Holly se nemohla neusmívat, když mluvila o práci, která ji tolik naplňovala radostí. Možná se jí víc líbívalo v sirotčinci, ale i Bradavice si stihla oblíbit, a věděla, že právě tam je teď její právoplatné místo. A vidět to na ní ostatně mohl i její společník, díky jehož společnosti tak nějak pomalu zapomínala na to, že by jí měla přijít kamarádka. Která, mimochodem, už měla zpoždění opravdu enormní. "To rozhodně ano, minimálně třeba takové trpělivosti nás někteří učí parádně," pousmála se nad dětmi. Zrovna třeba ona chytila prý ty největší idioty, ale ani tak jí nepřišlo, že by to bylo nějak hrozné. Jistě, v ročníku, který měla na starosti, bylo pár nesnesitelných fracků s malým Hartovic klukem v čele, ale jinak? Děti jí přišly šikovné a bystré, a nemohla si stěžovat.
Holly se ve tváři značilo to, jak moc si váží toho, že Jeremiah vlastně odpověděl na otázku, která, ač nebyla mířená nijak špatně, nejspíš nevyvolala nejlepší vzpomínky. "Ah tak," vypadlo z ní, a jelikož rozhodně nehodlala působit jako neslušně vlezlá hlupačka, už se dál nevyptávala. A to i přesto, že ji samozřejmě napadaly další otázky k tématu, třeba proč že Jerryho vyhodili, že ano. Nebylo ale jejím privilegiem se na takové věci ptát. A upřímně, Holly ani netušila, jestli by to chtěla vědět. Třeba by takové vědomí zkazilo její představu, kterou si díky posledním okamžikům o Van Helmontovi udělala.
Prohlášení, že je jedináček, přijala Holly bez jakéhokoliv podezření. Proč taky ne, neviděla přeci důvod, proč by zrovna o tomhle Jeremiah lhal. Nebyla z čistokrevného rodu, a tak zřejmě prostě nedokázala pochopit některé myšlenkové pochody, které se takovým lidem mohly rodit v hlavě, nebo ke kterým byli vychováni. Nerozuměla pořádně jejich pravidlům a zvykům.
"Ah, jistě, samozřejmě," odkývala, když se najednou její kolega rozhodl k odchodu. Upřímně doufala, že to není proto, že by ho předem nějak urazila, poněvadž to si skutečně nepřála. S Jerrym se jí totiž moc hezky povídalo, a Holly tak nějak naivně doufala, že by třeba mohli nastolit cosi jako přátelství v rámci společné práce. Bylo by přeci fajn, mít v Bradavicích někoho, s kým si čas od času popovídáte. "Tak tedy na shledanou," následovalo rozloučení a další pousmání. Až když Jerry odešel, vzpomněla si pak Holly na to, že tu vlastně na někoho čekala, a začala se shánět po svojí kamarádce...

>>>(po nějaké době...)

_________________

A zatímco pro většinu lokálu to neznamenalo vůbec nic, v jednom z rohů se před sraženými stoly s cedulkou RESERVÉ promenoval s rukama založenýma za zády jeden čerstvě dospělý kouzelník.
Občasně se nejistě usmál na obsluhu, přestože bylo ještě brzo a přestože bylo prý vše připraveno, a sem tam se zhoupl přes špičky do rytmu hudby, která mu nebyla nijak proti srsti (hudebním sluchem stejně neoplýval a vytí popěvku "hodně štěstí, zdraví" ve svém věku opravdu neočekával).
Hospůdku Na Konci duhy vybral pro účel komorní "oslavy", zamýšlené pro nedostatek věšteckého talentu jen jako jakési přátelské posezení s pár spolužáky, hlavně proto, že to tu znal jako podnik s uvolněnou atmosférou a příjemným osazenstvem - a v tom rozhodně nezklamal ani dnešní večer.
Patrickovi se na tváři usadil lehce melancholický úsměv, neboť měl vzhledem k dostatku času možnost rekapitulovat těch sedmnáct let svého života, a párkrát se bezděky poklepat po náprsní kapse saka, kde si hověla hůlka, již stihl za dnešní dopoledne a část odpoledne použít snad víckrát než za posledních šest let.
A jakkoli se možná v tu chvíli řítil kouzelnický svět do kytek, momentálně bylo důležitější, že se v kuchyni nacházelo dost jídla, pan Cayden byl informován o synově nočním příchodu, a večer měl tedy zákonitě nakročeno slibným směrem, ať už to byl jakýkoliv.

