Torunn se nadšením rozzářila očka. Brali do týmu i prváky, což bylo děsně super, protože měla šanci se do týmu probojovat! Sice tady pořád byla ta možnost, že by jí kapitáni nevzali, protože by jí to nemuselo jít, ale tuhle myšlenku si dovolila na pár chvilek zahnat.
Dívenka se pobaveně uchechtla a možná by i dodala něco v tom smyslu, že pokud chce, něco málo mu ukáže nebo by ho rovnou pozvala na některé představení jejího otce, jenže je vyrušil nějaký kouzelník a Torunn se prostě necítila na to, aby něco řekla. Navíc se v tuhle chvíli bavili dospělí a těm se přeci neskákalo do řeči, a protože Torunn byla slušně vychovaná dívenka, mlčela a jen pohledem přelétávala z jednoho pána k druhému, občas sklopila pohled k zemi či nervózně přešlápla. Necítila se prostě dobře, no. Byla však Erymu vděčná za to, že k ní přistoupil blíže jako by se jí snažil chránit a jí samotné se na chvíli ulevilo. Ale opravdu jen na chvíli, protože uslyšela něco co jí zahrnovalo ač jen trochu okrajově. "Nejsem jeho dcera," pípla tiše s pohledem přikovaným k zemi, takže bylo dost možné, že jí ani jeden z nich neslyšel, ale Torunn by to v tuhle chvíli nevadilo. A protože pánové se vybavovali déle, rozhodla se dívenka pro ústup. Protože přeci jen, proč by se s nimi měla nějak dále zdržovat? Podpisy měla, pana Galla se bála a řešili něco co nebylo pro Torunn a ona cizí rozhovory poslouchala nerada. "Těšilo mě," broukla proto opět tiše směrem k panu Andersenovi, věnovala mu menší úsměv a rychle se otočila na patě, aby následně byla odchytnuta maminkou a odtažená pryč.

>>>>

_________________

Erasmus pevně stiskl Sincerovu ruku, ale nepronesl nic ve smyslu, že ho těší, protože ho netěšilo. Tvářil se sice neutrálně a podobná neutralita zněla i z jeho hlasu, ale ve skutečnosti toužil být daleko odtud a nemít s čistokrevnými páprdy nic společného. Tedy s těmihle čistokrevnými páprdy - určitá část McKayovic rodiny byla více než fajn a Ery dobře věděl, že nemůže všechny čistokrevné házet do jednoho pytle. Stejně jako byla hloupost házet nečistokrevné kouzelníky na jednu hromadu.
„Ne, není to moje dcera,“ přisvědčil a zakroutil přitom hlavou. Na jazyku ho zasvrběla poznámka, že od doby, kdy ministerští imbecilové potlačují práva nečistokrevných kouzelníků, děti na Příčnou ulici bere pro jistotu jen výjimečně, protože se bojí, aby se jim něco nestalo. „A chůvu nedělám, to máte pravdu,“ přikývl znovu, i když o takovou Torunn by se postaral rád.
Když se řeč stočila k Lorelei, Erasmus našpicoval uši a nakrčil čelo, protože si byl celkem jistý, že ať už Sincere Gall řekne cokoliv, nebude se mu to líbit. Už jen to, že jeho ženu vůbec zmiňoval, způsobovalo, že Erymu lezl po zádech nepříjemný mráz. „Moje žena svou kariéru neobětovala kvůli té mé, ale kvůli rodině, což pravděpodobně lidé, jako jste vy, nemohou pochopit. Rozhodla se sama, k ničemu jsem jí nenutil,“ pronesl zcela upřímně a rozhodně to neznělo, že by bránil sám sebe. Jen chtěl uvést věci na pravou míru. „Očividně jste špatně informován, Lorelei se svou rodinou vychází dobře,“ poinformoval Sincereho ještě - pravda, s matkou nevycházela, ale s tou nevycházela nikdy. Ale Domhnall a ostatní se jich nestranili a Ery si byl jistý, že kdyby Lei přišla za otcem s žádostí o pomoc, vyhověl by jí.
Mezitím se chudák Torunn rozhodla vyklidit pole a Erasmus se jí ani nedivil - ze Sincereho šel strach. „Měj se hezky, Torunn, rád jsem tě poznal,“ uculil se na ní, vyprovodil dívenku pohledem a stočil oči zpět ke svému společníkovi.
No a pak se Sincere vytasil s jakousi nabídkou, což Erasmus neočekával ani náhodou, tudíž se mu tváří mihlo překvapení. Ale jen na okamžik, hned vzápětí jej nahradil zamyšlený výraz. Poslouchal, do řeči tomu náfukovi neskákal, a v duchu se modlil, ať Lei po té práci neprahne, protože by se s ní musel pohádat. Erymu bylo upřímně jedno, kdo je čistokrevný a kdo ne, ale idioty nesnesl. A zrovna teď před ním jeden stál a z představy, že by s ním jeho žena měla spolupracovat, se mu dělalo nevolno. „Bydlíme v Dánsku, ano, a obávám se, že minimálně na pár měsíců si budete muset najít někoho jiného,“ odvětil s klidem a nepřímo naznačil, že Lorelei teď bude mít starosti spíše s dalším mrnětem, než přípravou lektvarů. „Ale nebojte se, všechno jí vyřídím a řeknu jí, ať se vám ozve,“ přislíbil s falešným úsměvem ve tváři. Opravdu ty informace hodlal předat, ale taky hodlal rázně dodat, že se mu Sincere nezamlouvá a že doufá, že si Lorelei najde jinou práci, kde nebude muset pracovat s nafoukaným čistokrevným imbecilem.

