Zatímco Athanasius naslouchal Edwinovým slovům, kterážto byla vždycky spíše monologem, než součástí dialogu, s úšklebkem přikyvoval a v duchu s ním souhlasil. A nakonec souhlasil i nahlas: „Jo, lidi jsou takoví, a většina z nich jsou pěkní šmejdi,“ zabrblal. „Ale na druhou stranu - ne všichni se pokoušejí někomu lézt do zadku,“ dodal. Třeba on sám nikomu do zadku rozhodně nelezl, protože si zakládal na tom, že je hezky neutrální, a že nepotřebuje být řitním alpinistou, aby něčeho dosáhl.
„Tak půl napůl,“ opáčil, když se Edwin zeptal na jeho domovinu. „Ministerstvo rozhodně takhle drsný, nebo spíš padlý na hlavu, není, ale protože si našinci nechtějí rozházet vztahy s Británií, radši se nepřiklání na žádnou stranu. Nebo se spíš tváří, že souhlasí se zdejší politikou,“ vysvětlil. „A skřeti drzý jsou - oni to snad ani jinak neuměj, ne?“ povytáhl Athanáš obočí a znovu se zašklebil. Ne, neměl skřety rád. „No a co se těch upírů a vodníků tejká, těch tam je požehnaně... z něčeho ty mudlovský povídačky vyjít musely, to víš.“ Hraběte Draculu tam sice neměli, ale upíři měli Rumunsko docela v oblibě, to ano.
„A to je pro nás, nebo čekáš ještě nějakou společnost?“ rýpnul si Athanasius, jakmile jim na stole přistálo to nemalé množství rumů, do kterých se Edwin hned odvážně pustil. On mu tedy sekundoval, ale panákoval podstatně pomaleji, protože se během toho zapíjení náročné šichty hodlal taky najíst, aby pak nešel domů po čtyřech. Znepokojovalo ho tušení, že možná ani po těch čtyřech nepůjde, ale bude se spíš plazit...

_________________

Edwin wiedźmina poslouchal až překvapivě dychtivě a kupodivu ho i nechal odmluvit. V jednu chvíli měl sice intenzivní nutkání se začít děsně nahlas gebit, že v Rumunsku jsou tedy očividně lidi úplně stejní řitní alpinisti jako tady, jenom tam jsou ve vládě, nicméně hospodou právě procházelo jakési moc pěkné npc ženského pohlaví a jeho to poněkud rozptýlilo.
Následkem toho tedy začal zase překvapivě dychtivě poslouchat až u té části s drzými skřety. S níž vlastně v nitru duše tak úplně nesouhlasil, protože jakkoliv rád sem tam některému rozdrtil lebku kladivem, vesměs ty civilizované docela respektoval. Než to ale stihl formulovat a vysypat, pokračoval Athanasius k upírům a vodníkům a to bylo jako téma mnohem výživnější.
„A co rusalky, rusalky tam máte, nějaký pěkný, na vývoz třeba?“ zavlnil na něj obočím, chtěl detaily a v tu chvíli už kromě snídaně přicházelo taky těch osm rumů.
„To já bych i čekal,“ posteskl si, zatímco kopal prvního panáka, „ale jak nepřijdou do deseti minut, a že voni asi nepřijdou, tak maj smolíka.“ Čímž snad dostatečně naznačil svůj záměr, a protože kolegové ani ono výše zmíněné npc se k nim z nějakého důvodu přidat nechtěli, musel se holt Edwin snažit sám.

O čtyřicet minut později podle toho vypadal.
„...a tak jsem si řekl,“ dokončoval zrovna Edwin jakousi úvahu, kterou začal po spoustě rumu a která se sice skutečně chýlila ke konci, ale to ještě neznamenalo, že bude krátká, „že zkusim jít učit. Doma mi to teda rozmlouvali, že prej ať se držím svýho ševce, teda svýho kopyta, ale… ale já se nedal! Hale, nemůže to přece bejt nijak těžkej džob, když to zvládá i švára, a to je, ten je kus tak prvotřídního vola, žes to neviděl. Tak to přece zvládnu taky, no ne?“ Během mluvení párkrát škytl, na závěr se chlapácky udeřil do hrudi a byly tam i další indicie toho, že má fakt dost.
Na rozhlížení se, kde je tady nejbližší žebřiňák, na kterém by ho mohla nějaká dobrá duše dopravit domů, bylo ale ještě trochu brzy, nebo si to aspoň Edwin myslel.

