"To máte pravdu, ale ne vždy to jde," Chloe vesměs neměla problém s tím, aby se k někomu chovala přátelsky a mile, ale v některých případech to prostě nešlo. Ostatně ona vyrůstala mezi lidmi, kteří se jen a jen přetvařovali, což jí poznamenalo asi především v tom, že nikomu jen tak nedůvěřovala. Tohle téma ale považovala tak nějak za uzavřené, a protože se začínala celkem otrkávat, koutky jejích úst se zvedly do menšího úsměvu. Který ale zatím věnovala především tomu kelímku s kafem, pro který se následně natáhla.
Když jí pak mladík začal vysvětlovat, kudy se odsud dostane na nádraží, pokyvovala hlavou a snažila se si to zapamatovat si co nejvíce dopodrobna. Což celkem šlo, na takové věci pamatováka měla. Tak nějak. "Snad si to zapamatuju," broukla vlastně vcelku pobaveně a věnovala mladíkovi menší úsměv, který měl nejspíše značit další děkuji, které se jí už vyslovovat nechtělo. Když však pokračoval s vysvětlením, jak se dostane na Příčnou, maličko se zamračila. "A co byste z toho měl? Dobrej pocit?" následovalo ne moc nadšený odfrknutí. Chloe prostě stále nemohla uvěřit tomu, že by mohl být někdo až takhle moc nápomocný, možná z toho důvodu, že ona sama by se nikdy takto nezachovala. "Chtěla jsem tím říct," začala ale vzápětí, jako kdyby jí došlo, že možná trochu přestřelila, "že vás nechci zdržovat," dodala, svraštila obočí a přelétla pohledem z něho na kytaru a zase zpátky, jako kdyby se s tím skoro ptala, jestli už dávno někde nemá být.. No a pokud ho tohle neodradilo, dostali se i na o něco osobnější otázky, na které se Chloe moc odpovídat nechtělo. "Před pár dny jsem se přestěhovala do vesnice kousek od Londýna," schválně neřekla kam přesně, to kdyby to byl snad nějaký zloduch, nebo tak něco. Stále si nemohla být jistá, že je tak milý a přátelský, jak vypadal. Přetvářet se uměl každej, že jo. "A není to špatné město, jen je tu.. až moc lidí. Hastings, kde jsem žila dříve, je mnohem, mnohem menší," nějak jí nenapadlo, že v Anglii jeden Hastings mají taky a tím pádem mohla vzniknout trochu vtipná situace. A to ještě nevěděla, že přímo v tom anglickém Hastings mladík žil, že. "A vy jste zdejší?" oplatila mu otázku, protože proč si ho taky trochu neproklepnout, že.

_________________

Elias trochu nechápavě nakrčil obočí, když slečna zareagovala tak nepřívětivě na jeho nabídku pomoci, nicméně nakonec jen pokrčil rameny. „Kdybych pospíchal, tak bych se tu s vámi nezdržoval,“ podotkl bezvýrazně, protože ho to prostě tak trochu zaskočilo. Ale aspoň se nehodlal dál vnucovat, to by ji mohlo potěšit.
Každopádně se pousmál, když mu sdělila, že se nedávno přistěhovala do blízkosti Londýna, načež povytáhl obočí, když z ní vypadlo, že dřív žila v Hastings. A ano, za normálních okolností by se vyptával dál, ale vzhledem k tomu, jak ho před chvílí setřela, tak se raději dál nezajímal. „Nejsem přímo odsud,“ oplatil jí tu vyhýbavost. „Nicméně – nebudu vás už dál otravovat a doufám, že se vám tu bude líbit. Mějte se pěkně,“ broukl na rozloučenou, znovu se u toho pousmál, a pokud ho nezastavila s tím, že by ještě jednou potřebovala osvěžit tu cestu, tak si došel pro svou kytaru a tašku a vydal se pryč.