_________________

Sincere se zlehka ušklíbl a sklonil pohled ke slečně Lillegardové, kterou přirozeně vůbec neznal a viděl se s ní pravděpodobně poprvé v životě, ale ani to mu nezabránilo se s ní v rámci slušnosti rozloučit. "Na shledanou," propaloval neosobním pohledem dívčina záda, dokud mu nezmizela z dohledu, a potom se stočil zpět k Erasmovi.
Sincerovi samozřejmě ohromně záleželo na tom, aby Lorelei nabídku přijala. Avšak nemohl si dovolit tvářit se tak, takže místo toho působil uvolněně a způsobem, že by si mohl vybrat každého druhého lektvaristu, ač zmínil, že už dlouho hledá tu správnou osobu. Potřeboval se ale dostat do situace, kdy Lorelei Andersenová bude chtít spolupracovat s ním, ne že bude zcela očividné, že on potřebuje ji. Kromě toho, zcela mimochodem, o služby této talentované profesorky měl zájem už druhým rokem. Pravděpodobně od chvíle, co z rozbouřeného Švýcarska, které si žádalo Sincerovu hlavu, utekl do Londýna a obnovil kontakty se svým bratrem. Vzpomínal si velmi matně, ale poprvé o této ženě padla zmínka v souvislosti s doučováním lektvarů malého Darrela. Že se tohle doučování příliš nevyvedlo dle Darrelových výsledků u zkoušek, vůbec nebral v potaz, protože naprosto rozuměl tomu těžkému údělu, jenž byl vykřesat z absolutního blbečka nějaké ty vědomosti. Každopádně, celá tahle věc naznačovala, že Lorelei není úplně nepřístupná spolupráci s Gallovými, kterých se spousta lidí bála a držela se od nich dál. Tudíž právě v tom okamžiku začal vážně přemýšlet nad tím, že by ženě nabídl tuhle možnost spolupráce. Ukončení v Bradavicích přišlo jako pomoc shůry.
"Výborně," přešel bez většího náznaku Erasmovu sebeobranu a zadíval se směrem ke kelímku kávy, "to dělá celou situaci mnohem snazší, když bude i ve vašem zájmu, aby paní Andersenová pokračovala ve své kariéře," otočil to okamžitě ve svou výhodu, ač už v ten moment tušil Erasmovo vnitřní rozpoložení. "Pletete se," následovala odpověď na Erasmova slova o tom, že lidé jako Sincere upřednostnění rodiny před kariérou nemohou pochopit, "sám mám doma ženu a tři děti, ale ambiciózní lidi zkrátka nezměníte. I kdyby měli doma hotovou mateřskou školku, nikdy to nebude to pravé ořechové jako úspěšná kariéra, dosažené cíle a zdánlivě nemožné úspěchy. Řekl bych, že to by mohl být případ vaší ženy, vystudovala Zmijozel, ne? Rovněž jsem tam studoval a zdejší náturu znám více než dobře," pokračoval, jelikož v rodině nebyl nikdo jiný (kromě Darrela) než ze Zmijozelu. Jeho slova už pomalu mohl stahovat i na svou osobou, protože on by bez kariéry nepřežil. Znamenala pro něho všechno, rodina byla na druhém, možná až na třetím místě, ale to nikdo nemusel vědět. Nechlubil se tím, snažil se udržovat si image otce a manžela.
Na několik vteřin utichl. Snad aby pochopil, nebo se spíše vyrovnal s faktem, že Lorelei je znovu těhotná, a on dokázal na situaci adekvátně reagovat. Samozřejmě byl trochu překvapen, protože už tři děti považoval za otřesné množství, které měl doma, a které nebylo vhodné rozšiřovat. Na chvíli propaloval zelenýma očima dlaždicovou zem, než se na Erasma znovu podíval. Zlehka přimhouřil oči. "Pokud tomu je tak, přijměte mou gratulaci," ušklíbl se nuceně. "Ale nevidím jediný důvod, proč by se denně nemohla pár hodin věnovat tomu, co má ráda. Těhotenství není nemoc. Zdá se, že máte o schopnostech své ženy velmi nízké mínění. Každopádně, promluvte s ní a dál už budu tyhle záležitosti řešit s ní," dokončil a drobně se pouklonil. Pohledem sklouzl k hodinkám, zdálo se, že má čas na to vrátit se domů.
Potřásl si tudíž s Erasmem pravačkou, prohodil zdvořilostní frázi, ač ani trochu nebyla upřímná, ale musel drobně podlézat, aby se o něm Erasmus nezmiňoval úplně ve špatném světle a potom zamířil konečně do svého sídla nedaleko Londýna, do Hartfieldu.

