JD se nervózně pousmála a dokonce její tváře nabrali trochu červené barvy. Kdo jí dobře znal by věděl, že to byla jen hra, ale takhle.. A jestli jí jeho slova došli? Samozřejmě, že ano, zas tak hloupá nebyla. Ona však doufala, že už se jí to nebude stávat, tedy hlavně ne v jeho přítomnosti, že. Jelikož tohle bylo trapné a jí se to.. nelíbilo. Nebyla ráda když jí tekla krev z nosu a už vůbec ne, když se to dělo v přítomnosti tak krásných mužů. I když se to v některých chvílích mohlo zdát jako výhoda, tedy hlavně v těch chvílích, kdy zrovna narazila na ty krásné muže, ale.. Radši popojedem.
"Samozřejmě, že nebrání," broukla s úsměvem a probodla Driana zkoumavým pohledem. Po dlouhé době se zas bavila, což bylo co říci, navíc společnost v podobně tohoto mladého muže se jí i zamlouvala a to už se nestalo docela dlouho. "Nebyla, drahý, naopak. Byla bych moc ráda, kdybychom se ještě někdy viděli," odvětila, tentokrát už s širokým úsměvem a ono oslovení "drahý" zdůraznila schválně, jelikož když on jí mohl říkat drahá, proč by nemohla ona jemu říkat drahý? Na víc tohle byla prostě jen hra, jí nezáleželo na mužích, se kterými si pohrávala.. a pochybovala o tom, že to má její zachránce jinak.
Při poslechnutí jeho jména se pousmála, bylo to tak jak si myslela. Nebyl čistokrevný a o to víc jí lákalo.. to co právě zkoušeli. Její ruka byla už od krve, naštěstí, a to co udělal.. okomentovala Jord s menším úsměvem. Jo, tohle se jí zamlouvalo čím dál tím více.
"McLarken.. Jordan Dorothy McLarken," představila i sebe přičemž nespouštěla svého zachránce z očí, jelikož chtěla prostě vidět, jak zareaguje.

_________________

Sledoval každičkou změnu její tváře, každý výraz, který se na pohledném obličejíku objevil. Postupně s radostí začínal zjišťovat, že zřejmě i jeho princezna v nesnázích je hráčkou. Stejně jako on. A to ho těšilo, poněvadž se nemusel zaobírat ničím jako pocity, které by snad mohl vyvolat. Jelikož on věděl, že po té jedné zkušenosti se sám už nikdy nezamiluje, a věřil, že ani tahle mladá žena nestaví city na první místo. Dávalo mu to podivný, celkem uklidňující pocit volnosti.
"V tom případě se na naše další setkání budu těšit," věnoval jí další ze svých okouzlujících úsměvů.
A pak si vyslechl její jméno. McLarkenová. Možná se mu po tváři na krátkou chvíli mihlo překvapení, ale brzy ho zazdil za svou obvyklou masku lamače dívčích srdcí. Teď do sebe teprve všechno pořádně zapadalo. Proto byla něčím jiná, než ty ostatní. Ona byla úplně jiná liga. A pro Adriana představovala výzvu, kterou chtěl nejen přijmout, ale i pokořit. Přistihl se, že takhle dobře se ještě nikdy nebavil.
Nu a dovolil si i jeden převelice troufalý čin. Přistoupil blíž k ženě, chvíli ještě držel její oči v zajetí hypnózy modrého pohledu, než se přesunul ještě blíže, až měl hlavu přímo vedle té její, a svým dokonalým chraplákem jí zapředl do ouška: "Nu, slečno McLarkenová, věřím, že se brzy sejdeme někde, kde budeme mít i více soukromí." S těmito slovy se zase odtáhl, a naposledy, alespoň pro dnešek, věnoval Jordan pohled očí plných jiskřiček, značících možná vše, a možná nic. "Očekávejte mou sovu, drahoušku," dodal ještě s úsměvem, než se uvolněným krokem odebral svou původní cestou. No a, že se bude na tu případnou schůzku muset přemístit z Austrálie? Tahle výzva mu za to zřejmě stála.

