Aidan protočil oči, pustil Warwicka na jeho přání i zodpovědnost, že se tu nerozsype na lego, a nechal ho, aby si žebra užil s každým bolestivým nadechnutím, která přinášela. Už si jich taky užil před pár lety, nebo když mu do kroužkového brnění narazila hrana štítu.
Vůči sarkasmu byl svým způsobem imunní, ale jak se Warwick ozval podruhé, už se od lahviček načuřeně otočil a ukázal na některé zaplněné regály. "Tak to už jsi viděl cenovku, že se do toho tak hrneš," odtušil a povytáhl obočí takovým způsobem, že byl okamžitě zralý na ránu. Měl Emeryho už drahných pár let za socku, nebo aspoň za někoho, kdo si sice mast zaplatí, ale pak nebude měsíc jíst. Vypadal na to. Apatykářství nebylo levné...
Nechal Warwicka, aby si to přebral po svém, odhodlaný stejně na tu zatracenou medicínu zaplatit, když byl tak nepozorný a spadl z té střechy. Za chyby se platilo a Aidan byl zvyklý brát to doslova. Teď už začínal být otrávený, protože Warwick si měl prostě nechat mast vyplatit a zmizet. Vyloženě podvědomě očekával od té máčky nějaké výčitky, že nějaké odpuštění si za galeony nekoupí (i to se stalo), takže se se založenýma rukama opřel o vitrínu s malými drahými lahvičkami a netrpělivě odpočítával sušená netopýří křídla zavěšená na stropě.

Emery se vykroutil z Aidanova sevření co neohleduplněji ke svým žebrům. Byl pevně odhodlaný tvářit se, jako by se nic nedělo, ale i tak by mohlo zkušené oko bývalého nebelvíra, který měl za sebou jistě podobných úrazů spoustu, zaznamenat, že dýchá trochu nepravidelně a čas od času zatne zuby. Emery sám se ale pokoušel podobné příznaky co nejlépe eliminovat. Byly totiž tak trochu kontraproduktivní, když se jeden snažil působit ledabyle.
Emery by nikdy nepřiznal, že i když by si lékouzelníkem doporučenou mast mohl koupit, nejspíš by se musel na pár týdnů tak trochu uskromnit. Apatykářství nebylo zrovna známé tím, jak přístupné ceny mělo, a Aidan správně odhadnul, že Emery skutečně byl tak trochu socka. To ale neznamenalo, že nechá Thornea, aby za něj něco zaplatil, a udělá si tak dluh u toho posledního člověka, u kterého vůbec dluh mít chce. Probodnul bývalého nebelvíra pohledem. "Neměj starost," okomentoval situaci jízlivě a otočil se stranou, aby okouknul zbytek obchodu, který se začínal dávat pomalu dohromady po té apokalypse, která v něm zřejmě proběhla.
Poodsunul pár keramických pokliček z kádinek s nejrůznějšími preparáty a zvídavě do nich nakouknul. Jednak proto, že do apatykářství se moc často nedostal - haló, ceny, vidíte mě ze svých závratných výšek? - a jednak doufal, že když se bude Aidan moc nudit, možná ho přestane bavit šťouchat do zavěšených netopýřích křídel (která Emery považoval za obskurní a tak trochu morbidní, ať si sedm let bradavické výchovy dělalo, co chtělo, mudlovské kořeny se v něm nezapřely), a zmizí. Tím by celý problém s handrkováním o peníze vyletěl komínem, a Emery by byl o něco málo šťastnější. Loupnul pohledem po Aidanovi, co jakože dělá, a pokoušel se být nenápadný. Emery neuměl být nenápadný.

