Rozum byl jasného názoru, ale kdo by ho poslouchal, když se na Atticově rameni ocitla Scarletina hlava, což bylo zřejmě to poslední ujištění, které mladý bystrozor potřeboval ve svém dilema, co s nastalou situací. Objal zlatovlásku okolo ramen a lehce ji k sobě přitiskl, snad aby mu nakonec opravdu neutekla. „Dobře,“ broukl stručně ohledně její reakce na ono upozornění, a víc námitek nebo poznámek už dál nevznášel. Jistě, bylo toho tolik, co by oba měli vzít v potaz, ale Atticus vzal její slova jako ujištění, že si je vědoma toho, co dělá, a že to nemusí skončit dobře. Když bylo vyřešeno tohle, proč by ji upozorňoval na další faktory? Bohatě mu stačilo, že je vedle něj, a že neutekla.
Chvilku mlčky posedával na kameni, který plnil přání, pozoroval jejich propletené prsty, a pokoušel se na nic nemyslet. Bylo to těžké, ale v její společnosti se stejně všechno zdálo být jen banalitou, co snesla i delší odklad. Jediným jejich nepřítelem tak byl čas.
Když se od něj Scarlet odtáhla a poznamenala, že na těch povídačkách ohledně Čertovy židle něco bude, nemohl se neusmát. A slova, co následovala pak, mu cukla koutky do ještě širšího úsměvu, zatímco v očích se mu zajiskřilo, což bylo asi stejně tak obvyklé jako dochucování si kafe solí. „Na mém přání?“ zadíval se na ni s širokým úsměvem ve tváři. „Momentálně mám jen jedno a na to nepotřebuju ani tenhle kámen.“ Prohlásil pobaveně a volnou rukou chytil Scarlet za bradu, aby po ní přejel bříškem palce těsně před tím, než jí na rty vtiskl opatrný polibek.

_________________

Člověk by řekl, že když Atticovým nejčastějším výrazem je ten nicneříkající, jiskřící oči a široký úsměv pak budou působit nepatřičně. Jenže ono to bylo naopak a Scarlet by se na Attica málem nemohla vynadívat. Její pozorování však nemělo dlouhého trvání, protože než se stačila zeptat, co za přání má na mysli, následovala názorná ukázka. Scarlet se možná na vteřinku zatvářila vyplašeně, v této oblasti popravdě moc zkušeností neměla, ať to znělo věrohodně nebo ne. Onen pocit byl ale velmi brzy nahrazen tím, kdy si myslela, že jí srdce brzy vyskočí z hrudi, jak se najednou rozbušilo, a kolem nich se rozletí to pověstné hejno motýlů.
Scarlet váhavě Atticovi políbení oplatila a přála si, aby tenhle moment jen tak neskončil. Jestli náhodou ještě někde v koutku mysli měla zastrčené obavy, že tohle jejich zapletení neskončí dobře, ty se teď vypařily do nenávratna, jelikož tohle bylo až moc pěkné na to, aby se něčím trápila.
„To… bylo moc pěkné přání,“ hlesla Scarlet tichounce, s úsměvem a růžolícími tvářemi. Pohledem se vpíjela Atticovi do očí a klidně by tak ještě nějakou chvilku vydržela, kdyby se po chvilce neozvalo jemné zakašlání. Scarlet sebou cukla a zadívala se na postarší pár, který zjevně též toužil vyzkoušet zázračné účinky Čertovy židle.
„A-asi bychom měli jít dál,“ broukla poté s trošku omluvným úsměvem a jemným pokrčením ramen. Vlastně měli možná štěstí, že měli soukromí takovou dobu a že to vyrušení nepřišlo ve chvíli, která byla emočně mnohem vychýlenější. Scarlet opatrně seskočila a jakmile stála nohama na zemi, vrhla Atticovým směrem tázavý pohled, jestli si prohlédnou i zbytek pozůstatku zdejšího monumentu. „Je nějaký konkrétní čas, kdy se potřebuješ vrátit?“ nadhodila pak nejistě, protože by s Atticem samozřejmě ráda strávila co nejdelší dobu.