>>

Mimo herně:
Nevím, jestli už ho mám odvelet, nebo ne, kdyžtak k tomu pak připíšu šipky, kdyby už nebylo na co reagovat

_________________

| +

Erasmus se falešně usmál, protože v jeho zájmu rozhodně nebylo, aby Lorelei pracovala s čistokrevným idiotem, a jen nepatrně pokýval hlavou na znamení souhlasu, přičemž si myslel svoje. A nebylo to nic hezkého. Když pak Sincere začal s tím, že ambiciózní lidi nelze změnit a že kariéra pro ně bude vždycky přednější, než rodina, Ery se neubránil pobavenému uchechtnutí. Dobře věděl, jak je pan Gall vedle. Znal svou ženu jako své boty a věděl, že ačkoliv by ji taková nabídka nesmírně lákala, nehodila by děti za hlavu a nehnala se za prací, protože prcky milovala celým svým srdcem a ze školy odešla proto, aby se rodině mohla věnovat, nehledě na to, že i tam ji mohla čekat slibná kariéra. „Když myslíte, pane Galle,“ pokrčil rameny, ačkoliv jeho výraz i tón hlasu dával najevo jistotu, že je Gall naprosto vedle a nezná jeho ženu ani trošičku.
Zdálo se, že informace o dalším prckovi na cestě Sincera moc nepotěšila a Erasmus to považoval za své malé vítězství. „Děkuju,“ zamumlal na gratulaci, která zcela jistě nebyla upřímná, ale Ery to nebral v potaz. Vlastně si z žádných Sincerových slov nic moc nedělal, alespoň zatím. „Promluvím s ní, určitě vám dá brzy vědět, jak se rozhodla,“ přislíbil. Ery nehodlal Lei cokoliv zatajovat, ale taky měl v plánu dát najevo, že se mu spolupráce se Sincerem nezdá ani trošku, nelíbí se mu ta představa, a že Lorelei má přece na to, aby si spolupracovníky vybírala a ne aby si oni vybírali ji. A kromě toho si byl jistý, že jeho drahá odmítne, neboť těhotenství sice nebylo nemocí, ale taky to nebyla žádná hračka. Obzvlášť když měl člověk na krku další tři mrňousy, kteří ještě pořád vyžadovali spoustu rodičovské pozornosti a času.
A protože to vypadalo, že Sincere Gall už nic dalšího na srdci nemá, Erasmus k němu natáhl pravačku. „Rád jsem vás poznal, pane Galle,“ zalhal obratně, „ale pokud už nemáte nic dalšího na srdci, měl bych jít. Vaši nabídku své ženě pochopitelně vyřídím. Hezký zbytek dne,“ stiskl mu ruku, věnoval mu škrobený úsměv a zamířil pryč, maje hlavu plnou neveselých myšlenek. Hned po pár krocích usoudil, že bude potřebovat další zmrzlinu, na pocuchané nervy.