_________________

Aidan povytáhl obočí, jako by nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. "Neměj starost? O to neměj obavy," zamumlal sám k sobě, odfrkl si, prohlédl si ne tak docela lhostejně nehty a téměř škodolibě se usmíval, jako by se celou situací bavil. Emery Warwick právě vypadal, jako kdyby byl v apatykářství poprvé v životě, a vůbec se mu nedařilo zastírat, že mu cenovky taky vyrazily dech, dneska už podruhé. Kdyby to zastíral, Aidan by se šklebil ještě víc, tak dobrý lhář Emery nebyl.
Když už ale mezi regály kličkoval dost dlouho a zcela nepochybně čekal, až Aidan nebude svědkem toho, že si Warwick ani nekoupí nakoupit, došla mu trpělivost.
"Proboha, už si tu krabičku vezmi," vyštěkl. "Nic na tom není, názorná ukázka. Prostě ji položíš na pult, řekneš: Vezmu si tohle! Sem se položí galeon a támhle, támhle nechal tesař dveře." Protože nehodlal čekat, jestli se Warwick rozhoupe nebo vůbec pochopí instrukce, prostě to všechno během řeči udělal za něj. Galeon na pult položil svůj a vymanévroval Warwicka kolem polic směrem ke dveřím. Neuvěřitelně mu drásalo nervy, jak idiotsky dokázal Warwick plýtvat časem. "Jsi úplně k ničemu. Chápu Joann, ale jak z tebe mohli udělat prefekta..."

Emeryho skvělý, neprůstřelný plán - tedy unudit Aidana k smrti a přinutit ho ve vlastním zájmu z apatykářství odejít, se poroučel k zemi v nevzhledné hromádce střepů a hořkých slz. Thorne jednoduše neměl ani tolik intelektu, aby mu došlo, že v tuhle chvíli zastává pozici nevítané návštěvy, a místo toho, aby tedy odešel a nechal Emeryho na pokoji, vyletěl jako kamínek z praku a ještě stihnul bývalého havraspára seřvat za to, že je neskutečná lemra, a jak z něj mohli u všech svatých udělat prefekta. Emerymu povolily nervy.
"Pro Kristovy rány, Thorne, tobě úplně unikají jemnější nuance lidské komunikace, co?" šlehnul zpátky podobně jedovatou poznámkou, protože mu Aidan lezl už nějakou dobu na nervy dost podobně, jako on jemu, "nedošlo ti, že možná čekám, že tě to přestane bavit a zmizíš?" Cvrnknul galeon zpátky k Thornemu a nahradil ho svým vlastním, což sice ve skrytu duše oželel, ale na druhou stranu nechtěl být nikomu nic dlužný. V tuhle chvíli si Emery odmítal přiznat, že se chovají jako duo pětiletých dětí, které našly kus zplesnivělého sýra, a teď si ho mezi sebou přehazují jako dynamit.
Emery sice prapůvodně z celé té záležitosti s prefektským odznakem nebyl vůbec na větvi, a zvažoval, že řečený odznak půjde co nejrychleji utopit do jezera, ale když už byla škola za ním, a on byl tak nevítaných povinností navíc zbaven, nehodlal do sebe nechat rýpat zrovna Aidanem Thornem. Vždyť ten pomalu neuměl ani kouzlit, a to bylo co říct - Bradavice měly schopnost nadrtit trochu magie i do té nejdutější hlavy. "Já o ten odznak taky nestál," zasyčel, "ale jak na to tak koukám, lepší já, než ty. Bradavice by lehly popelem, nemyslíš?" Jak se vlastně s Aidanem dostali na pole otevřené bitvy, to mu stále ještě zůstávalo záhadou, Emery ovšem věděl, že dostat se do hádky s Thornem nikdy netrvalo dlouho. Nikomu. Bývalý (nedostudovaný) nebelvír měl očividně nadpřirozenou schopnost všechny vytáčet k nepříčetnosti. Kéž by tady teď byla Joann.

_________________

Aidan se chytil za prsa a nasadil mučednický výraz. "Zrovna od tebe to vážně bolelo." Skoro se zdálo, že konečně pobral aspoň principy ironie. Dobelhal se ke dveřím, opřel se o rantl a zatlačil ramenem do dveří, jen na opačnou stranu, než se otevíraly. "Jak vidíš, bavit mě to přestalo, protože s tebou byla vždycky zábava hotové umění. Jsem na odchodu. Jestli sis nevšiml, Bradavice by nelehly popelem, ani kdyby ses přestal zašívat v koupelnách, aby na tebe náhodou někdo nemluvil." Odpálkoval Warwicka bělmem a pak mu došlo, že až prorazí ty zatracené dveře, stejně neví, kam půjde. Přemisťovat se neuměl a poslední vlak domů už mu ujel. Obchod s košťaty už musel být zavřený a ani Aidan nekupoval rád nové pokaždé, když si zapomněl Nimbus.
"Hej, máte tu na noc někde místo na přespání?" houkl na prodavače, který právě dokončil úklid po minulé návštěvě a asi se taky těšil, až poslední zákazníci konečně odejdou a bude moci zavřít. Trhl sebou a nadskočil. Aidan se zatím otočil ke dveřím a zalomcoval klikou. "Nebo aspoň tenhle kus dřeva kdyby se ráčil otevřít," zasyčel už naprosto vyčerpaný a blazeovaný tím, že zvrtnutý kotník mu všechno komplikoval. Byl přesvědčený, že kdyby se mohl opřít plnou silou, tak ty nemožné dveře povolí.