_________________

Atticus si popravdě až do chvíle, kdy spojil jejich rty, vůbec neuvědomoval, že má proti sobě někoho, kdo postrádal zkušenosti z oblasti, kde jich on sám už pár měl. Zapomínal na to, že je Scarlet o něco mladší než on, a dokonale taky zapomínal na fakt, že se klidně už zítra může potkat s jejím otcem nebo bratrem na ministerstvu. A jestli se mu v ten okamžik povede udržet kamenný obličej, pak se mu to povede před kýmkoliv jiným bez mrknutí oka. Když mu Scarlet polibek váhavě oplatila, něžně ji pohladil po tváři, ale nikam nespěchal, a všechno to hezké nechal plynout vlastním tempem a hlavně jejím tempem.
Když se od sebe vzdálili, Atticus se spokojeně usmíval, a cítil se šťastně. Kdyby nebylo toho odkašlání, seděl by tam klidně až do skonání světa, a palcem hladil Scarletinu tvář v troufalém zaujetí dívčiným obličejem, který se snad pokoušel vyrýt do vlastní paměti i s tím nejmenším detailem. Její pokynutí k přesunu skoro nezaznamenal. „Asi.“ Stejně jako Scarlet seskočil z kamene a vynadal si, že to nestihl dříve než ona, aby jí mohl podat pomocnou ruku. Věděl, že to zvládne sama, ale chtěl jí usnadnit každý krok, který mohla v budoucnu udělat, a v tuhle chvíli byl odhodlán víc než kdy jindy k tomu, aby se jí nikdy závažněji nedotkla situace zmítající ministerstvem a kouzelnickou společností. Propletl si svoje prsty s jejími a vykročil směrem dál po cestě, přičemž se zašklebil nad její otázkou. „Ne. Jsem dospělý a nikdo mě nehlídá v tom, co dělám, dokud to nezasahuje do otcových plánů,“ zamumlal. Zrovna teď otcovy plány přetvářel přesně tak, jak by se to staříkovi nelíbilo, ale na to Atticus příliš nedbal. Romulus nevěděl, kde se jeho syn nachází, a dokud nebyl nezvěstný přes únosnou mez, nikdo po něm ani neštěkl. „Spíš bych se ptal, kdy se ty musíš vrátit domů.“

_________________

Scarlet zlehka stiskla Atticovi ruku, než se spolu s ním vydala dále po cestičce kolem kamenných kruhů. Které, abychom pravdu řekli, její pozornost v současné chvíli poutaly mnohem méně než předtím. „Takhle jsem to nemyslela,“ zavrtěla hlavou, když Atticus opáčil, že jako dospělého ho nikdo nehlídá. „Spíš jsem nevěděla, jestli sis třeba na dnešek na později ještě něco nenaplánoval… a tak,“ broukla Scarlet s váhavým úsměvem a zvedla k Atticovi pohled. Na jeho otázku pak pokrčila rameny. Sice ještě stále bydlela u rodičů, kteří se nad ní snažili mít nějaký dohled, ale od té doby, co byla plnoletá, se jim to už moc nevedlo. Nicméně nevypadali, že by si z toho snad něco dělali. „Myslím, že jsem snad ani nehlásila, v kolik bych teoreticky mohla dorazit domů,“ odpověděla zamyšleně, protože měla pocit, že na matčinu starostlivou otázku, kdy se asi vrátí, neurčitě odpověděla ve smyslu že asi později. „Loňské léto jsem se takhle z podobných výletů vrátila dvakrát až druhý den dopoledne. Občas se hrozně těžko odhaduje čas, když se člověk dobře baví. Nebo když je v té správné společnosti…“ dodala s letmým úsměvem a chvíli pohledem setrvala u Atticových očí, než její zrak upoutal blížící se nepřehlédnutelný velký strom. „Pod tamhletím bukem prý sedával Tolkien…“ zamumlala spíš jakoby mimochodem, jako by si snad právě vzpomněla, že se vlastně nacházejí na historickém místě se spoustou zajímavostí. „Jinak už tady toho moc není. Teda – dost kamenů se nachází pod zemí, ale Keillerovi došly peníze k vykopávkám, takže nic. Za zmínku ještě stojí asi Rohové kameny, ze kterých jsou vidět jenom dva, ten třetí je právě asi někde pod hlínou. Je to škoda…“ broukla Scarlet s nakrčeným čelem. Nemyslela to ani tak pouze vůči Rohovým kamenům, ale celkové nezachovalosti. O kolik jiné by to tu bylo, kdyby se Avebury dochovalo v celé své kráse?

