo klidně možné, že se jim to povede. "No, počkej ještě tak rok a půjdem se tam mrknout, ano?" navrhla Amanda zcela vážně i když to znamenalo porušit pár pravidel. Ale ty tu byly od toho, aby je mohly porušovat, ne? A pokud ne, tak je snad někdo zastaví.
"A jak to mám asi vědět? Vypadám jako kuchařka?" na vaření tu měla přece jiný lidi! I když teda zvládla čaj... to stačilo? Na zbytek stačilo určitě nějaké kouzlo a bylo hotovo. Prostě, Am nebyla typická ženská. Možná proto se měla tak ráda a ještě si nehodila mašli na havraspárské kravatě.
"Víš přeci, že nemůžeš věřit všemu, co napíšou. A znáš obchodníky, naslibují ti hory doly a pak z toho máš naprosto obyčejnou věc, která nic neumí a tak. Třeba, jednou jsem sehnala brk, co měl krásně sám psát, pokud se připravil dle návodu. A v návodu, malým písmem samozřejmě, - Funguji při stálé aplikaci písatelovi ruky, jenž slouží k vedení tvaru písmen -. Jasnej podfuk! Málem jsem z toho prodavače nadělala ... tamtamy, nebo jak jsi to říkala!" postěžovala si na nekvalitní výrobky. Naštěstí s ní nakupoval tehdy taťka, takže to pořešil a vybral si brk jiný, takový, co opravdu psal sám. Když se jí pak Sam zeptala, jestli už má všechno, pokrčila rameny. "No, já snad jo. Chybí mi sice ještě zásoba sladkostí, ale to si nějak obstarám. Člověk by neřekl, kolik potřebuje cukru, aby tam vydržel. Problém je, že si k tomu musím držet postavu a formu kvůli famfrpálu," zase si začal na něco stěžovat, opravdu se asi začínala blížit k pubertě. A asi si to uvědomovala. "Hele, pokud si ti někdy začnu stěžovat na nedostatek rtěnky a tak... zabíj mě, prosím!" požádala Samanthu rovnou, aby od toho měla klid až do té doby doopravdy doroste. Nechtěla dopadnout jako starší spolužačky. Tak vymletá být nechtěla!

_________________