Budík jim u hlavy zařinčel zhruba patnáct minut zpátky, ale Donna sotva na okamžik otevřela oči, než se zase zachumlala do přikrývky, své vlastní přikrývky, protože s Darrelem Gallem nebylo možné spát pod jednou, pokud jste nějakou nad ránem ještě chtěli mít přes sebe, a byla dokonale smířena s lehkým taháním, s jakým si Darrel pohrával s jejími vlasy, což byl zlozvyk, na který si za tu dobu perfektně zvykla. "Nngah," zahučela nekonkrétně v odporuplné reakci plné nevole jak na oslovení holubička, tak na brzké vstávání. Ve skutečnosti nebylo zas tak moc brzy, ale Donna nebyla zrovna ranní ptáče a s Darrelem byli vzhůru dlouho do noci. Když se jí Darrel dotázal na auto, nakrčila obočí, protože si nebyla jistá, že mu chce jeden ze svých milovaných vozů svěřit, i když ho řídit naučila sama a věděla, že Darrel by si nelajzl její auto nabourat - naštěstí byla moc ospalá na to, aby ji napadlo, že Darrel by se mohl pokusit její auto nabourat schválně, aby ji donutil ho chtít opravovat a zůstat o něco déle. Nechala se lehce obměkčit polibkem do vlasů a nechala Darrela jít, načež se po chvilce sama zvedla, aby si tiše povzdechla a ze své postele si pozorně prohlédla všechno kolem. Svůj pokoj tradičně přes rok nevídala, protože byla v Bradavicích, ale přesto dnešní odjezd působil zcela jinak, než když odjížděla s Alaskou do školy. Tentokrát totiž jela o dost dál a nevěděla, co přesně ji tam čeká.
Nakonec se přeci jenom zvládla dostat z postele, kterou snad poprvé v životě dobrovolně ukázkově ustlala, oblékla se do pohodlných džínů a šedého trička, a vyšla do kuchyně, kde už byla shromážděna celá její rodina. Matka při prvním pohledu na ni tiše vzlykla a odvrátila od ní tvář, kterou si schovala do dlaní, zatímco táta jí položil chlácholivě ruku na rameno. Donna upřímně nikdy nevěděla, jak spolu jejich rodiče dokázali vycházet tak dlouho, ale jakkoli to bylo zvláštní, klapalo jim to, a Donna byla jenom ráda. "Brý ráno," pozdravila ji Hope, a i když se tvářila jako že je jí všechno volné, jako obvykle, přeci jenom Donně přišlo, že v jejích očích zahlédla náznak něčeho, na co u své mladší sestry nebyla zvyklá. Alaska měla pochopitelně opuchlé oči a Donna jí věnovala slabý úsměv, než z ní musela spustit oči pro změnu ona, tentokrát k sestřenici Robyn, která jí jenom pokývla na pozdrav. Robyn to zjevně snášela ze všech nejlépe, což mohlo být stejně tak dobře tím, že nebyla z nejbližší rodiny, jako tím, že byla v duchu snad z ještě větší části mužský jako Donna.
"Kde máš Darrela?" zeptal se pan Osborn od své kávy po chvíli a zvedl k Donně pohled, který jasně značil, co si o tom chlapci myslí.
"Jel si domů pro nějaké věci, za chvíli se vrátí," řekla Donna a lehce se na tátu usmála na uchlácholení. Věděla, že velmi těžce nese, že už není jenom jeho, ale bylo jí osmnáct a tohle muselo jednou přijít.
"Jsi si jistá, že chceš jet takhle? Stačilo říct a připravila bych ti nějaké šaty..." začala paní Osbornová, ale umlčel ji pohled jejího manžela, za který mu byla Donna velmi vděčná, protože už tak měla nervy na pochodu a nechtěla být na matku v jejich poslední společný den nepříjemná. Měli se sice vidět na Vánoce, ale ty se zdály být dál než kdykoli z Bradavic.