>>>

Mimo herně:
Tak nakonec jen odchod, neb mi zase chcíp PC a tři hodiny jsem ho tu oživovala Pjomiň

_________________

<<<

"Mami, ale já žádné zvíře nepotřebuju. Fakt!" Gabi zatahala matku za ruku, aby jí otočila úplně na opačnou stranu než měli namířeno, protože ona už přeci zvíře do Bradavic měla jen.. to matka nesměla zjistit. Kdyby totiž věděla, že má doma v kleci spousty myší, nejspíše by je všechny vyházela ven a to by přeci nemohla dopustit. Navíc si je sebou opravdu chtěla vzít, což by jí koupené zvíře asi moc nedovolovalo. Navíc, matka měla představu, že jí koupí kočku nebo sovu a ona ani jedno z toho nechtěla! Jo, takovým potkanem už by nepohrdla. "Neodmlouvej, zlatíčko," zabručela matka a podle toho jak se tvářila, neměla náladu na dohadování se. Ono se nebylo čemu divit, když jí za jendu ruku tahala Gabriela a za tu druhou Kirk, oba se jí snažili dostat na jinou stranu ač měla daný směr. "Na zmrzlinu zajdeme potom a přestaň se hrbit, Gabrielo," dívenka si povzdechla, narovnala se a pohledem zabloudila ke knihkupectví, které zrovna minuli. Proč nemohli jít třeba nakupovat učebnice? Tam by se jí líbilo mnohem více než v Mžourově i když byla pravda, že aspoň bude moci koupit nějaké pamlsky pro své myšky.
"Dobrý den!" pozdravila pak Gabi vesele, dokonce i vyloudila úsměv a sledovala svého mladšího bratříčka, který i hned zamířil ke koťátkům zatímco si matka prohlížela sovy. A Gabi? Gabi si to i hned zamířila k žabkám, které jí děsně zaujali ač pohledem čas od času zabloudila i k těm potkanům.

_________________

<<<

Do Mžourova jsem vyrazila jednoduše proto, poněvadž jsem chtěla koupit soví pamlsky pro svou Snowflake. Kdo by nevěděl, že už skoro rok nosím jméno někoho jiného, nejspíš by to na mně ani nepoznal. Pořád jsem vypadala stejně plaše jako předtím, i když výraz v mých očích prozrazoval zvláští formu klidu a smířenosti se životem. Opravdu, nikdy mě nenapadlo, že žít vedle Florence nakonec bude až tak jednoduché. Jako dýchat. Ne že by naše manželství bylo zrovna takové, jaké od nás očekávali naši rodiče, chápejte, po roce žádný dědic a vlastní manžel se mě téměř nedotkl, ne že bych mu to usnadňovala. Ale já byla docela spokojená. Nedělali jsme si naschvály a ve výsledku se dalo říci, že u nás doma panovala určitá harmonie. Můj muž na mě nebyl hnusný a já se mu na oplátku snažila neplést do života. Ale přemýšlíš pořád zatraceně moc, upozornil mě hlásek v mojí hlavě, který merlinužel za ten rok ještě nezmizel, ale který jsem se snažila držet pod pokličkou a moc nepouštět na světlo. Pravda, přemýšlela jsem až moc. Už jsem přeci dávno došla před Mžourov, a přistihla jsem se, že prostě zírám do výlohy, a to už kdovíjak dlouho. Ušklíbla jsem se sama nad sebou. Ne, pořád jsem byla v některých věcech stejná. Pohodila jsem ebenovými vlnami, jak sem se snažila vyčistit si hlavu, pak zaklapaly podpatky černých lodiček, a já konečně vstoupila dovnitř.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem po zběžném prohlédnutí obchodu narazila na příbuzné. Tedy, jako první můj pohled zaujala Gabriela. Pokud jsem si dobře vzpomínala, byla to sestřička Summer, a letos nebo příští rok měla nastupovat do Bradavic. Maličko jsem jí záviděla. Tak či tak se mi na tváři usadil milý úsměv - zdálo se, že slečna si vybírá mazlíčka. "Ahoj," usmála jsem se na ni, "pamatuješ si mě? Stargazer, jedna z tvých sestřenic. Vybíráš si zvířátko do Bradavic?" zkusila jsem prostě na malou příbuznou promluvit. Byla to dívka a nebyla dospělá. V poslední době se mi kupodivu s dětmi jednalo lépe. Netrpěly tolika předsudky a neodsuzovaly mě za to, že se nesnažím být hned matkou, jako spousta nedávno vdaných čistokrevných slečen. A ne, že se někde mezi regály pohybují i další členové rodiny, to jsem zatím nepostřehla.

