Kancelář nijak chráněná nebyla, vejít se do ní dalo bez obtíží a bez následků, takže Harryho nepotkala žádná nepříjemnost, a vážně mohl Elijaha důrazně oslovit i probodávat pohledem. Elijah se sice nejdřív zarazil, ale Harryho si s obyčejným poslíčkem z ministerstva nespletl. Audrey mu ani nemusela ukazovat společné fotky, aby staršího spolužáka poznal. „Huckabee,“ odpověděl na pozdrav podobně zdvořile, protože dodávat, že ho rád vidí, by asi nebylo na místě. A ptát se, co ho sem přivádí, by jen přilévalo olej do ohně. Dokázal si představit, v jaké záležitosti sem Harry přišel, a Elijah si nemínil hrát na nevědomého. Navíc vůči Harrymu cítil svůj podíl viny na všem, co se stalo, ačkoliv jisté věci se k němu ještě nedonesly, takže plnou míru svého (možná svého) provinění neznal. Přesunul kávu dál od důležitých dokumentů, aby je případně neznečistila, a teprve pak zvedl k Harrymu pohled. A ten jeho zabijácký ho ze židle opravdu nezvedl, protože přesně ten Elijah očekával. „Jestli si mi přišel jednu vrazit, posluž si.“ Zamumlal. Co jiného mu k tomu mohl říct?

_________________

Harrymu tváří prokmitl další úšklebek, když jej Elijah oslovil jménem a dal tak najevo, že si na něj dobře vzpomíná. Pak drze popošel blíž k jeho stolu, odsunul stranou nějaká lejstra a na kraj pracovního stolu se posadil, protože sedět na židli bylo moc mainstream a málo badass. „Věř mi, že mi hlavou běželo opravdu hodně představ o tom, jak ti jednu vrážím... a možná na to ještě dojde, ale ne hned,“ prohodil k němu, založil si ruce na hrudi a znovu jej probodl pohledem. Těmi slovy vzal Elijah Harrymu trochu vítr z plachet, ale Audreyin zhrzený expřítel, kterému po ní zbylo akorát zlomené srdce, to nedal nijak najevo. „Vlastně jsem si sem přišel poslechnout tvojí část příběhu. Víš co, jestlis‘ sved ty jí, nebo ona tebe, na kom vlastně leží vina a tak...,“ mávnul packou teatrálně do vzduchu, jako kdyby tohle celé byla ubohá tragikomedie. Harry se nad to prostě musel trochu povznést, jinak by buď zkolaboval na srdeční selhání, až by mu tlak vystoupal do neúnosné výše, nebo by Elijaha prostě zabil. Vlastní odrážečskou pálkou. „Už se ti pochlubila, že mi řekla, že jste spolu spali?“ dodal jako by nic, ale pak praštil pěstí do stolu a naklonil se k Elijahovi blíž, aby mi viděl do očí. „Doprdele, Morgane, tos‘ nemohl zůstat v Americe?“ vyštěkl vztekle. Pořád ho to žralo, i když veškeré city, které k Audrey choval, už stihly vychladnout. Za tak krátkou dobu. Všechny city, kromě zklamání, hněvu a nesnesitelné bolesti. Protože to, co mu udělala, bodalo jako rezavý nůž přímo do srdce. A Harry toho měl dost a vyhýbal se jí, jak jen to šlo, což mimo jiné přispělo k tomu, že si začínal uvědomovat, že s ní nedokáže existovat pod jednou střechou. Bradavice se najednou zdály býti příliš malé, stísněné.

