Gabi se potěšeně rozzářila očka když jí Star potvrdila, že myšky jsou fajn. Byly a moc. "Viď? Jenže matka tvrdí, že sovy jsou lepší, stejně tak i kočky," zabrblala nespokojeně, protože nespokojená taky byla a se svou matkou nesouhlasila, jenže se jí bála, takže si jedno z těchto zvířat prostě pořídit musela i když.. co kdyby jí přemluvila na tu žabku? Žáby přeci nebyly vůbec špatné, navíc by se jí určitě nepokusila sežrat její myši, což by bylo také obrovské plus. Gabi pomaličku přemýšlela nad tím, jak by mohla svou drahou matinku přemluvit ke koupi jiného zvířete než sovy a kočky, ale zatím se jí to moc nedařilo. "Nedivím se," pokývala hlavou a chvíli se mohlo zdát, jako by tam i chodila.
"Fakt," kývla pak ohledně žabek a na ještě stále cizí dívku se usmála. Gabriela se sice o žáby moc nezajímala, ale když už něco o nich přečetla, tak si to zapamatovala a nedávno tuhle (nebo nějakou podobnou?) žábu v jedné knížce viděla. Po zjištění, že to žabka nepřežila, to chvíli vypadalo, že Gabča uroní za mrtvou žabičku i slzu, což se nakonec (a asi i naštěstí?) nestalo. "Tak jestli ta pohovka byla očarovaná tak asi umřít mohla. Neměli jste náhodou pohovku s očima, pusou a tak? Protože jestli jo, tak to určitě muselo být děsně hustý," Gabriela se s povytaženým obočím otočila ke Star co ona na to, protože jí docela zajímalo, jestli pohovka mohla umřít. Ona totiž nikdy nic takového neviděla. "Mabel? Hezké jméno! Takže tvůj bratr chodí do Bradavic?" zájem v jejím hlase rozhodně znát byl, vždyť tady byla možnost, že ho zná její drahá sestřička Summer, která už brzo měla přijet z Bradavic na což se Gabi těšila, avšak na hlas by to v životě nepřiznala.
Gabi měla chuť vypustit něco jako: "úú, čistokrevná!" v tom momentě, co se Rossana představila, ale naštěstí se jí podařilo držet jazyk za zuby. "Já jsem Morganová. Gabriela Thia Morganová," a protože věděla, že se dívá její matka, vysmekla dokonalé pukrle, tak jak se na mladou kouzelnici čistokrevného původu slušelo. "Vskutku jedu a moc se těším. Proto jsem také dneska taky, abych si vybrala své zvířátko sebou," dodala, nevinně zamrkala na matku a na holky spiklenecky mrkla jako kdyby jim právě sdělila děsně tajný tajemství.

"Ach, Stargazer," Charlotte Morganová očividně nebyla zas tak nadšená z toho, že se k ní drahá Star přidala, ale i tak vykouzlila dokonalý úsměv, který své neteři věnovala. "Ano a už se moc těší, všichni jsme zvědaví, kam bude zařazená ač ona by si prý ze všeho nejvíce přála Zmijozel nebo Havraspár," odtušila pak ač o tom, kam Gabi chce být zařazená věděla houby, s tím se jí totiž do teď nesvěřila. "Pak už to čeká jen Kirka," dodala a pohledem vyhledala svého syna, aby mu následně naznačila, ať se k pavoukům a další havěti nepřibližoval. "A co ty? Jak se má tvůj manžel?" stočila pak téma ke Stargazer a ušklíbla se.

