>>

Billy tenhle den vyrazil do Příčné z jednoho jednoduchého důvodu. Byl ve třetím- dobrá teď už vlastně ve čtvrtém ročníku. Byla potřeba sova. Tři ročníky survivalu ho dokonale přesvědčili o tom, že když už nic jiného, tak postarat se sám o sebe dokáže, navíc sebou v Bradavicích měl pokaždé Lenošku, o kterou se sice tolik starat nemusel, stará kočičí dáma se dokázala elegantně obejít i bez něj, ale… A jestli se dokáže postarat sám o sebe, tak o zvíře také. Už zjistil jak je nešikovné lákat cizí sovy a přemlouvat je když je potřeba poslat nějaký vzkaz, takže se předem rozhodl. Vybral kapesné, které bylo celkem slušné (ostatně on sám za moc věcí neutrácel) a vydal se do Příčné. Sice schytal poučení o tom jak se chovat kdyby náhodou ulici přepadli maníci v černém, ale přežil to. Dokonce se dokázal i tvářit, že to bere vážně, ne že by nebral, ale víme. A přestože se Maria tvářila neuvěřitelně vážně, pustila ho samotného. Což bylo úžasné. Něco jako uznání jeho samostatnosti.
Vplul do krámku a zamířil do jedné z uliček podívat se. To že už se definitivně rozhodl pro sovu, ještě neznamenalo, že se tady nerozhlédne. Zářivě havajská košile snad všech myslitelných barev se míhala mezi regály a Billy byl vlastně rád, že k ní sehnal naprosto obyčejné kraťasy, protože tohle bylo úděsné. Byl donucen si to obléknout, protože mu všechno bylo strašlivě kratičké, tahle košile byla pro změnu o kousek větší, ale na to fakt kašlal. Jakoby se jeho tělo rozhodlo, že přes prázdniny dožene růstový skok mezi spolužáky, prostě se táhl do výšky, takže si nějaké oblečení prostě půjčoval od starších bratrů. A začínal mít podezření, že před začátkem roku ho Maria zatáhne k té příšerné ženské kvůli hábitům a tak. Zamračil se na morčata, když tu holku přepadla sova. Billyho pozornost se na okamžik obrátila tím směrem, ale majitel sovičky očividně věděl, co dělá, protože si ji hned přebíral zpátky. Další zamračení. Svoji sovu bude muset naučit se nějak chovat, tohle se mu nelíbilo… Zaplul k dalšímu regálu. Možná by mohl koupit něco pro Lenošku. Něco blýskavého.

_________________

"Nojo, aby ses nerozpustila," zaškaredil se Septimus, když si k sobě Persea přitáhl, a udělal obličej, i na kluka, který tomu zamračeně přihlížel v příšerné košili. Septimus nejdřív ani nepoznal nebelvírského spolužáka z Bradavic. "Ptáci dělají i horší věci, než že se zaplétají do vlasů," odtušil jeho směrem dodatečně a odfoukl si přerostlé vlasy z čela, "možná bych ustoupil, být tebou." Zaletěl pohledem směrem nahoru, kde na bidýlku hřadoval krkavec s nápadně zlomyslným výrazem. Septimovi zálibně cukly koutky.
"Abys věděla, tak tenhle v Hitchcockovi nevystupoval," informal jen tak bokem přezíravě zrzavou holku, když k ní znovu sjel očima, a ochranitelsky přejel Perseovi prstem po hlavičce. Sovička blaženě zahoukala a jakoby omluvně se na Yvonne usmála - paradoxně k tomu sloužil ten nepohyblivý mrňavý zobáček. Ani Septimus při kupování drobka netušil, kolik má sovička v rukávu grimas k vyjádření pocitů.

