Pod Arsenovou otázkou, jestli jako nechci s kufrem pomoct, jsem si představila lecco, ale ne to, co mi tu můj vychrtlý kamarád předvedl. Nejdřív si zahrál na bleskový slalom mezi spolužáky, pak chňapl po mém zavazadle, a než jsem se stačila třebas jen pohnout, už se s ním plahočil pryč.
Chvilku jsem zůstala stát na místě celá vykulená, ale pak jsem ho následovala, a se vztekle se zmítajícím výrem v kleci, kterou jsem držela v roztřesené levačce, jsem se snažila mladému Quinnovi jeho dřinu ulehčit. Ne, že bych mu byla co platná.
Následovala ukázka, že Šedooký je mnohem silnější, než se zdá. Přemístil můj kufr po schůdcích nahoru a dolů, a na závěr ho nějak vyhoupl i na polici nad sedadly, načež hbitě přemístil i svoje "zavazadélko".
S každým dalším úkonem jsem rudla víc a víc, až jsem nakonec vypadala jako rajče s úpalem. "No, děkuju," vyrazila jsem ze sebe chabě, a zhluboka se nadechla, čímž se mi do nosu dostala už takřka neznatelná stopa nepříjemného zápachu. To mě na pár vteřin zarazilo, jindy bych si možná stěžovala, ale po takovémhle výkonu, co mi tu Quinn předvedl, to prostě nešlo.
"Já tebe taky." opětovala jsem mu vřele pozdrav, přičemž jsem netušila, jak ho doplnit. Obejmout Arsena? Potřást si s ním rukou? Nakonec jsem se omezila na přátelský úsměv, a s povděkem si kecla na zadek.
Teprve pak jsem reagovala na tu úplně první poznámku, kterou ze sebe na území podivuhodně navoněného kupé vysypal. "Takže, ty normálně běháš lidem pro kufry, a ani nepožádáš o pomoc?" zeptala jsem se zaujatě. "Protože jestli ano, tak jsi ten nejpraštěnější člověk, kterýho znám," složila jsem mu poctu. Normálně totiž takovou poznámku omezuju čistě pro rodinný kruh.
Všimla jsem si, jak si nenápadně protahuje prsty, a zase jsem zrudla. To jsem si vážně musela přibalit dvacet knih? Naštěstí mé rozpaky netrvaly dlouho, a to hned díky dvěma faktorům.
Zaprvé, byla mi položena otázka. Zadruhé se Quinnova Nefertiti proměnila v opeřenou kouli. Tehdy mě zalila nervozita, protože Re by po tom příšerném dnešku mohl jen tak z trucu na tohle chování zareagovat jakkoli. Třeba se mi pomlátit o mříže.
Pod mým pohledem, i když zajisté ne kvůli němu, zůstal ale ptáček klidný jako stojatá voda, jen jednou varovně klapl zobákem, což vzhledem k jeho momentální pozici bylo směšné, načež se pohodlněji uvelebil, a začal mého společníka hypnotizovat pohledem. Mě ani druhé sovy si už ani nevšiml.
"Ne, rozloučili jsme se už... na mudlovském nádraží," odpověděla jsem, a hned jsem zase vyhrkla otázku. "A ty? Máš tam rodinu?" zeptala jsem se. Ano, Šedooký se už o své rodině zmiňoval, taky říkal, že má malou sestřičku... Ale její jméno, to už jsem si nepamatovala. Třeba jsem ho ani nikdy neslyšela.
Chvilku jsem se dívala směrem k oknu, a přemýšlela, jak nejvhodněji bych sem mohla rodiče nastrkat příští rok, aniž bychom se u toho poštěkali, ale pak mě vyrušil tichý hlas.
"Doufej," broukla jsem. "Ale když mám já takový pocit, tak vždycky... Sakra!" sykla jsem náhle, a rychle vzpomínala na naši balící proceduru. "A jéje, mamka mě zabije. Slíbila jsem jí, že si vezmu takový ty tlustý ponožky... Snad je nenajde!" vrhla jsem na kluka vyděšený pohled. Naprostá prkotina, ale máma vždycky dbala na to, abychom s brášky chodili teple oblečení.
Najednou vlak zahoukal, a já na nějaké hloupé ponožky zapomněla. Místo toho se mě začalo zmocňovat příjemné očekávání...

