Vzhledem k tomu, jak se Keilan tvářil na Dantův vtípek, bylo jasné, co si o tom profesor myslí. Ani nemusel dodávat, že se jednalo o hloupý vtip. Hloupý byl jen pro toho, kdo byl hrozný suchar a bral svět moc vážně. A to Dante nebyl. Jemu přišel ten vtípek dobrej. Takovej na uvolnění atmosféry mezi učitelem a žákem o prázdninách. Jenže Aldwinckle by si asi raději povídal o... no, on by si asi nejraději ani nepovídal. Poučka pro příště. Neztrácet s tímhle profesorem čas.
Dante byl lehce vyklepaný ze svého profesora a konstatování o hloupém vtipu mu na sebevědomí nepřidalo. Spíše se snažil sledovat výraz profesora, než aby si prohlížel, co má zrovna v ruce. Když dal svojí mimikou najevo, že je Dante nevšímavý ňouma, Mrzimor raději jen pokrčil rameny. Nějak k tomu neměl co dodat a bránit se asi nemělo nějaký význam. Proto jen suše konstatoval "Aha." Jakmile ale přišla zmínka o Verunce, Dante se zase usmál. "Jasně, Verunka je šikovná, o tom není pochyb. A kdyby měla zájem, já bych jí klidně s tím nákupem pomohl. Kde vlastně dneska je? Netušíte, zdali je taky na Příčné?" Dante už se viděl, jak nese pytel těžkého krmení až k Verunce domů a ona je mu za to hrozně vděčná a věnuje mu jeden svůj krásný úsměv. Za to by ta dřina stála. Ale zpátky do reality.
Teď naopak Dante svraštil čelo, jakože netuší, jak to profesor myslí. Rozhlédl se a při zmínce o neandrtálcích zrovna procházel kolem student Zmijozelu, kterého znal Dante z famfrpálu. Třeba byla ta narážka myšlena právě na něj? Dante ale raději dál dělal, že moc nechápe, jak to profesor myslel. "Pane profesore, vážně myslíte, že se tady najdou i neandrtálci?" Otázku nechal viset ve vzduchu, i když bylo zřejmé, že si na něm Aldwinckle zase smlsne. V horším případě ho zatáhne do nějaké temné uličky a otestuje si, jak moc dobře mu jde kletba Kruciatus. Dante by se nemohl divit.

_________________

Celá rozjasněná a nadšená, že má konečně svou vlastní hůlku, se rozhlížela na všechny strany. "Co teď mami?" zeptala se. "Půjdeme pro učebnice? Nebo pro ten kotlík?"
Elisabeth se jen slabě usmívala a neodpovídala. Což Glaciellu docela štvalo, neboť v ní kypěla nedočkavost Nakonec se však obě zastavily před poměrně nápadným obchůdkem. Ciell chvíli nechápala, proč tu jsou. Nezdálo se jí, že by se tu prodávaly kotlíky nebo učebnice. Ale když jí došlo, co za zvuky se ozývá zevnitř, nadšením jí zrůžověly líce.
"Zvířátka!" Vyjekla radostně a vběhla dovnitč jako velká voda.
Všude samé sovy, myši, kočky a žáby, kolem dokola klece a granule a doplňky a pištící hračky. Takový povyk Glaciella neviděla ani na farmě. Všechno vřeštělo a kvičelo a kudy prošla, tam se spustil randál. Líbilo se jí to, nestávalo se jí často, že by na ni houkaly sovy na pozdrav, neboť jejich malá rodinka žila čistě mudlovským životem, aby tatínek nic nepoznal.
"Tak povídej - jaké zvířátko by sis přála?" Zeptala se jí vlídně tmavolasá žena.
Ciell k ní vzhlédla a překvapeně zamrkala. "Vážně? Můžu si vybrat?" Rozhlédla se všude kolem a běhala od jedné kleci k druhé. Bylo jí jasné, že chce nějakou hezkou sovičku. Kočku má každý, žáby jí kuňkají za domem v bahně a myší a potkanů mají plnou kůlnu. A sova byla něco extra, sice ne v kouzelnickém světě, ale pro ni to bylo opravdu nevšední domácí zvířátko. Pročla kolem výrů, sov i sovic, ale nejvíce jí učarovaly ty menší druhy. Kulíšek byl podle její mamky příliš malý, nemohl by jí nosic nic většího, než středně velký dopis.
"Jé, ten má ale legrační uši!" Ukázala na výrečka s obrovskýma vykulenýma očima a s ouškama. Koukal na ni a otáčel hlavou, jakoby nevěřil svým očím.
"Koukej mami jak poulí očíčka! Toho bych chtěla, toho! Bude se jmenovat Loki, jako ten bůh!" Smála se a sama nevěděla čemu.
"Proč zrovna Loki?" Divila se Elis a chytla svou dcerku za ruku.
"To nevím, ale vypadá jako Loki!" Dál se smála a dělala na výrečka legrační obličeje. Výreček jí je oplácel houkáním a xichtěním se očima. Za sovu Elis zaplatila a společně i s Lokim vyšly ven.

