<---

Příčná ulice byla podle všeho hlavním dějištěm nákupů kouzelnických pomůcek a učebnic, protože přesně tam Penny a její rodiče odeslal ten úředník, kterému skončil na klíně čokoládový koláč toho dne, kdy přišel rodině oznámit, že je jejich dcera vlastně nenormální. Penny se cítila být nenormální ještě dříve, než na to muž poukázal, takže se s tím smířila celkem rychle.
Když se Penelope se svými rodiči dostala na Příčnou ulici, všichni tři oněměli úžasem. První se vzpamatoval otec, který s nadšením odběhl k první výloze , kde se nacházel nějaký ten hmyz v průhledných teráriích, a matka suše konstatovala, že až se budou s Penelope k večeru vracet, najdou ho v nezměněné pozici u té samé výlohy. Nebylo třeba se obávat, že by se Larry nějak zatoulal, když se láska jeho života nacházela přímo před jeho očima. "Pojď, vyzvedneme ho později," popohnala Barbara Penelopku dál do ulice. Děvče k ní však místo vykročení vpřed stočilo nechápavý pohled. "To ho tu jen tak necháme?" Penny nechápala, jak by matka mohla nechat otce bez dohledu na neznámé ulici plné kouzelníků, ale Barbara jen poznamenala, že až se vdá, tak to pochopí. Penny si do svého imaginárního deníčku zapsala upozornění, že se nikdy nemá vdávat, a vydala se vstříc prvnímu dobrodružství v kouzelnickém světě a rovněž i prvnímu dobrodružství v životě dospívající ženy – nakupování. Se seznamem v ruce a očima pátrajícíma po nápisech nad jednotlivými výlohami se Penny pokoušela navádět matku na potřebná místa, ale brzy se stalo, že se obě ztratily, a to i sobě navzájem. Osamocená Penelope zůstala stát uprostřed ulice jako zbloudilé kotě, ačkoliv její výška a kloubovitost se klonila spíš k označení za zbloudilé žirafátko v pršiplášti, který na ní navzdory ročnímu období visel jako na strašákovi do zelí.

Kenway starší počastoval synátora pohledem typu „nedělej ze mě úplnýho blbečka, mladej, OVCEma jsem prolezl“ a jal se mu vysvětlit, že na koni by teda do Bradavic nedojel ani za týden, nicméně to už ho Barry informoval o tom, že sova je nudná a rybičky povolené nejsou. Neal se podrbal na hlavě, ušklíbl se a z usilovného přemýšlení mu vyskočila žíla na spánku. „By sis tu rybičku vezl v zavařovačce, ne? Buď kreativní!“ vyzval ho k větší mozkové aktivitě, ale takové, kterou byl schopný zřejmě praktikovat jen on sám. „Když teda nechceš sovu ani rybičku, tak ještě… kočku? Nebo potkana. Až se naučíš engorgio, můžeš si tu kočku nebo potkana zvětšit do jízdní velikosti.“ Oznámil mu zcela vážně a vážně to také myslel. „Fakt nevím, kde bychom doma ustájili koně,“ zavrtěl pak hlavou, a samozřejmě ho napadlo, že by šel ubytovat k dědovi do garáže, ale to byla moc odvážná myšlenka a vůbec, kůň se kupovat nebude. „Ty chceš bejt Robin Hood? Ale nějakej naruby, poslyš, furt obíráš akorát mě a já jsem chudej, ne bohatej.“ Upozornil synka s úsměvem a mrknul na něj, načež mu rozcuchal vlasy, což měl Barry určitě děsně rád. „Až na nějakej luk narazíme, tak ti ho koupím.“ Slíbil, protože nebylo nic, co by pro Barryho neudělal. Až na toho koně.
Co se té kaktusové zmrzliny týkalo, Neal se nadechl k odpovědi, která by jistě byla barvitá a nadnesená, nicméně si uvědomil, že mluví s Barrym, a jen se shovívavě uculil. „Jasně, že nebude píchat. To by si ji pak nikdo nekupoval, nemyslíš?“ uvedl to na pravou míru, ačkoliv komukoliv jinému by nakecal, že pak bude mít jazyk plný ostnů, opuchne a bude muset k Mungovi, aby mu to vytahali pinzetou. A bolelo by to. Strašně. Ukrutně. „Zmrzku si vezmeme sebou, máme nějaký nákupy, ne?“ pokusil se rozpomenout, co že na té Příčné vlastně vyvádějí. A Barry nezklamal, obratem mu oznámil, že je čeká koupě hůlky a hábitu a také učebnic a kotlíku. „Hm, tak jdem nejdřív ale vykrást banku, kámo, nebo se budeš muset smířit s tím, že dostaneš kotlík po mě a učebnice po Leah.“ Oznámil mu mírně omluvným tónem, ale bylo celkem jasné, že hůlka a hábit ho finančně vyčerpají. Na chvilku se zadíval po okolí a všiml si holčiny v pršiplášti, což ho donutilo zkouknout oblohu a nastavit ruku do vzduchu, aby zkontroloval, jestli nepoprchává, ale nevypadalo to.

