Konečně tu byl den, kdy jsem měla odejít z nemocnice. No chápejte, nemohla jsem se ho dočkat! Ležela jsem v té zatracené posteli už od vánoc. A lezlo mi to na nervy naprosto neskutečně. Nejenže mi celá ta choroba absolutně pokazila plány na to, jak se dostat pod kůži té malé holce, co se lepila na mého otce, a získat tak přístup ke všem jeho tajemstvím, abych je mohla hezky zatepla poslat dál a hlavně, abych měla víc důvodů k odstranění toho člověka ze svého života... nebo spíš, z jeho života.
Jenže jediné, co se mi povedlo zjistit, byl ten fakt, že se snad otec bude pokoušet odstranit babičku. A upřímně, bylo by hloupé ho zabíjet dřív, než se postará o ni. A tak jsem hodlala počkat, dostat se k němu blíž, zjistit si některé věci, možná mu tak trochu udělat ze života peklo a zařídit, aby nakonec prosil o smrt, tak jako to on udělal dědečkovi, potrestat ho za krvezradu, jaké se dopustil... a hlavně, nakonec tím vším dokázat nejen na jaké straně stojím, ale hlavně ukázat Gerasimovi, že jsem schopná čehokoliv. Protože jsem chtěla opravdu patřit k nejbližšímu kruhu zastánců spravedlnosti, řekněme.
Jenže tady musela být ta zatracená nemoc, která všechny moje plány zpřeházela, a za kterou bych nejraději zaavadovala i vlastní pisatelku, kdybych věděla, že mě někdo píše, no nic, popojedem.
Tak či tak, dnes byl poslední den, který jsem měla strávit v té proklaté nemocnici, a odteď mělo následovat čtrnáct dnů domácího léčení. A s tím už se dalo pracovat.
A tak jsem, pomalu ale jistě, opustila svůj pokoj, a vydala se (jako slušná pacientka, že...) poděkovat lékouzelníkům za péči, a samozřejmě tak trochu s váčkem zlata v ruce zařídit, aby si nepouštěli pusu na špacír o tom, co že mi to vlastně bylo. Nikdo nepotřeboval vědět, že je moje imunita ještě stále poněkud podrytá, a stačilo by něco nepatrného, abych už třeba nikdy nevstala.
Ale upřímně? Už jsem se nemohla dočkat, až se dostanu z nemocnice konečně pryč.

První co mě napadlo, když jsem zaslechla hlas lékouzelnice bylo, zda to náhodou není zas ta ženská bláznivá. Nu, evidentně to byla právě ona. A její testy. Povzdechla jsem si a oči se mi tak nějak automaticky stočily směrem ke stropu, ačkoliv se jinak na mojí tváři nezměnilo téměř nic - merlinužel, mírnému pozvednutí obočí jsem už nezabránila. Absolutně jsem nevěděla, co ta ženština myslela nilskou bleskotasemnicí, upřímně řečeno jsem o téhle potvoře slyšela poprvé v životě, a byla jsem si absolutně jistá nejen že ji určitě, ale určitě nikde ve svém těle nemám, ale i tím, že ani náhodou nepotřebuji slyšet nějaké další historky. Vlastně bych v tu chvíli nejradši na drahou paní doktorku hodila nějakou hezkou kletbu, která by jí zabránila mě následovat, ať už dočasně nebo trvale, ale to nebyl asi ten nejlepší nápad. Asi určitě. Nejen že dost pravděpodobně patřila ke kouzelnictvu čisté krve (ne že bych si byla jistá, ale chápejte, nečistokrevnou špínu by přeci do mojí přítomnosti nepustili, ne? Logicky...), ale hlavně, tohle byla nemocnice, u Merlinovy hnijící brady někde pod kameňom, a i já musela uznat, že existují mnohem vhodnější místa k plánování a uskutečňování vraždy, ehm, chci říct, zdržovacích taktik. A tak jsem se spokojila s tím, že jsem přicházející ženu spražila opovržlivým, lehce vražedným pohledem.
"Nemám tušení, na co že mě to hodláte testovat," pronesla jsem hlasem, ve kterém už hezky ze zvyku chyběly jakékoliv emoce, "ale tady mám propuštěnku, platnou, jak vidíte, ode dneška, takže si veškeré své testy můžete nechat do zásoby pro ty, kterým skutečně pomohou."
Tak. Usmála jsem se na ni, jako bych to přeci celou dobu myslela dobře, nekapal mi ze slov jed a tak vůbec. "Co myslíte, nebylo by lepší neplýtvat vaším talentem," soukala jsem ze sebe ta slova, "na někoho zdravého, když může být určitě využit někde jinde?"