Jakmile Spike vytáhl svůj čumáček zpod mého kabátu, okamžitě Cath zareagovala a protáhle se zeptala, jestli krysu. Byla to taková ta otázka, která nechtěla odpověď, ale já si přesto odpověděl. "Si piš! Přímo mi spadl do náruče a to doslova!" zasmál jsem se a jemně pohladil jedním prstem svého malého šedivého krysáčka mezi ouškama, v čemž on si přímo liboval. Bliss mezitím ukázala kočce od Cath, že její Cari není k snědku, což jsem se musel pousmát. Radši ať sní její sovu, než mojeho úžasného krysáka, zašklebil jsem se a opětovně podrbal krysáka, který se líbivě usmál a zakvičel.
Já jsem popravdě vůbec netušil, po kolika kupé je. "Po čtyřech? Fakt? Já si myslel, že po dvou, no to je jedno... Aspoň to přesně vychází! Ty, já, Cath a můj krysák!" zasmál jsme se a už si představoval, jak má malinká kulička šedivých chlupů zasedne celou sedačku. Cath se však ohradila, že nemáme její kočku podceňovat, že ona nás přeci našla. "Já ji nepodceňuju, jen ji oznamuju, že kdybych nenašel svoji kouli chlupů, vím, ve kterém žaludku ji mám hledat... A že ten žaludek opravdu jemně probírat nebudu," zašklebil jsem se a věnoval ještě jeden varovný pohled černé kočce, která se přímo k černovlásce hodila. "Ale je jinak je pěkná... A jestli nás našla, tak i chytrá.... Taková stopovací kočka," zasmál jsem se a po vzoru Bliss ji taky pohladil, porovnávajíc srst kočky a krysy. Samozřejmě, že krysí srs byla o mnoho lepší, především, když pak patřila mému Spikeovi.
Bliss po chvíli začala uvažovat o tom, do které koleje nás asi zařadí a kam by chtěla, načež promluvila i Cath, že Tarja - její kočka - by zřejmě chtěla do Nebelvíru. "To víte že jo! Tůdle nůdle, žádný Nebelvír! Lvi a kočky, všichni žerou krysy! Tudíž padá i Zmijozel a ostatní koleje, všichni by mi chtěli jíst mého malého krysáka!" zděsil jsem se a začal uvažovat o alternativní možnosti toho, že si založím svou vlastní kolej se znakem krysy. "No, já nevím, kam nás šoupnou... To ovšem neví asi nikdo," zašklebil jsem se a v mysli si přemítal, co o které koleji vím, krom toho, jaké zvíře nosí v erbu a jaké barvy jsou jejich hlavní. Z mých úvah mě vyrušilo hlasité zahoukání, které přicházelo z červeného vlaku a všichni kouzelníci kolem začali propadat panice. Catharine něco vyjekla a řekla, že nám bude držet místa ve vagónu B, že máme dorazit a poté zmizela. Já se nejprve podíval na Bliss a poté na rodiče. Já nikam nechci! objevilo se mi v mžiku v hlavě a obrazy míst, které jsem měl v Londýně rád, se mi střídaly jako na běžícím pásu. Bude to tam fajn... Musí to tam být fajn! Snad to tam bude fajn... "Asi bychom se meli rozloučit," pronesl táta a na nás oba se výnamně podíval, načež máma zadržovala slzy. "Neboj, mami, na prázdniny budeme zase zpátky!" usmál jsem se na ni a pod oblečením jsem cítil Spikea, jak vyděšeně šramotí.