_________________

Navzdory prvotnímu nadšení, Jack měsíční meloun vydržel ještě tak dlouho, že už ji chvílemi lezl ušima ven, nicméně stejně žužlala kousek modrého trojúhelníčku s peckami a jako obvykle se klackovala po ulici bez ohledu na počasí.
Dění, noviny, natož nějaká politika jí byly ukradené, takže se docela bezelstně právě zaobírala po domácí hodině myšlenkou, že by nejspíš úspěšně přežila druhou světovou válku, a vůbec to nebylo tím, že Zloděj v noci přitáhl v zubech malý, zašle zelený ananásek s kroužkem a sežral ho, dokonce ani maskáčovými kalhotami, které si dneska natáhla (v kombinaci s nejběžnějším hladkým účesem na egyptskou podkovu).
Nezvykle ztracená ve vlastní hlavě, která se pohybovala někde na úrovni mraků, bylo samozřejmě otázkou času, než do někoho narazí. V tomhle případě to bylo vyhublé a krátkovlasé.
"Nnnazdar," zadrnčela Jack, kterou to stáhlo na zem poněkud rázněji, než čekala, a navíc doslova. Vzápětí si všimla toho, že jí upadl meloun, takže po něm rychle chňapla. "Pravidlo pěti sekund!" vyhrkla a pečlivě překontrolovala, jestli to černé na dužnině jsou jenom pecičky. Pak teprv přišla na řadu překážka. "Ty žiješ? Hele, tenhle seznam mi přišel taky," rozveselila se, zatímco se sbírala ze země.

_________________

Pohledy, které si mezi sebou Kenwayové vyměňovali, musely být pro nezasvěcené přinejmenším zajímavé. Barry totiž na otcův tip, že by mohl vézt rybičku v zavařovačce, zareagoval dalším protočením očí a pohledem alá „táto, to snad nemyslíš vážně, vždyť by chcípla“. „To jako vážně?“ vyhrknul nicméně vzápětí naprosto ohromeně, když mu Neal sdělil, že kočka nebo potkan půjde zvětšit engorgiem. Barry nebyl žádný šprt, aby se učil o kouzlech dříve, než nastoupí do Bradavic, takže netušil, jestli zvětšovací kouzlo funguje i na živé tvory a zda si z něj táta nedělá srandu. Ale představa obří kočky nebo potkana ho upřímně nadchnula. „A myslíš, že je lepší kočka, nebo potkan?“ obrátil se k otci pro radu. „Kočky prej nejsou moc na mazlení, ale potkani jsou chytrý a dají se vycvičit!“ Když táta prohlásil cosi o Robinu Hoodovi naruby, Barry se ušklíbnul. „To není pravda,“ zabrblal, protože on za to přece nemohl, že potřeboval peníze nejen na školu. Každopádně luk mu byl přislíben, a tak si chlapec znovu radostně poskočil a dokonce se k tátovi vrhnul, aby ho krátce objal. „Díky, tatí!“ zazubil se vesele, i to rozcuchání vlasů mu odpustil.
„Hm, to je pravda,“ přikývl na téma kaktusové zmrzliny, protože taťka měl samozřejmě pravdu. Píchavou zmrzlinu by určitě nikdo nejedl. Proti tomu, že si zmrzlinu vezmou s sebou Barry nic nenamítal, naopak - představa, že bude muset někde v klidu sedět, se mu úplně nezamlouvala. Na to měl moc energie. Navíc zmrzlina byla sladká a cukr rovná se další energie.
Chlapec trošičku posmutněl, jelikož doufal v nové učebnice, ale nakonec pokrčil rameny. „Tak jo,“ zamumlal. „Doufám, že má teta ty učebnice v dobrým stavu, nechci saláty,“ ušklíbl se. „A tvůj kotlík je ještě funkční?“ začal zjišťovat, protože by nerad chyboval v lektvarech jen kvůli tomu, že jeho kotlík nemá ty vlastnosti, které by mít měl. „Tak půjdeme nejdřív pro zmrzku a pak pro hůlku?“ prohodil nakonec Barry tázavě a zvedl pohled k tátovi, takže nějaké dívky v pláštěnce (a její společnice) si fakt nevšiml. Kdyby ano, určitě by se pozastavil nad tím, proč má na sobě nepromokavý mundúr, když neprší.