_________________

Když Flannovi přišla první pozvánka na jistou oslavu narozenin v irském pubu v Londýně, nejdřív ji dokonale ignoroval a vyrazil se Salám na okružní jízdu kolem Krafly. Jenže pak se večer vrátil, ve schránce jich leželo dalších sedmnáct a všiml si jich nejen Finnian, nýbrž i teta Árný, jejíž poznatek, že se ti ptáci chovají nějak divně, Flann kvitoval pokrčením ramen.
Než se začal omlouvat, že nikomu adresu nedal a že se samozřejmě takové pokleslé aktivity účastnit nebude, protože přeci jen sám ještě plnoletý není, vrazil mu strýc do ruky pár peněz a popřál mu hezkou zábavu. Což Flanna zmátlo tak dokonale, že se odebral k sobě na půdu a seriózně začal návštěvu hospody zvažovat.
Největší problém viděl v dárku. Na takovou narozeninovou oslavu se přeci jen slušelo něco přinést, jenže co tak pořídit kapitánovi, aby se to dalo sehnat uprostřed islandské pustiny, hm? Zvažoval tedy, jestli by se Patrickovi třeba nelíbily ty fakt pěkné kameny, co vykopal při budování hájku, a doléhaly k němu tlumené hlasy zespoda.
(byla to teta Árný a vyjadřovala nelibost nad posíláním adoptivního dítěte kamsi přes moře, na což Finnian reagoval bezstarostným „neboj, znám tamního barmana, nenaleje mu nic silnějšího než pivo nebo pajcovanou zelenou.“)
Možná by Patrickovi mohl natrhat kytku, ovšem pravda je, že tu nedal ještě ani Auroře, ne pořádnou, bez chaluh a jmelí a tak, a kdo ví, jestli zmijozelský kapitán není alergický na pyl. Nebo na bývalé Iry s debilními nápady.
(„Vždyť je mu teprve patnáct!“ podivovala se mezitím dole teta Árný a Finnian to kvitoval automatickým „no právě, to už by měl vědět, jak vypadá záchytka zevnitř.“)
Pak ho to trklo: vždyť přece má přístup k něčemu, co se v Anglii jen tak sehnat nedá, a stačí mu pro to oběhnout pozemek. Pravda, takové trollí chlupy asi moc praktického využití nemají, ale třeba Patrick vynalezne nový lektvar, nebo je nacpe do experimentálních hůlek, nebo...
(„Tebe rodiče taky takhle... vyslali na zkušenou?“ „To si piš, což mi připomíná, že jestli se mnou má aspoň trochu společné krve, měl bych mu s sebou dát pár prezervativů.“)
Flann se zarazil a šel radši zavřít dveře, protože některé věci prostě slyšet nepotřeboval. Tím se sice odřízl od knihovny v přízemí, ale na tu se mohl podívat ráno, než vyrazí na lov. Než zavřel, slyšel ještě něco tlumeného o bromu, ale pak už si v naprostém tichu sumíroval, kde že bude druhý den vymetat pastvinu a jestli by neměl jednodušší nějakého toho trolla chytit a fousy mu prostě ostříhat.

Všechno každopádně dobře dopadlo, takže v domluvený den se student brzy začínajícího pátého ročníku dostal letaxem s několika přestupy až na Příčnou ulici a minutu před šestou hodinou vstoupil do irské hospůdky, která mu přišla krajně komerční. V kapse měl pár peněz, úhledně zabalenou krabičku trollích chlupů a ještě jednu krabičku, kterou mu Finnian podal před odchodem, divně se u toho usmíval a Flann neměl nejmenší tušení proč. Ani co že to vlastně je...
Důležitější ale momentálně je spíš to, co měl v ruce a co mu pro změnu vnutila tetička: menší piškotový dort, velikostí tak pro tři lidi nebo ne moc hladového Flanna, který se mimochodem převelice divil, že v té věci není ani kousek ryby.
Celkem suverénně prošel kolem baru a zatvářil se tak, jak si myslel, že by se zatvářil plnoletý štamgast objednávající si pivo támhle do té prominentní sekce, a tam už spatřil Patricka. S narozeninovými oslavami neměl naprosto žádné zkušenosti, sám je do svých třinácti let, kdy žili v tristní chudobě, považoval za pohádkový výmysl a teprve díky Finnianovi zjistil, že někteří lidi je i slaví. Přesto však neváhal, nakráčel k Patrickovi, jako by tento vůbec nebyl o dva roky starší, podal mu dort a spustil.
„Čau.“ Na začátek dobré, hm? „Díky za pozvání, všechno nejlepší, hlavní dárek dostaneš, až se trochu opiješ.“ Ačkoliv se může zdát, že mu tu poslední taktiku poradil Finnian, skutečným viníkem byl Fróði, který, spatřivše Flanna při balení dárku, projevil upřímné pochybnosti o jeho kvalitách. Což mu ale samozřejmě nezabránilo brblat, že je to nefér a že chce do Londýna taky.
„Víš, kdo všechno dorazí?“ nadhodil čistě ze zvědavosti a aby řeč nestála, ale sám netušil, jak by to asi tak Patrick mohl vědět. Něco mu totiž říkalo, že nebyl sám, kdo na pozvánku neodpověděl, ale rozhodně se tím nezabýval dlouho, protože to už u něj přistálo jakési světlé pivo a on musel předstírat, že je děsně dospělý a vůbec to nemá v ruce poprvé v životě.