_________________

Harrymu by za normálních okolností nabídl křeslo a dost možná i tu kávu, ale jeho návštěva si zařídila sezení po svém, a Elijah to nijak nekomentoval, jen ty odhrnuté dokumenty prostě uklidil na stranu, aby mu je zadek profesora Huckabeeho nepomačkal. „Výborně, alespoň jsem se na to psychicky nepřipravoval zbytečně.“ Zamumlal si spíš pro sebe než pro Harryho, odkašlal si a pohodlně se opřel ve svém vlastním křesle. A párkrát zamrkal, než si přebral, co po něm Harry vlastně chtěl. Kdo koho svedl? Čí je to vina? A dalo se to vůbec takhle posuzovat? Na to, že se Audrey pochlubila, že s ním spala, nedokázal nic říct, protože pochyboval, že by se sem Harry hrnul kvůli něčemu menšímu. „Mohl bych ti tvrdit, že je to její vina, ale to bych lhal. Audrey mě nemusela svádět.“ A on ji podle všeho taky ne, ale byl džentlmen, a před Harrym to nahlas vyslovit nehodlal. „A ne, nepochlubila se mi, ale jinak bys tu asi nebyl.“ Elijah mu oplatil pohled do očí, protože neměl ve zvyku jím uhýbat. „Co na tom záleží? Kdyby jí její sestra neřekla, že mě potkala, Audrey by se možná nikdy nedozvěděla, že jsem zpátky. Nechtěl jsem ji do toho znovu zatahovat. Ale abys nenabyl mylného dojmu, nepokouším se svalit vinu na Crystal, že to celé spískala ona, když jí to prozradila,“ pronesl klidně, nicméně důrazně. „Odpustíš jí to?“ Zeptal se, neboť netušil nic o tom, že by se ti dva (asi?) rozešli. A kdyby se Audrey rozhodla, že chce být s Harrym, vlastně by jí to neměl za zlé.

_________________

Harry si vyslechl Elijahova slova a lhal by, kdyby tvrdil, že přitom nebublal vzteky. Nejradši by mu vrazil pěstí hned teď, ruka ho úplně svrběla, ale udržel se. Byl pevně rozhodnutý, že Morganovi rozbije ciferník později. „Crystal z toho úplně vynechej, nezajímá mě, od koho se Audrey dozvěděla, že jsi zpátky,“ odsekl a pokrčil rameny. „A kdyby se s tebou vyspat nechtěla, tak to neudělá, očividně jsi jí do toho ani zatahovat nemusel, prostě si to vybrala,“ dodal přesvědčeně a vzedmula se v něm další vlna vzteku a nechuti. Pořád ještě nechápal, jak mu tohle Carterová mohla udělat. To byl tak příšerný přítel, že musela utéct za jiným? Kdyby mu aspoň řekla, že miluje jiného... Ne, ona ho musela podvést a pak se mu ještě vyhýbat. A to nebylo zdaleka to nejhorší - nejhorší na tom všem bylo, že byla zřejmě těhotná. A sama netušila, čí to dítě je.
„A ty bys jí odpustil, že možná čeká dítě s jiným?“ vybafnul Harry zlostně, když si Elijah dovolil položit tak nervy drásající otázku. Vůbec mu nedošlo, že teď na Morgana vybalil něco, o čem dost možná nevěděl, a že mu to dost možná vypálí pojistky. Ale upřímně? I kdyby to věděl, nedělal by si s tím těžkou hlavu, Elijah měl právo o tom asi-dítěti vědět. Harry si nakonec povzdechl, promnul si prsty kořen nosu a zakroutil hlavou. Ne, tohle nešlo jen tak odpustit. „Rozešel jsem se s ní, prostě jsi vyhrál. Můžeš si gratulovat, Morgane,“ ušklíbl se nakonec, když k Elijahovi znovu zvedl pohled. Audrey si zkrátka vybrala toho bohatšího, čistokrevného, gentlemana... Harryho znovu píchlo u srdce.

_________________

Elijah si i z té chvilky, kterou prozatím strávil Harry v jeho kanceláři, stihl udělat zběžný obrázek o jeho temperamentu, protože z něj byl cítit cholerik na metry daleko, alespoň teď a tady. Nemohl popřít nic z toho, co Harry pronesl, ani to, co prohlásil o Audrey, jakkoliv se to Elijahovi nelíbilo. A rozhodně mu nemínil popisovat podrobnosti toho, jak k tomu mezi ním a Harryho expřítelkyní došlo, to by ho taky mohlo stát život nehledě na to, že se nacházeli na ministerstvu. Ostatně, nebyl by první a asi ani poslední, kdo by tu přišel o život, že?
Zatímco slova o nevěře, vině a všemu okolo toho, co se mezi ním a Audrey o vánocích stalo, vnímal s klidem, možná jen mírně rozrušený a s pocitem viny, když Harry zmínil dítě, nejdřív se zdálo, že to Elijah bral jako daný fakt. Jenže pak se mu myšlenky zacyklily kolem toho prostinkého slova „dítě“, že dodatečnou gratulaci sprostě ignoroval. „Dítě?“ hlesl, očividně šokován a překvapen. „Audrey… čeká dítě?“ Se mnou? To bylo na Elijaha trochu moc, možná to byla i větší rána než by mu Harry dokázal ubalit pěstí. Bylo jeho nebo… ne? A mohl se Harryho na něco takového vůbec zeptat? Ta otázka mezi nimi visela nevyřčená ve vzduchu, nicméně se odrážela Elijahovi v očích jako to jediné, co ho v tu chvíli zajímalo.

