Talyssa se nebála, strach se v ní nezakořenil - jen se polekala a nebylo divu. První hůlka, kterou kdy v životě držela v ruce, a způsobila něco jako výbuch? To člověka docela vyděsí, jen co je pravda. A to i dívku poměrně otrlou, takovou, jakou byla právě přítomná plavovláska. „Hůř? Jak hůř?“ vyhrkla, když prodavačka podotkla, že je normální, že hůlky reagují takto prudce, některé dokonce i hůře.
Ani další hůlka očividně nebyla ta pravá, protože poté, co s ní dívenka váhavě mávla, z ní vytryskly nepříjemné jiskry - štiplavé a páchnoucí, které se rozběhly po okolí a hrozily požárem. Prodavačka je ale naštěstí včas zpacifikovala, aby obchod nelehnul popelem. Taly by to tu podpálila jen opravdu nerada. „Ups,“ prohlásila dívka nejistě a hůlku vrátila. A po ní i další, další a další...
Přestávalo ji to bavit, dokonce ji to skoro začínalo otravovat. Čekala, že budou z obchodu za čtvrt hodiny venku, ale tohle vypadalo spíš na dlouhé vybírání a Talyssa se oprávněně začala obávat, aby tu nemuseli zůstat přes noc. Už bylo přeci jen pozdní odpoledne a Athan navíc přece říkal, že on sám strávil výběrem hůlky hodiny... „To mě ale vůbec neuklidnilo,“ podotkla k němu rozmrzele.
Ani ona nechápala, k čemu jsou metry, které vyskočily zpoza pultu, a tak se nejistě ohlédla k Athanasiovi, který vzápětí vyřkl nahlas otázku, jež napadla i plavovlásku. Ale na rozdíl od ní k tomu přidal ještě sarkastickou poznámku. Talyssa se pobaveně ušklíbla. Navzdory tomu, že se jí metry tančící kolem ní vůbec nelíbily, ale stála klidně - jen jednou se ohnala, když jí drobný metřík prakticky zašimral pod nosem.
Nakonec se před ní objevily dvě hůlky, o nichž prodavačka tvrdila, že jedna z nich by měla být ta pravá. „Jak to vůbec odhadujete? Těch hůlek jsou tu tisíce... musíte mít přece nějaký tip, kterou hůlku mi podat, ne?“ zeptala se zvědavě, než sáhla pro jednu z nabízených hůlek. Dlouhou, z leštěného světlého dřeva. Mávla s ní podstatně sebejistěji, než s těmi předchozími, ale k ničemu to nebylo - hůlka ani neškytla, očividně odmítla vůbec se nějak projevit.
Zato ta poslední... Také světlá, ale kratší, ta byla zvláštní. Talyssa to cítila už ve chvíli, kdy se prvně dotkla elegantního dřeva - hůlka jako by jí zavibrovala v ruce. Když s ní mávla, ze špičky hůlky vyletěli dva drobouncí ptáčci, velikostí by se dali přirovnat k čmelákům, a vzduchem zavoněl šeřík. Jeden z ptáčků zakroužil kolem Athanovy hlavy, druhý vyletěl kamsi vysoko, a sotva o pár vteřin později se oba rozplynuli. Ten okamžik byl sice kratičký, ale i tak v Taly zanechal hluboký dojem, a tak překvapeně, s očima vykulenýma nadšením, hlasitě vydechla. „Páni...“

