Johny byl sice zaujatý předměty, které byly vyskládané před ním, ale po chvilce si dámy v nesnázích všiml. Do obličeje se jí zprvu nepodíval, prostě mlčky vypozoroval, pro co se natahuje, načež jí medailonek podal, přitom k ní zvedl pohled a letmo se pousmál, aby dal najevo, že mu vážně nečinilo problémy tu věc jí podat a že opravdu nemusí děkovat. Měl sice v jedné ruce kelímek s punčem, ale paže měl delší a medailonek určitě nebyl zase tak daleko.
A pak mu to došlo. Že se dívá do obličeje Sary Carterové - do obličeje, v kterém znal každičký detail a který by okamžitě poznal i mezi milionem dalších tváří. Saru zkrátka nedokázal pustit z hlavy ve škole a nedařilo se mu to ani teď, několik let poté, co opustili školu. „Saro?“ hlesl potichu, jako by svým očím nevěřil, a nakonec se jeho rty roztáhly do úsměvu o něco širšího. Nebyl si sice jistý, jestli ho Sara pozná (i když se skoro nezměnil) a zda se s ním bude chtít bavit, jen měl prostě ohromnou radost, že ji zase vidí.

_________________

Díky Merlinovi, džentlemeni ještě nevymřeli. „Děkuju moc,“ broukla ke svému zachránci, načež k němu zvedla oči, a na okamžik na něj zůstala užasle hledět. A nebylo pochyb o tom, že i on ji poznal, když zaslechla svoje jméno. „Johny?“ Rozzářila se, protože ho opravdu ráda viděla. Od školy se téměř s nikým ze spolužáků nevídala, snad kromě Charlie, se kterou občas zašla do Duhy, a Seana či Salema, se kterými dělala rozhovor pro Věštce. „Jak se máš? A co teď vůbec děláš?“ Začala se vyptávat s úsměvem na rtech, zatímco v ruce svírala ten medailonek. Asi to nebylo zrovna ideální místo pro rozhovor, ale Sara neměla v úmyslu od tohohle stánku odejít dřív, než Gemmě vybere dárek. A možná ještě něco dalšího. „Hraje tvůj bratr ještě pořád famfrpál? Myslím, že jsem v redakci teď někdy zaslechla jeho jméno.“ Sara obvykle na starosti sportovní rubriku neměla, spíš tu společenskou, takže o Harryho kariéře neměla velký přehled. Snad jen o té Seanově, protože s ním se viděla poměrně nedávno.

_________________

„Nemáš zač,“ odvětil Johny s širokým úsměvem ve tváři, protože tou dobou už věděl, komu odpovídá. A rozhodně se nemohl neusmívat, obzvlášť když ho Sara oslovila jménem, což znamenalo, že ho poznala. Bůhví proč mu to opravdu udělalo radost. Na její otázku pokrčil rameny, uculil se jako roztomilý plyšový medvídek a zatěkal pohledem kolem sebe ve snaze skrýt rozpaky. Pak se ale na Saru znovu zadíval a v duchu musel uznat, že jí to pořád neskutečně sluší. „Mám se dobře, díky za optání,“ odvětil. „Co dělám? No, po škole jsem šel pracovat do Comet Trading Company a pracuju tam pořád, baví mě to, i když je to občas o nervy - třeba teď, před Vánoci,“ usoudil, načež se na svou životní lásku bývalou spolužačku zkoumavě zadíval. „A co ty, jak se ti vede? Kdy jsme se vůbec viděli naposledy?“ prohodil zamyšleně. „Já skoro nikoho ze školy nevídám, jen párkrát jsem potkal Seana, Erasma a další famfrpálisty.“
Když se Sara zeptala na Harryho, Johny souhlasně pokýval hlavou. „Hraje,“ broukl a nijak se nezastavoval nad zmínkou redakce - Sařina jména v novinách si totiž pochopitelně všiml a věděl tedy, že tam pracuje. „Měl sice před časem asi roční pauzu, protože ho předtím ošklivě sejmul potlouk, ale už zase hraje. V mezičase učil létání v Bradavicích, ale... nějak mu tam něco nevyšlo,“ vysvětlil krapet zdráhavě. Ne, opravdu tu nechtěl rozebírat Harryho osobní život, protože to byla konec konců jeho věc, a vážně nechtěl narážet na to, že se rozešel se Sařinou sestřenkou a ne zrovna v dobrém. Navíc se v tomhle Johny přikláněl na Harryho stranu, jelikož ho Audrey zkrátka dost ošklivě zradila a zranila. Johny na svém bratrovi pozoroval, že ho to ještě pořád trápí, i když se to snažil skrývat. „Audrey s Crystal prý teď taky učí v Bradavicích,“ dodal, asi jen proto, aby hovor neumřel.