Zakroutila jsem hlavou nad poznámkou Cath o tom, že nejsem zeď, ale skleněné dveře, avšak stále jsem se usmívala. Ovšem pak už Cath zjistila i totožnost krysáka, kterého měl jako mazlíčka bratr a ohradila se proti vyhrožování její kočičce o tom, že z ní bude předložka či že poletí ven z vlaku. „Nejspíše ucítila tu bratrovu krysu,“ zasmála jsem se, když nás informovala o tom, že by nás bez kočky nenašla a vyplázla jsem na brášku jazyk, jako jsem to měla v oblibě.
Pak Cath cosi mluvila o tom, že jí je jedno, kam půjde, ale že její kočka by nejspíše chtěla do Nebelvíru. Jen jsem se usmála tedy nad její odpovědí, ale pak už odpověděl i bratr, který mluvil o tom, že všichni žerou krysy a tak padají všechny koleje, protože by mu chtěli sežrat krysáka. „Náhodou, havrani nežerou krysy, co já vím,“ opravila jsem bratrovu úvahu a usmála se. „A jezevci myslím také ne,“ dodala jsem, ač spíše se mi zamlouval Havraspár, než Mrzimor.
Brzy nás však vyrušilo z klábosení zahoukání vlaku, které znamenalo, že bychom se měli hnout z místa a tak jsem s sebou trhla a pak jen kývla na Cath, která šla do vagónu B nám zabrat nějaké kupé. A pak jsem se otočila na mamku s taťkou, abychom se rozloučili – a aby mi otec pomohl hodit kufr do vlaku, protože byl trochu moc těžký, navíc když jsem v druhé ruce držela klec s Cari.
„Jasně, budeme hodní. Já bratra pohlídám,“ usmála jsem se jako andílek, když otec řekl něco o tom, že bychom se měli rozloučit a mamka zadržovala slzy z toho, že jí odjíždíme na tak dlouhou dobu, z čehož jsem také měla strach. „Tatí, pomůžeš mi s kufrem?“ zeptala jsem se ještě tatínka stále s tím úsměvem, protože byl opravdu těžký – a to jsem tam měla jen většinu věcí z šatníku a jinak všechny věci potřebné do školy. Pak jsem dala mamince pusu na líčko a ještě jednou jsem jí ujistila, že budeme brzy doma, což bylo těžké vzhledem k mým obavám, které naštěstí nebyly tak silné, když jsem byla s bratrem a teď i novou kamarádkou.
Vzala jsem tedy nakonec svou sovičku a běžela do vlaku, konkrétně k vagónu pět, který byl blízko, a já jen doufala, že Cath našla místo v nějakém kupé. Taťka mi pak podal můj těžký kufr a já jsem se ještě usmála na oba mé rodiče. „Pá, maminko, pá, tatínku! Budu vám psát alespoň jednou týdně!“ slíbila jsem a pak už jsem se schovala v uličce, kde jsem spatřila hlavu Cath, která vyčnívala z jednoho kupéčka, ke kterému jsem tedy směřovala.

[Vagón B, kupé 5]

Vešla jsem do kupé, ve kterém seděla zatím jen Cath. „Super!“ usmála jsem se, když jsem zjistila, že kupé je tedy akorát tak pro nás, ovšem hned jsem zamířila k oknu, kufr nechávajíc na zemi, protože nahoru bych jej nevytáhla a kdo ví, jak bych jej pak sundala zase dolů – jestli vůbec, a začala jsem zběsile mávat na rodiče, kteří stáli venku před vlakem.