_________________

Ollivanderovy hůlky

Jane svým prohlášením dívku spíše vyděsila, než uklidnila za což si pak Jane v duchu patřičně vynadala. „Skutečně, nelekejte se.“ Jane mluvila klidným, možná i trochu konejšivým hlasem, ne vážně ji děsit nechtěla. „Stávají se různé věci, tohle byla jen jedna reakce z mnoha možných. Už jsem zažila prasklý lustr i oheň. Ale také se stalo, že hůlka prostě jen odmítla reagovat. Nic se vám nestane, to nedovolím, takže se skutečně není čeho bát.“ Ne, Talyssa se nebála, to Jane věděla. A také věděla že kdyby se Talysse něco stalo, Athanasius by stáhl z kůže. Ale i kdyby ho dívka neměla za zády Jane by nedovolila, aby se jí něco stalo. A podle toho také během zkoušení jednala.
Abychom byli upřímní, po prohlášení, že Athanasius vybíral hůlku tak dlouho polilo Jane horko. Nedala to na sobě znát, snad jen když to zaznělo, překvapeně k němu na okamžik vzhlédla. Tak takhle dlouho tu skutečně ještě nikoho neměla.
„Nedělejte si hlavu z neúspěchu slečno.“ Pokusila se ji Jane povzbudit. „Až padneme na tu správnou, rozhodně se vám to vynahradí.“
Metry létaly sem a tam, některé Jane ukázaly hodnotu, jiné naopak ne. Nebylo divu, že z toho Talyssa a hlavně Athanasius, který to nezažil, byli nervózní. „Pomůže mi to vyloučit některé hůlky, i když osobně tuhle metodu nemám moc ráda.“* Zazněla odpověď. Jane to až příliš připomínalo válečné měření, které prý někde Němci prováděli. „Tam také budete muset zamířit, pokud jste tak ještě neučinili.“ Okomentovala jednoduše jeho poznámku. Ta věta byla trochu kousavá, ale ne moc a Jane se věděla, co dělá. A nehodlala se nechat vyprovokovat, tedy jestli to měl Athanasius v plánu. „A dobře děláte, že sebou nešijete slečno. Madam Malkinová používá i špendlíky.“ To jedno ohnání se po tenkém metru se nepočítalo. Po změření se metry (s jistým ulehčením) vrátili zpět do šuplíku.
„Každá hůlka má… řekněme něco jako svoji povahu. Záleží na dřevu i jádru. Snažím se vybrat takovou, která bude sedět vaší povaze slečno.“ Janiny modré oči se střetly s jejíma, tak podivně zelenýma. Ale vzhledem k tomu, že její otec měl žluté… „Musíte se dobře dívat slečno. I to, jak kdo vejde do obchodu říká mnohé. Jste… zvědavá a energická, ale také víte, kdy být opatrná. Máte dostatečné sebevědomí, nerada čekáte a zdá se, že jste po otci podědila smysl pro humor. A je toho víc, každý člověk je osobnost.“ Jane se mírně usmála. Možná svým způsobem jako sfinga. Tou větou si pojistila odpověď. Pokud to není její otec, ozve se. Když bude ticho, její domněnka se potvrdí. A jinak tohle byl jen hrubý odhad, na poznání dívčiny osobnosti to chtělo daleko více času, ale na hůlku to muselo stačit. Vážně si myslíte, že Jane přes dírky mezi regály neviděla jak se ti dva tváří, když hledala ty správné krabičky? A třebaže dívka nejdříve reagovala vyplašeně, brala další a další hůlky do rukou. Člověk, co po spadnutí z koně znovu nasedne. A to bylo Jane sympatické.
„Ale nejsem tu od toho, abych vám vykládala, jaká jste nebo nejste, to víte vy sama nejlépe. A pak jsou tu vaši bližní,“ kratičký pohled k Athanasiovi. „ti vám řeknou i to co o sobě nevíte.“ Nebo to, co si člověk nechce připustit. Dodala k tomu v duchu. A pak se opět přešlo ke zkoušení těch dvou posledních hůlek. Poslední, tedy osmá byla kouzlo sama o sobě.
Ptáčci a šeřík. „Půvabné.“ Zamumlala Jane, protože to na ni udělalo dojem, vážně. Nechala kouzlo pomalu odeznít a pak zalomcovala šupíkem, který se pochopitelně vzpříčil. „Potřebuji tě, vylez. Hned.“ Zamumla. Nakonec Jane netrpělivě zaťukala na dřevo. „Tak bude to?“ Šuplík se ale nakonec otevřel a brk s blokem vyletěl ven. Co nejdál od Athanasia, ale také dostatečně blízko Jane a Talysse, kterou zjevně nepovažoval za hrozbu.
„Hůlku si teď od vás vyžádám zpět slečno, přijde vám poštou. Bude to dělat sedm galeonů a ještě mi prosím nadiktujte svoje jméno.“ Instruovala jak dívku, tak chvilkami mrkla na Athanasia. Nervozita z jeho osoby nepolevila a jestli ano, pak velmi málo. Pořád to byl velmi nebezpečný, zjizvený válečník, minimálně pokud Jane měla škatulkovat. A hlavně, byl tu se svojí dcerou, kterou měl skutečně rád, to nešlo nevidět. Takže jako bachyně s prasátky, jeden špatný krok stačí…

