„Bez toho správného zdroje by mi ale odhodlání bylo k ničemu, nemyslíš? Navíc abych pravdu řekla, myslím, že jsi ovlivnil moje výsledky celkově, nikdy předtím jsem neměla potřebu dokazovat, že mám na to, abych si vedla dobře. Možná jsem tak trochu překvapila i sama sebe…“ Scarlet nebyla toho názoru, že byl zdroj poznatků nepodstatný, protože přiznejme si to, nebýt Attica by určitě neskončila tak dobře, spíš někde pod průměrem.
Scarlet se do Atticových slov pozorně zaposlouchala a svraštila přitom obočí. „Já vím, že podoba Patrona není tak úplně náhodná,“ přisvědčila na souhlas, protože tak to koneckonců fungovalo i když se Patron zrovna nezměnil a byl stále původní. „Ne, to vážně není můj případ,“ zavrtěla Scarlet hlavou, poněvadž to jediné, co v poslední době pohřbila, byla leda tak bezstarostná školní léta a ta se jen těžko mohla považovat za milovanou osobu, že. Na druhou stranu ta další možnost… Scarlet se na Attica dlouze zadívala a nebyla si úplně jistá, jak se tvářit nebo jak to okomentovat. Patroni pak tvoří pár stejně jako jejich sesilatelé… Scarletiny líce zčervenaly, když si vybavila, kdo figuroval ve vzpomínce, kterou k vyčarování Patrona tenkrát použila, a bylo nasnadě, že se jí ve výrazu objevila nevyhnutelná otázka, kterou se nedokázala přimět vyslovit nahlas. Ani si nebyla jistá, jestli ji nahlas vyslovit chce. Každopádně si uvědomila, že by přece jen něco asi měla říct. „Tak… to je asi vážně docela zajímavé,“ odtušila nakonec a zadoufala, že červeň z jejích tváří už ustoupila.
Jen těžko Scarlet dokázala zabránit širokému úsměvu, do kterého se jí roztáhly rty, když Atticus přijal její pozvání do Glastonbury, inu a vlastně mu ani nezabránila, to ani nešlo. „Já si také myslím, že přijde vhod mít někoho po svém boku. Zvlášť když se to osvědčilo už minulý rok…“ poznamenala Scarlet a v očích jí přitom zajiskřilo, když si vzpomněla na výlet do Avebury. I když bylo tak trochu těžko uvěřitelné, že se odehrál už před rokem.

_________________

<<< (with sestra!)
Nebyl by to Anthony, aby svou drahou sestřičku netáhl jako první do knihkupectví, když už se s ní zavázal jít na nákupy. Oblečený jako obvykle do kalhot, košile (s krátkým rukávem, protože přeci jen bylo tak trochu vedro) a (dnes červeného) motýlku, bez kterého by to snad ani nešlo, popoháněl Claru ulicí směrem ke Krucánkům a kaňourům. "Povídej, co všechno že potřebuješ za knížky?" zářily mu oči radostí, jako by to snad byl on, kdo bude brzy nastupovat do Bradavic, a ne jeho drahá mladší polosestřička. Samozřejmě že by byl býval ochoten jí věnovat knihy po sobě, ale upřímně, měl takový vtíravý pocit, že Claře by se asi učebnice, doplněné o jeho vlastní poznámky a postřehy, které pokrývaly téměř veškeré zbylé místo mimo původní text, asi dvakrát nezamlouvaly. No a pokud měla nějaké námitky ohledně toho, kam že to mají jít jako první? Docela smůla, on byl ve svém živlu. Protože se blížily knížky, no a krom učebnic tam určitě někde měli i nějaké boží nové publikace, o kterých nevěděl.
"Dobrý den!" zahlásil hned u vstupu do obchodu radostně, načež mrkl na svou sestřičku s poněkud tišší otázkou: "Chceš si to zkusit zařídit sama, nebo to necháš na velkým bráškovi?" Co na tom, že momentálně asi spíš on připomínal to rozjařené dítě. To byl, prosím pěkně, naprosto nepodstatný detail.