>>

Mimo herně:
Myslím, že nemá cenu dál to protahovat, tak snad nevadí ukončení

_________________

Maledikt přijal Bartyho žádost o výpomoc s odeklínáním staré čajové soupravy, kterou ještě mohl střelit za slušný obnos, jen kdyby přestal ozobávat milovníkům čaje obličej. Byla stará dobrých dvě stě let, ale to pro Bartyho skoro nic neznamenalo. Brzy vyšlo najevo, zatímco Maledikt držel se zaťatými zuby konvičku a Bartimeus se do ní zkusmo strefoval kouzly, že jeho přítel si chtěl především pohovořit. Maledikt se pokoušel trpělivě naslouchat, i když mu občas utekl úsměv, který spěšně skrýval pod dlaň a zakašlání.
"No a nevěřil bys, jaká je ta ženská raketa. Vyhodila mě z té šachty a vytáhla na mě hůlku, hůlku, Male! Je naprosto šílená, takže si umíš představit, jaké mám teď štěstí, že je doma s tou svou čtyřletou malou, protože jí to nikdo nepohlídá, ani není vdaná..."
"Nu, když jsi ji líčil minule, nezněla jako žena, co se vdá a pomýšlí na děti," přitakal Maledikt vážně.
Bartimeus si odfrkl. "No, zkrátka a dobře mám teď žně, když tam není nikdo poctivý, kdo mi bude tvrdit, že to všechno patří do muzea. Na ty ostatní nemám potíž seslat něco, co je zpomalí, když se mi pak ženou za patami, ale umíš si jistě představit... že když se tam potuluje ženská, je to něco jiného," dokončil kulhavě. "Zkusil jsem ji jednou zmrazit, když mě zahnala do úzkých. Měl jsem plné ruce kanop, sice ne křehkých, ale potluč je, když už najdeš tak krásně zachovalé. Měl jsi vidět, jak se na mě dívala, jako by jen čekala, až to kouzlo pomine, aby mi ukousla hlavu."
"Teď přeháníš."
"To by ses divil. Lynn je úplně zlatá, ta ti nikdy nechce ukousnout hlavu, když se snažíš zajistit rodinu!"
"Ty žádnou rodinu nemáš, Barty."
Jejich přátelský hovor narušilo další odkašlání. Bartimeus si toho zprvu nevšiml, ale Maledikt věděl, že nepatří jemu. Okamžitě se narovnal a pootočil hlavu. V uličce stál ušklíbající se Dmitrij Olšenko se založenýma rukama.
"Dej mi moment, Barty. Dokončíme to později," odtušil Maledikt napůl úst a vydal se beze spěchu napřed. Za sebou nechal Bartyho, který stále ještě zaujatě bojoval se vzdornou hubičkou na konvi, která syčela jako husa.