_________________

<<<
Väčšina jedenásťročných detí by pravdepodobne nemala schválené potulovať sa po Šikmej uličke len tak bez dozoru, no to na Rheu nikdy neplatilo. Už od prvých rokov svojho života bola chcene-nechcene učená samostatnosti, ktorú čas od času narušil Ayden. Ani od neho však nikdy nič nečakala a rozhodne od neho nebola závislá. Vždy si robila to, čo chcela a nepotrebovala nikoho, kto by jej to schválil. Teraz bol Ayden v škole, úspešne končil druhý ročník, a preto sa rodičia rozhodli kúpiť mu nejaký darček. Pre rodinu, ktorá bývala v Londýne, nebola návšteva Šikmej uličky ničím výnimočným. Práve z toho dôvodu to tam Rhe už dávno poznala naspamäť, a tak Ewie a Dorianovi nerobilo veľký problém nechať ju potulovať sa po kamennej ulici úplne samu, kým spolu so svojim mladším synom dojedli obrovské poháre zmrzliny. V inom prípade by si možno zmrzlinu dala aj Rhe, no v tento deň na ňu akosi nemala chuť. Možno to súviselo s tým, že sa mal Ayden čochvíľa vrátiť a zas jej strpčovať existenciu, možno s tým, že o pár mesiacov odíde na Rokfort aj ona a bude musieť žiť s neustálym porovnávaním s najmúdrejším a najzodpovednejším dieťaťom v rodine. Pri tej myšlienke jej bolo do plaču. Našťastie z nej vyrástlo veľké dievča a slzy boli niečo, čo v jej svete neexistovalo. Dokonca pár kamarátom už niekoľko rokov tvrdila, že si pri jednom nepodarenom kúzle odstránila slzné kanáliky. So zamysleným výrazom tváre teda kráčala popri vyleštených výkladoch občas nazerajúc dnu, až pokým sa nezastavila pri čarovnom zverinci. Vystavené sovy jej takmer okamžite pripomenuli Iris, a preto nemusela dlho váhať. Takmer automaticky vstúpila do predajne a ani sa veľmi nezaujímala o to, čo sa deje okolo nej.
"Dobrý," prehovorila úplne nezaujatým hlasom na nikoho konkrétneho, zhlboka sa nadýchla a prešla pár krokov priamo k najrôznejším pochutinám pre sovy. Iris bola dosť zvláštna, na myšiarku močiarnu bola v jedle dosť prieberčivá, v podstate nechcela nič, čo si neulovila sama, no sovími orieškami nikdy nepohrdla. Rhe nikdy nerozumela tomu, čo jej na nich môže chutiť, no bohužiaľ nie je sova a tak to pravdepodobne ani nikdy nezistí. Natiahla sa teda za jedným pomerne veľkým balením, ktoré s úsmevom poťažkala v ruke a až potom sa o niečo pozornejšie rozhliadla okolo seba. V predajni nebolo veľa ľudí, predsa len, do nového školského roku ostávali ešte celé tri mesiace, no pár jedincov sa predsa len našlo. Neďaleko od nej dokonca stálo plavovlasé dievča približne v jej veku, keďže keby bola staršia, bola by ešte v škole. "Tie sú naozaj pekné," prehovorila smerom k nej, podišla o niečo bližšie a zohla sa k sklenenému akváriu plnému drobných farebných žabiek, pri ktorom blondína postávala. "Môj mladší brat jednu mal, no starší mu ju prisadol." Tobias z toho veru nebol veľmi nadšený. Dokonca sa s Aydenom niekoľko týždňov úplne odmietal baviť, čo jej spôsobovalo neskutočné potešenie až do chvíle, kým si nezačal svoju frustráciu ako obyčajne vybíjať na nej.