Mimo herně:
I kdyby se kolem odehrávalo cokoliv jiného, nebojte, nebudem vstupovat, jen chcem malé nakoupit věci do prváku
Jinak ano, čekám na ségru.
Also odchod do Duhy přibude během několika málo minut

_________________

Dohrávka (neb jsem trotl zpomalená)

Atticus si nervózně přešlápl na místě, ačkoliv by se mohlo zdát, že se k němu něco takového vůbec nehodí. Možná nehodilo, ale teď se necítil ve své kůži, protože pokud bylo jeho podezření správné, a Scarletin Patron na sebe převzal podobu jeho káněte – nebo spíš jeho družky – jejich vztah se nedal považovat za něco, co by mohlo být prchavým okouzlením z rozmaru jednoho nebo druhého. A Atticus se začal cítit provinile nejen vůči Scarlet, ale také vůči své ženě, ačkoliv ta ho v jeho záletném chování spíše podporovala.
Byl rád, když se na její tváři znovu rozzářil úsměv, který mu tolik scházel, a který ho dokázal zahřát u srdce i přes ta černá mračna, která se nad jeho pocity zatáhla, když mu plně došlo, co se stalo na ministerstvu. Potřeboval Scarlet všechno vylíčit, potřeboval její podporu, neboť o tu jedinou vyloženě stál. Měl sice na své straně bratra a manželku, ale kdyby ho Scarlet za jeho činy odsoudila, klidně by se šel sám udat. „Také jsem toho názoru. Navíc se můžeme v klidu zamyslet nad tvým problémem,“ odkašlal si, „s Patronem.“
Protože čas se Scarlet ubíhal podezřele rychle a on musel někde najít Alasku, než ho začne postrádat, se srdečným úsměvem se se Scarlet rozloučil, i když přání vtisknout jí alespoň jeden polibek skoro hmatatelně viselo ve vzduchu. Odpustil si ho, protože doufal, že tu možnost budou mít zanedlouho.

>>>

_________________

<<< Williams duo

Ráj!
Samozřejmě, že se Clara snad nejvíce z celého putování Příčnou ulicí těšila nejvíce na okamžik, kdy si vybere svou vlastní, kouzelnickou hůlku. Na okamžik ji uchopila drobná rozmrzelost, když Anthony jen prošel kolem Ollivanderova krámku, aniž by mu věnoval pozornost, ovšem o pár kroků později se lehce ztuhlý úsměv malé Clary opět rozzářil. Pravda, Krucánky a Kaňoury byly hned druhým místem, na který se holčina neskutečně těšila. Už ve chvíli, kdy ucítila vůni stařičkých pergamenů i nových kožených vazeb knih, šla nějaká hůlka stranou.
"Všechny.." broukla s hvězdičkami v očích a radostně si levačkou promnula bílý límec červených letních šatů s rukávy pod lokty. Druhou rukou si lehce upravila konec šatů, které jí sahaly lehce pod kolena, usmála se ještě zářivěji a z vesela vykročila za velkým bráškou .
"Dobrý den!" zahlásila společně s Tonym. Vedle sebe ti dva vypadali jako dvě nadšená dětská sluníčka, nakonec onen neskutečný zápal pro knihy spolu ti dva sdíleli možná až příliš. Holčině chvíli trvalo, než vůbec našla slova, zatímco fascinovaně jezdila pohledem po sloupích knih. Byl tu trochu chaos, na druhou stranu o to větší poklady se zde mohly najít - a rozhodně to nemohlo zůstat jen u učebnic!
Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že na ni Rory vůbec promluvil. Clara lehce zmateně zamrkala a otočila se k bráškovi, i když stále měla chuť pokoukávat po nejnovějších kouscích, které byly seskládány do složitého útvaru o několika sloupích hned za jeho zády. Důležitě zvedla prst a z náprsní kapsičky vytáhla malý kousek složeného papíru. "Když to nechám jen na tobě, myslíš, že neskončíš omylem vcucnut naprosto jinými knihami?" Byť nevlastního, Clara znala svého brášku moc dobře. A také znala sama sebe a byla si vědoma, že pokud neseženou vše potřebné do školy jako první, skončí zahrabaní v Krucáncích až do večera. Nakonec doma dostali patřičné kázání o maximálním povoleném množství (nejen) knih, které mohou domů přitáhnout. Naštěstí i s kopou hladových krků měli Williamsovi více než slušný rozpočet, a tak mohli Claře dopřát zbrusu nové učebnice a i něco navíc. Samosebou, že Tonyho učebnice měla mladá Williamsová pročtené skrz naskrz (prázdniny nakonec byly nakonec tak dlouhé a odjezd do školy naprosto v nedohlednu!), ovšem ty byly tak chaotické a vůbec, že Clara spíše preferovala své vlastní, zhrusu nové kousky.
Dívčina se na chvíli zadívala do seznamu školních učebnic, zpoza něhož pak vykoukla na bráchu s šibalským úsměvem. Vypadal jako nadšené štěně, čekající na vrhnutí hračky. "Tak joo! Na! Ale budu tě hlídat!" zasmála se a otočila seznam směrem k Rorymu. "A sama můžu obdivovat ostatní úžasnosti, hehe." dodala šeptem a už si mnula ručky. "Vlastně ještě nemáme ten nový díl Zlatomrkavého kocoura, že ne? A někde by tu taky mohlo být nové vydání Košťat ve vichřici, jé.."
.. nu. Plán vydržet u hledání učebnic ze všeho nejdříve selhal ještě dřív, než vůbec začal.