_________________

Dobře, Neal si nebyl jistý, jestli kočka nebo potkan půjdou engorgiem zvětšit bez následků, ale zvětšit by určitě šli. „No, když se tím dá nafouknout člověk,“ pokrčil rameny. „Jednou nám do nemocnice přivezli nafouknutou ženskou, takže proč by to nefungovalo na potkana?“ Ne, nebyl si jistý, ani trochu, ale logicky z té nemocniční události vyvodil pravděpodobný závěr. „Kočku většinu času neuvidíš, protože se bude někde toulat. Potkana ti možná po prvních pár dnech sežere nějaká toulající se kočka. Ono si moc nevybereš, Barry, ale potkani jsou fajn a většinou nejsou tak vybíraví v jídle, když je hned na začátku nerozmazlíš.“ Potkani byli levnější.
Když ho Barry objal, Neal se ze začátku zatvářil upřímně překvapeně, protože to nečekal, ale nakonec se mu na rtech zavlnil úsměv a objal synka nazpět. Sám měl radost, když byl Barry šťastný, a ještě větší radost měl, když se o to jeho štěstí zasloužil. Moc často se to nestávalo, ale pokud chtěl Barry luk, Neal se rozhodl mu sehnat luk za každou cenu. No, za každou asi ne. Nějakou snesitelnou.
Neal s Barrym tedy zamířil ke zmrzlinářství, aby si tam vyzvedli nějakou tu zmrzlinu a možná pár cukrových myšek na později, přičemž za sebou nechal holku v pršiplášti i nemehlo, co do ní narazilo. „Teta má učebnice ve vynikajícím stavu, mnohem lepším než já. Ty moje bys vidět nechtěl.“ Neal vedl salátové vydání všech svých učebnic a ty, co držely pohromadě vlastně nikdy ani neotevřel. Pravda, takové lektvary měl plné užitečných poznámek, ale čert aby se v těch stránkách a jejich pořadí vyznal. Možná nějaké to reparo by to spravilo. Možná. „Můj kotlík je v perfektním stavu.“ Nelhal. Nebyl nejnovější a možná byl trochu odřený od míchání a potlučený, nicméně nebyl děravý a pořád držel tvar. „Tak teda zmrzka a pak hůlka? Doufám, že si mě pan Olivander už nepamatuje, to by byl průs-švih.“