Zastavil se až těsně před Dmitrijem. Oba dva na sebe hleděli s kamenným výrazem, jako by od sebe navzájem očekávali nějakou podlost. Bylo nasnadě, že poslední setkání bylo zřejmě... komplikovanější.
"Bratře," spustil nakonec Dmitrij a natáhl paži. Maledikt mu ji váhavě stiskl, ale když pouštěl jeho loket, už to bylo pevně potřesení. Maledikt si dovolil úzký úsměv. Kdyby ho Dmitrij přišel zabít, nemusel se s něčím takovým párat. Nebo to taky mohl být olšenkovský smysl pro humor, kdyby ho teď probodl kordem. Měl se neustále na pozoru.
"Dmitriji. Co děláš v Londýně? Nebo bych se spíš měl zeptat, co v Anglii?" oťukával si Maledikt terén. Jeho vážné vzeření přecejen narušovala slabá, průsvitná aura radosti - nebyl tak docela nerad, že vidí svého bratra. Už to bylo skoro dvacet let.
Dmitrij se zdál být podobně naladěný.
"Není to náhoda, Maledikte. Přijel jsem si s tebou promluvit. Můžeme se někde posadit?" Maledikt zvedl hůlku a i před Bartyho nesouhlasný výkřik si přivolal z jeho obchůdku stůl, co vypadal jako obrovský špalek, a dvě židle, které paradoxně vypadaly jako kradené z Buckinghamu.
Dmitrij si odfrkl, ale bez námitek se usadil přímo uprostřed ulice.
"Určitě chápeš, jen drobné opatření. Nemáme si co tajit," pronesl Maledikt uhlazeně a snad i smířlivě. Dmitrijovi zacukalo obočí.
"Samozřejmě. Přejdu tedy rovnou k věci." Naklonil se blíž. "Ještě jsi nezvážil, že by ses vrátil?"
"Nečtu poštu z domova."
"Nedivil bych se, v jedné obálce ti prý sestřenka poslala jedovatého hádka. Otci jsi zlomil srdce, i když o tom nevíš. Uvažovalo se, že by se pro tvou ženu mohly najít... doklady."
"Čistokrevný původ," domyslel se Maledikt, aniž hnul brvou.
"Považ. Tvoje děti by mohly být čistokrevné, bez poskvrnky. Proboha, slyšel jsem, že tvůj syn pracuje," otřásl se odporem.
Maledikt se zasmál. "To já přece taky. Bylo zvláštní si zvyknout," připustil, ale na rtech mu stále ulpíval pobavený úsměv. Opřel se a pohodlně si založil ruce. "Vážil jsi celou tu cestu jen kvůli tomuhle?"
"Jsou to nebezpečné časy," trval na svém Dmitrij.
"Překvapuje mě, že to slyším zrovna od tebe."
"Měl jsem tě rád, Male. Pořád to nechápu."
"Taša se má dobře?"
"Hm." Dmitrij se odmlčel, ale očividně mu docházela trpělivost. Nezamlouvalo se mu sedět tu jako na střelnici. Bouchl jednou rukou do stolu. "No tak, bratře!"
"Pořád čekám na vysvětlení," trval Maledikt klidně na svém. "Ty jsi druhý v pořadí. Máš syna. V čem je problém? Měli byste se obejít beze mě velice dobře a i ty uznej, jak je podezřelé poslat někoho, kdo shrábne impérium."
"Ptáš se, proč jsme ochotní podstoupit malý podvod, aby se to udrželo u prvních synů," zkonstatoval konečně Dmitrij a na okamžik se usmál a plácl se do čela. "Skoro jsem zapomněl, jak ti to pálilo."
"Nezkoušej mi lichotit, napadlo by to každého hlupáka. Proč najednou ta ochota?"
"Jsi ostuda, Male, ostuda... I když sis změnil jméno. Ví se o tobě a Olšenkovi z toho chtějí vyjít se ctí. Svět, kam se řítíme, je ten, o který jsme usilovali. Ale pak jsi tu ty. Vzdor na špatném místě a ve špatný čas."
Maledikt mlčel.
"Mohl bys mít dalšího syna. Lynn by o tom ani nemusela vědět."
Maledikt povytáhl obočí. "Dobře, začínám litovat, že debatujeme venku, ale ten čerstvý londýnský vzduch přišel vhod."
"Já nežertuju. A taky jsem to nevymyslel," opáčil Dmitrij značně otráveně. "Myslíš, že mě baví dělat poslíčka? Nikoho jiného bys ale ani nevyslechl. Počítej s tím, že po odmítnutí budeš už opravdu zralý na nějakou nehodu, nešťastný omyl - i tvá rodina," podotkl Dmitrij suše, i když nijak nadšeně. "Máš pravdu. Já rozhodně nemám proč tě přemlouvat, nic by mi z toho nekáplo. Niki bude studovat Kruval a ty se tu dál můžeš bratříčkovat s nečistou krví."
"Líbí se mi tu. Četl jsi dnešní noviny? Pořád se tu něco děje. Nikdo si nenechá nic líbit," vstal Maledikt plynule od stolu. Dmitrij udělal to samé.
"Možná je to právě ten důvod. Třeba jsem tě zkoušel chránit. Pamatuj na to. Vysměju se ti, až se jednoho dne připlazíš s prosíkem," zavrčel Dmitrij a dost neslušně se na místě bez dalšího loučení přemístil jinam.