_________________

Mohla místo uváženého konání začít ječet, vyšilovat a zmítat se podobně jako sova, kterou měla ještě před několika okamžiky zašmodrchanou ve vlasech - a stejně se jí dostane znechuceného obvinění, že moc šílí. Yvonne po protivovi (tom s malým P, který se tomu rezidentnímu bradavickému stále ještě vyrovnat nezvládl) loupla vážným pohledem, ve kterém se mísila únava s otrávením, a zvážila, že by se ještě mohla pustit do celé hysterické scény s odstupem. Schválně, jak moc by byl rád potom.
Rychle přehodnotila, když ji protiva nádavkem varoval před potenciálním útokem číslo dva, tentokrát od krkavce, který hřadoval nad nimi a vypadal vyloženě podezřele. Yvonne vzhlédla, pochopila situaci a o krok ustoupila z nebezpečné zóny, aniž by za celou dobu hnula brvou.
"Na Hitchcocka se tváří moc omluvně," konstatovala suše, a podobně jako Septimus sám zapřemýšlela nad tím, jak se bílé sovičce vůbec daří takhle čachrovat s výrazy. Orfeus měl dva standardní módy - buďto byl vykulený, nebo působil ospale. Způsob, kterým protivova sova komunikovala s okolím, byl nový a fascinující. Ani Yvonne nemohla popřít, že po tichém zahoukání neměla nutkání vydat potěšený pterodaktylí skřek, kterým se většinou její vrstevnice dožadovaly pozornosti svých idolů. Nebo tak nějak. Aby řekla pravdu, jejich chování jí nedávalo smysl, takže bylo možné, že něco zase chápala moc doslovně.
Zhruba v tu chvíli její pozornost namísto sovičky upoutal křiklavý záblesk mezi regály. Když se za ním otočila, spatřila jednoho z nebelvírských, ne o moc staršího než ona sama, který měl na sobě tu nejpříšernější košili, jakou si dovedla představit. Podívejte, Yvonne nebyla módní policie, ale taky nebyla slepá. Tedy, až do téhle chvíle. Teď měla pocit, že se to té košili povedlo zařídit. Aby se neřeklo, na pseudo-spolužáka krátce kývla. Jinak si s nečekanými setkáními, ve kterých nefigurovala splašená sova, poradit nesvedla.

_________________

Otrávený pohled majitele malého útočníku vzal Billy naprosto flegmaticky, totiž nijak na to nereagoval, protože jak jako taky. Navíc se ani neznali. Možná ze školy, ale nepamatoval se. No a co se týkalo výběru hračiček pro kočky, bylo toho tady skutečně hodně, ale nic co se by se mu vážně… Chvíli si prohlížel klubíčko, ale těch měla doma dost a tak ho položil zpátky na pult. Něco blýskavého… Přikývnutí na pozdrav Yvonne oplatil, to ho nic nestálo a pak se věnoval zase svému. Totiž hledání něčeho skutečně blýskavého a něčeho co vydrží alespoň den. Nic se mu nelíbilo a tak se pestrá košile opět mihnula mezi regály, nicméně jak zjistil mezi akvárkama asi stěží najde něco pro ko- no dobře, pro kočku by byla ta rybička fajn, ale za to by Billyho každý chovatel asi stáhl z kůže, nehledě na fakt, že ty rybičky byly pěkně drahé a to se na cenovky kouknul jen zběžně. A pak narazil na želvy. Byli jako magnet. Takové maličké… Na okamžik mu jeho dobře nacvičený úsměv z tváře zmizel. Byly úžasné. Chvíli je sledoval než po obličeji přelétl prapodivný výraz, který by se dal označit za výraz něco jako… ‚bolí mě zuby‘. Jeho oči totiž zaletěly k cenovkám… To když rozum dohonila jeho racionalita a praktické věci jako třeba jídlo nebo… zimování. Něco málo o tom kdysi něco málo četl, tohle ho totiž svým způsobem zajímalo.
Poměrně svižný krokem se dostal až k Septimovi a Yvonne, tahle ulička neměla jen dravce a jiné zvířectvo, ale také tady začínali (končili?) cetky pro straky jakou byla právě Lenoška. „S dovolením.“ Zamumlal a natáhl se po hračce, jednak to bylo blýskavé a pak to také bylo kulaté, prostě něco s čím si Lenoška vydrží vyhrát poměrně dlouho než ji to omrzí. Ve skutečnosti mu však vrtalo v hlavě něco jiného, takže se s hračkou v ruce zarazil u těch dvou a věnoval jim nepřítomný pohled. „Jen tak… mimochodem… nevíte… ehm… jak velká je vlastně… želva v dospělosti…?“ Věnoval jim dosti bezradný pohled, který už byl ale o něco málo přítomnější než ten před chvílí. Ale vzápětí opět sklouzl k nepřítomnému pohledu, ostatně vždyť tohle ani nebyla otázka pro ně, ale spíše pro něj samotného, protože se mu v hlavě líhla myšlenka za kterou ho asi rodiče moc nepochválí… Nevědomky si přehazoval hračku z ruky do ruky a dokonale přehlédl pohled onoho krkavce před kterým byla varována už předtím Yvonne. Dokud byla hračička schovaná v regálu nevěnoval jí dravec pozornost, ale to se teď změnilo…