Emery se zašklebil na Aidana, protože zrovna mučednický výraz od Thorna bylo to poslední, co na něj tak v tu chvíli mohlo zabrat. Thorne byl pitomec, to bylo jasné, a jestli chtěl ještě ke všemu hrát laciné divadélko, jeho věc. Emery tu nemusel být a dívat se na to.
"Pro Merlina, díky, to bylo to jediné, co jsem chtěl," vztáhl ruce k nebesům, nebo alespoň směrem, kterým by se nebesa nacházela, kdyby nebyli v uzavřeném prostoru apatykářství, a tentokrát se neubránil zasyčení, které mu uniklo zpoza zaťatých zubů - Emery byl mamrd, tudíž se mu podařilo v rozhořčení zapomenout na to, že má pohmožděná žebra, a teď toho upřímně litoval. "A za tohle taky můžeš ty," zasyčel rozlíceně na Aidana a věnoval mu jeden ze sžíravých pohledů, které mu šly překvapivě dobře, na to, jak asociální a vpravdě neškodný vlastně byl. Dokud teda nešlo o hodinu OPČM a soubojnický kroužek, ha.
Emery byl pevně odhodlaný vyjít ze dveří tak hrdě, jak mu to jenom mírně pochroumaný fyzický stav dovolil, když Aidan houknul na prodavače, jestli by ho jako nenechal někde v obchodě přespat. V Merym hrklo. Thorne byl přece ten rozmazlený, odporně bohatý parchant, který měl vždycky to, na co si ukázal, než někdo stačil lusknout prsty. Slyšet podobnou poznámku zrovna od něj... řekněme, že byl trochu otřesený. Takže Aidan neměl kde spát?
Emery byl otrávený, ne bezcitný.
"Jestli budeš mlčet a spát, mám jeden volný gauč," oznámil nespokojeně a vzal za kliku dveří s tím, že tohohle ještě určitě bude stokrát litovat a proklínat se za to, že nemohl nechat Aidana nocovat na ulici. Thorne na tom ale byl ještě hůř, než on, a i když bývalého nebelvíra neměl rád... no, stále ještě s ním chodil asi šest a půl roku do školy.

>> asi pryč?

_________________

<<<
Holly dnes lítala doslova v jednom kole po nákupech. Zrovna dnešek byl totiž dnem, na který si nechala nakupování veškerých zásob, od obyčejných potravin, přes nový pytlík letaxu, až po přísady do lektvarů a mastí. Pro které se ostatně zrovna teď dostavila do apatyky. Měla na sobě květované letní šaty z rozevlátého materiálu, a celkem pohodlné bílé páskové boty. Ideální do tohoto vedra. No a na krku se jí houpal obyčejný náhrdelník z drobných bílých perliček. Už teď nesla v rukou několik tašek a balíků, a vypadala celkem vyčerpaně, ačkoli jí to samozřejmě slušelo. Jen začínala mít hlad, a docela i žízeň. Jediné, co jí snad drželo při životě, byla vidina nějakého ledového čaje a chutného sendviče, který si chtěla dopřát, jenco odejde z apatyky.
Rozhlédla se kolem. Vypadalo to tu stále stejně, nic extra. To místo, kam se jí nikdy zrovna moc nechtělo, poněvadž to tu na ni působilo lehce depresivním dojmem. Jak si tak prohlížela všechny ty přísady, napadlo ji, že by si opravdu přála už to mít za sebou, a začala pohledem hledat místo, kam by bylo bezpečné položit již nakoupené tašky. Nakonec se jí nákupy podařilo odložit v jednom z rohů, a následně začala v malé bílé kabelce hledat seznam ingrediencí, které dnes chtěla sehnat. Vlasy jí přitom spadly do tváře, v celé svojí rudé kráse, a tak je trochu roztržitě zasunula za ucho, jen aby za chvíli zase mohly spadnout a utvořit rudozlatý vodopád, na němž si rozpustile hrály paprsky slunce, procházející částečně přes zaprášené sklo výlohy. Ani si během hledání nevšimla, že jí perly sklouzly z krku, a odkutálely se kousek ke dveřím. Na něco jako náhrdelník totiž teď opravdu nemyslela.