_________________

Athanáš se musel na chvilku zamyslet, protože... protože byl unavený a přiopilý, tak. Takže to myšlení pochopitelně dost bolelo, ale snažil se. „Rusalky by se tam taky nějaký našly,“ přitakal, „ale že by to byly nějaký výstavní kousky, to bych úplně netvrdil,“ dodal a pokrčil rameny.
Kumpáni nepřišli, takže měli smolíka a rumy zbyly na ně dva. Athanasius to nepovažoval tak úplně za výhru, ale nahlas nic nepodotýkal a pokud na něj nějaký ten panák zbyl, hrdinně se ho zmocnil, nicméně snažil se to pití promíchat se snídaní, aby nebyl na káry hned.
O těch čtyřicet minut později ovšem už nevypadal moc civilizovaně ani on sám – podpíral si dlaní bradu a na Edwina mžoural poněkud skelným, společensky unaveným pohledem. „Já si taky myslim, že to nemůže bejt nijak těžký, když jde učit i moje sestra,“ odfrknul si. „Takže to určitě zvládneš, kamaráde, škyt,“ dodal a povzbudivě se zazubil. Ano, Athanasius se zubil, děsivé. „A sožeto budeš učit?“ zeptal se, děsně ho to zajímalo, ale nebylo pochyb o tom, že to do zítřka určitě zapomene. A pak se v rámci náhlého osvícení na chvilku zarazil. „A kterej ročník?“ dodal, poněvadž si nebyl úplně jistý jestli chce, aby někdo podobné nátury, jako byl Edwin, učil jeho dceru.

_________________

Edwin se zakřenil, že do toho Rumunska tedy asi nemá cenu jezdit, dokud tam nepovstávají skřeti, a pití mohlo vesele pokračovat. Ostatně kdyby chtěl po té večerní akci dojít domů střízliv, nechodil by s kolegou do Duhy, ale s neteří do knihovny…
Toho, že se Athanasius po těch rumech začal děsivě zubit, si vůbec nevšiml. Mohla za to pravděpodobně kombinace více faktorů – v první řadě množství alkoholu v jeho vlastním krevním oběhu, ale v neposlední řadě taky zaslechnutá informace o sestře. Edwin si nebyl jistý, jestli už se o ní náhodou Ananas nezmiňoval, ale opakování je přeci matka moudrosti, a tak to zkusil.
„Máš sestru, jo? Pěknou, co, svobodnou, co?“ vyzvídal, marně se pokusil zavlnit obočím a pak si navzdory silnějším vjemům kupodivu vzpomněl, že se tu distinguovaně diskutovalo o jeho potenciální pedagogické činnosti.
„To eště nevim, takovýhle věci,“ odmávl ten ročník, ale k předmětu se vrátil. Částečně proto, že to byl celkem pevný bod, zejména ale proto, že toho za poslední minuty řekl podezřele málo. A pro jistotu přidal na hlasitosti, protože takhle ho ten chlapík u vedlejšího stolu určitě neslyšel, přitom to bylo i pro něj poučné. „Ale hurčitě obranu proti černejm, černý magii. Chtěl jsem teda přímo skřetobijectví, škyt, ale Brumbál, mimochodem strašně srandovní jméno, ne? se na to moc netvářil a šéfové na oddělení mi to zkáza, zakázali. Že prej je to runda, rdunda, redund, doprčic prostě zbytečný a že by pak ty lotřiska malý mohlo napadnout vzít kladiva a jít na ministerstvo. Což mi teda přijde jako pěkná pitomost, ale voni jsou halt trochu někde jinde, tak jim udělám radost a naučím ty špunty jenom metat kletby, páč to proti ministerstvu použít nemůžou, neasi!“
Nato se začal gebit, ale přesto mu nemohlo uniknout, že se po něm začíná obsluha koukat dost nepříjemně. Že by dozrál čas na změnu lokálu? Přeci jen už bylo skoro poledne...

