Upřímně jsem nečekala, že mě tady někdo zastaví, nebo na mě promluví, takže k tomu prapodivně zvolenému pozdravu jsem se otočila poněkud nedůvěřivě. Chvíli mi absolutně nedocházelo, kdo to na mě promluvil, poněvadž ve výši mých očí prostě žádný původce hlasu nestál, ale jakmile jsem se podívala trochu níže, spatřila jsem skřítka. "Co prosím?" vypadlo ze mě, a znechucení se v mém hlase odráželo tak dokonale, jako kdybych snad šlápla do něčeho nehezkého. Totiž, na skřítka jsem sice nešlápla, ale byl tak ošklivý, že bych ho k onomu "něčemu" stejně s klidem přirovnala. "Co chceš, skřítku?" dodala jsem trošku vyštěknutou otázku. Napadlo mě totiž v tu chvíli, jestli ho třeba neposílá nějaký jeho pán, aby mi něco vyřídil nebo předal. Merlinužel jsem si nedokázala vzpomenout, jestli zrovna tento skřítek patří někomu, koho znám, ale bylo to přeci to nejlogičtější vysvětlení toho, proč by na mě vůbec mluvil. A že mi vlastně přes kápi, staženou do půli tváře, nemohl vidět do obličeje? No co. To jsem v duchu ve svých kalkulacích vynechala. Jestli mi byl povědomý? No, vlastně ani nebyl. Skřítky jsem vnímala jako natolik podřadné tvory, že nějaké zatěžování s tím, jak se který odlišuje od druhého vůbec nestálo za řeč. Pokud už jsem tohoto konkrétního někde viděla, neexistovala možnost, že bych si jen tak vzpomněla. Poněvadž šerední byli všichni.
Nicméně stvoření dosáhlo toho, abych se na chvíli zastavila. Takže teď jsem podupávala nožkou a čekala, co z něj vypadne. Za ránou jsem se ani neotočila, ostatně, tady na Obrtlé byla spousta zvuků naprosto běžných, a kdybych měla trhat hlavou pokaždé, když tu něco praští o něco jiného, asi bych si ukroutila krk. Kluka poblíž jsem si ale periferním znakem všimla. Chvíli jsem jeho směrem koukala a pak mi došlo, že se jedná o jednoho Nebelvírského parchanta od nás ze školy. Ušklíbla jsem se. Mohl mít docela problémy, že se potuluje na Obrtlé, a kdo ví, třeba bude jednou tahle informace vůči němu použitelná. Stáhla jsem kápi více do obličeje, aby nebyla možnost, že pozná mou identitu, a zdánlivě nezaujatě jsem se od Billyho otočila zase pryč. Ve své podstatě mi mohlo být jedno, co tu dělá, a rozhodně jsem nehodlala zachraňovat nějakého smrkáče, co se dost možná akorát ztratil, nebo tropil hlouposti. Mou prioritou teď byl šeredný skřítek, a co že to má na srdci. Mladšího spolužáka jsem ale pořád po očku sledovala.

_________________

Není nutno hledat nějaké podivné události za tím, proč se Anastasia Frewová pohybovala zrovna po Obrtlé ulici. Od konce školního roku, rozumějme celé prázdniny, totiž veškerý svůj čas věnovala potulování se po kouzelnickém, ale i mudlovském Londýně. A proč to dělala? Poněvadž kdykoliv zůstala doma, chtělo se po ní, aby si už konečně našla práci, a ona se prostě necítila dostatečně zodpovědná na to, aby si nějaké zaměstnání hledala. Ne že by to někde ventilovala, ale ve skutečnosti pořád ještě v duchu nepřijala fakt, že se po prázdninách, jejichž konec se rychlostí koštěte Tardis blížil, už nevrátí do Bradavic. Nechtěla ještě tuhle kapitolu života ukončit, a mimo jiné už zase přemýšlela o tom, že by napsala Brumbálovi, aby ji najal třeba jako uklízečku, nebo tak něco. No a přemýšlelo se samozřejmě mnohem lépe za chůze. Ani moc nemokla, ačkoliv o použití deštníku se v jejím případě opravdu uvažovat nedalo, jen se nepromokavým kouzlem opatřila proti tomuhle typicky britskému počasí. Co na tom, že na některých místech evidentně nefungovalo, takže ona měla na šedých džínsech i bílém tričku s ručně namalovaným černým nápisem BETTER BE YOURSELF THAN A SHEEP mokré skvrny? Nebyla přeci z cukru, a něco takového jako počasí ji nemohlo a nedokázalo zastavit. No a zpět k tomu, jak se dostala do Obrtlé. Vlastně sama nevěděla, prostě šla a šla, a teď tu byla, a zrovna moc se jí tu být nechtělo, poněvadž tentokrát s sebou neměla žádného Darrela, se kterým by podnikala dobrodružství, no a rozhodně to vypadalo, že se chce hlavně dostat pryč, a třeba si i někde koupit něco dobrého k snědku nebo kafe. Jo, kafe by bodlo. Taky by jí třeba bodla cigareta, ale od jistého setkání na chodbě hradu se jí dvakrát kouřit nechtělo. Takže zůstaneme u toho taktického ústupu.
Byla si už téměř jistá, že se blíží k východu na Příčnou, když na ně narazila. Prvně si všimla postavy v kápi, rozmlouvající s domácím skřítkem tak škaredým, že to nemohl být nikdo jiný než Ing. Štupel, co měl u nich vloni seminář o matemagii. Kývla mu na pozdrav a věnovala mu úsměv, nicméně si nemyslela, že by inženýr chtěl, aby ho vyrušovala od čehokoliv, co řešil s tou zakuklenou osobou. Každý si musel v dnešní době nějak přivydělávat, a jestli skřítek obchodoval s podsvětím, tak ona mu do toho rozhodně lézt nemusela. Navíc ji v tu chvíli upoutal chlapec o kousek dál. "Billy?" vypadlo z ní udiveně, jak se tak k brzy-už-páťákovi blížila, "co tu prosím tebe děláš? Jsi v pořádku?" Kde že se v ní vzala ta starost, to teď vážně neřešila, ale rozhodně nehodlala mladíka jen tak nechat na pospas Obrtlé. I kdyby sem třeba přišel něco prozkoumávat, jako tehdy ona s Dájou, určitě by bylo lepší, kdyby na to nebyl sám. A navíc, on na to moc nevypadal. Spíš se zdálo, jako by odněkud vyletěl, pořádně se praštil, a ještě navrch promokl. Zastavila se kousek od něho a vyčkávala, co z něj vypadne.