Po snídani Donně domácí skřítci donesli věci a ona se s každým z nich rozloučila, než došla obejmout matku, která s nimi odmítala jet k přístavišti, protože už teď vypadala na pokraji nervového zhroucení. Donna zapřemýšlela nad tím, jestli tak těžce snášela jejich odjezd každý rok, nebo je letošek speciální v tom, že už jsou s Alaskou dospělé. A jak dlouho jí bude mít za zlé, že se umně vyvlíkla ze svatebních pletichařin a nechala ji na práci jenom Alasku. A neměla jí to za zlé sama Alaska? Donna doufala, že ne, ale stejně věděla, že se kvůli tomu bude sama užírat. Nicméně teď ji čekala nová budoucnost, a tak líbla svou matku na tvář, rozloučila se s Robyn, která naučeně přidržovala Hope, čistě pro jistotu, kdyby plánovala udělat něco bláznivého, naposledy pohledem přejela vstupní halu jejich sídla, a pak už za nimi těžké dveře zapadly a od příjezdové cesty přihopkal Darrel, kterému Donna naproti své vůli věnovala úsměv.
"Co v tom asi bude...?" nadhodil ještě Mitch, který se k jejich malé skupince zařadil zhruba ve stejné době, co Darrel, a pak už se s hlasitým prásknutím přemístili do přístavu. Donna odmítala dostat se do Ameriky kouzelnickou cestou, ale otec jim alespoň zajistil bezpečnou a nevypozorovatelnou cestu do přístavu, odkud měla zanedlouho vyplouvat Donnina loď.
"Tak a jsme tady..." zkonstatoval pan Osborn, a Donnu píchlo u srdce kvůli smutku, který z jeho hlasu šel vyčíst. Nejradši by se mu vrhla do náručí jako malá, ale zatím se udržela a jenom mu krátce stiskla paži. "Počkáme na chvilku opodál, co říkáte?" nadhodil usměvavě Mitch k Alasce a jejímu otci, než na Donnu s Darrelem mrkl, a šetrně odvedl Donnino dvojče a tátu kousek stranou, aby měli soukromí.
Donna najednou cítila, jak se jí zúžilo hrdlo, a tak si tiše odkašlala, než přimhouřila oči k Darrelovi. "Co v tom je? To je pro mě nebo to povezeš do Bradavic?" zeptala se a poukázala na krabice, které Darrel svíral, snažíc se nedat na sobě najevo, jak se na něj snaží na poslední chvíli vynadívat a zapamatovat si každičký rys jeho obličeje, o což se snažila už od včerejšího večera, a i přes to jí přišlo, že to nedokáže, a to ji děsilo.

_________________

Darrel měl z pana Osborna stále docela respekt, na Mitche žárlil a na Alasku se pokaždé mile usmíval, protože byla z Nebelvíru a častokrát se vídali ve společenské místnosti. Jakmile se mu žaludek zcvrkl a asi pětkrát přetočil, znovu ucítil pod podrážkami pevnou zem, ovšem v návalu nevolnosti rychle vrazil krabice do rukou Mitche a dávivě se předklonil nad kanál v jedné z postranních ulic nedaleko od přístavu. Nesnášel přemisťování, pokaždé nabral nezdravě zelenou barvu, v očích mu začalo slzet a žaludek se tvářil, že udělá dalších deset kotrmelců. Začal zhluboka dýchat jako při porodu, takže dnešní skromnou snídani naštěstí zachránil a po pár minutách začínal nabírat zpět i barvu, když se potom narovnal a se vší důstojností sklonil zrak k rodince Osbornových, která se bezpochyby na Darrelův účet dobře bavila, pozvedl drobně ruku. "Jsem v naprostém pořádku," pronesl teatrálně a společně s tím mu zacukalo v koutcích, což byl náznak, že se mu už opravdu udělalo lépe. Když se potom prošel sem a tam, už se tvářil docela normálně.