Maledikt se s rukama v kapsách vrátil zpátky před obchůdek a za ním se vznášel dočasně vypůjčený nábytek.
"Všechno v pohodě?" vyptával se Barty, který poslední část rozhovoru už z povzdálí pozoroval, připravený vrhnout se na pomoc, kdyby to bylo třeba.
"Ano, řekl bych... Ty máš vážně smůlu na ženy, viď, Barty?" povzdechl si. "Nechtěl bys stůl, na kterém si vylil zlost budoucí sovětský vládce?"
"Jo, to zní bezvadně, kdes na to přišel? Určitě na tom vydělám aspoň o dva galeony víc. Skvělá popiska! Hned ji přidám. Podržíš ještě tu konvici, potvoru jednu? Kousla mě do palce!"

_________________

Nový herní den

S dědou Lewisem jsem vyrazila na Příčnou. Prakticky celý včerejšek jsem se od něj nehnula ani na krok, prosila jsem a otravovala s tím, jestli bych aspoň na pár hodin nemohla běhat po nákupech sama. Odvolávala jsem se na to, že jsem už velká studentka, slibovala jsem maximálně slušné chování, přísahala jsem, že na Obrtlou se nepodívám ani koutkem oka... no, jenom za ten den padlo tolik slibů a přísah, že jsem si je ani sama nepamatovala. A děda Lewis se nakonec uprosit nechal. Sice se mnou v tomto ohledu byly hodně špatné zkušenosti, jenže ten průšvih se zametačem na Příčné se stal před dvěma lety a vůbec, od té doby jsem vyrostla, že áno.
Přirozeně, že doma mne byla plná farma. Ihned po příjezdu jsem se musela velmi hlasitě přivítat s tetičkou Victoriií a zcela urgentně jsem musela prolézt celou farmu, jestli je všechno v pořádku a zda má několikaměsíšní absence nenarušila chod našeho živobytí. Je jasné, že jsem nejdůležitější člen domácnosti a beze mne by šlo úplně všechno do kytek.

Děda Lewis hned ráno na Příčné vyfasoval pusu na tvář (ty vousy vážně svědí) a já se s milovaným dědulou s poměrně lehkým srdcem rozloučila. Ze všeho nejdříve mne kroky vedly do knihkupectví. Sháněla jsem totiž vlastní výtisk Přeměňování pro mladé dámy.
No, když výsledek svého pátrání v knihkupectví shrnu, ani po půlhodinovém hledání s prodavačem kniha objevena nebyla. Prý je to asi vyprodaný, objednali jiný knížky a nabízeli mi Přeměňování pro vtipálky a Deset kouzel každého lumpa... ale to já prostě nechtěla. Ani jsem se na ty knihy nepodívala. Já chtěla jenom 'Přeměňování pro mladé dámy. Buďte in v každé situaci!'. Nakonec mne prodavač s mírnými nadávkami poslal do antikvariátu. Sebrala jsem mu tolik času a nedala jsem utržit ani srpec. Nejraději bych se mu hezky od plic řekla, jak se má chovat k zákazníkovi, ale mé drahé dědečky tu znali a já nechtěla mít průšvih. Kromě dalšího by mne samotnou na Příčné už nenechali běhat a to by byla hrůza.

Antikvariát

No, ten zaprášený a nenápadný krámek jsem po menším bloudění přeci jenom našla. S uspokojením jsem zjistila, že ceny jsou zde více než příznivé... jenom tu tedy byl obrovský nepořádek... knihy zde byly naskládány bez ladu a skladu. Nezbývalo mi nic jiného, než se ponořit do hledání a zkusit své štěstí. Já tu knihu prostě najít musela! Jen občas jsem se koukla po dalších návštěvnících. To se ví, kdyby tu byl někdo ochotný mi pomoci... nebo by se po něčem také sháněl... mohli bychom totiž hledat spolu a vůbec, nechtěla jsem být celý den sama. To bych se raději vrátila k dědovi a obíhala bych obchody s ním.
To jediné, co mi scházelo do dokonalosti, byla má hůlka. Tu mi zabavil pro změnu dědeček Howard jen několik hodin po mém příjezdu na farmu. Dostanu ji až prvního září, když se prý neumím chovat... a ukrást si hůlku zpátky, jsem si jaksi netroufla.