_________________

Barry se na otce zadíval s upřímným zájmem. „On se tím kouzlem dá nafouknout člověk? Fakt? Tak to je teda hustý,“ uznale pokýval hlavou a usmyslel si, že to bude muset zkusit, až bude mít hůlku. Protože nafouknout člověka, to znělo fakt suprově. Nicméně zvětšený potkan, na kterém by se dalo jezdit, to znělo ještě lépe, a Barry se pro tu myšlenku upřímně nadchnul. Tátovy rady ohledně výběru zvířat si pečlivě vyslechl a nakonec mu musel dát za pravdu. „Asi si koupím potkana,“ usoudil. „Když ho budu hlídat, tak ho určitě žádná kočka nesežere,“ dodal přesvědčeně, protože on o svého mazlíčka nehodlal nějakou hloupou náhodou/nehodou přijít.
Když byl Barry ujištěn, že má teta Leah učebnice v tom nejlepším stavu, trošku se mu ulevilo. Nechtěl, aby se mu někdo posmíval za salátová vydání, i když takové hlupáky by asi ignoroval, protože on sám hloupý rozhodně nebyl. „Tak to je dobře,“ přikývl spokojeně jak na informaci o učebnicích, tak o kotlíku, který měl být v perfektním stavu. Jen aby - ale Barry tátovi věřil. Navíc Neal přece nebyl na lektvary žádné nemehlo, když byl teď ošetřovatelem u Munga, ne?
„Jo, zmrzlina a hůlka,“ odsouhlasil plány a vydal se tátou směrem ke zmrzlinářství. „Proč nechceš, aby si tě pan Ollivander pamatoval?“ zeptal se za chůze a zvedl k tátovi zvědavý pohled. Nikdy mu o výběru své první hůlky nevyprávěl, možná bylo načase. „A jaký ten Ollivander je? Není moc nabručený, že ne?“ vyptával se dál, protože měl z výběru první hůlky trošičku obavy. Ale mnohem více se děsil madam Malkinové, která byla prý při těle, byla upovídaná a až moc přátelská.

_________________

Penelope se chtělo brečet, ale statečně zadržovala slzy zoufalství. Být ztracená na ulici plné neznámých lidí jen s podivným seznamem v ruce bylo skoro jako vystřižené z hororového románu nebo depresivní detektivky, kterou v noci tajně četla pod peřinou za svitu baterky. Někdo ji zabije a unese. Nebo spíš nejdřív unese a pak zabije, protože brzy jistě zjistí, že žádat o výkupné nemá cenu, když její rodiče nejsou milionáři, pokud se nepočítá otcova rozsáhlá sbírka hmyzu.
Chybělo jen pár sekund a nebýt srážky s majitelkou melounu, přišel by na scénu hlasitý pláč. "P-p-pravidlo pěti sekund?" Zakoktala se Penelope p-p-překvapeně a upřela na holku před sebou soví pohled. Soví pohled tomu říkala babička a moc daleko od pravdy nebyla, protože když Penny za svými brýlemi vykulila oči, vypadala jako sova pálená. "Aha! Tohle pravidlo!" Plácla se po chvilce do čela, když pochopila, na co dívka narážela, tedy kromě její osoby. Při srážce se jen trochu zapotácela a smetla pár kolemjdoucích, ale jinak neupadla ani si nic nezlomila, a z toho vyvodila, že se vlastně nic nestalo. "Žiju. Ano?" odpověděla veseleji, když se ukázalo, že obě mají kromě nešikovnosti společného ještě něco jiného. Zmuchlaný seznam se pokusila narovnat přežehlením dlaní. "Takže jdeš taky do té…" hodila okem po seznamu, aby našla hlavičku. "Školy čar a kouzel?"

"Já? No to si piš," ometala si Jack nepřítomně kolena i zadek. Široce se zazubila a vrazila krátkovlasé holce do rukou meloun, aby jí ho podržela, než ze sebe smete špínu Příčné na nějakou uznatelnou úroveň. Dokonce ani Jack se nechtělo meloun jíst zablácenýma rukama, kvůli tomu křupání zrníček mezi zuby. "To by tak scházelo, abych skončila jako moták jako mí bráchové, i když u nich to nikomu nevadí, samozřejmě... Ne, určitě ne. Totiž jo, jasně že jdu do Bradavic!"
Ukázala na sebe palcem a když si přebírala meloun, zvědavě se naklonila, jako kdyby chtěla vidět za brýle.
"Když to říkáš takhle, zní to, jako když o tom ještě nic nevíš," zarýpala se zubatým úsměvem. "Tak to vyklop, jak jsi to zjistila? Nebo ti jenom zničehonic přiletěla sova? Já si potřebuju ještě zajít koupit hůlku a asi to i udělám, bez rodičů, protože by to byl trapas, kdyby mi stáli za zadkem, co myslíš? Hele, máš ji tu taky napsanou," zaťukala do dívčina seznamu a zakousla meloun.

