HŮLKA:
13 palců dlouhá neohybná, z modřínového dřeva s jádrem z vlasu víly

I přesto, že se Milo svojí výškou řadí spíš k těm menším a jeho hnědé, lehce zvlněné vlasy a hnědá kukadla taky nejsou zrovna terno, když k tomu přidáte jeho drobný nosánek a růžové rtíky, které jsou většinu času roztaženy v širokém úsměvu, všimnete si, že je vlastně docela hezounek. Za zmínku stojí i Milovy zářivě bílé, rovné zoubky, které si díky jeho širokému úsměvu můžete prohlédnout snad všechny. Nebo jeho oči, které nejsou zvláštní barvou, ale spíš lehce podlouhlým mandlovým tvarem, který může za to, že je většinu času ani nevidíte, protože když se Milo usměje, zúží se jeho kukadla v téměř nepostřehnutelné srpečky. Kdybyste ale přece jen měli šanci se mu do těch radostně jiskřících kukadel podívat, zjistili byste, že jimi Milovi vidíte přímo do duše.
Další neodmyslitelnou součástí Milova vzhledu jsou dlaně začerněné z neustálého čmárání a črtání a sem tam i nějaká barevná šmouha na obličeji či za ušima – to jak si Milo musí při tvoření dávat vlasy z obličeje, aby mu nezavazely. Taky každá Milova kniha má na přebale a občas i na některých stránkách různobarevné otisky. Knížky jsou mimochodem další Milovo poznávací znamení, jen zřídka ho potkáte bez nějaké v ruce.
Co se týče stylu oblékání, ten se u malého Graye začal tak nějak utvářet, až když už dostal z takových věcí rozum a začal se oblékat sám. Do té doby ho oblékala jeho maminka a ta si s tím moc hlavu nelámala, prostě ho oblékla do toho, co jí jako první přišlo pod ruku, a tak Milo často chodil třeba ve žlutých květovaných šatičkách nebo růžové halence. Díky tomuto ledabylému počínání a Milově roztomilému obličejíku ho lidé často považovali za dívku. Jakmile tomu ale začal chlapec rozumět, vydupal si ostříhání vlasů, které často míval dlouhé až na ramena, a začal se také poohlížet po oblečení, které bylo především černé, bílé, nebo tmavě zelené či modré. Nejraději ze všeho se obléká do pohodlných černých kalhot a velkých svetrů a mikin s kapucí, protože je mu často zima.

Milo se díky mladšímu příbuzenstvu stal takovým malým obráncem. Vždy se snaží chránit slabší a je jedno, jestli jde o chlapce nebo dívku, pokud možno se vyhýbá násilí a konflikty řeší slovně, ale už se i stalo, že se musel ve škole poprat, když si někdo na jeho sestru vyskakoval. Milo vyrůstal obklopený rodinnou láskou a relativním klidem, takže byste od něj žádné jiné problémy očekávat nemohli, spíš naopak. Svojí poměrně klidnou přátelskou povahou a nemizejícím úsměvem se na lidi kolem sebe snaží působit především pozitivně. Největší radost má, když se mu podaří někoho rozesmát. A to se netýká jen jeho rodiny nebo kamarádů, rád zlepší náladu komukoliv, kdo to zrovna potřebuje.
Ze začátku se Milo může zdát trošku jako stydlín, ale to je jen tím, že neznámé lidi chvíli jen tak zpovzdálí pozoruje, aby si je aspoň trošku mohl někam zařadit. Chápejte, rád poznává nové lidi, jen necítí potřebu se hned s každým kamarádit a jen výjimečně někoho osloví jako první. Když ale někdo osloví jeho, Milo si moc rád poslechne, co mu chce dotyčný říct a určitě si pohlídá i to, aby si každý den aspoň na chvíli popovídali. Milo na lidech vidí především to dobré a co kdo o kom říká, ho nezajímá, on má přece svoji vlastní hlavu a názor si udělá sám, díky moc. Má rád spoustu lidí, ale jen málokoho považuje za skutečného kamaráda. Mladý Gray totiž věří, že ti praví kamarádi jsou vám prostě předurčení, a když je potkáte, vaše srdce vám to řekne. Těžko říct, jak na to přišel, nejspíš to ale souvisí s tím, že ze všech lidí, které potkal, jen za jedním by šel až na kraj světa, a tím je jeho bratránek Oberon. Jen o tomhle jednom člověku je stoprocentně přesvědčený, že i kdyby se propadli do nejhlubšího pekla, společně se z něj dostanou. Nebo ho ovládnou, což by Oby jistě navrhl jako první.
Když si chce Milo odpočinout, obvykle zaleze někam do kouta a něco si čte nebo si čmárá do zápisníku. Rád taky jen tak sedí a pozoruje dění kolem sebe. Často se stane, že si ho všimnete, jak na někoho zírá, ve skutečnosti ale sní s otevřenýma očima. Jako odpočinek bere i čas strávený s Oberonem, občas to může být sice trošku náročné, protože je to pěkné číslo, ale i tak ho to dobíjí pozitivní energií.