Mimo herně:
Nekamenujte mne, pls... nikdo tu nehraje, nikoho nebudu plést...
a kdokoliv se přidá, je vítán

_________________

<< odněkud (duo Kenway & Kenway)

Barry konečně dorazil na Příčnou ulici, aby si nakoupil věci potřebné do školy. Táta měl dneska volno z práce, takže vyrazili společně a Barry z toho hodlal vytěžit co nejvíc, protože dní, které by si celé mohl užít po otcově boku, moc nebylo, neboť práce lékouzelníka byla časově náročná a vyčerpávající. Seznam školních pomůcek měl zmuchlaný v kapse a nehodlal se na něj znovu dívat, jelikož byl přesvědčený, že ty nejdůležitější z položek si pamatuje a víc toho prostě akutně nepotřebuje. Někdo by možná namítl, že táta dohlédne, aby měl syn všechno, ale to neznal Neala.
„Tati?“ ohlédl se Barry s úsměvem ve tváři k otci, zatímco kráčeli ulicí. „Já bych chtěl koně - toho v Mžourově asi nemají, co?“ prohodil zvědavě a oči mu energicky zazářily. „Abych na něm mohl jezdit. A střílet z luku. Chtěl bych se to naučit, střílet z luku. Jezdit na koni a střílet z luku, to by bylo hustý,“ řekl a myslel to naprosto vážně. Měl prostě moc energie a napadaly ho samé šílenosti, což už tátu určitě nemohlo vyvádět z míry.
Barry se nicméně na chvilku odmlčel, ale sotva ušli pár kroků, ozval se znovu. „A tati? Zajdeme na zmrzlinu, prosím?“ zaškemral, nasadil psí pohled a upřeně se na Neala zadíval. „Slyšel jsem, že má Fortescue novou příchuť - kaktusovou s kousky želé!“ objasnil důvod, proč se ve zmrzlinářství prostě musí zastavit. Rozhodně to bylo důležitější, než kupování hábitu.

_________________

Neal vypadal, že ráno spadl do lisu na odpadky, nechal se párkrát pomačkat, a pak z něj zase vylezl, protože ač se snažil, seč mohl, jeho košile vyžehleně nevypadala. Nicméně! Byla čistá a to byl bod k dobru. Na jeho kraťasech se nějaký ten přehyb ztratil, takže celkově vypadal ležérně neupraveně, což některé ženy shledávaly zatraceně sexy, stejně jako fakt, že se jednalo o svobodného otce s roztomilým synem. Jen příliš ukecaným.
Barryho otec opravdu netušil, co v dopise z Bradavic stálo, měl jen velkou radost, že synovi přišel, a tím pro něj celá záležitost hasla. Na nějaký seznam učebnic a pomůcek vůbec nepomyslel, takže bylo na Barrym, aby mu včas připomněl, kde se vlastně mají stavit. Takže ho docela překvapilo, když synátor projevil přání vlastnit bujného oře, luk a možná i kamizolu, aniž by se stal myslivcem. „Koně? Hm, toho asi fakt nevedou, Barry, by se jim tam nevešel. Možná mají dvorek?“ zamračil se zamyšleně a chvilku mu trvalo, než ho trklo, co to vlastně syn prohlásil. „Ty chceš koně? Se ti nevejde do vlaku, neblbni, nechceš radši sovu? Nebo kočku? Rybičky?“ Neal si matně pamatoval, že tam něco z tohohle výčtu určitě figuruje, jen netušil co. „Luk… po tom se někde podíváme. To potřebujete do školy?“ podrbal se ve svém číru nevěřícně, aniž by ho napadlo, že ten luk chce Barry jen tak.
Po chvilce ticha došlo na zmrzlinu, což Neal čekal, a vlastně v to i doufal, protože sám měl na nějaký ten kopeček zvláštní příchutě chuť. „Kaktusovou? A nepíchá? Já slyšel, že mají dračí chilli s kousky čokolády.“ Oznámil mu zcela vážně, zatímco oči mu svítily nadšením. „Tu prostě musím zkusit!“