Jakmile se Bliss zase zmínila o tom, že Tarja zřejmě ucítila mou krysu, zašklebil jsem se na své dvojče a vyplázl jazyk. Poté si zase rýpla nad tím, že jezevci ani havrani krysy nežerou, což jsem ji musel okamžitě vyvést z omylu."To se pleteš, myslím, že jezevci jo... Ale i tak... Pokud se podíváš na Spikea, na jeho vypracované tělo, úžasně heboučký kožíšek, pod kterým se skrývá křehoučké a dobroučké masíčko, i bíložravec by ho okamžitě slupl!" vychvaloval jsem si krysáčka. "Takže tak," zašklebil jsem se, dále se raději věnujíc krysákovi a rodičům. Krysák při zvuku vlaku zalezl ještě hlouběji do kabátu, kde se prozatím cítil nejvíce v bezpečí. "Neboj, prcku, pokud jsem tu já, nikdo ti nezkřiví ani chlup," utěšoval jsem ho a snažil se jej pohladit přes svůj kabát, který mi v tom dost bránil.
Když už jsme se chtěli začít loučit a máma měla jen na krajíčku, Bliss okamžitě poznamenala, že budeme hodní, že mě pohlídá. Střelil jsem po ní vražedný pohled a rozhodně jsem nezadržel jazyk za zubama, ač toto mělo být spíše loučení, než obvyklé střílení poznámek jeden na druhého. "Těžko! Já musím hlídat tebe, prcku!" Máma se jen zasmála nad tím, jak se neustále dohadujeme a poté jsem zpozoroval, že jí utekla jedna slza, poté druhá, třetí... Táta ji chlácholivě poplácal po rameni, to už ale Bliss otravovala s tím, že potřebuje odnést kufr. "Neměla sis tam cpát tolik zbytečných krámů," zašklebil jsem se, když k ní vyrazil táta i s kufrem. Máma mě rychle objala, než bych jí utekl stejně jako Bliss. "Ahoj a mějte se tu dobře. Já vám taky budu psát, musíme pořádně vytížit Blissinu sovu," zasmál jsem se a ještě se spěšně rozloučil s tátou, který i mně pomohl s kufrem přes velké schody.

Vagon B, kupé 5

Vytáhl jsem si kufr, rychle zamával rodičům a poté i s myšákem pod trikem jsem zamířil do útrob velkého vlaku, který měl mířit do školy čar a kouzel v Bradavicích. Rychle jsem procházel chodbičkou a díval se do všech kupé a zjišťoval, kde už mě čeká sestra s Cath. Netrvalo dlouho a kupé jsem našel, neslo číslo pět, což se mi dost líbilo. Vletěl jsem dovnitř jako velká voda a okamžitě musel oznámit svůj příchod. "Tak jsem tady, milé dámy! Už jsem vám scházel, co?!" zasmál jsem se, hodil kufr na horní odkládací pult a rozvalil se vedle své sestry, do které jsem záměrně šťouchl.

Vagón B, kupé 5

Jakmile jsem spatřila blonďatou hlavu v přecpaném vagónku, zajásala jsem a pustila Bliss dovnitř, která samozřejmě hned pádila k oknu. Zarazila jsem se. Rychle, než přijde Thomas! Skočila jsem naproti ní a usadila se k oknu. Pak jsem jen sledovala, jak mává rodičům a smutně se usmála. Chudák mamka, ta už maminku nemá…nemá nikoho jen mě, tatínka a dědu od táty. Sklopila jsem oči na moje černé boty potažené kůží a kopla jsem do sedadla. Z úvah mě ale probral Thomas, který se přiřítil do kupé jako tsunami. Přestala jsem myslet na rodinu a šibalsky se na Thomase usmála. „Ó, bez tebe ani minutu!“ protočila jsem panenky a pak se zazubila a hlavu obrátila k Tarje. Měla hlavu opřenou o okraj tašky. Rozhodla jsem se jí pustit. Vyndala jsem jí z tašky a dala jí vedle sebe. Udělala jsem ale patřičná opatření a uzavřela naše kupé. Tak mi Tarja nemohla uniknout. Snad. Černá kóča se chvilku procházela po volném sedadle vedle mě, po té se krásně protáhla, seskočila a prohlížela si naše kupé. Nakonec se jen otřela o nohy Thomase a Bliss a skočila zas zpět ke mně, posadila se a tak dělala samostatného pasažéra. „No, takže… v kolik tam asi dorazíme? A vůbec, co jste dělali, když jsem se já flákala doma?“ rozpoutala jsem konverzaci a vyčkávavě se na ty dva dívala.

