Manu se zatvářil opravdu omluvně a lítostivě, když dívenka skončila na zemi. Naštěstí ho ale hned vzápětí ujistila, že se jí nic nestalo, a dokonce ani nesrazili k zemi žádný z regálů, takže nakonec všechno dopadlo docela dobře. Až na toho krtka zakutáleného bůhví kam, kterého Manuel prostě nutně potřeboval koupit své kočce - byl přesvědčený, že ho Señorita bude zbožňovat. Toho krtka, protože ke svému majiteli se chovala... no, jako kočka. Jako dáma. "Já jsem taky v pořádku," ujistil dívku a pousmál se. Pak z kapsy vylovil hůlku a prostým accio krtek tu kočičí hračku přivolal. Následně posbíral ten zbytek, co mu popadal z náruče, a narovnal se.
Upřímně, záměna španělštiny za čínštinu se Mannyho celkem dotkla, takže se mu na čele na chvilku objevila vráska. Hysterčit ale naštěstí nezačal, alespoň zatím. "No, es español. Totiž španělština, slečno," překonal se nakonec k odpovědi i letmému úsměvu. Španělská slovíčka z něj padala tak nějak automaticky, nehledě na to, že v Anglii už nějakou dobu žil - Manuel ale Španělsko z celého svého srdce miloval a poangličtit se nenechal.
"Vybíráte si mazlíčka?" zeptal se zvědavě, neboť si uvědomil, že dívka předtím okukovala klece a jejich obyvatele.

_________________

Při zmínce o Španělsku jí povyskočilo obočí - nemohla si pomoct od zazubení. "To zní hustě - Španělsko je něco jako Itálie, že jo?" ověřovala si pro jistotu a aniž by čekala na odpověď, pokračovala, "Jste temperamentní? Nevypadáte temperamentně. Jsou všichni ze Španělska jako vy?" Napadlo ji, že se takhle s cizími muži nehovoří? Ne, vůbec. Byla to Georgie a něco jako takt nebo zdrženlivost nemělo v jejím slovníku sebemenší místečko.
"Ale ne," protočila očima, jako by to snad bylo úplně jasné, "já se spíš jen tak koukám. I když nějaká myš by Růženku asi potěšila - dokonce jsem četla, že ve volné přírodě by byl schopen ulovit i ptáka, ale asi jsem ho moc rozmazlila, protože jsem ho nikdy neviděla mlsně koukat po sově nebo tak," rozjímala a bezostyšně se při tom culila Manuelovi přímo do očí. Vypadal docela zábavně. "Růženka je sklípkan. To je abyste si něco špatně nemyslel - víte, co je sklípkan? Jak se to řekne španělsky? Jsou ve Španělsku pavouci? A co školy? Chodil jste do Bradavic?" rozjela se (zase) podle toho, jak jí plynuly myšlenky. Ona se za splašené myšlenkové pochody rozhodně nestyděla, naopak na sebe byla za jen okrajově související otázky nesmírně pyšná. To přeci dokazovalo nějakou inteligenci, ne?

_________________

„Ne,“ vypadlo z Manuela téměř dotčeně, protože Španělsko rozhodně nepovažoval za „něco jako Itálii“ a měl chuť té nebohé dušičce vynadat, že si něco takového vůbec může myslet. Napadlo ho, že je žalostné, jak ubohé znalosti zeměpisu mají děti kouzelníků, přestože se díky magii mohou dostat kdykoliv kamkoliv po celém světě. „Jak to myslíte, jestli jsou všichni jako já?“ zeptal se váhavě, protože si nebyl jist, zda dívčina slova pobral správně. Občas mu smysl některých anglických vět unikal.
„Růženka. Sklípkan,“ zamumlal krapet zaraženě. Ta holčička mu doposud přišla celkem roztomilá (až na ty žalostné znalosti zeměpisu), ale po zmínce o sklípkanovi Mannyho spíš děsila. „La tarántula,“ odvětil na její otázku týkající se španělského slovíčka pro sklípkana, a nenápadně udělal krok vzad. „Ale nemáte ho tady, že ne?“ prohodil váhavě. Oh bože, Martíne zachraň mě! Čím více slečna mluvila, tím rychleji se Manuela zmocňovalo zoufalství a možná i trochu hysterie. „Samozřejmě, že jsou ve Španělsku pavouci, mladá dámo.“ Takže i znalosti biologie pokulhávají, hmm. „Chodil jsem do Krásnohůlek,“ pochlubil se celkem hrdě, protože Krásnohůlky bezpochyby patřily mezi ty nejlepší kouzelnické školy. „Ale do Bradavic se letos chystám,“ usmál se tajuplně. „Vy tam chodíte? A chodíte do sboru?“ bafnul hned vzápětí a modlil se, ať jsou odpovědi záporné. Nebo alespoň ta druhá.

