Aveline si poctivě plnila sny a ačkoli většinu času v Londýně během sladkého, sladkého léta trávila tím, že chodila na arkády a nechávala tam drobné po profláknutých bankovních pytlících označených v plátýnku značkou libry, pro dnešek utrhla něco ze svého krásnohůlského stipendia na vstup do vodního světa, aby se projednou vyřádila taky jinak než rousáním po obchodech nebo taháním páček, zuřivým mačkáním čudlíků a srkáním limonády.
Bylo krásně a Ava si právě do vlasů zapíchávala poslední z arzenálu pírek, gumiček a sponek, které měly její mrkvové vlny udržet pokud možno mimo dosah těch vln mokrých. Ani plavčíci by nejspíš nebyli nadšení, kdyby na konci dně šťouchali z trubek pomalu dvoumetrové pramínky, které nápadně připomínaly rez.
S rozběhem a nadšeným zavýsknutím se vrhla vstříc bazénům a tobogánům, které byly po ránu života prosté, pokud se tedy nepočítají nějaké ty bakterie rejdící v chlóru... Měla na sobě dvoudílné bílé plavky, které jí docela slušely a nejspíš by přitáhly i pár obdivných pohledů, kdyby si ještě v šatně Ava nehrála před zrcadly se syrovátkovým břichem, se kterým se neochotně domlouvala na tom, že make-up nemusí být dost voděodolný a radši by ho měla před vstupem do bazénu setřít, než to udělá sám a po svém. Pandy nebude z bazénu nikdo lovit už vůbec.
Aveline málem spadla do první vířivky i s ručníkem, kdyby si na poslední chvíli nevzpomněla, že ho má odhodit.
"Adieu donc la belle je m'en va
Puisquc mon bâtiment s'en va
Je m'en vais faire un tour à Nantes
Puisque ie Roi me we demande," chraplala blaze a nadšeně začala likvidovat šťoucháním prstů bublinky, které se začaly vzlínat z hladiny a vznášely se těsně nad ní.

_________________

Někdy uprostřed týdne, kdy jsem střídal práci s úpěnlivým studiem zvěromagie - ne lektvarů, které by to vážně potřebovaly - mi začalo s konečnou platností hrabat z nedostatku společnosti. Jakmile mě přestalo bavit přecházet po pokoji jako hladová šelma, povedlo se mi probudit Finnegana a přivázat mu k noze vzkaz bez toho, aby mě znovu klovnul. Byla pravda, že jsem ho taky uplatil spoustou sovích pamlsků, ale to není to, o co by v tuhle chvíli šlo. Slovo dalo slovo, dopis dopis, a Bree, kterou jsem neviděl, ani nepamatuju, mi kývla na to, že by si akvapark, ve kterém měli ty nejlepší tobogány v celé Británii, rozhodně zasloužil očíhnout.
Sraz byl smluvený pod duhovou skluzavkou, která kolem sebe v srpnovém sluníčku házela prasátka na všechny strany. Já házel na skluzavku toužebné pohledy. Už teď jsem byl zmoklý, z vlasů mi kapala voda, a řekněme, že jsem vůbec nebyl zas tak na větvi ze sprch v šatnách, když tady byla voda na mnohem suprovějších místech. Okopával jsem špičkou nohy obrubu na vodním kanálu, který měl pod barevnou skluzavkou mnohem jistějšího fleka, než já, a čekal, dokud se odněkud neozve pištění, že to či ono je "boží" a že to chce domů.

