Jestli je otcova nevěra normální? Atticus se hořce pousmál. Věděl, že by neměl propadat přílišnému sentimentu z vědomí, že má nevlastního bratra, ale po tolika letech strávených výchovou jedináčka, ho to zasáhlo daleko víc než fakt, že se jeho otec mrouskal jinde. „Velmi normální,“ odsouhlasil. Ono se o tom u nich doma nemluvilo, a vlastně se o tom nikde nemluvilo, ale lehké povědomí o ministrově slabosti pro vdané i nevdané dámy měl snad každý, kdo se ve společnosti trochu vyznal. Atticus se do toho nemíchal jen kvůli matce. Když Charlie začal usuzovat, že vztahy Attica s Romulem nebudou zrovna růžové, Atticus mu věnoval další úšklebek. „Jdeme si tak trochu po krku, ale při večeři zvládáme sedět u jednoho stolu, aniž bychom po sobě vrhali vidličkami.“ Vysvětlil velmi zjednodušeně svou nenávist k otci, který syna rovněž neměl rád tou pravou otcovskou láskou, ale nedalo se říct, že by na něj nebyl hrdý. Možná jen kvůli tomu si vysloužil Atticův respekt, ale i ten poslední dobou polevoval. Bylo mnohem jednodušší respektovat muže, který byl na míle vzdálený, než muže, který sídlil jen o pár pater jinde. „Asi byste byl radši, kdybyste se to nedozvěděl vůbec, hádám,“ usoudil teď pro změnu on sám a zahleděl se na Charlieho. Byl mu sympatický, navzdory situaci.
„Atticus,“ stiskl nastavenou ruku pevně, ale střídmě, takže ji Charliemu nerozmačkal. Chvilku mlčel a probíral se koláčem, načež mu padl pohled na koláč na druhém talíři, a rty se mu na malý okamžik zvlnily do drobného úsměvu. „Grimoár se dá sehnat jen pod rukou a rozhodně ne na Příčné nebo v podobných obchodech. Je to víceméně deník plný černé magie, a většina škol s ním nechce mít nic dočinění, ale pro někoho, kdo se o černou magii opravdu zajímá, je to nedocenitelný zdroj informací. I s popisky, obrázky, zkušenostmi…“ rozpovídal se o první věci, která ho napadla. Nikdy neměl možnost zabřednout do debaty se sourozencem, takže to pro něj byla trochu nejistá premiéra.

_________________

Charles měl na Romula Tremletta přímo alergii, a když Atticus navíc víceméně prohlásil, že je u něj nevěra na denním pořádku, negativní emoce v něm ještě vzrostly. Zato k Atticovi začínal pociťovat alespoň mírnou náklonnost, když se ukázalo, že ani on svého otce nemá nijak v lásce a vlastně si jdou docela po krku. Charlie se na něj soucitně zadíval, ačkoliv bystrozor zřejmě o soucit nestál. „To je opravdu... nemilé,“ zkonstatoval po chvilce, dloubnul vidličkou do svého koláče a kus ujedl, ačkoliv na něj najednou neměl vůbec chuť. Ale jeho žaludek protestoval a svíral se hlady.
Atticus trefně odhadl, že by Charlie byl radši, kdyby o svém pravém otci nevěděl, a tak mu nezbývalo nic jiného než s úšklebkem ve tváři přikývnout. „To máte naprostou pravdu,“ zabrblal rozmrzele a znovu do koláče dloubnul hroty vidličky, jako by mohl za všechny jeho starosti.
I on na chvilku zmlkl, přičemž se nezapomínal mračit, a pokoušel se urovnat si myšlenky, z kterých už se mu zase motala hlava. Proč nemůže mít kapičku jednodušší život? Dokud o Tremlettovi nevěděl, bylo mu dobře. A teď byl rozhádaný s matkou, Everettovi musel skoro denně lhát do očí, a musel žít s vědomím, že je jeho otec čistokrevný idiot rozvracející kouzelnickou společnost. Jediné štěstí bylo, že měl Dorku, bez ní by to totiž nezvládl. Charlie usrkl čaje a když se Atticus rozpovídal o Grimoáru, zvedl k němu pohled. „Aha, to jsem nevěděl,“ přiznal s vděčným přikývnutím, rád za to objasnění. „Takže pro člověka, jako jsem já, je prakticky nesehnatelný. Obzvlášť, když se nechci do ničeho zaplést,“ zkonstatoval vzápětí. Už jen pomyšlení, že s tím Grimoárem nechce většina škol mít nic společného, se mu nezamlouvalo. Charlie se navíc netoužil stát černokněžníkem, on chtěl jen vystudovat démonologii, protože studium v Bradavicích mu nepřišlo dostatečné. Chytrý na to byl dost, takže mu nic nestálo v cestě. Ani pracovat zatím nemusel, protože měl dost peněz od papínka, ehm. Jenom tohle byla výhoda, jinak vážně nic.