Konečně do vagónu přišel i můj otravný, děsivý, nesnesitelný, ale bohužel - a nahlas bych to nikdy nepřiznala - nepostradatelný bratr a musel svůj příchod oznámit se vší parádou. „Jasně, tak moc, že jsi nás mohl ještě nějaký ten rok nechat čekat,“ usmála jsem se na něj sladce, avšak neudržela jsem to a musela jsem se rozesmát.
„Lidi, nevíte, jak dlouho se pojede? Nějak jsem si téměř nic nezjistila, takže doufám, že někdo z vás něco ví – nestihla jsem otce a tetu dostatečně vyzpovídat,“ usmála jsem se, když jsem se pak zeptala mých spolusedících – bratra, u kterého jsem měla téměř jistotu, že nic neví – a Cath, která nevypadala, že by pocházela zrovna odsud. Konečně jsem si tedy sedla na sedadlo a přestala zběsile mávat na rodiče.
„Byli jsme na famfrpálu, hrálo Norsko proti Francii. V Norsku bylo úžasně. Prostě jsi měla vidět ten stadion. Fakt bombovní. Ale vyhrála Francie. Ale moc se tam padalo a tak, takže mě to jen ujistilo v tom, že je famfrpál až moc nebezpečný,“ rozpovídala jsem se ohledně toho, co jsme dělali, když se Cath zeptala.
Cari mezitím začala okousávat klec, protože se jí nelíbilo, že je zavřená a tak jsem otevřela dvířka klece a pohladila jsem si jí, avšak ven jsem jí nepustila. „Carísku, to nemůžeš. Ještě by ses mi tady ztratila. Buď hodná, sovička, jo?“ řekla jsem mé sovičce a usmála jsem se na ní, načež jsem vytáhla ruku z klece a zase jsem za svou ručkou zavřela.

[B16]

Arsen v duchu vítězně vykřikl, když mu Joe poděkovala na tu práci s kufrem (za tu tíhu to stálo), a snažil se tvářit ledabyle, že vůbec neví o zbytcích podivného rostlinného pachu. Jen nenápadně ještě víc zatáhl okénko. Joe možná vypadala chvilku, že neví, co se vzájemným zdravením, ale Arsen se určitě tvářil mnohem veseleji, než za celou dobu, co strávil na přeplněném nádraží, kdy ho míjely stovky úplně cizích lidí.
"Vážně? Tak díky," zazubil se lišácky, jako kdyby něco chystal. Pro něj byla i lichotka označení "praštěný" - ostatně Joe mu připadala stejná. Raději nerozváděl, že kufr by asi taky nenesl hned tak každému. Zamrkal na jejího sováka a divoce zašermoval rukama, když lokomotiva hlasitě zapískala.
"No vidíš, málem bych zapomněl!" vyskočil prudce a strčil hlavu z okna. "Támhle je moje máma, můj táta, sestřička a strejda," ukázal a tentokrát neopomněl zuřivě mávat, což mu jeho doprovod o nic méně nadšeně oplácel. January mávala svým plyšovým jednorožcem. Nějak na něj dolehlo, že svou rodinu nejméně do Vánoc neuvidí.
"Ještě jsi je neviděla, viď? Poslyš, příště vezmi rodiče sem... I když, tvá mamka by ti stihla určitě ještě nacpat ty ponožky," prohodil a dobromyslně se uchechtl. Bral jako samozřejmost, že si aspoň v prvních ročnících každý přivede rodiče na nádraží, a napadlo ho, jestli z toho nebude Joe smutná. "Pořád jim můžeme psát, když máme sovy, takže třeba se ani těm ponožkám nevyhneš," ujistil svou kamarádku povzbudivě a dávkou škádlení, skoro jako by jí škodolibě přál ponožkovou nadílku. Pro něj to byl postrach ztělesňující péči tetičky Galiny, která sama štrikovala ty nejkousavější ponožky v Evropě.
Naplňovalo ho stejné očekávání, teď už mohl expres každou chvíli vyrazit. Podíval se na nádražní hodiny - už sotva pár minut! Cítil by se provinile, kdyby celou dobu tklivě mával rodičům, když Joe nemá komu mávat, a tak loučení z okénka omezil na nejnutnější minimum. Tou dobou už se navíc docela vyvětral onen bylinkářský div.
"Kartáček na zuby?" plácl se do čela. "Ale ne, ten jsem přece házel do kufru jako první... Mimochodem, co v kufru vláčíš ty, cihly?" zeptal se upřímně pobaveně, protože se mu zdálo, že kdyby se mu onehdy na chodbičce s kufrem podařilo rozmáchnout, srazil by jím na zem i sedmáky. "Už kvůli Reovi doufám, že má ten tvůj kluk ušatá výdrž, jestli jsi zvyklá pěstovat si takový náklad..." popíchl Joe s úsměvem. Nefertiti, přilákaná hovorem, zatím šťouchala zobákem do dvířek klícky, která nebyla zajištěná zámkem, a zjišťovala, jak pracuje otevírací mechanismus, aby se tomu humbuku mohla podívat zblízka na zoubek. "Myslíš, že si ještě někdo přisedne? Asi máme kliku," řekl mdle a trochu mu zacukaly koutky. To všechno ta masožravá rostlinka, co ji její majitelka tak spěšně vynášela a zatím se nevracela...