_________________

Pozvat Bree do aquaparku byla v podstatě sázka na jistotu, protože něčemu takovému nemohla zrzunka odolat ani pod pohrůžkou vydědění. Cassidy tedy na svůj dotaz dostal kladnou odpověď a Bree neodolala možnosti se dostavit o něco dřív, a to dokonce úplně sama, bez dospělého doprovodu. Koneckonců, listopad se blížil a s ním i její patnáctiny, což O’Malleyovi považovali za dostatečný věk na menší osamostatnění se, ačkoliv v případě Bree se tomu mnozí jejich známí dost divili.
Takže Bree tedy už nějakou dobu v aquaparku pobývala, a než došlo na sraz s Cassem, byla už řádně promoklá až na kost, nicméně úsměv jí z tváře nemizel, spíš jakoby se nějakou záhadnou silou víc a víc rozšiřoval, až to vypadalo, že se Breeiny koutky odporoučí z obličeje ven. „Huuu-uuuu! Cassidyyyy!“ zamávala na něj z vrchu duhové skluzavky, se kterou ladila plavkami, do nichž kupodivu měla i co dát, ale Arianiných rozměrů vážně nedorostla. Naštěstí. „Počkej tam, já jsem tam za pět vteřin. Ta skluzavka je booooOOOOooooOOOOooooOOOOžííííííí!“ Kvílela už za jízdy jako Tarzan na liáně, než se nad ní uzavřela pod skluzavkou hladina, a byl na chvilku klid. Její hlavinka se vynořila v podstatě hned u Cassidyho, načež se nejen ta hlavinka, ale i celá Bree vyškrábala nahoru a kamaráda pevně objala. Co na tom, že mu to mohlo přivodit nějaké potíže. Třeba dýchací, že. Kdyby ho tiskla moc pevně. „To je krutý, ta skluzavka, tu musíš prubnout, Cassi. Fakt je to božejší než vozatajský závody s ovcema. A ty mi táta nakonec stejně zakázal, což byla děsná škoda, protože to byl jeden z nejlepších nápadů, který jsem tohle léto měla! Sice bych do toho vozíku musela zapřáhnout asi čtyři ovce, aby se to vůbec rozjelo, ale hej, vždyť máme doma celý stádo, to by uživilo hned několik vozíků, který doma teda ale nemáme, no…“ zmlkla alespoň na vteřinu, aby se mohla uculit. „Co prázdniny? Já pro tebe něco mám! Teda jako, nikde jsem nebyla, takže to není žádný super suvenýr z daleka nebo tak, ale něco jsem ti nakreslila. Jen to nemám tady, protože kdybych to měla tady, tak se to stejně rozmočí, a k ničemu by to nebylo. Ono to sice není nic extra, ale rozmočení by si to ani tak nezasloužilo,“ vychrlila a pak si uvědomila, že by mu mohla dát prostor na odpověď.

_________________

Marně jsem se rozhlížel kolem sebe jako podezíravý pštros, ječení a pištění přišlo ze směru nepředpokládaného - a ostatně, odkud jinak? Byla to Bree, kdyby byla vypočitatelná, přestala by to být ona. Rychle jsem vzhlédl vzhůru, odkud se nadšené volání ozývalo, a zjistil, že zrzavá postavička, která se zdála být osobou, na kterou jsem čekal - a pravděpodobně byla, vzhledem k tomu, že na mě volala jménem - stojí na samém vrcholu duhového tobogánu.
"Neskákej!" zavolal jsem nahoru, protože koneckonců, právě jsme se pozastavili nad tím, že je Bree nevypočitatelná, kdo ví, co by ji mohlo napadnout. Pak jsem se nad svým výrokem pozastavil taky, a náležitě ho přehodnotil. "Ale jestli je to nutný, tak aspoň salto!"
Bree se naštěstí nechystala k sebevraždě, ani se nepokoušela naučit létat bez koštěte, ale jednoduše vlítla na skluzavku jako zrzavý uragán, a vřeštěla celou cestu dolů tak, že přehlušila i šum veškeré okolní vody. Když Bree dole zahučela do vody, docela dobře se jí povedlo mě znovu zlít, takže jsem byl ještě zmoklejší než předtím, ale vůbec mi to nevadilo - ne, když se v příštím okamžiku vyhrabala z vody jako přehnaně nadšený kraken a obejmula mě. Neměl jsem námitky. Bree už nějakou dobu zapadala do kategorie FF - fakticky fešných, a dokázal jsem si představit i horší věci, než se od ní nechat objímat. Čistě nezištně, samozřejmě.
Zrzka mlela a mlela a mlela, a já na to byl zvyklý, takže jsem ani nekoukal divně. "Si piš, že zkusím, a rovnou můžeme oba dva, protože ve dvou je to vždycky větší sranda," zatvářil jsem se tak neškodně, jak jsem to jenom zvládnul. Po skluzavkách by se neměli vozit dva lidi najednou. Kdo to ale kdy dodržoval? "Tys fakt zapřáhla do vozíku ovce? Škoda, mohli bychom zkoušet lukostřelbu na pohyblivý cíl - teda, ne že bychom stříleli ty ovce, ale že bychom stříleli z toho vozíku. Kdybychom vůbec uměli střílet. Nechceme se to někde naučit?" naběhl jsem na brianní styl vyjadřování, což zahrnovalo spoustu slov a šílených nápadů, které ale zněly naprosto suprově.
"Nakreslila?" zvedl jsem zvědavě obočí. "To je možná dobře, žes to nedonesla sem, protože ta voda, no. Potom," zazubil jsem se na zrzku a drapnul ji za zápěstí. "Teď - ta skluzavka."