_________________

| +

Flann si sice ještě chvíli prohlížel knížku o oslech, ale pak už ho definitivně víc zaujal osel mrzimorský, takže ji zaklapl a už docela nepokrytě sledoval, jestli druhák zhyne hůlkou kolejního ředitele Zmijozelu. V kterémžto případě by nejspíš ochotně dosvědčil, že to bylo v afektu a v zájmu ochrany kouzelnického genofondu.
Nehledě na to, že přečíst si tu knihu celou a nezaplatit by bylo takové trochu židovské…
Ještě nicméně koukl na něco o jednorožcích, protože co kdyby se mu to v budoucnu hodilo, mrk mrk, a mezitím poslouchal to divadlo opodál. Pravda, chvilku váhal, jestli Dante blbého jenom hraje, aby Aldwinckla ještě víc vytočil, nebo ho klobouk z nějakého důvodu na poslední chvíli nezařadil do Nebelvíru, ale ve výsledku mu na tom vlastně moc nesešlo. Když si byl jistý, že se profesor nedívá jeho směrem, se Dantemu pokusil gestem naznačit, ať už proboha drží hubu, ale kdo ví, jestli na něj byl brán zřetel.
Pak už se ale radši soustředil na to, aby mu pro všechny ty vůně drůbeže, hlodavců a členovců nekapaly sliny a vyrazil s Chovem oslů pro osly ke kase. Cestou byl svědkem dalšího představení, to jak jakési mrňavé cosi pobíhalo mezi sovami a tu vybranou pojmenovalo Loki, a přemýšlel, jestli si tu jelita dala sraz nebo co.
„Tvoje máma vypadá jako Loki,“ ucedil, protože urážky severských bohů bral po té době strávené na Islandu docela vážně, ale to už byla živelná pohroma venku a na religionistickou diskusi tedy s největší pravděpodobností nedošlo.
Zaplatil knihu, což prodavače z nějakého důvodu nejspíš poněkud zaskočilo, a pak odešel taky. Pomalu, zamyšleně a je dost možné, že než se sérií krbů přenesl do domovského srubu, ještě se cestou někde stavil, protože hlad měl pořád...

>>

_________________

Dante si vykopal hrob a sám do něj dobrovolně vlezl, na Keilanovi už bylo jen to, aby ho zaživa pohřbil hodně hluboko. A předtím ho možná ještě proklel, protože samotné pohřbení zaživa prostě nestačilo. Probodl Danteho tím nejpichlavějším a nejnepříjemnějším pohledem a nedával ani trošičku najevo, že ho ve skutečnosti polil studený pot. Ten kluk totiž mluvil o Verunce, jako by se mu snad líbila, a Keilan prostě nesnesl, aby si nějaký mrzimorský trouba dělal zálusk na jeho holčičku. Na to měla ještě čas. „Nepomohl,“ pronesl suše, protože nehodlal Dantemu povolit, aby se zdržoval v blízkosti jeho dcery, natož aby jí pomáhal s nákupem. „Do toho, kde se zdržuje má dcera, vám věru nic není, pane Foglionni. Jsem si jistý, že na Příčné ulici dnes není,“ sdělil mu a doufal, že tomu blbounovi dojde, že kdyby chtěl Verunce třeba napsat dopis, byla byl by to poslední hřebíček do jeho vlastní rakve.
Co se neandrtálců týkalo, Keilan spolkl poznámku o tom, že se právě na jednoho dívá - nebyl takový ubožák, aby se snižoval k přímým urážkám studentů, kteří mu beztak nesahali ani po kotníky. Stačilo, že si o Dantem myslel to nejhorší, a taky hodlal Verunku varovat, ať se mu vyhýbá. „Myslím,“ odvětil tedy nakonec stručně a kývnul hlavou na souhlas. Bylo na Dantem, jak si to přebere, a jestli mu ta narážka nakonec dojde či nikoliv. „Máte na srdci ještě něco, pane Foglionni?“ zeptal se nakonec. „A být vámi, odpověď bych si dobře rozmyslel, okrádáte mě o čas.“ A znovu chudáka mrzimora probodl tím chladným pohledem. V duchu mu plánoval hodně pomalou a hodně bolestivou smrt.