_________________

Atticus si nedovedl představit, jaké to musí být, když člověk zničehonic zjistí, že je synem zlosyna. On sám měl celý život na to, aby si to uvědomil a smířil se s tím, Charlie takový luxus neměl. Bylo mu ho vlastně docela líto a možná i proto nechal svého otce plavat. Ve stoce.
Co se Grimoáru týkalo, Atticus tušil, že je to bezpečné téma, kterého se bylo radno držet, ale to se těžko uvádělo do praxe, když to téma neuměl roztáhnout víc, než už to zkusil. „Zaplést? A do čeho?“ zamračil se, protože mu nepřišlo, že by se kvůli té knize do něčeho zapletl. Jenže on si ji také pořídil na divokém východě, kde to nebylo zas takové tabu. „Klidně ti ho propůjčím,“ zamumlal ochotně. Nebylo už trochu pozdě si začít hrát na hodného staršího bratra? A byl vůbec starší? Jak dlouho vydržel být Romulus Tremlett své ženě věrný? A byl vůbec někdy? Atticus se na Charlieho zkoumavě zadíval a poklepal prsty o desku stolu. „Kdo je tvoje matka, Charlie?“ Zeptal se, i když to nechtěl vědět. Nechtěl znát jméno někoho, kdo v otcových očích i náruči nahradil jeho vlastní matku, ale zvědavost mu nedala. „Kolik ti je?“ přidal hned další otázku a už se začal tvářit trochu zoufale, což si naštěstí neuvědomoval, protože jinak by si musel vynadat, že povolil své sebeovládání.

_________________

Charlie mírně povytáhl obočí a dlouze se na Attica zadíval. „Říkals přece, že je Grimoár plný černé magie. Zřejmě to nebude úplně schvalované čtivo, nemám pravdu? Abych byl upřímný, ten tvůj popis ve mně vzbuzuje představu, jak se nad Grimoárem sklání největší černokněžníci všech dob,“ přiznal s úšklebkem, protože ta představa byla zřejmě směšná, absurdní. Nebo ne? Kdo ví, třeba nebyl příliš daleko od pravdy. Ale jeho bratr jako černokněžník nevypadal, naštěstí. „Pokud za to neskončím v Azkabanu, rád bych do něj aspoň nahlédl,“ zamumlal po chvilce váhání. Třeba mu ta kniha opravdu poskytne nedocenitelné informace, které mu pomohou při studiu.
Když se Atticus začal vyptávat, Charlie poposedl na místě a povzdechl si. Trošku doufal, že se výslechu vyhne, ale bylo mu jasné, že musí mít Atticus spoustu nezodpovězených otázek, na které mu odpovědi může poskytnout jen on sám. „Tamara Queenová, za svobodna Snailerová,“ odpověděl, nebo to jméno spíš znechuceně procedil skrz zuby. „Celý život jsem žil v domnění, že jsem nečistokrevný kouzelník. Táta není čistokrevný,“ vysvětlil, načež s otráveným povzdechem dodal: „Jako Everett, ne ministr.“ Jenže Romulus prostě táta nebyl a nikdy nebude, tím to haslo. „Je mi devatenáct. V červnu jsem dostudoval v Bradavicích,“ pronesl pak, přičemž z Attica nespouštěl pohled, aby mu neuniklo, jak se tváří. Sám se na nic neptal, protože většinu dohledatelných informací už si o svém bratru dohledal.