_________________
Miss Williams!
#554542

Sestřička nezklamala ve svém nadšení pro věc, a tak se nikdo nemohl divit, že Anthonyho nálada byla vlastně skvělá, i když by někteří jiní považovali nakupování potřeb s mladšími sourozenci za neskutečný opruz. Když to vezmeme kolem a kolem, Toník se tu vlastně celkem bavil. Jako kdyby spolu se sestrou znovu prožíval ty úžasné chvíle natěšenosti do Bradavic. Jako by prostě do prváku měl jít i on. Což samozřejmě byla hloupost, ale nikdo mu kvůli tomu přeci nezakazoval se radovat, no ne?
"všechny, jo? Tak to aby sis pořídila větší kufr," zašklebil se na sestru pobaveně, jak tak vstupovali do obchodu. Upřímně byl rád, že je mu sestřička v tolik věcech podobná. Co by asi dělal s nějakou takovou, která by tu teď udělala skandál, že jako první nejdou pro hůlku? Clara byla ale boží. Vlastně... všichni jeho sourozenci byli svým způsobem boží. No, ale to už moc odbíháme. Anthonyho oči také létaly mezi výtisky knih, vystavenými hlavně v oddělení novinek, umístěném chytře hned kousek od vchodu. Toulky Transsylvánskou temnotou, díl druhý? Že by mi to uniklo? divil se v duchu, zatímco nevědomky nechával sestru, aby se taky trochu rozkoukala. "Nějak podezřele moc mě znáš, mladá dámo," usmál se. Prohlédla ho dokonale, to tedy ano. Že by ho prozradil ten pohled k oddělení novinek?
"Jen se utíkej kochat, a ne že mi k těm učebnicím přitáhneš další půlku krámu," převzal si seznam učebnic, a když do něho nahlédl, seznal, že od jeho časů se požadavky na knihy nijak dramaticky nezměnily. Ale to už Clara byla myšlenkami zřejmě zase jinde. "Nemluvě o tom, že Basil Břichomrk prý zase napsal nějaké úžasné pojednání o významu zahradních trpaslíků pro kouzelnickou kulturu," nadhodil tak nějak to, co se poslední dobou řešilo mezi jeho kolegy. "Asi bychom měli nejdřív mít z krku ty povinné knížky, a pak se vrhnout na zbytek, co? Teda, ono by to šlo i obráceně, ale v tom případě toho asi moc nestihnem. Hm.. ale na ty Košťata bych se podíval, ach jo..." Tolik k tomu, že Anthony tu měl fungovat jako ta dospělácká energie, nebo tak něco.

_________________

Zase vedro. Summer už si na ty vysoké teploty začínala pomalu zvykat, ale zároveň už jí to tak dosti unavovalo, zvlášť když ty horké dny trávila doma. Odjezd do Bradavic se již neúprosně blížil, s čímž neměla sebemenší problém, naopak, už se do onoho hradu s chladnými zdmi těšila. Momentálně měla problém s něčím trochu jiným, i když to s tím vlastně docela souviselo. Zrovna dneska se jí totiž celkem chtělo podívat se na Příčnou, avšak byla si dobře vědoma toho, že bude plná dětí s jejich rodiči, kteří nákupy odložili na poslední chvíli. Nakonec se ale rozhodla, že se sem přece jen vydá. Když si nebude nic kupovat, určitě ty davy lidí nějak půjdou ignorovat.
Vlasy měla Summer svázané do zcela obyčejného culíku a oblečená byla do letních, nijak výjimečných, světle modrých šatů. Pomalu a klidně, jakoby se nechumelilo, kráčela po Příčné ulici a chvílemi třeba nakoukla do výlohy některého z obchodů. Přemýšlela nad tím, že by se třeba zašla kouknout k Hladovému drakovi, a kdyby tam nebyla moc velká fronta, třeba by si i dala něco k obědu. Nebo by mohla zajít na zmrzlinu, ale tam touhle dobou, v tomhle počasí, určitě taky bude lidí dost, takže tam snad ani nemělo cenu chodit. Nakonec Summer dorazila až ke knihkupectví a v tu chvíli bylo rozhodnuto. Možná tam momentálně spoustu lidí nakupovalo učebnice, ale vždycky si člověk mohl zalézt někam úplně dozadu, kde si mohl sednout s knihou a v klidu si číst. A přesně to havraspárka po docela krátkém výběru knihy taky udělala.