_________________

Potěšeně jsem se usmál na Cath, jak podotkla, by beze mě jistě ani minutu nevydržela, kdežto sestra se nezdržela uštěpačných poznámek, že by i rok byl málo. Otočil jsem na ni hlavu a ve vteřině jsem uskočil až na zeď, do které jsem vrazil a okamžitě začal hysterčit. "Bože, Bliss, já se tě tak lekl... Když se na tebe člověk chvíli nedívá, zapomene, že v připomínáš ty potvory z hororů!" zašeptal jsem hraně a kroutil přitom nevěřícně hlavou, přitom všechno hrajíc. Rád jsem takto popichoval sestru a to už jen z toho titulu, že ona to ráda neměla. Když jsem se zpátky posadil na své místo, věnoval jsem Bliss jeden ze svých andělských pohledů, které jsem se mimo jiné také naučil od ní a jelikož jí s touto tváří andílka vždycky všechno prošlo, mně také. Jak jsem tak pozoroval reakci Bliss, až teď jsem si všiml, že za okny nám mávají naši rodiče a na mé tváři se samovolně vytvořil milý a přátelský úsměv, který patřil výhradně jim na rozloučenou. Trochu jsem se namáčkl na své dvojče, aby mě mohli lépe vidět a já jim tak mohl pořádně zamávat. Zase jsem se vrátil na své původní místo a než jsem stačil odpovědět na Catharininu otázku, Bliss už odpověděla. Pff, zase předbíhá, potvora jedna blonďatá, zašklebil jsem se a její odpověď aspoň doplnil."Náhodou, ten zápas byl skvělý! A moc jich tam nepadalo, na Francouzské poměry to bylo ještě hodně střídmé," zašeklebil jsem se. "A mimo jiné jsem také musel přetrpět nakupovací mánii mé "milované" sestřičky, která opět dostala záchvat a musela lítat od jednoho obchůdku k druhému!" stěžoval jsem si a při slově "milované" jsem schválně protáhl ústa, abych pořádně naznačil, jakou ironii do toho slova vkládám. Když se kolem mě prohnala černá Tarja, ucítil jsem pár letmých kroků Spikea, který se raději schoval do bezpečí mých zad. "Neboj, Chlupe," chlácholil jsem ho a když se mi kočka otřela o nohy, sehnul jsem se k ní abych ji pohladil. Jakmile se však vrátila zase zpět ke své majitelce, odtáhl jsem si kraj trička a zamlaskal. Ani ne za vteřinu mi už zpoza okraje vykukovala šedivá hlavička s dvěma tmavýma očkama, růžovoučkým čumáčkem a dvouma šedivýma ouškama, která s sebou občas cukla. "No pojď ven,"usmál jsem se na něj a vztáhl k němu jednu ruku, po které opatrně vylézl ven. Různě se rozhlížel kolem, kde kdo je a odkud má popřípadě čekat nebezpečí, ale jakmile zjistil, že krom černé kočky a zavřené sovy, které by zvládl, tu nic nehrozí, vylezl mi poslušně na rameno, kde si přehodil ocásek dolů a společně se mnou pozoroval holky. "A cos dělala ty? A odkud vlastně jsi? Británie či jiná země?" zeptal jsem se zvědavě a upřel jsem na ni své převážně zelenkavé oči.