>>

_________________

Možná, že Chloe bylo maličko líto, že toho neznámého tak trochu setřela, ale vzít se to zpátky nedalo. Navíc by to s velkou pravděpodobností udělala znovu. A to, že už se moc nevnucoval, jí skutečně potěšilo, dokonce jí na tvářích vykvetl menší úsměv, i když jen na chvíli.
Líbilo se jí, že se i on vyhýbá přímé odpovědi, nad čímž se ušklíbla a přikývla, jakože to bere na vědomí. Neměla proč by se dále vyptávala, a protože se nakonec onen mladík zvedl, aby odešel, zkoumavě si ho prohlédla. "A já ještě jednou děkuji, za pomoc, kafe i vysvětlení cesty," mrkla na něho, a protože si cestu jakž takž pamatovala a jít s tím neznámým na Příčnou se jí fakt nechtělo, nakonec se rozloučili. Sama Chloe ještě chvíli vysedávala na lavičce, než se i ona sebrala a zamířila rovnou na nádraží, protože tohle setkání jí přišlo jako dostatečně velký zážitek minimálně na několik dní.

>>

_________________

<<< Ministerstvo (bez postu)
Už dlouho se nestalo, že by byla Anabelle opravdu nějak rozezlená, rozzlobená nebo jakýmkoliv jiným způsobem fakticky rozhozená, a to do té míry, že vlastně začala přemýšlet o náhodné vraždě náhodného Therona Howellse. Teď však, když vypochodovala z jeho kanceláře, téměř viděla rudě. Nebudeš dědit, dokud se nevdáš, zněla jí v hlavě otcova slova, a Anabelle zas a znovu pocítila chuť do něčeho aspoň kopnout. Byla ale dáma, takže něco takového rozhodně nepřipadalo v úvahu. Zastavila se uprostřed chodby kdoví na kterém podlaží, kdoví v které části Ministerstva, a několikrát se zhluboka nadechla a zase vydechla. Ještě nebyl čas se otce zbavit, ona ještě nedostala povel od svého pána... kdepak, musela počkat. A přesně proto musela být v klidu.
Ostatně přesně proto nakonec zamířila do parku. Konkrétně do té části, kam málokdy zavítal někdo příliš hlučný, a kde si tudíž mohla v klidu sednout na lavičku, zírat do zeleně a utřídit si myšlenky. Jistě, to by šlo i u nich doma na zahradě... ale aby byla Belle sama k sobě úplně upřímná, nikdy se v Howellsovském sídle nenaučila cítit opravdu dobře. A tak byla tady. Na lavičce v parku, neznámá, bezejmenná, jedna z těch, kteří marně hledají poryv chladného větru při dnešním počasí.
Kdyby aspoň nebylo takové dusno... to by si mohla určitě lépe odpočinout. Ale ne, kdepak.
Znovu si povzdechla. Ani její lehké letní šaty a vyčesané vlasy zřejmě nepomohly. Protože měla pocit, že se snad co chvíli zadusí... Jen okrajově jí docházelo, že to vlastně nebude ani tak tím počasím jako faktem, že jí je smutno. Hodně moc smutno. Anabelle nevěděla proč, ale, jak dnes zjistila, vždycky tak trochu doufala, že pokud se jednou vdá, tak to bude z lásky. Hloupé, vzhledem k faktu, že na celý koncept toho bláznivého pocitu zanevřela, a vlastně se připravovala na dohodnutý sňatek. Věděla, že to tak dopadne, a myslela si, že je s tím smířená. Tak proč jí to najednou tak vadilo? Jen ta skutečnost ji neuvěřitelně iritovala, ale nemohla si pomoci.
Zavřela oči a zaklonila hlavu, přičemž se jí ze rtů vydral povzdech číslo tři.

Mimo herně:
Na nikoho konkrétního nečekám. Malá rozkošná Smrtijedka hledá společnost (a nebo nějakého sdílného Smrtijedíka?).... Potřebujem pro zrzečku interakcičku xD A dneska bude docela neškodná,
fakt.