_________________

Sara naklonila hlavu na stranu, když Johny začal mluvit o své práci, a zatímco ho poslouchala, prohlížela si jeho tvář. Oba asi trochu zestárli od té doby, co se viděli naposledy, a jemu přibylo pár mužnějších rysů, ale jinak v něm pořád dokázala poznat toho kluka, co jí vždycky uměl zvednout náladu, když jí bylo zrovna na nic. Nemohla si pomoct od úsměvu, který jí samovolně pohrával na rtech. „Košťata jsou asi oblíbený vánoční dárek.“ Podotkla laicky, protože tomu moc nerozuměla, ale ani se nesnažila předstírat, že ví naprosto všechno a dokonale. „Mně se vede dobře,“ ujistila ho, načež se zamyslela. A musela se zamýšlet dlouho, protože v tomhle její paměť moc dobře nesloužila. „To už bude hodně dlouho, možná jestli jsme se naposledy neviděli ve vlaku do Londýna ten poslední rok? Víš, jak mi chybělo pár drobných na čokoládovou žabku, a tys mi přispěchal na pomoc jako rytíř v zářivé zbroji,“ zasmála se zvonivě. Byla to hezká vzpomínka, proč by to popírala. Jen když Johny zmínil Seana, Sara se na okamžik zadívala stranou a pak na hladinu své horké čokolády. „Se Seanem jsem se viděla nedávno, moc se nezměnil.“ Pokrčila rameny a znovu se na něj zvědavě zahleděla. „Ty se asi s famfrpálisty vídáš často, když pracuješ pro Comet Trading, co?“
Harry asi nebyl bezpečné téma na rozhovor, což si ale Sara uvědomila až ve chvíli, kdy Johny prohlásil, že se Harrymu něco v Bradavicích nevyšlo. Nebyla hloupá, aby si nedomyslela, co to bylo, a ani ji nenapadlo k tomu cokoliv dodat, aby Johnyho zbytečně nenutila mluvit o něčem, co nebylo příjemným téma. „Ano, učí. Ale jsem zvědavá, jak dlouho to Audrey vydrží, když se jí narodila Gemma.“ Při zmínce svojí malé skoroneteře se Sara něžně pousmála a na chvilku jejich rozhovor přerušila, aby stánkaři zaplatila ten medailonek. Sice pohledem sklouzla ještě k dalším kouskům, které tam měl, ale nechtěla překážet a navíc jí docházela čokoláda. „Půjdeme se kouknout ještě dál?“ Navrhla společnou cestu okolo stánků, aby jí neutekl, když už se tu tak potkali.