_________________

"Záleží na vkusu," pokrčila jsem rameny ohledně zvířátek. Nad umírající pohovko jsem se raději nepozastavovala, a tak se sestřence ode mě dostalo jen nejistého výrazu. Jelikož jsem ale následně vyklidila pole mladším slečnám, rozhodně už není k ničemu nějak extra popisovat minulé události. Mladá slečna Van Helmont mi samozřejmě povědomá byla, ale pochybovala jsem, že ona by si pamatovala mě. Přeci jen, můj drahý otec byl rodinný podivín a pokud zrovna nutně nepotřeboval domluvit své dceři sňatek (a k tomu, jak víme, stačilo jen pár zaslechnutých drbů a jediný večer), většinou se společenských akcí neúčastnil. Já na tom byla podobně. Protože společnost pomlouvačných čistokrevných, to nebylo zrovna něco, co bych vítala.
Kde že jsme to byli? Ach, ano, u mého vyklízení pole a dobrovolného postavení se rodinným konverzacím. Bylo to, no, minimálně očekávanější, než že budu postávat u budoucích prvaček a dělat nedobrovolnou studnici informací či tak něco. "Skutečně? Do Zmijozelu bych ji netipovala, ačkoliv může mít v sobě skryté ambice, kterým by kolej Salazara Zmijozela jen pomohla ve vzkvétání," pronesla jsem zamyšleně o Gabriele, a zatím jsem se snažila ignorovat fakt, že jsem zřejmě tak trochu... nevítaná osoba. Stačilo by, kdybys prostě nechala Florence, aby ti už udělal to dítě, zavrčel dost nevybíravě hlas v mojí mysli, a mne v tu chvíli zachvátila řezavá bolest hlavy. To se poslední dobou stávalo pořád, když se vnitřní Stargazer drala na povrch a mé vědomí se mermomocí proti této změně bránilo. Rychle, nějaký únikový plán. To jsem potřebovala. "Má se dobře, děkuji za optání," vykouzlila jsem co nejlepší společenský úsměv, rozhodnutá rozhodně nedat tetičce žádné kýžené informace, které by snad podporovaly současné drby, "pracuje tam, kde ho to baví, a je svou prací dokonale uchvácen." Plácla jsem cosi, co byla pravda tak nějak...částečně. To snad mohlo rozptýlit ty pověry, alespoň maličko. Nebo ne? Nevěděla jsem, bolest hlavy se stupňovala a bylo těžké udržet si přívětivý výraz, moc neblednout (dobře, stejně jsem už byla bílá jako stěna)... a přemýšlet? To už začínalo být moc. A ne, nemohla jsem nechat vnitřní Gaze, aby převzala kontrolu nad mým tělem. To by byl můj konec, poněvadž jak ta se chovala, to prostě nebylo použitelné. "Ach, když už jste to zmínila, tetičko," napadla mě náhle spásná myšlenka a já se nenápadně podívala na hodinky, "zanedlouho se máme s manželem sejít na oběd. Tak pokud mne omluvíte..." Tak. Další lež. Flo kašlal na nějaké obědy se svou ženou. Ale šlo o to, abychom působili jako pár, který rozhodně mezi sebou nemá problémy, no ne? "Ráda jsem vás potkala." Úsměv. A pak úprk. V rychlosti jsem zaplatila soví oříšky a co nejrychleji, s hlavou, pulsující bolestí, jsem vycouvala z bojiště... ehm, tedy Mžourova. Pak už šlo jen o to, nějak inteligentně se přemístit domů, kde jsem konečně vnitřní Gaze mohla vypustit ven....

>>>

Mimo herně:
Omlouvám se za divnopost, ale potřebuju Star prostě nějak odklidit... XD