_________________

I přes nemalé alkoholové opojení vycítil Athanáš hrozbu, když se Edwin začal vyptávat na jeho sestru. A protože fakt nechtěl říct, že má sestru pěkně prsatou a svobodnou, rozhodl se odpověď na otázku nějak... obejít. „Hele, na to vůbec nemysli, kamaráde,“ zabručel, ale nedokázal se tvářit výhružně. „Myslim to s tebou dobře - s mou sestrou, škyt, fakt nechceš nic mít,“ pokusil se mu namluvit, jenže bylo tak trochu jasné, že jakmile Edwin uvidí její přednosti, na jeho dobré rady zapomene.
Jakmile se Athan dozvěděl, co bude jeho kolega sktřetobijec učit, chvilku ty informace vstřebával, nebo se o to alespoň pokoušel, a pak pokýval hlavou. „To zní děsně logo... logicky!“ přitakal s úšklebkem. „Ale já si stejně myslim, škyt, že by si těma kladivama rozmlátili hlavy mezi sebou, než by je napadlo jít na to... ministerstvo,“ dodal děsně zamyšleně.
Athanáš měl sice dost, ale to, jak se po nich obsluha ohlíží, mu také neuniklo, takže po chvíli sevřel Edwinovi rameno, aby upoutal jeho pozornost, a zašklebil se mu přímo do obličeje. „Je načase jít... jinam. Jít jinam,“ zabručel. Ještě nebylo pozdě, takže nebyl jediný důvod jít domů, ne?
A protože Edwin určitě neprotestoval, nakonec nějakým jistě velmi zajímavým a hluboce matematickým způsobem zaplatili útratu, a zatímco se vzájemně podpírali, což stejně nebylo moc stabilní, vyrazili vstříc otravě alkoholem.

>>

_________________

„Jak myslíš,“ odmávl Edwin razantní doporučení se sestrou si nezačínat, a mrzelo ho to jenom trochu. Co si budeme povídat, on by sám sebe svojí sestře asi taky nedoporučil, i když tadyhle Athanáše by měl asi za švagra mnohem radši než trolla s modrou hlavou. Těmto úvahám se každopádně nevěnoval moc dlouho, protože byly divné i po spoustě rumů a navíc bylo už moc dlouho ticho, a radši se vrátil k diskusi. Tedy k chlastání a diskusi.
„Se uvidí, co to bude za padavky,“ rozhodil rukama a ohodil tak zbytkem rumu z panáka osazenstvo vedlejšího stolu, „soráč, pánové a dámo, nebo co to… tak jenom pánové, pardon, já blbě vidim. A kdyžtak tam maj ošetřovnu, žejo, tam je daj dohromady jedna dvě, to bych se vůbec nebál. Bysem se.“
No, a pak přišel čas zvednout kotvy, protože bylo skoro poledne, a Edwin nic nenamítal. Tady už všechny svou přítomností oblažil, tak si ji zasloužili taky jiní.
„Tak jo,“ přikývl razantně, ještě razantněji dopil a úplně nejrazantněji pak počítal útratu, načež zamířili ven a on samozřejmě musel mít poslední slovo.
„A zpíváme, nahoď nějakou rumskou, teda rumunskou lidovou!“