_________________

<<<
Sebastian poslední dobou trávil čím dál tím více času u Janiny rodiny. Od té doby co podepsal ty papíry se snažil být vzorným skoro strýčkem, a také se snažil dávat na své příbuzné pozor, protože se stále necítil na to postarat se o Jane, kdyby se jejím rodičům něco stalo. On na takové věci prostě nebyl, ale snažil se.
Dneska Sebb mířil do apatykářství, poprosila ho totiž o to jeho matka, která nutně potřebovala jakési byliny a další věci, u kterých Sebastian ani netušil, že existují a vůbec ho nenapadalo na co to jeho matka bude potřebovat. Rozhodl se v tom však nijak nehrabat, poprosila ho o to a on neměl proč by odmítl, stejně neměl co dělat, takže se alespoň trochu mohl zabavit. I když tedy.. on si zábavu představoval úplně nějak jinak, a hodlal po nákupu zajít do nějakého baru, aby se o něco lépe odreagoval.
Sebastian zůstal chvíli postávat před krámek, prohlížejíc si soudky s podivnými.. ehm věcmi, a jen při pohledu na ně se začínalo dělat Sebbovi špatně. Nakonec se však odvážil vzít za kliku a vejít, i když chvíli váhal jestli rovnou neodejít a říci mámě, že neměl čas tam dojít, ale uznal, že by to jeho mamku asi pěkně naštvalo.
"Dobrý den," zazněl jeho hlas když prozkoumával krámek pohledem. Trvalo jen chvíli než si povšiml rusovlasé návštěvnice, která mu byla povědomá až moc a on dokonce přišel i odkud, což nebylo u Sebba zrovna časté a ve většině případech rychle zdrhl, když zjistil kdo to předním stojí. Dneska však přítomnost oné ženy mu rozhodně nijak nevadila. "Áá, slečna Beckettová," věnoval své kolegyni obvyklí pokřivené úsměv než se loudavým krokem vydal směrem k ní. "Jak se vám daří?" Sebastian si vzpomněl dokonce i na jejich první setkání tady na Příčné a po jeho tvářích se rozlil spokojený úsměv.

Ještě chvíli spočinuli v tichém hovoru, nakonec však každý musel jít svou cestou, a tak jakmile každý nakoupil to co má se rozloučili a Sebastian i hned zamířil za svou matkou.
>>>