"Víte, jak mají mudlové takové ty mega stroje? Jak si tam sednete, ono vás to spoutá a hází to s váma, div mám nevyletí mozek z hlavy?" pravděpodobně myslel pouťové atrakce, "tak to fakt nechápu, že tam chodí dobrovolně," vydechl s uchechtnutím a převzal si od Mitche krabice, potutelně se na něho přitom uculil, všichni byli určitě zvědaví, co se ukrývá uvnitř. Potom už se vydali směrem k přístavu. Darrel v životě tak velkou loď na vlastní oči neviděl, takže na chvíli užasle oněměl. Z úžasu ho vytrhl Mitch, překvapeně na něho i na pana Osborna s Alaskou zamrkal, když se poté stočil k Donně, drobně se na ní pousmál.
"Ty jsi zvědavá!" zajásal potom upřímně a rychle položil krabice na zem, tu malou sundal z té velké a zaklonil hlavu směrem k Donně. "Jsem fakt rád, že se mi to podařil sehnat, nebylo to vůbec lehký..." a pomalu nadzvedl víko velké krabice. Vevnitř se ukrývala suchozemská želva. Darrel se nadšeně usmál, popadl želváka a společně s ním se zvedl zpět k Donně. "Seznam se se želvákem Darrelem. Bude ti dělat společnost, když já s tebou nebudu - a opovaž se protestovat!" zatvářil se varovně, ale v koutcích mu cukalo, urychleně se dal do vysvětlování, "vím, že máš strach ze všeho, čemu bys mohla omylem ublížit... ale právě proto jsem vybral želvu! Koukej, Darrela jen tak něco neskolí, je to pašák, vidíš ten krunýř? Když ho budeš švát, tak se prostě schová a nevyleze, dokud se neodurazí. A má docela drsnou kůži a dlouhý nehty, tomu zkrátka neublížíš, ani kdybys chtěla," vysvětlil s úsměvem a natáhl se želvou ruce k Donně, aby si ho taky mohla pochovat a zjistit, že je docela fajn, ostatně jako klučina, po kterém byl pojmenován.

_________________

Darrel tentokrát nemohl mít Osbornovým a Mitchovi za zlé, že jeho poznámku o nevolnosti odignorovali, i když Donna po něm hodila starostlivým pohledem. Naštěstí však nezvracel, to bylo plus.
Když se tak nadchl kvůli tomu, že byla zvědavá, Donna ho krátce zpražila pohledem a povytáhla obočí na znamení, jestli jí ukáže, co donesl, nebo ne, protože oba věděli, že její trpělivost má velmi okrouhané hranice. Nedokázala však popřít, že ji opravdu zajímalo, co Darrel ukrývá v krabici, ale když odklopil víko, obličejem se jí mihlo překvapení, následované náznakem paniky a následným zamračením a Donna bezvolky o kousek couvla. A Darrelovo ujišťování jí vůbec nepomáhalo. Tohle bylo živé zvíře, jakkoli tvrdý mělo krunýř. Nikdy neslyšela o tom, že by želvy byli ultimátnímí predátory, tedy je muselo něco žrát a tedy ten krunýř nebyl nerozbitelný. "Já to nechci, Darrele," vypravila ze sebe skoro až štítivě a vzdorně se zadívala Darrelovi do jeho zelenomodrých očí, i když ji znal natolik dobře, aby ji v takhle nestřeženém okamžiku, na který nebyla připravena předem, dokázal prokouknout. Bála se. Ne té želvy, protože Donna by se snad nezalekla ani rozzuřeného býka, zvlášť, když měla hůlku bezpečně po ruce, ale té zodpovědnosti. Nechtěla se starat o něco, co jejím přičiněním mohlo umřít. Měla svou sovu, která byla samostatná a nic se jí nestalo, když ji zapomněla pár dní nakrmit. Želva by si z terárka odlétla asi těžko. "Darrele... ani nemám, kam ho dát," argumentovala chabě, protože Darrel ji překvapil natolik, že už na něj nedokázala ani být příkrá. Navíc ho viděla naposledy na nějakou dobu a nechtěla to kazit, dokonce ani ona tak zákeřná nebyla. Navíc by tím neublížila jenom Darrelovi, ale i sobě. K želvě však žádný pokrok neudělala a přísahala by, že Mitch se opodál dobře baví. A ještě to zpropadený stvoření pojmenoval po sobě...!