_________________

„Tak to by ovšem bylo megaboží!“ prohlásila Bree v reakci na Cassův návrh, aby se na tobogán vrhli oba dva, a zatímco mluvila, svázala si mokré a poměrně zplihlé kudrliny do drdolu na temeni, aby jí nepřekážely v dalším vodním řádění. Jízda ve dvou, to prostě znělo skvěle. Ono vůbec všechno, co se dělalo ve dvou, připadalo Bree v poslední době daleko zajímavější. Jen doma její nadšení obvykle nikdo nesdílel a Sven se víc zajímal o to, jestli mu ponožky ladí s kartáčkem na zuby. „No zapřáhla. Taky jsem si na sebe uvázala prostěradlo jako tógu, orvala jsem nějakej keř, co připomínal bobkovej list a udělala jsem si z něj tiáru. A pak jsem vyjela na louku a tam to skončilo, protože než jsem stačila popohnat ty ovce, všiml si mě táta. A nějak nepochopil, že by to prostě bylo megasuperhustý, kdybych fakt jezdila po farmě jako vozataj.“ Zavrtěla nad otcem hlavou, protože jeho smýšlení šlo mimo to její. Ale to platilo u většiny lidí, které Bree kdy potkala. Jakmile Cassidy zmínil lukostřelbu, Bree znovu zasvítila očka. „To mě vůbec nenapadlo, ale to musíme zkusit! Letos už to ale asi nestihneme, každopádně příští rok musíš dorazit k nám, a promyslíme to. To ježdění, lukostřelbu zvládneme, vždyť mám praxi ze Survivalu,“ odmávla to rukou, jakoby o nic nešlo. „Ale bylo by fajn, kdyby nás někdo zvládl cvičit, protože jako samouk si z rukávu těžko vycucám všechny ty fígle… možná bychom mohli chodit do nějakýho kroužku? Neumí to někdo v Bradavicích? Třeba duchové! Některý určitě za života uměli střílet z luku, když žili ve středověku nebo tak někdy, ne? Já se zeptám Finniana, ten taky umí skoro všechno,“ zmínila Bree nakonec skoro zamilovaně, protože Finnian byl pro ni něco jako polobůh. Ne takový ten hezký polobůh, co by se mohl svlíkat a nechat se sochat, ale takový ten boží polobůh jako byl třeba ten, co pořádal na Olympu párty. Ten, tamten. Dionýsos, nebo tak nějak. Zpět ke Cassidymu. „Už ti někdo řekl, že máš super nápady, Cassi? Jsi boží. Takže jdem na ten tobogán? Protože ten duhový je fakt super, už jsem říkala, jak je super? Prostě je.“ Popadla Casse za ruku a debatu o obrázku nechala prozatím plavat. Naštěstí jen tu debatu, ne ten obrázek, protože to by jinak bylo nemilé.