_________________

„Dnešek jsem si celý vyhradil na tenhle výlet,“ přiznal a usmál se. On mu ten úsměv vůbec na rtech pohrával tak nějak sám od sebe, aniž by mizel. Atticus se totiž pro jednou ve svém životě cítil doopravdy šťastný a takový pocit si chtěl užít, co nejdéle to šlo. „Takže vlastně ani jeden nemusíme nikam spěchat?“ Nadhodil tázavě, když mu Scarlet sdělila, že ani ona nemá stanovenou večerku, a že ji nikdo vlastně hledat nebude.
Popravdě, Atticus naprosto zapomněl, kde spolu jsou, takže když Scarlet vrátila jeho myšlenky do reality informací o Tolkienovi, jehož Atticus v podstatě neznal, zmateně přikývl, že ji slyšel. Sám myšlenky od jejich dvojice nedokázal odtrhnout tak snadno, aby je zastínily nějaké ty šutry okolo. „Je. Za svých časů to muselo být krásné místo,“ prohlásil, jenže jeho pozornost u kamenů už dávno nebyla. Ani u toho, co se tu muselo kdysi odehrávat. Protože mu Scarlet sama řekla, že už tady toho víc k vidění není, zastavil se a zachytil ji za obě ruce, načež se jí zadíval do očí a znovu se pousmál. „Takže… konec prohlídky? Musím říct, že některé pasáže byly zajímavější než jiné,“ mrkl na ni pobaveně a kousl se do rtu. „Rád bych pokoušel osud a vzal tě na jiné moc hezké místo, ale nechci tě okrádat o čas.“

_________________

Na to, jak dlouho si plánovala výlet do Avebury, Scarlet bylo v podstatě jedno, že se prohlídka přiblížila ke konci a ještě to byl navíc takový konec, který vnímala jen napůl. Možná jen ze čtvrtiny, poněvadž větší pozornost věnovala muži po svém boku. Když ji pak Atticus zastavil a vzal za obě ruce, Scarlet k němu zvedla pohled a pousmála se. Tedy, více se pousmála, protože těch posledních pár chvil se usmívala snad neustále. Ne že by to bylo něco těžkého v Atticově společnosti. „Okrádat mě o čas?“ zopakovala a odmítavě zavrtěla hlavou. „To bys ty nikdy nemohl, klidně bych ti věnovala všechen svůj čas světa,“ broukla s úsměvem. Nešlo ale kupodivu jen o dnešek, vždyť i předtím byla ráda, když se s Atticem viděla, byť to byla setkání vzácná. Možná právě proto s ním chtěla strávit více času. Užít si, dokud to šlo. „Nechci se s tebou loučit, dokud nemusím,“ pronesla tišeji a vzápětí dodala: „Takže pokud sis dnes vážně nic jiného neplánoval, klidně můžeme ten osud pokoušet.“

_________________

Atticus něžně svíral její ruce ve svých a zřejmě neměl v úmyslu je jen tak pouštět. „Dobře,“ kousl se pobaveně do rtu a na okamžik sklopil oči, aby je o pár vteřin později zase zvedl. Pohrávaly v nich jiskřičky nadšení a Atticus se vůbec cítil podivně dobře. A rozhodně se toho pocitu nechtěl vzdávat jen proto, že čas výrazně pokročil. „Věříš mi?“ zeptal se zdánlivě nesouvisle a stiskl její ruce o něco pevněji, aby ji obezřetně odvedl stranou, kde na ně nebylo bezprostředně vidět. A společně se Scarlet se přemístil.