_________________

Darrel se na želváka nadšeně zakřenil, rád se staral o zvířata, i když tím častokrát onen zvířecí život ohrožoval. Ale učil se tím určité zodpovědnosti, která mu jedině prospívala, dneska už by ho nenapadlo podpálit vlastní sovu pouze proto, že se třásla zimou. A usoudil, že i Donna by se měla postavit svému strachu a začít se o někoho starat. Želva byla dobrý začátek. Když však shlédl dívčin výraz a dokonce i to, že o krok ustoupila, natažené ruce s Darrelem zase vrátil k sobě.
"Nelíbí se ti?" zeptal se trochu zaraženě a pohlédl na suchozemskou želvu, kterou držel, "ten prodavač říkal, že má trochu šišatý jedno oko, ale... za to on přece nemůže," pokračoval a položil želváka na zem, ukazováčkem ho podrbal na krunýři, těžko říct, zda to želva cítila.
"Myslel jsem, jen abys nebyla sama," zvedl nakonec oči od želvy směrem k Donně, ale zdálo se, že ji nemá v plánu zvíře cpát násilím. Možná by to za normální situace udělal, ale za pár minut měla odjíždět a nebylo by zrovna nejchytřejší se s ní pohádat kvůli želvě. "Tak, koneckonců, můžu si ho vzít do Bradavic, jestli ho fakt nechceš," pokrčil rameny a sehnul se k Darrelovi, protože se pohyboval sice velmi pomalu, ale i za tu krátkou dobu stačil popolézt o kus k Donně. "Ale vidíš, líbíš se mu. A můžeš si ho nechat v tý krabici, ta mu nevadí," ukázal k banánové krabici, která byla pro malou želvu dostatečně velká. A když už tak sklonil zrak, uvědomil si, že tu má ještě jednu věc.
"No a tohle," ukázal na tu menší krabici, pro kterou se nechtěl sklánět, ale bylo jasné, že je rovněž pro Donnu, "to si otevři až na lodi. Až budeš někde sama," zatvářil se tajemně a důležitě se na ní podíval. Vzhledem k tomu, že to byl dárek od Darrela, dala se uvnitř čekat nějaká kulišárna. Ale to mělo být pro všechny tajemstvím, kromě Donny. A to byla i poslední formalita, která zbývala vyřídit, když poté k Donně znovu zvedl oči, tušil, že je to na dlouhou dobu naposled. "To je všechno," prohodil, "ne, že, až se vrátíš, budeš mluvit jako Američanka, víš, že ty amíky moc nemám rád," uchechtl se a o krok k ní přistoupil, zamyšleně sklonil pohled, "ale... kdyby se ti tam nějakej amík zalíbil, tak mě neřeš, stejně se uvidíme až za rok. Možná," dodal navzdory tomu, že se mu ta představa vůbec nelíbila, ale byl realista, alespoň se snažil být, aby zabránil dalším zklamáním, která by během roka či za rovnou za rok přišla. Rok byla dlouhá doba, mohlo se stát cokoli.