_________________

"Co to je?!" Penelope znovu vyvalila na Jack oči , aby si ten soví pohled užila její nová známá ještě jednou. Otázka patřila melounu, o němž Penny neměla tušení, že je to meloun, a proto se také tak blbě ptala. "A co je to moták?" Žirafátko bylo plné otázek, které se kouzelníkům mohly zdát směšné , ale pro ni to byla změť nových slov, kterým se teprve měla naučit rozumět. Takže když Penny pak Jack oznámila, že o Bradavicích vlastně nic neví, a ona na ni vypustila spoustu vlastních otázek, nezbylo brejlounce nic jiného, než se spěšně ukrýt za pomačkaný seznam. "Žádná sova, přišel nějaký pán a řekl, že umím kouzlit , a že pro mě mají místo v téhle škole," poklepala prstem na název školy na seznamu a nakonec i vykoukla ze zákrytu. "Jít nakupovat s rodiči je trapas? Teda, samozřejmě, že je to trapas, že ano. Strašnej." Penny přikývla a rozhlédla se, jestli někde okolo neuvidí mamku nebo taťku, jak se ji snaží najít. Teď by byl vážně trapas, kdyby ji tu vyhmátli. "A ty víš, kde ji koupit? Protože já ne."

"To je měsíční meloun," odpověděla Jack nenuceně a mávla rukou, "Klidně si dej, jestli chceš, mně už leze ušima ven a navíc se s ním nikam nesmí. Když porovnáš meloun a soví poštu, která za sebou nechává pěkný svinčík..." zabrblala, ale téměř okamžitě zas zazářila, což byla v jejím případě téměř doslovná bioluminescence. No dobře, ne, nebudeme přehánět. Každopádně byla v náladách víceméně perfektně čitelná - a v tomhle případě ji nadchlo, že potkala kouzelnickým světem nepolíbenou osůbku.
Obešla Penelope kolem dokola a prohlížela si ji dočista jako jiný živočišný druh, načež se kolem sebe rozmáchla loktem se zaťatou pěstí. "Nádhera! Asi vás jenom nechtěli vyděsit, ale v dnešní době... panejo, a já si myslela, že je otázkou času, než budeš úplně vymřelá. Malá," politovala děvče, které bylo nejspíš o něco vyšší než ona, a natáhla ruku, aby si sáhla na dívčiny krátké vlasy. Hrozně se jí líbily a na jejím zubatém nadšeném úsměvu to bylo znát.
"Nemáš se vůbec čeho bát, kromě pár Smrtijedů nebo čistokrevných nafoukanců, kterých je pořád jako švábů, i když zákonitě měli nejspíš vymřít někdy ve středověku.
Já," prohlásila důležitě, přiložila si ručku pečlivě na hrudník a lehce se uklonila, "bych ti rozhodně nelhala, takže jestli se chceš na něco zeptat, směle do toho.
Moták je mimochodem někdo, kdo se narodil a čekalo se od něj, že bude kouzelník, ale neukázaly se u něj žádné vlohy. Páni, jak to asi zjistí u vás? A obchod s hůlkami bude tímhle směrem." Její perličkový úsměv se ještě rozšířil, jak si Penelepe prohlížela div ne jako svatý obrázek. Případného váhání a zádrhelů si vůbec nevšímala. "No tohle... Bojíš se? Hele, ten meloun musíme sníst, koukej mi s ním pomoct." Ulomila bez odkladů polovičku zářivě modrého ovoce a svůj díl si nacpala do pusy, takže chvilku nemohla mluvit, aniž by jí u toho padaly z nosu pecičky.

_________________