_________________

Přesvědčit rodiče, aby mi dovolili narozeninovou oslavu mladíka, který mě kdysi unesl do nemocnice, šlo rozhodně o dost líp, než jak tomu bylo s oněmi ilegálními závody. De facto celý proces spočíval v tom, že jsem s mamkou probrala pití alkoholických nápojů (znovu) a tatíka jsem ujistila o irském původu hospody, ve které se všechno mělo konat – všechno prošlo hladce, a tak se mým největším nepřítelem stal dárek. Nic prostě nebylo dost dobré nebo originální a já už se opravdu obávala toho, že nic neseženu. Pak jsem se ale probudila ze snu, kde jsem Patricka k sedmnáctinám požádala o ruku, a byla jsem si naprosto jistá tím, co půjde do veselého dárkového papíru. První věc, která mi padne do oka, protože snubák fakt ne. Ačkoli…
Do putyky mě doprovázel taťka, se kterým jsem se rozloučila už ve dveřích – stihl pohledem zkontrolovat rezervovaný stůl, rychle se optat na Flanna a pak si hrozně nenápadně dojít pro kapku něčeho ostřejšího, než se konečně úplně ztratil na ulici. Já jsem se v tu chvíli už nadšeně vrhala po Patrickovi. „Všechno nejlepším, Páťo! Hrozně ráda tě vidím – chceš dárek teď nebo… ty, Flanne – nazdárek, mimochodem - tys mu už dárek předal? Ne? Tak to já taky počkám, díky. Kdo má ještě přijít? Já možná dostala pozvánku i za někoho jiného, mám jich s sebou asi pět – tu jednu jsem si teda nechala doma, jestli to nevadí – budeš je chtít? Páni, sedmnáct, to je něco. Takže ty už můžeš kouzlit a ženi… -tak všechno, no paráda, jak se cítíš? Jaj, promiň, už bych tě asi mohla pustit,“ zažulila jsem se a tak trochu v rozpacích jsem přestala pokoušet zmijozelovu dýchací soustavu. Zazubila jsem se na Flanna a prohrábla si vlasy. Upřímně jsem se děsila chvíle, kdy měly dorazit nějaké holky, poněvadž by se taky klidně mohlo stát, že moje tmavé tílko se zelenou sukní dost možná vůbec neodpovídalo společenské laťce, ať už to bylo, co chtělo. Jen těmi gládami jsem si byla jistá, protože irská hospoda - jeden musel mít aspoň nějakou zbraň, kdyby na něj nevyšla židle.