_________________

Henrietta měla těsně po uzávěrce čísla, a vzhledem k tomu, že posledních pět dní pracovala prakticky nonstop a spala vyloženě minimálně, ji zbytek redakce - která se kupodivu neskládala jenom z ní samotné - vyštípal od psacího stolu. Dostala za úkol dohnat to, co nestihla naspat během svého pracovního maratonu, a pak se nějak zabavit. Zabavit Henry bylo na jednu stranu jednoduché, a na stranu druhou neuvěřitelně náročné; nadchla se pro všechno, ale měla energie na rozdávání a pak o tom nesklapla hrozně dlouhou dobu.
Nebylo překvapivé, že ji poslali k vodě. Teda, do vody. Přesněji řečeno do akvaparku.
Henry měla vlasy tyrkysové jako krystalický síran měďnatý, na tváři nalepený lehce cvokatý úsměv a dvojdílné plavky, které rozhodně nezvládly zakrýt rozsáhlé tetování, které měla přes celá záda. Inkoustovému fénixovi se přítomnost takového množství vody zřejmě vůbec nezamlouvala, protože se hýbal mnohem víc, než za normálních okolností. Henry to nevadilo. Koneckonců, tetování šimralo jenom tehdy, když fénix hořel, a to jednak podle jejích skromných výpočtů nemělo ještě nějakou dobu přijít, a jednak dost pochybovala o tom, že by se mu to vůbec podařilo. Voda. Všude kolem.
Brýle výjimečně nechala v šatně, což způsobovalo, že byla na dálku slepá jako ona příslovečná patrona. Když se tedy s nadšeným jekotem rozeběhla s úmyslem hodit kufr do vířivky, zaměnila si zrzavé vlasy s množstvím tropických rostlin, které byly kolem řečené vodní plochy rozestavěny v květináčích někým, kdo měl pochybný cit pro estetično. Nešťastná Aveline, která nikomu neublížila a počítala si svoje bubliny, tak pravděpodobně dostala přímo do obličeje vlnou.
Henrietta se vynořila zpod hladiny, poněkud rozmrzelá, protože si narazila kostrč, a jako porouchaná fontána vyplivla vodu, která se jí dostala do pusy. Pak zamžourala, stále ještě slepá, ale už ne tolik. "Jééééé," zavyla hlasem, který by z fleku mohl jít hlásit zkoušku sirén, "pardon!" Hysterický, štěkavý smích, který ze sebe vyloudila potom, té omluvě taky moc nepomáhal.

_________________

Do její vcelku poklidné vířivky najednou jako torpédo vletěla ženská s divoce tyrkysovými vlasy a obrovským tetováním, na což Aveline stihla jen vyvalit oči, než ji zalila malá tsunami a ona ztratila zrak i cit pro orientaci na několik klíčových sekund.
Protřela si oči a zmokle zamrkala do malou velrybí fontánku. Rusé vlasy měla samosebou protkané kapkami vody jako malými perličkami. Ohlušeně naklonila hlavu, aby se pokusila vyhnat vodu nateklou do uší, i když sirénímu zavytí neunikla - to ale ani následnému smíchu selkie. Nakaženě se zasmála, což nejdřív zaznělo jako váhavé škytnutí a pak jako cinkání zvonků. Avě se při tom šedé oči přivřely do ještě užších škvírek.
"V pořádku? Vypadáte trochu jako vyplavený utopenec na břehu Temže," uchechtla se a oči jí zazářily při pohledu na modrozelenou hřívu.