Opatrně jsem se na Šedookého podívala, když mi poděkoval za to, že jsem dala jasně najevo své pochyby o jeho duševním zdraví. Nejspíš to byla trefa do černého, protože k tomu ještě nasadil takový... zvláštní úsměv, kvůli kterému jsem se nervózně zavrtěla.
Ale tahle drobnůstka mě ani moc dlouho netrápila, protože pak zahoukal vlak, a Quinn divoce zašermoval rukama ve vzduchu, aby pak následně vystřelil k okýnku jako šipka.
Re tomu znechuceně přihlížel, očekával třeba něco k snědku, a ne jedno rychlé zamrkání, které Arsen stihl uskutečnit, než se ozval vlak. Pták se uraženě otočil tak, aby byl pokud možno zády úplně ke všem přítomným, a upřeně zíral na červené polstrování.
Jenže to už jsem Quinna celkem věrně napodobila, a o vteřinku později jsem se na něj už mačkala, abych taky mohla vystrčit hlavu ven z vlaku. naskytl se mi velkolepý pohled na dav venku, koutkem oka jsem dokonce zachytila pár opozdilců, co se snažili v rekordním čase vecpat své kufříky do vagónů, a přitom se ještě rozloučit s rodinami.
Arsen mi za doprovodu zuřivého mávání ukazoval svoji rodinku, která mu tento projev citů oplácela stejně vášnivě. První se můj pohled dostal k úplně obyčejné čarodějce s krátkými vlasy a měkce šedýma očima. Pan Quinn byl celkem hezčí, nejspíš i víc, než můj táta. No jo, tmavé vlasy prostě vypadají líp než špinavě hnědé.
Něco mě na tom muži ale přece jen zarazilo. Nikdy jsem neviděla nikoho s tak... ostrými rysy ve tváři. Tenhle podivný postřeh jsem ale hodila za hlavu, když jsem si uvědomila, jak je Arsenův otec vysoký. "No potěš pánbůh, jestli takhle taky jednou vyrosteš," popíchla jsem Šedookého, a pak si už jen prohlídla malou holčičku a muže, který se nepodobal ani Quinnovi, a ani jednomu z jeho rodičů. Na tom ale nebylo nic zvláštního, já taky říkala spoustě "cizích" lidí teto nebo strejdo. Taky jsem té roztodivné skupince tam dole váhavě zamávala, a opatrně se stáhla zpátky, protože okno nebylo rozevřené úplně a já jsem nechtěla Arsena v této chvíli jakkoli utlačovat.
"Ne, neviděla," odpověděla jsem, a pak jsem se na vyklánějícího se Arsena zadívala. "Jistě, kapitáne," nezasalutovala jsem jen pro to, že by to stejnak neviděl. "Vezmu je sem hned jak je přesvědčím, že se nerozmáznou o tu přepážku," slíbila jsem, a už jsem si pomalu osnovala plány, jak to provedu. "Možná by mi je vecpala. Jenže to ještě neznamená, že bych je musela nosit," odpověděla jsem suše, a spěšně se uvelebila vedle načuřeného sováka, protože to byla jediná možnost, jak se nedívat na zadek Šedookého. Takhle jsem mu viděla až k žebrům, což bylo příjemné zlepšení.
Jeho další slova mě moc nepotěšila, ale brala jsem to jako odplatu za poznámku o výšce jeho otce, takže jsem odpověděla celkem mírně. "To je dobře. Aspoň bych ti je mohla půjčit, kdyby ti byla zima," nabídla jsem mu upřímně.
Po chvíli, kdy už pomalu končil své loučení, mu došlo, že taky něco zapomněl. Věc, kterou jsem já zapomenout nemohla, protože mi ji máma zabalila sama a ještě třikrát zkontrolovala.
Nasadila jsem naoko ublížený výraz. "Ne, jasně že ne, k čemu by mi taky byly cihly?" Na chvilku jsem se odmlčela, ale pak jsem usoudila, že má můj vychrtlý společník právo vědět, s čím se to vlastně tahal. "No, abych byla upřímná, zabalila jsem si, ehm, pár knížek," odpověděla jsem, a můj tón dával jasně tušit, že to nebyly zrovna tenké knížečky, a že jich taky bylo víc než jen "pár".
Jeho další poznámka mi vlila do tváří červeň. "Hele," broukla jsem rozpačitě, "proč myslíš, že mi táta koupil výra a ne sovu pálenou?" kývla jsem k Nefertiti, která byla podstatně menší než Re.
No co, tak jsem chtěla Quinnovi dopřát taky nějakou radost. Mám takový dojem, že těch radostí musí být plný kotel, abych mu aspoň trošku vynahradila ty kufry. Při tom pomyšlení jsem se zašklebila, a sjela po sedadle trošku níž.
"Nejspíš," odvětila jsem, a pátravě jsem na Šedookého pohlédla.