_________________

Arsen se letos v dubnu omezil na obvyklou korespondenci s nejbližší rodinou, nějaké to přání od pár (povětšinou) mrzimorských a tím skončil. I on ale cítil, se v kouzelnickém světě je sedmnáctka docela významné číslo, a protože mu leželo v hlavě už od konce roku, kdy měla slavit Riley, do Duhy vstupoval s jistým napjatým očekáváním a láhví schovanou za zády.
"No nazdar, stařešino," houkl s úsměvem, když zmerčil Patricka ve společnosti Flanna a Gwen (oslovení "stařešino" bylo samozřejmě míněno výhradně oslavenci), a trochu se zaškaredil. Naposledy, když Patrickovi něco dával, to byly vroubky kachního zobáku zabořené do nohavic, co si matně vzpomínal. Rozpačitě si odkašlal. "Taky už si stloukáš rakev? Doufám, že tu nebude nějaký vegetariánský bufet, protože po tom se prý špatně tráví tohle," položil na stůl láhev od vodky plnou obsahu, který určitě nebyl prodejný, protože ho vydestiloval sám Arsen. Lektvary někdy byly náhodou věda a některé vedlejší produkty a zajímavé pokusy dopadaly i chutně. Tahle směska byla "na patra" - kdykoli se nalila, utvořila z olejnaté, pobublávající neurčitosti ustálenější... patra. Dole na samém dně karamelově zlatý kroužek, na něm fialový, pak takový zelený brčál, a tak dále, a tak dále, zkrátka soubor asi sedmi chutí s různým procentem alkoholu i různou příchutí, většinou dobrou navzdory očekávání. I když Arsen nechodil na věštění z čísel, v tomhle případě měla ta sedmička dokonce i význam.
"Čekal jsi mě, žejo," ujistil se mírně skepticky mezi řečí, zatěkal očima mezi stávající společností a zarazil se ve věšení kabátu.

_________________

Upřímně jsem měla tak trochu pocit, že ta pozvánka se ke mně dostala nějakou nešťastnou náhodou, že se třeba sovy zbláznily, nebo kdoví co, protože mě na oslavy nikdo moc nezval. Zvlášť ne na ty, které nebyly podmíněné vysokým společenským statusem, obřím trezorem u Gringottových a sáhodlouhým rodokmenem. Nicméně jsem sama sobě musela přiznat, že bych ráda našemu kapitánovi osobně popřála všechno nejlepší k plnoletosti, ať už to ode mě znělo sebedivněji. Jenomže víte co? Já vůbec, ale vůbec netušila, co mám Patrickovi darovat. Jasně, napadlo mě koště, ale jen těžko bych vysvětlovala rodičům, proč chci někomu nečistokrevnému kupovat Nimbus 1001, ne zrovna levnou záležitost, když jsem tohle koště sama odmítla, poněvadž Zmijotým má košťata více než dobrá. Což mimochodem byl další důvod, který mluvil proti koštěti. Dalším nápadem byla samozřejmě flaška, poněvadž ta se prostě klukům dávala. Nebo aspoň Eric flašky k narozeninám dostával. Jenže když se oslava pořádá v hospodě, dárek mi to taky přišel zcela nevhodný. A tak jsem strávila hodiny a hodiny přemýšlením, co teda vlastně koupit. Proč, to jsem sama netušila. Vždyť pro mě Patrick rozhodně nebyl takovým kamarádem jako pro zbytek případných gratulantů! Důvodem bylo na devadesát devět procent totiž to, že jsem prostě oslavy neznala, a tudíž jsem byla tak nervózní, že dárek stál na té pomyslné obří hromadě toho, co bych měla udělat, pořídit, jak se zachovat, tak nějak jako na piedestalu. A já nechtěla vypadat že na Páťovi škudlím, ani naopak, že se chci vytahovat. Hm, další důvod, proč nekupovat koště....


...Tak či tak jsem se ve stanovenou hodinu nakonec objevila v lokále, určeném jako místo oslavy, a to i s balíčkem, zabaleným v zeleném papíru a ovázaným stříbrnou stuhou. Svým zjevem jsem možná mohla trochu narušit Gweniny obavy z toho, jak je oblečená, ne snad že bych to měla v plánu. Nicméně jsem měla na svůj vkus vcelku obyčejnou černou košili s krátkým rukávem a tmavě zelenou sukni, a vlasy jsem si nechala jen rozpuštěné jako ten pravý rudý vodopád. Ne že by z mého vzhledu nečišela pořád jistá čistokrevnost, ale hej, žádné koktejlky a navíc na nohou kecky? To byl přece úspěch!
"Eh...ahoj," vykouzlila jsem na tváři cosi, co se mělo podobat asi úsměvu, když jsem se tak trochu nesměle přišourala ke skupince. Až teď mi na chvíli zase došlo, jak asi není zrovna fajn, když se na vás celá škola dívá jako... nevím, jak se na mě vlastně dívali. Zato vím, že se se mnou zrovna do řeči moc nehrnuli. Měla jsem sto chutí osazenstvu prostě navrhnout, že odejdu, jestli jim tu vadím, ale nakonec jsem ze sebe dostala jen přiškrcené "no... eh... tak teda, všechno nejlepší, Patricku," směrem k oslavenci. Vypadalo to, že dárkodaní ještě neproběhlo, takže jsem se zařídila po vzoru ostatních a ani svou krabičku zatím neodevzdávala. Trochu nesmělým pohledem, který kupodivu naprosto vyvracel všechnu pověst, co jsem si o sobě snažila budovat během školního roku, jsem se rozhlédla po ostatních. No, Xávo, fakt to asi nebyl nejlepší nápad sem jen tak nakráčet...