Mimo herně:
Protože Annie si prostě musí hrát na rytíře záchranáře, a hlavně protože fakt nechci, aby Anda nakonec Billymu musela upravovat paměť nebo něco horšího. xD

_________________

Billy se opíral opatrně o zeď a snažil se zorientovat, ale to nějak nešlo. V životě tu nebyl, neměl páru kde je a navíc se všechno mírně tak jako mírně točilo. Obrtlá, Anabelle, tajné obchody to vše hrálo do karet pisatelce, která byla prostě jen zvědavá, co se stane, když Billy zapadne do takové ulice jako je Obrtlá. Protože nebelvír jako takový nikdy nebyl psán jako vyloženě ten dobrý (ale ani jako ten špatný). Balancoval nad propastí těch dvou hrází jako provazochodec, který jen tak tak drží rovnováhu nad oběma možnostmi. A vše bylo ponecháno v rukách osob, které potká a se kterými se seznámí. A osud mu teď nahrál Annie.
Z útrob temných uliček se vyloupla postava, kterou tady čekal málokdo. Sluníčkem nadopovaná Annie (tady se nabízí ta otázka, co vlastně to mají mrzimoři v těch sušenkách…?). Nebelvír se obrátil k známé tváři.
„Annie?“ Stejně zmatený tón jako ona před chvílí. Ne, nečekal ji tu stejně jako ona jeho. Po její smršti slov se znovu kratičce rozhlédl. „Já nevím.“ Zaznělo z jeho úst podivně unaveně, ostatně jemu se chtělo spát. To jak se uhodil do hlavy. Nějakou dobu to trvá než je člověku líp. „Kde to jsem?“ Otočil nechápavě modré oči k Annie, která věděla kde je už jen podle toho, jak se ptala. „Já chtěl na Příčnou…“ Vypadlo z něj a věta vyzněla do ztracena. Zmateněji by se netvářila ani lesní včela, která zůstala zamčená na pánském záchodě dálkového vlaku. Při řeči se stále opíral o zeď a nevypadalo to, že by někam hodlal jít. Na otázku jestli je v pohodě neodpověděl. Jako každý správný chlap přeci nemohl připustit, že mu dobře není. Navíc ne on. Možná by dostala nápad vzít ho do nemocnice a to by paradoxně byla jeho smrt než záchrana. Tak jak byl, zmatený, mokrý, z jedné strany oblečení víc než z druhé byl dokonalým terčem pro kohokoli z Obrtlé. Podvědomě byl rád, že mu nikdo nesebral tašku a vlastně i hůlku. Toho, že Annie mokne, si zatím nevšiml, ale až se tak stane, galantně vytáhne schovaný deštník. Prozatím si jen přečetl nápis na triku.
„Jak se dostanu na Příčnou?“ Žádné nadšené ‚ahoj jak se máš, co prázdniny a co budeš dělat a vůbec?‘. Billy nebyl holka, takže byl stručný, ostatně nikde není pevně dané, že si nemohou ještě popovídat na Příčné nebo někde jinde v klidu. Tady se mu nelíbilo. A to i z toho důvodu, že mu začínala být v mokrých věcech docela zima.
„Co… tu vlastně děláš ty?“ Napadlo ho a otázka z něho vypadla dřív, než ji stačil zmrazit. Nic mu po tom nebylo, ale také to znamenalo, že se zmátořil natolik, aby byl zvědavý. Že by se však z Obrtlé někam hodlal odejít, však prozatím nevypadalo, protože se stále zády opíral o zeď.

_________________

Štupel zaváhal. Ak sa ho to dievča pýta, čo chce, asi to ťažko bude jeho kontakt, však? Prižmúril oči, aby si ju lepšie prezrel, a stal sa tak ešte o niečo ošklivejším, než bol predtým. Čo bolo úplne zbytočné, lebo si v tú chvíľu stiahla kapucňu viac cez tvár a on videl no ale úplnú tužku.
„Aby si si dala dole ten handra z kukuča, aspoň na chvíľu, čo ty na to?“ vravel drzo, lebo tieto typy záhadných ľudí alebo asasínov alebo čo ho istým spôsobom veľmi iritovali, no hlavne aby konečne rozkryl jej identitu. Bolo však čím ďalej očividnejšie, že je to úplne iná ženská, než ktorú hľadal, a tak mu na jej odpovedi vlastne až tak veľmi nezáležalo. Navyše videl, že v uličke začína byť nejako veľmi živo, a tiež že na druhej strane sa objavila oveľa nadejneji pôsobiaca osoba pod plachtičkou, čiže ak naňho ryšavka nezačala metať kúzla, proste sa nadýchol a mávol rukou.
„Vieš čo? Nechaj to tak, pekný deň prajem.“ Usmial sa, čím do už tak škaredé ulice vniesol ďalšiu porciu ohyzndnosti, a ak ho nebolo treba k tomu, aby niekoho holými rukami zrovnal svojou epesní škriatkovskou mágiou, odkráčal pekne pod odkvapom ďalej. Na to, aby tu strácal čas s nejakou náhodnou čajočkou, bol totiž až príliš čarovný.