Terri se na příchod svého prvorozeného velmi těšila. Milo se narodil jako takový dost předčasný Vánoční dáreček a celá ta poklidná, vřelá a rodinná atmosféra těchto svátků se mu nejspíš i nějak promítla do povahy. Protože si jeho maminka byla jistá, že se jí narodí holčička a také se podle toho nakupovalo, prožil Milo velkou část svého miminkovského věku v holčičích dupačkách a šatičkách. Ani později se Milo šatům nevyhnul. Prostě nebyl čas řešit, co si chce kdo obléknout a dívčí věci Terri nakupovala ve velkém, takže malý Milo sdílel šatník se svou sestrou zhruba do šesti let. Když začal větší část svého volného času trávit s bratránkem Obem a ten mu sdělil, že by byl určitě moc hezká holka, zařekl se, že už se bude oblékat sám a začal nosit jen černé kalhoty a tmavá trička či košile. Několikrát se stalo, že se ze školy vrátil v mnohem tmavším tričku, než v jakém odešel a díky tomu Terri došlo, že se jí narodil malý čaroděj. Simon to přijal jako holý fakt, o schopnostech své partnerky věděl a tak ho to u syna ani nepřekvapilo. Vlastně ani neměl moc čas se tím nějak víc zabývat.
Simon totiž neměl moc čas ani na svou rodinu, protože jeho veterinární klinika za domem ho docela úspěšně zaměstnávala od rána do noci. Když ho chtěl Milo vidět, musel si většinou počkat na společnou večeři, kterých se otec účastnil jen několikrát do týdne. Proto měl Milo vždy radost, když na návštěvu přijel jeho strýc Ashwood s rodinou. I přes strýcův přísný výraz na něm Milo vždy viděl, že má jeho matku i jeho samotného rád a malý Gray ho považuje tak trošku za druhého otce, i když byste na těch dvou mužích nějaké podobnosti našli jen těžko. Nejlepší na takových návštěvách ale samozřejmě bylo, že se mohl Milo vidět s Oberonem. Často u sebe navzájem přespávali a celkově vyrůstali tak nějak střídavě v obou domácnostech. U Grayových to měli obzvlášť rádi, protože Oby se aspoň na chvíli vyhnul své matce a malá JJ jim vždy nosila spoustu sladkostí a snadno se na ni sváděly veškeré Obyho lumpárny.
Když Milo v jedenácti letech dostal dopis z Bradavic, jako první ho zajímalo, jestli Oberon pojede taky, protože jestli Obe nepojede, tak on taky ne. Před příjezdem do školy vůbec neuvažoval o tom, že by s ním neseděl u stejného stolu. Teď po zařazení se sice musel smířit s tím, že skončili v jiných kolejích, ale to Milovi nebrání v tom se s bratránkem vidět a třeba ho to aspoň donutí najít si nějaké další kamarády, i když to se Obemu dost možná moc líbit nebude.