_________________

Johny se pousmál a pokrčil rameny, protože neměl tušení, jestli jsou košťata oblíbeným vánočním dárkem či nikoliv. Sice měli víc objednávek, než během roku, ale to nemuselo nic znamenat. „Asi jsou, ale taky pěkně drahý dárek,“ ušklíbl se. Když se dozvěděl, že se Saře vede dobře, zatvářil se spokojeně - pokud se měla dobře, mohl být v klidu a nemusel se o ni strachovat, což by jinak určitě dělal. Johnymu na Saře totiž stále záleželo a byl ochotný udělat cokoliv pro to, aby se měla jako v pohádce. Jen škoda, že to nikdy neviděla... „Asi to bylo ve vlaku,“ přikývl, protože doba, kdy Saru neviděl, mu přišla jako celá věčnost. „Jo, vím... Přispěchal bych ti na pomoc zas,“ pousmál se. On jí ostatně přispěchával na pomoc neustále, na rozdíl od toho trouby O’Callaghana, se kterým tehdy chodila. Nebo možná ještě pořád chodí, kdo ví. „To nezměnil,“ přikývl souhlasně, protože Sean o moc více rozumu pořád nepobral a pořád se choval jako frajírek. Johny toho kluka nikdy neměl moc rád a teď si navíc vsugeroval, že mu sláva vlezla do hlavy a stal se z něj ještě větší idiot, i když to možná nebyla tak úplně pravda, kdo ví. Na její otázku zakroutil hlavou a pokrčil rameny. „Ani moc ne - objednávky totiž vyřizuje někdo jiný, já pracuju přímo ve výrobě košťat. Jen když dojde na zkoušení nových modelů, u kterého je často buď nějaký manažer, nebo přímo hráči, tak někoho občas potkám,“ vysvětlil. „A na promo akcích, ale těch teď Kometa moc neměla. Ty teprve budou, příští rok,“ pousmál se tajuplně. Saru to asi nezajímalo, ale čert to vem.
„Takže se jmenuje Gemma?“ povytáhl obočí, když Sara zmínila to mrně, o němž donedávna nikdo nevěděl, jestli je Harryho, nebo toho Morgana. Johnyho výsledek trochu mrzel, vždyť mohl být strýček. Takhle se asi nikdy nedočká, protože Harry se vrátil ke svému životu, v kterém preferoval vztahy na jednu noc.
„Jo, budu moc rád, když půjdeme spolu,“ uculil se šťastně, jakmile se Sara zeptala, jestli se půjdou podívat ještě dál. „Takže jsi vyrazila nakoupit nějaké dárky?“ zeptal se už za chůze a hlavou kývl k zakoupenému medailonku. Pohled přitom ale snad ani na chviličku nespouštěl z její tváře.

_________________

Saře přeskočilo v očích pár jiskřiček, když se na ni Johny pousmál po té, co jí sdělil, že by jí na pomoc přispěchal i teď. „Já vím. Tys mi vždycky pomáhal, když jsem potřebovala,“ broukla s úsměvem a sklopila oči k zemi, aniž by věděla proč. Něco ji k tomu donutilo, snad nutná řeč těla, které by se bylo červenalo ve tvářích, kdyby z něj na chvilku nespustila oči. Co se Seana týkalo, Sara měla pořád pocit, že pomlouvat ho, i po tom všem, co jí udělal, by neměla. O život jí nikdy nešlo a na zlomené srdce, pokud ho někdo opravdu fyzicky nerozdrtil, se neumíralo. Sara ho nechala plavat, když se o něj Johny víc nezajímal, a raději se zaposlouchala do jeho vyprávění o práci, kterou měl očividně velmi rád. A Sara se celou dobu usmívala. „Plánujete něco nového? Převratného? Asi nemá cenu se tě ptát na tvůj profesionální názor na to, jestli je lepší Kometa nebo Nimbus,“ popíchla ho zvesela.
„Gemma Ravinna Morgan. A ze mě je pyšná teta,“ přiznala, i když váhala, jak moc svou malou skoroneteřinku rozebírat, když tu byly okolnosti, o kterých mluvit nechtěla. Ale ten malý uzlíček štěstí za to nemohl a ona byla z miminka až příliš nadšená, aby o Gemmě mlčela. Navíc ani nemohla, když se o pár kroků dál začal zajímat o dárky právě kvůli tomu medailonku, který svírala v ruce. A protože se na ni díval, určitě mu neuteklo, že se nervózně kousla do rtu, než se vůbec nadechla k odpovědi. „Většinu už mám i zabalenou, ale dlouho jsem nevěděla, co koupit právě Gemmě. Je ještě maličká a mám pocit, že už všechno má včetně stáda vlastních poníků,“ broukla s lehkým pousmáním, ale pak se na Johnyho omluvně zadívala. „Johny, jestli ti to vadí, nebudeme o tom mluvit. Já vím, že Harry a Audrey...“ znovu se kousla do rtu, než uhnula pohledem.

