Elsa pustila Atticovu bradu a stáhla ruku k sobě okamžitě poté, co na ni chlap zaostřil a začal reagovat; jakkoliv by to mohlo několik lidí velmi překvapit (třeba jejího šíleného bratra), pořád nebyla osobou příliš kontaktní. A upřímně by měla sama sto chutí zabít kohokoliv, kdo by tohle udělal jí. (Jenže ona neměla čas se ohlížet na něčí citíky, když to dělala, víme?)
Zvedat ho na nohy shledala pro někoho jeho věku příliš potupným na to, aby to udělala, zvedla tudíž jen sebe a porozhlédla se po stopách. „Ne,“ zamítla Hong-Huiho návrh (Žádost? Jako by to rozlišovala…) a to nejen proto, že nechápala, jak že by si to její intervenci vlastně představoval. „Uklidím…“ Bylo to rozumné řešení a vlastně jedno z těch, které na mysl přicházely samy – fousatý dělá návnadu, dáma zdrhá, neb má papíry. Zloděj je poněkud použitý, otcovrah není od nich a ten třetí jim pomáhá zdrhat – zkrátka lidé už došli. (Sice byla přesvědčená, že mohli omráčit mladýho a zlikvidovat všechny hůlky, zkrátka uklidit trochu jinak, ale bylo to jeho rozhodnutí, dávalo smysl a tudíž nebylo její problém.)
Povstalectvo pak, pokud se dost zdrželo, mohlo být svědkem úklidové činnosti. Prvně bylo kouzlem pouklizeno v kanceláři, pak se s tichým šustěním oblečení přesunula do chodby, poupravit vzpomínky pánům venku. (A nejspíš by byla velmi nepotěšena, vědět, jak přesně ty hračky na podlaze fungují a že by se technicky vzato s tímhle nemusela obtěžovat.) Hůlky nakonec všechny zabavila rozhodně a to nejen z důvodů bezpečnostních (Dyť to stojí sedm galeonů, kruci!). Svrběly ji při tom sice prsty, aby těm zmetkům poupravila obličeje a oblečení, aby s tím měli jejich kolegové větší práci, nakonec ale uznala, že to způsobí větší riziko pro ni, než obecný užitek. (Snad věděli, kolik jich sem poslali, ne?)

Také Elsa byla, co se košťat týkalo, mnohem zručnější v zametání než v létání – její schopnost byla zhruba odpovídající její schopnosti ježdění na koni. To jest - udržela se nahoře. Tím to začínalo a, k její soukromé nespokojenosti, taky končilo, takže její zmizení z ministerstva bylo narychlo (hrozně se zdrželi!) a výlučně pěší.
Cesta po budově ven probíhala víceméně v opačném směru, než Elsa přišla, a to dosti zběžně (a v případě opravdu velké nouze způsobené ztrátou času i za použití hrubé síly a/nebo lektvaru) – no a pak už byla na svobodě, takže se ztratila mezi budovy. A jen tak mimochodem se zbavila těch hnědých vlasů. Během mizení ještě zašila hůlky do jedné ze svých odkládacích skrýší (to kdyby je náhodou někdo hledal) a po dalším vyměnění obličejů za rohem (na ten svůj, tohle začínalo být občas trochu schizoidní) a naprosté změně směru se tak nějak vstřebala do ulic.

Brittany si nesla jednou z ministerských chodeb přesně dvě jablka a úhledně zabalený masový koláč z irské hospody, což mělo představovat její oběd, na který neměla tolik času, aby si ho užila přímo Na Konci duhy. Pranic jí to ale nevadilo, protože sedět se v jejím kamrlíku vedle kanceláře nově povýšeného vedoucího oddělení prosazování magického práva dalo a to vcelku pohodlně. Ke dveřím, na kterých se leskla novotou cedulka s jejím jménem hlásající, že se jedná o asistentku pana Kinga, došla bez karambolu, ačkoliv se to na tak vysokých podpatcích zdálo být nemožné, ale Britt už měla jistou praxi. Jediným problémem se tak ukázala být manipulace s klikou, protože odemknout, ať už klíčem nebo kouzlem, když v jedné ruce držíte dvě jablka a v druhé koláč, o který rozhodně nechcete přijít, se dá jen stěží. Někdo by možná její kroucení se u klíčové dírky označil za docela přitažlivé, ale jí samotné nepřišlo, že by její tanec vypadal nějak extra dobře. Zrovna, když už to vypadalo na úspěch, jedno jablko se rozhodlo vydat na vandr, a odkutálelo se chodbou o pár metrů mimo. Nebyl ani tak problém jablko doběhnout, ale sehnout se a sebrat ho, to už se zdálo být nadlidským úkonem, což Britt hned následně vhodně okomentovala: „Merde!“ A to si říká a vypadá jako dáma.