_________________

"Na Julia Caesara nemáš dost velký nos," mínil jsem vesele a gestem naznačil, že by potřebovala mít na obličeji pořádného tukana, aby byl její převlek dokonalý. Nemohl jsem ale popřít, že mě Breeina varianta zábavy nenadchla taky - na slavnostní krasojízce v převleku římského císaře za pomoci vozíku taženého ovcemi bych prostě nemohl říct ne. Radši jsem rychle zahnal myšlenku, co by to udělali, kdybychom místo ovcí použili Arsena a jeli za úplňku.
"Mám tě brát za slovo?" zazubil jsem se, když z Bree vypadlo, že ta lukostřelba je fakt boží nápad, a že musím příští prázdniny za ní, mezi ovce, abychom to promysleli, vyzkoušeli a případně se (ne)zabili navzájem. "Fajn, příští prázdniny mě tam máš jako na koni. Koštěti. Eh, když nad tím tak přemýšlím, asi bych cestoval letaxem, ale tohle zní líp. Nejsou někde nějaké kurzy lukostřelby, nebo něco takového? Když mohli lidi chodit na historický šerm, tak by tohle nemuselo být zas tak od věci..." navykl jsem si rychle přemýšlet nahlas, protože s Bree to pomalu jinak ani nešlo. Měla na člověka ten vliv. "Nebo ten Finnian. Ono by to asi byla o dvě stě procent větší sranda, kdyby nás učil on," přisvědčil jsem, když Bree napadlo něco, za co by si zasloužila minimálně metál.
Možná proto jsem taky vůbec nechápal, proč je Brianna tak nadšená mými nápady, když ten poslední bombastický přišel od ní, a ostatně, co jsem měl pro Merlina za dobré nápady? Jak jsem znal Bree, tak to ale mohla být reakce na lukostřelbu stejně dobře jako na to, že je dobré nebrat papírové věci do bazénu - v rámci sebezáchovy jsem se tedy neptal a s veselým šklebem kývnul na to, že se jako půjdeme sklouznout. Oba najednou. Jako správní rebelové. Jen jsem teda doufal, že nikoho nezraníme, nezhmoždíme, ani nezesměšníme.
K vrcholu skluzavky to byla cesta přes mnohé schody, a mně se skoro podařilo ztratit, protože takový akvapark byl horší než labyrint. Vzhledem k tomu, že byly dlaždice zlité vodou, a my po schodech prakticky utíkali, bylo jenom dobře, že někoho napadlo ošetřit tenhle problém kouzlem - jinak by se mohlo velice dobře stát, že bych si já nebo Bree rozrazili čelo.
Chtělo to notnou dávku zmateného pobíhání kolem, ale nakonec se nám podařilo stanout na samotném vrcholu skluzavky, která byla najednou zatraceně vysoko. Ne že bych se bál výšky, hrál jsem famfrpál - u mě se počítalo s tím, že budu ve výškách třetinu svého života. Spíš... no. Skluzavka měla hodně strmý spád, a mně to nepříjemně připomínalo volný pád, který už mi zas tak po chuti nebyl. "Takže na tři?" houknul jsem k Bree, pokud sebou teda nemrskla na duhu hned potom, co jsme vyběhli poslední schody.

_________________

Neurčitě mlhavá, zrzavá postava se sice smála, ale i kdyby to nedělala a místo toho šlehala z očí blesky, bylo by to Henry s největší pravděpodobností jedno - do tváře jí totiž pořádně neviděla, a nepatřila k lidem, co by se dali odradit špatnou náladou. Ani syčením a prskáním. Zvlášť když ti lidi měli hranolky, ale tohle byla nostalgie na jinou dobu.
Co ale Aveline udělala špatně, to byla zmínka o utopencích. Henry se rozšířily oči nadšením. Od doby, co zkoumala pohřební rituály v Indii a házení těl do řeky místo do hrobů, se pro utopené lidi nějakým způsobem nadchla. Správně morbidně. Není nad rozebírání utopených nebožáků uprostřed akvaparku.
"Utopenec? To bych ale musela být podstatně méně pohyblivá," zadrmolila Henrietta a široký, hyení úsměv rozhodně nevěstil nic dobrého. "A taky nazelenalá, podle toho, kdy bych tedy umřela. Tři dny, pět dní, týden, dva? Óóóó, to by se mi musela odlupovat kůže z rukou a nohou!" zajásala novinářka a zářila jako měsíček na hnoji. Než se stihla zrzka nadát, Henry ve vířivce připlula blíž, nedbajíc naražené kostrče, a najednou byla mnohem blíž, než by typický Angličan považoval za vhodné. Osobní prostor byl přeceňovaný. "Věděla jsi, že ve vodě se těla rozkládají zhruba o polovinu pomaleji, než na vzduchu?" zazpívala Henrietta Aveline prakticky do obličeje s nadšením někoho, kdo by v případě, že na přírodní koupaliště připluje ztuhlá mrtvola, nevolal policii, nýbrž vytahoval fotoaparát a celou tu parádu náležitě dokumentoval. A možná si s mrtvolou ještě dal selfie.

_________________