_________________

Bylo léto, Win měla své milované šaty, byla dokonale upravená jako obvykle a tak se jí všechno zdálo takové hezčí. Až na to, že opálení nebyla zrovna její věc a tím pádem byla vcelku zrzkovsky bledá. Vlasy měla sepnuté a na konci culíku měla z vlasů jednu rozkošnou vlnku. Zatím to vypadalo, že bude hezky, takže bylo všechno zdánlivě pohodové.
Konečně prázdniny! Winifred si říkala, že se podívá zase na příčnou, protože to tu měla ráda a návštěvy sem jí byly celkem vzácné. No, moc často tu rozhodně nebyla a už navštívila krucánky a kaňoury, chvíli se tam porozhlédla a pak pokračovala jednoduše dál. Do oka jí padla prodejna se zvířaty a říkala si, že by se mohla kouknout, když už nic jiného. Zvířát měla sice plné zuby, protože jich doma měli plno. Sestra je měla patrně strašně moc v lásce.
Tak se tak koukala, co ještě nemají doma, aby to mohla dát sestře k narozeninám, protože by jít o určitě potěšilo. Na dárky nikdy nezapomínala a možná právě proto si vždycky šetřila. Pak si všimla několika spolužáků a řekla si, že by byl dobrý nápad za nimi dojít. Možná proto se tu objevila, aby potkala někoho koho zná, protože byla v Londýně nuda, protože i když měla mudlovské kamarády, nebyli jí tak blízcí, protože byla skoro celý rok pryč.
"Jé, ahoj," pozdravila je a přejela každého letmým pohledem. Zhodnocovala situaci a říkala si, jestli třeba neruší, protože rozhodně nechtěla být navíc. Třeba byli domluvení a nechtěli mezi sebe už nikoho dalšího. Třeba jí neměli rádi, že jo, i takoví lidi se najdou. Třeba u Septima nikdy nevěděla.. A Yvonne byla trošku děsivá, teda alespoň pro ní.
"Co sháníte?" optala se a chvíli na to utkvěla pohledem právě na želvách, které pozoroval Billy. Oni už želvy měli, takže se na ně koukala celkem nezaujatě. Možná jsou tohle nějaké čarovné želvy, každopádně ty co měla ona jí přišly celkem nudné a čistilo se to děsně dlouho. Teda všechno dobhromady, jí už ten zvířecí pach lezl na nervy. Asi se přestěhuje na půdu.