_________________

<<<<

Poslední den dovolené se Lenny rozhodla strávit po návštěvách a nákupy na Příčné - prvně tedy zašla na kratší návštěvu za Jordan, protože chtěla vidět, jak už Hubert vyrostl, pak se dokonce zastavila v práci za svým bratrem (což mu asi moc příjemné nebylo, ale ona ho vlastně viděla celkem ráda) a nakonec nakoupila takových věcí, že byla ráda, že mají kouzla, protože by se jí to nikam nevešlo. Tašky s oblečením, šperky a botami si ale nechala poslat domů, a i když bylo šílené dusno a Eleanor tušila, že bude nakonec pršet, rozhodla se zůstat ještě v Londýně a projít se. Zatímco při nákupech si hlavu pořádně vyčistila, teď, když se procházela parkem a upíjela ledovou tříšť, aby se alespoň trochu shladila, myslela na to, co asi tak dělá Florence. Sice jí napadlo, že by se za ním mohla stavit u Denního věštce, ale co kdyby tam nebyl? Navíc by to vypadalo možná trochu divně, teď, když se jeho žena probrala. Neměnilo to ale nic na tom, že na kafe s ním chodila stále ráda
Povzdechla si a zastavila se, aby se mohla rozhlédnout kolem sebe a vybrat si další cestu, kterou si na procházku vybere. Proč její život musel být tak složitý? Ušklíbla se nad tím a nebýt toho, že si všimla někoho známého, rozešla by se i dál. Takhle jen nahodila milý úsměv a na Xaverii mávla. "Slečno Howellsová, ráda vás vidím," dodala ještě, aby na sebe upozornila a její úsměv se ještě o něco více rozšířil. Tehdy na Ministerstvu jí padla Anabelle skutečně do oka, vypadala sympaticky a dnešek tomu nebyl výjimkou. "Taky vás to hrozné vedro štve?" broukla pobaveně a napila se své ledové tříště, která byla už skoro roztátá a tím pádem ani ne moc studená. Což Lenny vlastně moc nevadilo, důležité bylo, že zahnala to sucho v puse. "Jak se vůbec máte? A co vaše studie, dokončila jste je?" optala se pak zvědavě, protože si moc dobře pamatovala na to, že Anabelle studovala v Tanzánii a letos ty studia měla dokončovat.

_________________

Možná trochu vnímala blížící se kroky, možná ne, každopádně Anabelle se ani trochu nechtělo otevírat oči a znovu se muset dívat na ten všechen svět kolem. Možná si myslela, že když bude dostatečně dlouho zírat do pomyslné tmy, nakonec se všechny problémy a smutky rozplynou v nicotu... kdo ví? Každopádně to neměla nikdy zjistit, protože ji zvuk povědomého hlasu dostal zpátky do reality, a ona upřela šedomodrý pohled na příchozí ženu. McLarkenová, blesklo jí hlavou, zatímco se narovnávala do trochu důstojnější pozice, načež nasadila milý, příjemný výraz někoho, kdo je rád, že druhou osobu vidí. "Slečno McLarkenová," opáčila a usmála se na příchozí, "je to příšerně vyčerpávající, a to člověk ani nemusí pořádně nic dělat." povzdechla si nad tím podivným počasím. Teď abychom byli upřímní, ona vlastně Lenny fakt ráda viděla, když se to vzalo kolem a kolem, McLarkenová neMcLarkenová. Jenže nebyla na takové věci zvyklá. Ona přeci nepotřebovala takové hlouposti jako sympatie... Tak jako tak, možná bylo dobře, že tu nenarazila na nikoho, no, nebezpečnějšího. McLarkenová byla milá, a Anabelle došlo, že takhle nejlépe odběhne myšlenkami od všeho toho, na co se ani trochu nechtěla soustředit.
"Už ano," odkývala ohledně své závěrečné práce, "teď si budu užívat už jen zaslouženého volna." Už se rozhodla nedodávat, že vlastně po skončení toho zaslouženého volna nastupuje ještě k navazujícímu studiu černé magie, protože jí rozhodně její dosavadní znalosti připadají nedostatečné. Závěrečku na démonologii ale dopsala, a teď už jen čekala na výsledek a na to, jak oficiálně dokončí tato konkrétní studia. Ptáte-li se, proč by Anda chtěla pořád dál a dál studovat, odpověď je jednoduchá: Prostě a jednoduše, co jiného dělat, když pracovat není třeba, protože máte peníze svojí rodiny? "A co vy? Co vás sem přivádí? Spousta lidí dneska asi volí spíš únik před tím horkem," pousmála se. O otci se opravdu zatím zmiňovat nehodlala - ostatně, zas tolik se se slečnou McLarkenovou neznaly.