_________________

"Já zvládnu být sama," prohlásila Donna a pohledem obezřetně sledovala, jak Darrel pouští želvu Darrela na zem. Byla si jistá, že to zvíře kouše a že není nesmrtelné, a kdyby ho tu někdo zašlápl... Ne, řekla jsi, že to nechceš, tak mu to tu taky necháš. "Nemůžeš si přece brát želvu do školy. A v tý krabici taky určitě žít nemá..." řekla, načež si tiše povzdechla a na okamžik zavřela oči, aby si promnula obočí, což dělávala často, pokud se snažila nebýt podrážděná. Darrelova naivita ji stejnou měrou okouzlovala jako vytáčela. Co sakra měla dělat v Americe se želvou?!
Když Darrel zmínil druhou krabici, Donna opět nakrčila obočí. Neměla v lásce překvapení, což Darrel touhle dobou už jistě dávno věděl, a stejně se rozhodl riskovat. Znovu si povzdechla a otevřela pusu, aby nějak opanovala, ale pak viděla výraz v jeho očích a pusu zase zavřela. Byly to jejich poslední chvíle, nemusela být stejně nepříjemná jako vždycky, i když k tomu inklinovala, protože to bylo něco, na co byla zvyklá a co dělala pořád, zatímco opodál stála obrovská loď, kterou měla vyrazit do neznáma. Nerada to přiznávala, ale byla opravdu ráda, že jede Mitch s ní, i když oba věděli, že pro jejich vlastní dobro bude jenom dobře, že se pak zase vrátí sem. Donna nebyla sentimentální člověk, a i když teď pociťovala nervozitu a možná malý náznak strachu z neznáma, plánovala se z toho zase pěkně rychle oklepat. Tuhle volbu zvažovala déle než bylo zdrávo, obětovala pro ni všechny své blízké, kterých upřímně řečeno nebylo tolik, musela tu nechat svoji sestřičku, tátu i Darrela a bylo její zodpovědností, aby to nebylo nadarmo.
Když Darrel přešel k tomu, že je to všechno, srdce jí podivně pokleslo, což pro ni nebyl normální pocit a zapřemýšlela, jestli jsou ostatní lidi ve vztazích dobrovolně i přese všechno, co to s nimi proti jejich vůli dělalo. Ona věděla, že se jí to nelíbí, ale nemohla popřít, že Darrel si vydobil speciální místo v jejím srdci, i když mu to nikdy pořádně neřekla a pravděpodobně nikdy neřekne, protože Donna Osbornová se svými něžnými city nechlubila. Stejně jako s konceptem chození ani neviděla důvod někomu neustále potvrzovat, že ho milujete, když to musel vidět sám. A pokud neviděl, pak to nebyl její problém. "Obávám se, že hned tak ten přízvuk nechytnu," odvětila mírně a extra anglicky, zatímco se na Darrela pousmála koutkem úst, než krátce stiskla rty k sobě, když k ní přikročil. Tuhle scénu si pro jistotu moc před odjezdem nepřehrávala, ale víc než o sebe se bála o to, jak to zvládne Darrel. Jednoznačně byl z nich dvou ten víc emotivní typ a Donně by dralo srdce vidět ho znovu plakat. Teď však vypadal odhodlaně a podivně klidně, což z nevysvětlitelného důvodu donutilo Donnin žaludek k nervóznímu stáhnutí. Překvapeně povytáhla obočí. "Slíbila jsem tátovi, že se možná stavím na Vánoce, víš," podotkla, ale i když se lehce ironicky pousmála, jako vždycky, v očích se jí mihla starost. Taková slova čekala od sebe, ne od Darrela. Třeba to vzal úplně jinak... ale neusilovala od začátku o to, aby se do ní nezamiloval? A teď propadla ona jemu, aniž by věděla jak, a přesto mu neudělala tu radost, aby mu to dala pořádně najevo. Ne slovně. Nikdy slovně. "Nejsem si jistá, že by