>>

_________________

Skřítek vypadal nějak nakrknutě, a já ostatně začala být nakrknutá docela taky. Byl drzý, ošklivý, a ještě chtěl po mně, po čarodějce (což už samotné stačilo jako důkaz, že jsem vyšší bytost než on, nehledě na mou čistou krev), abych poslechla jeho rozkazy a nechala ho podívat se mi do tváře. Ať už tenhle nezdvořák patřil komukoliv, začínala jsem mít docela dobře dojem, že jeho pán mi nestojí ani za to, abych si o něj otřela špinavou botu, když si neumí vychovat vlastního skřítka. A ne, že by se mohlo jednat o toho praštěného ošklivce, co učil v Bradavicích matemagii, to mě ani nenapadlo. Zřejmě proto, že jsem zmiňovanému nikdy nevěnovala sebemenší pozornost, a vůbec navštěvovat jeho hodiny by bylo pod mou úroveň. "Co kdybych ti radši vrazila hůlku do chřtánu a pořádně tě uřkla, ty drzý šeredný stvoření?" navrhla jsem sladkým hláskem, a zpod kápě mohl skřítek vidět, že se ne zrovna mírumilovně usmívám. Nebýt toho, že se tady kolem začínala srocovat podivná sebranka z Bradavic (nebyla támhleta příchozí holka náhodou loňská mrzimorská sedmačka, mimochodem úplně pitomá?) a já se tu počala cítit poněkud nepatřičně, zvlášť když hrozilo, že mě třeba někdo pozná (kapuci ještě víc do čela, prosím, paráda.), asi bych vážně po tom skřetovi něco metla.
Ale on si zřejmě uvědomil vlastní chybu dřív, než jsem vůbec stihla něco udělat, a tak jsem prostě vrhla ještě jeden znechucený pohled za ním, a následně jsem se otočila od dvojice, která poblíž zbyla někam pryč, a dala jsem se cestou Obrtlou někam, odkud jsem se plánovala přemístit. Hlavně, aby ti dva neviděli můj obličej. Nevěděla jsem sice, kdo má být letos primuska, a počítala jsem, že mudlomil Brumbál prostě nedosadí čistokrevnou, ale tím, že bych byla viděna na Obrtlé a nabonzována nějakým chudákem z Nebelvíru, jsem si šance kazit nehodlala.

Mimo herně:
EDIT: Bylo tady nějaké naznačování dalšího příchozího pro Anabellku, takže klidně může, posílat pryč ji zatím nebudu.

_________________

Mimo herně:
Hody předem:
Impervius, nenaučeno, formule+1, absolvent +4

Annie C. Frew rolled 1d10:
2

Asius, nenaučeno, +4 absolvent

Annie C. Frew rolled 1d10:
4

Jak na to koukám, možná pardon za délku, ona nějak... mluví. Moc. xD
Zrzka v kápi a skřítek zřejmě řešili cosi, co brzy dořešili, a Annie s Billym si moc nevšímali. Ostatně, Ann je taky vnímala tak nějak okrajově a bylo jí fuk, co je to za potrefenou ženskou v kapuci. Billy naopak vypadal opravdu docela použitě a omláceně, a ona o něj začínala mít seriózně strach. Víte co, aby se mu náhodou něco nestalo. Poněvadž přeci jen ještě ke všemu stál v tom dešti. "Na Obrtlé," odpověděla, pořád se tak trochu tvářila ustaraně, "neříkej mi, že letaxová síť zase stávkuje? Od posledně, co mě to takhle vyplivlo o tři rošty vedle, si radši všude dojdu pěšky nebo doletím." Mezi očima se jí objevila mírná vráska. Co slyšela, tak ti vtipálci, co si pohráli se systémem letaxového přepravování, už přece byli dopadeni. Ale kdo ví, co se zase pokazilo, v poslední době se totiž kazilo cokoliv, co se zkazit dalo. Tedy, kromě Anniiny věčně veselé nálady, kterou se snažila rozdávat do okolí v co největší možné míře. "Emm... nepraštil tě někdo do hlavy? Není ti zle od žaludku? Zkusila bych ti nějak pomoct, ale na léčivý kouzla jsem děsně levá," vypadlo z ní, jak tak sledovala šedomodrýma očima chlapcův absolutně zmatený a ztracený výraz. Ke svému překvapení zjišťovala, že je nervózní, a že fakticky nechce, aby se Billymu něco přihodilo, nebo hůř, aby mu už něco bylo, a ona by to nepoznala. Páni, a to chtěla učit? Co kdyby si někdo něco udělal u ní na hodině? To by taky začala takhle zmatkovat? Rozhodla se, že s léčivou magií si hrát nebude, radši, ale aspoň osušit a protideštivě zaopatřit mladíka zkusit mohla. No a taky zkusila, jenže jak Impervius, tak Asius zřejmě neměly šanci vyjít, její hůlka v dešti jenom zaprskala, a to bylo tak asi všechno. "Tak jsem evidentně levá i na zbytek kouzel," trochu nesvá se zazubila, podrbala se v už trochu vlhkých vlasech, a kdyby nebylo v Obrtlé tak pověstně šero, asi by si mohl Billy i všimnout, že se jí přes jinak bledé tváře mihl ruměnec pocitu ostudy, a zase rychle zmizel. "Rovně tímhle směrem, u obchodu s divnou zelenou figurínou ve vitríně zahnout doleva, pak na třetí odbočce vpravo a zase rovně, rovně a rovně, dokud nedojdeš k východu z Obrtlé," vysypala ze sebe okamžitě instrukce, asi příliš rychle, aby to normální člověk stihl zaznamenat. "Emm.. teda, já tam jdu taky, takže klidně můžem spolu, pokud ti teda nebude vadit doprovod," navrhla tedy vzápětí a věnovala Billymu široký úsměv. Nevypadalo to ale, že by se mladý nebelvírský někam chystal v nejbližších momentech vyrazit, takže se prostě opřela o zeď vedle něj (což z vůle vyšších sfér bylo samozřejmě o něco blíž, než když stála uprostřed ulice), aby na ni taky teda moc nepršelo, a čekala, co jako teda dál.
"Když řeknu že nic, tak to bude asi znít děsně podezřele, co?" zašklebila se v odpověď. Následovalo pokrčení rameny a povzdechnutí. "Nesměj se mi, ale vlastně utíkám před našima. Od konce školního roku jsou jak zimnice s tím, že si mám hledat práci a zařizovat život, že jsem jako dospělá nebo co. Jenže já si tak fakt nepřipadám... takže se snažím doma trávit co nejméně času, pořád se někde takhle potuluju, no a dneska jsem zrovna došla sem, spíš tak nějak náhodou." Evidentně se nezdálo, že by Ann nějak vadilo, že se Billy ptá. Ona byla takové ukecané stvoření, co na srdci, to na jazyku, a tohle navíc nebylo žádné tajemství. Aspoň tady neprovozovala nějaké ilegální aktivity, že jo. A pak, neviděla jediný důvod zrovna nebelvírovi neříct, proč že se tu v dešti potlouká po Obrtlé ulici. "Blbý, že to není přímo nějaká cesta za dobrodružstvím, ale i kdyby byla, tak bez parťáka žádný opuštěný baráky nezkoumám," dodala s takovým tím poťouchlým mrknutím, jako kdyby Billyho vyzývala, ať (samozřejmě, až mu bude líp) s ní nějaký ten opuštěný dům prozkoumá. Kdo ví, třeba by tam taky našli zavařeninu z lidí, jako tenkrát s Darrelem. A nebo nějaký prokletý poklad, že jo. A že moc mluvila? No, mluvila. Byla to přece Annie. A Annie nikdy moc nemlčela.