"Hm," zabručel Arsen neutrálně, jedním krokem se přehoupl k uličce, kde se rozhlédl, a nechal pochybovačně pootevřené dveře. Chodbičkou se pořád ještě valily proudy čarodějů, jenže jejich kupí nejspíš díky sovám a kufrům vypadalo přeplněně, takže se zatím nikdo nepozastavil na déle než na letmý pohled.
"Tak v tom případě upřímnou soustrast, kamaráde," obrátil se s pohřebním obličejem k výrovi, ale bylo vidět, že ve skutečnosti nemá daleko ke smíchu.
Možná to nevěděla, ale s taťkou se Joe docela trefila - Arsen už teď přerůstal pomalu mamce přes hlavu a bylo jasné, po kom se vytáhne. Napadlo ho, že by ji mohl ujistit, že si pořád může půjčit jeho ponožky, kdyby nad ztrátou těch tlustých želela, ale protože to nebyla žádná útěcha, raději to ani neříkal nahlas. Každopádně nabídka půjčování ponožek byla podivně stmelující.
"Jo tak pár knížek? Já si taky vezu některé, ale nejspíš v nějakém minivydání... Do těch školních jsem se dokonce díval, ale stejně mi to nešlo," řekl lítostivě a vytáhl hůlku ze zadní kapsy džínsů (byla tam při sezení trochu neskladná). Lehce jí zamával, ale z její špičky nevyšla ani jiskra. "Asi je rozbitá," zahučel nedůvěřivě a přivřel jedno oko, když se díval, jestli z ní nečouhá jádro, čímž riskoval vypíchnutí oka, kdyby sebou vlak najednou škubl. "Co tvoje hůlka? Dělá něco?"
Najednou se ozvalo měkké žuchnutí a otevřeným oknem propadl dovnitř hozený plyšový jednorožec s vybledlými zbytky francouzské trikolory.
"Arsene, ty jsi největší blbeček pod sluncem! Proč mi nemáváš?" ozval se přidušený dívčí hlásek, jako kdyby se January povedlo proklouznout davem a teď balancovala na samém krajíčku perónu, kde hrozilo, že spadne do kolejiště. Arsen strašlivě zrudl, hodil po Joe omluvný pohled, kterým se naprosto distancoval od plyšové růžové hrůzy, a vyklonil se z okna, aby prsty zašmátral a pokusil se jimi chytit natahující se dlaň své mladší sestry.
"No jo, promiň, Janny. Hele, dávej na sebe pozor. Budu ti psát každý týden."
"To ty na sebe dávej pozor," zaštkala January se slzami na krajíčku. "Bude se mi hrozně stýskat... Můžu ti zabrat pokoj?"
"Ne!" Pokud se v Arsenově hlase předtím ozývala provinilost, teď po ní nebylo ani památky. January šilhala nahoru a snažila se mírně neprůhledným sklem nakouknout do kupé, ale díky své drobné výšce mohla zahlédnout jen strop, kousek kufrů a bratrovy nosní dírky (pročež bylo možná dobře, že kvůli slzám ani pořádně neviděla).

_________________