Mimo herně:
*Upřímně? Nemám páru na co tam jsou. O.o Prostě tam jsou tak jsem je využila…

_________________

(Stieg Larsson)

Do rozhovoru mezi Taly a slečnou prodavačkou Athanasius neměl potřebu nijak zasahovat; to, co mladá hůlkařka říkala, dávalo konec konců docela smysl, a ačkoliv zřejmě zatím neměla moc zkušeností, ve své práci se pravděpodobně vyznala. Minimálně uměla jednat s dětmi, což bylo velké plus. „Toho jsme si samozřejmě vědomi,“ přikývl, když se řeč letmo stočila k madam Malkinové - tam měla dvojice namířeno hned poté, co budou mít z krku to nejdůležitější, tedy hůlku.
Athanasius byl na Taly hrdý, když nehybně stála, zatímco si jí měřily metry - nejančila, byla klidná a působila vyrovnaně. Jasně, že se v něm vzedmula pýcha, ještě aby ne... Jenže pýchu hned vzápětí vystřídal šok, protože jakkoliv to bylo pravdivé prohlášení, Athan opravdu nebyl zvyklý, aby ho na veřejnosti někdo označoval jako dívčina otce. Z ničeho nic ztratil barvu v obličeji a na čele mu vyrašily kapičky studeného potu. Pohledem okamžitě střelil k Taly, ale zdálo se, že ta poznámka dívku akorát pobavila, nic víc.
Sám se ovšem nezmohl k tomu, aby na to cokoliv namítl; vždyť by lhal, kdyby řekl, že dívčin otec není. Situaci pravděpodobně zachránila Taly, která to nařčení vyvrátila za něj. A jemu se sice maličko ulevilo, ale zároveň z toho všeho zčernalo jeho už tak dost černé svědomí. Relativně dobrá nálada zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a Athanasius nespokojeně nakrčil čelo - nejraději by z obchodu okamžitě odešel na čerstvý vzduch, ale nemohl.
Myšlenky si srovnal až ve chvílích, kdy plavovláska zkoušela další hůlky, což Athanasius bohužel skoro nevnímal, jak moc rozhozený byl, i když už to navenek nedával nijak najevo. Zpátky do přítomnosti se ale naštěstí vrátil v okamžiku, kdy si Talyssu konečně vybrala její první hůlka, ta jediná pravá. Vzduchem zavoněl šeřík, který ho příjemně zašimral v nose, a kolem hlavy se mu prohnal droboučký ptáček, vzápětí se rozplynuvší ve vzduchu. „To bylo opravdu hezké,“ pousmál se pochvalně.
Nakonec přistoupil k pultu blíže, aby zaplatil patřičný obnos za hůlku a věnoval Jane pokřivený úsměv. „Děkujeme, že jste nám věnovala tolik svého času, slečno,“ broukl zdvořile. „Hezký zbytek dne,“ rozloučil se nakonec a pak už bylo načase přejít ulici k madam Malkinové.