_________________

"Přesně tak," pokývala Lenny hlavou a pousmála se. "Mám takový pocit, že odpoledne bude pršet. Tedy spíše v to doufám," ušklíbla se pak pobaveně. Opravdu ale v to doufala, protože tušila, že když bude pršet, bude se pak lépe dýchat a celkově to počasí se zlepší.
Eleanor se spokojeně usmála a rozhodně Anabelle neodsuzovala za to, že nepůjde pracovat - ostatně ona taky nemusela, ale ona musela něco dělat. Neuměla si sama sebe představit sedět jen doma na zadku celé dny, to byla příšerné představa. Sice si uvědomovala, že by pak měla spoustu času na své koníčky, ale těch moc neměla.. a kdyby se rozhodla z práce odejít, rodiče by jí začali nutit do svatby, tím si byla jistá. Takhle jen občas měli blbé kecy, ale dalo se to vydržet.
"Užívám si poslední den dovolené, tak jsem byla na nákupech a teď si jen užívám toho pěkného, ale nesnesitelného, počasí," přiznala bez problémů s pobaveným úšklebkem. Už ale neříkala, že si sem přišla pročistit pořádně hlavu, protože to skutečně potřebovala. Byla však ráda, že na někoho známého (i když s Anabelle se moc neznaly) narazila a mohla si jen tak popovídat. "Mohu si přisednout?" povytáhla pak tázavě obočí, dopila zbytek své ledové tříště, od níž kelímek vyhodila do koše kousek od lavičky, a pokud pak Belle neměla žádný problém s jejím přidružením se, posadila se vedle ní. "Zítra už jsem zase v práci, což se těším, ale když je takhle pěkně, jsem radši, když můžu trajdat po venku než třeba sedět v kanceláři," dodala pak s menším úsměvem. práce bystrozora jí, až na to množství papírů, bavila, ale kdo byl rád zalezlý v práci v momentě, kdy venku svítilo sluníčko? Její bratr, ale ten se moc počítat nedal.

_________________

Možná to může znít trochu divně, ale Belle byla za tak neškodné a možná dle některých i krapet nudné téma k hovoru jako počasí ráda. Nejen proto, že prostě byla Britka, a Britové na počasí nadávali rádi a často, ale hlavně z toho důvodu, že se jednalo o cosi neutrálního, co aspoň na chvíli odvede její pozornost pryč od představy pomyslného oltáře a ženicha beze jména či tváře. "Kéž by vážně zapršelo," kývla hlavou a pohlédla skrz baldachýn parkovních stromů na oblohu ve snaze přivolat ten déšť hned teď, "aspoň by se vyčistil vzduch." Vážně, zrzka by snad dokonce ráda i zmokla, jak tak nad tím uvažovala. Protože proč taky ne, že? Samozřejmě ale jen, pokud by se nejednalo o nějakou příšernou průtrž mračen.
"Takže během Mistrovství světa ve famfrpálu už budete zase v práci?" nadhodila Anabelle, protože tahle událost už měla být během několika dní, a ačkoliv se tam rusovláska vydávala v doprovodu hned několika rodinných příslušníků, přistihla se, že doufá, že tam potká nějakou známou, sympatickou tvář, která jí nejde po krku, nebo které pro změnu nemusí jít po krku ona. Jistě, svého pána zbožňovala a obdivovala, ale pokud jí do něčeho nikdo nemohl vstupovat, byl to rozhodně famfrpál, i když se nyní už zápasů účastnila jen jako divák. Myšlenky se jí na okamžik stočily ke školním létům a ona zatoužila se zase na chvíli chopit odrážečské pálky, ale to už se jí Lenny ptala, zda si může přisednout.
"Ale samozřejmě," usmála se na ni, a sama sebe překvapila tím, jak málo nucené to pousmání bylo (samozřejmě, část jí pořád hrála divadlo, a Anabelle by si nikdy nepřiznala nic jiného, ale ve skutečnosti se opravdu nemusela nutit k tomu, aby s Eleanor McLarkenovou mluvila), a symbolicky uvolnila místo na lavičce vedle sebe.
"Asi bych nemohla pracovat," přiznala po kratší odmlce a trošku zahanbeně se pousmála (ano, teď třeba hrála divadlo, a doufala že docela přesvědčivé), "zřejmě budu rozmazlená bohatá dcerka, nepoužitelná do praktického života. Ale vás obdivuji, že to zvládáte." Možná maličko přeháněla, kdo ví? Ona přeci měla spoustu věcí na práci. Jen většina z nich prostě nemohla být moc dobře zveřejnitelná. Ale to přeci Lenny nemusela vědět. Anabelle se proto prostě tvářila, jako by se maličko styděla za nicnedělání, a rozhodně nehodlala mluvit o své smrtijedí kariéře, že.