_________________

Johnymu zahořely tváře a pohled poněkud stydlivě raději sklopil ke svým botám. Samozřejmě, že Saře vždycky pomáhal... vždyť do ní byl zamilovaný a chtěl pro ni to nejlepší. Tedy, pořád je zamilovaný a stále chce to nejlepší, i když by si to raději nepřipouštěl. Navíc Sara tohle zřejmě nikdy neviděla a Johny teď neměl v plánu vylévat si srdíčko, protože byl přesvědčený, že by to stejně nikam nevedlo, nic by to nezměnilo.
Košťata, to pro něj byla daleko bezpečnější půda k hovoru, takže se trošičku uvolnil a pobaveně se uculil. „Nic převratného... Řekl bych ti to, ale nesmím o tom zatím s nikým mimo firmu mluvit,“ zatvářil se omluvně a na chvilku přitom na Saře zůstal viset pohledem. Nakonec ale očima raději zatěkal kolem sebe, aby ho nenařkla z toho, že na ni neustále zírá, a tvářil se poměrně vyrovnaně na to, že mu srdce pořád bušilo podezřele rychle. „A na košťata se mi raději neptej, pokud o nich nechceš slyšet několikahodinovou přednášku - když se rozpovídám, nejsem k zastavení,“ přiznal pobaveně. To byla zkrátka profesní deformace - Harryho Johny taky několikrát přistihl, jak se rozpovídal o famfrpálu a mluvil o něm opravdu hodně dlouho. Tak dlouho, že mu půlka posluchačů začala usínat. No jo, stává se.
„Hezké jméno,“ uznal s přikývnutím, když se dozvěděl celé jméno toho uzlíčku. „Docela ti závidím,“ přiznal pak, protože on sám doufal, že z něj bude strýček, který bude moct to mrně rozmazlovat, ale teď to vypadalo, že se něčeho takového zřejmě nikdy nedočká. Dokud si nepořídí vlastní a to ještě dlouho nehrozilo, nebo si to Johny alespoň myslel. Neměl partnerku a vzhledem k tomu, že tak nějak pořád miloval Saru... No, asi si bude muset počkat, až bude mít dítě jeho mladší bráška, protože bude určitě první z rodiny. „Nevadí mi, že o tom mluvíš,“ zakroutil hlavou a pousmál se. „Oba víme, co se mezi nimi stalo, rozebírat to nebudeme, protože je to jejich věc, ale vážně mi nevadí, že to sem tam zmíníme. Na Gemmu jsem se ostatně zeptal já,“ pokrčil rameny. Navíc on neměl důvod cítit se kvůli Harrymu nějak ukřivděně, do bratrových vztahů mu nic nebylo.