Mimo herně:
Mimózní post, jsem trošičku mimo.

_________________

<<

Obchody se zvířecími potřebami Keilan navštěvoval opravdu jen zřídkakdy, většinou proto, aby Verunčině Prachovce nakoupil nějaké pamlsky. Jenže od chvíle, kdy dostal na starost kotě maguára zvané Česnečka, mu nezbývalo nic jiného, než do Mžourova občas zajít, přestože Česnečka sežrala skoro všechno a po prémiovém krmivu očividně moc netoužila. Ale Keilan se jednou zařekl, že se o ni postará, a hodlal dostát svému slovu, jak nejlépe uměl. Taky že se u něj ta maguáří potvora měla jako prase v žitě. A nedalo se říct, že by nějak dávala najevo svou vděčnost, pokud za projev vděčnosti nepovažujeme počůrané polobotky a rozkousanou kravatu.
Jakmile vešel do obchodu, nakrčil nos, protože ho okamžitě obklopil charakteristický pach mnoha zvířat nacházejících na jednom místě. Keilan radši levanduli. Rozhlédl se kolem sebe, načež sebejistým krokem vykročil k regálům s potřebami pro kouzelné tvory, kde se nacházelo i speciální žrádlo pro maguáry. Od toho klasického kočičího se o moc nelišilo, snad jen vyšší cenou, ale cena byla to poslední, na co Kei koukal.

Mimo herně:
Spoluhráčstvo vítáno.

_________________

<<

Dante trávil skoro celé prázdniny v Londýně, kromě dovolené se spolužáky Bess, Isaacem a Sam. Většinu času trávil s mudly, až se mu jednoho dne zachtělo zavítat zase mezi kouzelníky. Vydal se na Příčnou bez jakéhokoliv cíle a jen doufal, že třeba potká nějakého spolužáka. Zrovna procházel okolo Mžourova, když si vzpomněl na svého kocoura Tita. Už dlouho mu nekoupil žádný pamlsek, tak si to naštrádoval rovnou do prodejny. Vždy, když vstoupil do velkoprodejny, nebyl si jistý, zdali mu to tam voní, nebo páchne. Zvířata měl rád, ale tenhle prapodivný vůňosmrad v něm vyvolával cosi neidentifikovatelného.
I když Dante doufal, že tady někde narazí na někoho známého z Bradavic, opravdu nečekal, že potká zrovna svého profesora obrany proti černé magii. Chvíli rozmýšlel, zdali ho vůbec pozdravit a dávat se s ním do řeči, protože z hodin věděl, že Aldwinckle je studený psí čumák, ale nakonec vyhrála slušnost. "Dobrý den, pane profesore. Co vy tady? Jsem netušil, že máte také domácího mazlíčka. Nebo snad scháníte něco pro Verunčinu kočku?" A protože byl mladý Mrzimor v dobrém rozmaru, neodpustil si ještě jednu moc chytrou otázku. "Nebo tu snad hledáte nějaké nebezpečného tvora?" Dante se na chvíli zamyslel, pak se mu na tváři objevil úsměv. "Jestli chcete, budu vám krýt záda!" No jo, blbina, ale tak o čem by si měl asi třináctiletý kluk povídat se svým učitelem? To, že se Dantovi pomalu zapalovala lýtka a začínal myslet na holky asi nebylo úplně téma pro profesora lektvarů, i když to byl chlap. Chlapec se řádně zazubil. Jestli si to profesor vyložil jako vtip, nebo jako upřímný zájem o vaření lektvarů, to Dante nepoznal.