Mimo herně:
Nečekám!

_________________

Pravda, vypustit Tonyho jakožto dospěláckou sílu a dohled nad nastávající školačkou bylo stejně tak platné, jakoby s Clarou byli vysláni Rose či David - a ti by možná měli i více rozumu, než jejich dospělý nevlastní sourozenec. Mohlo se lehce stát, že v Krucáních stráví celičký den a zbylé pomůcky budou shánět po obchodech těsně před zavíračkou. Tohle byla nakonec jedna z posledních příležitostí pro nákup, odjezd do Bradavic se kvapem blížil.. a nebohou Claru začala přepadat ona zvláštní směs zvědavosti, radosti a nervozity. Což o to, těšila se, neskutečně - ale přecijen to byl krok do neznáma, byť o onom neznámu slyšela již tolik od Roryho. Věděla moc dobře, že ji tyhle myšlenky přejdou ve chvíli, kdy bude stát před celou školou se starým kloboukem na hlavě, ale.. ano, nemohla se dočkat.
Clara zatřásla hlavou, aby ty roztodivné myšlenky vyhnala z hlavy a mohla se věnovat důkladnému nasávání knižního aroma a neverbálně plesat nad knižními tituly, o kterých do teď jen slyšela. Bylo tu poměrně narváno, tak se raději držela těsně za bráškou. "Jéje, on by se možná ten plán nejdřív obejít všechno ostatní a pak se nechat pohltit Krucánky fungoval nejlépe.." zazubila se nad jeho poznámkami. "A víš, co říkala mamka! A já narozdíl od tebe za pár dní zdrhnu na půl roku, tebe budou výčitky o naší vzrůstající southamptonské knihovně pronásledovat pořád."
A opět ty myšlenky na Bradavice! Na kouzelnický svět byla Clara zvyklá, nakonec z Tonyho neustále vytahovala nejrůznější povídání. Myšlenka, že za pár dní v tom světě bude sama byla sice děsivá, ale neskutečně vzrušující. Jako snad každý budoucí prvák Clara často přemýšlela, do jaké koleje bude zařazena, jaké to asi je v Bradavicích, jací budou její spolužáci a učitelé. A hlavně.. "Hele, Rory! Jaká je Bradavická knihovna? Je tam víc knížek než tady?"
Krucánky a kaňoury byly poměrně velké, na to, jak málo místa tu přes hory knih bylo. Brzy Clara neodolala a lehce se od bráchy oddělila, ale stále tak, aby od něj byla vzdálena jen jednu dvě uličky a byla na doslech. Sem tam vytáhla knihu, letmo přejela pohledem několik stránek a zase ji vzorně vrátila mezi ostatní - občas si nemohla pomoct a jen tak rádoby srovnala pár nedbale pohozených knih v polici. Byla tu poměrně tma, ovšem Claře poměrně dobře stačilo i to nevalné světlo svícnů. Kouzlo chodeb plných knih tak bylo umocněno ještě o něco víc - a stále byl slyšet nedaleko šmejdící Rory, pokud nebyl vyloženě zticha. A to samozřejmě nehrozilo!

_________________
Miss Williams!
#554542

<<

Olaf se loudal Příčnou ulicí s jedním jediným cílem - nakoupit si potřebné učebnice do školy a vyzvednout uniformu, kterou musel dát přešít, neboť zase o kousek povyrostl a rukávy i nohavice mu byly krátké. Do města se mu díky panujícímu vedru vůbec nechtělo, ale usoudil, že to raději bude mít z krku teď, než aby všechno obíhal na poslední chvíli. A vidina zmrzliny od Floreana Fortescuea byla navíc dostatečně silným lákadlem.
S taškou přes rameno, do níž už zmuchlal vyzvednutou uniformu opatřenou protimačkacím kouzlem, vkročil do Krucánek a Kaňourů, kde bylo sice chladněji, než na rozpálené ulici, ale Ollymu stejně připadalo, že tu brzy umře. Byl zvyklý na daleko chladnější počasí a demonstrativně si proto změnil barvu vlasů na ledově modrou, co nejsvětlejší, protože světlé barvy teplo odrážely. Proto měl na sobě i bílé tílko a béžové kraťasy, protože v čemkoliv tmavším by se upekl.
Původně sice neměl v plánu s kýmkoliv se vybavovat, ale jak bloudil mezi regály, všiml si po chvilce Summer, a usoudil, že by jí měl alespoň pozdravit. Rušit nechtěl - havraspárka si četla a Olaf dobře věděl, jak jsou havraspárští studenti náchylní na to, když je nikdo vyrušuje při čtení. „Ahoj, Summer,“ mrknul na ni s úsměvem, jakmile se ocitl poblíž.