_________________

<<

Protože bylo relativně hezké počasí (minimálně v to doufejme), Eirlys usoudila, že je potřeba čerstvého vzduchu a je tedy na čase vyrazit s malou Vanesskou na její první procházku. Být totiž uvnitř ještě o jeden den déle, asi by to někdo nepřežil, a ne nutně by se jednalo o Eirlys. Inu, co říct, neměl to s ní Alexei jednoduché, přestože se vážně snažila, aby se chovala normálně. Většinou se jí to i dařilo, ale ve chvílích, kdy se jí nevedlo malou hned utěšit (a občas i mimo tyhle chvíle), tak možná trochu ztrácela nervy.
Teď ale byli společně v parku, miminko řádně zachumlané v kočárku, který byl samozřejmě pro jistotu ošetřen i mírným zateplovacím kouzlem, aby byla procházka co nejpohodlnější. A Eirlys se tvářila spokojeně, zatímco kráčela po Alexově boku. Čerstvý vzduch nebyl nikdy cítit líp. „Omlouvám se… za těch posledních pár týdnů,“ broukla náhle bez jakékoliv předchozí souvislosti. Asi že na tom čerstvém vzduchu měla o dost jasnější myšlenky, které ji donutily nejen zhodnotit její chování za ten necelý měsíc, co byla jejich dcera na světě, ale i přiznat sama sobě, že občas nebyla k Alexeiovi fér.

_________________

| +

<<

I když sněžilo, bylo celkem pěkně a návrh na procházku tak Alexei přijal bez jediného protestu. Z domu se totiž potřeboval taky dostat, od chvíle narození malé Vanessky byl zavřený doma, protože si své dcerky chtěl co nejvíce užít. A taky chtěl co nejvíce pomoci Eirlys, což občas bylo poněkud těžké, ale zvládal to v klidu. Neměl proč se rozčilovat, na změny nálad u své drahé si zvykl už během těhotenství, tohle bylo už to nejmenší. Navíc se měl z čeho radovat, Vanessa byla roztomilá princeznička, kterou se mu nechtělo skoro nikomu svěřovat.
Na spící princezničku byl krásný pohled, kočárek vezl, pokud si o něho vysloveně Eirlys neřekla, a culil se u toho jako sluníčko. Bylo na něm tedy dokonale poznat, že je až moc šťastný. "Však to je v pořádku, Eirlys," broukl následně a na chvíli trochu zpomalil, aby se ke své drahé mohl nahnout a líbnout jí do vlasů. On to chápal - Vanessa byla ukřičené dítě, občas až moc a chvil, kdy spala, zase tak moc nebylo. Snažil se však opravdu pomáhat, co to šlo a snažil se, aby Eirlys dostatečně odpočívala - byl schopen vstát k malé Vanesse i několikrát za noc, jen aby se jeho drahá polovička pořádně vyspala. "Plánuji si své volno ještě na několik týdnů prodloužit," pronesl po chvíli kapku zamyšleně a střelil pohledem po Eirlys, co ona na to. Nebyla to však jediná věc, kterou měl na srdci. "A.. rodiče by rádi přijeli na návštěvu, aby mohli malou vidět," oznámil pak opatrně, protože si nebyl jistý, co na to bude Eirlys říkat. On sám se svými rodiči neměl zase tak moc dobrý vztah, především potom, co se rozvedl a teď, když věděli, že má dítě s někým nečistokrevným.. no, ty vztahy nebyly nejlepší, ale i tak svou vnučku vidět chtěli.

_________________