Mimo herně:
Snad ten post není úplná volovina... horečka a tak.

_________________

Patrick, vynaloživ veškeré úsilí k tomu, že se během čekání ani jednou napodíval na hodinky, stihl zabloudit myšlenkami do nejrůznějších směrů, očima však bloudil jen jedním, a to ke dveřím. Jo, jistěže si říkal, jestli vůbec někdo přijde - přece jen, ten chlápek v sovinci působil vyloženě nespolehlivým dojmem.
Zůstával nicméně pln optimismu (a mrzimorského přesvědčení, že kdyby nikdo nepřišel, může celé občerstvení sežrat sám) a chvilku před šestou se dokonce i dočkal.
"Nazdar Flanne!" Přítomností odražeče byl poněkud překvapen - ne že by mu pozvánka přijít neměla, ale hej, dopravit se sem jen kvůli jedné oslavě až kdovíodkud? Patrick se uchechtl, považuje poznámku o opití naivně za vtip, a ledabylým pohybem sklopil cedulku, na jejíž původní místo opatrně postavil převzatý piškot. Ona teď už přece stejně nebyla potřeba, žejo, když přišel už celý jeden host - zatím to šlo dobře.
"Vítej - a dík moc, tos nemusel, ale určitě se bude hodit," zazubil se, "- ehm. Nemám tušení, při odesílání se stala taková menší nehoda... ...ty to umíš pít?" vylítlo z něj následně až překvapivě upřímně, nicméně nepříliš překvapeně, když se dovelelo pivo. Byl to, koneckonců, Flann, ten měl nejspíš zkušenosti s každou existující omamnou látkou a jeden recept na dosud neexistující schovával v rukávu.
A Patrick si mohl snad poprvé vychutnat pocit, že mu není nic do toho, co mladší zmijozel pije nebo fetuje, neb jsou mimo Bradavice a on nemá ani odznak, ani frčky. Krása. Zodpovědnost dospělého mu za těch necelých osmnáct hodin do krve naštěstí přejít nestihla, takže si na ni nevzpomněl a nechal se na moment unést blaženou nezodpovědností s kořením rebelie. Ano! kdo by to byl tušil, že kašlat na pravidla bude taková zábava?
Mělo to taky jistý další benefit; Patrick sice mnohokrát slýchal, že holky letí na drsňáky, nicméně že se na něj v ten okamžik navěsila Gwen (aka TA holka, ehm, pardon, dáma), mu poskytlo poměrně zajímavý materiál k přemýšlení.
"He--e-eehm," sdělily jeho poněkud stlačené plíce dřív, než se dostal ke slovu on sám, "taky tě strašně rád-- tys přišla - skvělé---máme spoustu jídla! To ty sovy..."
Zatímco se rozmýšlel mezi "samozřejmě, to bude nejlepší" a "ani nemusíš", Gwen už svůj plán provedla, a tak mu nezbylo než vypustit zoufale beznadějné "sluší ti to, máš nový oči?" a začervenat se, načež nechat trapas zahladit Arsena, kterému za to div nepostavil modlu.
Moment, Arsena?
Zmijozelovo obočí předvedlo cosi na způsob irského stepu (mimo rytmus hudby), nicméně normální funkce naskočily poměrně brzy poté, co mu Gwen přestala omezovat osobní prostor - zatracené sovy...
"Nemáš ty ji hotovou už dávno?" odpověděl rýpnutím, a sám si nebyl jist, jestli to myslí jako žert, nicméně cosi v té pečlivě vydržované nevraživosti vůči mrzimorovi se poněkud zaviklalo (což vůbec nebylo tím, že mu před chvílí visel na krku prudce pozitivní prvek).
Se zjevným zájmem přejel tekutinu v lahvi pohledem. "Páni, co to je?" zvítězil následně vnitřní vědec. Koneckonců... pokud se ho sem Arsen nepřišel pokusit otrávit, dalo se to brát jako nabízená ruka smíru, které se stačilo jen chopit, no ne?
"No... upřímně, nečekal jsem, že přijdeš," konstatoval až moc upřímně, což se dalo vyložit mnoha způsoby, "sedej... dáte si něco k jídlu?" zazubil se a pokynul mu ke stolu, kde se zcela automaticky pokusil Gwen přisunout židli.
"A k pití... ehm. Nevěděl jsem co přesně..." začal, ale nakonec zůstal tak trochu civět jako bluma, protože pokud ten příchod u někoho čekal míň než u Arsena, byla to Anabelle. Jistě - i ona byla jako členka týmu zvaná tak nějak defaultně, ale hej. Byla to Xáva.
"Děkuju," zasvítil jak vánoční stromeček. Být tu tak ještě Riley, nejspíš by tímto považoval účast za dokonale předčící jeho očekávání. "Ahoj Xav! Vítej!" (pomalu si začínal připadat jak Willy Wonka) "Jíš medovník, žejo? A vy?" dostali prostor pro vyjádření i ostatní, neboť předtím nestihl větu dokončit.
"Mimochodem," stočil opět pohled na Arsena a na moment jeho úsměv získal skoro leprikónský výraz, "ne že bych ti nevěřil, ale je ti jasné, že tu barevnou věc ochutnáváš jako první, viď že jo?"