_________________

Talyssa se sice polekala, ale rozhodně se nevzdávala, a ať už měly následující chvíle přinést jakékoliv horory, nehodlala se otočit na patě a utéci. Už jen proto, že by z ní Athan určitě měl srandu. A navíc o nic nešlo, jen o výběr hůlky. Na uklidňující proslov, který se jí dostal od prodavačky, tedy přikývla a odhodlaně se natáhla pro další hůlku. „Já se nebojím,“ řekla přitom hrdinně.
Pak už nic nekomentovala, jen přikyvovala a trpělivě čekala, až metry, které poletovaly kolem ní, zase zmizí. „Nejsem hloupá,“ opáčila na poznámku, že je dobře, že se nevrtí, protože madam Malkinová má poletující špendlíky. Proč by se taky měla vrtět? Vždyť to nemělo smysl, tohle byly jen hloupé, neškodné metry.
„To zní zajímavě,“ usmála se, jakmile se dozvěděla, že má hůlka něco jako svou vlastní povahu. Když pak Jane prohlásila, že má humor po otci, Talysse to nedalo a nahlas se zasmála. „On ale není můj táta,“ namítla se smíchem, ohlédla se k Athanasiovi, a když viděla jeho pobledlou tvář, úsměv jí na rtech maličko ztuhl. Nedala ale nic znát, byla stejně dobrou herečkou, jako on sám. Na zlomek vteřiny se však zdálo, jako by se dívce v očích promítlo pochopení; potvrzení něčeho, co už nějakou chvíli tušila.
A pak se to konečně stalo - Talyssu si vybrala jedna z tisíců hůlek, které se v tomhle obchodě nepochybně nacházely, a dívce spadl kámen ze srdce, protože už se začínala obávat, že tu budou snad až do setmění. Osmá hůlka... že by osmička od teď byla jejím šťastným číslem? Možná, kdo ví.
Když se jí dostalo pochval, zatvářila se pyšně, vrhla úsměvem k Athanášovi, a vděčně ho nechala, aby hůlku zaplatil. Ani jí nepřišlo zvláštní, že za ní dnes všechno platí - myslela si, že mu její rodiče dali peníze a netušila, že ve skutečnosti Athanasius trval na tom, že všechno zaplatí sám. Hůlku Lyssa neochotně vrátila, načež zašilhala na zápisník. „Taly. Totiž... Talyssa Hannah Cornea,“ sdělila nakonec celé své jméno.
A pokud už obchodnice neměla nic víc na srdci, Taly našla svou drobnou ručkou Athanovu medvědí tlapu a vklouzla mu rukou do dlaně. Protože prostě chtěla. „Omlouvám se za ten nepořádek,“ špitla ještě před odchodem. „Na shledanou,“ rozloučila se nakonec a ruku v ruce se svým bělovlasým společníkem zamířila do protějšího obchodu, pro hábit.

Vůbec se jí tam nechtělo, protože byla z toho dlouhého vybírání hůlky celkem unavená, a bylo to na ní znát. Jindy by určitě vesele poskakovala vedle Athana, ale teď kráčela klidně a spořádaně. „Už bych ty nákupy chtěla mít za sebou,“ postěžovala si, „doufám, že se u té paní Malkinové nezdržíme tak dlouho.“