_________________

| +

"Obvykle není k zastavení. Chtěl jsem se mu tu zastavit jen pro nějaké vitamíny," odtušil Septimus a nabručeně to nevyznělo jen proto, že po své sovičce vrhl ustaraný pohled. "Ty bys možná taky měla. Vypadáš, že nepotrvá dlouho a sekneš sebou. Mluvíš s expertem," dodal a protočil oči. Zjevně mu nedělalo dobře, když na to upozorňoval, na druhou stranu takhle našedlou kůži jako mrtvolnou, bledou masku neviděl ještě ani na Auře.
Mezitím se k nim dostal Billy Stone, který zřejmě dočerpal nabídku obchodu a chtěl něco zrovna z místa, které zabral Septimus. Ten samozřejmě nehnul ani brvou a až když Billy něco pípl, beze slova ustoupil. Byl upřímně překvapený, že z kluka vylezlo kupodivu něco víc, i když pořád to bylo lepší než nesouhlasné pohledy. Perseus nemohl za to, že byl právě trochu zmatený...
"To záleží, jakou si chceš vzít. Suchozemští mazlíci rostou asi tak do stopy a ty neochočené jsou ještě mnohem větší. A hlavně hodně staré... Želvu si kupuješ na dlouho, mohla by tě i přežít," informoval Billyho suše a mírně pochybovačně při tom mrkl po lesklém cinkrlátku, po kterém se zřejmě prve Billy natahoval. Billy mu připadal jako hodně věcí, ale ne jako odhodlaný chovatel želv.
Pravděpodobně by se i stihl nadechnout a spustit další pokračování přednášky o želvách (které sám nechoval), když do toho vtrhla Winifred. Septimus stiskl rty. Začínalo tu na něj v uličce být moc lidí. Automaticky začal Persea cpát do náprsní kapsy, kde ho občas nosil, a sáhl po plechovce se soví výživou.
"Nazdar, Win. Já už nic, ale tady Stone se nejspíš nemůže rozhoupat." S nepatrným náznakem zdviženého obočí minul pohledem Yvonne, u které netušil popravdě ani jméno, a nakonec zakotvil u starší zrzky. "Ty? Nevíš něco o Marsdenové?" dodal spíš pro vlastní informaci nezaujatě a nevzrušeně ukročil stranou těsně před tím, než se ho havran pokusil zasáhnout shozeným krmením pro menší ptáky. Černá potvora se zřejmě rozhodla, že si vypůjčí to, co držel Billy v ruce, protože v příští vteřině se najednou snesla dolů. Perseus vydal poděšený skřek, který zněl, jako když zavrže myší pastička, a z nějakého důvodu vyprskl z kapsy zpátky do Yvonniných vlasů. Těžko říct, jestli proto, že se mu zdály jako vhodná skrýš, nebo ji chtěl zkusit chránit, i když krkavce zajímalo něco úplně jiného. Právě teď tyranizoval Billyho cvakáním zobáku a dorážením křídel.

_________________

"Vitamíny pro hyperaktivní sovu," odtušila Yvonne tónem, ve kterém byly pochyby znát tak markantně, že se prakticky zhmotňovaly v prostoru kolem nich. Když se jí však dostalo doporučení, že by si z toho možná měla vzít příklad, objevil se jí na tvář výraz, který by se dal nejlépe přirovnat ke vzdorovitému. Nepochopte to špatně. Stále ještě to vypadalo dost nečitelně, ale ten, kdo Yvonne znal, dokázal pohnutí emocí v jejím obličeji velice dobře rozpoznat. Škoda jen, že ji znalo tolik málo lidí - jen tak někoho si k tělu nepouštěla.