_________________

Dante se už už nadechoval, že bude dále rozvádět hovor o Verunce. Měl v plánu vytáhnout z profesora něco zajímavého o havraspárce, aby jí pak mohl okouzlit, jako že se o ní zajímá a ví toho o ní hodně, ale než promluvil, všiml si jasně gestikulujícího Zmijozela mezi regály. To mávání rukama bylo tak zřejmé, že i Dantovi došlo, co to znamená. Spolkl první slabiku nevyřčeného slova a dál mlčel. Ani neandrtálce už dále nerozbíral, neboť bylo zřejmé, že tento hovor nabírá rychlého konce a pokud nechtěl mít Mrzimor problémy, tak mlčení bylo nejlepší variantou. Určitě by si na Aldwinckla ještě nějaký další vtípek našel, ale dle výrazu o to profesor fakt nestál. "Pane profesore, tak ať se vašemu maguárovi daří co nejlépe. Na tomhle" ukázal na pytel krmiva, "si určitě s chutí pošmákne." Raději nenechal profesorovi ani prostor na reakci a rovnou dodal. "Já se jdu mrknout na to žrádlo pro kocoura. Mějte hezký zbytek prázdnin a uvidíme se v Bradavicích. Na shledanou." Už se otáčel, že si půjde po svých, pak ale vrátil pohled zpět na Keilana a dodal. "Pozdravujte ode mě, prosím, Verunku." S úsměvem na tváři si šel vyřídit své záležitosti. Zakoupené krmivo nacpal do batohu a pokračoval ve výletění na Příčné.

>>>

_________________

Přestože Dante zvládl nakonec mlčet a nerozvádět hovor o Veronice dál, Keilan si ho stejně zapsal na imaginární seznam nebezpečných nápadníků, a hodlal mu při hodinách docela zatopit, talent netalent. Třeba si pak na něj bude dávat větší pozor a na Veronicu si nechá zajít chuť.
Slova o maguárovi a o tom, jak si určitě pošmákne, Keilan přijal s nepatrným, avšak i přesto dost škrobeným úsměvem, a přikývl. Česnečka sežrala úplně všechno, takže by se hodně divil, kdyby si nepochutnala na prémiovém krmivu, potvora. „Na shledanou,“ odvětil Keilan nevýrazně a v reakci na to, ať pozdravuje Verunku, si pomyslel prosté: To určitě. V hlavě se mu rozblikaly a rozezvučely varovné majáčky, že je Veronica na pokraji puberty a taktéž její spolužáci, a že si na ně bude muset dávat extrémně velký pozor.
A s hlavou plnou podivně těžkých a nepříjemných myšlenek zamířil Kei k pokladně, aby zaplatil, a následně domů.

>>

_________________

<<<

Romeo by se dnes nejradši válel doma, protože na jeho poměry bylo prostě a zkrátka až nebezpečně teplo, ale kvůli faktickému stavu nouze musel vyrazit do Londýna. A mnohem víc osvěžující než zmrzlina byl fakt, že už mohl na Příčnou vyrazit sám a na chvíli si tak odpočinul od dohledu 24/7. Tedy, jak se to vezme - aby o něm Gruška měla nějaké hlášení, musel si jít koupit sovu, poněvadž paradoxně žádnou neměl. Sovy střídal rok co rok a když ji nepotřeboval, rodiče vždycky nějakou potřebovali.
Teď každopádně jedna sova odešla do věčných lovišť a on neměl Gri jak poslat dopis. Asi nastal čas pořídit si nějaké zvířátko... na delší dobu. A tentokrát by ho mohl i pojmenovat.
S tichým pozdravem se Howells vplížil do obchodu a s rukama v kapsách si začal prohlížet klece se sovami. Nežádal zatím o radu, ale popravdě neměl tucha, podle čeho se sova vybírá. Dostačující by snad mohla být jakákoli, co zvládne lítat a nebude mít Alzheimera.

| +

Mimo herně:
Vítám kohokoli, nečekám na nikoho

_________________

| +

"Powell..."