_________________

„Já také, to mi věř,“ broukl Athanasius s letmým úšklebkem na rtech, protože se ztotožňoval s Talyssiným prohlášením. I on už by rád měl nákupy z krku, ale ještě ten hábit koupit museli. Na jednu stranu byl rád, že může trávit celý den ve společnosti plavovlasé princezny, na druhou stranu byl ale pořád chlap a chlapi prostě neměli rádi nákupy. Žádné nákupy.
„Slyšel jsem, že je tahle paní Malkinová dost upovídaná, tak jí nedávej podněty k dlouhým řečem a snad budeme brzy venku,“ dal Taly dobře míněnou radu, pobaveně se uculil a pak jí zase přidržel dveře, když vcházeli do krámu, který se skutečně nacházel prakticky naproti tomu Ollivanderovu.
„Dobrý podvečer,“ broukl zdvořile, ať už vzbuzoval jakýkoliv dojem, rychle očima přelétl obchůdek, a pak se zadíval na prodavačku. „Potřebujeme hábity do Bradavic,“ vysvětlil a poukázal na Taly. Madam Malkinové muselo být jasné, o co jde.
„Ah, takže poprvé do Bradavic, drahoušku?“ zacukrovala okamžitě poté, co oba dva pozdravila, a ukázala na nízkou stabilní stoličku. „Tak se mi postav sem, děvče, změřím si tě,“ mrkla a ještě stihla podotknout něco o tom, jak je Taly „rozkošné děvčátko, celý tatínek“. Athanasius už rezignoval - to prohlášení v něm sice vzbudilo ten samý podivný pocit, který ho jako blesk z čistého nebe zasáhl u Ollivandera, ale vlna paniky už se nedostavila. Spíš rezignoval; očividně mu Talyssa byla podobná víc, než se domníval. A to ještě netušil, že čím starší dívka bude, tím více společných rysů budou mít. Vzhledových, ale i těch povahových.
Nijak to však nekomentoval, jen se postavil opodál a sledoval, jak kolem Taly dnes již podruhé tančí metry různých délek a velikostí, tentokrát však společně se špendlíky, a berou si dívčiny míry. Madam Malkinová se naštěstí opravdu činila, takže za chvíli bylo po všem.
„Chceš si vybrat nějakou hezkou sponu na hábit?“ prohodil k dívce, jakmile byla propuštěna ze stoličky. A protože Taly určitě neodmítla, nechal ji, ať si vybere takovou, která se jí bude nejvíce líbit. Pak zaplatil patřičný obnos za sadu hábitů i sponu, a nakonec už mohli konečně vyrazit pryč.
„Tak to máme z krku,“ oddechl si, jakmile nechali obchod za svými zády. „Zajdeme na jídlo a pak vyrazíme domů, hm?“

>>

Mimo herně:
Nevím, jestli měla Jane ještě v plánu psát, kdyžtak se kaju, ale stejně už by asi nebylo na co reagovat, když jsme s hůlkou už skončili

_________________

„Budu mlčet jako hrob,“ ušklíbla se Talyssa pobaveně, jakmile se dozvěděla, že je prodavačka hábitů docela upovídaná, a tudíž by s ní neměla zapříst rozhovor, pokud se v obchodě nechtějí zbytečně zdržovat, což opravdu nechtěli. Dokonce i jindy energická plavovlasá dívenka byla unavená a začínala se těšit domů.
„Dobrý den,“ usmála se způsobně, jakmile o chvíli později vešla po Athanasiově boku do obchodu. I ona se zvědavě rozhlédla kolem sebe a musela uznat, že i tenhle krám má něco do sebe. Nebylo to tu však tolik tajemné, jako u Ollivandera. „Ano, poprvé do Bradavic,“ přitakala, ale to bylo také víceméně všechno, co řekla - dobře pamatovala na varování, ať se s prodavačkou radši moc nevybavuje.
Na stoličku se postavila bez řečí, a zatímco kolem ní poletovaly metry a špendlíky, ani se nehnula, což už měla docela natrénované od prodavačky hůlek, že. Tady ty metry ale aspoň dávaly smysl. Další poznámku o tom, že je podobná otci, přešla jen s jakýmsi vědoucným úšklebkem.
Metry brzy odvedly svou práci a Talyssa mohla seskočit ze stoličky, což také udělala. „Tak jo,“ zazubila se, když jí Athanasius vzápětí nabídl, že by si mohla vybrat sponu na hábit, pokud chce. Samozřejmě, že chtěla! Vždyť byly všechny ty spony tak hezké... A taky drahé. Při pohledu na ceny dívka trochu zrozpačitěla, ale vypadalo to, že Athan trvá na svém rozhodnutí. „Ráda bych tuhle, prosím,“ zaškemrala po chvíli, ukazujíc na jednoduchou, ale půvabnou stříbrnou sponu, která znázorňovala vlaštovku.
Pak už nezbývalo než zaplatit, čehož se opět ochotně ujal její bělovlasý společník, a konečně opustit obchod a celkově nákupy.
„Hurááá,“ zajásala plavovláska, když společně s Athanasiem vyšli zpátky na ulici. „To zní jako dobrý plán, beru,“ zakřenila se na návrh, že se zajdou najíst a pak vyrazí domů. Znovu vzala Athana za ruku a nakonec společně zamířili na večeři, odkud se pak přemístili zpátky do Rumunska. Pro dnešek měli Příčné ulice tak akorát dost.