_________________

„Jojo, hodit,“ přitakal Flann a vůbec nezačal přemýšlet, po kom přesně že by měl Patrick chtít ten dort házet. Na chvíli zvažoval, že by před ním začal aktivně hájit kulinářské umění tety Árný, ale nebyl na to čas a hlavně mu bylo dost jedno, jestli piškot někdo sní nebo jím dostane do obličeje.
Menší nehoda, pozastavení se nad uměním pít pivo. Flann se při tom dotazu zarazil, protože dosud nepovažoval pití piva za něco, co by člověk musel umět, ale oslavence před zapíchnutím podezřívavým pohledem zachránila jednak zmínka o nehodě, druhak Gwen.
Protože než pokrčil rameny a nadechl se, aby kontroval flegmatickým „ty ne?“ a dotazem na přesnou povahu té nehody, do lokálu vpadlo mrzimorské sluníčko a Flann se radši napil, aby nemusel sledovat, jak se ti dva vítají. Po prvním loku zjistil, že mu nechutná, ale to přece neznamenalo, že to nedopije. Vzpomínky na chudobu byly pořád příliš živé a hlavně tu byl dost aktivní faktor relativně zakázaného ovoce.
Gwenin dotaz dokonale ignoroval, ale na jeho obranu třeba říct, že toho prostě řekla fakt hodně během moc krátké chvíle a on ani nestačil postřehnout, že něco z toho patří jemu, natož aby si vybavil co.
Arsena pozdravil mávnutím ruky, stejně tak Anabelle, jejíž příchod ho sice trochu překvapil, ale vlastně dával smysl. Jenom ta Ariana zatím chyběla a neobjevila se ani při zmínce o rakvích, což by jí bylo podobné. Ze sestavování seznamu lidí, kteří dle jeho názoru možná taky dostali pozvánku a na němž figurovala kromě několika skutečných jmen taky proměnná „ti mrňaví střelci z týmu“, ho vytrhl dotaz, jehož spolehlivost při vytrhování z myšlenek nešlo zpochybňovat.
„Dáme,“ řekl prostě, protože hlad měl pořád, a doufal, že tím neporušuje nějakou zásadu slušného chování. Nebo aspoň ne moc, protože být nenažraný je jedna věc, ale maskovat to a přetvařovat se, to je ještě horší. No a pak přišel další, podobný, konkrétnější dotaz. Konkrétněji na medovník. Který Flann sice ještě nejspíš nikdy neměl, ale párkrát už o něm slyšel a rozhodně si myslel, že to jí. A dalo se tušit, že ačkoliv zvládl jíst i červy, hady a pavouky, zrovna medovník bude někdy v budoucnu patřit k jeho absolutním jídelním favoritům.
Tentokrát už každopádně jenom přikývl, protože kdyby otevřel pusu, asi by mu nevychovaně ukápla slina, a pak už fascinovaně hleděl na tu láhev od Arsena.
„Ty bláho, co to je?“ zeptal se, ve tváři jasný zájem, a tak nějak doufal, že dojde na pokusy na lidech. Čistě v zájmu vědy, samozřejmě.