<<< Malkinová, Ollivander a spousta jiných obchodů

Ačkoliv se Jo-Jo vážně na zmrzku těšil, rozhodl se ji nechat až nakonec jako sladkou tečku za úspěšným běháním po krámech s potřebami do školy. A když v rychlosti vyřídili učebnice, kotlík i přísady do lektvarů, došlo na to vytoužené zvíře, i když Joe vlastně ani netušil, co vlastně chce. Ale něco chtěl a spoléhal na to, že mu prostě něco padne do oka nebo mu sestřenka dobře napoví. „Mae, a které zvíře je podle tebe ten nejlepší mazlík do školy? Sovy jsou určitě dobrý na dopisy, ale kamarádit se s nima asi moc nedá, co? To už je pak lepší si vzít určitě kočku,“ rozumoval přemýšlivě, zatímco kráčeli směrem k Mžourovu, kde na něj přes sklo výlohy čučela ta obří sova. John žádnou tak velkou nechtěl, ale nedalo se popřít, že ho fascinovala. A když už vešli dovnitř… „No téda, Maeve, koukej, to je svítivá žába!“ přilepil se na sklo terária s jedovatou žabkou neonově modré barvy. Ale žábu taky nechtěl. Vlastně vůbec netušil, co by si mohl z téhle prodejny odnést, ale moc velké to být nemohlo, když už s sebou táhli ten kotlík a učebnice, ale většinu z nich si Jo-Jo zodpovědně nesl v batohu, který díky tomu tak trochu praskal ve švech, i když svačinu už stihl spořádat během popocházení mezi obchody.

_________________

<<

Fergus rázným krokem, oděn pochopitelně do kiltu, vešel do obchodu se zvířaty a ani nehnul brvou, když ho do nosu praštil charakteristický prk. Jeho sourozenci občas smrděli hůř než pavilon opic, takže tohle ho nemohlo vyvést z míry. V ruce si pohazoval penězi, které mu svěřil otec, aby si vybral nějaké zvíře, přičemž naznačoval, že sova by asi byla nejlepší. Fergus si tím nebyl tak úplně jistý.
Přesunul se nicméně ke klecím se sovami, kde už okouněl nějaký starší kluk. Fergus se na něj pobaveně zašklebil. „Zdar... Nevíš, která sova lítá nejrychlejc?“ prohodil konverzačním tónem, protože mu přišlo trapné jen tak tu tiše postávat a předstírat, že toho druhého nevidí. Fergusovi nedělalo problém oslovovat úplně cizí lidi. „Táta říkal, že bude nejlepší pořídit si do Bradavic sovu, ale já si nejsem jistej, jestli nechci radši kočku nebo krysu,“ přiznal zamračeně. „I když sova aspoň chutná jako kuře, no...“

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

<<

Maeve měla nutkání Joea sem tam pomuchlat a zobjímat ho, protože se choval naprosto ukázkově a během celého toho létání po obchodech a shánění dalších potřebných věcí do školy byl všeobecně super. Většinou si nestěžovala na to, že je jedináček, ale tohle patřilo mezi chvíle, kdy toho nesmírně litovala. Každopádně si to dnes rozhodně užívala a doufala, že i John. Ale vypadal, že ano. Zvlášť když si to konečně namířili do Mžourova.
„Když to je těžký, Jo-Jo, každej na to má trochu jinej názor, ale já bych třeba sovu nechtěla. Alespoň teda zatím. Ve škole můžeš využívat ty školní, takže to zase až tak nespěchá,“ mínila zrzka, přičemž si v duchu povzdechla, že až ukončí školu, tak si nějakého dopisonosiče asi bude muset pořídit, aby nemusela pořád courat na soví poštu. „Kočka je dost populární, jo, protože když si zrovna nehrají na namyšlené, tak se s nima dá docela dobře pomazlit,“ pokud zrovna nemáš takový exemplář jako je Gizmo, žeano. Nicméně než se stačila k mazlíčkům dále vyjádřit, už vcházeli dovnitř a Joea zaujala žába. „Barvu má super, to jo. Ale nechceš se kouknout spíš po něčem míň jedovatým?“ navrhla zrzka s úculem, když si všimla cedulka, která značila, že tahle žabka není moc zdraví prospěšná. „Co potkan, ten by se ti nelíbil?“ broukla, zatímco se sama rozhlížela kolem. Možná se v jednu chvíli zahlédla s Romeem, na kterého kývla hlavou, aby se neřeklo. Vybavovala si ho z famfrpálu, ale to je asi tak všichno – jinak spolu zřejmě dosud neprohodili ani slovo.

_________________