>>

_________________

„To jsem ráda slečno.“ Upřímně Jane si nedokázala představit, jak by to dopadlo, kdyby musela někoho ke zkoušení hůlky nutit. A pak později, když jí dívka ještě odpověděla ohledně metrů se Jane jen letmo usmála. „To jsem neřekla.“ Podotkla jemně.
Když pak došlo k té nevinné větě, zachránila Athanasia vážně Talyssa, protože její reakce byla blesková a strhla na sebe pozornost. Jane si proto nestihla všimnout, jak rysy jeho tváře ztuhly do masky. „Vážně?“ Překvapení nebylo hrané, věk by dejme tomu seděl a jejich podobnosti si nešlo nevšimnout. Nebo spíše toho pouta mezi nimi. A pak, proč tu není její skutečný otec, aby tu byl s ní? Aby ji chránil? Příčná už dlouho byla klidná, ale víme, jak je to s klidnou vodou a břehy, že? Odpověď vyvolala více otázek než odpovědí.
„Omlouvám se, nebylo to ode mě příliš taktní.“ Složila menší omluvu muži před sebou, který nabral barvu zdi, ale myslela si svoje. Ostatně pokud to dívka nevěděla, pak ten muž ano. V tomhle ohledu Jane zaváhala jen chvilku.
Přeskočíme k části, kdy brk, ano teď se doslova tetelil blahem, chápejte, protože ta dívka měla prostřední jméno! A také to byl ten samý brk, který (opět) zmizel pod pultem rychlostí blesku jen co se Athanasius přiblížil.
„S tím si hlavu nelámejte slečno.“ Věnovala Jane dívce úsměv. Protože vlastně i ona byla docela ráda, když z obchodu odcházeli. „Ještě jednu věc slečno, předpokládám, že to víte, ale pro jistotu.“ Jane se upoutala pohled dívky. Smaragdová zelená. „Dávejte na svoji hůlku dobrý pozor, žádná už totiž nebude jako vaše první, to je vše.“
Talyssa byla náročný zákazník, a ne že by Jane nebavilo vybírat a zkoušet (pokaždé se dělo něco jiného!), ale když jste měli dozor za zády, nebylo to někdy příjemné. Zvlášť když dozor měl břitký jazyk. Ale zároveň jak se zdálo dokázal Athanasius ocenit její snahu, což jí na tváři vykouzlilo další úsměv, tentokrát skutečně vřelý (ono člověka potěší, když někdo ocení snahu, víme?). Pohlédla do tak zvláštně jantarových očí a napadlo ji, že ten člověk nemůže být až tak…
Zjizvený válečník. S jazykem ostřejším než břitva. Intuice se nemýlí, takže sympatie si nech od cesty.
„Vám také. Na shledanou.“ Jane co se za nimi zaklaply dveře si Jane skoro neznatelně oddechla. Ta jizva ve tváři ji totiž přiměla myslet na jinou osobu, ze které měla sakra velký respekt ještě i nyní když se dotyčný stal duchem. Odcházeli rukou v ruce, jestli nejsou otec a dcera sním vlastní klobouk. Jane se slabě usmála i když teď už úsměv připomínal úšklebek. Žádný klobouk totiž nenosila.