_________________

Určite z nej boli cítiť rozpaky, ešte aby nie, naozaj sa necítila tak úplne vo svojej koži. Ešte aby áno. Predsa len, neznáma dievčenská spoločnosť hlavne keď nevedela, o čom sa také dievčatá zvyknú rozprávať, proste trapas nad trapas. Keď už sa však odhodlala viesť s nimi rozhovor, rozhodne nemala v pláne zdupkať preč. To by bol asi ešte väčší trapas ako jej nervózne prešľapovanie z nohy na nohu. Našťastie sa však zatiaľ nerozprávali o veciach, ku ktorým by nemala čo povedať a to bola jediná vec, ktorá ju tak trochu upokojovala v tejto zaujímavej situácii.
Keď plavovlasé dievča opäť prehovorilo a pýtalo sa jej na tú ich zvláštnu pohovku, musela sa na chvíľu zamyslieť. Bolo to už totiž niekoľko rokov dozadu, no naozaj si nespomínala, že by na tej obyčajnej sedačke bolo niečo čarovné. Dokonca ani žiadnu čarovnú pohovku nikdy nevidela, ktovie. "Nie, žiadne oči ani ústa. Teda, pokiaľ si dobre pamätám," v tvári sa jej ešte stále odrážal mierne zamyslený pohľad, no aj napriek tomu pokrútila hlavou. Určite by to bolo naozaj veľmi husté, mať pohovku, ktorá by dokázala hovoriť. Ona by takú naozaj chcela, aspoň by sa mala s kým doma porozprávať.
"Áno," skonštatovala, keď sa dostala reč späť k Aydenovi, no netvárila sa pri tom príliš nadšene. Nie že by svojho brata nemala rada, to ona mala, predsa len, dlhé roky bol pre ňu najlepším priateľom, no za posledné obdobie ich vzťah akosi...nabral nepríjemný spád? Áno, dalo by sa to opísať nejak tak. Proste ho už prestala baviť jej mierna ľahkovážnosť a ju jeho nadmerná zodpovednosť. "Teraz končí druhý ročník, je v Bystrohlave." Samozrejme, kde inde. Inteligencia a následný pocit nadradenosti ho charakterizovali lepšie, ako čokoľvek iné. Typická matka.
Svoj pohľad však potom zamerala znovu na to ďalšie dievča, ktoré postávalo neďaleko od nich. Neubránila sa miernemu pozdvihnutiu obočia, keď si všimla jej zvláštne vyjadrovanie. Nebolo na ňom nič zlé, no znelo tak oficiálne a slušne, s ničím takým sa ešte nestretla. "Aj ty máš sovu?" opýtala sa jej s nenúteným úsmevom, keď začula niečo o pamlskoch a vrecko s orieškami pre Iris zovrela v ruke o niečo pevnejšie. Aspoň niečo spoločné; preblesklo jej v mysli a uznala, že konverzovanie s dievčatami nakoniec nebude tak náročné. Teda, pokiaľ nepríde reč na šaty alebo také niečo. Táto myšlienka ju však veľmi rýchlo prešla, keď začula mená oboch dievčat. Nebola hlúpa, mala približnú predstavu o tom, ktoré čarodejné rody sú čistokrvné a Morganovci a Van Helmontovci spadali do tejto kategórie. Opäť mierne zneistela, no stále neplánovala zutekať a tak sa len zhlboka nadýchla a vyčarovala ten najpresvedčivejší úsmev, aký sa v tej chvíli dal. "Ja som Rhea Ridleyová, rada vás spoznávam." Jej hlas bol prekvapivo veľmi pokojný a žiadnu neistotu v ňom cítiť nebolo, čo ju poriadne prekvapilo. Naozaj sa jej v tento deň podarilo prekonať toľko osobných bariér, koľko už veľmi dávno nie. "Áno, aj ja sa už celkom teším. Som zvedavá, do akej fakulty ma zaradia. Kam by ste chceli ísť vy?"