_________________

Vánoce. Zima. Ale také šlo velice důležitou dobu, ať už to lidé uznávali nebo ne. Všichni slavili. A protože Vánoce jsou prostě Vánoce, stál Lair mezi stánky, v ruce měl pochopitelně letáčky oznamující boží spásu, přidá-li se někdo k řádu a hlásající lásku a další křesťanské věci. Klepal kosu. Měl na sobě černé kněžské oblečení, totiž to co tak strašlivě neměl rád, ale to příliš nebylo vidět, měl přeci jen zimní plášť, na který se mu sem tam snesl sníh. Jediné co bylo poznatelné, byl takový ten bílý proužek u krku… Jistě, odznak řádu na rameni taky nechyběl.
A nebyl sám. Důvod proč se u nich sem tam někdo namátkou zastavil, nebylo proto, že byli Vánoce ani proto, že prostě by někdo chtěl přispět na stavbu nového svatostánku (pokladnička jim pochopitelně ležela u nohou), ne. Lair měl společnost. Vedle něj stály tři malé holky, schovanky řádu. Výškou byli jako stupínky, nejstarší bylo kolem devíti, nejmladší kolem šesti. Byly si podobné, všechny zapletené vlasy do copánků, oříškově hnědé oči a podobné oblečení. Nejstarší z nich hrála na housle, zatímco její sestry zpívali a to tak, že božsky. Lair hrát na housle neuměl a zpěv byl průměrný, takže to ocenit dokázal, protože to bylo úžasné. Holky byly úžasné a taky byly líp oblečené než on, ale i přesto i jim byla zima. Ale zatím si nestěžovali… Možná to bylo i tím, že jim po polévce slíbil kratičkou půlhodinku kdy jim koupí nějakou dobrotu, protože pochopitelně hmotné dárky pořídit nemohl. Usmál se na staříka a mlčky, aby nerozbil kouzlo, okamžiku mu gestem nabídl letáček. Stařík stejně posunkem odmítl a tak se Lair stáhl. Nijak moc se nesnažil v tomhle ohledu, když viděl, že to lidi spíše odradí, tak na to kašlal. Navíc zbývalo už jen pár hodin do konce utrpení a pak půjdou oba do Děravého kotle a dají si pořádně teplou polévku na zahřátí… Hudba dohrála. Váhavé otočení stránky na stojánku.
„Můžu tohle?“ Lair jen přikývl. „Za chvíli půjdeme.“ Ubezpečil je, protože byla fakt zima. Možná skončí dokonce a i dřív, už se mu tu moc dlouho trčet nechtělo. A tak se ulicí rozezněla sladká, možná trochu smutná hudba hodně známé písničky Hallelujah…

_________________

Sara se na něj zadívala dost nedůvěřivě, když prohlásil, že neplánují ve firmě nic převratného. Kdyby to nebylo převratné, neplánovali by to, a rozhodně by kolem toho nedělali takové tajnosti. „Tak si to nech pro sebe, když je to tak tajné,“ pousmála se a ten pohled mu oplatila. Ani nemusel uhýbat pohledem, protože to její oči sjely ke straně ještě rychleji než ty jeho. „V tom případě se na ně zeptám až někde, kde nám nebude hrozit, že při tom povídání umrzneme. Ale ráda bych to slyšela,“ přidala ujištění. S Johnym se dobře povídalo, byl zábavný, a nikdy se s ním nenudila. A hlavně si vedle něj nikdy nepřipadala jako hlupák, což se třeba Seanovi dařilo docela dobře. I teď po letech, kdy spolu jen vedli rozhovor pro noviny, měla pocit, že na ni jeho společnost má mnohem větší dopad než by mít měla.
Sara setřásla myšlenky na famfrpál a famfrpálisty, a když jí Johny oznámil, že jí závidí, že má v rodině takové malé nadělení, pohladila ho zlehka po paži. Přes to oblečení to dost možná ani nebylo cítit. „Taky se dočkáš. Nebo budeš mít vlastní,“ nadhodila s úsměvem. Proč by ostatně nemohl, vždyť ošklivý nebyl, a Sara se vždycky divila, proč za ta léta na škole nikoho neměl. Sama dobře věděla, že po něm pokukovala nejedna její kamarádka a Charlie si tehdy taky neodpustila komentáře o tom, že kdyby nebyl tak ostýchavý, říct by si dala.
Když ji John ujistil, že se o Gemmě bavit můžou, věnovala mu další úsměv, ale už nic o své neteřince nenačínala. Mnohem víc než potřeba mu sdělit, jak je malá Morganová úžasná a jak se rodičům povedla, ji zajímal on sám. Jak se mu vedlo, vede a jaké má plány do budoucna. Všichni nějaké plány měli, dosažitelné nebo nedosažitelné, ale bylo to něco, co je hnalo dál. Sara se na chvilku zastavila u zpívajících schovanek a přihodila jim něco do kasičky, protože byly Vánoce a protože byla mrzimor, což se nezměnilo ani ve chvíli, kdy vystudovala. „Hezké Vánoce,“ popřála tiše knězi a pak Johna nasměrovala o stánek vedle, kde měli ochucenou kávu. Té se odolat prostě nedalo. „Doufám, že tě od něčeho nezdržuju,“ zarazila se a zvedla k němu oči od nabídky. „Jen jsem ráda, že jsem tě potkala, a... můžeme se spolu třeba dát někde něco k jídlu? Pozvala bych tě k sobě, ale mám tam možná tak balíček sušenek a lahev vína.“