>>

_________________

(Stieg Larsson)

<<< (s Minou)

Prázdniny utíkaly podezřele rychle a Freye připadalo, že je tráví z větší části jen a jen v práci. Na což si vlastně moc nestěžovala, ostatně jí to v nemocnici bavilo, ale nemohla se tak moc vídat s rodinou a hlavně s Wei-Dingem. S tím ostatně vyjela na několik dní do Austrálie, což si moc užila a plánovala ho vytáhnout ještě někam.. i když by jí bohatě stačilo strávit společných pár dnů tady v Londýně. Což ostatně navrhovala v dopise, který hodlala poslat hned, jak zařídí vše potřebné. Tedy v momentě, až předá svou neteř jejím rodičům.
"Tak, drahoušku, kam bys chtěla jít jako první? Pro hábit, hůlku, kotlík nebo něco jiného?" povytáhla tázavě obočí a pousmála se na Minu, která se jí držela za ruku. Svou neteř zbožňovala, především z toho důvodu se nabídla, že s ní ty nákupy zařídí, protože si byla jistá, že by jí rodiče jinak poslali se skřítkem. Nebo samotnou. Takhle to bylo mnohem lepší, protože na ní mohla dohlédnout a navíc si užít společný den, který se jim naskytl jednou za čas. Freya tušila, že teď, když už Mina bude chodit do Bradavic, to bude mnohem lepší, ale nechtěla jí tam zase moc otravovat. Co kdyby se jí pak ostatní smáli, že se moc kamarádíčkuje s profesory? To by asi nikdo nechtěl.. "A taky bychom pak mohly zajít do Mžourova, co na to říkáš? Doslechla jsem se, že bys ráda nějaké koťátko," zamrkala na ní pobaveně a kdyby zrovna neměla jeden ze svých klobouků, pocuchala by jí vlásky. Byla ale pravda, že se tomu nedivila a spíše si to tipla, než že by to někde zaslechla. O své malé neteři věděla, že kočky miluje.

_________________

<<< s tetičkou

Když se u nás ráno zastavila teta s tím, že mě vezme na nákupy, samozřejmě, že jsem se radovala. Ono to ani jinak nešlo. Tetu Freyu jsem měla nejradši ze všech, i když jsem se s ní nevídala nijak často. Ale s kým z rodiny jo? Všichni byli až moc zabráni do práce a nikdo na mě neměl čas, dokonce ani vlastní rodiče.. Ne že bych si tedy chtěla stěžovat, to rozhodně ne, moc dobře jsem věděla, že mě mají rádi.. svým vlastním způsobem. Nicméně, zpět k nákupům.
Jakmile bylo vše s matinkou domluveno (což nebylo těžký, řekla jen "ano" a už se zajímala zas o své věci), mohlo se vyrazit. Na hlavu jsem si ale ještě před odchodem narazila slaměný klobouček s kočičíma ušima, protože bez něčeho takového se nemohlo vyrazit. A pak už jsem se s tetou přemístila přímo na Příčnou, z čehož jsem byla nadšená a spokojeně jsem se usmívala od ucha k uchu. No a samozřejmě jsem držela tetu za ruku, přeci jsem se jí nechtěla ztratit, nebo něco takového, že.
"Já ti ani nevím," přiznala jsem zamyšleně, protože já bych šla mnohem radši na zmrzlinu, než nakupovat, i když jsem byla ráda, že už to budu mít za sebou. Taky mě napadlo, jestli svou hůlku už má Lacey a jestli jí ještě do konce prázdnin někde potkám, nebo si budu muset počkat na začátek školního roku. "Tak třeba pro hůlku?" povytáhla jsem tázavě obočí a pousmála se. Připadalo mi, že jsme tomu nejblíže a navíc jsem věděla, že hůlka se až zpětně posílá, stejně jako školní uniforma. Bylo tedy lepší si prvně dojít pro tyto dvě věci, a pak až pro kotlíky a tak a to z toho důvodu, že kdybychom to udělaly naopak, táhly bychom se zbytečně s taškami. No ne? "Jako vážně? Ty mi ho koupíš? No to by bylo super!" pokyvovala jsem hlavou a v tuhle chvíli bych zamířila raději rovnou do toho Mžourova, než pro nějakou hůlku. Kočka dle mého byla o chlup důležitější, než ten klacek. To už by byla ale trochu zacházka neb dnešní nákupy jsem chtěla mít už hotové, abych na to nemusela myslet. A hlavně jsem na ně nechtěla sama a byla jsem Freye vděčná, že mě vytáhla. Co bych si bez ní počala?
S tetou jsme tedy chvíli postávaly před krámkem, ve kterém se jasně prodávaly hůlky. Ostatně to prozrazoval už název, no a taky ta hůlka, která ležela ve výloze. V tuhle chvíli jsem byla fakt nadšená z toho, že nejsem alergická na prach, protože to vypadalo jako hodně špinavé místo. Což jsem na jednu stranu chápala - kdo by to chtěl uklízet? Na druhou stranu jsem už i já věděla, že na to jsou kouzla a i kdyby čas od času někdo mávl tím svým proutkem, mohlo by to být krásné, čisté místo. Najednou se mi dovnitř ani moc nechtělo.
"A jaké zvíře jsi měla na škole ty, teto?" optala jsem se zvědavě, když jsem sáhla na kliku, abychom mohly vejít dovnitř. Zvonek zacinkal, my vešly a zabouchly dveře. Ani nevím proč, ale začala jsem být nervózní.. možná proto, že jsem vlastně netušila, co čekat? Nejspíše. "Dobrý den," pozdravila jsem pak slušně, to aby se za mě teta nemusela stydět, a rozhlédla jsem se po krámku, kde nikdo nebyl. Nebo to tak alespoň vypadalo. No a já jen doufala, že na mě nikdo nikde nebafne, protože bych odsud jinak asi rychle vypadla. Přitiskla jsem se proto blíže k tetě Freye, na kterou jsem pohlédla stylem: A co teď? ale teta sama očividně nevěděla.