Mimo herně:
Ááá, ja som si až teraz všimla že predomnou napísala Star, bože ten príspevok teraz vyzerá divne

_________________

Poslední dobou se Rossana ocitala na Příčné ulici častěji, než by se jí zamlouvalo. Respektive, abychom byli zcela přesní, ocitala se mimo svoje oblíbené křeslo, kam se vždycky zavrtala do polštářů s knížkou na klíně. Kdyby si mohla vybrat, věděla by přesně, jak by v tuto chvíli trávila čas - a procházení se po Příčné by z toho s chutí vynechala.
"Jsi si jistá, že nepůjdeš ke Gringottovým se mnou, zlatíčko? A hned potom zajdeme k madam Malkinové pro školní hábit." Amelindin úsměv povadl jen na nepatrný, skoro nepostřehnutelný okamžik, ale Rossana beztak věděla o co jde; při poslední návštěvě Příčné ulice s Kennethem nakoupili do Bradavic skoro všechno, včetně několika báječných knížek navíc, ale na hábity jaksi pozapomněli - což bylo opomenutí, které její matka považovala za přinejmenším trestuhodné.
Rossana s odpovědí neváhala ani okamžik. Neměla absolutně nic proti skřetům - vlastně pro ni byli objektem vytrvalého zájmu, jedním z mnoha - ale do vozíku k trezoru ji Kenneth už jednou vzal a po druhé to absolvovat nemusela. Se úsměvem zavrtěla hlavou.
"To je v pořádku, mami, počkám na tebe a potom zajdeme k madam Malkinové spolu." Rossana rychle střelila pohledem k nejbližší vývěsní ceduli pro inspiraci. "Co kdybych mezitím zašla do Mžourova?" navrhla, aby náhodou nedošlo k pocitu, že se tu hodlá v matčině nepřítomnosti jen tak poflakovat - což beztak nehodlala.
"Vždyť sovu už máš," nemínila se Amelinda vzdát tak snadno.
"To jistě, ale soví pamlsky už mi skoro došly; Socrates je má moc rád."
Amelinda chvíli zaváhala, protože její dceři nebylo moc podobné, aby se tolik starala o blaho svojí sovy; většinu času ji přehlížela stejně, jako svoji zbrusu novou hůlku. Nic už ale nenamítala, poučila dceru o tom, aby na sebe dávala pozor a zanechala ji před obchodem s kouzelnou i nekouzelnou zvěří všeho druhu, zatímco sama zamířila k velké bílé budově banky.
Rossana si oddechla; vážně byla ráda, že se jízdě v tom hrozném vozíku vyhnula. Nejraději by zamířila do Krucánků a kaňourů, ale ty byly o kus dál a ona by tím sama sebe usvědčila ze lži. Namísto toho, aby se neřeklo, vešla do Velkoprodejny Mžourov a zvědavě se rozhlédla kolem. Na soví pamlsky přirozeně zapomněla v okamžiku, kdy prošla dveřmi, a teď se zastavila u klece s kluběnkami. Hedvábná klubíčka hořčičné barvy jí připadala roztomilá, ale nijak zvlášť užitečná; ostatně, i Socrata vlastnila především kvůli jeho užitečnosti.
Tou dobou nebyla v obchodě jediná. Dívka zřejmě podobného věku jako Rossana sama si prohlížela žáby a podle všeho tu byla i se svou rodinou - pokud tedy paní s malým chlapcem patřili k ní. Rossanu mimoděk napadlo, jestli i ona pojede nebo už dokonce jezdí do Bradavic, což se jí ostatně vzápětí potvrdilo; to když se dveře do obchodu otevřely a vešla starší, tmavovlasá dívka, jejíž obličej byl Ross povědomý, ale nedokázala si ho hned zařadit. A přirozeně, že hned padlo slovo Bradavice.
Možná, docela jen možná, se Rossana v zamyšlení neuhlídala a spočinula na těch dvou pohledem dost dlouho na to, aby si jí všimly. Ale do rozhovoru se nehrnula; ne jako další příchozí dívka, která bez okolků zahájila řeč o žábách. Inu, pěkné byly, což o to..., ale aby kvůli nim Rossana začínala rozhovor lidmi, které jí nikdo nepředstavil? To jistě ne.

Mimo herně:
Sakra, tady je najednou narváno Než jsem dopsala post, tak se tu objevily dva další It´s magic...