_________________

Atticus se na svého bratra znovu zkoumavě zadíval a pomyslel si něco o tom, že jestli Brumbál vychovává ze svých studentů takové slušňáky, že se zaleknou ne zrovna běžné doporučené literatury, pak se nemůže divit, že má nad celou společností ministerstvo navrch. „A kdo by tě do toho Azkabanu poslal? Ministr?“ zadíval se na Charlieho výmluvně a zavrtěl hlavou. Jestli na něj Romulus měl nějaké výdaje, pak by ho určitě neposlal hnít do vězení. „Navíc, vypadám snad jako černokněžník? Kniha z tebe černokněžníka neudělá, to činy. A za ty si je zodpovědný člověk sám.“ Takže už bude i poučující bratr, to šlo rychle.
To povzdechnutí ujistilo Attica v tom, že jeho výslech se mladšímu z bratrů ani trochu nelíbí, ale když už s tím začal a Charlie se měl k odpovědím, nehodlal se zajetého tématu jen tak vzdát. Queen mu téměř nic neříkalo. Téměř. „Queen. Jako Melody Queen? Ta, která zůstala viset o vánočním plese ve vzduchu, protože se dotkla vlasů Narcisse Tinkerbella?“ Nakrčil čelo. Mohla to být jen shoda jmen, samozřejmě. Když se pak Charlie poopravil, že tátou myslel Everetta a ne ministra, Atticus mu věnoval chápavý pohled. „Ani na chvilku mě nenapadlo, že bys o ministrovi mluvil jako o tátovi,“ ujistil ho, protože ani on sám neříkal svému otci „táta“. Bylo to až příliš něžné oslovení pro někoho, koho neměl rád. Co se týkalo té čistokrevnosti… „Cítíš se snad jinak jako čistokrevný, než ses cítil před tím?“
Charlie mu nakonec potvrdil i domněnku, že je mladší, a Atticus jen pokýval hlavou. „A co děláš teď? Podle těch knížek hádám, že studuješ?“ Jistě, přes odhady on byl mistr, co se týkalo ostatních s výjimkou Romula, protože otcův další tah se odhadnout nedal.

_________________

Charlie musel uznat, že na Atticových slovech něco bude a pobaveně se jim zašklebil. Ne, ministr by ho do Azkabanu neposlal, tím si byl celkem jistý. „Já vím, že neudělá,“ přikývl pak, protože tak hloupý opravdu nebyl. Jen měl docela bujnou fantazii a v téhle temné době byl nezvykle paranoidní, což nebylo nic nepochopitelného.
Když si pod jménem Queen Atticus vybavil nejprve Melody, Charlie se zatvářil jako nakopnuté štěně, protože někdy se za svou sestru opravdu styděl, i když v hloubi duše ji měl rád. „Melody je moje sestra,“ přiznal, ačkoliv by to nejraději zamlčel. „Ona... to nemá v hlavě úplně v pořádku,“ dodal, přestože toho už si na plese Atticus určitě stihnul všimnout. Toho si všiml každý, i hluchoněmý slepec.
Charlie se vděčně pousmál, když Atticus prohlásil, že by ho ani nenapadlo, že bude o Romulovi mluvit jako o svém otci. Ještě to tak! Vždyť ho nenáviděl. A ani ho neznal, jen z novin. „Vlastně trošku jo,“ zamumlal zamyšleně, když mu jeho drahý bratr položil tu otázku týkající se čistokrevnosti. „Mohl jsem si vzít svou čistokrevnou přítelkyni, aniž by mi její drahý dědeček podřízl krk, než bych došel k oltáři,“ prohlásil s mírně pobaveným šklebem ve tváři. Nemohl popřít, že jisté výhody ta čistokrevnost měla, jinak se ale cítil pořád stejně. Když si však vzpomněl na Greyburnův výraz poté, co mu sdělil, že je jeho otec Romulus Tremlett, tudíž je čistokrevný a chce si vzít Dorku, musel se pobaveně uchechtnout. Na ten výraz nikdy nezapomene.
„Cestuju. S ženou,“ odpověděl po chvilce, usrkl čaje a smlsnul kousek koláče. „A dálkově studuju démonologii, jo,“ odkývl pak jeho domněnku. „Vy bystrozoři máte fakt pozorovací talent,“ uznale pokýval hlavou, protože Atticovi už stihlo dojít dost věcí, o kterých se on sám nezmínil.