"Nic mi není," prohlásila, a i když měla hlas stejně tichý jako obvykle, nedával prostor pro námitky. Tedy, možná dával; tohle byl koneckonců Septimus. I když ho Yvonne neznala podobnou měrou, jako on neznal ji, vyšší síle se zdálo, že by zrovna on mohl být někým, kdo by držkoval nazpátek.
Loupla pohledem po Billym, který byl náhle až moc blízko, a beze slova mu ustoupila z cesty, když se natahoval pro jakési zboží v regálu, poblíž kterého stála. Yvonne nebyla zrovna bůhvíjaký fanoušek fyzického kontaktu, a zrovna Billy Stone, kterého takřka neznala, mohl zůstat z její zóny osobního prostoru pěkně daleko. Taky mu v tom hodlala pomoct.
Dala si však pozor na to, aby stále ještě zůstala z dosahu krkavce, kterému uličnicky zářilo v očích, a kterého si Billy nevšiml naprosto stejně, jako si jej ona všímala.
Jako třetí člověk do už takhle natřískané uličky se dostavila Winifred, kterou sice Yvonne znala lépe, než Billyho s protivou dohromady, ale nikdy se s ní příliš nebavila. I starší zmijozelce se tedy dostalo pouhého kývnutí - ne že by Yvonne neuměla zdravit, nebo snad toužila být záměrně neuctivá, ale přítomnost tolika lidí v tak stísněném prostoru se jí začínala malinko protivit. Za normálních okolností by asi byla bývala tolerantnější, teď ale netoužila po ničem jiném, než domově, dece a hrnku kakaa, což se razantně rozcházelo s tím, čím právě procházela.
Nechala protivu, aby Billyho poučoval o želvách, a sama se přitom začala poohlížet po sovích pamlscích, které by tu přece někde... měly... být. Pak se z nebe snesl krkavec a všechno šlo do kopru.
Zaprvé, nejvíc to odnesl Billy, proti čemuž Yvonne nemohla nic namítat, černé spáry vypadaly moc nebezpečně na to, aby je chtěla mít zapletené ve vlasech. Zadruhé, to aby z toho nevyšla tak snadno, protivova sovička znovu skoro vyletěla z kůže, a než se Yvonne nadála, už se motala do zrzavých pramenů tam, kde ještě před chvílí hrozil krkavčí spár. Alespoň že teď už dovedla správně zareagovat.
Zvedla ruce k hlavě a opatrně malou sovu vyprostila - toho dne už podruhé - z jejího vězení, načež ji vzala do rukou jako do malé klícky, a konejšivě jí čechrala peříčka na hrudi. Nevěděla, jak se k tomu bude stavět její drahý havraspárský spolužák, a bylo jí to upřímně jedno; sovička vypadala, jako by jí měly strachem vypadnout oči z hlavy, a ona měla dost ochranitelských sklonů, aby se ji pokoušela jemnými doteky a konejšivými slůvky uklidnit.