Dvojice přistála opět mezi kameny, ale tentokrát to nebyl žádný mystický kruh, který je obklopoval, ale spíš ruina velkého sídla, které se pomalu ztrácelo v rozrůstající se zeleni na břehu nevelkého jezera. Kamenné zdi obrůstal břečťan a mech, dlažba místností se ve spárách rozpadala a dávala prostor pro trsy trávy a nejrůznější druhy plevelu. Atticus se zhluboka nadechl a konečně Scarlet propustil, aby si její ruce nenárokoval na moc dlouhou dobu. „Vítám tě na loveckém zámečku rodiny Ravensdaleů. Pravda, jeho aktuální stav je asi stejný jako stav Avebury, ale je tu daleko menší pravděpodobnost, že nás někdo bude odhánět, když se vyhoupneme na nějaký větší kámen.“ Uculil se pobaveně a vydal se skrz průrvu ve zdi, kde dříve asi bývaly dvoukřídlé dveře, do další místnosti. Tu z větší části kryl dřevěný strop a nebyla tak úplně prázdná, jak by se dalo čekat. Atticus sice možná neměl své útočiště ve formě malého domku na samotě, ale rozhodně se měl kde zašívat, když se zrovna nechtěl bavit se svým otcem nebo kýmkoliv jiným. Nábytek sice nevypadal zrovna nejnověji, ale čistý byl určitě, a to i navzdory tomu, že se vlastně polovičně nacházel v přírodě. Witchcraft. Křeslo, pohovka, stolek, menší knihovna zaplněná knížkami, a dřevěná truhla, ze které Atticus vytáhl deku a mihlo se tam pár svíček. Deku pak přehodil přes opěradlo křesla a gestem nabídl dámě, aby se posadila, kam jen bude chtít. „Uznávám, že to není zrovna nic luxusního, a chybí tomu kuchyně, ale…“ podrbal se ve vlasech, jakoby ho jeho obvyklé sebevědomí a klid opustili. Taky že ano, vzali roha už ve chvíli, kdy se rozhodl, že sem Scarlet vezme. Bylo to jeho království a mít tu někoho cizího nebylo zrovna něco, co by Atticus plánoval, když si svůj soukromý koutek zřizoval.

_________________

Atticova otázka Scarlet trochu překvapila. Jestli mu věřila? Ale ano, asi ano… Pravda, na chvíli se jí v mysli objevil červíček podezření, ale nakonec se zatvářila odevzdaně. Kdyby jí přece chtěl ublížit, měl příležitostí už několik, ne? Zkrátka a dobře, Scarlet mu teď rozhodně nehodlala začít nedůvěřovat, a tak se Atticus dočkal krátkého přikývnutí. Byla zvědavá, ne že ne, ale poměrně se jí dařilo držet výraz na uzdě, zatímco popošli kus stranou, aby se mohli přemístit.

V cíli se Scarlet zkoumavě rozhlédla. Možná to nebylo Avebury, ale zatím to pro ni bylo svým způsobem tajemnější, což nemělo zůstat dlouho, jelikož jen chvíli poté jí Atticus objasnil, kde že se to s ním ocitla. To tak úplně… nečekala. Ne snad, že by čekala něco jiného, popravdě ji ani vzdáleně nic nenapadlo, ale… chápeme se. „To zní celkem lákavě,“ opáčila Scarlet s úsměvem na poznámku, že je tu na rozdíl od Avebury nebude nikdo vyrušovat, zatímco se pokoušela pohledem zachytit co nejvíce z okolí. Když ji Atticus pustil, najednou nevěděla co s rukama, a tak si je založila na hrudi, načež se vydala za ním do druhé místnosti. Ta byla již o něco zajímavější než ta, do které se přemístili. Scarlet popošla sem a tam, na chvilku se zastavila u knihovny, aby krátce prozkoumala přítomné tituly, než se nakonec po vybídnutí posadila na kraj pohovky. „…ale je to něco, co je jen tvoje?“ pokusila se pak Attica s mírným úsměvem doplnit. Chvíli ho pozorovala, než se znovu rozhlédla po místnosti. „Takže přece jen nějaké soukromé útočiště máš… využíváš to tu často?“ broukla Scarlet po chvíli a tázavě nadzvedla obočí. Na jazyku ji sice svrbělo několik odlišných otázek, ale ty nakonec spolkla. Prozatím. „Děkuju,“ dodala nakonec, „žes mě sem vzal.“ Scarlet možná Atticovi do hlavy neviděla, ale dokázala si představit, že jestli to tu až dosud bylo jen jeho osobním doupětem, mohla být její přítomnost znejisťující.