_________________

„Za svoje příbuzné člověk nemůže, nikdo si je nevybírá,“ prohlásil Atticus klidně, když se Charlie rozpovídal o své praštěné sestře. Dalo se to vlastně vztáhnout i na celou tuhle jejich komickou situaci. Ani jeden z nich nechtěl takového otce, jakého měl, ale ani jeden s tím nemohl nic udělat.
Atticus neočekával, že by Charlie viděl nějaký rozdíl v tom, že se z něj zničehonic stal čistokrevný kouzelník, a rozhodně nečekal, že mu sdělí, že si díky tomu mohl vzít svou čistokrevnou přítelkyni. „Tak to alespoň něčemu pomohlo,“ konstatoval s poloúsměvem, načež podstatně ztišil hlas, a dost možná ani původně neměl v plánu něco takového říct nahlas: „To já bych radši čistokrevný nebyl.“ Zatímco Charliemu to k vysněné svatbě pomohlo, Attica to k ní nutilo. Nedalo se říct, že by snad měl v plánu si vzít slečnu Craneovou, ale rozhodně by byl raději, kdyby si nemusel brát slečnu Osbornovou.
Když Charlie poznamenal, že bystrozoři mají pozorovací talent, Atticus se ušklíbl a hned poté se dokonce mírně pobaveně pousmál. „To studium by díky knížkám v kombinaci s tvým věkem asi zvládl odhadnout každý, takže se o nějakém speciálním talentu nedá mluvit,“ prohlásil, protože mu nepřišlo, že by Charlieho odhadl až tak dobře. O jeho ženě netušil, natož aby si domyslel ještě něco jiného. „Takže jsi ženatý, páni. Můj mladší bratr je ženatý,“ konstatoval s myšlenkou na to, že by možná byl otec raději za Charlese jako právoplatného synka. Ženatý s čistokrevnou čarodějkou a to dobrovolně! Atticus otočil noviny tak, aby na něj opět vykoukla jeho podmračená fotka ve společenské rubrice, a povzdechl si. „To mě to teprve čeká.“

_________________

„To je, bohužel, pravda,“ přitakal Charlie s úšklebkem na Atticova slova. Co by dal za to, aby si mohl příbuzné vybrat! Ale jak říkal jeden moudrý citát - přátele si vybrat můžeš, rodinu nikoliv. Nebo tak nějak to bylo...
Když Atticus přiznal, že by čistokrevným raději nebyl, Charlie chápavě přikývl. Dokázal si představit, jaká to musí být otrava, vyrůstat ve vysoce postavené čistokrevné rodině. Místo toho, aby si jako prcek mohl hrát na písku s ostatními dětmi, určitě musel chodit na společenské věčírky, a tak podobně. To přece nebyl život. A pak tu byly ty domluvené svatby, že.
„Neřekl bych,“ odvětil pak, když jeho bratr prohlásil, že by to studium dokázal odhadnout každý. „Lidé si nevšímají ostatních, většina hledí jenom na sebe,“ namítl, protože o společnosti taky věděl svoje, a nepatrně se ušklíbnul. Když se Atticus začal podivovat nad tím, že je jeho mladší bratr ženatý, Charlie nabral do tváří trošičku červeně a se spokojeným úsměvem ve tváři přikývl. „A jsem neskutečně rád, že Dorku mám. Já bych stejně nemohl zůstat dál doma, protože bych musel žít s vědomím, že lžu tátovi i sestrám do očí,“ přiznal potichu. Už tak měl dost černé svědomí, ale s matkou uznali, že bude lepší, když o tom všem pomlčí. Charlie nechtěl Everettovi ani sestrám ubližovat.
Když Atticus poukázal na noviny, Charlie se naklonil blíž, aby očima aspoň letmo prozkoumal to oznámení. „Počkej, ty si budeš brát Aljašku?“ vyhrknul docela šokovaně a zvedl k němu pohled. „Chodila se mnou do ročníku, do Nebelvíru, vlastně je to dost dobrá kamarádka mojí Dorky,“ vysvětlil. „Předpokládám, že ani jeden z vás z té svatby není nadšený,“ dodal s úšklebkem. „Neřekl bych totiž, že je zrovna Aljaška Osbornová ten typ holky, co se nadšeně hrne do svatby.“