Gabi byla tak zabraná do prohlížení žabek a nenápadného pokukování po potkanech, že si ani nevšimla nově příchozí osoby. To však neplatilo o její matce, která ostřížím zrakem sledovala Star jak se plouží k její dceři. A jestli z její přítomnosti měla radost? No, nevypadalo tak a popravdě doufala, že Gabriela bude držet jazyk za zuby...
"Jasně, že si tě pamatuju!" broukla nadšeně, i když to nakonec nebyla tak úplně pravda. Jistě, Stargazer jí něco říkalo, ale víte co. Bylo to díky tomu, že její matka o ní dost často mluvila s tím, že už je to rok od svatby a ona ještě pořád neporodila dědice. Gabriela sice nechápala proč na něco takového někdo spěchá, protože rodit dědice dá nejspíš děsnou práci, protože kdyby to šlo lusknutím prstu, asi by to už Star udělala, ne? "Já zvíře mám, doma, víš. Jenže matka trvá na tom, že si mám pořídit sovu nebo kočku, ale já ani jedno nechci. Žerou totiž myši a já myši ráda, ne na jídlo, ale jako kámoše," odvětila jednoduše s pokrčením ramen, protože to byla taky pravda. Děsně nenápadně přitom mrkla po matce, jestli jí náhodou neslyšela a automaticky se narovnala, protože si uvědomila, že se zase hrbí. "A co ty? Jak se ti daří?" mrkla pak na svou sestřenici vesele než pohled stočila k další příchozí dívce.
"Viď? Tohle je pralesnička azurová," pronesla děsně chytře ač si tím nebyla zas tak úplně jistá a dokonce se i usmála. "A to jako umřela? Nebo to přežila?" vyvalila se zájmem na dívčinu očka a pohledem zabloudila zas k žabkám, přemýšlejíc, jestli by matku neměla o jednu poprosit. Vždyť Summer měla sovu, takže ona jí nepotřebovala a kočky byly trapný a měl je určitě každý a žába by byla děsně fajn i když.. myš byla myš. "A Star? Co se stane těm, kteří si přivezou jiné zvíře než je na seznamu?" pokud si pamatovala správně, Star byla na škole primuska. Nebo jen prefektka? Tím si nebyla tak úplně jiná, tak či tak, určitě to musela vědět až už do Bradavic nechodila.
Další příchozí si také všimla ač jí to chvíli trvalo. Na to, že byla v obchodu ještě před chvílí jen ona se svou matkou a bratrem tady bylo na jednou plno. A Gabi byla nadšená, možná ještě o něco více než před chvílí. "Taky jsi se přišla podívat na zvířátka?" zapojila jí i hned do hovoru, protože se jí nelíbilo když někdo stál jen tak stranou a nezapomněla přitom vesele zamrkat na Star.

_________________

Věnovala jsem Gabi milé pousmání. Takže ona měla ráda myši, a její maminka zřejmě ne. Té jsem si, mimo jiné, někdy v tom momentě taky všimla, a jejím směrem jsem prozatím vyslala něco jako nervózní pokývnutí na pozdrav. "Myšky jsou fajn," pokývala jsem hlavou, "troch nedoceněn zvířata v tomhle světě plném koček a sov." Chtěla jsem ještě navrhnout něco v tom smyslu, aby Gabi zkusila rodiče přesvědčit, že si skutečně do Bradavic poveze myšičku. No vážně, kolik čistokrevných prcků se v dnešní době spokojilo s tím, co už mají? Říkala jsem si, jestli drahá tetička vůbec ví, co má doma za skrytý pokládek. "Já? Mám se vlastně docela dobře, všedně a tak. Stýská se mi po Bradavicích," pokrčila jsem rameny. No a pak už se k nám připojila ta slečna. Hádala jsem, že se možná stydí mluvit na starší nebo tak něco, a proto se neodhodlala na mě promluvit. Bývala jsem také taková, nebylo tu co komu zazlívat. Nicméně jsem druhé mladé slečně věnovala milý úsměv. Nevypadalo to, že bych se plánovala nějak míchat do jejich rozhovoru. Navíc jsem o žábách věděla úplné kulové. Než se tedy Gabriela rozhodla přizvat k hovoru ještě další slečnu, ještě jsem s pokrčením rameny opáčila, že "nejsem si jistá, za nás si to snad nikdo nedovolil. Ale nemyslím, že by vám to zvířátko někdo vyhodil nebo někam zavřel." Opravdu, s tímhle jsem osobní zkušenosti neměla, studenti v Havraspáru obvykle neměli tendence hloupě porušovat nařízení a, nu, s Nebelvírem a podobnými kolejemi jsem osobní zkušenost neměla. A Georgii Richardsovou a jejího pavouka jsem o rok zmeškala. "Dámy, asi vás nechám v klidu si popovídat," oznámila jsem následně a diplomaticky jsem se rozhodla vzdálit k dalším rodinným příslušníkům. Protože, víte, tohle mohl být třeba začátek nějakého hezkého přátelství na všech sedm let v Bradavicích, a já nechtěla bránit jeho přirozenému vývoji. S balíčkem sovích pamlsků pro Snowflake v ruce jsem se tedy po chvíli objevila u Charlotte Morganové. "Dobrý den, tetičko," pozdravila jsem naprosto neutrálním a zdvořilým tónem, "Gabriela už půjde letos do Bradavic, že?" Tohle bylo naprosto neškodné téma, na které se dalo optat na milion způsobů, a nikdy nemohlo urazit. A ano, sice jsme s otcem byli vždy trochu za podivíny celého rodu, a jedinou světlou výjimkou se mohl zdát můj bratr Calvin, ale pořád tato žena patřila do rodiny. A i když jsem tušila, co se o mně šušká v rodinných kruzích, nemohla jsem se před příbuzenstvem schovávat navždy.