>>

_________________

>>

Bylo koncem léta a Jane měla volný den, respektive večer. Ale rozhodně neměla náladu si užívat samotu s knížkou v ruce, daleko raději by byla někde ve společnosti. Přesto nebyla s nikým pevně domluvená, ten nápad vyrazit si jen tak přišel nečekaně. Vlastně snad i věřila tomu, že hluk, hovor a smích jiných lidí vyplní její vlastní ticho. Připomínalo jí její vlastní osamělou existenci. A navíc nezavrhovala ani možnost, že se tu potká s nějakým známým. Takže se zlehka nalíčila a vlasy částečně zapletla do copu a sepnula ozdobnou sponou. Vybrala svoje oblíbené modré šaty, kabelku a vyrazila. Upřímně se docela těšila na to, že si dá skleničku (jednu nebo dvě) vína.
Hospůdka Na Konci Duhy byla skutečným pokladem, protože úplně přesně splnila její očekávání. Bylo docela obstojně plno a ještě k tomu hrála i hudba a tančilo se, panovala hodně dobrá nálada. A přesně tu měla, když se vmísila do davu a zamířila k pultu dát si to slibované víno.

_________________

(Stieg Larsson)

<<<

Theodore byl občas opravdu rád, že měl hospodu hned na proti nemocnici. Takhle alespoň nemusel chodit po hrozné směně někam extra daleko - stačilo jen vyjít z nemocnice a byl hned tam. Tak tomu bylo i dneska. Z nemocnice vypálil skoro rychlostí blesku a ne zrovna s nadšeným výrazem otevřel dveře irské hospody. Nespokojeně si odfrkl, když zjistil, že je skoro plná a že zde hraje hudba a i když měl v první chvíli chuť bouchnout dveřmi a odejít někam jinam, nakonec to neudělal, protože drink opravdu potřeboval a přesunout se mohl i potom, co si tady něco málo vychutná. Zamířil si to proto i hned k baru, kde hlavou kývl na Joshuu, jenž mu automaticky nalil to, co zde obvykle pil - whiskey s ledem. "Díky," zabrblal ne zrovna mile, ale Joshua si toho očividně vůbec nevšímal, protože se i hned začal zajímat o dalšího zákazníka. Theodore kývl hlavou na Leah, protože za nezdvořilého úplně nechtěl být, i když měl špatný den. Whiskey do sebe vyklopil téměř okamžitě, i když si jí jindy spíše vychutnával a než se nadál, přistála před ním další sklenka. Koutky úst se mu zvedly do menšího úsměvu, který záhy zmizel. Ta hudba ho to maličko štvala, stejně jako větší přítomnost lidí, ale co už. Rozhlédl se kolem sebe a na chvíli probodl pohledem plavovlasou ženu opodál, přišla mu trochu povědomá, ale protože na tváře zas tak moc dobrého pamatováka neměl, jednoduše se zašklebil na Joshuu a věnoval se zas svému drinku.