_________________

Harry si nevěřícně odfrknul a potřásl hlavou, když postřehl Elijahovu reakci, která nasvědčovala, že se mu Audrey s tou novinkou ještě nepochlubila. Měl by se snad cítit poctěn, že se to dozvěděl jako první? „Takže ona ti to ještě neřekla?“ prohodil, ačkoliv z Elijahovy reakce to bylo naprosto jasné a odpověď ve skutečnosti ani neočekával. Jen si tu poznámku nemohl odpustit - už jen proto, že z jeho hlasu odkapávala jízlivost hustá jako javorový sirup.
Po chvilce, kdy nechal pana Morgana úmyslně dusit ve vlastní šťávě, pokrčil rameny, jako by vlastně o nic nešlo. Ale trápilo ho to a bylo to vidět - ta jeho maska člověka, který je těžce nad věcí, pomaličku povolovala. „Mně řekla, že je asi těhotná. A podle všeho netuší, kdo je táta. Skvělá novinka, viď?“ ušklíbl se, ale v jeho očích se mihl záblesk bolesti. Harry popravdě netušil, co by dělal, kdyby to dítě nebylo jeho, a stejně tak neměl tušení, co by dělal, kdyby jeho bylo. Jedno věděl jistě - určitě by se ho nevzdal, role tatínka by se ujal jak nejlépe by uměl, jen... by asi nebyli úplně ideální rodinka. Harry měl před očima jasnou, děsivou představu, jak dítě vyrůstá pod Elijahovým vlivem a tátu, tedy jeho, skoro ani nebere jako tátu. Možná by bylo lepší, kdyby ten mrňous byl Morganův... Harry rychle potřásl hlavou, aby se takových myšlenek zbavil. Stačilo, že je pár nocí za sebou utápěl v alkoholu - očividně marně, protože se vždycky vynořily na povrch.

_________________

Ať už se Harry tou jízlivostí snažil o cokoliv, Elijah tomu nevěnoval přílišnou váhu. Ostatně, Harry si mohl dělat, co chtěl, o něj tu vlastně ani tak moc nešlo, a určitě měl na trochu toho odkapávajícího jedu v hlase právo.
Elijahovy myšlenky místo řešení toho, proč mu Audrey nic takového neřekla, obíhaly kolem naprosto jiných věcí, do kterých Harrymu víceméně nic nebylo, už jen kvůli tomu, že se s Audrey rozešel. Jenže tu byla ta drobnost ohledně otcovství, a tak ho Elijah nemohl poslat s kamenným výrazem do háje. Místo toho vytáhl zpod stolu lahev bourbonu a dvě broušené sklenky, aby do každé nalil přiměřenou dávku alkoholu, načež jednu posunul k Harrymu a tu druhou do sebe kopl na ex. Harry mu nemusel říkat ani naznačovat, jak se asi cítí, Elijah se necítil o nic lépe. Možná tu byla jistá šance, že se k němu Audrey vrátí zpátky, teď když se s ní Harry rozešel, ale pokud bylo to dítě Harryho, najednou na ten vztah nebyli jen oni dva.
Stejně jako Harry nechtěl, aby Elijah vychovával jeho dítě, Elijah nebyl nadšený z myšlenky, že to dítě bude opravdu Harryho, a on jim bude mluvit do toho, co mají a nemají dělat. Neměl by problém s tím, aby živil dítě někoho jiného, ostatně bylo to nevinné stvoření, které za nic z toho nemohlo, ale byl si jistý, že Harry by to plavat nenechal. Elijah by to určitě plavat nenechal, kdyby situace byla obrácená. „A říkala něco o tom, že si to nechá zjistit, nebo to nechce vědět?“ zeptal se, než si nalil druhou skleničku, ale tu prozatím jen protáčel v prstech. „Co bys dělal, kdyby bylo tvoje? A promerlina, ty ses vážně rozešel s někým, kdo možná čeká tvoje dítě?“ No, zrovna od Elijaha to sedělo, on se s Audrey rozešel ještě horším způsobem, i když tehdy nebyla těhotná.