_________________

Nie že by bola Rhe nezdvorilá či nevychovaná, teda, možno z časti áno, no nie až tak, že by ignorovala ľudí okolo seba. Popravde si staršie dievča stojace vedľa mladšej plavovlásky takmer vôbec nevšimla. Niekedy sa jej to proste stávalo, až príliš sa zabrala do svojho vlastného sveta či myšlienok a okolie sa pre ňu akosi skreslilo. Pravdepodobne sa to stalo aj teraz, keď zamierila k vystaveným žabám a úplne tak prerušila konverzáciu, ktorú dievčatá viedli. Chvíľu trvalo, kým si to uvedomila, no hneď potom sa jej na tvári zjavil akýsi ospravedlňujúci výraz, ktorý sa jej na nej veru neobjavoval veľmi často. Málokedy ju niečo mrzelo, no tentokrát sa naozaj cítila trochu...hlúpo. Áno, to bolo to správne slovo. Našťastie však jej vstup do rozbehnutého rozhovoru asi ani jednému z dievčat príliš nevadil, práve naopak. Tá vysoká čiernovláska ju dokonca obdarila milým úsmevom, čo jej dodalo trochu odvahy pokračovať v rozprávaní ďalej.
"Naozaj?" obočie jej mierne stúplo v otázke, keď blondínka prezradila, čo sú to vlastne za žaby a sama sa nad tým trochu zamyslela. Nie, o obojoživelníky sa vo všeobecnosti veľmi nezaujímala aj keď prečítala pár kníh o zvieratách čarodejného a muklovského sveta, no rozhodne by nevedela odhadnúť, čo je to za druh. Tak tá bude pravdepodobne v Bystrohlave. Preblesklo jej mysľou, pričom sa jej na tvári predsa len objavil akýsi obdivný výraz. Vo všeobecnosti nemala rada, keď sa jej brat hral na múdreho a všetko vedel, no pravdepodobne to bolo len pre to, že to bol Ayden. Od iných ľudí očividne múdre veci vyznievali celkom inteligentne a nie namyslene, ako od neho. "Bohužiaľ to neprežila. Ani mamina pohovka. Teda, aspoň tak to vtedy povedala. Nemyslela som si, že pohovka môže taktiež umrieť, no niečo na tom asi bude,..." trochu neurčito pokrčila ramenami, keďže stále veľmi nechápala tomu, ako to jej milovaná mamička myslela. Nikdy nečítala nič o umieraní nábytku, no ktovie. Možno to bola nejaká špeciálna pohovka. V podstate ju to však ani veľmi netrápilo. Pokým jej brat neprisadol Iris, ktorá by sa samozrejme prisadnúť nenechala, netrápili ju ani mŕtve žaby, ani mŕtve pohovky. "Nakoniec mu ale kúpil novú, veľkú tlstú ropuchu Mabel," pokračovala v rozprávaní, aj keď ju tá myšlienka stále poriadne hnevala, keďže si tým Ayden získal ich mladšieho brata späť na svoju stranu. "Tieto sú ale podľa mňa oveľa krajšie."
Hneď po tom, čo dopovedala všetko čo chcela, priestor okolo nej sa akoby znovu o niečo viac rozšíril a ona si všimla, že neďaleko od nich stojí ďalšie dievča, taktiež v ich veku. Vtedy sa začala cítiť trochu nesvoja, predsa len, dievčenská spoločnosť bola pre ňu trochu zvláštna, keďže sa doteraz kamarátila a rozprávala výhradne s chlapcami. O čom sa vlastne dievčatá bežne rozprávajú? Pravdepodobne nie o rozpučených žabách. Bože, ako sa ona cítila v tom momente trápne. Pravdepodobne jej dokonca aj zružoveli líca, čo na sebe vyslovene neznášala. Jej tvár potom vyzerala ako jedna veľká prezretá rajčina. Aj napriek tomu sa však pokúsila premôcť samú seba a pousmiala sa - alebo skôr vyprodukovala grimasu podobnú úsmevu - na to ďalšie mladé dievča. "Aj tebe sa páčia žaby?" nevinne k nej prehovorila, no v duchu sama nad sebou krútila hlavou. Skvelé Rhe, nič lepšie ťa nenapadlo?