_________________

„Teď je to moje, ano. Ale to jen proto, že se rodina mojí matky rozhodla, že to nechá zchátrat,“ poznamenal. Kdyby do toho jeho otec investoval peníze, beztak by se o to strýc přihlásil a začal si na majetek dělat nárok, i když pro jeho obnovu nehnul ani prstem. „Moc často ne a teď už to asi bude méně často než před tím. V zimě to tu nebude moc obyvatelné,“ vysvětlil s pokrčením ramen. Když mu Scarlet poděkovala, že ji pustil do svého soukromého království, věnoval jí jeden ze svých vzácných úsměvů. „Když jsem se vrátil z Kruvalu, necítil jsem se doma nejlíp. Byl jsem zvyklý si dělat věci po svém, nikoho neposlouchat a na nic se nikoho neptat,“ zašeptal s pohledem brouzdajícím po okolí, jakoby vzpomínal na chvíle, kdy se tu poprvé objevil. „To mi s návratem domů skončilo a já potřeboval místo, kde tomu tak zase bude. Tady jsem svým pánem já,“ zakotvil očima na Scarlet a znovu se pousmál, načež se posadil vedle ní. „I když bych si jako něco vlastního představoval něco trochu jiného. Něco, kde by bylo víc střechy a míň zeleně na stěnách.“ Atticus se ještě jednou rozhlédl po okolí, ale pak už nespustil oči ze Scarlet. „Není ti zima? Co se jídla týče, asi budeme odkázaní na… čokoládu, balíček sušenek a zbytek Bertíkových fazolek, u kterých si nejsem jistý, jak dlouho už je v té kapse nosím,“ zamračil se, když si prohledal kapsy. Pití zas takový problém nebyl, protože za sídlem byla poměrně čistá studánka, ze které se dalo pít.

_________________

„Škoda. Určitě to tu muselo vypadat pěkně, když to tu stálo v plné parádě. Navíc si to tu dokážu živě představit v období podzimu,“ broukla Scarlet a pousmála se. Ohledně toho komentáře, že to tu nepochybně dřív vypadalo pěkně, si zkrátka nemohla pomoct, asi už to byl takový zvyk představovat si, jak to bývalo dříve. I když ne že by to svoji atmosféru nemělo ani teď.
Scarlet chápavě přikývla na to, že v zimě se to tu nebude dát příliš obývat, a mlčky se zaposlouchala do Atticových slov. Popravdě dost možná více vnímala zvuk jeho hlasu, ale neznamenalo to, že by vůbec nedávala pozor, co říkal. „To si asi nedovedu dost dobře představit. Myslím to, že bych musela takhle skočit z jednoho prostředí do druhého,“ přiznala s mírně nakrčeným obočím. Když se Atticus posadil vedle ní, Scarlet chvilku žmoulala ucho plátěné tašky, kterou si při posazení položila na klín, ale pak ji položila na zem vedle pohovky. Rozpustila si vlasy z už beztak napůl rozpadnutého drdolu a pro změnu si začala tak trochu nevědomky pohrávat s gumičkou, jako by nevěděla, kam dát ruce. „Neboj, není. Kdybych začala nějaký chlad pociťovat, tak bych se ozvala,“ ujistila Scarlet Attica s ubezpečujícím úsměvem, načež se na zlomek vteřiny zatvářila zamyšleně. „Já bych asi ještě v tašce měla mít zbytek těch skořicových taštiček… Asi.“ Scarlet pokrčila rameny, protože zatím žádný velký hlad neměla, a kdyby náhodou ano, tak… tak by to ani nemusela říkat, protože by to bylo zřetelně slyšet.
„Jaké to bylo v Kruvalu?“ zeptala se po chvíli a tázavě se na Attica zadívala. „Ať už pocitově, i když o tom už trochu představu mám podle toho, co jsi říkal před chvílí, nebo z hlediska výuky.“ Scarlet to samozřejmě zajímalo, ale hlavně nechtěla, aby se mezi nimi rozhostilo rozpačité ticho. Ačkoliv s něčím takovým dosud problém neměli, vždycky se našlo nějaké téma k hovoru, ovšem teď se jejich vzájemný vztah posunul trošku jinam, že.

_________________