_________________

Jak tak Holly hledala v kabelce seznam, nevšimla si nejen padajícího náhrdelníku, který se pak kutálel kdoví kudy po podlaze až k nohám příchozího Sebba, ale vlastně ani muže jako takového. Proto docela překvapeně vzhlédla zpod opony rudých vlasů, když zaslechla jeho hlasem vyslovené své jméno. Samozřejmě, že se musel usmívat stejně dokonale jako už tenkrát, a Holly se všemožně snažila, aby na ní tenhle úsměv neměl žádný efekt. Jednoduše proto, že si přece s kolegou nic začít nemohla, ani kdyby nakrásně chtěla. Efekt se ale merlinžel dostavil tak či tak, a Holly mimoděk zase napadlo, že by pan praktikant rozhodně stál za hřích. Ehmehm. "Dobrý den, pane kolego," opáčila se širokým úsměvem, "však víte, užívám parné léto plnými doušky. Jakpak se máte vy?" Pokud by se Sebovi zdálo, že vidí něco v Hollyiných očích, záblesk zájmu či něco podobného, tak to skutečně tak bylo. Victorie byla vlastně ráda, že ho tady potkala, i když pravda, mezi hromadou nechutně vyhlížejících přísad do lektvarů by někoho jako byl pan Scott ani náhodou nečekala.
Zamyslela se, co dalšího říci, a mimoděk zajela rukou k vlastnímu krku, aby si mohla z lehké nervozity pohrát s perlovým náhrdelníkem. Ale co to? On se nikde kolem jejího krku nenacházel! Zmateně se rozhlédla kolem, hledaného předmětu u Sebbových nohou si ale nevšimla. Nejspíš proto, že sám praktikant na ni měl lehce rozptylující vliv. A divili byste se? Vždyť to byl zatraceně hezký chlap! Ehm, zpět k náhrdelníku. Holly znovu otevřela kabelku, a začala se v ní prohrabovat. Samozřejmě ale nic nenašla. "Pardon," broukla omluvně ke svému náhlému společníkovi, "náhodou jste někde neviděl perlový náhrdelník?" Až pak si všimla, kde se hledaný šperk nachází. Jenomže upřímně, v tu chvíli jí bylo hrozně hloupé, aby se skláněla k Sebastianovým nohám. Kdoví jak by to taky vypadalo! Jenže o předmět nechtěla přijít a děsilo ji, že náhrdelník Sebb třeba v nechtěném okamžiku rozšlápne. Nebo hůř, uklouzne po něm a něco si udělá. "Ah...ehm, tady je," dostala ze sebe nakonec lehce nesvá, a skutečně před Owenem symbolicky poklekla, poněvadž se pro šňůru perel sehnula.

Tak či tak, ať už se pak stalo cokoliv, Holly brzy nakoupila veškeré potřebné přísady, a odebrala se pryč.
>>
Mimo herně:
Pardon za odklizení, but.... neděle. Konec herního dne. (Sebb s Holly jsou zakletý, nikdy nic nedohrajou! )

_________________

>>
Protože si všiml, že mu pomalu dochází Veritaserum, a začátek školního roku nebyla moc vhodná chvíle, kdy by tímto lektvarem neměl být vybaven, rozhodl se zajít do Apatykářství. Zahalen v dlouhém černém plášti, který byl upraven přímo na jeho postavu, zdůrazňoval jeho štíhlé tělo a dlouhé nohy, vstoupil do menšího obchůdku. Nebyl tu poprvé. Přes prázdniny mu vždycky velice chybělo kouzlení, vážně se nemohl dočkat, až bude za půl roku plnoletý, a tak si to vynahrazoval procvičováním lektvarů. Lahvička Veritasera mu tentokrát vydržela poměrně dlouho ono ho taky nebylo na koho využívat, když se přestěhoval a byl vytržen ze svého rutiního života. Zanedlouho by se, ale mohlo hodit a polovina lahvičky co mu zbývala mohla být fuč klidně za měsíc. A přesně tolik času potřeboval J k přípravě nového lektvaru.
Zrovna si z poličky bral hadí oči, když si vzpomněl na tu malou úskočnou zrzku. Nebylo to poprvé co na ni myslel, zásobu Veritasera chtěl beztak právě kvůli ní. Protože mu nedala odpovědi, které chtěl. Znovu se zamyslel nad její reakcí v oddělení knih s černou magií, možná bylo jeho chybou to, že se na to koukal bez dostatečného odstupu. To jak k němu o krok přistoupila jako by byla omámená, i když si dávala opravdu velký pozor na to, aby se k němu moc nepřibližovala, lehké zkroucení jejích rtů v námitce, když si slízl stopu krve ze svého prstu. Zprvu její zděšený výraz, který se poté změnil do šíleného úsměvu. Opravdu ji to tolik děsilo? Ve chvíli, kdy se jí po tváři rozlil fascinovaný výraz, se otáčel k odchodu, proto z toho moc neviděl a nebo si to alespoň myslel. Procházel si tu vzpomínku, jako když pomalu přetáčíte film.
Pohled mu padl pravděpodobně na nějakou zvířecí krev, která byla uchovávána ve skleničce a v tu chvíli jako mu to konečně došlo. Proboha já jsem pitomec! Ona se nebála! Nadával si, že mu rozklíčování obsese té malé trvalo tak dlouho.
Pobral všechny ingredience, které potřeboval k výrobě Veritasera a tu krev si vzal taky, jako menší připomínku. Rty se mu zkroutily do zlého, opovržlivého a zároveň neudolatelného úsklebku, když za svůj nákup platil.