_________________

Johnyho zamrzelo, že téma košťat vůbec nakousl, když ve výsledku Saře stejně nemohl nic zajímavého říci. Sice si myslel, že jí to moc nezajímá, ale navzdory tomu zájem projevovala a on se cítil hloupě, že takhle zazdil jedno z témat hovoru. Když ovšem zmínila, že by tu mohli umrznout, okamžitě se zatvářil starostlivě. „Je ti zima? Já bych ti půjčil kabát, kdybys chtěla. Nebo bych mohl vyzkoušet zateplovací kouzlo,“ navrhl a víceméně už sahal pro hůlku, pokud ho Sara včas nezarazila. Takový on prostě byl - o lidi, na kterých mu záleželo, dokázal svědomitě pečovat. Někdy možná pečoval až moc.
Téma dětí a slova o tom, že by mohl mít svoje vlastní, Johnymu opět vehnala červeň do tváří. Nedokázal si sám sebe představit jako tátu - možná proto, že mu chyběla ta drahá polovička, se kterou by zvládl a chtěl strávit zbytek života. Takovou totiž zatím potkal jen jednu jedinou a ta o něj neměla zájem, takže to byl trošičku začarovaný kruh, z kterého Johny nedokázal vyklouznout. A aby toho nebylo málo, Sara se ho dotkla. Jeho. Ona. Pohladila ho po paži! Sice to přes kabát sotva cítil, ale nezdálo se mu to. Srdce se mu zase rozutíkalo jako splašené. „Jednou možná, ale to bych musel najít někoho, s kým bych chtěl strávit zbytek života,“ usoudil s letmým, rozpačitým úsměvem ve tváři, pokrčil rameny a na Saru se přitom raději nedíval příliš dlouze, aby jeho oči náhodou neprozradily příliš.
Zpívajícím schovankám také přihodil nějaké drobné, věnoval letmý úsměv knězi, místo pozdravu, protože přání hezkých Vánoc už stejně obstarala Sara, a pak se společně se svou bývalou spolužačkou přesunul ke stánku s kávou. Johny kávu miloval - nepotřeboval ji sice k životu tolik, jako Harry, ale dobré kafe nikdy neodmítl. „Nezdržuješ,“ ujistil Saru, „vlastně jsem se sem zatoulal s nadějí, že nakoupím zbývající vánoční dárky, a jinak nic v plánu nemám. I ty dárky ještě počkají,“ mávl rukou do vzduchu. Do Vánoc ještě nějaký čas zbýval. „Jídlo by bylo fajn,“ přikývl, načež zaváhal, ale nakonec sebral odvahu, aby řekl nahlas to, co ho napadlo. „No, kdybychom zašli na nákup, tak bych ti klidně uvařil,“ navrhl s nadšením v očích. Johny totiž vařil vád, obzvlášť pro ostatní, a vařil skvěle. Sice bylo asi trošku divné, aby se hned nasáčkoval k Saře domů a vařil, ale čert to vem.

_________________