_________________

Mimo herně:
Hod předem:
Asius (potřeba 10, + 2)

Billy Stone rolled 1d10:
8

Billy pořád mokl, třebaže pod okapem ne tolik jako předtím. Mrzimorka akčně reagovala na jeho poněkud stručné odpovědi a to se mu hodilo. Z podrobností, které mu řekla si pomalu, ale jistě složil obrázek toho podstatného, co se v jejích slovech skrývalo. Takže chyba letaxové sítě… Možné to bylo. Ale možné bylo, i že… „Možná. Nevím. Já kýchl.“ Vysvětlil problém rovnou, protože proč to vysvětlovat složitě. To, že Annie mluvila, a mluvila dost, mu nevadilo. Už si zvykl od ostatních a zcela automaticky z její řeči vytahoval to důležité.
Zamrkal očima. V jeho paměti chyběl kousek skládačky, totiž krb, vše se točilo a pak se probral na zemi a ten kousek kdy se dostal na tu zem, tam nebyl. Jistě, díky nejrůznějším lékům mu kdysi několik vzpomínek zázračně „vypadlo“ z paměti, ale když na to přišel, bylo zle. Teď si díky Annie krátký výpadek paměti spojil s tupou bolestí v hlavě. Po jejích slovech opatrně prsty zajel do vlasů až k zátylku.
„Vypadá to tak.“ Zamumlal. Jedině tohle dávalo smysl. Omdlévací oplatku neměl, před odchodem nic nejedl. Vyrazil z domu o něco dřív, než bylo nutné, chtěl se podívat do kavárny a případně (kdyby bylo hodně lidí) rezervovat místa pro dvě osoby, pro něho a Kath. A sovu ehm. „To neřeš, jsem v pohodě.“ Pohotově zareagoval a konečně se odlepil od zdi. Protože nechtěl dělat pokusného králíka na léčivá kouzla, vždyť se Annie přiznala, že jí moc nejdou. Billymu nešlo z kouzel hodně, takže jí to vyčítat rozhodně nehodlal. Takže jen zamžikal, když zkusila kouzla, ale šlo o neškodná kouzla proti dešti.
„To je dobrý. Nelámej si s tím hlavu.“ Zamumlal, když se to nepovedlo. A on přes úsměv poznal zklamání, nezapomínejme, že lháře vycítil na hony. I když se v lidských emocích nevyznal. „Mám deštník, jestli chceš…?“ Poklepal prsty po tašce jakoby automaticky, ale také proto, aby se ujistil, že tam ten deštník je. Byl mimo. Kdokoli mohl okrást ležící osobu. Tady by to prošlo.
„Můžu to taky zkusit.“ Dodal a vytáhl z jedné kapsy u tašky (víte, jaká by byla sranda, kdyby mu někdo ukradl tašku nejen s deštníkem, ale i hůlkou?) a vylovil dřevo. Billy zkusil Asius což vyšlo. A protože hůlku namířil nejen na sebe, ale i Annie, brzy se v ulici objevilo trochu víc páry. Nezahřálo ho to sice, ale mokré oblečení už neměl. Takže nachlazení zažehnáno.
A co se týkalo cesty… někdo by mohl říci, že z něho vypadne něco jako… Eh? Ještě jednou… prosím? Namísto toho se z něho vypadlo… „Zelená figurína?“ Zmatený výraz. „Není to nepraktický? Vždyť na to nemůžeš nic pověsit…“ Myšleno tak, že k zelené barvě pleti se hodí tak akorát kbelík na… „Průvodce by se hodil.“ Usmál se s vděkem na Annie a myslel to vážně. Přeci jen mluvila moc rychle a on si tu cestu nemohl zapamatovat ani v nejmenším. A taky se chtěl přesvědčit, že je ta figurína fakt zelená. „Ale až za chvíli.“ Zamumlal a vyhnul se pohledu do modrošedých očí, které byli znepokojivě blízko. Ještě chvíli to v Obrtlé vydrží. Vždyť lilo. Který zabiják se dobrovolně plahočí v dešti? Nikdo. Za deště je méně krádeží a vůbec všeho.
A protože se Annie rozpovídala, vžil se do role klidného posluchače, to mu ostatně šlo vždycky ze všeho nejlépe. „Chápu.“ Vydechl jen, co mu popsala rodinnou situaci. A skutečně chápal, on sám měl taky tulácké boty. „Co další studia?“ Nadhodil po chvilce. „Nemusíš pracovat. Nebo hledat práci co tě bude bavit.“ To znělo dost… klasicky, ale byla to pravda. Pokud člověk dělal něco, co měl rád, tak snad to nebylo tak zlé. „Co tě baví?“ zeptal se přímo a opatrně nahnul hlavu ke straně. "Mohla by jsi... se vrátit. Jako profesorka. Praktikantka." Nadhodil další možnosti aniž by věděl, že před chvílí nad tím samým přemýšlela. Nechal mrzimorce prostor, aby dál povídala nebo aby se zamyslela.
„Mám chvilku času.“ Nadhodil. Annie zadrnkala na tu správnou notu. Tajemství, záhady… Zvědavost. „Někde se podívat můžeme… třeba najdeme poklad.“ Na vteřinku mu přes tvář přeběhl skoro úšklebek. „Snad nebude prokletý.“ Dodal. Ta temnota kolem na lidi působila a nebylo těžké uhodnout, že cokoli se tu blýská, jako ryzí šperk může být z druhé strany ostré a jedovaté. Nadechl se čistého vzduchu, stačila trocha deště a vzduch se vyčistil.
Měl by zmizet z Obrtlé, trochu se oprášit, aby ho Kath neviděla plného pavučin... Ale ještě pořád měl trošku času a tady byl poprvé. Snad odsud i odejde. Po svých pokud možno. Jenže nebelvír postrádal pud sebezáchovy. Automaticky rozepnul tašku, vylovil deštník a popošel k dívce blíž, aby ho roztáhnul nad jejich hlavami. Podobně jako to tenkrát udělal na mistrovství. Ještě štěstí, že vyrostl a že mohl doprovázet sedm- jistě, už absolventku. Hezkou absolventku… A vyrazil, cestu nechal na Annie zvědav, kam ho zavede. Jen občas koukl do uličky, ale brzy mu všechny začaly splývat. Všechny byly tmavé a všude byla zatlučená okna.