_________________

Harry byl psychicky na dně a sklenku alkoholu přijal s povděkem, přestože to nebylo zase tak dávno, kdy se probral z příšerné kocoviny a přísahal sám sobě, že už se chlastu nedotkne. Protočil zlatavou tekutinou ve sklence, načež do sebe obsah sklenice obrátil a zašklebil se.
„Nic dalšího mi neřekla,“ oznámil vzápětí Elijahovi. A já se neptal, dodal v duchu a neubránil se dalšímu úšklebku. Harry se zkrátka momentálně nacházel ve fázi, kdy se Audrey nechtěl mít nic společného - nějakou dobu ji nechtěl ani vidět, snažil se jí vyhnat ze svých myšlenek a vzpomínek, ale to se dařilo jen výjimečně. A zevnitř ho to ničilo, týralo ho to a bolelo to. Začínal chápat chlapy, kteří praktikovali známosti na jednu noc.
Když se Elijah tak podivil, že se rozešel s někým, kdo možná čeká jeho dítě, Harry se na něj nevěřícně zadíval. „Ona mě podvedla, Morgane. S tebou. Ještě ti to nedochází? Já jí věřil, u všech ďasů, a ona mě prostě hnusně zradila!“ ohradil se, protože nedokázal ani uvažovat nad tím, že by s Audrey zůstal, dítě nedítě. „Samozřejmě, že pokud je to dítě moje, budu Audrey oporou a prcka pak rozhodně nehodím za hlavu, ale žít s ní už prostě nedokážu,“ zakroutil hlavou. Ranila ho... a Harry si pořád nebyl jistý, jestli jí vůbec někdy dokáže odpustit. Protože když něco dělal, tak to dělal naplno - naplno miloval a naplno nenáviděl. „A zrovna ty mi nemáš co vyčítat, Morgane, tak si hlídej zobák, než přes něj dostaneš,“ dodal ještě, bublaje vzteky.

_________________

<<<

Oliver Thawne se sice obvykle procházel chodbami nemocnice Svatého Munga v ošetřovatelské uniformě, ale dnes kráčel chodbami jinými. Návštěvu ministerstva měl v plánu víceméně od doby, kdy vyhořela ta správná část archivu, ale neustále ji odkládal na jindy s tím, že to nepospíchá. Okolnosti ho ale přiměly, aby v téhle záležitosti udělal pár důraznějších kroků, takže teď mířil přímo do archivu s tlustou složkou v ruce, na které se velkými umně vyvedenými zlatými písmeny skvělo THAWNE. Určitě nebyl sám, kdo archiv navštívil s podobně tlustou složkou, neboť o doplnění údajů o své rodině se chtěl jistě postarat každý. A obzvláště pak ten, komu jisté dávné generace v rodině jeho ženy dělaly jakožto čistokrevnému kouzelníkovi vrásky na čele. Složka obsahovala všechno, co měla. Rodné listy, školní záznamy, pracovní záznamy, detailně vyvedený rodokmen… jen osekaný o to, co se nehodilo. Co nemělo tu správně čistou krev. A koho by zajímalo, že prapraprapraprapraprababička měla tetičku ze smíšeného manželství?
Určitě nebyl sám, kdo něco podobného udělal. Kdo by to pro blaho rodu nezkusil?
Byl Howells, vlastně se to od něj dalo čekat.
Nakonec volným krokem ve společenském hábitu dorazil ke dveřím archivu, které byly pootevřené, a několikrát na ně zaklepal kovovým zakončením své vycházkové hole. „Haló?“
Úkol byl jasný – najít pracovníka archivu, předat mu složku, nechat ho zkontrolovat náležitosti a hlavně čistotu krve hlavní linie rodu, a pak s kamenným výrazem pozorovat, jak se z rodiny stává plnohodnotně čistokrevný rod. Nakonec hodlal s úsměvem pokývat hlavou na rozloučenou a poděkovat.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