Mimo herně:
Prepáčte za zdržanie, včera som bola v práci takže sa mi nedalo odpísať skôr

_________________

Na rozdíl od Gabriely neměla Rossana ani tu nejmenší chuť halekat cosi o čisté krvi; tu svou brala pouze jako holý fakt, nikoli jako téma nějaké rozsáhlejší diskuse či předmět obdivu nebo negativněji zabarvených emocí. Holý fakt.
Na druhou stranu měla (protože musela mít) velice dobrý přehled o představitelích britských čistokrevných kouzelnických rodin a u jména Morganová jí zazvonil pořádně velký zvon. Pár ozubených koleček zapadlo na správná místa, jak si Rossana v rychlosti ujasňovala rodinné vztahy a na konci vypadl úsměv přece jen o něco vřelejší, než strojeně zdvořilý úsměv, který její obličej okupoval dosud.
"Gabriela, jistě! Odpusť mi to, hned jsem tě nepoznala; ale jistě už jsme se někdy dřív potkaly, že?" To bylo vcelku zbytečné ujištění, protože pravidelných večírků a společenských událostí se účastnila většina kouzelnické smetánky bez ohledu na věk, takže se někdy a někde skoro určitě potkat musely. Skoro.
Zato jméno Ridley nenašla Rossana na žádném ze svých seznamů čistokrevných rodů, ale ať ji vezmou všichni čerti, jestli to byl důvod třeba jen na okamžik odložit dobré způsoby. Ona sama nebyla asi nijak extrémně empatická, zato byla vynikající pozorovatelkou a neušlo jí, že během vzájemného představování Rhea poněkud znejistěla. Věnovala jí povzbudivý úsměv; vždyť ona sama se ve společnosti stejně starých dívek necítila úplně sebejistě, takže tohle vlastně celkem chápala - no ne?
"Ano, mám sovu - jmenuje se Socrates," odpověděla a otočila se na Gabrielu, která zmínila, že si zvíře teprve vybírá. "A ty už máš vybráno? Matka tvrdí, že sovy jsou nesmírně užitečné." Rossana by nikdy neřekla nahlas - a nadto před prakticky cizími dívkami - že ona tuto myšlenku jinak zvlášť nesdílí a považuje sovy pouze za jakési nutné zlo. Přesto jí bylo pouhých jedenáct a neodpustila si krátké ucuknutí pohledem, které její názor beztak prozradilo.
A samozřejmě musela dojít řeč i na Bradavice a na koleje, což bylo v poslední době i doma téma číslo jedna. Pro Rossanu začalo být upřímně zajímavé až ve chvíli, kdy jí Kenneth poskytl jistou naději, že by bylo možné rozhodování Moudrého klobouku ovlivnit; do té doby považovala rozdělení do kolejí za jakousi nevyhnutelně osudovou událost, která ji za několik měsíců čeká, ale se kterou toho stejně moc neudělá; tak proč si tím zbytečně zabírat mozkovou kapacitu?
"Popravdě, nejsem si úplně jistá; vím jenom, že bych docela určitě nechtěla jít do Nebelvíru. Nicméně Havraspár zní jako poměrně uspokojivá možnost." Rossana lehce povytáhla obočí, což byl ekvivalent otázky: A co vy?

Dohra:

Gabi svraštila obočí, pohovka podle dívenky neměla ani oči a ani ústa. Jak tedy mohla umřít? "Hmm," pronesla zamyšleně a byla rozhodnutá zjistit jestli něco takového jde, protože to bylo určitě děsně zajímavé.
"Moje ségra je taky v Havraspáru a teď končila.. třetí ročník, po prázdninách půjde do čtvrtého!" zajásala nadšeně, protože tady byla možnost, že Summer zná bratra Rhei sic když byl nečistokrevný, nemuselo tomu tak být, a taky byl o rok mladší, že. Rozhodla se však na to své sestry zeptat hned v momentě co jí uvidí, tedy na vlakovém nádraží, protože měla od matky přislíbeno, že bude moci jít Summer vyzvednout společně s ní.
Gabča se zazubila na Ross a mávla nad tím rukou. "Já tě taky nepoznala, a asi jsme se opravdu už někde potkaly," odkývala následně, protože ta možnost tady přeci jen byla. Kdyby však měla v hlavě nosit s kým vším se kdy setkala, nejspíše by tam nic jiného ani neměla. Gabi se totiž každičký den setkávala s takovým množstvím lidí, že to snad ani nebylo možné.
"Vybráno nemám a dneska si asi ani nevyberu. Nechci totiž ani sovu a ani kočku, jenže matka si nenechá říci a do těchto dvou zvířat mě pořád nutí, já bych však byla ráda třeba za myš nebo právě žábu. Slyšela jsem, že těchto zvířat je v Bradavicích opravdu málo," prohodila kapku zamyšleně, ale hlavně docela tiše, protože se přeci jen kousek od nich bavila její máma se Star a ona opravdu nechtěla, aby mamča zjistila, že přemýšlí nad myší. Stejně to viděla tak, že jednu myšku ze svého stádečka ukryje do kapsy ať už dostane jakékoliv zvíře. "Jistě, sovy užitečné jsou. Jenže Summer, moje sestra, jednu už má, tak na co jí potřebuji já? Vždyť nám poštu mohou posílat rodinnou či zrovna poté sestřině, nepotřebuji i svou," tenhle argument měla naučený dokonale, protože ho rodičům stále připomínala a trvala na tom, že sovu nepotřebuje. Kočky byly sice dobré na pomazlení, ale rády se toulaly zato třeba takový potkan..
"Já nad tím nějak moc nepřemýšlím, možná Havraspár nebo Zmijozel. A co ty, Rheo?" broukla a s očekáváním svá očka upřela na dívenku, jenž jako první položila tuto otázku.
"Gabrielo, půjdeme," ozval se zničeho nic matky hlas a ona si teprve teď všimla, že už tam s nimi Star není. Rozhlédla se kolem, jakoby snad očekávala, že se tady někde objeví, ale neobjevila, a protože matka začala nervózně podupávat nohou, moc dobře věděla, že by si měla pospíšit. "Doufám, že se zas brzy uvidíme, možná ještě o prázdninách a když ne tak.. až ve vlaku! Mějte se a.. Kirku, netahej mě za ruku!" Gabi se ještě od dveří otočila, aby mohla dívenkám zamávat a hned na to zmizela pryč společně se svou rodinou.

>>

_________________

Dohrávka

Pozorne upierala svoj pohľad raz na Rossanu a raz na Gabrielu, pričom si vypočula slová o tom, že aj sestra Gabi chodí do Bystrohlavu, len je od jej brata o rok staršia. Ktovie, možno ho poznala tak či tak, vekový rozdiel predsa medzi nimi nebol až tak veľký. Aj ona poznala kopu mladších a starších ľudí a na Rokforte, kde sú všetci zavretý na jednom veľkom hrade to asi nie je inak, hlavne keď sú z jednej fakulty. Musím sa ho na to opýtať, keď dorazí domov; urobila si vo svojej hlave poznámku, takže sa na malú chvíľu odmlčala a keď opäť precitla, dievčatá po jej boku si uvedomili, že sa už vlastne pravdepodobne niekde stretli. Asi to bolo možné, rodičia jej hovorili, že čistokrvní čarodejníci mávajú svoje stretnutia, kde nie je prizvaný nikto s takzvanou nečistou krvou. Jej osobne to vrásky na čele nerobilo. Keď sa stretávať chceli, nech sa stretávajú.
"Socrates ako ten grécky filozof?" obočie jej mierne stúplo vo zvedavej otázke, keďže históriu mala naozaj veľmi rada, či už sa jednalo o muklovskú alebo tú ich - čarodejnícku. Každopádne, staroveké Grécko patrilo medzi jej obľúbené obdobia v dejinách, a práve preto vedela aj niečo takéto. To už ale opäť prehovorila Gabi ohľadom toho, že by nechcela ani sovu ani mačku, a tak na jej slová rýchlo prikývla. "Mačku by som nechcela ani ja, nemám ich rada a preto si jednu kúpil môj brat. Iris som síce ešte veľmi nevyužila, no je to veľmi dobrá spoločníčka," priznala, pretože svoju sovu mala naozaj veľmi rada. Zo začiatku z nej síce nebola nadšená, pretože chcela žabu ktorú nakoniec dostal jej mladší brat, no keď jej rodičia na desiate narodeniny doniesli klietku, rozhodla sa dať Iris šancu a urobila veľmi dobre. Navyše, Iris od prvého momentu neznášala Aydenovu protivnú Sapphire, čo ich vzťah ešte viac utužilo.
Keď dievčatá začali odpovedať na jej otázku o fakulte, aj ona sa mierne zamyslela. Popravde ešte veľmi nerozmýšľala nad tým, kam by chcela ísť, no bola presvedčená o tom, že Bystrohlav to nebude. "V našej rodine je ten múdrejší a zodpovednejší môj brat, takže pre mňa Bystrohlav nebude tá správna cesta. Inak mi to je ale v podstate úplne jedno," poznamenala po chvíli hlbokého zamyslenia, no potom jej pohľad padol na staré hodiny a ona trochu prekvapene vypúlila oči. "Aj ja už budem musieť ísť, čakajú ma rodičia. Rada som vás spoznala, snáď sa skoro uvidíme." Rýchlo sa ešte s Ross a Gabi rozlúčila, zamierila priamo k pokladni k predavačovi, kde zaplatila za oriešky pre sovu a vybehla vonku z obchodu tak rýchlo, ako najnovší Nimbus.