_________________

Blýskavá hračka se mihla v jeho ruce a Billy si s ní nepřítomně pohazoval. Z kluka naproti se vyklubal vcelku užitečný intelektuál, který o želvách očividně něco věděl, takže mu Billy byl ochoten naslouchat, možná s lehce nepřítomným úsměvem, ale na tom nezáleželo. Možná se kluk vytahoval informacemi, ale jestli se mohl dozvědět něco zajímavého, tak to byl schopen přenést přes srdce, ostatně každý věděl, že havraspáři toho vědí (Billy odkázal méně známou tvář ke stolu modrých a kupodivu měl pravdu). V Billyho zařazení se k havranům ještě přidávalo slovo ‚divní‘ a ‚protivní‘, ale to platilo hlavně o těch dvou exemplářích jeho ročníku, jinak havraspárské moc neznal. Yvonne neznal a v žádném případě nevěděl kde ji kdy viděl, takže ji automaticky zařadil taky k havráspárskému stolu. Vypadala jako by si přála zmizet. Totálně, tenhle pohled znal. Měli ho obvykle lidé jejichž přáním bylo splynout s podlahou, regálem nebo se alespoň na okamžik stát neviditelnými, protože tak se vyhnuli někomu kdo naopak být vidět chtěl a taky to dával ostatním dost najevo. Jenže teď neměla důvod se takhle tvářit, nikdo jí ublížit či tak něco nechtěl.
„Ahoj.“ Pozdravil s lehkým úsměvem Winifred, která nově do krámku vešla, hned zaznamenal (s takovým škodolibým potěšením), že to jak se přes léto vytáhl bylo přeci i k něčemu dobrému. Byl o něco málo vyšší než ona, už dlouho ho štvalo, že si vedle některých připadá jako prcek… Na druhou stranu ne, že by ji tu nechtěl, ale čím méně lidí ho uvidí v téhle havajské košili tím líp. Nebude mít tolik lidí poničený barvocit.
„Sovu.“ Hlesl automaticky, protože pro ni sem taky původně přišel. „Ehm…“ Měl alespoň tolik slušnosti, že se zatvářil rozpačitě. Byla potřeba to ještě zvážit. Tak předně želva nebude nosit noviny. Pak se slaboučce zamračil. „Nepotřebuji tisk-“ tiskového mluvčího. Svoji větu nedořekl, svět se totiž náhle změnil v onen zmíněný Hitchcockův horor a to bez jakéhokoli varování. Místnost se náhle zaplnila černou barvou, peřím a ostrým, těžko říct jestli to byl zobák nebo drápy, každopádně to bolelo. Bylo by fajn říci, že se po havranovi ohnal a že ho i zahnal, ale takhle jednoduše to nejde, když si totiž dravci něco usmyslí, málokdo ji to vyvrátí… První bylo Billyho zalapání po dechu než se vyrovnal se situací a pak následovala přetahovaná o hračku, která zahrnovalo údery pěstí (do vzduchu), o něco málo úspěšnější údery hračkou, ale také klovance a škrábanec na ruce od drápů. A Billymu taky ujelo několik slovíček, které rozhodně nebyli určeny uším křehké Yvonne a Winifred pro jistotu také ne. No a pak se na scéně objevil poslední člen a to už v té uličce bylo vážně plno. Vzduchem zasvištělo kouzlo, možná Immobilus nebo něco hodně podobného, protože havran znehybněl. Následně nato i Billy, ale to bylo z jeho vlastní vůle, když se útočník přestal hýbat, už nebylo potřeba se bránit. Překvapeně zamrkal, když se nehybný havran vrátil na bidýlko a přes jeho nohu se přetáhlo cosi podobného řetízku.
„Já říkal Árnýmu, že nechat ho jen tak není dobrý nápad.“ Ušklíbl se pracovník, který se v jednu chvíli přihnal, zachránil Billymu oči a v další chvíli byl na ústupu. „Ale né, že to bude dobrý, že je chytrej…“ Nadával laxně zaměstnanec, zatímco mizel vedlejší uličkou k pultu. Nakonec ještě mávnul rukou a rozsypané krmení (sáček se dopadem na zem roztrhl) se pěkně vrátilo zpátky do police. Havran několikrát mrkl okem a lidi dole pod sebou už jen sledoval, ale pohledem, který se Billymu nelíbil. Zatímco Yvonne uklidňovala sovičku, Billy smetl zatoulané černé peříčko a opatrně vydechl, z kratičkého adrenalinu mu moc dobře nebylo nehledě na škrábanec na ruce, kterého si však prozatím nevšiml. „Beru… tohle.“ Potěžkal v ruce hračičku pro kočky. „A jdu na zmrzlinu. Jdete taky?“ Otázka mu uklouzla jen tak, vlastně ani nevěděl, co by si s oběma havraspárskými (Yvonne stále řadil mezi ně) povídal. No to bylo jedno. Zamířil k pultu (kde se mu dostalo jakési omluvy od jiného, staršího zaměstnance), zaplatil a ať už sám nebo v něčím doprovodu zamířil na zmrzlinu. Prý tady mají legendární…