James strávil ráno s rodinou a sestrou, kterou poté kousek cesty doprovodil na její schůzku s ministrem. Měl v úmyslu s Annou prodiskutovat možné oddálení (ideálně nejméně několikaleté – vtipné, jak se role otočily…) jeho a Arianina sňatku, respektive mínil hlavně zjistit její případný názor a jak by se na to mohli tvářit rodiče, ale nakonec od toho upustil. Zatím nechtěl, aby se v tom začala moc šťourat. A když pak dorazil do práce, snad už i zapomněl, že se sestrou plánoval nějaký rozhovor.
V ministerském archivu se cítil jako ryba ve vodě a za těch několik měsíců ho ještě ani jednou nenapadlo, že by si třeba mohl od těch složek dát pohov a vyzkoušet jiné zaměstnání, kdepak. Bavilo ho probírat se papíry se jmény, různými druhy záznamů a dávat to všechno dohromady, mnohdy to byla mravenčí práce, která ho ale naplňovala a měl pocit, že dělá něco užitečného. Zvlášť co se týkalo renovace té vyhořelé části, což byl sice běh na dlouhou trať, protože se k sobě musely dávat fragmenty z různých zdrojů, ale ten pocit satisfakce za to stál.
James se akorát vynořil ze své kanceláře, kde měl stůl zavalen tunou papírů, ale stejně mu jeden chyběl. A právě pro ten se vydal do jiné části archivu, či lépe řečeno to měl v úmyslu, kdyby ho nezastavilo zaklepání a následné „haló?“ James tázavě pozvedl obočí a stočil své kroky ke vchodovým dveřím.
„Dobrý den přeji,“ odtušil s lehkým pokývnutím hlavy, „co pro vás můžu udělat?“ Ve chvíli, kdy dořekl otázku, Jamesův pohled sklouzl k nadité složce s nadepsaným jménem, načež se zatvářil chápavě. Nebyl to první, a nepochybně ani poslední, případ. James se tedy pana Thawnea nezdráhal ujmout, jelikož už měl s podobnou kontrolou nějaké zkušenosti. Během čtení, lehce letmého, James občas vyjádřil obdiv nad pečlivostí vedených záznamů, občas souhlasně pokýval. „Výborně, dovolte mi poděkovat vám za celé ministerstvo, pane Thawne. Tohle,“ pozvedl James složku, „je skutečně obdivuhodné a nevidím důvod, proč by tahle složka nemohla být dalším z cenných příspěvků. Samozřejmě jistě chápete, že je potřeba, aby to zkontrolovaly i druhé oči, ne jen já, protože se bohužel vyskytlo několik pokusů o podvod, které vypadaly legitimně, ale prozradila je větší či menší nelogičnost. Nemusíte se ale bát, zatím se na všechno přišlo hned při prvním čtení, a tady u vás nic nevidím.“ James se zatvářil optimisticky, poněvadž si skutečně žádných nesouvislostí nevšiml a pochyboval, že by i někdo další na něco přišel. Byl rád, protože tohle pro ně znamenalo o něco méně práce a své úsilí mohli upřít zase k něčemu dalšímu. „Konečné vyjádření vám přijde soví poštou, společně se složkou. Nebo si ji můžeme nechat? Teď už pro jistotu ode všeho vytváříme kopie, které putují na lépe zabezpečené místo, tady zůstávají relativně bezcenné zálohy, kdyby si někdo přál nahlédnout,“ vysvětlil stručně nové fungování archivu a při slovech o zálohách si pomyslel něco o tom, že bylo na čase. Co kdyby se podobné neštěstí stalo nedejmerlin znovu. Každopádně panu Thawneovi ještě jednou poděkoval, vyjádřil vděčnost atd., než ho nakonec vyprovodil.

_________________