opálení polonahý blonďáci byli můj typ..." nadhodila stále ve stejném duchu, ale pak si navlhčila rty a pro změnu se na Darrela zadívala vážně. Stejně vážně, jako se díval on na ni, protože si nezasloužil, aby jeho slova překrucovala a odpovídala mu sarkasmem jako vždycky. "Darrele... znáš mě, nebudu tě držet, kdyby sis něco začal s někým jiným. Prostě se domluvíme, že kdyby někdo takový byl - na obou stranách - tak si o tom napíšeme. Tím neříkám, aby ses hned zítra vrhnul do náruče Olssonové, ale jedu pryč. Hodně daleko. A kdybysme se viděli až za rok..." řekla, aniž by z něj spustila pohled, "Je ti šestnáct, myslím, že se o sebe dokážeš postarat," dodala pevně a ještě chvilku si ho zamyšleně prohlížela, jako by rysy jeho obličeje nebyly tak úplně na svém místě, než se na něj usmála zvláštním, vřelým a zároveň vzdáleným úsměvem a natáhla se po lemu kolem krku jeho trička, za který si ho k sobě přitáhla pro dlouhý polibek, než jednou rukou zajela do jeho věčně rozcuchaných vlasů a konečky prstů na druhé jej pohladila zezadu po krku. "Už vážně musím jít," řekla, když ji nechal jít, načež mu vtiskla poslední pusu na rty a ukročila od něj, jako by se bála, že se ji bude snažit zachytit. Ve skutečnosti si ho chtěla naposledy prohlédnout a plně si při tom uvědomovala, jak bude postrádat jeho přítomnost a jak je to u ní absurdní. Kdo by to byl řekl, že zrovna Darrel Gall... pomyslela si v duchu, než se na chlapce naposledy usmála a sehnula se pro druhou, menší krabici. "Nenech se vyhodit ze školy, Dájo," řekla na rozloučenou, protože ani jí nepřišlo "ahoj" nebo "měj se" pro tento okamžik adekvátní, a to už se na něj napůl pobaveně, napůl posměšně poušklíbla, jako to dělala vždy, vykročila prvně čelem k němu, aby se ještě chvilku mohla dívat do těch modrozelených očí, a pak už se k němu přeci jenom otočila zády a vydala se k tátovi s Alaskou, které pevně objala a doufala, že se ani jeden z nich nerozpláče, přičemž u Alasky by to skousla mnohem lépe než u táty, ale jako zázrakem se oba udrželi, vyměnili si spoustu rozloučení a Donna musela odkývat spoustu slibů, jako že na sebe bude dávat pozor a že napíše hned, jak dojedou, a že bude psát, aby věděli, že je na živu, a pak už loď z plna hrdla zatroubila a Donna musela jít. Otočila se k. Darrelovi, od kterého právě Mitch s veselým úsměvem odnášel želvu ("Dobrá práce! A neboj, ona si ji nechá. Ve skutečnosti se o věci ráda stará, i když to nedává najevo. Stejně jako o lidi... Budeš jí chybět, víš. Zlom vaz, Darrele Galle!"). Zaplavil ji nepopsatelný pocit a na chvíli měla silné nutkání se rozběhnout a vrhnout se mu kolem krku, ale Donna Osbornová disponovala nesmírným sebeovládáním, a tak se na něj nakonec jenom usmála, pokud něco nepodnikl Darrel sám, i když na něj spoléhala, že už ji nechá jít. Tak to bylo a věděli to oba a Donna si už tak odjezd posunula o dva měsíce. Musela do Ameriky, kde na ni čekala nová škola, a hlavně americká auta a více méně anonymní život, po kterém teď tolik prahla.
Netrvalo dlouho po nalodění, než byl z obrovské lodi jenom obrys na obzoru a do přístaviště narážely poslední vlnky. Prázdniny skončily,a zatímco Darrel s Alaskou se zítra vraceli do Bradavic, Donnu očekával zcela nový kontinent.