Na nikoho konkrétního nečekám!

_________________

<<

James se sice uvrtal do zaprášených archivů, jak by to nazvala jeho drahá snoubenka, nicméně byl spokojený. Práce bylo totiž dost, vzhledem k renovaci archívů, a tak ani neměl čas se zabývat něčím jiným a jeho myšlenky se ubíraly jen a pouze bezpečným směrem, tedy k práci. Pro někoho nuda, Jamese to bavilo. Dokonce nebývalo výjimkou, že občas zapomněl na čas a z hlavy se mu úplně vypařilo, že by měl jít třeba domů nebo se jít aspoň najíst…
To ale zjevně nebyl dnešní případ, poněvadž se mladý pan King momentálně vracel z oběda, ale nezamířil hned na svoje pracoviště, nýbrž se to rozhodl vzít oklikou a na chvíli se zastavit u svého otce, s nímž potřeboval něco probrat. Dojít tam ale nestačil, neboť se mu do cesty připletlo nejdříve jablko a potom mladá slečna, kterou znal minimálně od vidění, protože koneckonců za ten měsíc nebyl u otce poprvé, aby si nestačil všimnout jeho asistentky. I když příliš slov s ní až dosud neprohodil. Dost možná také žádné.
Každopádně se zdálo, že slečna asistentka měla trochu problémy se sebráním zběhlého jablka, a tak si James rozhodl zahrát na gentlemana a trochu jí vypomoci. „Možná byste měla příště zkusit třeba tašku nebo košík, aby vám jídlo neutíkalo zpod rukou,“ odtušil James, když ke slečně Knightové natáhl ruku se zvednutým jablkem.

_________________

Naštěstí jí v neštěstí pomohl samopasovaný džentlmen, který šel zrovna okolo, a Britt se tak nemusela pokoušet o cirkusové představení, při kterém by ten koláč v její ruce určitě přišel k újmě. „Merci!“ Usmála se na něj vděčně, když jí jablko podal, a jen co to druhé vpasovala mezi svůj loket a žebra, jablko si od něj převzala. „Pravda, nějaký košík by to chtělo, ale co by to pak bylo za adrenalin, kdybych se nemohla honit za jablky po dlouhých chodbách. Navíc, když člověk dlouho sedí, nějaký ten pohyb mu neuškodí. Nebo alespoň ne moc. Jdete za otcem? Nejsem si jistá, jestli se už vrátil od pana ministra, šel tam něco vyřídit,“ vychrlila na něj nadměrné množství informací a přidala další úsměv. Ty jí opravdu šly a navíc byly zadarmo, tak jimi moc nešetřila. „Ale to samozřejmě neznamená, že na něj nemůžete v jeho kanceláři počkat, když jste jeho syn. To by ode mě bylo nezdvořilé poslat vás pryč. Taky máte pocit, že nějak moc mluvím? Já se omlouvám, ale asi se jen snažím přenést přes ten trapný moment, kdy jste mě tu nachytal při nadhánění jablek,“ pokrčila rameny, takže jí samozřejmě upadlo to druhé jablko, které si do teď přidržovala loktem u těla. „Měla bych si vážně najít jiný koníček.“