_________________

Flann by si asi prázdniny úžíval trochu víc, kdyby si z Irska, kde byl společně se zbytkem klanu na svátek Lughnasadh, nepřivezl dračí spalničky, ale ani tak si vlastně nestěžoval. Do Afriky se stihl podívat už předtím, nasbíral tam hromadu scvrklofíků a vlastními prackami pozabíjel pár dikobrazů, a teď už na něm ta nemoc ani nebyla moc znát. A hlavně nebyl infekční, takže mohl s klidem a jenom decentně zelenou pokožkou vyrazit na nákupy, aby měl všechno potřebné na blížící se školní rok.
Letos pokořil nový rekord, všechno měl nakoupené a naházené v somradle už za sedmadvacet minut, ale zpátky na Island se mu ještě moc nechtělo. Teta totiž ještě pořád tak úplně nevydýchala fakt, že jí synovec a následně samozřejmě i syn při kýchání prskají jiskřičky, a lila do nich kromě rybího tuku ještě spoustu dalších věcí, bez čehož si Flann večer docela dovedl představit. Ovšem hlad měl a pár peněz mu zbylo, takže se přirozeně rozhlížel po nějakém tom bufetu.
Nemusel hledat dlouho, okamžitě spatřil krámek se spoustou mňamek a zamířil dovnitř. Na jeho obhajobu nutno říct, že se spoléhal primárně na čich a nějakou ceduli vůbec nečetl, prostě vešel do Mžourova a začal si vybírat, co že by tak sezobl. Protože výběr měli fakt znamenitý.
Podezření, že asi nebude v bufetu, pojal relativně rychle, ale až přítomnost kolejního ředitele a pár děcek šišlajících na koťátka ho navedla správným směrem. Nemohl ovšem jen tak odejít, jednak by to vypadalo divně, druhak měl hlad a třeťak by tu třeba sehnal něco pro Salám. Nebo aspoň pro sebe.
„Brý den,“ pozdravil obsluhu a souběžně s tím kývl na profesora Aldwinckla, jemuž se právě začal věnovat ten mrňous z Mrzimoru, „máte pamlsky pro osly?“ S kladnou odpovědí moc nepočítal, ale bylo to lepší než se zeptat na něco pro medojedy, protože... no, protože pro medojedy tu bylo úplně všechno.
A zatímco mu bylo vysvětlováno, že zažívací trakt oslů není uzpůsoben chutnější a tudíž ani kaloricky bohatší stravě, což on samozřejmě věděl, nenápadně po očku sledoval pokusy mrzimorského tintěte o spřátelení s kolejním ředitelem Zmijozelu. Protože to mohlo být náramně zábavné.

_________________

Keilan už už natahoval ruku, aby vzal z regálu pytel s maguářím krmivem, když se kousek od něj ozval čísi otravný hlas. Ruku stáhl zpět k tělu, nasadil svou typickou kamennou masku a otočil se čelem k vetřelci, který se ho opovažoval rušit. Když spatřil Danteho, v očích se mu nebezpečně zablesklo - doufal, že si od svých studentů odpočine alespoň o prázdninách a až doposud se mu to celkem dařilo. „Dobrý den, pane Foglionni,“ odvětil suše a sjel chlapce pohledem od hlavy k patě, jako by ho hodnotil. Což pravděpodobně dělal. A naštěstí neměl tušení o tom, že se opodál poflakuje ještě pan O’Fearraigh a strašně nenápadně poslouchá.
„Máte mě snad za pitomce?“ povytáhl obočí a zatvářil se chladně. Nebezpečný tvor, tady? A proč by ho, u všech ďasů, měl chytat zrovna on? Od toho měl přece kouzelnický svět spoustu jiných odborníků. „Samozřejmě, že tu nechytám žádného nebezpečného tvora. Vidíte tu snad nějakého? Myslíte, že vám některá z fretek skočí po krku a prokousne vám krční tepnu?“ Keilan si odfrknul a zakroutil hlavou, čímž dal najevo, co si o Dantem myslí - že je naprostý idiot. Konec konců, co jiného čekat od studenta mudlovského původu. „Kupodivu v obchodě pro zvířata nakupuji pro zvířata, překvapivé, že?“ odpověděl nakonec na chlapcovu otázku a natáhl se pro ten pytel maguářího krmiva. „Vy nemáte nic lepšího na práci, než se tu poflakovat?“ zeptal se a povytáhl obočí. Zauvažoval nad tím, zda má Dantemu pohrozit opakovacím testem, který je po prázdninách čeká, ale nakonec usoudil, že bude zákeřný a nikomu a o testu neřekne - jen ať všichni slíznou špatné známky, když nejsou schopni učit se o prázdninách. Všichni kromě Verunky, samozřejmě.

_________________

Aldwinckle nestihl ještě ani promluvit. Dantovi stačil jeho pohled, aby věděl, že udělal chybu, když dal přednost slušnému vychování. Raději měl dělat, že učitele nevidí. A když pak ještě profesor promluvil, bylo zřejmé, že si na Dantovi smlsne. Naštěstí ale byly prázdniny a do začátku roku ještě pár dní zbývalo, takže Dantovi nic nehrozilo. Snažil se udržet odlehčený nadhled, i když do očí se Keilanovi nepodíval, aby ho profesor náhodou nepropálil pohledem skrz naskrz.
Dante otevřel pusu a chtěl odpovědět, ale při zmínce o fretce mu zůstala ústa otevřená. "No, eh, fretku jsem zrovna nemyslel. Spíš jsem to myslel jako vtip. Omlouvám se, jestli jsem vás tím urazil. Nebyl to úmysl." Dantovi bylo jasné, že už to nevyžehlí. Jeho prvotní myšlenka, že je Aldwinckle psí čumák, se potvrdila. Nějak nedokázal pochopit, jak tenhle protivnej chlap může mít tak fajn dceru. Při pomyšlení na Verunku se Dante usmál (no jo, zas ty lýtka, že jo). Rychle se ale vrátil k neutrálnímu výrazu, aby nedráždil profesora ještě víc. "Víte, spíš mě zajímalo, jestli máte nějaké zvíře, nebo zdali kupujete žrádlo pro Verunčinu kočku. Nic víc." Dante měl velkou chuť dělat trochu uraženého. Keilan neměl žádný důvod z něho dělat pitomce. Jsou přece prázdniny, tak proč to neodlehčit? Jenže co by chtěl, když se jedná o ředitele zmijozelu, že jo. Ten by nezměkl ani po pořádné dávce vynikajících mrzimorských, čerstvě upečených sušenek donesených až do postele s obrovským hrnkem kafe/kakaa. "Možná vás to překvapí, ale já se tu jen tak nepoflakuju. Přišel jsem koupit žrádlo pro svého kocoura. Myslíte, že by někdo lezl dobrovolně do tohoto pušince?" Lehký vzdor, i to patří k povaze třináctiletého kluka přicházejícího do puberty.