_________________

Summer popravdě chvílemi vypadala, jakože si z knihy vždycky přečte kousek, a pak o tom kousku velmi hluboce a zaujatě přemýšlí. Ono se vlastně nebylo čemu divit, jelikož se jednalo o naučnou knihu o zvěromagii - o tu se poslední dobou dost zajímala a popravdě se už nemohla dočkat pátého ročníku, kdy se ji konečně bude moci začít učit. Byla nicméně docela mimo realitu, takže když na ni Olaf promluvil, chvilku trvalo, než si to vůbec uvědomila. Ale nebylo to schválně, fakt. "Ahoj," pozdravila Summer s omluvným úsměvem poté, co už se konečně aspoň částečně probrala. Popravdě, kdyby neměl modrou hlavu, asi by ještě chvilku navíc musela přemýšlet nad tím, kdo to vlastně je, takhle to věděla (skoro) hned, jelikož nikoho jiného se stejnou barvou vlasů neznala. Teď jí akorát přišlo, že má ty vlasy nějak světlejší, ale to koneckonců nebylo nic, co by se od metamofromága nečekalo, že. "Sháníš učebnice?" zeptala se potom, protože tak nějak automaticky ani nepředpokládala, že by sem v tomto počasí někdo chodil jen tak. Ne že by s tím měla problém. Jak už jistě bylo zmíněno v nějakém starém postě, havraspárka měla Olafa docela ráda - a to nejen kvůli tomu, že je modrá bezva barva - a momentálně vážně neměla problém s tím, že ji vyrušil při čtení, vlastně to vypadalo spíš jako pravý opak, což se mohlo lidem, kteří ji znali, zdát trochu divné, ale tak bylo horko, žejo. "Jak jde život?" nadhodila Summer, načež nohu, kterou dosud měla přehozenou přes tu druhou, přehodila zpátky a knížku bezstarostně zaklapla. Číst si může jindy, teď tu má Olafa.

_________________

Olly si zpočátku nebyl jistý, jestli ho Summer vůbec vnímá, takže se zatvářil nejistě a zauvažoval nad tím, že raději zase půjde a nebude jí rušit. Ale spolužačka se naštěstí vzpamatovala a z Olafa opadla ta náhlá nervozita. „Co to čteš?“ zeptal se zvědavě, protože ho to upřímně zajímalo, když kniha dokázala Havraspárku tak zaujmout.
Na její otázku souhlasně pokýval hlavou a nepatrně se ušklíbnul. „Jo, nejradši bych to už měl z krku. Jednak mi děsně vadí to vedro, v kterým se nedá pořádně existovat, a jednak nákupům moc neholduju. A netuším, v kterých regálech ty učebnice mám hledat - nevíš náhodou?“ zeptal se s nadějí v hlase, protože kdyby Summer už nakoupené učebnice měla a někam ho nasměrovala, ušetřila by mu určitě spoustu času. Navíc, studenti Havraspáru se v regálech s knihami tak nějak automaticky vyznali, nebo si to Olaf alespoň myslel - na rozdíl od něj, protože on se mezi horami knih obvykle motal jako nudle v bandě a snažil se pochopit systém, jakým jsou řazeny.
„Život jde celkem dobře,“ zazubil se. „Měl jsem fajn prázdniny a docela mě štve, že už se blíží ke konci,“ přiznal. Vždyť komu by se chtělo do školy? Teda jo, kdyby to byly jenom Bradavice bez učení, jen s kouzly a kamarády, bylo by to super... ale to učení, pff. „Co ty? Byla jsi někde o prázdninách? Potkala jsi někoho ze školy?“ zeptal se zvědavě. Zaklapnutí knihy bral jako signál, že si s ním Summer povídat chce, takže zatím neutíkal.

_________________