Mimo herně:
Mě jako delší posty nevadí, já si ráda počtu

_________________

Jak se tak dívala na chlapce, přistihla se Ann, že se trochu začíná strachovat, aby se jí tu mladík nepozvracel, nebo třeba sebou rovnou nesekl k zemi. Bylo to tím podivně přízračným světlem a atmosférou Obrtlé, nebo vážně Billy vypadal bledší než obvykle? Spolkla ale svoje obavy, on byl kluk, nehledě na to, že z něj vlastně rostl docela fešák, což si slečna Frewová uvědomovala taky úplně mimoděk a sem to ani nepatřilo, no, ehm, prostě by bylo urážkou jeho osobní cti, kdyby se o něj měla chtít přehnaně starat. Nebo tak nějak. Tudíž se zasoustředila na fakt, že evidentně aspoň nemá problém mluvit (protože co si pamatovala, zrovna Billy nikdy nebyl nejukecanější tvor pod sluncem, a tudíž menší míra slov neznamenala potenciální pohromu), a to ji značně uklidnilo. A nad vysvětlením, proč že asi vlastně skončil tady, se chtě nechtě musela pousmát. "Tak to bude asi spíš tím," zubila se. Chlapci zatím v duchu připisovala imaginární plusové body za odvahu.
"Kdes z toho krbu vypad asi nevíš, co?" zeptala se radši, když se zmínil o tom, že ho asi vážně někdo něčím praštil po kebulce, poněvadž upřímně, další jsi v pořádku? by bylo divné, a tázat se jestli mu je blbě nebo co všechno si pamatuje? Ne, dík, to by si Annie radši strčila do kraťasů třaskavého skvorejše. Nehodlala působit jako nějaký přehnaně starostlivý typ, ale tohle ji zajímalo. Vždycky chtěla totiž vědět, co se děje s lidmi, co při cestování letaxovou sítí omylem něco řeknou blbě a skončí v, dle jejího názoru, úplně náhodném krbu někde poblíž původní destinace. No a kdyby zjistila, kudy vyletěl Billy, třeba by si z toho rozklíčovala, jestli se v tom nenachází nějaké pravidlo. Nebo by to nechala rozklíčovat nějakého havraspárského kamaráda, že jo. To spíš. "Dobrá volba," přiznala a cítila, že jí z nějakého důvodu trochu stoupá horkost do tváří, snad proto, že musela před mladším exspolužákem přiznat, že je na něco absolutní antitalent, "lepší trochu pošramocený, než úplně dodělaný, i kdyby to bylo myšleno jako dobrý záměr." Když nic jiného, evidentně jí nedělalo problém přiznat, že něco neumí. Co už ale problémem bylo, to byl její další pokus o kouzlení. Poněvadž teď už si byla stoprocentně jistá, že znevažuje veškeré studenty vyšších ročníků, když se projevuje jako takovýhle antitalent. Kdyby mohla, a kdyby o tom věděla, asi by proklela kostky do sedmého kolene a dál, ale takhle jenom chytila nad svým neúspěchem nefalšovaný rudý odstín v obličeji, zabořila pohled do země a několik vteřin zírala na kapky vody, odrážející se od kočičích hlav dláždění Obrtlé. No co. Byla holka, tak se taky měla právo trochu stydět, ne? Ne? "To je dobrý," zvedla pohled šedomodrých kukadel znovu k nebelvírskému, načež zavrtěla hlavou nad deštníkem, "ten si nech pro sebe. Na mně, narozdíl od tebe, se mi totiž Impervius povedlo docela slušně, z pětasedmdesáti procent ani moc mokrá nebudu." Teď už se zase usmívala, a myslela to vážně. Copak to někdy někdo slyšel, aby nechávala kamaráda takhle moknout? Byla starší a... a vůbec. To, že si po zpackaných kouzlech rozhodně nepřišla hodna deštníku, to rozebírat nebudeme.
"Díky, bude z tebe lepší kouzelník než ze mě," zasmála se, když se Billymu kouzlo povedlo, a on dokonce něco z jeho síly použil i na osušení její osoby. Už zas byla celá pozitivní a veselá, jí přeci jen déšť nevadil, a těch několik mokrých míst najednou stejně vlastně uschlo. Nějaké rozpaky nebo tak byly ty tam. To by nebyla Ann, aby se v něčem takovém dlouho patlala. Kdepak.