_________________

Jane s úsměvem poděkovala Leah, když před ní přistála sklenička a víno bylo zatraceně dobré. Roztěkaně a spíše tak nějak po očku sledovala lidi okolo sebe. Třeba by mohla skutečně narazit na někoho známého, ale zatím to tak nevypadalo, takže sledovala spíše Leah a Joshuu. Bylo znát, že spolu už nějakou chvilku pracují, protože byli dobře sladění, nepřekáželi si. Bylo vidět i které zákazníky osobně znají. Znovu upila ze skleničky, mohla by sem chodit častěji. A mohla by tu i nějakou chvíli zůstat. Na druhou stranu zase neměla důvod. Možná by si potom mohla dát i druhou skleničku... Ostatně proč vlastně ne, že? O chvilku později jí zlehka přejel mráz po zádech, to je tak když si i vás někdo prohlíží.
Jane vzhlédla, ale jeho pohled zachytila jen na okamžik, spíše se věnoval skleničce před sebou. Ten nově příchozí byl nepřehlédnutelný. Zatraceně vysoký. A přišel jí povědomý ačkoli nikdy nijak moc nemusela tyhle hranaté tváře s mrazivým výrazem. Jane od něj odvrátila zrak a zapátrala v paměti a vybavil se jí... Salem. McLarken. Ledovec. Alespoň tak jí tehdy jako prvačce připadal. A když pátrala dál vybavilo se jí i další jméno, třebaže starší zmijozelské příliš... Patrick byl výjimka. Jane se vesele zašklebila do skleničky, když si vybavila její noční návštěvu. Na to jen tak nezapomněli ani jeden. Zpátky k tématu ledovců, takže Theodore McLarken. Byl to ale vůbec on? Lidé se časem mění, je možné, že se prostě zmýlila a seděl tu někdo, kdo mu prostě byl jen povědomý. Jenže ty ledové výrazy se moc zaměnit nedaly. Jane totiž s jistým překvapením kdysi zjistila, že je bylo snadnější nakreslit (už jste někdy zkusili nakreslit někoho kdo má úsměv od ucha k uchu - to dělá zatracený vrásky - a ještě mu koukají zuby? Zatracení mrzimoři). Theodor vypadal docela nabručeně. Jak se zdálo v tuhle chvíli snad jediná známá tvář, ale mělo vůbec cenu si kazit hezký večer snahou o nějaký rozhovor? Zadumaně přejela po stonku skleničky. Taky tady mohla sedět jen tak. Ale to brzo byla nuda. Se zvláštním pocitem, že jde asi kopnout do nevyspalého medvěda, opatrně (protože byla vysoká) sesedla z židličky a překonala krátkou vzdálenost mezi nimi (samozřejmě s vínem, bez něho ani ránu).
"Dobrý večer, můžu přisednout?" Zeptala se s lehkým úsměvem, kterým zakryla jistou nervozitu. Nejsou to jen kluci, kdo se bojí udělat první krůčky, protože můžou být nevybíravě posláni do háje. Vážně nevypadal, že by stál o společnost. Ale zkusit to mohla. "Pan... McLarken?" Zeptala se stále stejně zdvořilým tónem, ve kterém však už byla znát mírná nervozita. Ale rovněž i zvědavost.

_________________

(Stieg Larsson)

Theo brzy hudbu nějak tak dokázal odignorovat, stejně jako tancující davy lidí. Což šlo na začátku pěkně těžce, takže bylo jedině dobře, že už měl v sobě i druhý drink a že předním hned přistál další. Joshua ho znal až moc dobře, stejně jako Leah. Byl tak nějak stálým zákazníkem - ale kdo z nemocnice nebyl? - i když rozhodně nepil tolik, jako Joshua. I když.. nikdo nepil tolik jako on a jeho žena Lucille.
Že ho někdo pozoruje si všiml, ale nevěnoval tomu sebemenší pozornost. Neměl náladu na rozhovor, chtěl si v klidu vychutnat svou třetí skleničku (potažmo ještě jednu nebo dvě) a v klidu jít domů. Někdo se ale rozhodl jeho plány maličko pozměnit.
Theodore zabodl své oříškově hnědé oči do těch Janiných, načež pokrčil maličko rameny a kývl hlavou na židli vedle sebe. Nebyla obsazená, na nikoho nečekal, tak proč by se tam nemohla posadit, že. Tím však plavovláska nekončila a když ho oslovila jménem, pravé obočí mu trošičku vyskočilo výše. "Osobně," přikývl nakonec a chtě nechtě si Jane prohlédl znovu. Povědomá se mu zdála, ale zařadit jí neuměl. Pamatováka na tváře měl prostě pěkně blbého. Mohla ho znát ze školy, z nemocnice, potažmo i z nějakého čistokrevného večírku. Ostatně, na ty musel pravidelně pod dohledem rodičů chodit - chtěli ho oženit, i když se tomu zatím skvěle bránil. Netušil však, jak dlouho mu to ještě potrvá. "A vy jste?" optal se a jeho hlas zněl poněkud zvědavě - ostatně, opravdu ho zajímalo, kdo ta žena je, že ho zná. Byla tu ale taky možnost, že si ho s někým spletla. Tolika McLarkenů bylo a někteří jeho bratranci mu byli i maličko podobní. Jane měla vcelku štěstí, že se ho zeptala až při třetí sklence, protože kdyby ho otravovala u té první, dost možná by jen něco nesrozumitelného zabručel a zas rychle vymizel ven.

_________________