_________________

Flann se nemýlil, už od prvních momentů byla ta konverzace náramně zábavná a on měl co dělat, aby se nezačal smát. Ještě že k tomu poslouchal i ten výklad o oslích střevech, který byl natolik zajímavý, že ho vlastně ani nevypouštěl druhým uchem ven. To jste věděli, že oslovi stačí sežrat jenom procento a půl vlastní váhy v seně, zatímco kůň potřebuje tři? A že jsou mnohem méně náchylní na koliku? Tedy, Flann to samozřejmě tušil, protože od Salám leccos vypozoroval, ale slyšet to takhle od odborníka ho přimělo trochu pozměnit dotaz.
„A nějakou knížku o jejich chovu?“ Možná bylo trochu trapné přiznat, že zatím všechny informace k péči o oslici vytáhl z všeobecné encyklopedie a ručně psaného manuálu od ne zrovna kompetentního předchozího majitele, cirkusáka, ale prodavač rázem zmlkl a odkázal ho k regálu s naučnou literaturou. Flann poděkoval a přesunul se, což znamenalo nutnost projít celkem těsně kolem dvou diskutérů. Ne že by mu to vadilo, měl v paži, každopádně pro jistotu ještě pozdravil Aldwinckla úslužným „dobrý den“ a co nejrychleji se mu klidil z cesty. Protože takhle v ráži nebylo radno ho dráždit ještě víc, to musel vidět snad úplně každý.
Následně zastavil před knihovničkou, celkem rychle v ní našel jedinou relevantní publikaci, Chov oslů pro osly, a promptně se začetl. A jenom trochu přemýšlel, jestli by případná decentní záchrana toho mrzimorského blbečka nebyla proti přírodnímu výběru.

_________________

„Hloupý vtip,“ zkonstatoval Keilan s pokrčením rameny a ani mrknutím oka nedal najevo, zda Dantovu omluvu přijal, či nikoliv. To si chlapec musel domyslet a doufat, že ano, omluva byla přijata. Jediné štěstí, že si nevšiml chlapcova úsměvu, a štěstí na druhou bylo, že neuměl číst myšlenky. Protože kdyby věděl, že se Dante usmívá, když myslí na jeho dceru, pravděpodobně by nějakou fretku opravdu zaklel tak, aby chlapci prokousla krční tepnu.
Mrzimorovi to očividně moc nemyslelo, protože položil další stupidní otázku. Viděl přece, že se nachází v sekci, kde se nachází krmivo pro kouzelné tvory, a že Keilan bere do ruky pytel s maguářím žrádlem. Kei se na něj zadíval s mírně povytaženým obočím, jestli to jako myslí vážně, a pak se poměrně pohrdavě ušklíbl, protože hloupé lidi neměl rád. „Kupuji krmení pro svého maguára,“ odpověděl nakonec a významně poukázal na ten pytel, který svíral v ruce. „Verunka si pro svou kočku zvládne nakoupit sama, pane Foglionni,“ dodal ještě. Pravda, někdy pro Prachovku nakupoval i on, a to hlavně pamlsky, ale s většinou starostí, které chov kočky zahrnoval, si Veronica poradila sama.
Když mu Dante sdělil, že se nepoflakuje a přišel na nákup, Keilan se nijak nezatvářil, prostě si udržel zcela neutrální výraz a nevypadalo to, že by o chlapci nějak změnil mínění. „Někteří neandrtálci do toho pušince celkem zapadnou,“ zkonstatoval, a když se kolem protahoval Flann, zabrousil k němu pohledem. „Dobrý den,“ prohodil, už ne tolik chladně, protože své zmijozelské ovečky měl celkem rád, obzvlášť ty, které nosily prefektský odznak a hrabaly hodně bodů pro kolej.

_________________