_________________

>>

Riley se vydala do lokálu Na Konci duhy se zpožděním. Ačkoliv to Patrickovi neměla v plánu přiznávat, vůbec se jí té jeho akce nechtělo účastnit. Být po jejím, nechala by ho dnes večer se pořádně vyřádit a sama by mu popřála jindy a hlavně beze svědků. Vzhledem k tomu, že ale Patricka znala a uvědomovala si, co pro něj tahle oslava znamenala, rozhodla se zatnout zuby a špetku toho socializování přetrpět s myšlenkou, že by mu její přítomnost mohla udělat radost... A kdoví. Třeba to nakonec ani nemuselo být zase až tak špatné strávit nějaký ten čas v přítomnosti jeho přátel.
Jakmile se však ocitla na prahu irské hospůdky a spatřila oslavence uprostřed studentské party, optimismus ji přešel. Vážně si nebyla jistá, jestli se jí chtělo za nimi jít. Na druhou stranu... Onen práh už překročila. Na nějaké váhání nebyla ta pravá chvíle, a tak si to Riley neomylně zamířila k Patrickově stolu.
„Zdar oslavenče, zdar vespolek,“ přivítala se tak nějak se všemi, zatímco si očkem zkontrolovala, že tak pozdě, aby promeškala gratulace a předávání dárků, ještě nepřišla. „Předpokládám, že některá z těch židlí nese i moje jméno,“ pokračovala a vzápětí pohledem utkvěla na lahvi s prapodivným navrstveným obsahem. „A koukám, že už jste i objednali nějaké... pití,“ poznamenala opatrně, přičemž si po rameni posunula popruh kožené brašny, v níž měla schovaný i Patrickův dárek. „Jsem poslední nebo se společnost ještě... rozroste?“ otázala se opatrně a tak nějak pořád vestoje, protože nevěděla, kam měla dle Patrickova zasedacího pořádku zaparkovat. Kdykoliv jindy by jí to bylo jedno, ale dneska si tu připadala značně nepatřičně. Což bylo k smíchu. Kdo jiný tu měl právo si nárokovat místo rovnou vedle samotného oslavence. S přehledem mohla vyšachovat i Gwen. (Ačkoliv něco jí říkalo, že to by nebylo to pravé ořechové...) Nakonec si Riley strategicky vytipovala místo nejblíže ke dveřím, kdyby se přeci jen potřebovala odsud rychle vypařit. Patrick, ne Patrick...

| +

Mimo herně:
Omluva předem. Na víkend budu bez internetu. V pondělí jsem tu ale jako na koni!

_________________

Ani jsem nestihla ocenit takovou upřímnou snahu o sledování mého měnícího se vzhledu, už se objevili další pozvání. Jmenovitě tedy zatím Arsen. Kterého jsem musela obejmout už jenom proto, že jsme se roky neviděli. "Ahój! A tys nemohl zaskočit, nebo co? Už jsem o tebe měla starost!" zazubila jsem se na kamaráda a zvesela ignorovala fakt, jak se na něj Patrick pokouší tvářit (přeci jen jsem špatné věci na Páťovi přehlížela se záviděníhodným přehledem, protože on byl přeci až moc hodný pro tento svět). "Tak to je ale boží," konstatovala jsem s očima upřenýma na duhové pitivo, načež jsem už normálně pozdravila Xávušku - tedy usmála jsem se na ní tak láskyplně, jako bych měla nutkání nějak zázračně jí vylepšit život, a zbytečně hlasitě jsem ji pozdravila. Riley už měla vážně jen to štěstí, že jsem seděla - protože tu bych nadšením umačkala. Ono to ostatně bylo slyšet. "Riley! Páni, tebe jsem ale vážně dlouho neviděla! Moc si mi chyběla - tobě už je vlastně taky sedmnáct! Hrozně ti to sluší!" vypálila jsem s úsměvem od ucha k uchu. Což ale Riley přeci musela čekat, protože jí jsem měla vždycky strašně ráda. Ačkoli, kdo ne? Byla super chytrá, super milá a obecně hrozně úžasná - a nejlepší kamarádka Seníka a Kulíška. Nešlo ji nemilovat.
"Medovník je strašně dobrá věc," prohlásila jsem následně a pomalu mi začínalo kručet v břiše. Ono vydávat pozitivní energii taky nešlo jen tak z vesmírné síly, že.

_________________