_________________

„Pravda, adrenalin by v tom možná žádný nebyl, nicméně byste alespoň měla k snědku neotlučené jablko, nezaneřáděné od země,“ podotkl James a zatvářil se trochu nedůvěřivě, když uviděl, jak si to nezraněné jablko zastrčila pod loket. Tak nějak napůl očekával nutnou katastrofu. „Prohlédla jste mě,“ připustil, když slečna Knightová správně odhadla, za kým měl namířeno, a přikývl na souhlas, načež ovšem mírně svraštil obočí, když se dozvěděl, že otec v kanceláři není. Byl by snad i něco poznamenal, ale popravdě ho množství úsměvů a vychrlené řeči trochu zaskočilo, tudíž se vzmohl k reakci až o chvilku později. „Vskutku,“ odtušil v reakci na to, že přece může na otce počkat v kanceláři, a zatvářil se trochu nejistě. „Je to rozhodně změna oproti mlčenlivým spisům,“ přitakal, protože pokud jí něco šlo, tak to nepochybně bylo mluvení… Od rozpaků ho relativně zachránilo to druhé jablko, které se rozhodlo opustit její společnost. „Myslím, že vás chtě nechtě budu mít navždy spojenou s jablky,“ zamumlal James, když zvedl i to druhé jablko, které jí ale tentokrát nepodával. „Možná bude lepší, když vám se svačinou pomůžu, pokud nebudete příliš protestovat. Jinak bych jako reálnou možnost viděl, že se dnes vůbec nenajíte,“ poznamenal posléze a sotva na vteřinu se mu v očích mihl vzácný záblesk pobavení.

_________________

„Když ho sním hned, tak nestačí zhnědnout. A samozřejmě si ho nejdřív umyju, než se do něj pustím. To by to mělo vyřešit, nemyslíte?“ Zamrkala na něj tím svým nevinným pohledem, aniž by s ním zamýšlela koketovat. Mrkala tak i na jeho otce, ať už si o tom myslel cokoliv. Britt si moc dobře uvědomovala, že její slovní nálož na něj musela být trochu moc, takže před dalším dlouhým monologem se raději zhluboka nadechla a rozmyslela si ho. Neměla přece důvod být nervózní, i když samozřejmě to s těmi jablky nebylo zrovna nejpovedenější představení. „Spisům?“ zatvářila se na okamžik nechápavě, načež se jí rozsvítilo. „Vy pracujete v archivu, jistě. Nevím, proč jsem si teď myslela, že děláte bystrozora. Možná byste se na to hodil.“ Sjela ho pohledem od hlavy až po paty, přičemž se pousmála, a nakonec pokrčila rameny. „Alespoň budete vědět, že existuju, to je dobrý základ.“ Poznamenala a čekala, že si i druhé jablko najde cestu do jejího vlastnictví, ale on si jej King mladší ponechal. A z velmi dobrého důvodu. „Děkuju. A myslíte, že byste mohl být tak hodný, a otevřel mi dveře?“ Poprosila ho i pohledem, když se nakonec rozešla zpátky ke svým dveřím, protože to vypadalo, že žonglování s jablky je pro dnešek konec.

_________________

„V tom případě nemám námitek, samozřejmě,“ odtušil James, jen lehce vyvedený z míry slečniným zamrkáním, ale rychle se opanoval a zatvářil se tak jako obvykle. S nevyřčeným díkem ocenil to, že se slečna Knightová nejdřív před další slovní palbou rozhodla nadechnout, a to ji naštěstí možná trochu zpomalilo, protože jinak by to James také nemusel rozdýchat a mohl by se také rychle zdekovat.
Chtě nechtě se James musel pobaveně ušklíbnout, když prohlásila, že by se možná i hodil na bystrozora. „Abych pravdu řekl, dokážu si představit leccos, ale tohle by mě vskutku nenapadlo. Materiál na bystrozora vážně nejsem,“ zavrtěl odmítavě hlavou. Jistě, každé zaměstnání mělo svoje klady, ale zrovna na bystrozorství Jamese vážně nic nelákalo a byl rád, že se mohl uchýlit k něčemu jinému, k něčemu dle vlastního výběru.
„Myslím, že vaši existenci nelze nevzít na vědomí,“ zamumlal a zavrtěl hlavou. Na jednu stranu by se to možná dalo vyložit jako kompliment, ovšem James měl na mysli samozřejmě slečninu upovídanost, poněvadž když se někdo snaží – byť neúmyslně – vymluvit vám díru do hlavy, na to zkrátka nezapomenete.
„Pokud nechci, abyste se tu po chodbách honila s jablky, patrně mi nic jiného ani nezbyde,“ zareagoval na ono otevření dveří a pokrčil rameny, načež jen o chvíli později učinil tak, jak řekl a galantně vpustil slečnu Knightovou dovnitř jako první. Pak zamířil k jejímu stolu a položil na něj to jablko, které až dosud držel. „Teď už ho snad neztratíte. Pokud se tedy nerozhodne utéct, abyste ho nemohla znovu týrat.“ Opravdu mu cukly koutky úst do úsměvu? „Nemáte tušení, na jak dlouho to s otcem u ministra vypadá?“ zeptal se vzápětí, snad jako by si uvědomil to předchozí cuknutí do úsměvu, tak aby to nějak zakryl.