_________________

Než si Rossana stihla uvědomit, že asi zírá déle, než by bylo vhodné, dát si pár pomyslných facek a vrátit se k pozorování kluběnek a jiné magické zvěře, uvědomily si další dvě dívky v obchodě její přítomnost jako první a obě ji oslovily; ta starší ne, ta se jen usmála, pročež jí Rossana úsměv zdvořile věnovala. V hlavě jí ale narůstal zmatek: Kde jsem ji už viděla?*
Dvě vyslovené otázky, každá od jedné z neznámých dívek, visely několik okamžiků ve vzduchu. Pokud už Rossana byla přinucená s někým konverzovat, dávala přednost rozhovoru s osobami, kterým byla řádně představena - a naopak. Přirozeně, vždy se našel někdo, kdo ji považoval za jenom dítě a tudíž necítil potřebu držet se společenské etikety, ale priority byly jasně dané. Tady na ni ale dvě zcela neznámé osoby vystřelily dotazy, ve kterých Rossana neomylně rozpoznala pokus o začátek konverzace, nikoli pouhé zjišťování faktů. To ji trochu, byť jen na krátký moment, vyvedlo z míry.
"Ehm..., ano, přirozeně," vzpamatovala se vzápětí a věnovala dvojici dívek jeden ze svých zdvořilých úsměvů, které měla vyhrazené pro širší společnost a které se významně lišily od úsměvů schovávaných pro otce a Kennetha. "A také koupit pamlsky pro moji sovu. Žáby jsou..., každopádně velice zajímavá zvířata, i když přiznávám, že jsem se jimi nikdy nezabývala příliš do hloubky. V budoucnu možná toto opomenutí napravím." A další úsměv. Přesně, jak jí to matka vštípila do hlavy. Především být za každého ohledu reprezentativní.
"Mimochodem, jmenuji se Rossana Van Helmontová; je mi velkým potěšením," představila se, protože i když ty dvě neprojevily stejnou snahu a rovnou zahájily rozhovor, Rossana se nehodlala držet jejich příkladu. Na to byla vychovaná až příliš dobře.
"Odpusťte mi mou troufalou otázku, ale jedete také letos do Bradavic?" zkusila zabrnkat na trochu jinou strunu a v hlase jí poprvé zazněl náznak skutečného zájmu. Dívky vypadaly, že spadají do stejné věkové kategorie jako ona sama, takže vyhodnotila šanci na kladnou odpověď jako dost vysokou na to, aby stálo za to položit otázku. I když to byly vlastně dvě otázky v jedné.
Patříte mezi lidi, se kterými budu trávit dalších šest let života?
V tuto chvíli si Rossana ještě nebyla jistá, jakou odpověď chce slyšet; momentálně byla spíš upřímně zvědavá než cokoli jiného.

Mimo herně:
*Předpokládám, že s ohledem na čistokrevný původ se Rossana a Stargazer už při nějaké společenské příležitosti nejspíš potkaly, ale čert aby si všechny ty lidi pamatoval