>>

Mimo herně:
Jdeme na zmrzlinu?
Jinak zaměstnanec je barvou #004080

_________________

Ze všech lidí, co jí tu pozdravili si patrně, možná né až tak škodolibě, jako spíš zvědavě vybrala právě Yv, vybrala jako jedinou, kterou pozdraví. Ne, že by nebyla ráda, že jí kluci pozdravili a už vůbec nechtěla, aby se snad cítili nějak ublížení, ale brácha nikdy nebyl, takže to vzala tak, že asi nebudou takový citlivky.
"Ahoj, Yv." řekla a probodla ji tmavýma očima - nechtěla vypadat příkře a ani se to tak nemohlo jevit, ale z nějakého důvodu na ní byla zvědavá. Pohled konec konců doprovázel i přívětivý úsměv, který evokoval spíše příjemnou atmosféru, než napětí. Přemýšlela už i nad tím, že by si s ní třeba ve zmijozelské místnosti popovídala, ale nevěděla o čem. A ona si většinou chtěla povídat, protože to měla ráda a Yvonne nechtěla otravovat nepodstatnými detaily svého nudného života. Z nějakého důvodu jí přišlo, že přesně to by neocenila. Neměla v plánu jí věnovat pozornost na příliš dlouhou dobu, což nejspíš ocenila mnohem víc, protože tu přeci jen nebyly samy.
"Fajn košile, Stone.." zkonstatovala hned při pohledu na něj a musela zadržovat smích z čisté slušnosti a také jakéhosi popudu, který jí říkal, že kamarádům se nejspíš nesměje v nevhodných chvílích. Ona si to nemohla odpustit, docela ji zajímal i příběh té košile, protože kdo by si takovou koupil, kdyby nebyl pod vlivem? Jasně, kromě té košile si všimla, že se Billy nějak nezdravě rychle vytáhl. Teda asi to bylo u kluků normální, nicméně to, že ji převyšoval jí znervózňovalo. Kluci z jejího ročníku nebyli vyšší než ona! Ona byla přece vždycky mezi nejvyššími a on jí teď boří všecky společenské struktury! No jasně, to je určitě rebel-nebel. Klasika.
"Ahá, aha.." podotkla jen na Billyho vybírání a musela přiznat, že trochu žárlila na ty, kdo opravdu mohli mít sovu. I na Septima i na Billyho. Poněvadž její mamka byla zadutě mudlovského typu, musela se dodržovat jistá pravidla a sova byla jedním z nich. Co by si přece sousedi mysleli, kdyby jim domů jen tak ze špásu lítala sova? Alespoň takový měla ona názor a Winifred jí ho nebrala, ale nesouhlasila s ním.
"O Sophie? Neslyšela jsem nic, stalo se něco?" optal se Win ani ne tak zvědavě, nějak jí nezajímalo, co dělá Sophie, protože ji moc neznala. Věděla že je to jedna z holek ve škole, ale nebyla zrovna jednou z těch, se kterými se bavila. Což byla možná škoda, ale ani ona se nemohla bavit s každým.
Celou historickou bitku krkavce a Billyho by asi vyřešila jednoduše. Kdyby jen neměli zakázáno mimo školu kouzlit Teď se jen koukala a zhodnocovala , jesli se jí ta situace líbí nebo ne. O život nešlo, takže to asi bylo takové melodramatické shledání člověka s dravým ptákem. Asi by se bála trochu víc, kdyby ten krkavec zkoušel vydrápat duši z ní. Naštěstí jakýsi zaměstnanec docela rychle přiškočil a utrpení zklidnil a to byl akorát tak čas na zmrzlinu. Což ovšem navrhl Billy, za což mu byla vděčná v tomhle parném dni.
"Já bych si rozhodně dala," podotkla vesele, aby trochu zvedla náladu lidí, která klesla díky ptačí katastrofě. Nebo alespoň mohla klesnout, do hlavy ostatním neviděla. Mrkla ven a pak na ty dva, jestli půjdou s nimi, ovšem pokud ne, asi by to u obou pochopila. Jí však zmrzlina přišla docela vhod, protože už nechtěla okounět mezi zvířaty a sovami. Ze Sov byla naštvaná i smutná zároveň zatímco ze zvířat ostatních byla znuděná a iritovaná, i když to nedávala nijak zvlášť na jevo.
>>

_________________

| +

Septimus stiskl nesouhlasně rty. Neměl náladu nikomu vysvětlovat, že když se jeho sovička běžně chová mnohem živěji, že mu samozřejmě náhlá skleslost dělá starosti. Bylo nasnadě, že s tím musí něco udělat, byl zvyklý na svého leucistického výrečka, který kolem zběsile poletoval, ne na kulíška neštěstí, kterému musel přemlouvat, aby z něj dostal jediné veselejší houknutí.
Nemluvného Billyho zřejmě zaskočil útok shora, zatímco Septimus ztuhl jako solný sloup spíš jen proto, že si krkavce měřil obdivným nadšeným pohledem, který nijak nesouvisel s tím, že se krkavec choval dost nepřístojně. Naštěstí zaměstnanci Mžourova zareagovali dost rychle.
"Ten je úžasný," uklouzlo mu téměř nábožně, což se Sepovi jinak vůbec nepodobalo, a teprve potom si všiml, že napáchal Persy.
"No jo, škoda," svěsil ramena, když mu Winifred odpověděla záporně (popravdě neměl tušení, že by se jí mělo něco stát, jen o ní dlouho neslyšel...), ovšem na Billyho se zazubil. "Možná se zastavím, ale nečekejte na mě. Ještě tu potřebuju něco vyřídit," zazubil se a mávl na ně. Netýkalo se to zdaleka jen zaplacení vitamíny pro Persea. "Hej, Stone! Sinclairová! Zkuste slaninovou!" křikl ještě ke dveřím.
Jen co Billy i Win zmizeli, obrátil se k Yvonne a skoro příkře nastavil ruku. "Už vidíš, proč potřebuje vitamíny? Je úplně pomatený. Tohle jinak vůbec nedělá," zabrblal a sjel sovičku výhružným pohledem. Persy vyjukaně pípl a otočil hlavu o 180 stupňů k Yvonne s široce rozevřenýma očkama.

_________________