>>>

_________________

Septimus se z Londýna opravdu moc nedostal, ale zase byla pravda, že Londýn byl takový Ankh-Morpork, že to bylo docela jedno. Dalo se tu koledovat o trable, každý den viděl na ulici tisíc nových tváří a bylo mu otevřená i ulička zaheslovaná v cihlové zdi (kterou zkusmo přelezl), nebo průchozí kouzelnický lokál jménem Děravý kotel. Nenudil se.
O prázdninách docela logicky upřednostnil karate před létáním a po jednom takovém tréninku se svezl krtčí norou blízko k Příčné ulici. Většina mudlů hleděla po očku dost udiveně na maličkou sovičku, která mu hřadovala na rameni, ale na Příčné už si jí někdo moc nevšímal - jen jeden kouzelník prohodil, že vypadá nemocně.
Septimus kývl a šel si dál po svém. Přesně proto mířil totiž do Mžourova. Zatím se sovími nemocemi moc zkušeností neměl a nemoci byly také ta jediná věc, kterou se nezaobíral na vlastní pěst. Jednak touhle dobou ještě nebyl internet, jednak byla Sepova sestra živoucím důkazem toho, že nemoci patří do rukou odborníků, ideálně těch, kteří se ve svém řemesle vyznají.
Do lakovaných dveří Mžourova vklouzl mírně zaprášený cihlovou omítkou. Perseus tlumeně zahoukal a začal se společně se svým majitelem rozhlížet, jen s typicky širším sovím rozhledem.