"Tyjo, to mě nikdy nenapadlo. Myslím, že ta zelená potvora něco drží v ruce, nějakýho vycpanýho tvora, ale jistá si fakt nejsem," zamyslela se nad tou zelenou figurínou. Jediné co věděla bylo, že je fakt zelená a nesmírně ošklivá, a že se podle ní dá docela dobře orientovat v prostoru. Ale že by to z marketingového hlediska vlastně nebyl dobrý nápad, postavit si Wicked Witch of the West do výlohy, na to opravdu nikdy nemyslela. "Tak tedy za chvíli, klidně můžem zatím obdivovat krásy Obrtlý," zazubila se, naprosto evidentně nedotknuta nějakou blízkostí, a kdyby snad byla, tak by to stejně vidět nebylo, poněvadž se jednalo o Annie, že jo, a ona byla typická Mrzimorka, a narušování osobního prostoru měla prostě v popisu práce.
"Napadlo mě, že bych šla na mudlovskou pedagogickou školu," přiznala a tentokrát se ruměnec v její tváři objevil jen jemný, spíš takový potěšený, "mně by jednou vážně bavilo dělat s dětmi." Tohle tedy samozřejmě doma nikomu neřekla, ale kdo byl Billy, aby to někde šířil? Neměl nejmenší důvod se rozběhnout k Frewům a vyžvanit, že si vlastně jejich dcera chce udělat mudlovskou školu. A Annie prostě ráda mluvila a povídala, a víceméně všechno hnedka vyžvanila. "To je další věc, která mě napadla. Jen... já u zkoušek nebyla zrovna dokonalá a," teď snad poprvé se Anastasia zdála opravdu poněkud na nervy, dokonce si i povzdechla a její úsměv maličko posmutněl, "prostě mám strach Brumbálovi napsat, aby mě neposlal k šípku, víš?" Netrvalo to ale ani pár vteřin a ona zamrkala, jako by tím všechny chmury prostě odháněla. "Heleď, to je fuk. Buď se za ten týden nebo kolik že to zbývá v Bradavicích objevím, nebo ne. Třeba ani nebudou volný místa," mávla nad tím celým rukou a Billymu věnovala další široké zazubení. Těšilo ji, že ho vůbec něco takového v souvislosti s ní napadlo, a ten červíček v její mysli, který celý nástup do Bradavic rozhodně nepovažoval za hloupý nápad, zase začal hlodat svou propracovanou cestičku k finálnímu rozhodnutí.
"Hele ale blbě ti není, že ne?" ujišťovala se honem, když se zazdálo, že Billyho její průzkumnický nápad zaujal. Pokud se jí dostalo i sebemenšího ujištění, že je chlapec v pořádku, očka jí zazářila tou dětskou touhou po dobrodružství, a ona, teď už zblízka a pod deštníkem (za to gentlemanství budiž Billymu přičteny další body navíc) navrhla: "Je tu jeden dům, do kterýho jsem se chtěla celý léto podívat, ale samotná bych tam asi nevlezla. Takže místo na Příčnou tam?" To, že jsou pod tím deštníkem vážně dost blízko, jí sice došlo, ale víc smyslu tomu přikládat nehodlala. Poněvadž... vlastně proč? Protože to byla Annie, a Annie sebe samu nutně s nikým šipovat nepotřebovala. Takže prostě vedla nebelvírského mladíka uličkami, až nakonec stanuli před staře vyhlížejícím domem, který byl kdysi asi docela honosně vyzdoben, a ve své době mohl vypadat jako zlatem zdobený černý samet. Dnes už se ale omítka loupala, ukazovala holé cihly, zlacené zdobení oprýskalo, a zdobným písmem vyvedený nápis "Glancey's jewellery" podléhal zkáze ještě o to více, že rostliny v květináčích, umístěných dodnes vedle vchodu zbujely, a za ty roky si vyšplhaly po zdech domu až k němu jako přízrační hadi. Okna byla zatlučená, včetně výlohy, snad jen v prvním patře nějakým omylem jedno okno opominuli, ale zdálo se, že dveře zůstaly přeci jen akorát zamčené. "Tady je to," oznámila Annie, a z hlasu jí zněl přicházející příval adrenalinu a vzrušení, "tak co, jdem?" A s těmi slovy vyklouzla zpod deštníku, zpětně pomyslela na fakt, že asi vážně celou dobu šli dost blízko, pokročila ke dveřím, a pokud nebyla zadržena, natáhla ruku po klice.

Mimo herně:
Pardon, díra byla neúmyslná, o víkendu jsem byla mimo PC a včera nastala taková, emm, situace, ve které bych prostě pozitivní Annie nenapsala. Teď už by to mělo jít jako po másle... xD
A když slohy, tak slohy, mehehe xD (a to jsem prosím pěkně umazávala )