_________________

Barry se bez okolků plácnul dlaní do čela, když táta prohlásil, že se mu kůň přece nevejde do vlaku. Samozřejmě, že se mu nevejde do vlaku, ani by se ho tam nepokoušel cpát! „Ale tati!“ namítnul s protočením očí. „Já toho koně přece nebudu cpát do vlaku, ale pojedu na něm až do Bradavic!“ vysvětlil důležitě, protože to přece znělo logicky. A že by mu kůň zřejmě chcípnul už za Londýnem, to byla věc zcela nepodstatná. „Tati, ale sova přece musí být hrozně nudná, nebo ne? A o rybičkách v tom úvodním dopisu nic nepíšou! Navíc by se mi určitě vylilo akvárko, než bych s nimi dodrncal do školy,“ pronesl a zamyšleně nakrčil čelo. Když se Neal zeptal, zda luk taky potřebují do školy, Barry zaváhal a zauvažoval, jestli to má odkývnout, nebo ne. Nakonec zakroutil hlavou. „Ne, ten chci jen tak. Abych byl jako Robin Hood, víš,“ zazubil se andílkovsky.
„Myslíš, že bude píchat?“ zarazil se Barry během diskuze o zmrzlině a nedůvěřivě na otce zamrkal. Vlastně by se u kaktusové zmrzliny nebylo čemu divit, ale chlapce taková možnost vůbec nenapadla, vždyť kdo by chtěl ochutnávat píchavou zmrzlinu? „Dračí chilli? To chci taky zkusit!“ zajásal vzápětí nadšeně, div že přitom tátovi neskočil kolem krku jako opice. Tak si aspoň poskočil na místě. „A půjdeme se posadit dovnitř, nebo si tu zmrzku vezmeme s sebou?“ Zmrzlinářství už nebylo daleko a Barrymu se začínaly sbíhat sliny.
„No a pak musíme pro hůlku a hábit, tati,“ rozpovídal se vzápětí, aby otce seznámil s dnešními plány. Zatímco běžně to fungovalo tak, že rodič plánoval nákupy dítěti, tady to bylo naopak - Barry plánoval všechno a otce se svými plány jen seznamoval. A Neal mu fungoval jako chodící kasička - ne že by z něj chlapec chtěl ždímat peníze, to ne, ale prozatím na něm byl pořád finančně závislý a ještě nějakou dobu bude. „A taky do knihkupectví pro učebnice. A měl bych mít i kotlík, myslím,“ zamumlal, ale seznam prozatím z kapsy nevytáhl, aby se podíval. Ten vytáhne až ve chvílích nouze, kdy si opravdu nebude moct vzpomenout, co všechno má mít nakoupeno.

_________________

Antikvariát

Hledání mých knih bylo takové malé dobrodružství. Spousta prachu, nerudný stařík za pultem a žádný pořádný systém. Jenže mé odhodlání nebylo nijak malé. Bylo přímo obří. Jak jinak mám asi v těch Bradavicích příští rok studovat, no ne? Bez Přeměňování pro mladé dámy snad ani nemá smysl žít! No fajn, přeháním... ale prostě... tuto urgentní potřebu snad musí pochopit úplně každý.
"Hurá!"
Zakřičela jsem v momentě, kdy jsem jeden starší výtisk této knížečky skutečně objevila. Sice absolutně nechápu, jak se mohla zatoulat mezi kupku časáků o mudlech, ale čert to vem. Už jsem mířila k pokladně a chtěla platit, když tu jsem narazila do jakési vyčnívající knížky. Shodila jsem ji na zem. Když jsem se pro ni sehla, abych ji vrátila na místo, zarazila jsem se, neboť kniha s názvem 'Lektvary, o kterých vám ve škole neřeknou' mne přirozeně zaujala a to do takové míry, že jsem si ji odnesla k pokladně.
Obě knihy stály jen pár drobných, vždyť byly možná ze třetí ruky, ale to mi absolutně nevadilo. Spokojená se svým nákupem jsem s úsměvem na rtech opustila Antikvariát. Vždyť je skutečně tak nádherný den a já mám ty super knížky...

Pryyyč

_________________