_________________

Yvonne, na rozdíl od mnoha svých kouzelnických vrstevníků, neměla tu možnost chodit se sovičkou na rameni. Tedy, samozřejmě, mohla, ale... Orfeus, nemaje zraku, býval velice poplašený ze sebemenšího neznámého podnětu, a ona se nemohla přimět k tomu, aby takhle děsila kvůli takové banalitě. V tuhle chvíli tedy sovička s hvězdami v očích hřadovala doma v pootevřené klícce, zatímco Yvonne mířila do Mžourova, aby koupila pamlsky, které začínaly pomalu docházet.
Sama, podobně jako Septimova sova, nevyhlížela moc zdravě. Nechápejte špatně, byla zdravá jako ryba, ale... Od přírody světlá pleť dnes působila vyloženě našedle, a Yvonne tak vypadala, jako by jí bylo špatně. A ono bylo. Vlak z Bradavic přijel k nástupišti 9 a 3/4 teprve včera, a ona se během osamělé cesty dověděla o tom, co se událo na Ministerstvu - to samotné by stačilo několika studentům k tomu, aby se jim udělalo nevolno. Pro ni to bylo tím horší, že vlastně přesně věděla, o co šlo. Několik měsíců se jí o tom zdálo, a ona se každou noc budila z nočních můr divže ne s pláčem. Ovšem, Yvonne neplakala, takže tohle byl každým coulem irelevantní komentář.
Dveře Mžourova otevřela tiše, sotva tak, aby zazvonil zvonek, který tu měli pověšený nad nimi. Tohle neviděla na dlouhou výpravu - věděla přesně, co koupit, a vlastně se nemohla dočkat, až se doma zase zavrtá do deky a bude koukat z okna, nebo popadne tužku a pokusí se všechny ošklivé myšlenky uložit do papíru a papír někam zavřít. To ovšem nepočítala s tím, že je Londýn malý a těsný. Do očí ji okamžitě praštily podivně bílé vlasy, které nemohly patřit nikomu jinému, než stejně podivnému osobovi z vlaku na začátku roku. Kdyby byla Yvonne kýmkoliv jiným, než Yvonne, asi by udělala dlouhý obličej, takhle se ale jenom pokusila kolem svého nejspíš-spolužáka protáhnout, aniž by si jí všimnul.

_________________

Perseus nakonec nejspíš přecejen pookřál, protože se najednou zvedl z ramene nicnetušícímu Sepovi, který se rozhlížel po něčem jako prášky pro přepadlé sovy menší váhy, a zatřepoval sebou. Možná si piksličky vitamínů všiml dřív, včetně toho, že byly větší než celý jeho hubený krček, a nechat to do sebe našťouchat, jako kdyby byl nějaká husa, se mu příčilo. Každopádně se zamotal v zrzavých vlasech.
Septimus se otočil právě v ten nejhorší moment, aby se lekl; začínalo mu být podezřelé, kolika holkám v jeho blízkosti je evidentně špatně, a to ani nestihl být nijak nepříjemný. Pro změnu ale dělal potíže Perseus, který byl jinak až na hyperaktivitu docela neškodný.
"Ou, promiň, nehýbej se," povytáhl bezděčně obočí a natáhl ruce, aby Persea chytil jako motýla do klícky z prstů a nějak ho vymotal.

_________________

Možná to bylo právě proto, že se pokoušela splynout se zbytkem Mžourova, co zapříčinilo nálet příliš bílé sovy na její vlasy, faktem ovšem zůstávalo, že z toho Yvonne nebyla pranic nadšená. Nepištěla, nepanikařila a jakákoliv forma hysterického záchvatu byla na míle vzdálená, ruce jí ovšem vyletěly k útočníkovi, aby se nějak zvládla zachránit před nepříjemným aktem trhání vlasů z kořínků. Yvonne měla dlouhé vlasy, které, když se za ně tahalo, skýtaly muka pekelná. Rozhodně něco takového nechtěla zakoušet uprostřed Mžourova.
Cynicky konstatovala, že se protiva dokonce omlouvá, byť to určitě bylo v chaosu vzniklé situace a nemyslel to vážně. Setrvala zmražená na místě, a se skloněnou hlavou pomáhala hyperaktivní sovu vyplétat z jejího vězení, co to jenom takhle poslepu šlo. Když sebou bílý postrach konečně přestal zmítat v jejích vlasech - a několik jich vzal s sebou, Yvonne poprvé bolestně cuklo obočí - loupla nespokojeným pohledem po klukovi z vlaku. "Hlídej si ji," napomenula ho bezvýrazně, a jenom rozhořčené plamínky v očích prozrazovaly, že z nepříjemného setkání není ani trochu na větvi.

_________________