_________________

Když se ho zeptala, kde vlastně vyletěl, pohlédl do ulice. A nakonec musela být jeho odpověď záporná. „No… nevím promiň.“ Vůbec se tu nevyznal. Obrtlá na něj nepůsobila dobrým dojmem, navíc to vypadalo, že by se tu snadno ztratil. Všude tma, případně nevlídné šero, zatlučená okna, pavouci… Pochybní lidé. Možná, že když tu je, automaticky se ocitá pod hlavičkou „pochybný“. Jenže to by tam pak musela být i Annie a Billy si nedokázal představit, jak by se někdo tak milý mohl dostat do kategorie nežádoucích.
„Proč?“ Zeptal se zvědavě, protože jí to technicky vzato mohlo být jedno. A jemu vlastně taky vzhledem k tomu, že nebyl havraspárský a rozhodně nevěděl co má dívka na mysli. Jenže poznámku o pošramocení nemohl nechat bez komentáře. „Podívej…“ Billy na okamžik upřel oči k nebi a zamračil se. Ne, pánubohu do oken vážně nenadával. Spíš se mračil na ošklivé počasí, na oblohu, která sem tam prosvítala i v úzké uličce. Pak se pohledem vrátil zpět k Annie. Bylo složité přimět hlavu trošku pracovat a vymyslet jak jí říci, jak vůbec přiznat, že tomuhle odvětví magie se raději vyhne na sto honů. Sám na sobě si klidně bude experimentovat. Ale aby ho léčil někdo jiný… „Tobě věřím, ale lékouzelnictví nemám rád.“ Zahučel nakonec. Důvěra vzniká pomalu. Billy se s Annie tak dlouho neznal, ale po pravdě byla daleko důvěrnější a milejší než třeba Grace. Tak hlavně neměla takové nápady jako ho dloubat do žeber. Ještě k tomu po ránu.
Další červenání a vyhýbavý a snad i smutný tón nechápal. Co na tom, že jemu se kouzlo povedlo a jí ne? Náhoda. Štěstí. Protože ani on nebyl nijak výjimečný kouzelník, to se muselo přiznat. „To těžko.“ Odtušil proto jednoduše a zcela automaticky. On sám byl spíše na sport než na cokoliv jiného a Annie zcela určitě byla v kouzlení lepší než on.
„Vycpaninu?“ Další nevěřícně úžas. Pokud se to vezme z marketingového hlediska, tak je s podivem, že ten obchod ještě nezavřeli. Vycpaný kabinet už spíš jen, místo toho, aby naháněl hrůzu a tady i zákazníky, budí dojem, že když neodejdete, tak vás brzy taky někdo… Zavrtěl nad tím nevěřícně hlavou a pro jistotu tohle téma uzavřel. Snad možná jen s myšlenkou, že až půjdou okolo, pořádně se na tu příšerku se zelenou kůží podívá.
Následně nechal Annie vypovídat. Mlčky poslouchal a kupodivu i se zájmem. Odpočíval, přemáhal touhu zavřít oči a spát, klidně i ve stoje, ale zároveň ho skutečně zajímalo, kterým směrem sympatická mrzimorka vyrazí. Hodila by se na práci s dětmi. Možná menšími, protože starší dokázali být tvrdí a drzí a tam ji posílat nechtěl. Mladší se dali ohnout snadněji. Zvlášť kdyby jim trošku pomohl, kdyby měla problém… Což pochopitelně vědět nemusela.
„Brumbál šípek určitě rád. Jako čaj je moc dobrý.“ Usmál se do modrošedých očí. „Brumbál je přeci v pohodě.“ Což byla pravda. A když mu Annie přesně řekla v čem je jádro pudla, a tak věděl co jí na to má říct. Jakože kdyby to okecávala nějak složitě jako to holky mívají vy zvyku, nerozuměl by. „ Podle zkoušek nemůžeš soudit jak ti co jde a on to ví. A místa je vždy dost.“ Podle zkoušek se nedalo soudit. Co když prostě byla jen moc vystresovaná? Jako většina lidí byla ze zkoušek vystresovaná (a Billy to nechápal). Spadne svět, když se něco potento? Ne.
„Prostě to zkus.“ Rozetnul to. „Když se nezeptáš, nic vědět nebudeš.“ O co si člověk neřekne, to zkrátka nemá. Tak to bylo. Otázkou bylo, jaká je cena. Annie ji však měla na přímo před sebou. Musela jen překonat svůj strach, to byla cena a podmínka zároveň. A pokud byl nějaký hlodavý červíček, co plánoval Annie popostrčit k nějakému rozhodnutí, musel teď jásat. Billmu naservíroval jablko.
„Jsem v pohodě.“ Ujistil. Protože praštěný byl už i předtím, jen teď to bylo jakési oficiální. „Jen na chviličku…“ Dodal, ale oči mu svítily skoro jako kočce. Zvědavost však kočku zabila… Možná, že někdo využil Annie, její podobu, aby ho nalákal uličkami. Jenže to by ten dotyčný musel mít naplánované předem, mít ten lektvar ten m-něco a vůbec. Pravou by od falešné poznal. Tím si byl jistý. Takže se uličkami nechal vést s klidem jemu vlastním. On sám během chůze nemluvil, Annie taky ne. Myšlenky mu pořád mírně utíkaly všemi směry a navíc on nikdy nebyl výřečný.
Nakonec se zastavili před jakýmsi domem. Kritický pohled. Zašlá sláva. Kdyby se snad dokázal vcítit do minulosti, viděl by lesk a nově natřenou budovu, která voněla a to i květinami. Teď to zbylo jen torzo, které se chlubilo něčím, co už dávno zmizelo. Jakoby se kostra naparovala a říkala, koukněte, můj majitel měl krásné vlasy…
„Můžeme.“ Usmál se a podobně jako Annie začal být skutečně zvědavý. Původně to nemělo být tak neuvážené, ale vzhledem k nebelvírově povaze to být jinak nemohlo. Nechal Annie, aby otevřela dveře, které určitě nebyli prokleté, protože co by s prokletou dívkou dělal a vešel do temného (všechna okna jsou přeci zatlučená, ne?) domu…