_________________

„Možná to vážně bude profesní deformace,“ připustil Atticus s náznakem úsměvu, ale víc se k tomu už nevracel. Třeba v něm vážně ta bystrozorská pozornost zakořenila a on si ani neuvědomoval, že podvědomě monitoruje své okolí v očekávání problémů nebo hrozby, což byla známka počínající paranoii, tedy toho posledního, co by Atticus ve své situaci potřeboval.
Když Charlie prohlásil, že by nemohl svému otci a sestrám lhát, chápavě přikývl, protože on sám měl velké potíže se zatajováním jakékoliv pravdy, pokud to nebyla pravda o něm a Scarlet, kterou v sobě pohřbil tak hluboko, že by ji nikdo ani nitrozpytem nevykopal na světlo světa.
Jakoby nestačilo, že se z Charlieho vyklubal jeho bratr, on ještě navíc znal jeho budoucí manželku! Atticus se zatvářil překvapeně a ani trochu nepřehrával, protože ho ta zpráva vážně zasáhla nepřipraveného. „Já ji nikdy neviděl,“ přiznal, když se Charlie odmlčel. „Otec mi oznámil, že se dohodl s jejím otcem, a tím to prozatím zhaslo. Nevím, jak vypadá, a pravděpodobně se to dozvím až ve chvíli, kdy budu stát před oltářem,“ poinformoval bratra o situaci, která mu vháněla vrásky na čelo. „A máš pravdu, nadšený nejsem ani trochu,“ povzdechl si a podrbal se na hlavě, načež dopil to pivo a poprosil obsluhu o další, přičemž se tázavě zadíval na bratra, jestli si dá s ním.

_________________

Charlie věnoval Atticovi letmý úsměv. Zvláštní, vzhledem k tomu, že ho ještě před chvílí chtěl chytit pod krkem, podobně jako jejich vykutáleného tatínka. Jak se ale ukázalo, Atticus Romulovi nebyl povahově příliš (nebo vůbec) podobný, což bylo jen dobře. A tím, jak o svém otci mluvil, si získal jeho sympatie. Samozřejmě nejen tím, Atticus se zdál být fajn člověkem, za což byl Charlie upřímně rád. Trochu se totiž obával, že i jeho nevlastní bratr bude podobným tyranem, jako ten ministerský trouba. Ale jak se zdálo, Atticus měl vlastní hlavu, vlastní názory a otcem se nenechával příliš ovlivňovat.
Když Charlie spatřil jeho překvapený výraz, pokrčil rameny. Prostě to tak bylo, chodil s Aljaškou do ročníku, to přece nebylo nic zvláštního. „Možná tě trochu uklidní, že je docela hezká a hloupá taky rozhodně není. Vlastně je celkem fajn, i když já ji nikdy nepoznal nějak víc,“ zamumlal nejistě. Nevěděl, co Atticovi říct, aby ho uklidnil, ale považoval za správné mu Aljašku aspoň trošičku popsat. A neříkal nic, co nebyla pravda. „Myslím, že můžeš být zatraceně rád, že ti otec nedomluvil svatbu s její sestrou, Donnou. Ta je totiž na zabití,“ zabrblal při vzpomínce na to, jak do něj Donna neustále rýpala a měla hloupé řeči. Atticus to vlastně ještě docela vyhrál... „Já tyhle domluvené svatby asi nikdy nepochopím,“ přiznal Charlie po chvíli omluvně. „Prostě nechápu, jak si někdo může vzít někoho, koho předtím ani neviděl. Svatba má být přece akt lásky, lidi se nemají brát proto, že jim to domluvili rodiče. Vždyť už nežijeme ve středověku,“ zakroutil nechápavě hlavou a zvedl k Atticovi tak trochu štěněcí pohled, ačkoliv mu bylo jasné, že mu to bratr stejně nevysvětlí. I kdyby se snažil, jemu to hlava prostě nikdy brát nebude. Nebylo to správné. A když navíc zažil, jaké to je, vzít si někoho, koho miluje celým svým srdcem, domluvené svatby v jeho očích vypadaly ještě absurdněji.

_________________