_________________

„Nejste? No, od pohledu byste klidně být mohl,“ pokrčila Brittany rameny. Možná jím být nechtěl, možná by ho to ani nebavilo, ale z jejího pohledu by klidně mohl být bystrozor. Navíc v bystrozorské uniformě každý hned vypadal o moc líp, i když u něj by to už mohla být docela nebezpečná kombinace. Britt raději tyhle myšlenky opustila dříve, než se stačily zhmotnit do barvitých představ, a i když nemohla tušit, jak pan King svoji poznámku myslel, vzala ji jako kompliment. „To byste se divil,“ oponovala mu s vážnou tváří, „někdy mám pocit, že mě lidé okolo neberou vůbec na vědomí. Ale to bude tím, že běžně tak moc nemluvím.“ I když si vysvětlení nežádal, Britt se cítila špatně, že ho zahrnula spoustou slov, která byla víceméně o ničem. „Vlastně takhle hodně mluvím jen, když jsem nervózní.“
Když jí nakonec otevřel dveře, s díky vešla dovnitř, aby odložila jedno z jablek i koláč na svůj pečlivě srovnaný stůl. Možná při té šarádě na chodbě mohla působit jako někdo, koho doprovází chaos, ale opak byl pravdou. Všechno v její malé kanceláři mělo své vlastní místo, nikde nebylo přebytečné smítko, a sterilitu místnosti narušoval snad jen kaktus v jasně oranžovém květináči na okně. „Moc vám děkuju,“ otočila se na Jamese, když uklidil druhé jablko na její stůl, a věnovala mu snad už tisící úsměv. Možná proto, že si toho jeho kratičkého pousmání všimla. „Bohužel, o jeho přesném denním rozvrhu informace nemám, ale myslím, že měl po obědě v plánu obhlídku oddělení, takže by tu krátce po poledni mohl být,“ odhadla návrat jeho otce velmi nepřesně a jen z vlastního úsudku, takže bylo na pováženou, zda se tu pan King doopravdy ukáže.

_________________

„Nervózní? Kvůli jednomu odkutálenému jablku? Ale jděte, to by se přece mohlo stát každému,“ odtušil James a snad by se i v tuhle chvíli zatvářil povzbudivě, kdyby jen měl o trochu jinou povahu. „Ale někdy není úplně na škodu, když si člověka ostatní občas nevšímají, ne? Ačkoliv chápu, že ve chvílích, kdy potřebuje, aby ho někdo zaregistroval, tak to dokáže být frustrující…“
Na Brittanino poděkování pokývl James hlavou, jako že ho bere na vědomí, a jakmile kousek ustoupil od stolu, neodolal, aby se po místnosti nerozhlédl. V duchu nemohl udělat nic jiného, než ocenit onen řád, který si tu slečna Knightová udržovala, přestože by to do ní podle toho chodbového setkání skutečně neřekl. „Máte to tu přehledné,“ vyjádřil se nakonec i nahlas a gestem poukázal kolem sebe. Inu, byl na podobný pořádek skoro až maniak, nebylo divu, že to na něj zapůsobilo. „Nevadí, i tak děkuji za informaci. Chvíli na něj počkám, ale pokud bychom se minuli, vyřídila byste mu, že jsem s ním chtěl mluvit?“ obrátil se James na Brittany s prosbou v očích, ale pomalu se už natáčel ke dveřím, očividně s úmyslem počkat venku, aby slečnu Knightovou samozřejmě nadále nerušil.

_________________