_________________

"Třeba pro hůlku," přikývla Freya s menším úsměvem, který věnovala své neteři, a pak už si hleděla toho, aby jí dovedla tam, kam Mina chtěla. Jí samotné bylo jedno, čím začnou a u čeho skončí, protože měla celý den volna, který plánovala se svou neteří strávit. Samozřejmě, čím dříve budou mít nákupy za sebou, tím dříve si budou moci dojít na zmrzlinu, ale vesměs jí to celé bylo fakt ukradené. Jo, kdyby se třeba v poledně měla sejít s Wei-Dingem, možná by na Minu trochu víc pospíchala.. "No samozřejmě. Můžeš to brát jako takový.. hodně předběžný dárek k narozeninám, hm? Nebo jako dárek k nástupu do školy, můžeš si vybrat," broukla pobaveně. Byla nadšená z toho, že se Mině její nápad líbil, chtěla jí udělat radost, což se očividně povedlo.


No a pak už stály před krámkem. Freya sledovala Minu a to, jak hleděla do výlohy, která byla jako obvykle zaprášená. Byla pak ráda, že konečně vstoupily dovnitř. Rozhlédla se a zkonstatovala, že se za ty léta, kdy tu byla naposledy, nic nezměnilo. Pořád hodně krabic, ještě víc prachu.. teď už jen čekala, kdy se odněkud vyvalí pan Ollivander, který měl očividně nějaké zpoždění. Že by tu hůlky prodával ještě někdo další, o tom neměla sebemenší tušení.
"Já měla první dva roky sovu, z té se pak stala sova rodinná a já si pořídila žábu," přiznala s menším úsměvem. Teď už by možná zvolila raději kočičku, ale se svým žabákem tehdy byla taky dost spokojená. Kdyby nebyla, tak si ho vlastně ani nepořizuje, že. "Dobrý den," Freya trošičku zvýšila hlas, to kdyby je pan Ollivander náhodou neslyšel a maličko se na Minu pousmála, když se k ní přitiskla. Sama netušila, kde prodavač vězí, ale hádala, že se brzy objeví. Nebo někdo jiný, kdo ví.

_________________