_________________

Ne že by Ann tuhle odpověď nečekala. Přeci jen, chlapec vypadal dostatečně zmateně, a bylo tudíž nepravděpodobné, že by si pamatoval detaily. I tak ale menší vlna zklamání přišla, takhle totiž neexistovala možnost dalšího vyslýchání a zjišťování podrobností. Mrzimoří absolventce to ale žíly vážně netrhalo. Hlavně, že to Billy v pořádku přežil, no ne?
"Proč co?" podivila se, poněvadž evidentně nepochopila, nač se nebelvírský táže. No co, nikdo nikdy neřekl, že její mozek chápal každou drobnost. To, že o věcech hodně mluvila, totiž opravdu znamenalo jen jediné. Totiž, že byla absolutně a maximálně ukecená. Takže asi tak. Poznámku o lékouzelnictví přešla ale i tak raději mlčením. Poněvadž to nechápala. Ona v tomhle vyrůstala, a nějak si nedokázala představit, jak vlastně by se asi jinak lidi měli léčit. A pořád si taky chtěla stát za tím, že hlavním důvodem by měl být strach z jejích absolutně katastrofálně dopadajících léčivých kouzel. Kdo ví, čím to bylo, že jí léčení magií tak nešlo. Annie sama byla přesvědčena, že to je tím, že když se to má týkat něčeho takhle důležitého, je podvědomě tak nervózní, že to všechno voře.
"No prostě vycpaninu. Třeba ten krám má prodávat jedy nebo tak, to by vysvětlovalo i to mrtvý zvíře, i zelenou figurínu, ne?" pokrčila rameny. Nikdy předtím takhle do hloubky o něčem tak banálním, jako byla zelená napodobenina člověka s mrtvou vycpanou zvěří v ruce (he?) neuvažovala, a teď se nad tím prostě musela pobaveně šklebit. Ale Billy vypadal, že pro něj tohle celé téma končí, takže zmlkla.. teda, spíš by bylo lepší říci, že začala mluvit o něčem jiném.
Nebelvírský se zase ukázal jako skvělý posluchač, a Annie sama ani pořádně nevěděla čím to, že mu toho tolik říká. Přeci jen, zase tolik se neznali, ale on měl takovou tu auru, kterou vyzařovali někteří vzácní jedinci, a vzbuzoval určitý stupeň důvěry. Nehledě na to, že Anastasina ukecanost jen pomáhala. Jestli se tahle slečna jednou měla přidat k Fénixově řádu, o kterém samozřejmě nemohla tušit, že jo, tak by asi měli seriózní problém s únikem informací, hehe. Ne, moment, ona zas taková trubka nebyla, vážně. Kdyby šlo o něco důležitějšího než její nespokojenost s kariérním životem či co, asi by i držela jazyk za zuby.
Chtě nechtě, doslova vyprskla smíchy nad poznámkou o šípku. "Snad ne, ty seš fík," hihňala se chvíli absolutně neabsolventsky a pubertálně. Ale jen fakt chvíli, ne že by to byl přímo záchvat. "Tak když to říkáš ty, já to zkusím. Třeba nakonec ještě do těch Bradavic pojedu, to by bylo úžasný!" Neřekla to nahlas, ale byla Billymu opravdu vděčná za ta slova. Poněvadž doma tohle neslyšela, nikdo by jí na učitelku ani trochu netipoval, a vlastně jim to proto radši ani neříkala. Takže to, že si budoucí páťák, asi, myslel, že to není zas tak blbý nápad? No paráda. Věnovala mladíkovi ten nejsladší úsměv, jaký svedla, jakožto poděkování. Kupodivu beze slov. Což asi pravděpodobně souviselo s tím, že se vydali na cestu.
Rovnou se přesuňme k jejímu konci. Dveře kupodivu nebyly ani zajištěné žádným kouzlem, ani zamčené, a se skřípotem se otevřely, aby odhalily vstup do... tmy. "Tak tu asi už někdo byl před náma a nezamk," okomentovala toto zjištění Frewová, načež spolu s Billym vstoupili dovnitř. "Lumos," vytáhla dívka automaticky hůlku a zamumlala zaříkávadlo, takže na jejím konci se rozzářilo světlo. Mohli tak vidět, že se ocitli v něčem, co kdysi bývalo pravděpodobně obchodem, ještě se zde nacházely vitríny a poličky, na nichž stálo akorát tak prachem zapadaných několik povalených byst a stojanů, zřejmě na šperky. "Zjistila jsem si pár informací o tomhle domě," mluvila teď Anastasia o dost tišeji, a stará prkna na podlaze při každém jejím kroku přízračně vrzala a praskala, "prý to tu kdysi patřilo rodině Glancey, jednomu z nejbohatších čistokrevnejch rodů svý doby. A údajně tu prodávali prokletý šperky... ale rod vymřel, poslední vyvdaná dědička se o obchod nikdy nezajímala, takže zchátral, a evidentně už někdo vykrad i to, co si rodinka tý paní neodnesla..." zastavila se u velkého zrcadla, umístěného za tím, co byl kdysi prodejní pult. Mělo vyřezávaný zlacený rám a přes mlhu zašlosti v něm mohla vidět odraz sebe i Billyho, ozářených světlem hůlky/hůlek. "Hele, tys vyrost, co?" zazubila se, na chvíli odběhla od tématu, "no, každopádně by tu opravdu někde měl bejt poklad, něco, co Glanceyovci někde tady schovali. Aspoň to tvrdil ten chlápek u Děravýho kotle. Ale jestli je prokletej, ten poklad, ne ten chlap, to fakticky netuším." Nechala samozřejmě Billyho, aby se taky porozhlédl, ale ji osobně mnohem více zajímaly prostory, kde se předtím bydlelo, to znamená, že se brzy vydala chodbou za krámem až k točitému schodišti. Tady už vrzání dřevěných parket bylo tlumené kobercem. Evidentně nebyl tak cenný, aby ho odnesli s sebou, a při každém kroku se z něj zvedal menší obláček prachu. Dveře vedle sebe, které asi vedly kdysi do skladu, jako by vůbec neviděla. "Jdu nahoru, můžeš kouknout tady dole, nebo klidně pojď se mnou, jak chceš," vybídla Billyho, a ať se rozhodl jak chtěl, začala pomaličku a opatrně stoupat po rozvrzaném, a dost možná trochu nahnilém schodišti do prvního patra.

_________________