_________________

Samozřejmě, že Donna zvládla být sama. To Darrel neuměl být sám a trpěl pocitem, že tak nedokáže být ani nikdo další, proto Donně koupil malou, roztomilou želvu, aby měla v Americe společnost. Protože on si nedokázal představit, že by nasedl na loď a v Británii zanechal celou svou rodinu, ač bez ní by se možná obešel, ale především své přátele a teď i svou přítelkyni a téměř bez ničeho se přestěhoval na druhý konec světa... při té představě se mu hrůzou stahovaly vnitřnosti a to Darrel nebyl člověk, jenž by měl problém se seznamováním a navazováním nových kontaktů. Několikrát se takto snažil představit Donninu situaci a pokaždé měl pocit, že se bude cítit strašně sama, odstrčená a zapomenutá na novém kontinentě daleko od lidí, kterými byla milována. Že Donna tu situaci takto vůbec nevnímala a naopak to považovala za svobodu a volnost, Darrel nedokázal pochopit. Suchozemská želva měla být chabou náhražkou za společnost, kterou Donna opouštěla. "Ale..." zhluboka se nadechl a sklouzl pohledem k želvákovi u svých nohou, "ale on nezvládne být sám," kývl směrem k želvě a nenápadně mu zacukalo v koutcích. Ve výsledku mu nezáleželo na tom, zda si Donna tu želvu vezme. Pouze se snažil, že to jako obvykle vycházelo vniveč, ho ve výsledku ani moc nepřekvapovalo. "Uvidíš, že si na ní zvykneš," uculil se, když se zdálo, že zvítězil, a Donna si želvu vážně odveze. Pomalu se v duchu tetelil štěstím, i když na tom, zda Donna bude cestovat se želvou nebo bez ní, vlastně vůbec nezáleželo.
A potom nastala chvíle, nad kterou Darrel několikrát přemýšlel. I na něho dopadla realita, ač se snažil od samotného rána šířit pozitivní náladu, neustále se usmívat a vtipkovat, za čímž se pochopitelně ukrýval smutek a strach. Nemohla ho tu nechat, do poslední chvíle doufal, že si to rozmyslí a teď už tu stála před obrovskou lodí a měla pár desítek minut k tomu, aby začala svou novou kapitolu života. Darrelovi se zvláštním způsobem sevřelo srdce. "Tak doufám, že to budu mít brzy možnost to slyšet," hlesl. Nechtěl v Donně zasévat pochybnosti, ale moc nevěřil tomu, že se znovu uvidí. Někoho tam potká a bude konec, to si v hlavě stále dokola přehrával a snažil se s tím smířit, i když si zároveň s tím naivně říkával, že to tak nemusí dopadnout.
Zlehka ji chytl za ruku a tiše přikývl. "Budu v Bradavicích, táta mě kvůli tomu asi nenechá jet domů," zamračil se, protože Vánoce by doma strávil vážně rád, kdyby Donna byla v Británii, ale moc dobře věděl, že Jaren mu takovou laskavost neudělá. Právě naopak ho nechá v Bradavicích, aby se mu pomstil za to všechno, čím mu Darrel znepříjemňoval život. To však nebyl problém, jenž by měli řešit. Až se Vánoce budou blížit a pokud vůbec bude tenhle vztah aktuální, budou moci společně hledat možnosti. Teď si tím nechtěl zaměstnávat hlavu. Navzdory té situaci mu uteklo pobavené uchechtnutí, když se zmínila o polonahých blonďácích. Ta představa ve spojitosti s Donnou byla zábavná.
Hned vzápětí ho však Donna zarazila takovým způsobem, že byl nucen k ní překvapeně pozvednout pohled. "Donno..." zašeptal potichu hlasem, jenž naznačoval, že tohle opravdu není nutné. Nemusela o tom mluvit, nemusela mu dávat na vědomí, že pokud chce, nemusí se na ní ohlížet... chtěl se na ní ohlížet, to on se do ní zamiloval a několik měsíců o ní usiloval. Pokud tu měl někdo právo dostat svobodu ve smyslu, o němž tu právě mluvili, byla to ona. Jela do neznáma naprosto sama, Darrelem byla uhnána, dost pochyboval o tom, že by o něho zavadila pohledem, kdyby nebyl obdařen neskonalou trpělivostí a tvrdohlavostí. Nevěřil tomu, že to vůbec vyslovila, obzvláště, když se jí díval do očí a viděl v nich, že k němu přeci jenom něco cítí. "S nikým si nezačnu. Je jenom jedna holka, kterou jsem požádal o ruku, tak to zůstane," upřel na ní naprosto vážně pohled, naprosto přesvědčen o svých slovech, aniž by si byl schopen připustit, že za pár měsíců tomu může být naprosto jinak. Teď by něco takového neudělal a pevně, naivně věřil, že by něco takového neudělal ani za deset měsíců... když se potom k němu Donna natáhla, Darrelovi na pár vteřin naprosto zkoprněly ruce, než jeho prsty křečovitě semkly látku jejího trička, jako kdyby ji už nikdy neměl dovolit se od něho byť na pár centimetrů vzdálit. Dlouze se s ní políbil a ani potom, co její ruka vyklouzla z jeho vlasů, ve stisku svých křečovitě sevřených dlaní nepovolil. Právě naopak, ať už se bránila nebo ne, než se od něho stačila odtáhnout, pevně ji objal kolem pasu. Tvář na pár vteřin zabořil do jejího ramene, konečky zrzavých vlasů ho polechtaly na krku. Klid, s nímž vdechoval její vůni, si snažil zapamatovat do každého detailu. Pohled těch dvou výrazných očí, symetrickou tvář i charakteristicky zrzavé vlasy na nic z toho nechtěl zapomenout, proto, když se pomalu odtáhl, Donnu si pečlivě prohlédl. "Snad se ti tam bude líbit," hlesl naprosto upřímně, protože v tu chvíli si nepřál nic víc než to, aby tam byla šťastná. Lehce ji prsty pošimral na tváři, když si naposled dali pusu a potom už od ní ustoupil, aby se mohla rozloučit s rodinou. Měl pocit, že ho vlastní sebeovládání začíná zrazovat, proto Donně opětoval pouze menší úsměv, když prohodila něco o škole a potom se vydala za ostatníma.
Chvíli tam postával jako solný sloup a pohledem se zavrtával do země. Zničeho nic byl svět kolem něho prázdný. Ani nevěděl, co bude dělat, až se vrátí domů. Vždyť všechen čas strávil s Donnou... překvapeně vzhlédl, když se u něho ocitl Mitch. "Dík. Dávej na ní pozor... myslím na tu želvu," neodpustil si a pobaveně mu zacukalo v koutcích, než k němu přistoupil a drobně ho poplácal po zádech, "a na Donnu taky, i když si myslí, že to nepotřebuje," zaklonil k němu hlavu, protože byl docela prcek a nakonec kývl Mitchovi na rozloučenou. Když poté kus od něho prošla Donna, pohledem ji s ledovým klidem následoval.
"Hej Osbornová! Doufám, že umíš plavat, víš co, kdyby se to náhodou potopilo... na co koukáš, jako Titanic, né?" křikl za ní s úsměvem od ucha k uchu, než ještě chvíli počkal a potom se na patě otočil, aby se vydal pryč s tak bolestivým pocitem v hrudi, že to snad v životě nezažil.
"Tak na shledanou, pane Osborne, měj se, Alasko," rozloučil se se zbytkem rodiny a potom zmizel v postranních uličkách, i když se určitě čekalo, že se Darrel s nimi přemístí zpět k sídlu. Vlastně ani nevěděl, ve kterém byli městě. Ale na tom nezáleželo, chtěl být teď sám. Večer možná sedne na vlak a vrátí se domů.

_________________